Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012
obrázek Není to morbidní?

<<  Jeskyně a zavěšené rakvičky  >>

Přibližně o půl třetí vycházíme s Martinem i Elvisem na procházku po Sagadě. A taky k Údolí Ozvěn, které se táhne podél městečka od jednoho jeho konce k druhému a které je známé takzvanými zavěšenými rakvemi a mnoha pohřebními jeskyněmi. První visící rakve, do kterých od pradávna pohřbívá své mrtvé zdejší animistický kmen Igorot, můžeme vidět v jedné ze zatáček na dolním konci překvapivě dlouhé a roztažené Sagady. Rakve jsou zavěšeny nad údolím na jedné ze stěn ve skupině pískovcových skal. Tyhle první zavěšené rakve vidíme ještě docela zdálky, a když si je pro fotografování přiblížím zoomem, spatřím na rakvích pohozené nějaké kosti a dokonce i lebku. Podhled na tyhle staré rakve visící na skále tak působí poněkud morbidně. Nicméně pohřbívání do dřevěných rakví se nejprve odehrávalo do jeskyní. Teprve později, když už byly jeskyně zaplněny, začaly se rakve se zemřelými zavěšovat do skalních výklenků a na skalní stěny. Věnujeme ještě jeden pohled na bizarní hroty skal s ještě bizarnějšími rakvemi a doputujeme pomalu na dolní konec Sagady. Domy kolem silnice už skončily a asfalt pod našima nohama nás vede vysokým nepříliš hustým jehličnatým lesem, kde ovšem kromě jehličnatých stromů roste kupříkladu i bambus. Neobvyklá a zajímavá kombinace!
obrázek Rakve v jeskyni Lumiang
Tady uprostřed hvozdu posléze sestupujeme do jedné z pohřebních jeskyní jménem Lumiang. Je to prý jediná jeskyně, která je v Sagadě nám turistům přístupná, do ostatních je už návštěvníkům Sagady přístup zapovězen. Hlavně proto, že se tady v horách tímto způsobem pohřbívá dodnes a je třeba dopřát nebožtíkům i jejich rodinám klid, jaký jim náleží. Ze stejného důvodu je prý také zakázán vstup do Údolí Ozvěn, kde jsou další dodnes používané pohřební jeskyně a pohřební skály se zavěšenými rakvemi. Ale s tím zákazem vstupu to asi nebude horké, soudě podle toho, kolik fotografií se zdola z údolí dá nalézt na Internetu. My ale půjdeme jen do té jedné přístupné a dosti rozměrné jeskyně. Dovnitř se dostaneme velkým otvorem a uvnitř pak už ty rakve hned vidíme. Je jich tu docela hodně. Jsou poskládány vedle sebe či navršeny na sebe jedna na druhou a to především v horní části jeskyně kolem vchodu. Další rakve jsou pak uloženy nahoře až těsně pod stropem jeskyně a vypadají tak taky jako zavěšené. A dost pravděpodobně taky na něčem visí. Všechny zdejší rakve jsou dřevěné a asi hodně staré. Do téhle jeskyně už se dávno nepohřbívá. Překvapí mě, že některé rakve jsou prý staré až pět set let. To je na obyčejné dřevo docela hodně, ale na druhou stranu sem do jeskyně neprší a relativně stálá teplota a vlhkost možná umožní dřevu, aby přetrvalo až tak dlouhou dobu. Naprostá většina rakví je hodně krátkých. Ne proto, že Filipínci obecně nedosahují vysokého vzrůstu. Tyhle rakve jsou příliš krátké i na malé Filipínce. Mrtví jsou totiž do těchhle rakví pohřbíváni ve skrčené, čili prenatální poloze. Dodržuje se tím odvěké pravidlo, že zemřelí ze světa odcházejí právě tak, jak na něj přišli. Skrčený jsi mezi nás přišel, skrčený také odcházíš.
obrázek Bizarní skály v Údolí Ozvěn
Pohřbívání do jeskyní a do skal v Údolí Ozvěn prý podle tradice probíhá tak, že zemřelý zůstává nejprve devět dní doma, aby se s ním příbuzní a celá rodina mohli rozloučit i v případě, že musí za zemřelým podstoupit dlouhou cestu. Nebožtíkovi hned zpočátku zavazují ústa. To proto, aby jeho duše z těla neunikla. Po devíti dnech už je zemřelý uložen do rakve. Když uplyne čtyřicet dní, je poté odnesen na pohřebiště. Do jeskyně či do skal. Tím je vše skončeno. Zemřelý je definitivně ze světa pryč, zapomenut, a nikdo už pro něho dál netruchlí. Podivuhodně to souvisí s vírou, že duše zemřelého pobývá ještě devět dní mezi svými a pak do čtyřicátého dne putuje na nebesa. Těchhle čtyřicet dní se dostalo mimo jiné i do křesťanské víry a je jistě zajímavé, že i Kristus po svém zmrtvýchvstání vstoupil na nebesa čtyřicátého dne.
obrázek Pokladna u krápníkové jeskyně Sumaging
Když se zase dostaneme na silnici nad jeskyni, rozdělujeme se ve stínu stromů jehličnatého lesa na dvě party. Jedna se vrací zpátky do centra Sagady a druhá pokračuje dál po silnici k další zdejší jeskyni. Tahle však není pohřební s rakvemi, ale je krápníková. Jmenuje se Sumaging. Martin nás straší, že návštěva téhle jeskyně je fyzicky obtížná, že se někde slaňuje dolů nebo naopak vylézá po laně nahoru, případně se musí prolézat úzkými chodbami, a že některé části jeskyně jsou přístupné pouze vodou. A tak není divu, že se na návštěvu jeskyně přihlásí jen hrstka z nás. Já to taky raději vzdávám. Posílám Líbu, ale ona beze mne do jeskyně taky nechce. Ta hrstka jsou tedy nakonec tři: Miloš, Radka a Iva. A Ivou jde do jeskyně pochopitelně i Elvis. Co kdyby Iva zase spadla do rýže či někam jinam, že? My s Líbou tedy dovnitř nepůjdeme. Ještě Milošovi půjčujeme náš vodotěsný Canon. Jiný než vodotěsný foťák se do jeskyně Sumaging ani nedoporučuje. Už proto, že vhodná výbava všech jeskyňářů mají být plavky a nějaké smáčivé tričko. Obuv prý nerozhoduje, stejně ji brzo nechají někde cestou. Naši tři respektive čtyři jeskyňáři jsou poté ještě vybaveni doprovodem s jakousi dosti smradlavou plynovou lucernou. V téhle sestavě pak odkráčejí dolů směrem k jeskyni a zakrátko nám zmizí z očí. My ostatní pozůstalí, kteří jsme jeskyňáře doprovázeli až sem, se pomalu vydáváme nazpátek do centra Sagady, směrem k našemu hotelu.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3