Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Malawi a Zambie 2012

Facebook Twitter Google+

Afrika zelená, Afrika divoká

© 2015, poslední aktualizace: 30.3.2016

Den čtyři, úterý 10. ledna, Mzuzu - Nyika
<<  Den zelených kopečků a prvních antilop a zeber  >>

obrázek Hospoda uvnitř je nečekaně temná špeluňka
Ráno jsem vzhůru o dost dřív, než by bylo třeba. Se spánkovým deficitem jsem se tedy už zřejmě vyrovnal. Jen co mi Líba píchne injekci, jaké budu dostávat tady v Africe každé ráno, jdeme na snídani. Snídáme v hospodě, v oné temné místnosti u baru, která se zdá být stejně tmavá a nevlídná jako večer, přestože venku už dávno a dávno svítí slunce. Za doprovodných diskotékových rytmů linoucích se z jakéhosi tranzistoráku zkonzumujeme dva krajíčky chleba, talířek zeleniny a dostaneme i malou opečenou klobásku, k níž se hodí několik bramborových hranolků. Kromě Alči a mne však nikdo nedůvěřuje kvalitě klobásky natolik, aby ji vzal do úst a ještě ji nedejbože i pozřel.
obrázek Pomáhám Pepovi přemístit obsah kanystru do nádrže
I já, ač bývám v podobných případech myslím dosti otrlý, sním z bezpečnostních důvodů tyhle klobásky jenom dvě. Teprve později, během dne, se uvidí, co to se mnou udělá.
Po snídani vyprázdní Pepa jeden z kanystrů do nádrže, takže když nakládáme dozadu zavazadla, je tam přece jen o trošičku víc místa. Zastavíme pak krátce v Mzuzu ve městě, kde Pepa shání kličku k plynové bombě. Kupodivu ji sežene velice hbitě, a tak nás to ani nijak nezdrželo. Záhy tedy Mzuzu opouštíme a míříme po asfaltové silnici déle na sever, směrem na Rumphi.
I dnes jedeme svěží zelenou krajinou, na níž místy odspodu prosvítá sytě červená půda. Jenomže výhledů do krajiny si dlouho neužíváme. Jen co vyjedeme z Mzuzu, začne pršet. Díky dešti je výhled dál do krajiny prakticky nemožný. Mlha se objevuje prakticky na všech stranách, kam se podíváme. Prší tentokrát dosti vytrvale, ale i tenhle déšť nakonec ustane, i když temná mračna nad okolními vrcholky nám dalším deštěm ještě dlouho nestydatě vyhrožují.
obrázek Rajčátka prodávají krásně urovnaná do malých pyramid
Na okraji trochu větší vesnice Bwengu zastavujeme a mezi několika stolky vedle silnice si nakupujeme nějaká rajčata, pečlivě urovnaná do úhledných pyramidek. Pepa se prodavačkám zamlouvá, protože s nimi žertuje, a tak je při takovémhle nakupování náramně veselo.
obrázek Úsměv pramení nejen z Pepova žertování, ale i z úspěšné obchodní transakce
A mnohem veseleji, než o chvíli později, když dvakrát obracíme auto zpátky, protože nemůžeme najít neznačenou odbočku do Rumphi. Když už ji konečně najdeme, uděláme si malou zastávku v krásném údolí říčky, která nese název Jižní Rukuru. Zastavíme u mostu, který je tu relativně nový.
obrázek Starý a nový most přes Jižní Rukuru
Ten starý, už nepoužívaný, vidíme pár desítek metrů dole po proudu. Voda v říčce je teď po dešti zakalená a asi trochu divočejší, nežli bývá jindy. Kolem dravé a kalné říčky se táhne po proudu i proti němu zelené údolí poseté mnoha velkými balvany a skalnatými bloky až vysoko vzhůru do strmých svahů. Je vlhko, po dešti, a svěží zeleň tady má nad všemi ostatními barvami zářivou převahu. Dokonce i nad těmi, kterými tu kdosi počmáral plochu jednoho z balvanů. Nápis na bílém pokladu má evidentně nějaký místní význam, neboť autor nápisu pod jménem městečka Rumphi dává najevo svůj protest proti politické zvůli. Fotografuju si údolí, řeku i most a kromě několika lidí, kteří i tady putují podle silnice sem a tam, tu vyfotím i říčního sladkovodního kraba. Cachtá se tu za hukotu řeky Jižní Rukuru v blátivé a špinavé kaluži vedle silnice, jako by to tady bylo nějaké jeho krabí koupaliště. Že kolem něho poskakuju, to mu zjevně nevadí.
Do městka Rumphi je už nedaleko a přijíždíme tam za několik minut. Je to sice město, ale stejně... Mně tady v Malawi zatím všechna města, menší i ta větší, připadají spíš jako vesnice. Jen maličká část města, kousek podél hlavní ulice, kde je soustředěno několik obchodů, služeb a bank, připomíná, že tady je jedna z těch větších malawijských osad. Zastavujeme u čerpací stanice. Ne, že bychom tu mohli načerpat naftu, tu pochopitelně ani tady nemají, ale před delší jízdou po prašné silnici, která nás čeká, potřebujeme upustit tlak z pneumatik. Méně nahuštěné gumy budou znamenat měkčí a méně drncavou jízdu a budou alespoň trochu šetřit naše zadnice.
obrázek Prašná silnice za Rumphi je blátivá
Kromě toho, že pojedeme po prašné cestě, budeme odtud také stoupat. Jsme teď v nadmořské výšce něco málo přes tisíc metrů a do národního parku Nyika, kam směřujeme, pojedeme vzhůru do kopců. Do nadmořské výšky až více než dvojnásobné.
