Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Zanzibar 2012

Facebook Twitter Google+













Jak si okořenit Afriku

(Zanzibar 2012)

Jak si okořenit Afriku

© 2015, poslední aktualizace: 11.7.2016

OBSAH:

Sedmý den, čtvrtek 2. února
Návrat do Vídně
Autobusy domů

<<  Krátký úvodník  >>

Zanzibar. Ostrov vonící dálkou, kořením i tajemnou exotikou už od školních let... Ano. Pamatuju se dobře. Už tehdy, před nějakými padesáti lety, mě naučili, že k Zanzibaru patří obchod s kořením stejně, jako ke slonovi chobot.
obrázek K Zanzibaru neodmyslitelně patří vůně koření
Zanzibar mi vždycky kromě koření voněl i exotikou a tehdy pro mne naprosto nedosažitelnou dálkou, na kterou v té době mohli z Čechů pomýšlet tak nanejvýš Hanzelka se Zikmundem. A pokud je mi známo, na Zanzibaru nebyli ani oni.
Tenhle můj cestopisný text je právě věnován asi týdennímu pobytu na tomhle ostrově. Návštěva Zanzibaru se nám naskytla jako varianta při plánování naší druhé cesty do Afriky, cestu do Malawi a Zambie na počátku roku 2012. Zanzibar tak přišel na konec, jako závěrečná relaxace a odpočinkový týden po předchozí africké cestě. Jako takové koření, kterým jsme si předchozí Afriku nakonec zpestřili a ochutili.
obrázek V zambijské divoké přírodě a v tamních národních parcích jsme byli několikrát i velmi blízko mých oblíbených hrochů
O Malawi a Zambii, které Zanzibaru předcházely, jsem už také svůj cestopis napsal. No a někteří jistě už víte, že ani o těchto dvou afrických zemích jsem toho nenapsal zrovna málo a že je ten text docela dlouhý. Cestopis, Zanzibaru předcházející, jsem pojmenoval "Afrika zelená, Afrika divoká" a i tenhle text si můžete na mých webových stránkách najít a přečíst.
Ve zmíněném cestopisném textu se někde brzy zpočátku, v kapitole věnované přípravě a plánování cesty do Malawi a Zambie, můžete dočíst, jak se celá tahle africká cesta narodila a mimo jiné samozřejmě i to, jak a proč se do ní připletl Zanzibar. Dozvíte se tam tedy všechny podrobnosti a informace k tomu, jak se stalo, že tenhle můj v pořadí už devátý cestopis je právě ze Zanzibaru. Je to vůbec možné? Sám se tomu teď, když jsem to spočítal a napsal, divím. Ale opravdu je tohle můj devátý cestopisný text.
Nehodlám tenhle úvod nikterak natahovat, a tak tentokrát ani nebudu lamentovat nad tím, po jaké dlouhé době jsem cestopis dokončil a kolik jsem s čím měl práce... Hlavně že je to celé konečně na světě!
obrázek Svoje notýsky jsem i na Zanzibaru pečlivě doplňoval každou volnou chvilku, třeba při čekání na večeři nebo na pivo.
Dodám tak už jen to, že stejně jako již několik mých předchozích cestopisných textů, i tenhle vznikl na základě často dosti podrobných poznámek v mých malých poznámkových sešitech, kterým by zajisté slušelo říkat třeba i deníček. A stejně jako k jiným cestopisům přidávám informaci o fotogalerii ze Zanzibaru s mnoha zanzibarskými fotografiemi, které si můžete na mých internetových stránkách najít a prohlédnout. A k mému zanzibarskému povídání si ještě můžete z mého webu stáhnout soubor všech míst ze Zanzibaru, která jsme na tomhle ostrově navštívili. V internetové aplikaci Google Earth se pak můžete na všechna ta místa v klidu podívat a prohlédnout si je dle libosti.
Tak. Myslím, že jako krátký úvod by předchozí odstavce mohly stačit. Přenesme se teď na konec cesty po Malawi a Zambii, odkud jsme nakonec odletěli do keňského Nairobi. Pokračujme tak ve vyprávění o cestě na Zanzibar a o tom, co všechno nás tam potkalo a s čím vším jsme se naopak setkali my. Tož vzhůru na Zanzibar!

<<  První den, pátek 27. ledna  >>
<<  Z Nairobi kolem Kilimandžára  >>

Začínáme tam, kde jsme v předchozím líčení naší africké cesty přestali. Na letišti v keňském Nairobi. Rozloučili jsme se s Maricou, která s námi putovala po Malawi a Zambii, avšak na Zanzibar už s námi nepoletí. K letadlu, které nás dopraví na ostrov Zanzibar, míříme tedy bez Maricy. Ale Pepu, našeho již osvědčeného průvodce Afrikou, máme samozřejmě sebou. Kromě Pepy jsme tedy už jen čtyři. Kamarádka Alča a tři jsme Prausovi. Já, moje žena Líba a naše mladší dcera Monika.
Jenže odletět na Zanzibar ani v takhle malém počtu nejde úplně hladce a bez problémů. Moničin příruční kufřík je prý do malého letadla moc velký. Monča dostane nějaký papír a další menší jí nalepí na její kufřík. Má ho prý před nástupem do letadla dát do zavazadlového prostoru. Pepa se rozhlídne a prohlásí to, co my všichni vidíme: "Kdekdo tu má svoje příruční zavazadlo ještě větší!"... A tak Pepa Monice z kufříku papírovou cedulku utrhne a uvidíme. "Budeme to řešit, až když bude průser!", prohlásí rezolutně. Žádný průšvih se ovšem nekonal. Moničin příruční kufřík se v pohodě vešel, kam měl, Narozdíl od mnohých jiných zavazadel, která ovšem žádnou cedulku nedostala. Nebo že by ji všichni ostatní taky utrhli? Každopádně v poloprázdném letadle bylo nakonec úplně jedno, jestli se nějaké zavazadlo nevešlo do prostoru nad našimi hlavami. Místa tu bylo všude dost a dost.
Startujeme s malým asi dvacetiminutovým zpožděním oproti letovému plánu. Teď už nepoletíme za tmy, venku je už dávno nový den, do něhož nás vítá nízké ranní sluníčko. Společnost Kenya Airways, jejíž letadlo nás dopravilo sem do Nairobi, teď vystřídala tanzanská společnost Precision Air. Její palubní personál nám nedlouho po vzletu začne roznášet snídani. Pro nás je ta snídaně dnes už druhá a je nachlup stejná, jako při předchozím letu do Nairobi.
Díky tomu, že naše nevelké vrtulové letadlo je opravdu víc než poloprázdné, máme možnost si bez problémů vybrat i jiné místo, než které nám přisuzuje palubní lístek. Díky tomu si klidně mohu sednout na opačnou stranu letadla, abych nezíral okénkem rovnou do sluníčka. A hlavně abych se mohl pokusit vyfotit nejvyšší horu Afriky, Kilimandžáro, které se zanedlouho objevuje po naší pravé straně. Hora je to pořádná, úctyhodná. Zdá se, že letíme jen v nepatrně větší výšce, než do jaké vrcholek téhle pro výstup dosti oblíbené hory dosahuje. Turisté, kteří se chtějí dostat až nahoru do téměř šestitisícové výšky (obvykle se píše, že přesně 5895 metrů nad mořem), musejí počítat s náročným výstupem, který obvykle zabere pět až šest dní, ale který prý s dobrou přípravou lze uskutečnit i bez lan a bez jakýchkoliv horolezeckých zkušeností. Nemůžu si nevzpomenout na Jirku a Vaška z mojí první zaoceánské cesty do Peru a Bolívie, kteří trochu horolezčili a o svých bohatých a intenzivních horolezeckých zážitcích včetně obtížného a vyčerpávajícího výstupu právě na africké Kilimandžáro nám tam ve volných chvílích vyprávěli.
Z letadla je teď vrchol Kilimandžára vidět docela dobře. Je zasněžený a stále bílý, přestože se hora nachází jen asi 400 kilomerů od rovníku. Celá hora je tvořena masivem tří nečinných vulkánů. Právě led a sníh a dnes již značně ustupujícího ledovce dal nejvyšší hoře Afriky její jméno. Kilima Njaro totiž ve svahilštině znamená "Svítící hora". Podle vědců však už nebude trvat víc než dvacet let a tahle hora svítit přestane. Led a sníh z ní prý během té relativně krátké doby už úplně zmizí a bude tím pádem po svícení. A když se tak na Kilimandžáro dívám, možná to ani tak dlouho trvat nebude. Ledu a sněhu na téhle svítící hoře už opravdu mnoho nezbývá.
Ač se dnes Kilimandžáro nepovažuje za činný vulkán, přesto to úplně klidná hora není. Přímo pod nejvyšším vrcholkem, na okraji vrcholového kráteru, vypouští hora nějaké plyny a kromě toho africké legendy hovoří o výrazné sopečné aktivitě ještě před nějakými 170 lety. Vědci navíc zjistili, že docela nedávno, v roce 2003, dosahovala tekutá láva uvnitř hory až do výšky pouhých 400 metrů pod kráterem. Takže kdopak dnes ví, jaká bude budoucnost Kilimandžára?
Zkouším Kilimandžáro z letadla fotit. Jenomže těmi příšerně špinavými okny letícího letadla se mi to moc nedaří. Ani času na fotografování příliš nemám, protože při současné rychlosti letadla zůstává hora brzy vzadu za námi. Jsme teď už nad územím Tanzánie, k níž ostrov Zanzibar, cíl naší cesty, přináleží. Let utíká tentokrát docela rychle. Jak se k Zanzibaru přibližujeme, zpočátku řídké bílé obláčky zaplňují prostor pod námi stále víc a víc. Dívám se dolů a všechno se se mnou začíná podivně točit. Zdá se mi, že teď už docela souvislá oblačná vrstva se pode mnou houpe v nějakých ohromných vlnách. Najednou dole zahlédnu škvírou mezi oblaky hladinu Indického oceánu a na ní dvě velikánské nákladní lodi. A taky několik malých ostrůvků. To už taky s letadlem nějakou dobu klesáme. A letadlo se při svém klesání začíná dostávat skrze oblačnost, takže to pochopitelně vypadá, jako bychom prolétali hustou bílou či šedivou mlhou. Pod oblaky pak spatříme další ostrovy či ostrůvky, možná i korálové útesy. Hlavně ale naprosto úžasnou azurově modrou vodní masu. Letadlo teď ještě obrací směr svého letu, znovu klesá a chvilku na to už přistáváme. Jsme pod oblačnou oblohou a jsme na Zanzibaru.

