Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Malawi a Zambie 2012

Facebook Twitter Google+

Afrika zelená, Afrika divoká

© 2015, poslední aktualizace: 30.3.2016

Den tři, pondělí 9. ledna, Lilongwe - Mzuzu
<<  Den vesniček a domorodců při jízdě na sever  >>

Probouzíme se v pohodě, v pohodičce. Zdá se, že s následky dlouhého letu a nedostatku spánku jsme se už všichni dokonale vyrovnali. Včerejší relaxační den nám určitě v tomto směru prospěl. Jenom jedno drobné maličké mínus poslední noc měla. Trošku jsem pokousaný několika komáry. Ale opravdu jen trošičku. Po rychlé snídani pak rovnáme do auta dozadu na kanystry s naftou dvě ledničkové nádoby naplněné zásobami. Bohužel jsou však ty ledničky bez ledu. Ten jsme nějak nesehnali. Navrch ještě rovnáme naše kufry a bágly, počítáme s prostorem i pro Alčin batoh, který k nim, jak všichni doufáme, zanedlouho přibude. A můžeme jet! Čeká nás Afrika. Marica už v Africe zřejmě párkrát byla, pro Monču i Alču je to Afrika první, pro nás Líbou druhá. A taky druhá s Pepou. Pepa nám slibuje, že i tahle Afrika, ač bude docela jinačí, bude zcela nepochybně taky moc krásná. S tímhle ujištěním pak celí natěšení opouštíme kemp Mabuya. Skrze zelená železná vrata a mezi kvetoucími kaktusy vyjíždíme do ulic hlavního města. Míříme nejprve k letišti a pak dál a dál na sever.
Cestou přes Lilongwe pozorujeme rušné ulice a křižovatky. Jsou teď mnohem živější, než za pozdního večera, kdy jsme přiletěli. Spousty roztodivných a exotických postaviček chodí kolem cesty sem a zase tam, jiní tamhle čekají na svůj autobus, tamhle máma nese na zádech už docela velké děcko, jaké já bych rozhodně poslal, ať si ťape po svých. Ale kdo ví, třeba nemůže, třeba je nemocné. O kus dál vidíme ve spořádaném šiku skupinku černých žen, které vede jakási velitelka mávající nad hlavou velikou zelenou větví. Kdosi na kole veze sud, který je tak obrovský, že cyklistu kvůli němu zezadu ani není vidět. Vypadá to, že na kole jede sud s černýma nohama. Nohy se musejí usilovně opírat do pedálů, aby ten ten velký těžký náklad utáhly do zdejšího naštěstí mírného kopce. A pak spatříme docela početnou skupinu policistů a policistek, jak se na okraji silnice připravují na silniční kontroly. Nás zkontrolovat už nestačí. Úplně připraveni ještě nejsou.
Krátký a vydatný lijavec nám znovu připomene, že je období děšťů. Tohle sice není slibovaná odpolední přeháňka, ale nevadí. Když sedíme v autě, tak ať si klidně sprchne. To nám náladu nepokazí. Ta se nám naopak ještě vylepší po kratičké zastávce na letišti, když vidíme Alču, jak se se zářícím úsměvem a vítězoslavným výrazem vrací k autu se svým ztraceným a znovunalezeným báglem. Šla na letiště s Pepou a svůj batoh si vyzvedla ve velké zapáchající místnosti, kde spolu s tím Alčiným batohem byla uložena spousta jiných ztracených zavazadel. Některá z nich tam byla určitě několik měsíců, možná i let, za kteroužto dobu se leckterá v kufru uložená svačinka nezapomněla věkem rozpadat a roztékat. Takové zavazadlo se svačinkou tak do okolí šířilo nevábnou vůni, která se v té obrovské místnosti mísila se všemi dalšími odpornými pachy, jaké jen chtějí a dovedou dlouho zapomenutá zavazadla vydávat. Jako bych ten smrad cítil, i když jsem uvnitř nebyl. To Alča nám to všechno dokázala tak nádherně živě popsat a vylíčit.