S koncem do široka roztaženého města Rumphi končí i asfalt. Cesta pod našimi povypuštěnými koly však není prašná, ale v tomto případě spíše blátivá. Je po dešti a mokro, leckde jsou kaluže a tak místo víření prachu často do okolí rozstřikujeme bláto. Tohle počasí však zřejmě svědčí obdělávaným políčkům vesničanů, která se nádherně zelenají. Spolu s včerejší cestou si začínám asi poprvé uvědomovat, že tahle Afrika je úplně jiná, než ta minulá. Zatímco tehdy jsme projížděli suchou pouštní a polopouštní, přesto však nádhernou, namibijskou krajinou, v téhle Africe se všechno nádherně a svěže zelená.
obrázek Jedno z domorodých stavení
O vodu tu zřejmě nouzi nemají. Alespoň ne teď, v období dešťů. Je to vidět i na několika vodních tocích, jejichž nepříliš hlubokými a širokými koryty vody proudí dost a dost. V příkopech u silnce taky.
Nejspíš proto, aby se blátivá silnice nestala prašnou a aby kukuřice na políčkách domorodců zdárně rostla, začíná zase pršet. Kaluže na silnici se pomalu zvětšují.
obrázek Kurníky tu kvůli šelmám staví na kůlech
Míjíme stále mnoho malých nevýznamných vesniček, často spíš jenom tak trochu nahodile rozptýlených domorodých obydlí. U vesniček bývají i malá políčka, na nichž často někdo pracuje, někde vidíme pást se i menší stádečko krav. Poblíž jednoho z domorodých obydlí zastavíme, když si déšť zrovna dává krátkou přestávku. Domácí evidentně nejsou doma a tak se po jejich domově zvědavě rozhlížíme. Na jejich pozemek nevstupujeme, to ne. Okukujeme celou tu řadu různých stavení přístřešků, chlívků a kurníků jen ze silnice. Těch stavbiček tu mají dost, ale když si odmyslím holuba sedícího na špičce střechy jednoho z kurníků, nevidíme tu žádné zvíře, žádnou kozu, žádné prasátko, ba ani žádnou drůbež. Zvláštní. Jen jednu chvíli se mi zdá, že v přítmí vedle jednoho z domečků zahlédnu několik slepiček, které jakoby se tam před námi snažily schovávat. Slepičky, jsou-li to ony, ťapou po zemi, přitom však Malawijci kurníky a stavby podobného účelu stavějí na kůlech asi tak metr nad zemí. Zřejmě, aby byla jejich hospodářská drůbež chráněna před hladovými šelmami a divokými šelmičkami.
Silnice se při další cestě stává stále užší a užší. Auta tady ale téměř nejezdí, vidíme je opravdu jen minimálně. Zato domorodci, ti stále po silnici, nebo vedle ní, ťapají a ťapají. A ťapají, i když už zase prší. Jedni sem, jiní tam, za chvíli možná zase obráceně. Před svými domky někteří sedí, jako by tu odpočívali. I když mně to spíš připadá, že tu sedí jako někde v divadle a se zájmem sledují hlavní scénu, jíž je tady v tomhle případě silnice. Sledují zkrátka pouliční ruch, pokud se povznesu nad to, že pro výraz "ulice" má obvykle našinec docela jinou vizuální představu. Pokud s dospělými sedí u cesty i děcka, obvykle se na nás usmívají, ukazují k nám a něco pokřikují.
obrázek Už se těším na zvířátka, třeba na antilopy koňské
A my se díváme a díváme a stále pomalu kodrcáme po nerovné cestě vstříc národnímu parku Nyika.
obrázek U brány parku Nyika fotím za deště jen z auta
Já už se pomalu můžu začít těšit na zvířátka, která snad už brzy uvidíme. Jenom ten proklatý déšť aby přestal!
Pršet vydrží dosti dlouho, pokud ale nepočítám několik kratičkých přestávek, které se spíš podobají jen takovému kratičkému nadechnutí boha deštů, tedy nadechnutí mezi lijákem a ještě větším lijákem. Pokud ovšem Malawijci vůbec nějakého boha deště mají. Když přijíždíme k bráně do národního parku Nyika, prší stále. Dá se skoro říct, že leje jako z konve. U brány na chvíli zastavujeme. Marica nedbá deště a jde si vyfotit velkou zelenou ceduli, ze které si lze přečíst, že tahle brána do národního parku Nyika má jméno Thazima. Já narozdíl od Marici deště dbám a vůbec se mi moknout nechce. Ceduli si tedy fotografuju současně s Maricou z pohodlí svého suchého místa uvnitř auta. Mám ji tedy vyfocenou taky, jen trochu víc zešikma, než Marica.
Za bránou jedeme po blátivé silnici pomalu dál do nitra parku Nyika. Jedeme zprvu dlouho lesem, z části stále za deště, který se v jednu chvíli dá bez uzardění nazvat pravým tropickým lijákem. V lesích vyplašíme jen skupinku perliček, po zemi utíkající veverku a dva dravce. Déšť se postupně mění v mrholení, a nakonec k naší nemalé radosti ustává docela.
obrázek Květ divoké protey v parku Nyika
A tak můžeme zastavit a v klidu si vyfotit keř divoce rostoucí protey, který tu roste hnedle vedle silnice. Protea, pokud to nevíte, je rod stále zelených tropických rostlin, které jsou charakteristické svými krásnými velkými ježatými květy. Abychom se trochu protáhli, jdeme po cestě mezi kalužemi kousek pěšky. Jsme rádi, že už neprší, i když pod rozložitými širokými korunami akácií na nás sem tam trochu kápne.