<<  Přílet na Zanzibar  >>

Na zanzibarském letišti si musíme koupit víza. Máme na to dostatek času. Zdejší formality nějakou chvíli trvají. Všechny si nás tady fotografují a všem nám berou otisky prstů. Všech prstů a z obou rukou. Proč? Elektronický pas máme a tam otisky jsou. Chtějí to kontrolovat a porovnávat? Ne. Alče, která nemá elektronický pas, také snímají otisky všech prstů. Takže si naše otisky asi pořizují do sbírky. Celé odbavení jinak probíhá sice trochu pomaleji, ale hladce a bez problémů. I kufry nám sem tentokrát dojdou všechny. My teď mezi nimi máme už jeden zbrusu nový, který jsme po problémech s odbavením ve Vídni přikoupili v malawijském Blantyre. Máme teď tedy kufry celkem tři. Tak, jak se na tříčlenou Prausovic rodinnou skupinu sluší. Pro každého právě jeden.
Na zanzibarském letišti nás má čekat Pepův známý, pan Tabu. On by nás měl mít po celou dobu našeho pobytu na Zanzibaru na starosti a měl by pro Pepu zajišťovat vše, čeho nám bude třeba. Teď právě nás má na zanzibarském letišti čekat. Ale nečeká. Bude až na hotelu. Nedá se nic dělat, Pepa musí sehnat taxík, který nás do našeho hotelu dopraví. Taxík přitom musí být dost velký, aby se nás do něho vešlo všech pět i se všemi našimi velkými i těmi menšími zavazadly.
obrázek Ulička před naším hotelem Safari Lodge s typickou kamennou lavicí
Pepa brzy zavelí "Tak jedeme!" a ukazuje na nějaké auto. Do centra města to z letiště na Zanzibaru daleko není a tak jsme za chvíli tam. K hotelu se sice taxíkem přiblížíme, ale poslední úsek musíme dojít pěšky. Je třeba projít několika zatočenými a typicky uzoučkými uličkami starého města Zanzibaru. Náš hotel jménem Safari Lodge má svůj vchod právě v jedné z takových uliček. Když do hotelu dorazíme, musíme na pokoje ještě nějakou chvíli čekat.
obrázek Kuřáci si na recepci mohou zabáňat
Posadíme se tedy zatím na recepci. Kuřáci si zabáňají a všichni tak trochu vykukujeme hotelovými dveřmi ven, kde jsme se to vlastně ocitli. Mezitím se objeví i tajemný pan Tabu. Rezervace tohohle našeho hotelu "šla" vlastně také přes něho, takže on moc dobře věděl, kde nás najde.
Následně všichni si ve vcelku příjemných a sympatických hotelových pokojích dáme sprchu. Já si po ní ještě i trochu zdřímnu. Není ale to ale nic divného. Přece jen máme za sebou víceméně probdělou noc, během níž jsme přelétali za Zambie do Keni. Líba s Monikou se ale teď ke spaní nedostanou. Především proto, že Monika teď sdílí pokoj s Alenou, a je třeba přeházet a přerovnat spoustu věcí v zavazadlech, aby se Monča mohla trochu zabydlet a vůbec tu nějak začít existovat.
To už je pokročilé odpoledne a my máme domluvenou procházku starým městem Zanzibaru. Máme ji domluvenou s místním průvodcem, kterého nám rovněž zajistil pan Tabu. Tak pojďme. Sraz je už za pár minut přímo před naším hotelem.

<<  Co nám o Zanzibaru vypravuje Amin  >>

Náš průvodce městem se jmenuje Amin. A my se spolu s ním začínáme seznamovat s městem, do kterého jsme přiletěli. A k seznamování je toho tady hodně. Ke kultuře Zanzibaru patří právě především staré město, kde jsme ubytováni. Jeho uličky a budovy, Dům zázraků, starý trh s otroky, městský trh a mnoho a mnoho dalšího.
Proplétáme se hned od hotelu množstvím roztodivných a křivolakých uliček. Většina z nich se hemží spoustou lidí. Hodně jich je místních, ale je mezi nimi i velký počet turistů, jako jsme my. Uličky jsou úzké, takže automobily tu nejezdí. Projíždějí tudy však motorky a některé jedou tak rychle, že se jim člověk sotva stačí v úzkém prostou mezi vysokými domy vyhýbat.
obrázek Amin nás vede Kamenným městem
Mnoho místních lidí, které potkáváme, nás zdraví výrazem "Jumbo!". Záhy se od Amina dozvídáme, že tohle slůvko neznamená ani slona ani letadlo, jak by snad někoho mohlo napadnout. Znamená to jenom prostý a jednoduchý pozdrav. Třeba jako je obyčejné "Ahoj!" v naší krásné české řeči.
S Aminem postupně procházíme takzvaným Kamenným městem (anglicky Stone Town), v němž kdesi uvnitř máme náš hotel Safari Lodge, v němž bydlíme. Město celé se jmenuje Zanzibar a Kamenné město je čtvrť, podobně jako je Staré město čtvrť v Praze. Aby nám Amin mohl v klidu říci co nejvíc informací, zajdeme spolu s ním do jedné z restaurací uprostřed Kamenného města. Objednáme si občerstvení a Amin nám přitom vypravuje spoustu údajů i zajímavostí, které se nám Pepa snaží všechny překládat. Při překladu vynechá jenom to, co už nám sám říkal předem, kupříkladu při čekání na pokoj v hotelové recepci. A protože v hospodě mám na psaní dobré podmínky, píšu a píšu, až se mi od tužky kouří.
obrázek Průčelí římskokatolické katedrály Sv. Josefa postavené z korálového kamene
Vězte tedy, že naprostou většinu následujících informací čerpám právě od Amina. Z toho, co nám vypravoval, a z toho, co jsem si stačil poznamenat. A nebylo toho zrovna málo.
Kamenné město, bezesporu nejhistoričtější část Zanzibaru a centrum bývalé Ománské říše, podle informací od Amina čítá dohromady okolo tři a půl tisíce domů. Mezi nimi se nachází nejen římskokatolická nebo protestantská katedrála, ale i hinduistický chrám a především na čtyřicet menších mešit. To jen potvrzuje skutečnost, že Muslimové tvoří devadesátiprocentní většinu věřícího obyvatelstva.
obrázek Mezi většinu vyznavačů Islámu patří i tenhle starý pán
Při procházce městem to poznáváme na každém kroku, neboť je vcelku evidentní, že způsob muslimského odívání mezi domorodci jednoznačně převažuje. Většina mužů přitom nosí takové typické čapky, zatímco muslimky schovávají svou hlavu pod pestrobarevnými šátky. Některé však nejen hlavu, ale i obličej. Vidíme i dost dam zakuklených ve svých burkách tak, že jim dosti často nevidíme ani do očí. Málokdy se ale odvážím je fotografovat.
obrázek Kamenná zanzibarská lavice zvaná baraza před poněkud opršalou zdí
Kamenné město je to tady nazýváno proto, že prakticky všechny stavby v centru města jsou postaveny především z korálového kamene. Zanzibar je totiž svým původem ostrov korálový a proto je tady jako stavební materiál pochopitelně nejdostupnější právě korálový kámen. Jsou z něho postaveny nejen domy, ale chrámy a katedrály. A nejenom to. K mnohým zajímavostem či snad i zvláštnostem Kamenného města jistě patří, že k mnoha zdejším domům, stejně tak jako i k našemu hotelu Safari Lodge, jsou ještě v uličce "přilepené" jednoduché kamenné lavice, takzvané barazy. Na nich se místní lidé často a rádi setkávají, aby si tu odpočinuli a poseděli a nezřídka přitom zapřádají méně i více důležité rozhovory.
Zanzibar, o němž se často tvrdí, že je jedním z nejkrásnějších ostrovů světa, má za sebou velmi pohnutou historii. Přes osmdesát kilometrů dlouhý a zhruba pětatřicet kilometrů široký ostrov objevili arabští a perští obchodníci už někdy v osmém století našeho letopočtu, pokud ne ještě dříve. Jméno Zanzibar zřejmě proto pochází z arabštiny, z arabského "Zandz a barr", což znamená "Pobřeží černých".
Arabové tu založili nejprve kolonie, z níž se později vyvinula vzkvétající republika. Její prosperita byla založena na úspěšném a pulsujícím obchodu především s Indií a dalšími východními zeměmi. Prvním Evropanem, který na vlastní oči Zanzibar spatřil, byl nejspíše portugalský mořeplavec Vasco da Gama při svých objevných plavbách do Indie, kdy obeplouval celou Afriku kolem mysu Dobré Naděje. V šestnáctém století také převzali vládu nad Zanzibarem právě Portugalci. Pak ale od konce sedmnáctého až do konce století devatenáctého
obrázek Obchod s kořením kvete i na zanzibarských tržnicích
podléhal Zanzibar vládě ománského sultána a jeho rodiny. Na dlouhou dobu se stal dokonce jejich hlavním sídelním městem. Právě v té době se stal Zanzibar jedním z největších a nejvýznamnějších středisek obchodu s otroky. Odehrávaly se tady ty největší obchodní transakce na celém východoafrickém pobřeží a ročně bylo na zdejším krutém a nelidském otrokářském trhu prodáno víc než deset tisíc otroků. V dobách největšího rozkvětu otrokářského trhu dokonce prý až patnáct tisíc. No, tehdy ještě arabští šejkové zřejmě nebohatli z prodeje ropy, ale z obchodování s lidmi, z prodeje otroků!
Na Zanzibaru se však neobchodovalo jen s otroky. Jako významná obchodní metropole proslul Zanzibar i dalšími komoditami, jako je slonovina nebo koření, zejména hřebíček. Právě vůni hřebíčku jsem si vždycky představoval, slyšel-li jsem někdy někde něco o Zanzibaru. A i pro nás je teď návštěva Zanzibaru takové okořenění předchozí třítýdenní cesty po Malawi a Zambii. Bude to koření voňavé, hořké, výrazné, trpké, nebo jaké? Uvidíme. Nechme se překvapit. Vždyť teprve začínáme.
Zanzibarský sultanát začal mít ke konci devatenáctého století problémy s Německou východoafrickou společností, a posléze s výrazným britským vlivem ve východní Africe. Zanzibar stal se územím, který nakonec Němci Britům vyměnili za evropský ostrov Helgoland v blízkosti německých břehů. Za následujícího britského koloniálního panství měl Zanzibar ještě formálně svého sultána s dědičným právem vlády, ale rovněž i svého britského zmocněnce, jemuž se říkalo vezír nebo později místodržící. Nezávislost na Británii pak získal Zanzibar v roce 1963. Vlády se opět ujal sultán, který byl ale po několika týdnech svržen při krvavém komunistickém převratu. Během něho byly zavražděny tisíce Arabů i Indů a další tisíce obyvatel byly přinuceny k překotnému úprku z ostrova. Onen svržený sultán prý dodnes žije v exilu ve Velké Británii. Jako zajímavost ještě dodám, že povstání vedl někdejší zednický ani ne mistr, ale obyčejný dělník, kterému se však dostalo náležitého komunistického vzdělání a bojového výcviku v tehdejším Československu.
No a jen několik měsíců po téhle krvavé rudé revoluci se Zanzibar spojil z Tanganikou ve federativní republiku. Každá část federace má přitom svou vlastní a samostatnou vládu. Jméno Tanzanie je utvořeno právě z názvů obou částí federace, ze spojení Tanganiky a Zanzibaru.
No. Asi bych měl ještě dodat, že Zanzibarskou republiku tvoří především dva velké ostrovy, jižní Unguja, pro nějž se často užívá právě název Zanzibar, a severní o něco málo menší Pemba. Kromě nich k Zanzibaru patří už jen asi na padesát drobných ostrůvků.
obrázek Angličtina se dnes na Zanzibaru používá i k politicko-náboženské muslimské agitaci
Počet obyvatel Zanzibaru se odhaduje zhruba na milión a čtvrt, přičemž celá Tanzanie pak čítá přibližně čtyřicet miliónů obyvatel. Úřední řečí je na Zanzibaru nejen angličtina, ale i svahilština, která se v podobě nářečí používaného zde na Zanzibaru považuje za nejčistší a jako taková se rozšířila do celé Tanzanie. Je to trochu zvláštní, protože svahilština jako jazyk vznikla postupně ze směsice arabštiny a některých bantuských jazyků jako důsledek potřeby komunikace mezi arabskými obchodníky a domorodými africkými kmeny.
obrázek Vyznavači Islámu na Zanzibaru jednoznačně převažují
Není divu, že obyvatelstvo při historii ostrova, jakou Zanzibar má, tvoří velmi kosmopolitní společnost. Ať jsou to Indové, Arabové, Evropané nebo Afričané, tvoří dohromady neskutečnou všehochuť. Každý respektuje svoji vlastní kulturu a dodržuje své vlastní zvyky a tradice, ale kupodivu se také, alespoň na první pohled to tak vypadá, tyhle zdejší kultury respektují i vzájemně. Naprostá většina obyvatel na Zanzibaru však vyznává Islám.
V dnešních časech žije Zanzibar především ze své krásy a přitahuje každým rokem větší a větší množsví turistů. Od středověku až dodnes zůstává stále významným obchodním centrem, spojujícím Orient se západním světem, se západní civilizací. Nejvýraznějším vývozním a obchodním artiklem dnešního Zanzibaru je dozajista tropické ovoce a především koření, převážně tedy hřebíček, pepř, či vanilka. Neopominutelný hospodářský význam má však i místní rybářství, stejně jako pěstování sisálových palem a vývoz sisálového dřeva. Na Zanzibaru se však pěstuje i káva, i když významnější kávové plantáže se nacházejí spíše v Tanzanii, především ve vyšších polohách.

