Když se v šest ráno probudí můj budík, jsem já už nejmíň půl hodiny vzhůru. Neodbytný trapič zvoní jako o život a žene mě z vyhřáté postele ven. Odpočíval jsem až do teď téměř bez hnutí v blažené nevědomosti, kolik je vlastně hodin, a bez starosti, kdy ten pedantický protiva na mě začne ječet. Nedám se vlezlým zvoněním přemlouvat dlouho, zvlášť proto, že venku už je světlo a dole u vody by mohla být nějaká zvířata. Kouknu z okna. Mohla by tam být, ale nejsou. Možná proto, že v noci určitě vydatně pršelo. Pamatuju se, jak jsem slyšel bubnovat déšť do nějakého plechu, když jsem se v noci silně rozespalý potácel africkou tmou na toaletu. A taky si ještě z noci pamatuju, jak mi antilopa oblízla objektiv, který se mi rázem zakalil a zneprůhledněl a nebo jak mě tady v Africe vypátrala jakási helikoptéra, se kterou jsem se okamžitě musel vrátit domů do Evropy. Tyhle hrůzostrašné historky se mi pochopitelně zdály a tak vůbec netuším, jak to dopadlo, ani proč jsem se musel vracet domů. To všechno už jsem samozřejmě zase zaspal a možná přerušil jiným příšerným a strašlivým snem, který si naštěstí nepamatuju vůbec. Ty děsivé sny jsem měl určitě po tom hororovém večerním shánění piva.

Chvíli si ráno dopisuju deníček. Ne všechno jsem si totiž včera stihl zapsat za světla. Když mi okolo deváté večerní zrádně a bez varování zhasli, musel jsem si to odložit na ráno. Při svíčce se psát nedalo. Jakmile dopíšu vše potřebné, záhy vyrazím ven, abych udělal pár fotografií. Teď ráno teprve pořádně vidím chajdy Chilinda, a hlavně zdejší okolí, v celé jejich kráse. Všechno vůkol se nádherně zelená a přehrada se stráněmi, jehličnatými lesy a voňavým dřívím složeným kolem cesty mi na Afriku vůbec nesedí. Připadá mi to tady daleko spíš, jako někde na Šumavě nebo v Krkonoších. Fotek udělám jen pár a další déšť mě brzy vyžene zpátky do chajdy. Ale při mé smůle to není všechno. Nahoře u chajdy, na tom úplně nejposlednějším mokrém stupínku, uklouznu po vlhké, zmoklé a tím pádem mazlavé hlíně, a posadím se do ní celým svým pozadím. Chcete-li to jinak, sednul jsem na prdel! Hned po ránu mám tedy nepříjemnou práci. Peru si gatě, usychám si, vařím si kafe, piju si kafe, přičemž společně s Pepou čekám na ostatní, až přijdou na snídani. Dámy si dávají na čas a když konečně přijdou, dozvídám se, že ony narozdíl ode mne nějakou antilopu opravdu ráno viděly. Přímo ze své chajdy. Když vstávaly, producírovala se jim nějaká zvěřina přímo před oknem. Vůbec ale nevědí, jaká antilopa to byla, protože vyfotit ji prý nikoho nenapadlo. No jo! Čerstvě probuzené ženské! Nebo bych měl pojmout podezření, že se žádná z nich nechtěla ukazovat v okně v negližé?

Po snídani vyrážíme opět na projížďku parkem Nyika. Dnes se musíme zase dostat zpátky do Mzuzu a tak se parkem budeme zároveň pomalu vracet. Vyjíždíme stejnou cestou, jakou jsme včera přijeli. Na recepci, když se loučíme, nám ostatně ani jinou nedoporučují. Cestu vedoucí tedy opět po vrcholcích kopců, tu kousek nahoru, tam zase dolů, krásně vidíme před sebou. Takhle nějak jsem si vždycky představoval, když mi v pohádkách vyprávěli, že někdo jel přes hory a doly. Jen jsem tenkrát netušil, že tuhle svoji představu za mnoho a mnoho let uvidím na vlastní oči někde uprostřed Afriky.

