Na hotel ale teď ještě nejdeme. Líba s děvčaty cestou na poštu objevily jen pár kroků za hotelem kavárnu, kde prodávají cibetkovou kávu. Protože správný kávomil by měl zkusit všechno, Líba zamíří právě tam. Narozdíl od evropských kaváren si tu může dát tuhle kávu za sice nemalý, ale každopádně mnohem levnější peníz. Jakási Filipínka u vchodu zrovna nějaká zrna přebírá. Dost možná, že právě zrníčka oné cibetkové kávy. Zřejmě tu odděluje kávová zrna nikoliv od plev, ale od ostatních věcí, které spolu s kávou prošly zažívacím traktem cibetkových šelmiček. Sedíme venku se Standou a Lenkou na poloprázdné terase a posloucháme odněkud zezdola se linoucí chrochtání prasátek. Zkrátka idylické kavárenské posezení. Já už mám na sobě mikinu. Bez ní mi prve bylo chladno a v ní je mi teď tak akorát. Teplo tady v horách, ve výšce kolem 1500 metrů nad mořem, rozhodně moc není. Na druhou stranu u nás doma bych byl rád, kdyby tam takovéhle teplo bylo.

Líba a Standa si tady v kavárně Bono's cibetkovou kávu za 200 pesos opravdu objednají. Já, když si představím, že to pochází z nějakých hovínek, si objednám raději svou druhou dnešní čokoládu. Nemusím mít zkrátka všechno. Ochutnám pak jen trošku kávy od Líby. Že by to bylo dobré, to rozhodně říct nemůžu. A dokonce ani to, že by to chutnalo alespoň přibližně jako káva. Tedy vážení, to je hnus! Fuj! Ze všeho nejvíc mi to připomíná nějaké splašky z kuchyně, i když pravda, splašky z kuchyně jsem vlastně ještě nepil. Jen máloco, co jsem už pil, bylo horší. Vzpomínám si snad jen na indiánské kukuřičné pivo, kterého jsem kdysi hrdinně vypil celou sklenku kdesi v peruánském Posvátném údolí. Nechápu, jak tuhle cibetkovou břečku může někdo vydávat za něco extra, za nějakou lahůdku. Tohle přece nemůže nikomu chutnat! Nejspíš jde jen o to, kolik to stojí, a dotyční se předvádějí, že si to mohou dovolit. Já jim to však závidět nebudu! Pro mě to není! Kdepak! Ani Líbě to nechutná. Myslí si ale, že je to především tím, že ta káva je strašně slaboučká. Možná je slaboučká proto, že stojí jenom 200 pesos. Nicméně já si nemyslím, že silnější a dražší by byla lepší. No, Líba to holt bude muset zkusit ještě jinde a jindy. Až pak jí snad konečně dojde, že cibetková káva není žádný výběr z hroznů, ale výběr z hoven. Výběr z hoven cibetek.

Tou kávou pak už pro nás den víceméně končí. Je zvláštní, že teď večer mě ani nebolejí nohy. Rozhodně ne tolik, jako ráno. Ale pravou nohu mám kolem kotníku lehce opuchlou. Docela by mě zajímalo, kolik těch schodů jsme na ty poslední dny na rýžových terasách nachodili, na kolik Petřínských rozhleden či na kolik Eiffelovek jsem vlastně během těch pár dní vystoupal. Na hotelu se nejprve na chvíli natáhnu, ale pak si jdu psát svůj deníček. Nechci s psaním zůstat pozadu.

Dole v hotelové restauraci pro nás dnes večer nemají místo. Pronajali celý prostor na večeři nějaké větší skupině. A tak sedíme, večeříme i popíjíme v našem hotýlku ve druhém patře, na celkem prostorné chodbě. Vzhledem k tomu, že personál nám všechno, co chceme, nosí zezdola sem nahoru, nám to ani příliš nevadí. Můžu se najíst i napít, co hrdlo ráčí. Přinesou mi všechno. Večeři, kolu i rum.

Naši jeskyňáři nám večer při rumu vyprávějí, že jeskyně Sumaging není jen jedna, ale že je to celá soustava jeskyní, malých i větších, spojených různými chodbami, komíny a průlezy vedoucími nezřídka i vodou. Jeskyně byly prý opravdu tak trochu adrenalinové a poněkud divoké. Žádné chodníčky a schůdky, a nebo elektrické osvětlení, jako u nás. Jeskyněmi odvážlivci často postupovali tak, že střídali jezírka a potůčky, plazili se studenou vodou, šplhali skalními komíny a bosky lezli po překvapivě nekluzkém travertinu. Viděli přitom mnoho zajímavých a barevných skalních útvarů, pohříchu často s erotickým vyzněním. Náročné to tedy bylo dost, ale všichni naši jeskyňáři se shodují na úžasném zážitku. I když Radka má pocit, že v jeskyni mají pro ty méně zdatné také jinou a méně náročnou cestu. Nejspíš si během prvních partií po vstupu do jeskyní turisty otipnou, co snesou, a podle toho zvolí patřičnou obtížnost. Milošovi se zase zdá, že celý smrdí po netopýrech, přestože v jeskyni žádné neviděl. Tihle létající savci se totiž ve vysokých jeskyních drží kdesi nahoře v hluboké tmě. Ale podle pištění jich tam prý muselo být hodně. A jeskyňáři nám ukazují fotky a pochvalují si Elvise, jak jim v jeskyni pomáhal zdolávat překážky a jak je taky v jeskyních fotografoval. Elvis je vůbec šikovný chlapec. Kromě všeho toho, co umí a co už o něm pozorný čtenář ví, je Elvis taky ještě bývalý reprezentant Filipín v řeckořímském zápase.

Taky si večer povídáme o cestování. Co, kde, kdy, jak a s kým a tak všelijak podobně. A Miloš s Radkou k našim zážitkům coby klientů cestovních kanceláří přidávají i mnohé příhody a postřehy z druhé strany. Jaké zase oni mají zkušenosti s námi klienty, co pro nás musí a nemusí zajišťovat, jací taky někteří klienti dokážou být, a co všechno se může v takové cestovní kanceláři taky přihodit. Čas při rumu příjemně utíká a tak se hodiny blíží k půlnoci stejně rychle jako v hladina rumu ke dnu láhve. Když se rozcházíme do hotelových postelí, je už bezmála půl dvanácté. Hrůza!