obrázek Pepa nakupuje na blátivé tržnici
Ale teď už jsme definitivně opustili Lilongwe a míříme k severu. Brzy za Lilongwe však ještě zastavujeme v jedné z vesnic. Po obou stranách silnice mají uprostřed mezi domečky rozlehlé prostranství, na kterém vesničané provozují tržnici. Zastavujeme tedy na krajnici a vmísíme se mezi domorodce. Zpočátku se na tržnici cítím mezi tolika černými obličeji poněkud nesvůj. Zdejší domorodci jsou opravdu hodně tmaví, hodně černí, a je jich tu kolem nás mnoho. Na tržnici, jak se zdá, je většina těch, co něco prodávají. Svoje zboží mají rozložené jen tak na zemi. Na blátě, které se tu po předchozím deštíku krásně rozťapává, mají položenou starou deku nebo spíše jen černý igelit. Na něm pak mají rozloženo svoje zboží: rajčata, mango, banány, zelí, dýně, cibule, fazolové lusky či ledasco jiného. Někteří si dají velmi záležet na tom, aby ta jejich manga nebo rajčátka byla urovnána do malých úhledných hromádek či spíše drobných skoro umělecky pojatých stavbiček připomínajících korálkové figurky. Jen výjimečně někteří nabízejí svoje zboží pod jednoduchým přístřeškem sbitým z několika kůlů a zakryté slaměnou stříškou pokrytou pro jistotu ještě černým igelitem.
Zatímco muži, jak se zdá, tady tomu tržišti asi trochu šéfují nebo obcházejí tržiště a sem tam něco i nakupují, téměř všechny prodávající jsou ženy. Sedí ve svých pestrobarevných sukních většinou jen tak vedle svého zboží na zemi nebo na obrácených koších či velkých plastových nádobách,
obrázek Patřičně hrdý taťka a jeho synek
ve kterých sem svoje zboží dopravily ze svých políček a obydlí. Mnohé z těchto vesnických žen tu mají sebou svoje malá děcka a některé i ta větší, která jim už třeba dokážou pomáhat. Teď, krátce po dešti, mají dosud některé ženy rozložené deštníky. Děti, ale i dospělí, se po nás zvědavě ohlížejí. Děcka nejspíš proto, že se tu asi příliš často mnoho bílých nezastaví a jsme pro ně tudíž poněkud exotického vzezření. Ti dospělí jsou pak nejspíš zvědaví na to, jestli si u nich taky něco koupíme. V tom je ale určitě nezklameme. Líba s Monikou i Alča s Maricou se tu zásobí ovocem, především mangem. Netrvá dlouho, a každá s nich vymění několik zašlých špinavých bankovek za plastový pytlík plný manga nebo banánů. Pepa tu ještě dokupuje do společných zásob čerstvá rajčata, cibuli a nějakou další zeleninu, což už příliš nesleduju. Zatímco všichni ostatní procházejí tržnicí, dívají se a nebo nakupují, já se kromě rozhlížení snažím alespoň trochu z toho nevšedního mumraje zachytit na několika fotografiích. Někteří by za fotografování chtěli zaplatit. Jiní se naopak fotografovat chtějí a fotografování jim vůbec vůbec nevadí. Dokonce se sami přijdou postavit tak, abych je fotil. Jako třeba mladý tatínek, který mi se svým malým synkem a náležitou pýchou zapózuje přímo před objektivem. Pořád se ke mně staví hrozně blízko. Myslí si asi, že čím bude blíž, tím bude lepší fotka. Líba pak několika dětem rozdá po bonbónu a pak už se zdá, že moje fotografování nevadí na celé tržnici vůbec nikomu.
obrázek Míjíme malé a chudé vesničky
Míjíme malé a chudé vesničky. Domky jsou malé, většinou z nepálených cihel a střechou z trávy či slámy. Domorodci asi nevidí bělochy příliš často, protože si nás všichni se zájmem prohlížejí. Samozřejmě nejzvědavější ze všech jsou, asi jako kdekoli jinde na světě, děcka. Kolem silnice se vůbec pohybuje nezvykle mnoho lidí. Vypadá to, jako by se tu jen tak procházeli sem a zase tam. Ženy často nosí na hlavě velké koše či nádoby, podobné těm, jaké jsme před chvílí viděli na tržnici. U každé vesničky, u každého stavení, vidíme malá a pečlivě obdělávaná políčka. Na polích kolem silnice pracují muži i ženy, mnohé z nich při polních pracích nosí na zádech svoje malá děcka. Mezi vesnicemi pak nejčastěji potkáváme velká pole s tabákem, což je asi nejrozšířenější plodina, jaká se v Malawi pěstuje. Jak se vzdalujeme od hlavního města, vesničky postupně řídnou a jsou stále menší. A asi i chudší. Pokud se hospodářských zvířat týče, vidíme, že domorodci chovají především kozy a ovce, výjimečně spatříme nějaké to prasátko. Stejně vzácně potkáme malého pasáčka s několika kravkami.