Jako na potvrzení té pohádkové krajiny spatříme zanedlouho krásné stádečko antilop losích. Rychle však mizí za kopcem. Antilopy losí jsou také velká a mohutná zvířata. Jsou ještě větší, než antilopy koňské. A podobně jako u antilop koňských mají i samci antilopy losí svoje rohy větší a mohutnější než samice, obě pohlaví je však mají vrtákovitě zkroucené. Samci jsou také o hodně větší, často nabývají až dvojnásobné váhy, než samice. Protože antilopy losí jsou ale v zajetí nenáročné a krotké a brzy též velmi důvěřivé, chovají se občas i na farmách. Kromě výborného křehkého masa poskytují mléko, které má prý víc bílkovin a mléčného tuku, než mléko kravské.

Zanedlouho spatříme několik zeber. A pak další krásné stádo antilop losích. Tentokrát jsme mu mnohem blíž. Pokud to dokážu dobře rozpoznat, jedná se o jednoho samce a několik samic. Antilopy losí nejsou příliš v klidu a hlavně ne dlouho. Brzy se dají do běhu. Nejprve utíkají podél nás, pak přímo před námi přeběhnou přes cestu a utíkají do protisvahu, a zanedlouho se i tyhle losí antilopy schovají kdesi za kopcem. Nebyli jsme však od nich nijak daleko a tak se mi přece jen nějaké fotografie podaří. Uprchlé antilopy jenom potvrzují to, co se o nich píše v literatuře. Totiž to, že antilopy losí jsou velmi plaché a opatrné. Několikrát pak potkáme další stádečka a podobně jako včera narazíme i na antilopy koňské a na bahnivce.

Zastavujeme pak několikrát kvůli rozličným květinkám. Alespoň některé se snažím vyfotografovat. Dokonce zastavujeme i u keříku ostružin. Jsou sice africké, ale vypadají úplně stejně, jako ostružiny u nás. Líba je začne hbitě ozobávat a jak ji znám, kdybychom jí poskytli dost času, nenechala by tu zralou ani jedinou. Pak stejně jako včera potkáme Denhamova dropa. Možná je to dokonce ten samý. Ale kdo ví. Vidíme tak postupně vlastně stejnou skladbu zvířat, jako včerejší den. Začínám být zvědavý, jestli se na nás usměje štěstí a potkáme ještě něco jiného. Vedle silnice, teda vlastně spíš polní cesty, ještě kratičce zahlédneme nějakého dravce a malého konipasa, ale všechno to před naším obrovským vrčícím bílým a zabláceným zvířetem druhu toyota ulétne někam za kopečky.

Znovu několikrát zastavujeme u louky plné kvítků. Nikam nespěcháme, času máme dost. Na cestě, po níž jedeme, nacházíme i několik odboček. Když se jednou z nich vydáme, zavede nás na vrcholek jednoho z mnoha zdejších kopečků. Dál už nevede a stáčí se jen do smyčky. Budeme se tedy odtud muset stejnou cestou vrátit, ale alespoň se tu pořádně rozhlédneme. Je tu několik metrů vysoké téměř holé skalisko, uprostřed stojí na podstavci podivný asi metr vysoký betonový kůl. Smysl jeho určení mi zůstává utajen. Jméno tohohle místa je Chosi View, tedy vyhlídka Chosi, a je odtud opravdu skvělý výhled do širého okolí. Pohled do dálky je dnes umocněn tím, že viditelnost se oproti včerejšku významně zlepšila. Nemůžeme se ale na vyhlídce Chosi zdržet moc dlouho, nedovoluje nám to počasí. Začíná drobně pršet a tak se raději spěcháme ukrýt pod střechu automobilu.