<<  Labyrint Kamenného města, uličky a dveře  >>

Vraťme se s Aminem do uliček jeho Kamenného města, do onoho pitoreskního labyrintu uliček, průchodů, nebo tajuplných zahradních zdí. Jedno nároží střídá druhé, a vždycky čekáte, čím vás ta další ulička za rohem zase překvapí. Vypadá to taky, jako bychom se ocitli v nějaké orientální pohádce.
Uličky starého města tvoří neuvěřitelné a úžasné bludiště, ve kterém můžete narazit na spoustu všelijakých překvapení
Takovou má tohle město úžasně zajímavou, překvapující, a tajemnou až kouzelnou atmosféru namíchanou z rozdílných arabských, indických i afrických ingrediencí. Jsem si téměř jist, že bych v těchle uličkách, nárožích a roztodivných zákoutích snadno zabloudil. Už po několikerém zabočení si vůbec netroufám určit zpáteční směr k našemu hotelu. A to přesto, že uličky tu nejsou stejné, ani snad příliš podobné.
Přitom v uličkách starého města najdete mnohé malé obchůdky, ať už se suvenýry pro turisty, nebo zbožím pro domorodé obyvatele. Leckterá ulička však zůstává tajemná a uzavřená sama do sebe, jako by si chtěla chránit svoji tichou osamělost a svoje soukromí. Občas tu i turista, jako jsem já, prochází se zatajeným dechem. A když u nějakého obchůdku nějaký malý suvenýr někdo z nás nakoupí, zahrnou nás obchodníci vřelým objetím, jako bychom byli jejich dlouholetí kamarádi. Turisté jsou tu zkrátka považováni za důležitý zdroj příjmů a podle toho tu s námi také všichni místní zacházejí.
Domy Kamenného města nejsou zdaleka tak staré, jak byste si mohli podle historie Zanzibaru myslet. Naprostá většina z nich není starší než nějakých 150 let. Ale chudé a oprýskané fasády se tu nesmírně zajímavě střídají s velkolepými a reprezentativními budovami, ať už z doby koloniální, nebo současné. Narazíme tu i na maličká náměstíčka, která zaplňují svým stínem vysoké a rozložité staré stromy. Na všech zanzibarských domech Kamenného města je jasně patrná ona pestrá směsice vlivů všemožných kultur, která je tak úchvatná a tolik okouzlující.
obrázek Nádherný kontrast svěží zeleně a starých dřevěných balkónů
obrázek Tajuplná palmová zahrádka uprostřed Kamenného města
Tohle město mi opravdu připadá úžasné, zvláštní a především docela jiné, než jakékoli jiné město, ve kterém jsem se kdy ocitl. Tady uličkou zdobí nějaké praporky natažené na provázku napříč. Sluncem vybledlé barvy však zdaleka nejsou tak živé, jako několik zelených květin visících ze sousedního balkónu. Ty musí domácí pán či paní jistě notně zalévat, aby na ostrém zanzibarském slunci měly takovouto svěží zeleň a bujný vzrůst. Za třípatrovým domem s dřevěnými verandami a zavřenými okenicemi chránícími své obyvatele před slunečními paprsky procházíme uličkou mezi domy s mřížemi na oknech, které jsou "vyzdobené" několika černými vlajkami a stejně černými transparenty nesoucími anglicky psanou muslimskou a zřejmě politickou agitaci. Působí to na mě trochu podivně. Možná hůř, než kdyby na těch vlajkách svítily bílé pirátské hnáty s lidskou lebkou.
obrázek Takovéhle krámky samozřejmě lákají naše dámy dovnitř
A už je tu zase další nároží, za ním další uzoučká a křivolaká ulička, kterou tentokrát vyzdobila místní obchodnice svou nabídkou pestrobarevného oblečení vystrčeného mezi dveřmi až do ulice. Samozřejmě, že naše dámy se většinou neopomenou u takových obchůdků alespoň na chvilku zastavit a porozhlédnout. Zanzibarské obchůdky v uličkách starého města jsou úžasně barvené, ať už v nich prodávají koření, oblečení, rozličné suvenýry nebo cokoli dalšího. A řekl bych, že spolu s jejich majiteli a obchodníky skvěle dotváří onu senzační a nezapomenutelnou atmosféru a živočišnost starého města Zanzibaru. A našim dámám to nedá, aby se skoro u každého krámku alespoň krátce nerozhlédly.
obrázek Amin Pepovi ukazuje, jaké všelijaké ovoce se u staré zdi dá koupit
Na malém náměstíčku ve stínu vrostlé palmy u staré oprýskané zahradní zdi se s Aminem už nevím pokolikáté krátce zastavujeme. Tady si u zdejších arabských trhovců můžeme z porozpadlého stolu koupit různé ovoce. Od relativně malého manga přes větší ananas až po obrovský jackfruit. Nejspíš bychom si tady i něco koupili, ale nechce se nám odtud vláčet tašku s ovocem po celém městě. Raději si nějaké ty vitamíny koupíme až později, až někde v blízkosti našeho hotelu. Teď jenom tady obdivujeme ty jackfruity. Tak obrovité dýně, jaké tady vidíme na zemi vedle stolů opřené o zeď, takové jsem snad ještě nikdy neviděl.
Naprostá většina budov tohohle tajuplného města kontrastů oplývá proslulými dřevěnými doplňky: balkóny, verandami, portály, vraty a především jedinečnými vyřezávanými vchodovými dveřmi. Některé jsou zachovalejší, ba jako nové, jiné naopak dávají okatě najevo své stáří a svá léta. Žádné z nich však nejsou stejné, každé jsou naprosto originální a jedinečné. Traduje se, že když ve městě někdo chce postavit dům,
Takovéhle zanzibarské bohatě vyřezávané dveře, z tady nichž vidíte i jejich detail s kováním, mají, je-li nad nimi velký dřevěný oblouk, svůj původ v Indii
obstará si nejprve dveře, postaví je na místo a teprve poté okolo těchto dveří postaví svůj dům. Dveře tak jsou jediným místem chránící soukromí domácího pána a jeho rodiny a svou bohatostí a jedinečnými a drahými ornamentálními motivy dávají vnějšímu světu a všem kolemjdoucím najevo, jaká že je moc a postavení jejich majitele na zdejším společenském žebříčku. Dveře jsou zkrátka na Zanzibaru vizitkou pána domu.
Zanzibarské dveře bývají vyřezány z velice kvalitního týkového či sezamového dřeva obvykle dováženého z Indie, případně ze dřeva místního chlebovníku. Možná i sám Alibaba ze známé orientální pohádky narazil u jeskyně čtyřiceti loupežníků na dveře ze sezamového dřeva, když se otevíraly na heslo "Sezame, otevři se!". Co myslíte?
obrázek Líba v krásných vyřezávaných dveřích našeho hotelu
Každopádně, jak se na mnohých místech Kamenného města můžeme přesvědčit, dřevěné dveře jsou zřejmě nejen to první, co se u nového domu staví, ale často jsou také to poslední, co ze zdejších domů zbyde. Dům samotný totiž chátrá obvykle rychleji, než jeho masivní a reprezentativní dveře. Na druhou stranu těch pověstných zanzibarských dveří prý stále ubývá, neboť někteří místní svoje dveře za drahé peníze prodají cizincům, kteří si je potom odtud odvezou pryč. Což asi není úplně dobře.
Na Zanzibaru se prochází takovými vyřezávanými dveřmi mezi bohatě zdobenými mohutnými futry i do některých obchůdků. Tam pak často mívají dřevořezbu rekonstruovanou nebo alespoň dobře udržovanou a nalakovanou. Prodávají-li ovšem uvnitř hadříky, naše dámy nečučí na krásné dveře a futra jako já, ale spíš na barevně pestré oděvy uvnitř.
Ještě k zanzibarským dveřím jen rychle dodám, že v Kamenném městě se nacházejí dva typy dveří. Starší ománské mají obdélníkový tvar, novější jsou indické a poznají se podle zakulacené horní části a podle bohatých květinových vzorů. Když už jsme u dřevořezby, ta mívá v souladu s převažující muslimskou většinou velmi často motivy právě islámské.

