Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Filipíny 2011

Facebook Twitter Google+

Na ostrovní ráj nejen za nártouny

© 2012, poslední aktualizace: 16.10.2012
obrázek Snídaně na horní hotelové terase

<<  Den devátý, osmnáctého  >>
<<  "Cik cak" ze Sagady s ochutnávkou balutu  >>

Ráno snídáme na úplně horní hotelové terase. Dole v restauraci jsou, stejně jako večer, nějací Italové. Je nám tady sice trochu chladno, ale zato odtud máme skvělý výhled na okolní hory a kopce. Je jen škoda, že většina jejich vrcholků se nám ztrácí v nízko plujících mračnech. Mám opět onu typickou filipínskou snídani, jako včera. které se tady říká psiloc. Oni tu vlastně ani jinou snídani nemají. Ale psiloců mají v jídelníčku vícero druhů a tak místo včerejšího "pork psiloc" mám dnes "ham psiloc". Jinými slovy, u kopečku rýže s vajíčkem jsou namísto několika kousků vepřového dva plátky šunky. Jinak je úplně to samé.
Od rána pořád nějak běhám po schodech. Pořád nahoru nebo dolů. Cik cak, sem a tam. Na snídani, ze snídaně, pro tamto, s tímhle tam. Nohy mě dnes po ránu už zase bolí mnohem víc než včera. A tak, protože jsem včera pěší výlet tak pěkně a úspěšně přežil, považujeme s Líbou včerejší příděl pilulek za správný. Je třeba ho zopakovat. Dostávám tedy znovu podobnou sestavu vitamínů, anti-bůhvíčeho a anti-všeho. Tak jako včera. A pak znovu po schodech dolů. Teď už naposled. Odnáším naše kufry ven k autům. Pojedeme dvěma mikrobusy, abychom měli více pohodlí, neboť dnešní cestování má být poněkud delší. V 8:30 filipínského času jsme připraveni ze Sagady odjet.
obrázek Netradiční oltář kostela Panny Marie v Sagadě
Pořád ještě s námi cestuje Elvis. Možná teď už Elvis cestuje spíš s Ivou, nežli s námi.
Nejprve ale ještě zastavujeme na horním konci Sagady u kostela Panny Marie. Je tu jakési malé centrum Sagady, možno snad říci i náměstí. V sousedství křesťanského kostela je také zdejší nemocnice a malá požární zbrojnice s krásným červeným hasičským autem. Velký kamenný kostel Panny Marie s dlouhou chrámovou lodí má na nevysoké zvonici a v průčelí kruhová okna Je to vlastně jednoduchý pravděpodobně kamenný obětní stůl, za nímž jsou naskládány jakési veliké přírodní pískovcové kameny. Ta hromada kamenů dosahuje do výšky dospělého člověka a asi i výš, než kam dosáhne průměrný Filipínec. Tam mezi ty kameny je zasazeno několik měděných svícnů se svíčkami a zdánlivě ledabyle jsou po kamenech rozhozeny malé kovové relikviáře. Celou scénu tohohle zvláštního oltáře pak doplňuje několik dřevěných kousků nábytku, třeba pultíky pro čtení Písma a nebo křesílko pro kněze. a uvnitř dosti neobvyklý oltář. Je to tedy velice střídmě a působivě přírodně zdobený kostel. Jo a abych nezapomněl, ke kostelu patří i veliký zvon venku, který je datovaný rokem 1921.
obrázek Křesťanský hřbitov
Kolem mariánského kostela projdeme na nedaleký vršek. Na svahu přivrácenému ke kostelu se nachází křesťanský hřbitov, který je i dnes stále používán. Je tu mnoho téměř výhradně bílých náhrobků, a celý hřbitov mi trochu připomíná ty, jaké se občas vidí v některých amerických filmech. Však je tu mimo jiné hroby také hrobka Američanů, hrobka veteránů z druhé světové války, kteří v Sagadě nebo v jejím okolí padli při osvobozování Filipín.
obrázek Visící hřbitov kmene Igorot funguje dodnes