Naštěstí prší málo. Přeprška je jenom krátká a znovu se zase ukáže sluníčko. Můžeme se tak opět brzy kochat krásou národního parku Nyika. Můžeme zase zastavit u louky poseté mnoha pestrými kvítky, i když většinou drobnými. Bohužel už nedaleko za vyhlídkou Chosi přijedeme na onu příšernou hlavní silnici, kde můžeme stejně jak včera očekávat důkladnou masáž. Kopce ze zelenými a kvítky drobně okořeněnými loukami pomalu necháváme za sebou. Ty louky, které byly zcela bez stromů, jsou v parku Nyika asi ty nejkrásnější, když je porovnám s těmi okolo cesty teď později. Už pomalu začínají přibývat nejprve jednotlivé keříky, které se posléze mění v téměř neproniknutelné houští, kterým se může prodrat snad jedině slon.

Však také na několika místech mezi křovinami a stromy sloní chodníky na několika místech vedou a stejně jako včera sem tam spaříme i velké sloní hromady trusu už poněkud delšího stáří. Potkáme alespoň dnes nějakého slona? Tady bychom mohli. Slon potřebuje keře a houštiny, na loukách prostých jakýchkoli stromů, odkud jedeme, bychom ho potkat nemohli. Kodrcáme a natřásame se pomalu dál a dál, po stejné silnici jako včera. Jen opačným směrem. Ale i tohle utrpení má svou světlou stránku. Nacházíme ji zanedlouho v podobě slona, kterého spatříme zdálky ve svahu přímo proti nám. Zčásti je sice schovaný za křovím, ale vidíme ho docela zřetelně. Zastavíme tak, abychom mu byli co nejblíže. Pepa usuzuje, že to asi bude starý samec, vyhnaný od stáda. Ti mohou být často zlí a vzteklí. Tenhle slon nás ale nijak neohrožuje. Jen asi dvakrát zvedne chobot a nasává zřejmě naši vůni člověčiny. Potom slon svým klidným a nevzrušeně důstojným sloním krokem odkráčí trávou a křovinami pryč. Nejprve podél silnice a posléze se nám ztrácí z dohledu ve stráni za horizontem. Tak prvního slona máme! Hurá! Máme samozřejmě všichni radost. Takovéhle setkání se slonem je vždycky silný zážitek.

Po další půlhodince cesty neskutečně rozdrbanou silnicí nacházíme sloní lejna přímo na silnice. Alespoň některá z nich jsou zaručeně čerstvá, neboť zřetelně cítíme jejich silný "svěží" odér. Zdá se, že by někde před námi mohl být další slon. A opravdu. Za chviličku ho Pepa spatří. Slon je rovnou před námi a tak zastavujeme, abychom se podívali. Vidíme ho za stromy a keři dosti dobře, i když trochu z dálky. Protože však slon zamíří doleva k silnici, rychle zase naskáčeme do auta, protože o kousek dál bychom ho mohli u silnice vidět pěkně zblízka. Slon zanedlouho skutečně vejde z houští na silnici pár metrů před námi. Snad takových dvacet. Uprostřed silnice se zastaví. Obrací se proti nám. Varovně vztyčí oba svoje "prsty" i s celým chobotem. Mává přitom svýma velkýma ušima, jako by nás chtěl odfouknout a smést z cesty. Je to asi taky osamělý samec. Pepa s naším autem už dávno stojí. Motor však stále běží. Pepa má zařazenou zpátečku a drží toyotu jen na spojce. Všechny naše zraky se upírají dopředu, na slona. Sedím zrovna vzadu a tak nemám možnost vyfotit něco, co je přímo vpředu před námi. Nanejvýš skrze přední okno, ale to se moc nedá. Po několika krátkých vteřinách výhružného postavení se slon rozběhne proti nám. Běží docela rychle a evidentně má ten nahněvaný chobotnatec v merku právě nás. Asi se mu nelíbíme. Pepa začne okamžitě couvat. Je zkušený a na podobnou eventualitu připravený. Moc rychle se ale na té rozbité silnici couvat nedá. Rozezlený slon nás stále pronásleduje, stále utíká za námi. Nakonec Pepa asi dvakrát zatroubí. A teprve po zatroubení se tohle obrovské zvíře zastaví. Tomu slon rozumí. I on dokáže troubit, zřetelně a hlasitě, avšak to už obvykle znamená hodně rozzuřené a naštvané zvíře. Slon dvě tři vteřiny stojí a dívá se za námi, jak stále ještě couváme. Teprve když usoudí, že jsme dost daleko od něho, silnici opustí. Ztratí se v houští mezi stromy na opačné straně, než odkud přišel.