Pokud míjíme benzinovou čerpací stanici, je u ní buď neskutečná fronta aut a nebo je u ní naopak naprosto pusto a prázdno. Pokud před pumpou auta čekají, zřejmě dostali zprávu, že něco přivezou. Jenže už je to asi dávno, protože v autech řidiči nejsou, auta tu stojí sama a ve svém marném čekání na doplnění prázdných nádrží dokonale opuštěná. Pepa, který ví, že ani ta nafta, kterou propašoval ze Zambie a kterou vezeme v kanystrech za sedadly, nám stačit nebude, u jedné z benzínových pump zastavuje. Vrací se od obsluhy s tím, že tady neměli už tři měsíce ani kapku. Dokonale suchá pumpa!
obrázek Černí obchodníci s pohonnými hmotami
Pepa by přesto rád sehnal ještě nějakou naftu tady v severní části Malawi, než někdy později na jihu, kde očekává, že bude mnohem dražší. Pepovi tady poradili jinou pumpu o kus dál, ale nepochodili jsme ani tam. Odtud nás ale posílají dovnitř do vsi. Jakýsi domorodec nás tam prý dovede. Zajíždíme tedy podle jeho pokynů někam mezi cihlové zdi a domky. Někde tam prý funguje černý trh s naftou. Dostáváme se tak kamsi do hloubi téhle docela velké vesnice, která se jmenuje Mponela.
Černí obchodníci mají možná naftu, která by měla být u čerpacích stanic, možná je to ale nafta pašovaná ze sousedního Mozambiku. Kdo ví. Každopádně je o dost dražší, což je vzhledem k jejímu nedostatku v celém Malawi pochopitelné.
obrázek Marica na dvoře naftových překupníků
Pepa by neměl finanční prostředky na celou naši malawijskou cestu, ale nějaké doplnění pohonných hmot za vyšší cenu nutné bude. Po několika změnách směru uvnitř vesnice nakonec zajíždíme otevřenými vraty na jakýsi dvorek. Tady se nás hned ujmou dva černí mladíci kteří už zakrátko plní naši nádrž za jakž takž přijatelnou cenu až po hrdlo. Tankování trvá poměrně dlouho. Máme zřejmě dosti žíznivé auto. Oranžový trychtýř, kterým do nádrže našeho auta pohonné hmoty doplňují, stále ještě nemá dost. A tak černí mladíci musejí postupně spotřebovat několik z pořádné zásoby kanystrů čekajících na dvorku nedaleko našeho auta na své zákazníky.
Zatím máme chvíli času na rozhlédnutí. Dámy si alespoň ze dvorka prohlížejí domácnost zdejších překupníků. A já vlastně taky. V rohu u jedné z budov mladá žena krájí rajčata. Sedí na bobku u malých plechových kamínek na dřevěné uhlí a nás si vůbec nevšímá. Na dvorku je vidět několik postarších bicyklů. Jedno kolo se zánovními červenými odrazkami stojí opřené o vytažený stojánek téměř uprostřed dvorka. Za ním u zdi je složená hromádka dříví, o níž se opírá stará pneumatika a kterou zčásti kryje několik na šňůře schnoucích kusů prádla.
obrázek Děti ze sousedství zvědavě nakukují do dvorka
Okolo dvorku stojí naproti sobě dvě budovy a dvorek dokola uzavírá vysoká zeď, přes kterou dovnitř rozhodně nikdo vidět nemůže. A tak zvědavá děcka ze sousedství nakukují dovnitř spoza vrat, kterými jsme přijeli a která za námi zůstala otevřená. Přes svou zvědavost se ale neodvažují udělat ani náznak kroku přes čáru, na které se setkávají při zavírání obě křídla vrat. Zůstávají poslušně venku a dovnitř jen opatrně a s respektem nakukují.
