Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Facebook Twitter Google+

Jak mi zachutnala jižní Afrika

© 2011, poslední aktualizace: 28.6.2013

<<  Pestrobarevná cesta Damaralandem  >>

Po snídani opouštíme romantický kemp Xaragu uprostřed suché nehostinné krajiny a těšíme se na další úsek našeho putování za krásami jižní Afriky. Pochopitelně nás opět čeká prašná silnice. Obloha je stejně jako včera podmračená, a my doufáme, že to tak pokud možno vydrží po celý den. Cesta by tak byla mnohem příjemnější. Zprvu projíždíme lehce kopcovitou krajinou, v níž jsou nejvýraznějším prvkem červené skály. Některé kopečky vypadají, jako by to byly schválně poskládané hromádky kamení. Červené skály doplňuje žluť suché trávy okolo silnice a celkem svěží zeleň stromů řídce a ledabyle rozhozených v okolním nekonečném terénu.
obrázek Na "Spáleném místě" máme pod nohama škváru
Zajímavá barevná směsice, kde ve zlatavé trávě občas zahlédneme i zářivá bílá bříška několika springboků.
První zastávku máme už po pár kilometrech na místě, které se jmenuje Burned place, čili Spálené místo. Někde se také říká Spálená hora, protože uprostřed se zvedá nevysoký černý placatý kopec. Není na něm vcelku nic zajímavého, prostě jen takový obyčejný kopec černé vulkanické škváry. I pod našima nohama okolo Spálené hory je černá škvára, a to je právě snad to jediné zajímavé na tomhle místě, jak se tu najednou ocitneme na černém místě uprostřed červených skal a zlaté suché trávy s několika nepříliš zelenými keři. Jiná vegetace se tu nenajde, a jsou místa, kde je země úplně pustá. Celé to tu je sopečného původu,
obrázek Kamenné varhany u Twyfelfonteinu
nějaký vyhořelý kráter a do vzdálenosti několika kilometrů se táhnoucí vulkanický hřeben. Na samotný škvárový kopec se ani moc nedívám. Vylézt nahoru se stejně ani nesmí. Jednak se určitě škvára strašně sype pod nohama, a jednak prý je to posvátné místo Sanů, které bychom tím hluboce urazili. A kdopak z nás by chtěl skončit svůj život v daleké Africe a s otráveným šípem v zádech?
Popojíždíme asi půl kilometru zpátky. Půjdeme teď kousek pěšky podívat se na africké "kamenné varhany". Pepa se vrací autem ještě o něco dál, aby na nás počkal. My se zatím pomalu procházíme dole malým nádherným údolíčkem s čedičovými, neboli bazaltovými, vyvřelinami. Dno údolí, kudy jdeme, je vlastně suchým řečištěm,
obrázek Kamenné varhany se nacházejí nad vyschlým řečištěm
celá roklinka má na délku snad jen něco přes sto metrů. V říčním korytě na dně se nachází vulkanický čedič, formovaný do typických dlouhých čtverhranných sloupců. Pokud nevystupuje nad písčité usazeniny, je omletý tekoucí vodou a jinde ostré hrany jsou tady obroušeny dokulata. Tohle místo se jmenuje Organ Pipes, což znamená "píšťaly varhan". Pokud by vám to připomnělo naše proslulé čedičové varhany u Kamenického Šenova, pak je to správně. Zdejší čedič však obsahuje, stejně jako všechny ty ostatní skály okolo, velkou příměs železa. A proto taky má tenhle čedič narozdíl od našeho českého nápadně červenou barvu. Stejnou či podobnou, jako i jiné okolní skály. Příroda tu vytváří překrásné červenobarevné přírodní scenérie. Jak jsme se v Etoshi nemohli vynadívat na množství nádherných zvířat, tak tady se zase nemůžeme nabažit pohledy na ty nádherné polámané píšťaly kamenných varhan, na tohle velkolepé geologické seskupení, jehož jedinečnost a krásu ještě podtrhuje pestrost celé okolní krajiny.
Vracíme se nejprve zpátky přes koryto řeky Huab a míjíme odbočku ke skalním kresbám u Twyfelfontein. Tyhle proslulé petroglyfické skalní kresby tedy neuvidíme. Možná je to škoda. Je tu místo s největší koncentrací skalních kreseb, i když hodně jich bylo zničeno nenechavými vandaly. Kresby afrických zvířat i lidí jsou staré tisíc i dva tisíce let a ty nejstarší z pozdní doby kamenné jsou staré snad až přes 6000 let. Ale Pepa slibuje, že nám zastaví jinde, že kreseb sice nebude tolik, ale že nějaké uvidíme. A také se tolik nezdržíme. Před námi je ještě dnes dlouhý program.
obrázek Hromady a hromady červených kamenů