Uff, to bylo drama! Trvalo to celé jen několik vteřin. Monika je vykulená, co se to děje. Spíš bych měl říct, že je docela vyděšená. První slon dobrý, ale hned s tím druhým, kterého v Africe potká, má takovýhle dramatický zážitek. "Já se bojím!", slyším ji, jak potichu úpí. Pepa na to nedbá a obrací auto: "Pojedeme kousek zpátky, jestli ho ještě neuvidíme". Monča se ozve hlasitěji. Nechce se vracet. Chce pryč. A rychle. Jenže... Jenže je sama. My ostatní se tolik nebojíme, i když trochu vykulení jsme asi všichni. Popojíždíme teď pomalu podél křovin opačným směrem. Slona nakonec spatříme až dost vzadu za křovím, jak se pohybuje naším směrem. Tím myslím pro tuhle chvíli obrácený směr jízdy. Pepa zastavuje. Vyskočí z auta a popoběhne pár kroků ze silnice směrem ke slonovi. Mezi keři na slona začne hulákat a přivolávat ho. Monika v autě úpí, že chce odjet. Slon se nakonec opravdu vydá směrem k nám a přiblíží se křovinami k silnici na pár metrů. Všichni fotíme. Teď toho zlobivého afrosavce můžeme dostat do objektivu všichni. To už je Pepa samozřejmě dávno zpátky v autě. Je připraven okamžitě odjet, kdyby se to veliké divoké zvíře dalo znovu do pohybu. "Už jedem, už jedem!", ozývá se Monča. Pepa však nejede, jen zůstává ve střehu. Nakonec se sloní hlava od nás odvrátí a zvíře se nám vzdálí a pokračuje svým původním směrem. Teprve teď Pepa pustí spojku. Pokračujeme však ještě nějakou chvíli sloním směrem. Ještě slona minutku či dvě sledujeme a když nám zmizí z dohledu úplně, obrací Pepa auto zase tím správným směrem. Směrem k bráně Thazima.

Tenhle zážitek s poněkud namíchnutým slonem je pak na přetřesu ještě dlouhou dobu. Sdělujeme si vzájemně svoje dojmy a pocity. Všichni jsme se asi trošičku báli, i když každý to cítil trochu jinak. Ale jenom Monika už má slonů dost! Bála se hodně a už netouží slony nikde potkat. No. Uvidíme. Musí si zvykat. Tohle je prostě Afrika. Afrika, která se mi líbí. Afrika, jakou já mám rád. I když člověk občas zažije třeba trochu strachu.

Při další cestě pochopitelně s Líbou vzpomínáme taky na to, že už jsme vlastně jednou podobné setkání s ne zrovna dobře naladěným sloním samcem zažili. Na naší předešlé cestě s Pepou, na cestě jihem Afriky. I Pepa si to pamatuje. Tehdy však před námi bylo ještě jiné auto a nebylo tenkrát třeba ani couvat ani troubit, jako dnes. Dnešní situace vypadala o dost nebezpečněji, nebo možná ji tentokrát jako nebezpečnější vnímáme. Předchozí zážitek je už přece jenom staršího data, tenhle současný je však živý a tudíž paměťově mnohem čerstvější a intenzívnější. I když si myslím, že to není jen pocit. Dnešní scéna se slonem se určitě odehrála v mnohem závažnějším tónu. Vždyť ten slon běžel přímo k nám a na nás. My byli první na ráně a na dohled jsme taky byli jen my jediní.

