Na další krátkou zastávku nás Pepa vysadí před nějakým mostem přes řeku. Trochu se můžeme projít, Pepa na nás s autem počká za mostem. Cedule ma mostě nám oznamuje, že se jedná o řeku Ugab. V této době ovšem pod mostem není po nějaké řece ani vidu ani slechu. Koryto je dokonale vyschlé, jen na jedné straně mostu lze zahlédnout několik kaluží. Můžeme si tedy vybrat, jestli půjdeme přes most a nebo taky pod ním. Rozdělujeme se na dvě party. Někteří jdou dole napříč suchým vádím, někteří přecházejí nahoře přes most. Silnice na mostě je asfaltovaná, ale právě a jen tady na mostě a ještě pár desítek metrů před ním i za ním. Pak už ale zase oběma směry pokračuje obyčejná prašná cesta, po jaké jedeme zatím celé dnešní dopoledne.

Na druhém konci mostu, kde opodál za vyschlým řečištěm řeky Ugab vidíme hererskou vesnici, se všichni sejdeme u stánků, kde mladé ženy národa Hererů prodávají svoje výrobky. Téměř výhradně to jsou různé drobné i větší suvenýry pro projíždějící turisty. Ve svých kioscích ze suchých větví, které jim umožňují alespoň trochu se ukrýt ve stínu před celodenním žhavým sluncem, Hererky prodávají všelijaké dřevěné i hliněné figurky zvířat i lidí, různé náhrdelníky a další ozdoby a ozdůbky všech možných tvarů i účelů. Nejatraktivnější a mezi projíždějícími turisty nejvíce žádané jsou zřejmě maličké, trochu větší i více větší hererské panenky. Ty jsou ustrojené do pestrobarevných oděvů stejně, jako samotné Hererky, které je prodávají. Herery sice s Himby dodnes propojuje jejich společná historie, náboženství, jazyk, nebo i pokrevní svazky, ale Hererové na rozdíl od Himbů převzali zčásti moderní způsob života a spolu s ním i některé evropské tradice a zvyky. Jedním z nich je právě oblečení hererských žen. Jejich oděv je vlastně zpodobněním oděvů německých venkovanek částečně ovlivněný německými uniformami z počátku dvacátého století. Převzali tedy módu od svého krutého kolonizátora, který jejich národ natolik zdecimoval, až byl téměř vyhlazen. My dnes již dávno nerozpoznáme pravý původ jejich oblečení, které se po sto let proměňovalo, aby se nakonec stalo pro Hererky typickým a tradičním. Hlavním znakem dnešního oděvu hererských žen je objemná široká a po zem dlouhá sukně z pestrobarevné látky. Zcela typické a nezaměnitelné poznávací znamení hererských žen je také čepec na jejich hlavách. Je podobně pestrobarevný, jako jejich sukně a je vytvarovaný do jakýchsi širokých rohů. Má to symbolizovat rohy kravské, které poukazují na odvěký pastevecký kult hererského národa.

Mezi několika hererskými stánky jsem vybíral ten, kam se půjdeme podívat, podle toho, kde se mi jaká Hererka líbila. Tu, která není oblečená jako typická Hererka a pilně pracuje na šicím stroji Singer, nechávám být. Ať klidně pracuje. Mávám na Líbu, že jdeme dovnitř sem, do stánku až na konci řady. Pochopitelně si nejdříve musíme něco koupit, a pak teprve si budeme moci tuhle ženu vyfotografovat. V tomhle jsou pravidla nám všem naprosto jasná. Nepochybuju přitom, že Líba s nakupováním nebude mít nejmenší problém. Bude sice chvíli vybírat, zatímco já jen tak okukuju, cože je tu k výběru. Jsem přitom docela rád, že mohu být alespoň chvíli ve stínu. Africké slunce teď před polednem už nemilosrdně peče. Líba si pochopitelně nakonec jednu maličkou hererskou panenku asi za padesát randů vybere. Tak teď můžeme začít fotografovat. Mladá Hereka vypadá moc dobře, usmívá se a zapózuje nám podle libosti. Ale to už nás Pepa popohání, že máme trochu zpoždění. Podle Pepova časového plánu bychom měli být touhle dobou už v Uisu.