Procházíme pomalu hřbitovem a dostaneme se nahoru na pahorek k velkému vztyčenému dřevěnému kříži. Odtud se nám nabízí překrásná vyhlídka do Údolí Ozvěn. Stojíme teď nad srázem na opačném konci údolí, než kde jsme včera odpoledne navštívili pohřební jeskyni Lumiang. Vidíme odtud i nemalou část Sagady a taky stavení, která jsou rozmístěna mezi ostrými špičatými skalisky tohohle krásného pohřebního údolí. I tady, skoro přímo pod námi, pak vidíme další rakve zavěšené na pískovcové skále. Je tam tedy další hřbitov, tentokrát animistický. Některé z visících rakví jsou barevné nebo lakované a vypadají docela nové. Je tedy zřejmé, že pohřební skála pod námi je stále funkční a že někteří příslušníci kmene Igorot jsou tímhle tradičním způsobem do Údolí Ozvěn pohřbíváni dodnes. Věnujeme tedy ještě poslední pohled na rakve zavěšené nad údolím a pomalu odcházíme zpátky k našim mikrobusům.
Za Sagadou postupně sjíždíme po nerovné prašné silnici do hlubokého údolí. Projíždíme tudy po strmých svazích, chvílemi stoupáme a potom zase klesáme. Silnice se vine údolím dál a dál podél řeky a kopíruje divoce rozeklané svahy okolních hor,
obrázek Jeden z pohledů na údolí, kudy vede "Zig Zag Road"
často a nečekaně porostlé jehličnany. Jedná se většinou o nějaké druhy borovic, podobně jako když jsme do Sagady přijížděli z Banaue. Na téhle cestě je monoho zatáček. Snad ještě víc, než bylo včera u rýžových políček schodů. Však se taky téhle silnici říká "Zig Zag Road"! Na údolí i na okolní hory je tu mnoho překrásných výhledů a na některých místech jsou tu postaveny i vyhlídky, u kterých můžeme zastavit alespoň na krátkou pauzičku. Buď na kávu, za výhledem, a nebo aby se nám z toho cik cak nezatočila hlava.
obrázek Obrázek z tržnice v Abatanu
Krátce před polednem pak ještě zastavujeme v jednom větším a rušném horském městečku, které má jméno Abatan. Z aut nás vysadí vedle tržnice, abychom se mohli občerstvit a koupit si něco malého k snědku. Ale protože já nějak nemám hlad, zajímá mě spíš ruch na tržnici i na živé ulici před ní. Projdu se nejprve po tržnici mezi prodavačkami ovoce i ryb a pak se postavím naproti za silnici a pozoruju pouliční provoz všelijakých těch projíždějících oplechovaných motorek i nesčetných lidí a lidiček procházejících kolem vedlejší policejní stanice.
obrázek Budova abatanské policejní stanice
Narozdíl od ranní Sagady mi tu rozhodně zima není. I když se nedusím úmorným vedrem, dá se každopádně tvrdit, že je tu teplo. Příjemné teplo.
Za Abatanem jedeme zase po cik-cak cestě podobnou krásnou horskou krajinou ozdobenou řídkými borovicovými lesy. Rýžová políčka už se ale dávno ztratila a horské svahy teď zdobí políčka se zeleninou, kde se mi zdá, že převažují hlavně brambory a nějaké zelné hlávky. Zastavujeme na další vyhlídce.
obrázek V nejvyšším místě filipínského silničního systému
A to právě u cedule, která hrdě hlásá, že se nacházíme v úplně nejvyšším místě, kam filipínský silniční systém vůbec vede. A ještě tam píšou, že se nacházíme v nadmořské výšce 7400 stop. Protože zelená cedule je celá nakloněná a pravděpodobně hrozí, že při nejbližším zemětřesení by mohla spadnout, mají tu o kus dál ještě jednu. Asi pro jistotu, aby alespoň jedna zůstala, kdyby něco. Protože nadmořská výška ve stopách mi vůbec nic neříká, hbitě vytahuji mobil, naleznu potřebnou aplikaci a provádím přepočet ze stop na metry. Vyjde mi, že jsme vystoupali do výšky přibližně 2550 metrů nad mořem. Slušné. Před námi se rozkládá a do dáli táhne hlubokánské údolí a právě za ním se zvedá hora Mount Pulag, druhá nejvyšší hora Filipín. Chybí jen maličko, aby se mohla počítat ke třítisícovkám. Máme taky štěstí na počasí, když tuhle horu krásně vidíme. Martin říká, že ačkoli tu byl mnohokrát, už tři roky odtud vrcholek Mount Pulagu neviděl. Vždycky byl zakryt hustými oblaky.