Už pomalu přijíždíme k lesu. Jsme tak stále blíž a blíž bráně do národního parku Nyika. Cestou potkáme už jen dva slony. Monika se jich bát nemusí, protože jsou od nás hodně daleko. Když pak vjedeme do lesa, postupně rozeženeme tři tlupy prchajících paviánů. Už kvůli ničemu ale nezastavujeme, abychom na bráně Thazima byli včas. Ne že by nás nepustili ven, ale kvůli vstupnému do národního parku, které se tu platí na čtyřiadvacet hodin a mohlo by se stát, že budeme muset zaplatit další den. Už takhle máme trochu zpoždění.

Na bráně Thazima žádné problémy nemáme. Půlhodinka, o kterou jsme přijeli později, nikoho nevzrušuje. Naštěstí tu nikdo není tak akurátní, jako vídeňská letištní výpravčí kufrů. Za teď už slunečného dne se můžeme klidně a beze spěchu vyfotit s bránou, s cedulí, bez cedule, jak kdo chce. A tak kupříkladu Monika se nechává s cedulí "VÍTEJTE V NÁRODNÍM PARKU NYIKA", ačkoli vlastně právě park Nyika opouští. Včera to holt nešlo. Včera tu lilo jako z konve.

Od brány Thazima ujedeme jen pár metrů a Pepa najednou prudce zabrzdí, jako by někoho přejel. "Co je? Stalo se něco? Na něco se zapomnělo?", ptáme se Pepy. "Ale ne, nic se neděje", odpovídá Pepa. "Jenom jsem nechtěl přejet gekona!", dozvídáme se a vzápětí se hrneme z auta ven. Z gekona před autem se nakonec vyklube chameleon. Štráduje si to svým líně pomalým tempem napříč silnicí. A přímo před koly naší toyoty. Zvířátko má krásné barvy, které na slunci jen září. Pozorujeme chameleona a snažíme se udělat i nějakou fotografii. Co se však vyfotit nedá, jsou jeho oči stáčející se v neočekávaných úhlech každé někam jinam a především nelze na fotografii zachytit jeho nápadně trhavý krok. Vypadá to, jako by náš milý chameleon ani nebyl živý, protože jeho pomalý trhavý pohyb ze všeho nejvíc připomíná animaci nějaké drátěné loutky. Jenom žádného pana animátora jaksi není vidět. Chameleon si jednoduše animuje tvůj pomalý škubavý úprk docela sám.

Zatímco křepčíme kolem chameleona svůj fotografický tanec, vzájemně si překážíme a stíníme si sluneční paprsky, seběhnou se kolem nás černá děcka snad ze všech těch pár stavení, které tu kolem brány Thazima jsou. Chtějí se asi podívat, co to tu ti podivní běloši blbnou a kolem čeho tu tak zmateně víří. Alča nakonec vezme tu malou zelenou ještěrčí potvůrku do dlaní. Vidím tak chameleona na Alenčině ruce mnohem líp, než když si k němu musím dřepnout k zemi. Děcka okolo se smějí, asi jim naše počínání připadá směšné. Chameleon začíná měnit barvu a tmavnout. Ryk děcek pak dosahuje vrcholu, když Alča začne tu barevně se měnící ještěrku líbat a oblizovat. Čekám, jestli teď chameleon ještě víc neukáže ze své schopnosti měnit barvy. Já na jeho místě bych docela určitě zčervenal. A pokud by to šlo, tak bych šel úplně do ruda. Jenže to, že chameleon může libovolně měnit barvy, není pravda. Není dokonce pravda ani to, že svou barvu chameleon přizpůsobuje okolnímu prostředí. Když mu hrozí nebezpečí a chce splynout s okolím, spíš se jen přikrčí a znehybní. To mu většinou naprosto dostačuje. A ta jeho pověstná změna barvy? Chameleon si svou barvu vůbec nemůže nějak libovolně vybrat. Jeho zabarvení ale ovlivňují různé faktory, jako je například příprava na páření, obava a strach, hlad nebo příprava k lovu, nějaké rozčilení a tak podobně. Náš chameleon tedy studem nečervená, jen jeho zelená barva poněkud ztmavla. Možné by ale bylo, že červená hodně pomalu, stejně jako se i pomaličku a líně pohybuje. Nejspíš ale jeho ztmavlá zelená barva znamená, že ho Alča svým pusinkováním rozčílila. Nebo poděsila. Děcka kolem nás, většinou kluci, okolo hlučí a chechtají se na celé kolo. Něco takového ještě asi neviděli a nejspíš zase dlouho neuvidí. Teprve když Alča, jak sama prohlásila, dosáhla svého vyvrcholení, vypouští olíbaného a určitě dost překvapeného, ne-li rovnou vyděšeného a šokovaného, chameleona při okraji silnice na svobodu. A zatímco on se snaží svým cukavým krokem co nejrychleji zmizet v trávě, my můžeme nasednout znovu do auta a jet dál. Zpátky přes Rumphi dod Mzuzu.