<<  Kobky otroků, slavný rodák a Dům zázraků  >>

Postupně jsme s Aminem došli městem až na bývalé tržiště otroků. Tady už nejsme tak uzavřeni v úzkých uličkách, ulice jsou tu širší, a také tu už musíme dávat pozor na projíždějící auta. Navštívíme anglikánskou katedrálu Svaté Moniky.
obrázek Anglikánská katedrála Sv. Moniky stojí na místě bývalého trhu s otroky
Hlavní oltář prý stojí právě na místě původního sloupu, ke kterému bývali přivazováni neposlušní otroci za účelem bičování. Základní kámen katedrály byl prý položen ve stejném roce, kdy byl trh s otroky zakázán, o což se významnou měrou zasloužil i cestovatel David Livingston. Při svých objevných cestách do Afriky pobýval nějaký čas i tady na Zanzibaru, a byl tak několikrát svědkem nelidského a krutého obchodování s lidmi, které sultánovi vojáci zajali při předávání a drancování domorodých vesnic v pevninské Africe. Jenže než se po zákazu podařilo nadále už nelegální obchodování s lidmi zastavit docela, uplynulo ještě dobré čtvrtstoletí. Vymýtit tenhle výnosný byznys nebylo zkrátka tak jednoduché.
obrázek Zanzibarský památník trhu s otroky
Otrokům a rovněž jejích většinou prabídnému osudu je tady, na místě bývalého otrokářského tržiště, věnován památník. Je postavený hned vedle katedrály Sv. Moniky a představuje sousoší několika otroků v jakési kobce napůl zapuštěné do země. Sousoší doplňuje několik železných řetězů a okovů, kterými jsou kamenní otroci k sobě vzájemně připoutáni.
V suterénu jednoho ze sousedních domů, kde je dnes hotel Svatá Monika, lze navštívit kobky, do kterých byli prodávaní otroci umisťováni před samotným prodejem. Kobky jsou podzemní a tak maličké, že i vsedě tu museli být otroci ještě navíc přikrčení.
obrázek Líba, Alča a Amin v kobce, kde skladovali otroky před prodejem
Otroci tady bývali skladováni v obrovském a pro našince jen ve stěží představitelném množství. Prostě, jak se říká, hlava na hlavě. Zdejší pobyt a následný prodej tak i sám o sobě pro tyto lidi nutně musel představovat obrovskou dávku utrpení a neskonale kruté tyranie. Návštěva tohoto místa je nesmírně působivá a temnou a nelidskou atmosféru místa ještě dokreslují těžké řetězy, které jako by tu spadly z posledního na tomto místě prodaného otroka a zůstaly tu až do dnešních dnů. Ještě dnes tu člověka napadne, nenajde-li na onom železe zaschlou krev. Brr...
obrázek V zanzibarských uličkách bývá docela živo
Dál procházíme tím úžasným Kamenným městem, které je tak pestré a tolik živočišné. Jeho působivá atmosféra, když se jí nadýcháte, zůstane ve vás uvězněná ještě dlouhou dobu. Město je jakoby pořád stejné, ale stále jiné. Úzké uličky, mohutné vyřezávané dveře, prodavači ovoce s vozíky, diskutující domorodci posedávající na barazách,
obrázek Pepa zkouší dřevěné lehátko a na katedrální věže hledí z leže
množství rozličných obchůdků, vůně prodávaného koření, pestré barevné látky, různé oděvy, suvenýry, obrazy, hotely i hospůdky, a tak dále a tak dále... Dostáváme se také ke katolické katedrále Sv. Josefa. Je zavřená, obehnaná silným vysokým plotem a zavřená jsou i veliká vrata vedoucí dovnitř. Nezbývá, chci-li si tady něco vyfotit, abych to vzal i s plotem a nebo fotografoval skrz něj. Pepa si tu zatím vyzkouší velké dřevěné lehátko, takže si na něj přímo před katedrálou jaksi ustele a lehne. Zatímco fotím katedrálu, Pepa si tu může poležet. Ale dost natvrdo.
obrázek Nároží rodného domu Freddie Mercuryho
Posléze se dostáváme Kamenným městem až nedaleko přístavu, kde navštívíme okolí rodného domu nejslavnějšího zanzibarského rodáka, Faruka Bulsary. Pokud vám tohle jméno nic neříká, pak vězte, že vám bude známější pod svým uměleckým jménem Freddie Mercury. Ano, je to právě ten Freddie Mercury, který po přestěhování jeho rodičů do Británie založil o pár let později rockovou skupinu Queen, jednu z nejznámějších a nejslavnějších skupin rockové historie světa. Skupinu Queen jistě znáte a nepochybuji o tom, že každý už o ní a od ní musel něco slyšet. Na Zanzibar se tenhle jeho slavný rodák už nikdy nevrátil. Neměl by tu rozhodně na růžích ustláno. Jeho veřejné přiznání k homosexualitě se totiž ostře příčí tradičním islámským hodnotám vyznávaných naprostou většinou zanzibarských obyvatel. Dokonce na Zanzibaru prý platí zákon trestající mužskou i ženskou homosexualitu mnohaletým těžkým žalářem, jaký u nás mohou dostat snad jen hromadní či nájemní vrazi.
obrázek Parčík u přístavní promenády nedaleko Domu zázraků
Od domu Freddieho to je už jen nedaleko k plážím na pobřeží a posléze k přístavu. Za malým pečlivě udržovaným parčíkem, kde se v korunách některých nevysokých stromů schovávají domácí kočky, dojdeme k proslulému Domu zázraků. Tenhle Dům zázraků je jedním z nejznámějších objektů Kamenného města. Stojí na jeho okraji blízko přístavní promenády a je obklopen spoustou zeleně. Jedná se samozřejmě o bývalý sultánův palác. Ve své době byl Dům zázraků nejvyšší budovou celé východní Afriky a už v roce 1882 byl velmi důmyslně vybavený elektřinou. Elektřina však nesloužila pouze k osvětlení, ale sultánův palác měl kupříkladu i svůj elektrický výtah a nebo tekoucí vodu. Pro tehdejší obyvatele taková stavba v oné době představovala opravdu něco jako zázrak.
obrázek Proslulý zanzibarský Dům zázraků
A právě odtud pochází název tohoto paláce, prostorného bílého domu, který je kolem dokola velkoryse obehnán širokými pavlačemi a jemuž vévodí štíhlá věž s hodinami.
Dovnitř Domu zázraků však nezavítáme. Amin nás tam nezve a my sami nějak nemáme zájem. Možná i proto, že v současné době je uvnitř Národní muzeum historie a kultury, na což v dnešním opravdu teplém dni nemáme asi nikdo příliš chuť. Stejně nemůžeme očekávat, že by v dnešní době na nás takový dům nějak zázračně zapůsobil. Stačí nám tedy si Dům zázraků prohlédnout zvenčí. Vypadá, že všechno je na něm dřevěné a začínám uvažovat nad tím, že ten dům asi opravdu bude zázračný a nebo má už od počátku skvělého elektroinstalatéra, když tak dlouho elektrifikovaný dům dosud neměl žádnou nehodu, žádný zkrat, při kterém by vyhořel. Tohle by určitě vzplálo stejně rychle, jako usmolený papír. Skoro bych to nazval jako zázrak Domu zázraků...

<<  Jak lze nakupovat i během večeře  >>

obrázek Zeď ománské přístavní pevnosti
A tady, nedaleko zachovalé ománské přístavní pevnosti, naše prohlídka Kamenného města končí. Náš průvodce Amin se tady s námi rozloučí. My pak popojdeme kousek zpátky a najdeme si malou hospůdku, kde nebudeme v dnešním horkém dni zavřeni uvnitř žádné budovy a kde můžeme sedět a večeřet venku.
obrázek Etiketa afrického piva Tusker
Vybereme a objednáme si jídlo a celí vyžíznivělí zatím popíjíme lahvové pivo Tusker. Tohle pivo je opravdu pro velké žíznivce, protože ho tady mají ve třičtvrtělitrových lahvích. Jsou tedy poněkud větší, než na jaké jsme byli dosud zvyklí, ale na naši dnešní žízeň jsou právě tak akorát. Zvlášť když tenhle ležák rozhodně nechutná nijak špatně. Už na první pohled poznáte, že Tusker je pivo africké, protože z čelní etikety na vás kouká černá sloní hlava. Při bližším pohledu zjišťuju, že ležák Tusker vaří Východoafrické pivovary, a to nejspíš někde v Keni. Doma mi to následně internetové zdroje potvrdí. Společnost East African Breweries, tedy Východoafrické pivovary, opravdu existuje, opravdu pochází z Keni a pivo Tusker skutečně vaří. Dnes už se tahle pivovarnická společnost rozšířila také do Tanzanie a pivo Tusker dokonce exportuje do několika dalších afrických zemí. A od roku 2008 se Tusker dováží dokonce prý i do Evropy, konkrétně do Velké Británie. Jo, a slovo "tusker" v některém z desítek keňských jazyků znamená slon. Jak jinak. Podle nálepky na lahvi bych ani nic jiného nečekal.
V hospůdce sedíme dlouho. Nemáme vlastně kam spěchat. Hned naproti přes ulici je malý obchůdek, jemuž ovšem naše dámy nedokážou odolat a musejí se tam jít na nějaké ty suvenýry podívat. Ani to jinak dopadnout nemohlo, než že se zanedlouho začlo o něco smlouvat. Smlouvá se dlouho a vytrvale. Dámy se zatím vrátily k večeři, ale smlouvá se dál. Smlouvá se mezinárodně srozumitelnými posunky i přes ulici. Pak se to ale všechno zadrhne na jediném dolaru a nikdo už nechce ustoupit. Nakonec však přece jen k obchodu dojde. Alča tak dostane svoji vyhlédnutou batiku a Líba si dojde pro dřevěnou misku s žirafami. Všichni jsou spokojení. Naše dámy i majitelka obchůdku. A tak to má být. Já bych sice asi smlouval mnohem víc a důsledněji, ale všichni mě tu napadají, že jsem prý lakomý. Jenže smlouvání a jeho rituál je přece něco docela jiného, než lakota. Ale když o mně takhle smýšlíte, dobrá. Budu si to pamatovat! Pro příště se stanu ještě větším lakotníkem!
K večeři dámy spořádaly porci nudlí, případně jiných těstovin, já jsem s chutí snědl objednané hovězí s rýží. Veškeré jídlo hodnotíme v téhle restauraci jako dobré, ale na druhou stranu to zase není nic omračujícího, nic výjimečného. Pak znovu ještě chvíli posedíme u pivka a procházíme zase částí starého Zanzibaru. Už je skoro tma, docela rychle se stmívá.