Z minulé Afriky jsme byli zvyklí, že v národních parcích se nesmí vůbec z aut vystupovat. Tady v národním parku Nyika to však neplatí. Nežijí tu totiž lvi, kvůli kterým především jsou taková opatření nutná. Tady je z velkých koček možné narazit nejvýše na leoparda. S ním je ale setkání vzácné a výjimečné, on lidskou chátru na jídelníček neshání, i když zaútočit na člověka samozřejmě může. Musíme být tedy dostatečně opatrní a přiznám se, že vzhledem k blízkému nepřehlednému houští jsem se jen velice nerad vzdaloval od auta na větší vzdálenost,
obrázek Z krátké procházky pod akáciemi
než je pár metrů. Ani setkání s nevrlým slonem nebo rozzlobeným buvolem ale nemusí být pro pěšího človíčka vůbec nic příjemného. Naštěstí Pepa s autem po chvíli popojel za námi a tak se vlastně nic zvláštního ani zajímavého nepřihodilo. Jsme na začátku možná trochu bojácní a později nám jistě otrne. Není nejspíš třeba se příliš bát, ale jistě je dobré být ostražitý a mít respekt, zvlášť když Líba svým čichovým orgánem nějaká zvířata kdesi v okolí cítí. Něco jí tu zkrátka někde smrdí.
Líba měla pravdu. O kus dál, to už zase jedeme v autě, opravdu na zvířata narazíme. Tentokrát jde o tlupu paviánů. Ta Líba má ale hodně dobrý čmuch, co? Přestože už s ní nějaké to desetiletí sdílím stejný strop nad postelí, tohle jsem o ní dosud nevěděl. Početnost paviání tlupy se v té trávě a křovinách odhadnout nedá, a to ani podle čuchu, ale jeden z paviánů stojí přímo před námi uprostřed silnice jako hlídkující policista. Ale jakmile se ještě o malý kousek přiblížíme, všichni paviáni před naším autem rychle prchají do okolních houštin a keřů. Ze zvířat pak delší dobu nespatříme nic. Nanejvýš tak sloní lejna různého stáří, výjimečně i docela čerstvá.
To už dávno nejdeme lesem. Porost okolo cesty je stále nižší a řídne, les se postupně změnil na křoviny a i ty rychle mizí. Teď jsou kolem nás lučiny a traviny nejvýše právě s nějakými těmi řídce se vyskytujícími křovinami. Silnice před námi je daleko viditelná, jak tu klikatí po náhorní rovině.
obrázek Hlavní silnice vedoucí národním parkem Nyika
Pohybujeme se teď v nadmořské výšce necelých dvou tisíc metrů, takže zřejmě ta protea před chvíli byla nějaký odolnější horský druh. Těchhle krásných květin teď vidíme víc. Jejich květy mají různé barvy, ale už u nich nezastavujeme, abychom je fotografovali. Od té doby, co jsme fotografovali tu první proteu, už neprší. Dokonce se na nás občas i sluníčko odváží podívat. Viditelnost se významně zlepšila, nicméně vzdálenější pásma hor stále zůstávají zahalena v oblacích, z nichž tady na horách v období dešťů prší zřejmě mnohem víc, než dole v nižších polohách. Vždyť i jméno národního parku Nyika znamená, jak jsem později doma někde zjistil, vodu. Přesněji prý Nyika znamená "odkud voda přichází".
Silnice spíš než nějakou sjízdnou cestu připomíná jednu velkou škarpu. Je rozbitá náklaďáky i velkými kamiony vozícími po téhle silnici dřevo, které se kdesi uprostřed národního parku Nyika těží. Podivný národní park, když v něm likvidují lesy, kterých, jak vidíme kolem nás, tady mnoho není. Na jednom místě jsme nuceni objíždět veliký balvan uprostřed cesty. Po stranách jsou hluboká vyjetá koryta se spoustou bahna. Velké náklaďáky dávají téhle silnici co proto, zvlášť za mokra a deště. Nemáme skoro kudy ten kámen objet a tak není divu, že jedno z kol po mokrém kluzkém povrchu ujede a my pěkně jedním bokem auta zapadneme do díry a do bláta. Tak. A je to. "Všichni ven a tlačit!" zazní Pepův velitelský hlas. A tak jdeme, protože jinak bychom se odtud pravděpodobně nedostali. Nedbáme bláta ani bahna a všichni najednou se snažíme tlačit a strkat do auta vší silou, jaké jsme schopni. Pepa za volantem zkouší cuknout sem i tam. Pokouší se couvnout a znovu je třeba pořádně zatlačit. Přidat plyn, couvnout, pustit plyn, zahoupat, strčit, znovu zhoupnout, a ještě jednou a ještě a znovu, až se nám nakonec nemalým společným úsilím přece jen podaří dostat auto z té ošklivé blátivé díry ven. Chvíli to sice trvalo, ale myslím, že pro nás bylo štěstím, že naše auto má pohon všech čtyř kol, i když bez redukce. Bez toho bychom se asi z té šlamastyky dostávali ještě mnohem hůř. Pokud bychom bez cizí pomoci odtud vůbec vyvázli. Můžeme si teď všichni oddechnout a jakmile se pokusíme o maximální možnou očistu naší špinavé zablácené obuvi, nastoupíme si zase k Pepovi do auta a pokračujeme v další cestě.