Teď už nás čeká jen krásné slunečné odpoledne, zato však vyplněné ještě dlouhou drncavou jízdou po prašné i blátivé místy krkolomné silnici. Když jsme už nedaleko před Rumphi a potkáváme první auta, tak teprve tam mi dochází, že jsou dnes opravdu první. Potkali jsme první auta od samého rána, kdy jsme vyjeli z Chilindy! Neuvěřitelné. Jedinou výjimkou byl traktor, který se asi vracel z vysvobozování zapadlých kamionů. Nejspíš bylo marné, když nám ráno v Chilindě na recepci říkali, že hlavní silnice je stále zablokovaná a pořád ještě není průjezdná. V Rumphi pak všichni docela s úlevou přivítáme asfalt a u benzinové pumpy, pochopitelně pořád bez pohonných hmot, Pepa zase všechna kola pěkně dofoukne. V pohodě a poklidu pak dojedeme až do Mzuzu, počítaje v to i projetí několika policejních kontrol. Přestože bezproblémové, na cestách parkem Nyika nám rozhodně nechyběly. Do Mzuzu přijíždíme nějak před půl šestou. Přestože už před Rumphi jsme potkávali spoustu domorodců chodících po silnici sem a tam, v Mzuzu nás vítají rovnou celé davy korzujících lidí. V okolí tržnice by už klidně mohly hrdě nazvat průvodem. Je tu víc lidí, než na lázeňské promenádě uprostřed sezóny. U jedné z pump v Mzuzu doplňujeme olej, který se nám z auta trochu ztrácí. Vidíme odtud, jak po silnici okolo projíždí kolona šesti aut plných vojáků. Není to nějaký státní převrat? Nejedou obsadit město? Asi ne. Když projíždíme skrz Mzuzu na druhý konec města, nikde nic zvláštního nevidíme, nikde se nic neděje. A vojáky už víckrát nezahlédneme.

Pepa s námi zamíří do stejné lodge, v jaké jsme spali předevčírem. Pokud si nepamatujete, jmenuje se Flame Tree Village Lodge. I ubytování máme stejné, jen já s Pepou dostáváme k dispozici sousední domeček a bydlíme tak našim děvčatům o něco blíž. Ale nejen to. Polepšili jsme si po všech stránkách. Je tu víc místa na Pepovo vaření a máme dvě zdí oddělené ložnice, což vyhovuje hlavně Pepovi kvůli mému hlasitému chrupacímu nočnímu rituálu. Hlavně však v tomhle dnešním domečku svítí všechny žárovky a v elektrických zásuvkách opravdu nějaké elektrony běhají. Předevčírem nám v domečku poblikávala žárovka jen jediná a elektrické zásuvky byly nepoužitelné prakticky všechny.