<<  Večer, diskotéka a světélkující tanečníci  >>

Já to sice nepoznám, ale když jsme prý nedaleko hotelu, zajdeme ještě na pivko do jakési diskotéky. Alenka už s námi dál nejde a vydá se sama na hotel. Prý tam trefí. Snad jo. Ale já bych s tím měl problém. Mě tu všechny ty uličky a zákoutí splývají do jediného obrovitého bludiště, ve kterém bych si sám připadal úplně ztracený a bezmocný.
Přestože diskotéka má začít až o půlnoci a tenhle večer má k půlnoci ještě hodně daleko, chtějí tu po nás zaplatit vstupné. Později se však ukáže, že jsme vstupné zaplatili někomu, kdo tu žádné vstupné vybírat neměl. Vstupné začali vybírat jiní až mnohem blíž k půlnoci, a ti ho po nás chtěli znovu. Přestože ta částka byla nepatrná, jen asi půldolar, podruhé jsme nakonec neplatili. A když už jsme u placení, musím říct, že zdejší měna se nám počítá nejhůř. Hůř než malawijské i zambijské kwačky, protože tisíc zdejších tanzanských šilinků je našich asi čtrnáct korun. Tak si zkuste, jak rychle přijdete na to, kolik je dejme tomu osm a půl tisíce tanzanských šilinků. Tady na to bohužel žádné pořekadlo ve stylu "tisíc kwačky, čtyři kačky", jako ještě včera v Zambii, nemáme. Alespoň my jsme tu na žádný šikovný výpočet a žádnou pomůcku nepřišli.
No a nakonec místo diskotéky, kterou jsme si málem zaplatili dvakrát, posloucháme zvuky jakési syrské slavnosti, která probíhá na prostranství venku před diskotékou. Poté se ještě díváme na nějaké tančící derviše, nebo co jsou zač. Divoce se roztáčejí a točí dokolečka jako káča pod bičem. Jejich širokánské sukně se zvedají, roztahují a vytvářejí tak vířící barevné kruhové vzory. Barevný rej sukní je ještě podpořen rozsvěcujícími se žárovičkami, kterými jsou sukně těch až nepřirozeně rychle se točících mládenců poseté jako čisté africké nebe Mléčnou dráhou. Současně s rozsvícením sukenních žároviček se tihle tanečníci začnou točit ještě rychleji, jako by představovali nějaké dynamo. Anebo možná spíš jako by někdo pustil proud kromě do žároviček i do oněch tanečníků. Původně jsem myslel, že už se rychleji točit nemohou. Jenže oni mi dokazují opak. Jejich zběsilé víření je vskutku uhrančivé a po chvíli zjišťuju, že se mi začíná točit hlava už jenom od toho, jak se na ně dívám. Nepochybuju však o tom, že kdyby do mě někdo strčil elektrický kabel, asi bych taky světélkoval a křepčil jako některý z těch divokých dervišů před diskotékou. Píšu dervišů, ale neberte mě v tomhle případě za slovo. Opravdu nevím, co byli tihle tanečníci zač, ale nic jiného než derviši mě nenapadá. Ani se sukní si nejsem jistý. Jestli tihle tanečníci neříkají svým širokánským sukním nějakým zvláštním výrazem, netuším. Skotové taky nenosí sukně, ale kilty, že?
Po vystoupení světelných tanečníků se už vydáváme na hotel. Nemáme to opravdu nijak daleko, jsme tam za chviličku. Tady na Zanzibaru je i večer docela teplo, odpoledne při procházce ze mne docela slušně odkapávalo, a tak si na pokoji před spaním dám znovu sprchu. Cítím to prostě jako nutnost. Tahle dnes už tuším třetí sprcha mě trochu zchladí a snad se mi po ní bude lépe spát. A než usnu, říkám, si že staré město Zanzibaru, Kamenné Město, nám tu předchozí Afriku okořenilo skvělou a zcela novou voňavou chutí. Tohle staré Kamenné město má opravdu svou nečekanou takovou jakoby ledabylou krásu. Krásu trochu jiného druhu, jiné vůně, než byste čekali. Ani si nedovedu představit turistu, kterého by neoslnila.

<<  Druhý den, sobota 28. ledna  >>
<<  Vstávat, snídá se na střeše!  >>

obrázek Na snídani se scházíme na střeše našeho hotelu
Ráno s Líbou zaspíme. Asi jsme nějak příliš spoléhali na automatické probuzení, ale vzbudí nás až Monika, která se u nás zastavila, aby nám řekla, že už jdou s Alčou na snídani. Líba má důvod začít hned od rána hudrat a hudrá pochopitelně na mě, protože já jsem samozřejmě ten, kdo jí měl vzbudit.
Na snídani, která se odbývá na střeše našeho hotelu, přijdeme tedy o něco málo později. Nicméně všechno poměrně hravě doženeme. Jenom to dnešní ráno už nemáme v tom poklidném africkém tempu, na jaké jsme byli za ty více než tři týdny v Africe navyklí.
Snídaně je zajímavá především svým prostředím, protože snídat pod širým nebem na střeše není pro nás tak úplně obvyklé. Zvlášť ne uprostřed města, a už vůbec ne města, jako je Zanzibar. Můžeme tu nahlížet do sousedních dvorků s podivnými plechovými přístřešky neznámého určení, nebo na pavlače a balkóny sousedních domů nezřídka "vyzdobené" barevným prádlem sušícím se na prádelní šňůře. Koukáme tak při jídle do nepříliš vábného okolí, snad jako bychom se ocitli uprostřed nějakého obrovitého skladiště. Ale i tenhle pohled nám docela jasně dokumentuje, jak je Zanzibar úžasně kosmopolitní město. Vždyť i ten městský bordel tu mají snad všeho možného a představitelného druhu.
obrázek Panoramatický pohled na bordel v okolí našeho hotelu, jak je vidět při snídani na střeše
Je zataženo a je velmi příjemné vlahé ráno, a tak se nám na střeše snídá docela dobře. Snídáme tu navíc skoro sami. Snídani sestávající se z kávy, vajíčka, ovoce a několika kousků pečiva nám ze sousedních střech okukuje několik vran. Jsou to vrány domácí. Ale nepleťe se. Jsou to docela jiné vrány, než ty, které žijí u nás. Tyhle u nás v Evropě domácí rozhodně nejsou. A domácí nejsou vlastně ani tady na Zanzibaru. Byly sem zavlečeny z Indie. Zatímco naše vrána je buď celá skoro černá nebo hodně šedivá, tyhle asijské vrány mají naopak tělo a část hlavy výrazně hnědé. Jo, jo. Není vrána jako vrána.