Jelikož hodiny už docela ukrojily podstatnou část z dnešního dopoledne, je na čase zastavit se taky někde na snídani. Protože ale máme dost vlastních zásob, zastavíme na chvíli jen tak vedle silnice. Než svoji malou snídani dokoušeme, musíme tu zoufale válčit s místními mravenci. Jejich mraveniště se tu rozkládá široko daleko a oni mají na tohle území zcela jistě nárok, protože tu byli dávno před námi. A tak rychle dojídáme a raději vyklízíme pozice.
Kolem silnice se pořád pohybuje spousta lidí. Průvody pěšáků pohybujících se sem a tam houstnou v blízkosti vesnic, řídnou ve větších vzdálenost od nich, ale neustanou prakticky nikde.
obrázek Pochodující domorodce občas vystřídá nějaký cyklista
Pokud někdo z nás potřebuje zastavit za účelem vyčůrání nebo něčeho takového, je opravdu docela problém najít místo, kde nikdo nejde a nikdo se neblíží. Domorodci tu pochodují prakticky všude a pořád. Nikde jinde jsme chodit tolik lidí neviděli. Asi je to tím, že není nafta a všichni musí chodit pěšky. "Kdepak, tím to není", vyvrací naši domněnku Pepa. "Ti lidi tu stejně tak chodili i dřív, i když nafty bylo dost. Je to taková zvláštnost typická právě pro Malawi. Nikde jinde, v žádné z okolních afrických zemí, něco podobného neuvidíte", dodá ještě. A tak ty proudící domorodce míjíme a sledujeme je, jak kráčí kamsi za svým pro nás utajeným cílem. Sem tam je vystřídá nějaký cyklista, většinou s velkým nákladem, který může být zbožím nakoupeným nebo naopak určeným k prodeji na podobné tržnici, na jaké jsme se nedávno zastavili. Auto potkáme na silnici opravdu jen málokdy. Asi jen málokdo má naftu. Anebo na naftu.
obrázek Zvlněná a zelená malawijská krajina
Kolem nás teď postupně ubíhají další políčka, vesničky a tržnice, další tabáková pole, další pochodující černí domorodci a dokonce projíždíme i podle nádherně zelené lesní rezervace. Mineme kupu poskakujících děcek, která jsou zjevně na cestě ze školy či do ní. Školní děti tu, stejně jako v mnohých jiných a nejen afrických zemích, nosí školní stejnokroje. Různých škol, i s dětmi okolo nich, vidíme během krátké chvíle celou řadu. Však jsou v Malawi zapotřebí. Odhaduje se totiž, že celá třetina malawijské populace, tedy asi čtyři milióny lidí, je negramotná.
Na chvíli nám zastře výhled z okna našeho auta další krátká a vydatná přeháňka. Ani tahle však dlouho netrvá a zase už jedeme po suché silnici, která je zatím pořád asfaltová a překvapivě kvalitní. Okolní stále zelená krajina se postupně mírně zvlní. U několika skalnatých a vcelku pravidelně utvářených homolovatých kopečků sjíždíme z hlavní silnice na vedlejší cestu. Chceme se protáhnout a kousek třeba i projít. A přitom se trochu rozhlédnout taky po zdejší krajině. Pod cestou máme mělké údolí s nevelkou vesničkou. Její cihlové domečky i úhledně upravená políčka okolo nich jsou stejné jako jinde. Na druhé straně cesty se ze zeleně nad vesničkou zvedá téměř holá skalnatá homole.
obrázek Při fotografování si s domorodci užijeme i trochu legrace
Na cestě potkáváme několik domorodců, kteří zřejmě patří do vesnice, kterou vidíme o kousek dál téměř u cesty za několika stromy. Monika tu chce udělat fotky se dvěma černými dívkami, které jdou právě proti nám. Ony však zpočátku nechápou, co po nich chceme, bojí se nás a uskakují. Nakonec se však přece jen fotografovat nechají a bát se přestanou. Zvlášť když se fotografujeme i s několika dalšími kolemjdoucími a jak my, tak oni, si přitom užíváme spoustu veselí. I při tom, když fotografuju několikrát Líbu s mladým a vzrůstem docela malým černochem. Nejdřív se sice trochu mračil, ale pak se tvářil, že by si tady Líbu klidně nechal. Chtěl za fotografování po Líbě cigaretu, ale protože se jí zcela naivně přiznal, že mu je teprve patnáct, dostal namísto retka cukrátko. Kousek se ještě po vedlejší cestě ještě projdeme. Dávno už neprší, není ani mokro a je tu moc krásně. Nakrátko se na nás přiběhne podívat hlouček děcek z vesnice pod cestou, která je ukrytá za nevelkým háječkem. A pak už pomalu a s máváním nastupujeme do Pepova auta a vracíme se na hlavní silnici, abychom pokračovali v našem dnešním trochu delším přejezdu k severu Malawi.