obrázek Objízdná trasa vede po takovýchto cestách
Rozbitá silnice pod koly našeho auta nám žádný velký požitek z jízdy národním parkem nedává. Potkáváme náklaďák, z něhož na nás mávají, abychom zastavili. Říkají, že před námi silnici zablokovaly dva kamiony, které tam někde uvázly a my zjišťujeme, že se tam tudy dál do kempu Chilinda, kam směřujeme, nedostaneme. Jeden mladík z onoho náklaďáku nakonec přisedne k nám, aby nám ukázal, kudy je to nejlepší objet. A tak nám, ačkoliv to má jako zaměstnanec kempu přísně zakázané, dělá průvodce a rangera. Zanedlouho a podle všeho jen nedaleko cílového kempu Chilinda z hlavní silnice na jeho pokyn odbočujeme a dál jedeme po užší vedlejší cestě. Ta však ani zdaleka není tak rozmlácená a zabahněná, jako hlavní silnice, z níž jsme odbočili.
obrázek Cilinda kemp vzadu pod lesem je cíl naší dnešní cesty
Nedlouho za odbočkou se vyhýbáme velikému traktoru, který, jak se dozvídáme, jede osvobodit uvázlé kamiony. Pepa teď pohotově a operativně mění plán. Namísto abychom dojeli do kempu ubytovat se a odtud vyrazili na odpolední safari jízdu, pojedeme takovou jízdu rovnou hned teď, a do kempu Chilinda na ubytování přijedeme až k večeru.
A jak řekli, tak udělali. Nejen tedy, že se do kempu Chilinda dostaneme velkým obloukem oproti relativně přímé hlavní silnici, ale tuhle objížďku si ještě hodně protáhneme úplně na druhou stranu od cílového kempu. Národní park Nyika si tedy projedeme a užijeme trochu víc, než dojedeme do místa našeho ubytování. Snad to takhle bude i lepší. A tak nás po celý zbytek odpoledne doprovázejí překrásně zvlněné travnaté kopečky národního parku Nyika. Zdejší pahorkatina je opravdu nádherně utvářená a nevím, zdali jsem už někde jinde po světě podobný ráz krajiny spatřil. Na objízdné trase pak na jednom z nedalekých kopečků vidíme na pravé straně dosti výjimečný kousek lesa a pod ním jakýsi kemp. Je to právě jedna z několika částí kempu a osady Chilinda, kam směřujeme. Ale teď se mu ještě po nějakou dobu budeme spíše vzdalovat.
A opravdu. Najezdíme od té chvíle ještě dlouhé, ale přenádherné kilometry, které ve mně zanechají vskutku nezapomenutelný dojem. Zvlášť když zanedlouho potkáme první antilopy.
obrázek V trávě ležící samec antilopy koňské
Antilopy koňské. Jsou to ale nádherná a velká zvířata! Ta největší z nich mohou vážit až třikrát tolik, co já. Řadí se tak mezi největší africké antilopy. Své jméno získaly tyhle antilopy díky tomu, že tvar jejich těla a zejména protáhlá hlava a vzpřímená hříva mohou leckomu připomínat koně. A taky prý proto, že tahle antilopa, když ji vyplašíte, podobně jako kůň nejprve pohodí hlavou a teprve pak se rozběhne. Když antilopy běží, je to paráda. Ladnost jejich běhu je prostě boží. Samec antilopy je nepatrně větší a má o poznání mohutnější rohy, nežli samice. Pepa nám k tomu ještě říká zajímavou informaci, že samec má na hlavě u očí dva bílé měsíčky, zleva i zprava, zatímco samice jen jeden.
Koňské antilopy vidíme na stráních, na horských loukách, kam se chodíme podívat a prozkoumat zdejší horskou květenu.
obrázek Drop Denhamův
Počasí už se umoudřilo a neprší. A tak máme docela štěstí i na to, že na nás zasvitne sem tam trochu sluníčka. Na jedné z rozlehlých luk zahlédneme krátce jakéhosi dropa. Stihnu udělat jen jedinou trochu slušnou fotku, protože drop zvolil taktiku rychlého úprku vysokou trávou se zjevnou myšlenkou "hlavně pryč!". Až doma pak zjistím, že jsme tu viděli druh, který má české pojmenování drop Denhamův. Je to všežravý druh dropa. Kromě rozličné rostlinné stravy se žíví i hmyzem, mláďaty jiných ptáků, malými hlodavci a dokáže pozřít i malého hada.
Antilopy pak potkáme ještě několikrát. Znovu ty koňské a trochu víc z dálky spatříme také ne zrovna malé stádo antilop losích. Navíc ve společnosti několika zeber. Naštěstí tu jsou holé kopce porostlé jen nízkým rostlinným patrem a travinami a nejsou-li zvířata zrovna za kopcem, můžeme je vidět do daleka.
obrázek Párek bahnivců jako by někdo naaranžoval
Zvlášť když i oblaka ustoupila kamsi dozadu či vzhůru. Vidíme taky bahnivce, středně velké antilopy zdržující se často poblíž vodních toků, kde se dokáží skrývat v rákosí či ve vysoké trávě. Narozdíl od antilop koňských mají u bahnivců rohy pouze samci, takže pohlaví bahnivců je zřejmé na první pohled. Monice se podaří krásně vyfotografovat dva trkající se samce, mně se o chvíli později podaří vyfotografovat párek bahnivců tak, že to skoro vypadá, jako kdybych si je došel naaranžovat. Kdybych chtěl, aby mi pro fotku zapózovali, jen stěží bych si dokázal vymyslet lepší postavení. Paráda. A je moc fajn, že tady můžeme i vystoupit z auta, abychom na antilopy lépe viděli a měli tak i lepší pozici na dobrou fotku.