<<  Na výlet přes tržnici  >>

obrázek Pan Tabu a Pepa se domlouvají na podrobnostech našeho výletu
Na dnešní den máme naplánovaný lodní výlet. A protože z města vyjedeme na skoro na celý den, musíme si zajistit i něco k snědku. Když Pepa shání něco k snědku, kam jinam by s námi zašel, než na tržnici? Jen několika uličkami kolem hotelu se propleteme a tržnice jménem Darajani jen před námi. Nikde nebloudíme, protože nás od hotelu doprovází pan Tabu, přes něhož máme organizovaný i celý tenhle dnešní výlet. Pan Tabu nosí tmavé brýle se zlacenými obroučkami, na hlavě má typickou muslimskou čapku.
obrázek Pepa shání nějaký chléb, nejlépe tmavý
A snad abychom ho neztratili a v davu lidí ho snadno našli, má na sobě živě červené tričko, které je do daleka viditelné.
Už jsem se v několika textech popisujících zážitky z mých cest několikrát zmínil, jak se mi podobné tržnice líbí a jak rád jimi procházím. Ani zanzibarská tržnice Darajani není výjimkou. Je stejně úžasná, jako jiné podobné neevropské tržnice, ale tentokrát si ji moc nevychutnáme. Pan Tabu nás tak nějak vychytrale a rychlou zkratkou procedí tržnicí skrz naskrz. Pepa přitom nakupuje všechno potřebné na dnešní oběd. Tady chleba, tu mrkev, tam rajčata nebo jinou zeleninu. Zeleninu přitom Pepa pečlivě vybírá. Má z čeho.
obrázek Rybí řezník a nejspíš i rybář v tržnici Darajani
Dál do tržnice jsme pak taženi pronikavou vůní rybiny a rybího masa. Nakonec, když se k rybám a rozličným mořským potvorám dostaneme, se dozvídáme, že právě ryby budou hlavním chodem našeho dnešního oběda. Pepa nakonec kupuje kus čerstvého tuňáka a několik porcí jiné ryby, které tu říkají "bluefish", čili něco jako modrá ryba. Až doma jsem pak odhalil, že český název téhle ryby, která žije v mírných a subtropických vodách všech světových oceánů, je lufara dravá. Pepa si, nevím zrovna proč a jak, vybere jednoho z rybářů. I on, stejně jako všichni ostatní, nabízí ryby naprosto čerstvé. Maso pro nás za dohledu Pepči vybírá pečlivě, abychom měli ty nejlepší a nejchutnější kousky.
obrázek U Pepy nakonec vyhrál tenhle chlapík, ryby k obědu nakoupíme právě u něho
A aby byly ryby opravdu dokonalé, prodavač nám z nich odstraní všechnu kůži, kosti a tak. Zbyde nám pak už jenom samé čisté maso. Na takovéhle ryby se začínám docela těšit. A jsem rád, že Pepa u rybářů nekupoval mušle, chobotnice, olihně a podobnou mořskou havěť, kterou zanzibarští rybáři na tržnici rovněž prodávají. Ty se mi vůbec nezamlouvají. Určitě ale jenom proto, že na takovou stravu nejsem zrovna zvyklý.
obrázek Úsměvem rozzářená Líba v banánovém ráji
A protože Pepa má rád všechno jaksepatří, naplánuje nám po obědě i dezert. Bude ovocný. Pepa proto ještě přikupuje ve venkovní části tržnice ananas a banány. Banány jsou pro Líbu snad nejdůležitější ovoce, ať se ocitneme ve kterékoli části světa. Za těch pár našich cest už to dobře znám, ale musím říct, že i doma máme banány prakticky pořád. Líba se vždycky postará, aby měla banánů dostatečnou zásobu. Stejně jako v případě zeleniny, i co se banánů týče,
obrázek Když už jsme na tržnici, nakupujeme tu i nějaké koření
je i na tržnici Darajani z čeho vybírat. "Ovocná" ulička tržnice je všelijakými banány doslova přecpaná. Mají tu malé, velké, hubené, silné, zelené nedozrálé, žluté zralé, více žluté, přezrálé, červené, ohnuté i rovnější, a nevím ještě jaké. Kupovat se dají rovnou po celých obrovitých trsech a Líba si zanedlouho přidává také do svého báglu jeden menší, svůj vlastní a ryze soukromý trs tohohle tropického ovoce. Co kdyby po rybách měla ještě hlad a společných banánů nakoupených Pepou by se ukázalo býti málo?
Na tržnici se ještě chvíli zdržíme, neboť tu také vybíráme a nakupujeme různé koření. Ne k obědu, ale jako suvenýry nebo dárky pro naše blízké. Je docela samozřejmé, že to všichni ze Zanzibaru, ostrova koření, chceme a musíme mít. Na tržnici však mají tolik všelijakých koření a možností, že je těžké z toho něco vybírat. Mají tu neuvěřitelné spousty různobarevných sáčků, svazečků, všelijakých soupraviček několikerých druhů, co se komu ráčí a zamane. V počáteční nákupní eufórii u nás v báglu brzy skončí hlavně vanilka a muškátový oříšek. Později však přibudou další mnohé voňavé pytlíčky a sáčky. Něco z toho určitě pak doma rozdáme kamarádům a známým jako malý voňavý zanzibarský suvenýr. Určitě jim třeba takový vanilkový lusk nebo kulička muškátového oříšku z ostrova koření, ze Zanzibaru, udělá radost.
obrázek Z fotografií zanzibarských domorodců jsem vybral fotku staříka tlačícího dvoukolák
Pan Tabu nás pak několika dalšími uličkami od tržnice vede k přístavu. To už má Líba z tržnice nakoupeno všechno možné. A nejen do báglu, ale i do dvou igelitových tašek či sáčku, které nese starým městem v každé ruce jednu. Já Líbě s nákupem tentokrát nepomůžu. Cestou k přístavu totiž potkáme několik zajímavých zanzibarských dveří, takže mám pořád co fotografovat. A když držím v ruce fotoaparát, nákupní tašky by mi jenom překážely. Fotit s nákupními taškami zkrátka nedokážu. Navíc, protože už jsem na Zanzibaru druhý den a jsem tudíž v uličkách starého města přece jen trošku odvážnější, zkouším z pouličního ruchu zachytit i některé zajímavé postavičky z řad domorodých obyvatel. Většiny z nich se zeptám, smím-li si je vyfotit, a téměř všichni dotázaní k fotografování svolí. Některé přece jen zkusím vyfotit tak trochu potajmu, z dálky a nepozorovaně, jiné třeba taky bez dotazování, zato ale viditelně či nápadně, abych jim poskytl čas na nesouhlasný posunek. Určitě nechci a nebudu fotit ty, kteří si být fotografováni nepřejí.

<<  Hakuna matata a pan Ťula  >>

obrázek Pohled za moře z pláže zanzibarského přístavu
V zanzibarském přístavu chvilku čekáme. Zřejmě jsme v části přístavu pro malé lodě a menší čluny, protože kolem nás je jen písčitá pláž. Nalevo od nás končí u pobřežní zdi pokračující dál kolem města, zatímco napravo vidíme obrovské přístavní skladiště plné velkých kontejnerů. Kromě okolí si při čekání v přístavu zatím prohlížíme na moři kotvící lodě, čluny, nějakou tu jachtu, nebo i docela malé loďky. Jedna taková nevelká loďka s půlkulatou stříškou si taky zanedlouho pro nás přijíždí. Podobných se tu na moři pohybuje hodně a některé připlouvají, jiné odplouvají. Ta naše loďka, na které pojedeme, nese na stříšce nápis "HAKUNA MATATA". Když se ptáme, co ten nápis znamená, dozvídáme se, že "hakuna matata" je svahilská fráze vyjadřující bezstarostnost a přání zůstat v klidu. Asi podobně jako že "všechno je v pořádku" nebo třeba anglické "no problem" a tak. A já si dodám, spíš jen tak pro sebe, že by se také dalo použít u nás dobře známé Švejkovo "To chce klid!". I když nevím, nakolik vám je známo, že zrovna tohle Švejk v žádné z Haškových knih nikdy neřekl. Do Švejkových úst zřejmě vložil tohle úsloví český hospodský folklór.
obrázek Pan Ťula už nakládá na loď "Hakuna matata" naše zásoby
Pan Tabu nám představí kapitána, kormidelníka i lodníka v jedné osobě, pana Ťulu, jemuž "Hakuna matata" patří. S ním se už zanedlouho vydáme na moře. Pan Ťula se pak už ničím nezdržuje a co nejrychleji odnosí na loď všechny naše nakoupené zásoby. A hned za zásobami jsme na řadě my všichni ostatní. Nás ovšem pan Ťula na loď nosit nemusí, my jdeme sami. Nasedáme a vyplouváme!
Na moři jsou relativně dosti velké vlny, takže nás pan Ťula všechny pěkně rozsadí až dozadu. Chce, aby nás měl co nejblíže k sobě a kormidlu, aby pokud možno co nejvíce odlehčil příď. Pan Ťula je drobný usměvavý chlapík, který je ale jinak docela mlčenlivý a s námi si zrovna moc nepovídá. Mlčky kormidluje svou loďku napříč vlnami směrem k ostrovu Changu. Ten ostrov teď vidíme přímo před sebou za rezavou kotvou ledabyle pohozenou na přídi naší lodice.
obrázek Odplouváme a Kamenné město i Dům zázraků zůstávají za námi
No a Kamenné město teď už zůstává čím dál víc vzadu za námi. Tam také vidíme i Dům zázraků, který svou velikostí a se svou štíhlou dřevěnou věží tvoří i při pohledu z moře opravdovou a nepřehlédnutelnou dominantu Kamenného města. Za Domem zázraků částečně schované věže katedrály Svatého Josefa nebo z našeho pohledu po pravé straně štíhlá věž minaretu největší zanzibarské mešity jsou mnohem a mnohem nenápadnější.
Pepa se však směrem zpět ke Kamennému městu moc nerozhlíží. Silně houpavá plavba po vlnách mu nedělá zrovna dobře.
obrázek Zanzibarská plachetnice dhow ve vlnách
Jenže řídit malou loďku po takových vlnách není rozhodně nic snadného a ani jednoduchého. Ale pan Ťula se snaží. Snaží se přes ty velké vlny jet co možná nejohleduplněji. Pepča to tedy nakonec nějak přežije. Musí. Co mu taky jiného zbývá? Jeho zelená barva je navíc umocněna zelenou střechou naší lodě. Pod tou střechou máme všichni hodně podobnou barvu, ale blbě je jenom Pepovi. A tak Pepa nejspíš ani nevnímá, že na moři potkáváme několik typických domorodých zanzibarských plachetnic, kterým se po anglicku říká dhow. Jsou štíhlé a nizoučké a mezi vlnami se chvílemi ztrácí tak, že vidíme jen samotnou plachtu a nanejvýš ještě horní polovinu těla na boku sedícího kormidelníka. Pokud zahlédneme nějakou větší a rozměrnější plachetnici, které jsou tu ovšem v mnohem menším počtu, připadá mi, že je podobná felukám, jaké jsem kdysi dávno viděl na Nilu v Egyptě.

<<  Jak to bude na ostrově Changu s obědem  >>

obrázek Na ostrově Changu jsme usídleni ve stínu pod dřevěnou terasou
Po přibližně půlhodince plavby zastavujeme na ostrově Changu u nevelké pláže, nad níž se tyčí jakýsi dřevěný ochoz či terasa vedoucí okolo nějakého resortu. Ten resort je prý soukromý, stejně jako celý ostrov Changu. Postupně teď z lodi stěhujeme všechny potřebné propriety a usídlíme se ve stínu pod zmíněnou terasou na horním konci široké pláže, která tu tvoří východní konec ostrova Changu. Ostrůvek Changu, vzdálený od Kamenného města asi pět kilometrů, je jen asi 700 metrů dlouhý, přičemž jeho šířka není snad ani třetinová. Ostrovu se také často říká Prison Island, tedy Vězeňský ostrov, protože tu kdysi bývala věznice. Tedy ani ne tak bývala, jako spíš by se dalo říct pohádkově: byla nebyla. Spíš tu byli jen dočasně zadržováni neposlušní a problémoví otroci a když tady Britové nakonec věznici opravdu postavili, fungovala jen jako nemocnice a karanténní stanice při rozsáhlé epidemii žluté zimnice. Nám snad tohle onemocní nehrozí, neboť jsme očkovaní a tak si snad můžeme v klidu vychutnat překrásnou pláž, sluníčko i příjemnou azurovou vodu okolo ostrova. Však se na to Líba i Monča už viditelně těší.
obrázek "Hakuna matata" zakotvená u ostrova Changu a Pepča, který byl ve vodě jako první
Pepča na nic nečeká, dlouho se nerozhlíží a jde do vody jako první. Koupačku však nijak neprotahuje, aby pro nás mohl začít připravovat oběd. O půl jedenácté sice ještě hlad nemáme, ale čas oběda se blíží... Já se naopak nejprve začnu rozhlížet a taky se snažím něco vyfotografovat. Třeba kraba poustevníčka, který se vypůjčené ulitě zrovna žene přes téměř liduprázdnou pláž. Kotví tu jen několik loděk podobných té naší.
obrázek Pepča v příjemném stínu pod terasou připravuje náš dnešní oběd
Sem tam nějaká odjíždí a jiná zase přijede. Turisté většinou chodí na návštěvu ke zdejším želvičkám, které jsou zřejmě největší atrakcí na ostrově Changu. Jen málokdo tu pak zůstane na koupačku a když už, tak jen na chvilku, na jedno vykoupání. My budeme mít také čas podívat se na zdejší želvy, ale to Pepa plánuje až na později, až po obědě.
Pepa ten oběd teď pečlivě připravuje a krájí zeleninu, ovoce i ryby. Jenže s naším obědem to nebude tak jednoduché, jak se předpokládalo. Jestli jsem Pepu správně pochopil, něco se na ostrově Changu zřejmě od jeho minulé návštěvy změnilo. Nesmí se tu rozdělávat oheň. Zachrání nás ovšem "Hakuna matata", respektive tedy pan Ťula a jeho loď. Ta, kotvíce nedaleko břehu, je pro přípravu oběda připravená a na ní se vařit může dle libosti.
obrázek Jak se na plném zanzibarském slunci může někdo takhle opékat, nechápu
Takže Pepča to tady všechno nakrájí, ochutí a připraví a ve spolupráci s Ťulou nám ryby uvaří na loďce. Vida, pan Ťula teď dostal ke všem předchozím námořnickým funkcím ještě funkci lodního kuchaře.
Do vody jdu několikrát a dost nadlouho. Je skvělá, teplá, přesto však příjemně osvěžující. Hlavně není špinavá, jako u nás v rybnících, ani chlorovaná jako na našich koupalištích. V takové vodě jsem rád a tak si to tady parádně užívám. A vždycky, když si báječně zaplavu, se zase uklidím do stínu pod dřevěnou terasu, kde máme rozloženu většinu věcí. Líba se ale pochopitelně rozložila docela jinde. Na plném zanzibarském slunci se střídavě peče a ochlazuje a prosoluje mořskou vodou, přičemž to pečení má rozhodně navrch. Ani Monika nezůstává moc ve stínu. Taky chce pochytit trochu toho zanzibarského "bronzu".