Do Mzuzu, kde má být cíl naší dnešní cesty, nám ještě zbývá asi sto kilometrů. Nicméně už to není ani třetina toho, co máme od rána v tachometru. Stále jedeme po hlavní a kvalitní silnici. Je slunečno, teplo a příjemně. Začínáme projíždět pásmem lesů, které tu jsou nejspíš všechny uměle vysázené. Silnice se teď dostala do nadmořské výšky přes 1700 metrů. Lesy okolo jsou buď eukalyptové nebo borové. Oboje jsou to rychle rostoucí dřeviny, které se především zpracovávají v celulózkách při výrobě papíru, občas též jejich dřevo poslouží na ploty, ohradníky a podobný účel. Když projíždíme kolem některé pily, kterých je tu postavených kolem cesty mnoho, pokaždé i uvnitř auta cítíme tu nádherně omamnou vůni čerstvého dříví ze zdejších lesů. V dálce se objevují hřebeny nějakých vyšších hor, zatímco kolem nás z lesů vystupují téměř holé skalnaté oblé vrcholky. Takovýmhle kopečkům Pepa říkal "buližníky" už při minulé Africe v Zimbabwe. Proto tak jim budu říkat taky tak, i když buližník je podle výkladových slovníků druh usazené křemičité horniny. Každopádně jsou tu tyhle homolky buližníků dosti početné a Malawi je jimi známé.
obrázek Svěží a zelená krajina nám vůbec nepřipomíná, že jsme někde v tropech
Několikrát mezi lesy zastavíme a nestačíme se obdivovat té úžasné svěží zeleni, jaká tu okolní přírodě vládne. Pokud nad lesy zrovna nevyčuhuje nějaký ten "buližník", nikdy byste neřekli, že jste uprostřed černé Afriky, ale docela klidně
obrázek Mamina pochodující po malawijské silnici v páskových botičkách a s děckem na zádech
byste byli ochotni připustit, že se nacházíte v některých lesnatých českých horách. I tady, uprostřed lesů, potkáváme pěšáky putující podél silnice tam nebo sem. Podél silnice si to proti nám štráduje i máma s děckem na zádech. Co je na ní ovšem dosti neobvyklé, ona si pochoduje uprostřed lesů a hor v páskových lodičkách. Jako by šla do tanečních. A tak mě napadne, jestli ti tři mladí na cestě dole pod silnicí nekráčí někam na diskotéku. Ale o půl třetí odpoledne?
Kdesi v malawijských lesích potkáváme také dvě policejní kontroly. Ani tady nás to nepřekvapuje. Je to od rána už sedmá a osmá kontrola a zřejmě ne poslední. Ráno jsme přece na okraji Lilongwe viděli, jak se policie na svůj den připravuje. S policejními kontrolami však nemáme žádné problémy. Nic, co by stálo za zaznamenání.
Po nějakých dalších minutách jízdy Pepa najednou nečekaně zabočí doleva. Asi kilometr jedeme po prašné silnici. Po křivolaké cestě
obrázek Tahle úžasná dívenka je dcerkou majitelů lodge
se ale musí jet dost pomalu a tím pádem dlouho. Když už Pepa začíná pochybovat, zda z hlavní silnice odbočil správně, v tom okamžiku vjíždíme na dvorek před domek označený velkým nápisem "Flame Tree Village Lodge". Jsme v cíli dnešní cesty, na okraji Mzuzu. Tady v téhle lodgi budeme mít nocleh. Hned při příjezdu nám tu padne do oka dívenka s hlubokýma a velkýma hnědýma očima a s uhlově černými vlasy naprosto úžasně a nepochopitelně učesanými do desítek drobounkých copánků. Prohání se tu okolo nás na svém kole a občas po nás zvědavě loupne očkem. Je to zřejmě dcerka majitelů zdejší lodge. Pepa odchází nejprve všechno domluvit a zařídit. Ve stanech tady spát nebudeme, neboť Pepa nám přiděluje domečky. Vůbec to tady nevypadá špatně. Ba docela příjemně. Já s Pepou budu nocovat v jednom z domků trošku vzadu v kempu, kde máme celkem velký prostorný pokojík. Líba s Monikou budou spát hned nad hospodou ve dvojdomku, který z druhé strany obsadí Alča s Maricou.