I dnešní naše jízda Damaralandem je nádherná. Několikrát taky uprostřed toho rozlehlého kraje zastavujeme, abychom se tu mohli obdivovat neskonalé kráse zdejší krajiny. Chudé, pusté, přesto ale obývané, a přitom tak nádherné! Občas míjíme malé vesničky domorodých Hererů. Především cestou obdivujeme další a další bizarní seskupení skal. Jsou rozesety podél cesty i v okolní krajině do všelijakých útvarů, skalnatých kopců i hřebenů. Některé ty pahorky z červených skal a velikých kamenů vypadají jako kupičky, ovšem natolik veliké, jako by si tady s kamínky hrálo nějaké obrovo miminko a skládalo si své šutříky do hromádek. Je to úžasná a jedinečná krajina, která, přestože pustá a nevlídná, má svoje silné kouzlo a zatřese člověku osrdím.
obrázek Stříbrný strom na červených skalách
Když posléze pozorujeme několik velkých pštrosů, nebo na slunci zářící stříbrné stromy, které rostou na vyprahlých holých skalách, musím si do notýsku zapsat, že namibijský Damaraland je opravdu čarokrásný a uhrančivý kout světa. Jen třeba na žirafy nebo pouštní slony, kteří v téhle na obživu náročné krajině také žijí, nenarazíme. Zvířata tady mají naprostou svobodu, pohybují se zcela volně nekoncentrovaná do parků a rezervací. Je jich ale vzhledem k drsným životním podmínkám poměrně málo. I když určitě víc, než kdekoli jinde v Namibii. Je třeba ale na ně mít štěstí a možná by také bylo potřeba tu pobývat déle, než tudy jenom poměrně rychle projíždět.
V dálce už zahlédneme pohoří Brandberg. Je to zvláštně utvořené horské pásmo tvořící na okolní planině téměř dokonalý kruh. Nejvyšší hora Brandbergu je Königstein, která má nadmořskou výšku přes 2500 metrů. My tohle pohoří celé objedeme po jeho východní straně, informuje nás Pepa. Silnice teď vede směrem na Uis. Práší se dnes mnohem víc než včera, protože v noci nejen že nesprchlo, ale nepadla dokonce ani rosa. Množství prachu ve vzduchu se pak silně násobí, když potkáváme nějaké auto. A ještě víc v případě, když jiné jede před námi. Provoz tu naštěstí velký není. Auta nepočítám a čas nesleduju, ale odhaduju to zhruba tak na tři vozidla během půl hodiny. Možná míň. Prašnost navíc ještě negativně ovlivňuje dnešní naprosté bezvětří. Ani silnice už není tak kvalitní jako včera. Široká i vcelku rovná sice je, ale dlouhé předlouhé úseky jsme nuceni jet po nepříjemné roletě. Bereme to ale s humorem. Prostě tak, že máme v ceně zájezdu i důkladnou masáž našeho pozadí.
obrázek Skalní kresba starých Křováků skrytá ve tmě jeskynní průrvy
Krátce před desátou Pepa zastavuje toyotu před nízkým skalním blokem s úzkou malou jeskyní. Plní tak svůj slib ohledně prehistorických skalních kreseb. Je to tu opravdu malé a uzoučké, sotva se mezi kameny vejdu, abych vůbec něco viděl. A není to jen tím, že jsem prostorově nápadnější, něž ostatní. Uvnitř vidím jednoduchou jeskynní malbu starých Sanů, Křováků, černou stylizovanou postavu s dlouhýma nohama a oštěpem. Vedle je ještě několik méně výrazných kreseb. Podle Pepy mohou ty malby být dva až tři tisíce let staré. Vyfotit je tady ve tmě, to asi nepůjde. Přesto to ale zkusím. Foťák se vedle mne do malého prostoru jeskyňky už nevejde a tak si musím najít svůj fotografický cíl na vnějším displeji. Dost marně, je příliš tma. Fotím tedy skoro poslepu, pochopitelně se zapnutým bleskem. Jedna fotka naštěstí nakonec vyjde dobře. Spíš než kresby ve tmě tak všichni fotíme tenhle šutrovitý hrbolek zvenku. A je pravda, že zvenku je pomalovaný skalními kresbami mnohem víc. Ale tyhle nápisy, šipky a postavy nejsou starší, než pár desítek let, a jejich jediným smyslem je upozornit na to, že se uvnitř skrývá něco zajímavého. Líba s Janou ještě opodál obhlížejí podivný přístřešek z větví, velký tak sotva pro nějakého malého Křováka. Široko daleko se zdá, že tu k němu nikdo nepatří. Při bližším zkoumání to vypadá, že tenhle podivný přístřešek by snad mohl být nějaké hererské klenotnictví s ozdobami či přívěsky. Ale ve skutečnosti těžko hádat.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3