<<  Účastníci zájezdu  >>

obrázek Takhle hezky nám Pepa připravil oběd a ještě to přijde pěkně zaobalit do alobalu
Do téhle pohody, zrovna když Pepča dokončuje přípravu oběda, kde vzaly, tu se vzaly, zakotví u břehu ostrova Changu najednou čtyři plně obsazené lodice. Jak se záhy ukáže, když turisté vyskáčou na pláž, jsou to všichni Češi.
Žjóva! Velká česká skupina je tu na organizovaném výletě! Nejspíš z nějakého pobytového zájezdu, řekl bych. Odhaduju, že jich je dohromady asi třicet, nebo možná ještě o něco víc. My je sledujeme, zůstáváme potichu a ani nedutáme, aby oni nepoznali, že my jim rozumíme. A samozřejmě se přitom královsky bavíme. Alče prý hodně připomínají "Účastníky zájezdu", filmovou komedii podle románu a scénáře Michala Viewegha, kterou jsem já tehdy ještě neviděl. S odstupem času pak musím dát Alče zapravdu. Něco na tom opravdu je, i když podobnost může být čistě náhodná!
Mladá průvodkyně či delegátka cestovní kanceláře, která skupinu Čechů doprovází, je hlídá jako ostříž, jako kdyby to byla mateřská školka na koupališti. Vypadá hodně mladá a nezkušená. Možná to je nějaká studentka, která si udělala zkoušky v předtermínu a teď má ve zkouškovém období volno. Delegátka ale rozhodně bere svou práci vážně. Nenechá nikoho z celé české výpravy ani se pořádně rozhlédnout a jakmile se podařilo všechny loďky vyprázdnit, nahání co nejrychleji celou skupinu jako stádo do vězeňského areálu k želvám. Takže když už některý "účastník zájezdu" měl čas si na pláži sednout, musí se hned zase zvedat. Jen, co se tedy stačili vylodit a dát dohromady, zmizí nám všech třicet Čechů rychle z očí. U želv bude plno! My se naštěstí chystáme navštívit želvy až odpoledne před odjezdem. To už u nich skoro žádní turisté nebudou. Teď jdu do vody.
Vracím se z vody současně s Čechy od želv. Je to opravdu podivná parta, zřejmě směsice různorodých týpků zřejmě ze všech možných koutů naší vlasti a pravděpodobně i různého společenského postavení. Češi se rozsadí okolo nás, na písku nebo i na schodech vedoucích nahoru na terasu. Dostali zřejmě nějaký čas na odpočinek a vykoupání.
obrázek Jedna z mála fotografií, na nichž jsem zachytil několik českých "účastníků"
My zase nahlas ani nemukneme a jen je pozorujeme a tiše a nenápadně posloucháme. Jsou tady jako exoti, ale fotit se mi je moc nechce. Připadá mi to divné, když jim rozumím, co si povídají...
Zrovna ti dva před námi po nás pokukují a hudrají, jak jsme si tady zabrali ten stín pod terasou, a že bychom je tam mohli na chvíli pustit, když jsme tu asi už od rána. Někteří si stěžují, že dostali tu nejpomalejší loď a že je nejspíš nějaká prohnilá. Jiní dva pánové, od pohledu zřejmě dvojčata, se před Líbou vzájemně fotografují a to tak "nenápadně", že je evidentní, že jim jde hlavně o to mít na fotce i Líbu. Vida, asi si budu muset Líbu na Zanzibaru hlídat dokonce i před Čechy! Vzápětí otočím hlavu jiným směrem. Pod schody vedoucími z terasy začne poměrně mladá blondýna plísnit svoji vychrtlou možná tak sedmiletou dcerku za to, že upustila dva bonbóny do písku. "Bodejť, jen jí dej! Takových dolarů to stálo, a ona to tady zbůhdarma rozhazuje!", zní mi v uších představa zřejmé myšlenky oné blonďaté mamky. Další chlápek, takový nápadně dlouhovlasý taťka, který má sebou dvě jen o málo starší ratolesti, dvě hezké blonďaté holčičky, jim spěšně nasazuje šnorchly a brýle. Vzápětí obě dívenky, ač se jim šnorchlovat evidentně nechce, žene do vody, aby probůh alespoň něco stihly, než odtud budou odjíždět. "Jasně, cesta stála fůru peněz, tak se tu přece nebudete flákat!", nemůžu si pomoct, abych si i tuhle scénku v duchu patřičně neokomentoval.
Nečekal bych, jak neskutečně zábavné bude ty naše krajany nezúčastněně pozorovat a poslouchat, když oni stále nemají nejmenší tušení, že my jsme taky Češi a že jim dobře rozumíme. Je to výtečné a nečekané zpestření tohohle dnešního výletu. S Pepou se ještě šeptem domlouváme a těšíme se, jak budou účastníci zájezdu vyvalovat bulvy, až pan Ťula donese uvařený oběd, my si to všechno náležitě rozprostřeme kolem sebe a zřetelně a nahlas si hezky česky popřejeme "Dobrou chuť!". Vy byste se netěšili na ty jejich vyvalené pohledy? My se těšíme, jenže...
Jenže se toho bohužel nedočkáme. Ukazuje se, že od delegátky dostali účastníci zájezdu na pláž a vykoupání ani ne půlhodinku, či spíš jen dvacet minut, a už jim zase velí k odjezdu! Neměli tedy moc času pobýt na pláži ani užít si moře. Kdo jenom trošičku zaváhal,
obrázek Všichni Češi už jsou pryč, pláž na ostrově Changu prakticky osiřela
ani to do vody nestihl. A my jsme nestihli dokončit přípravu oběda. Naše ryby se pochopitelně zatím stále ještě pečou u pana Ťuly na lodi.
Mladá delegátka je vůči našim krajanům nekompromisní. Nezbývá jim, než aby chtíc nechtíc naskákali do loděk, které s nimi jedna za druhou odplouvají tyrkysově zbarvenou vodou neznámo kam. Účastníci zájezdu tím pádem dodnes vůbec netuší, že na ostrově Changu byli kromě nich ještě nějací jiní Češi a jejich krajané. Nebyli tu totiž ani tak dlouho, jako nám zabrala tepelná příprava našeho oběda na lodi pana Ťuly. Je nám to s Pepou trochu líto, že jsme je nemohli překvapit, až si tu začneme debužírovat náš oběd a konečně na sebe prozradíme, kdo jsme. A já jsem rád, že my mezi tyhle Čechy nepatříme. Naše dovolená a cestování má přece jen docela jiný režim a pohodu, než onen uspěchaný výlet těchhle "účastníků zájezdu". Pláž teď najednou jakoby osiřela. Kromě nás tu zbylo jenom pár lidí. A když už někdo další přijede, většina z nich stejně jenom přejde přes pláž a jde se podívat nahoru k želvám.

<<  Polední žranice aneb jak chutnají ryby z tržnice  >>

obrázek Pan Ťula dovařil, Pepča prostírá "stůl" na dece
Zanedlouho po odjezdu české skupiny turistů už Pepa s panem Ťulou přinášejí z lodi Hakuna Matata hotové jídlo. Obě dvě ryby se připravovaly nad ohněm v alobalu, společně s různou zeleninou, a jsou skvělé. Ba výtečné, vynikající. Jak já obvykle ryby moc nemusím, zejména kvůli tomu, že nemám rád chroupání a ohlodávání kostí, nicméně na dnešním obědě si opravdu pošmáknu.
obrázek Takhle neodvědváme každý den, musíme to zdokumentovat!
Sním tři nebo čtyři kousky a kostička v nich nebyla ani jediná. Pepča maso na tržnici společně s rybím řezníkem vybral opravdu dobře. A já si jen pomyslím, že kdyby byly všechny ryby takovéhle, tak bych je baštil, až by mi za ušima praskalo.
Obědváme ve stínu pod terasou. Občas nám tak při obědě projde někdo nad hlavou a snaží se přikořenit nám náš báječný oběd trochou toho písku. Jenže písek není to správné zanzibarské koření. Snad jen když na něm ležíte na pláži, pokud to máte rádi, jako třeba moje Líba. Je ale zřejmé, písek nepísek, že nám všem dnešní oběd moc chutná a zdá se, že i panu Ťulovi, který jí s námi a neustále se přitom na všechny strany usmívá jako černé sluníčko. Masa, k němuž jako přílohu máme pečivo nebo placky a feferonkami opikantěný zeleninový salát, máme dost. Kdo chce, může si klidně přidat. Ale všichni jsme brzy najedení víc než dosytosti. Já si kupříkladu připadám nacpaný k prasknutí. Naštěstí jsem na to připravený. Už to znám. S kuchařícím Pepou se mi to v Africe stává často.
Dva kousky ryb přitom stále zbývají a tak pan Ťula nakonec zavolá "na pomoc" nějakého svého kolegu či kamaráda. Ten ale nechce salát, dokonce i z ryb pečlivě veškerou zeleninu odstraní a vezme zavděk pouze zbylým chlebem. Pomyslím si, že je to ťulpas, který vůbec netuší, jak je to dobré. Ale co já vím? Třeba má na zeleninu alergii. A jak na tom bude s ovocem? Po rybách máme ještě jako dezert banány a kousky ananasu. Jenže ananas sníme sami, na pana Ťulu nezbylo, a zbývající neoloupané banány nám přece ještě vydrží. Takže ovoce nezbylo.
A po obědě zase do vody! Jenže už to není ono. S plným bříškem jsem poněkud zlenivěl a taky je odliv a málo vody. Na pořádné zaplavání musím docela daleko od břehu. Ani se mi ale plavat nechce. Navíc ještě zakopnu a poraním si bolestivě prst. Jediné, co je tady na odlivu zajímavé, je snad to, že v mělké vodě uvízlo několik mořských hvězdic. Jsou tmavé, pěticípé, s výraznými oranžovými tečkami. Ale při odlivu mi už nestojí zato, abych se do vody vracel se šnorchlem a foťákem.