Náš neplánovaný africký průvodce nás vede po cestách vedoucích napříč travnatými kopečky, po jejich svazích i hřebenech. Tyhle cesty už jsou bez kaluží a připomínají naše nepříliš používané lesní a polní cesty. Jede se nám po nich mnohem líp, než předtím po hlavní silnici, na níž jsme uvázli. Sjedeme dolů do jakéhosi mělkého údolí a před dřevěným mostkem zastavujeme.
obrázek Mokrá louka s květinkami i kapradinami
Náš ranger nás teď vede na louku vedle cesty. Je to ovšem spíše mokřina se spoustou bláta, která však oplývá množstvím zajímavých a pro nás exotických horských květinek, rostlinek i nějakého kapradí. Z několika pořízených fotografií lze rozpoznat třeba druh plaménku (clematis) nebo kapradiny žebrovice. Snažíme se našeho průvodce následovat. Není to ale snadné. Louka je rozměklá a mokrá. Vlastně to ani není louka, ale spíš jakási mokřina Pepa jde pomalu za průvodcem jako první z nás. Je přece taky náš vůdce. Po chvíli ale raději velí k návratu. Stále více rozměklá a bahnitá louka nám nedovoluje další postup. Boříme se do bláta čím dál tím víc a hrozí, že tu za chvíli někdo v bahně ztratíme boty. Udělám proto tedy jen několik fotografií a vracíme se pak zpátky na cestu. Jdeme po ní dál a přejdeme přes potok po dřevěném mostku. Teprve za ním odbočíme doprava tam, kam nám ranger, jenž se s námi nevrátil, ukázal, že nás bude čekat a kde nás opravdu čeká. On jediný nějak dokázal prohopkat tím hlubokým a bahnitým terénem na druhé straně potoka až sem. Musel jít ale bez bot, nese si je v ruce.
Postupujeme teď po mírně strmějším svahu po proudu potoka Chilinda, na několika mírně skloněných plochách kráčíme jen po obnaženém skalním podloží. Potok pod námi vytváří hlubší koryto a náš ranger pojmenovává tohle místo jako Chilinda Falls, tedy vodopády Chilinda. Vodopád tu ale rozhodně nepadá z nějaké výšky, spíš tu potok jen vytváří v poněkud více svažitém proudu několik peřejí.
obrázek Chilinda Falls aneb čemu se říká vodopád
Trochu divočejší voda sevřená v rozkošném údolíčku. Je to dost přehnané pojmenování, říkat tomuhle potoku s peřejemi vodopád, ale už jsme se s něčím podobným v Africe setkali. Hned si vzpomenu na Popa Falls na řece Okavango. Tam to vodopády rozhodně byly ještě méně než tady, nehledě na to, že tady nevidíme, jestli někde dole, níž po proudu, přece jen nějaký malý vodopád na potoce není. Příliš daleko dolů podél potoka ale nejdeme. Spíš se chvíli posadíme, fotíme, a koukáme na tu přírodní scenérii před námi, na pěnivou čistou vodu přeskakující po kamenech, na strmé břehy potoka, na obnažený skalní blok nad potokem. Bez ohledu na to, že tohle jsou spíš peřeje, než vodopád, je to tady moc hezké a fotogenické místo. Fotografie na paměťovou kartu tak rychle přibývají. Jo, a když už padlo znovu jméno Chilinda, musím k tomu dodat, že na mnoha a mnoha internetových zdrojích najdete vodopády nebo kemp, kam směřujeme, pod jménem Chelinda (psáno s "e"). Nicméně já se držím názvu, který jsem si vyfotografoval na ceduli u brány Thazima, kudy jsme do národního parku Nyika přijeli. Tak.
obrázek Přes mostek přejíždí naše auto beze mne
Vracíme se přes úzký dřevený mostek zpátky k autu. Tedy já se vlastně nevracím. Ani ne tak proto, abych významnou měrou odlehčil Pepovu autu s nákladem nafty i spolucestujících, jako spíše proto, abych důkladně fotograficky pro pojišťovnu zdokumentoval, jak se auto na mostku propadne dolů do potoka. Leč, nestalo se. Naše toyota s Pepou, zavazadly i ostatními spolucestujícími včetně našeho afrického rangera bez problémů přes mostek přejela. A tak mám zdokumentováno jen to, jak toyota jede. Hlavní však je, že já nemusím dál pěšky a že mi Pepa nezapomněl zastavit!