Z interiéru kulatého ubytování pro dámy ve Flame Tree Village Lodge
Pokojíky mají kulaté, možná proto se zdají trochu menší. Zato ale mají na africké poměry velmi luxusní bíle vykachličkovaný záchod. Z auta spěšně vyházíme kufry a bágly stejně jako obě naše ledničky se zásobami. Odneseme všechno na pokoje a hajdy do města. Do Mzuzu. Než jsme všichni připraveni a než se sejdeme k odjezdu, stačím ještě vyfotografovat tři místní kluky, kteří si hrají se starým cyklopláštěm přímo před námi na příjezdové silnici. Evidentně se snaží držet za hranicí pozemku, který k naší lodgi patří. Chtě nechtě musím proto za nimi na silnici já. Kluci jsou veselí a šklebí se jeden přes druhého. Jakmile se ale ke mně přidá Monika, ti kluci najednou zvážní a úsměv jim zatuhne, jako by se naší černovlasé bělošky Moniky báli.
V centru Mzuzu zaparkujeme celkem snadno. V sousedství jedné z opuštěných čerpacích stanic jdeme nejprve do obchoďáku Peoples. Pepa potřebuje ještě něco nakoupit. Má pocit, že zásob máme málo? Nebo má strach, že budeme trpět hladem? Kdepák. Je to samozřejmě docela jinak. Všechny zásoby nám totiž musí vystačit až do pozítří do večera, kdy se vrátíme sem do Mzuzu, protože tam, kam pojedeme, nebude už nikde možnost něco koupit. Současné zásoby tak musí Pepa poněkud rozšířit, abychom netrpěli hladem. Nákup jde Pepovi rychle. Zanedlouho už se i s naším autem přemístíme jinam a zastavujeme nedaleko městské tržnice. Samozřejmě i tady ještě něco dokoupíme. Hlavně ovoce a zeleninu.
obrázek Pepa u trhovkyň vybírá kasavu
Hned na ulici vedle auta Pepa nakupuje u jedné z trhovkyň kasavu. Říká, že až to zítra večer ochutnáme, připomene nám to brambory. Vypadá to ale spíš jako stará větev zkřížená s kořenem petržele. Kdychom náhodou chtěli ještě houby, tak ty prodávají hned vedle. No, ale jdeme dál. Po několika krocích vzhůru po ulici zabočíme přímo do středu tržnice. Není to stejná tržnice jako ráno ve vesnici. Tahle má stánky a prodejní pulty mnohem robustnější konstrukce. Vidíme velké dobře zastřešené prostory, stejně jako několik pevných zdí mezi jednotlivými částmi tržnice. A tahle tržnice má taky rozličná zákoutí i uličky, tu temné, jinde světlejší. Je to paráda. Prvá a nefalšovaná velká africká tržnice! Takové já prostě miluju. Stovky prodejců, uzounké uličky, kde se lze jen sotva s někým vyhnout, ruch a pobíhání lidí, jaké se jinde zažít nedá, to mi přijde jako naprosto dokonalý zážitek. V tom všeobecném lomozu nepotřebuju nic hledat, nic nakupovat. Stačí mi jen tak se tu procházet a pozorovat to úžasné hemžení. Sem tam něco vyfotím, ale tak trochu se ostýchám tady příliš okatě fotit. Někdo se stejně ani fotit nechce.
obrázek Jedna z mnoha úzkých uliček tržnice v Mzuzu
Jiný naopak ano, jenomže v uličkách tržnice je většinou šero až přítmí a tak není žádný div, že se povede jen málokterá z fotografií.