Pepa začíná chystat dnešní večeři. Potřebuje otevřít plechovku fazolí, leč nemáme otvírák. Jsem tedy neprodleně vyslán do temné hospodské špeluňky pro pivo a zároveň, abych tam sehnal nějaký otvírák na konzervy. Piva si žádám tři. Mladé děvče za barem však nedokáže spočítat, kolik ta tři piva stojí. Jedno mají za 220 kwaček a ona ani s kalkulačkou není schopná dobrat se nějakého přijatelného výsledku. Násobit umí podle všeho jen dvěma a k výsledku pak přičítá rovné dvě stovky. Nechápu však, jak pozná, že je to špatně. Že by to z paměti spočítat uměla? Bud jak buď kalkulačku vymaže a začne znovu. A zase je to špatně. Po nekonečných pěti minutách zápolení s počítacím strojem a trápení se složitým matematickým úkolem přichází nešťastnou dívčinu vysvobodit majitelka lodge. Taky si bere na pomoc kalkulačku, ale ke správnému výsledku se dostane hned. Tak to by bylo! Zaplaťpánbůh.

Ještě ale potřebuju půjčit nějaký otvírák na konzervy. A tady je domluva složitá i majitelkou. I když říkám, že chci půjčit otvírák, kterým potřebuju otevřít plechovku, přisunou mi k nakoupeným lahvím zcela samozřejmě otvírák na pivo. Co bych jako měl otvírat jiného, ne? Kroutím hlavou, že tohle nechci, že takovýhle otvírák nepotřebuju a dokola zas a znova se jim snažím vysvětlit, že potřebuju otevřít plechovku. Ukazuje se, že vůbec nechápou, co chci, ani co chci otevřít. Nejspíš vůbec nevědí, co je plechovka, a nebo používám slovíčko, které tu neznají. Nakonec nezbývá, než abych odnesl pivo a vrátil se s onou plechovkou. "Ááá", zazubí se na mě černá paní ze svého přítmí, když spatří pixlu fazolí, co jí strkám pod nos. Už konečně ví, co chci. Sláva! Ale hned následující věta mě dostane do kolen: "To my ale nemáme, tohleto my otevíráme nožem," říká paní překvapeně. Asi se dost nevěřícně zašklebím, protože dobře vím, že já bych takovouhle plechovku nožem rozhodně neotevřel. Říkám té konečně mě chápající paní, že my to tedy nožem vůbec neumíme a že proto na to máme otvírák. Tím jsem ji dotlačil, kam jsem potřeboval. Teď jí nezbývá nic jiného, než aby zašla dozadu a přinesla si ten svůj otvírák, kterým to ona otevřít umí. Tedy nějakou kudlu, což zrovna v tomhle případě je dosti podivný žabikuch. Nicméně tím nožem mi pak konzervu fazolí opravdu otevře. Otevře ji rychle, za pár vteřin a dokonale. Vida! Teď naopak nezbývá mně, než abych paní pochválil, jak je chytrá a hlavně šikovná. V přítmí baru se na mě rozzáří bílé zuby a vzájemně si děkujeme. Já jí za otevření konzervy a ona mně za další nákup chlazeného piva, které jsem si tu znovu poručil, abych zbytečně neběhal sem a tam jenom s jednou pitomou plechovkou fazolí.

Pepa pak dokončí vydatnou večeři s těstovinami a něčím dalším, což pro nás zůstává jako malé tajemství mistra šéfkuchaře. Chvilku sedíme, povídáme, a popíjíme pivko. Pokud se vám zdá, že piva se pije v Africe hodně, je to relativní. Africká žízeň je úplně jiná, než česká. Teplé, a vlastně i méně teplé, africké podnebí vás nutí doplňovat tekutiny po celý den a vypijete tedy spousty vody. Večer už pak máte chuť na něco jiného, protože vody máte zkrátka dost. A když nepijete sladké, je pivo vcelku ideální. Pivo tu většinou mají slabší a až na výjimky to jsou malé lahve, třetinky. Takže když si klidně dáte i čtyři, je to o dvě decky víc, než dvě piva u nás. Což při africké žízni určitě není mnoho. Tak. A teď můžu spokojeně svoje pivo dopít a pak už půjdu spát.