Oblou krajinou parku Nyika pokračujeme dál. Cesta nejprve vede kousek proti proudu potoka, kde vyplašíme nějakého v trávě schovaného zajíce, ale záhy se zase zvedá nahoru do svahů a vede nás horem přes zdejší úžasné zelené zaoblené kopečky, kterých je tady nepočítaně a střídají se tu jeden za druhým. Pepa najednou nečekaně uprostřed kopce prudce zabrzdí, zacouvá a před autem se objeví nějaký příčně pruhovaný menší had. Pepa vyskočí z auta, popadne ho a nese nám ho ukázat dovnitř. Á vida! Nehýbá se to a není to vlastně ani had. Prohlížíme si dikobrazí osten! Je to pěkný africký suvenýr. Osten, který budeme vozit za předním sklem naší toyoty, je zřejmě jediné, co z dikobraza v Africe uvidíme. Samotné zvíře spatříme jen velice těžko. Dikobraz, který patří mezi hlodvace, je totiž velice plachý a ještě k tomu noční živočich. Teď ve dne spí zalezlý někde hluboko ve své noře.
obrázek Nádherně utvářená krajina národního parku Nyika
Krajina parku Nyika je nádherná. Kolem nás na všech stranách mělčí či hlubší údolí, modravé siluety několika zalesněných hřebenů za nimi. Jsou to vskutku překrásné hory, a to i přesto, že se sluníčko už většinu času zase schovává. Tahle nádhera parku Nyika se ovšem nabídne jen tomu, kdo nelituje dlouhé a krkolomné cesty sem, cesty po rozbité a rozmlácené silnici a po jen málo projetých lesních cestách. Odměna za to je však jedinečná. Přenádherná horská panoramata zelených travnatých kopců místy dobarvená zrezavělými kapraďorosty jsou naprosto úžasná. Kdo by čekal v Africe něco takového? V dálce, spíš až někde na obzoru, zahlédneme siluetu losích antilop. Když se pak znovu na těch překrásně zvlněných a ještě přece jen na krátko sluníčkem osvětlených stráních objeví několik koňských antilop, je panoráma dokonalé a nepřekonatelné. Při předchozí africké cestě jsme tyhle krásné antilopy vůbec neviděli, stejně tak, jako jsme neviděli bahnivce, neboli reedbucky, jak se jmenují po anglicku. V téhle části Afriky prostě vidíme jiná zvířata i jinou krajinu. Ale i tahle Afrika začíná být opravdu krásná. Přesto úplně jiná, než ta minulá. Určitě je to podstatnou měrou dané i zdejší nadmořskou výškou. Pohybujeme se teď rozhodně výš, než 2000 metrů nad mořem, místy dosahujeme nadmořské výšky ještě o 500 metrů větší.
obrázek Zebra Crawshayova fotografovaná za soumraku
Když už se skoro stmívá a skoro všichni už fotoaparáty schovali, podaří se nám spatřit docela blízko nás ještě několik zeber. Zebry jsme sice při minulé cestě do Afriky viděli, ale tohle je jiný druh: zebra Crawshayova. Pozná se především podle toho, že mezi černými pruhy nemá žádné světlejší mezipásy a má zřetelné a výrazné pruhování také na nohou až dolů ke kopytům. Tenhle rozpoznávací znak ale vidíme jen, když zebra přeběhne přes cestu, protože jinak se jejich nohy skrývají v nízkém ale bujném porostu národního parku Nyika. Už se hodně setmělo a tak ani nedoufám, že by se mi fotky těchhle zeber mohly podařit. Nakonec se však ukáže, že zrovna teď, za soumraku, se mi fotografie zeber zdařily snad víc, než kdy jindy. A to přesto, že jsem je fotil už za opravdového příšeří, kdy už všichni ostatní měli svoje fotoaparáty v brašnách. Přitom ono příšeří není na těch fotkách ani moc znát.
Soumrak pak pokračuje velmi rychle a tak na losí antilopy o pár set metrů dál se jenom díváme tentokrát všichni. Fotit se teď už opravdu nedá. Přejedeme pak ještě dva či tři další kopečky. Vedlejší úzké cesty se nakonec ukazují jako mnohem lepší, než hlavní silnice a můžeme se po nich překvapivě i o dost rychleji pohybovat. A to už přijíždíme k lesu, za nímž se nachází Chilinda kemp. Těsně před námi vběhnou do lesa další dvě koňské antilopy. Vidíme je tentokrát hodně zblízka a v úchvatném a překrásném běžeckém pohybu. Jenom malou chviličku je ještě můžeme pozorovat, jak se nám vzdalují mezi stromy a jak se nám mezi nimi po několika ladných skocích ztratí docela.
Lesem projíždíme pomalu a uprostřed lesa, nedaleko před kempem, našeho afrického rangera vysadíme. Nechce, aby ho kdokoli z kempu s námi viděl. Nemůže přijet s námi. Na cokoli, co by souviselo s průvodcováním turistů, nemá totiž patřičné povolení a mohl by mít proto velké problémy. Samozřejmě se mu za to, jak a co všechno hezkého nám v národním parku Nyika ukázal, patřičně odměňujeme. V přítmí lesa a potajmu. A pak už to do kempu Chilinda, k místu našeho dnešního noclehu, máme jen asi dvě zatáčky skrze les. Je nejvyšší čas se ubytovat, soumrak pokračuje mílovými skoky.
obrázek Chatky v Chilindě fotografované ovšem až ráno
Bydlíme v Chilindě nikoli ve stanovém kempu, ale v chatkách pod lesem. Tady se to označuje spíš jako Chilinda Lodge, zatímco kemp a stany jsou někde na druhé straně lesa. Chilinda Lodge se nachází v jednom z nesčetných údolíček parku Nyika. Chatky jsou postaveny ve stráni pod lesem nad maličkou přehradou, od níž je odděluje ještě cesta. Docela normální lesní cesta, která stoupá nahoru k lesu. Kolem cesty je složená spousta dříví, které tu těží. Je vidět, že nad chatkami se asi rychle snaží udělat z lesa paseku. Škoda. Takhle je to tady moc krásné. Za přehradou je vidět ještě další zalesněná stráň, kde se, alespoň prozatím, dříví netěží. Nepočítám-li horní malý domek na druhé straně cesty a dolní dvě budovy, kde je recepce, bar a další zázemí lodge, jsou tady chatky celkem tři. My obsazujeme dolní dvě, ta třetí, nejvýš u lesa, vypadá nějaká větší. Musím říct, že tohle prostředí okolo nás vnímáme jen zčásti, protože se tma, hustá a černá, padá velice rychle. Proto se snažíme, abychom se co nejrychleji zabydleli. Jen elektřina, říkají nám, ještě chvíli nepůjde.