Pepča na tržnici nakupuje další hromadu zeleniny. Začínám ho podezřívat, že on by bez nákupu asi žádnou tržnicí projít nedokázal a podobně je na tom myslím moje žena Líba. Zásoby utěšeně narůstají, ale to je v pořádku. Vždyť v Malawi teprve začínáme. Zatímco já si tuhle tržnici začínám postupně užívat, a jak se zdá, se mnou i ostatní. Jen Monika je na tom jinak. Ta je z toho trošičku rozhozená. Ona něco takového vidí úplně poprvé a prochází zřejmě menším šokem. A já si uvědomuju, že my ostatní už asi patříme mezi zkušené světoběžníky. Monika, která ještě nikdy předtím v žádné podobné zemi nebyla, se tu přece jen trošičku bojí. Ani svůj foťák raději z brašny netahá a tak pár obrázků vyfotím na tržnici jenom já.
obrázek I na ulici u tržnice v Mzuzu má mnoho maminek svoje děcka sebou
Přitom se černí prodejci na nás usmívají, vzájemně se s nimi zdravíme a máváme na sebe. Nejroztomilejší jsou pak malá děcka, která se vší silou drží své mámy a na nás koukají se značně nedůvěřivým výrazem na svých tvářičkách. Procházíme tržnicí mezi stánky tam zase zpátky, nikoli však do pohádky, ale do tvrdé životní reality chudé africké země. I Monika si nakonec na atmosféru africké tržnice, pro ni dosud nevídanou, přivykne a přece jen se osmělí alespoň trochu víc se tu rozhlížet. Na prostranství, které by se snad s přimhouřenýma očima dalo nazvat náměstím, se nakonec nechá s jedním domorodým mladíkem, černým jako uhel, klidně vyfotografovat. Doma mi ovšem Monika zakázala tuhle fotografii uveřejnit. Podobně však uvalila přísnou cenzuru i na některé další fotky.
Když Pepa nakonec usoudí, že už bychom mohli mít nakoupeno všechno potřebné, rychle se uličkami i malým náměstím uprostřed tržnice vymotáme ven. Na ulici pod tržnicí v Mzuzu nasedneme do auta a vracíme zpátky do naší lodge na okraji města.
Pepa začíná v lodgi připravovat večeři. Vyskytne se ovšem problém. K plynové bombě, která nám má posloužit jako vařič, se někde ztratil klíč, kterým se zavírá a pouští plyn. Rozmrzelému Pepovi však půjčí majitelé lodge jiný vařič. Vařič na dřevěné uhlí. Pepa tak nakonec kuchaří s rozjasněnou lící, protože se mu zdá, že na tomhle vařiči se mu vaří líp, než na plynové bombě. K večeři pro nás chystá kuře se zeleninou připravované v hrnci, možná tak trochu něco podobného, čemu se na naší minulé africké cestě s Pepou říkalo "pojky", i když tehdy v tom místo kuřete byla divočina nebo hovězí. Pepovu kuchařskému umění výrazně pomáhá jeho nepřehlédnutelná zásoba všemožného koření, které když Pepa vhodně zkombinuje, udělá to z připravovaným pokrmem pravé divy. To kuře je tak skvělé, že ačkoli jsem zprvu nevěřil tomu, že bych svou porci do sebe dostal, podařilo se mi to kupodivu docela snadno. Možná k tomu přispěl i zdejší africký vzduch, protože myslím, že doma bych podobnou porci rozhodně nespořádal. Po té baště si mlsneme ještě dvě tři pivka a chvíli ještě v poklidu posedíme. Alča pejskomilka přitom kostičkami z kuřátka rozmazluje jednoho místního strašlivě bojácného psíka.
Marica si během večeře stěžuje na auto, že ze zadního sedadla nic nevidí, a je celá rozhozená z toho, že s tímhle autem pojedeme na safari. A tak se vcelku rychle shodneme na tom, že se na všech sedadlech začneme od zítřka střídat. Najednou si taky uvědomujeme, jaký už je pozdní večer. Nejvíc asi Monika, která byla notně ospalá už před večeří. Díky problému s plynovou bombou se vaření docela opozdilo. Je už teď hrůza hodin a tak je na čase si popřát dobrou noc. Abychom ji měli opravdu klidnou, budou nás tu rána hlídat dva místní strážci v maskáčích a s flintou přes rameno. Potkal jsem se s nimi v hospodě, když jsem tam šel koupit poslední pití. Zdejší hospoda je ovšem dost zoufalá mrazivě temná špeluňka, zcela nekorespondující s naším docela hezkým ubytováním. Těm černým strážcům jsou uvnitř v onom nepříjemném přítmí vidět jenom jejich oči a když se usmějí a ukáží k tomu svoje zuby, připadá mi, že hledím do očí smrtce. Brr...

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3