obrázek Panoráma s výhledem na druhou nejvyšší filipínskou horu Mount Pulag
U jednoho z několika stánků s občerstvením si Elvis kupuje filipínskou pochoutku, zvanou balut. Od normálního našeho vařeného vajíčka se však liší. Hodně se liší. Tohle vajíčko se totiž vaří už nějak dost dlouho potom, co se v něm bílek a žloutek začne proměňovat v kuřátko. Koukám na něho, jak s chutí vycucne šťávičku a pochutnává si na tom ostatním.
obrázek Tahle filipínská pochoutka se jmenuje balut
Trochu žloutku, ale taky masíčko či křidélko, i nějaká peříčka. Brr...! Tohle bych já tedy nemohl. Na pohled snesu ledasco, ale tohle mi nedělá dobře, ani když se na to jenom dívám. Žaludek mi z toho dělá cik cak. Podobně na tom budou, jak se zdá, skoro všichni. Jediný našinec, kterého Elvis přesvědčil k ochutnávce téhle "dobrůtky", je Alča. Tak Alčo, do toho! Alča svůj balut načne, oloupe shora skořápku, zakoulí očima, pak je zavře a vypije z balutu tekutinu. Tváří se hodně kysele, ale její hrdinství jí nedovolí tak brzy to vzdát. My ostatní jsme srabi. Nikdo z nás to neochutná! Alča statečně do balutu ještě chvíli kouše a půlku ho zkonzumuje. Poprosí někoho o hlt slivovice a nechá si koupit pivo. Zdá se, že po téhle "pochoutce" to má opravdu zapotřebí. Alča si nestěžuje, že je to hnusné, ale na její vkus "je v tom příliš mnoho peříček!", které jí nechtějí jaksi správně klouzat do krku. Elvis měl před chvílí asi o něco "mladší" balut. A tak přes všechno Alenčino hrdinství, slivovici i pivo skončí druhá půlka balutu mezi zuby okolo jdoucího pejska. Tomu balut báječně chutná, podobně jako před chvílí Elvisovi. Asi proto, že to psisko je taky Filipínec. Peroutky, neperoutky, zblajzne všechno. Jo, a k tomu balutu bych rád napsal ještě jednu věc. V různých internetových zdrojích, ale ne všude, jsem našel, že balut je kachní vejce. Možná někde jinde na Filipínách ano. Ale tady to bylo rozhodně vejce slepičí.
obrázek Vysoké hory se střídají s hlubokými údolími
Dnešní cik-cak cesta však ještě neskončila. Silnice se s námi stáčí dál, tu doleva, tu zase doprava, tady jedeme nahoru, a tamhle pojedeme zase dolů. Několikrát se dostaneme do oblaku, který se valí přes kopec přímo nad našimi hlavami. Na silnici kupodivu zůstává viditelnost dobrá, ale hustá oblačná mlha nám zcela znemožní výhled nahoru k horským hřebenům i dolů do rozeklaných údolí. Ale za chvíli oblačné cáry zase zmizí a výhledy máme perfektní. Pravdou ale je, že všechny ty nádherné pohledy k horám i dolinám už nejsem schopen vnímat. Únava z minulých náročných dnů i včerejší dlouhý večer si vybírají svou daň. Ať se snažím sebevíc, podstatnou část téhle cesty prospím. Trochu jsem podřimoval už i dopoledne, ale teď je moje pochrupování mnohem vydatnější. A tak jen v polospánku vnímám, jak nakonec sjíždíme dlouhé serpentiny dolů do velkého města. Je to Baguio a tady budeme nocovat před zítřejším celodenním návratem do Manily.

>>

© Lubomír Prause, 2012
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3