obrázek V krbu si vesele praská oheň
Pouštějí ji z agregátu kolem šesté a asi v devět večer nám ji zase vypnou. Chvilku jsme tedy skoro potmě, ale protože do šesté už chybí jen pár minut, brzy se nám všechno rozsvítí a můžeme se pořádně rozhlédnout.
Bydlení v chatkách nám všem připadá tak skvělé, až nám začíná být líto, že tu budeme spát jedinou noc. Právě tady, jak nás informuje Pepa, máme na téhle africké cestě to nejdražší bydlení. Především za tohle jsme si museli nějaké ty dolary na bydlení připlatit. Jinak bychom museli mít stany a spát někde za lesem. Za to připlacení tu ovšem máme dokonalý luxus. I s dokonalou obsluhou. Po vstupu do chatky se ocitáme ve společenské místnosti se stolem a křesílky, ale především s širokým kamenným krbem, v němž nám místní obsluha rozežhnula ještě před naším příjezdem několik velkých polen. Ta teď krásně prskají, drobně kouří a vydávají svoji africkou lesní vůni. Ve vedlejší kuchyňce vybavené dvojdřezem a nádobím všeho druhu, na vaření i stolování, jsou již před naším příjezdem roztopená železná kamínka. Na nich v hrnci pod pokličkou bublá vroucí voda. Kamínka mají na svrchní straně dokonce něco jako plotýnky a tak nevím, jestli bych jim neměl říkat rovnou sporák. Jenom mi ne úplně bezpečné připadá, že připravená a nasekaná polínka do kamen jsou složena přímo pod rozpálenými kamny a nebo se o ně dokonce téměř po stranách opírají. Nijak to ale neřešíme, asi to je tady normální. Pepa se po kuchyňce krátce rozhlédne, něco ze zásob nastrká do lednice, která tu taky nechybí a navíc i funguje, něco nechá na stole pro dnešní večer.
obrázek Pepča je v kuchyni jako doma
Dlouho neotálí a začne pro nás připravovat večeři. Pro každou ze dvou chatek, v nichž jsme ubytování, hoří ještě třetí oheň, a to venku, nad chatkami, který pro nás ohřívá vodu na sprchování nebo koupání. Ano. I normální koupel si tu můžeme dát, protože koupelna je vybavena opravdickou a nefalšovanou vanou. Naše dámská část výpravy obsazuje jednu z obou chatek. Mají tam dvě oddělené velké ložnice, v každé z nich po dvou postelích. Stejně jako my s Pepou v druhé chatce, která vypadá navlas stejně. Pepa si tedy alespoň dnes odpočine od mého nočního chrápání. Tedy pokud mě neuslyší i přes zeď a pokud já se nebudu snažit pořezat všechno to dříví, které jsme viděli venku.
Zatímco tedy Pepa začíná připravovat večeři, já dostanu za úkol postarat se, aby k ní bylo pivo. Však už mám taky chuť svlažit si hrdlo něčím pivu podobným. Pro pivo musím do zdejšího baru. Je to v jedné ze dvou nejspodnějších budov, až úplně dole pod chatkami, u přehrady. Samozřejmě, že nejdřív zajdu k té nesprávné. Bloudím tu skoro ve tmě, protože už náš příjezd se odehrál za velice pokročilého soumraku, který by se už klidně dal nazvat setměním. Hledám, jestli uvnitř chajdy někdo není. Nakonec najdu recepčního a on ví kde je bar. Není sice pro tmu vidět, ale je hned vedle recepce. A ukáže se, že můj recepční dělá zároveň taky barmana. Vida. Mám s ním ale dost těžkou práci. Domluva poněkud drhne, protože on skoro nerozumí mně a já zase jemu. Hospodu má barman úplně prázdnou. Není tu ani noha, kromě těch mých dvou bílých a jeho dvou černých. Ani elektřina tu nefunguje. Agregát se zřejmě za současného obsazení hospody nevyplatí pouštět. Není proto divu, že se mi snaží naznačit, že pivo bude teplé. Chvíli mi trvá, než to pochopím. Postupně zjišťuju, že barman ani neví, kolik toho piva vlastně má a jestli mou ne zas tak úplně malou objednávku bude moci uspokojit. Pivo tahá z malé a úplně temné místnosti vzadu za barem. Svítí si svíčkou, protože jeho maličká baterka svítí ještě míň. Slyším ho, jak šmátrá mezi láhvemi, a přehazuje je z místa na místo, aby alespoň něco našel. Celé to působí děsně strašidelně. Jednak ty šmátravé zvuky smíšené s podivným cinkáním skleněných lahví a pak ty obrovské děsuplné stíny, které vrhá sem a tam mihotavé světlo svíčky, jak s ní recepční barman v temnotě pohybuje sem a tam. Skoro jako v hororu, napadne mě. Teď už jen, aby se na mě vyřítil z té tmy s nějakou sekerou! Neměl bych zdrhnout? Ne. To přece nemůžu. Musím tu hrdinně zůstat a přinést pivo a kolu, jak jsem přece slíbil. Možná proto, že mi lehce začíná běhat mráz po zádech, trvá hledání piva recepčnímu barmanovi hrozně dlouho. Ale nakonec černá ruka mávne mým směrem. Naštěstí nedrží sekeru ani nůž, ale podává mi tašku. Nějaké pivo v ní snad mám. Nevidím jaké, nevidím kolik, ba vlastně ani nevím, jestli to všechno je jenom pivo a nebo taky něco jiného. Neptám se. Už bych docela rád byl zase zpátky. Ten šmátrající černoch ve tmě pro mě není zrovna sympatický a příjemný zážitek. Ještě než odejdu, musí ale vyšťárat nějakou kolu, kterou si přály naše dámy. Tu má ale naštěstí už za barem a najde ji i po hmatu docela rychle.
Nevidím pak ani na peníze, když platím. Jen tak tak, že vůbec rozeznám barový pult a najdu peněženku, kterou jsem si na něj položil. Když se pak s nakoupeným pivem vracím, zjišťuju, že venku se mezitím snesla úplná a dokonalá černočerná africká tma. Musím dávat velký pozor, abych někde o něco nezakopl a aby z drahocenného nákupu nezbyla jen mokrá taška plná střepů. Je taky neuvěřitelně chladno, ne-li přímo zima. Asi je to tím, že jsme tu v horách a že nadmořská výška Chilinda kempu je okolo 2300 metrů. To pivo přece v téhle zimě ani nějak moc teplé být nemůže, říkám si. Leda by pod ním topili! Tady ta Chilinda, to je na Afriku poněkud drsnější a chladnější místo. Ale nevadí. Jsme však každopádně rádi, že nám už předem zatopili v kamnech i v krbu a že si můžeme dát horkou sprchu nebo dokonce vanu.
Sejdeme se posléze všichni v chajdě u nás, tedy u mě a u Pepy. Vlastně všichni ne. Chybí tu Marica, která se definitivně rozhodla se s námi společně nestravovat. Má zřejmě docela jiné stravovací návyky. Pomáháme teď trochu Pepovi s přípravou večeře, a zatímco se uvnitř v kamnech griluje v alobalu svíčková, je třeba do velké mísy nakrájet spoustu zeleniny na salát. Vybavení kuchyňky nemá chybu a Pepa se kolem sporáku pohybuje s naprostou samozřejmostí jako tančící baletka. Je zkrátka v kuchyni jako doma. A je to také poznat, když Pepa přinese připravenou krmi na stůl. Večeře je skvělá. Jak maso, tak salát ze zeleniny výborně ochucený Pepovým kořením z jeho bohatých voňavých zásob, bez kterých se Pepa po Africe snad ani pohybovat nemůže. Monika si chce dokonce salát přidat. Musí však nejprve ukecat Pepu, aby nějaký přídavek vyrobil, neboť všechno, co bylo hotové, bylo za pár chvilek spořádáno a téměř až vyblízáno.
Pepa přitom všem ještě taky uvařil nakoupenou kasavu, kterou tu myslím všichni ochutnáváme poprvé v životě. Je pro mne velmi překvapivé, že hlízy připomínající tvarem i barvou kořeny petržele chutnají vážně hrozně podobně, jako normální brambory. Správně botanicky se to jmenuje maniok jedlý, pochází to z tropické Ameriky, v asijských zemích tomu říkají tapioka a tady v Africe kasava. Právě v Africe se kasava asi používá nejvíc. Jak pro výživu lidí, tak i různých hospodářských zvířat. Výživná je kasava především přítomností škrobu i určitého množství bílkovin obsažených v jeho hlízách.
Po večeři ještě nějakou dobu sedíme u krbu. Venku mezitím opět začíná pršet. Uvnitř to ale není nijak poznat, při tom příjemném praskání hořícího krbového dříví déšť slyšet není. Ale kuřáci jako Pepa či Líba, kteří si chodí svou neřest nenápadně rozvíjet před chatku, o dešti dobře vědí.
obrázek Monika u krbu
Shodujeme se na tom, že jsme měli štěstí, když nám odpoledne na tu nejkrásnější a nejzajímavější část parku nepršelo. Dnešní den byl opravdu moc fajn. Teď už jen pomalu dopijeme téměř všechno nakoupené pivo. Nakonec jako šláftruňk na dobrou noc vypiju jednu plzničku, kterou jsme z Čech dopravili až sem. Je to jedna z těch, které jsme při odletu z Vídně museli umístit k Marice do báglu. Umístil jsem ji do mražáku kuchyňské lednice a je teď krásně studená. Narozdíl od recepce a baru nám tady elektřina funguje. Zatím. Vypnout ji mají asi v devět večer. Líba, Monika i Alča se proto ještě nějakou chvíli před devátou vzdalují do noci a deště. Spěchají do své horní chajdy, aby se ještě za elektrického světla stihly připravit na dnešní nocování. A já se zanedlouho s najedeným a moc spokojeným bříškem taky odeberu do své zdejší ložnice, kterou dnes budu mít jen sám pro sebe. "Je to ale luxus!", říkám, si, než usnu a myslím přitom na Pepovo vyprávění, jak v Chilindě při minulé výpravě mrzli ve stanech, zatímco já teď usínám v suchu a teplíčku zabalen do dvou příjemných hřejivých dek.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3