<<  Až želvám krunýře cvakají!  >>

obrázek Jde se k želvičkám, náš vedoucí Pepča je nepatrně pozadu.
Během odlivu se pomalu začínáme balit k odjezdu. Ještě předtím však zajdeme k oněm želvičkám, na což se všichni už docela těšíme. Lodní mistr pan Ťula jde s námi taky. Je to jen pár kroků. Vyjdeme nahoru na terasu a po krátkém chodníčku dojdeme k želvímu areálu. Zaplatíme vstupné a vzhůru mezi želvy! Teď mezi nimi budeme prakticky sami, protože k ostrovu Changu už při odlivu nikdo nepřiplouval. Pokud jsem někde předtím mluvil o želvičkách, tak vězte že to jsou želvy a žádné želvičky! Želvy suchozemské a pořádně velké!
Zdejší velikánské želvy pocházejí ze Seychel, což jsou ostrovy ležící dále v Indickém oceánu přibližně východním směrem od Zanzibaru. Želvy prý kdysi daroval tamní seychelský sultán tomu zdejšímu, zanzibarskému.
obrázek Želva obrovská je opravdu obrovská, nikoli však sloní
Od té doby jsou želvy tady a tu více, tu méně úspěšně se i množí. Dnes jejich počty dosahují tak nějak okolo sto dvaceti. Samozřejmě přibližně, protože jsem je nepočítal. Vycházím z informací, které tady o želvách mají napsané.
V mnoha internetových zdrojích se můžete dočíst, že želvy na ostrově Changu jsou želvy sloní. Ale není tomu tak. Ty jsou podobně velké, ale tohle jsou želvy jiné. Tohle jsou želvy obrovské. To je zkrátka neoddiskutovatelný fakt, jakkoli se to komu může zdát malicherné. Želvy sloní jsou sice taky suchozemské a veliké, jenomže žijí výhradně na Galapágách, na souostroví blízko jižní Ameriky, zatímco želvy obrovské jsou naopak endemitský druh tady. Tady na ostrovech východně od Afriky, v Indickém oceánu. A to je od Galapág prakticky na opačném konci Zeměkoule!
obrázek Želva se zvedá, když jí pan Ťula polechtá
obrázek Alča krmí salátkem dlouhý krk a velkou hubu, tak bacha na prsty!
Na Galapágy se za sloními želvami taky třeba ještě někdy podívám, ale teď se věnujme zdejším želvám obrovským. Jsme zatím jen na samém okraji želvího areálu a náš pan Ťula jednu z těch největších želv přímo před Monikou právě polechtal a dobrácky poplácal na bříšku. Copak může být želva na krunýři lechtivá? Ale možná pan Ťula lechtal želvu někde vedle krunýře... Monča totiž už jen vyvaluje oči (a my ostatní spolu s ní), jak se ta želva hned začíná zvedat na nohy. Až by člověk nevěřil, jak má želva ty končetiny dlouhé.
obrázek Želvy obrovské jsou tu všude, jedna větší než druhá
A stejně tak nám ukáže i svůj dlouhatánský krk. Vystrčí ho ze svého krunýře do vskutku neuvěřitelné délky, jak se tu natahuje pro svěží kousek podávaného zeleného salátu, který jsme si pro želvy mohli prve nabrat u pokladny při vstupu. Pepa nás jen nabádá k opatrnosti a varuje, že želvy obrovské mají pochopitelně i obrovskou hubu, která může člověka taky obrovsky nepříjemně kousnout. Takže pozor, abychom želvě společně se zeleným salátkem nedali do papuly i svůj prst! Určitě by to bolelo.
Místní si zdejších želv velice považují. Chovají je tu v několika ohrádkách v dosti rozlehlém oploceném areálu, kterým vede dlážděný chodník postavený pro pohodlí návštěvníků. Ale můžeme jít i mimo chodník, kamkoli, do jakékoli části areálu, k jakékoli želvě. Můžeme zdejší želvy poplácat, polechtat i pohladit. A Alča, naše zřejmě největší milovnice zvířátek, může ty veliké želvy samozřejmě i pomuchlat. Je snad jen jediné, co se tady nesmí. Nikdo nesmí na želvy nasedat, vozit se a jezdit na nich, přestože některé želvy se zdají být tak obrovské, že by nejspíš na svém krunýři snadno uvezly i moji rozměrnou a dosti hmotnou maličkost.
obrázek Želvu obrovskou, není-li opravdu malá, potěžkat nelze, ale mnohem menší želvu pardálí už ano
Když ty velikánské želvy vidím, nemám zprvu nejmenší představu kolik mohou vážit, ale tutově vím, že bych ani jednu z nejmenších želv obrovských těžko byť jen nadzvedl. A pan Ťula vzápětí, jako by mi četl myšlenky, odkudsi přinesl nějakou jinou želvu, která už nedosahuje takové váhy, abychom ji nemohli potěžkat.
obrázek Líba hladí obrovské želvy podobně, jako doma hladívá svýho pejska
Přesto je tahle relativně malá želva, jejíž krunýř může mít na délku okolo čtyřiceti centimetrů, překvapivě těžká. Ruce mi pod ní podklesnou a jsem rád, že jsem ji neupustil z výšky na chodník a nerozbil jí tak její nádherný krunýř. Tahle menší želva pana Ťuly už totiž nebyla želva obrovská, nýbrž želva pardálí, která žije a je doma ve východní Africe od Súdánu až po Jihoafrickou republiku. A želvy pardálí mají, jak už samotné pojmenování druhu naznačuje, krásně zdobený krunýř. Vraťme se však zpátky k želvám obrovským, které jsou tu všude kolem nás.
obrázek Želvy, ač jsou suchozemské, mají v areálu i bazén, ale jak vidíte, na koupališti je plno
Je opravdu až neuvěřitelné, jak jsou některé želvy veliké. Zvlášť když některý takový želví "drobeček" dřepí před vámi na chodníku a vy ho musíte překročit. Nebo když koukám, jak Líba tu velikou želvu hladí. To je přece neuvěřitelná velikost. Vždyť ta želva váží zhruba trojnásobek toho, co Líba. Připadá mi to nemožné, neuvěřitelné, jako bych se ocitl v nějaké zemi obrů nebo alespoň obrovských zvířat. Kromě jiných informací se totiž tady dozvíme i to, že ty největší zdejší želvy váží víc než 200 kilogramů. Vypadají přitom, jako kdyby sem, do dnešního světa, někdo tyhle želvy přenesl odkudsi z pravěku. Jsou fakt boží.
Je vidět, jak mají mlsný svůj růžový jazýček. Rády chroupou zelený salátek, který tu pro turisty přichystali, aby jím mohli želvy přikrmovat. Zkusím jim taky nabídnout trochu mlsání. Jen musím dát pozor, aby mi některá při podávaném svěžím salátovém listě nechlamstla i po podávající ruce. Žádná ze želv nabídnutým zeleným salátkem nepohrdne. Jejich apetit se zdá být neukojitelný a nekonečný.
obrázek Být s takovými želvami v bezprostředním kontaktu, je opravdu zážitek, na jaký se nezapomíná
Pro nás je to opravdu zážitek být s takovými obrovskými želvami v bezprostředním kontaktu. A s nemalý údivem taky zjišťuju, jak se takováhle želva, která je nám od malička vtloukána do hlav jako vzor pomalosti a neohrabanosti, dokáže rychle pohybovat!
obrázek Želví páření je pro mne nevídaná podívaná
Samozřejmě pokud zrovna někde nehybně neleží.
Nakonec, když už se skoro chystáme k odchodu, začnou se dít, a to letos v Africe už poněkolikáté, podivuhodné věci. Konkrétně želví sexuální hrátky. To, co platí pro turisty, že totiž nesmějí na želvy vylézat, neplatí evidentně pro velikého želváka. Ten se zezadu k jedné trochu menší želvě možná trochu nenápadně přikradl a snaží se jí vylézt nahoru na krunýř. Zprvu jsem vůbec nevěřil, že to dokáže. Ale co by želvák nedokázal pro trochu lásky!
obrázek Želvám vůbec nevadí okolostojící zástup diváků
Želvák se nahoru vyškrábal! Docela rychle. Jeho krunýř je teď už celý nahoře a samec se teď celou svou vahou opírá o mnohem menší krunýř samice. Milostný akt začíná...
Krunýře přitom o sebe cvakají, div z nich nelétají jiskry. Želvička spokojeně drží celou tu samčí váhu. Nedbá, kolik želvák, který na ní přilehl, váží, a ani se nehne. Veškerá želví dřina plození potomstva ale jinak zůstává na želvákovi, který se musí snažit, seč mu síly stačí. Vytáhne svůj krk co možná nejdál, jako by tím chtěl udržovat rovnováhu. Hlavu má totiž nataženou hodně daleko od krunýře. Mnohem dál než byste čekali. Přitom, pravděpodobně za účelem sexuálního vzrušení, kouše samičku něžně do jejího krku.
obrázek Už je hotovo, želví milostný akt právě končí
Docela mi to připomíná nedávné páření lvů, které jsme pozorovali v Zambii. Král zvířat lev to dělal hodně podobně, Skoro to vypadá, jako by král byl vzorem i svým "poddaným", ostatním zvířatům. A taky stejně jako lev, i želvák si při páření hezky zařve. Dokonce několikrát. Páření želv je úžasná a pro mně nevídaná věc, která se nám tu náhodou naskytla ke sledování! Vůbec jim přitom nevadí čumilové, jako jsme my, kteří jsme se pěkně seřadili na chodníku vedoucím bezprostředně vedle místa, které si želvy pro svůj milostný akt vybraly. Celý želví akt trvá přibližně dvě minuty a želvák poté slézá pomalu ze samičky dolů. Naposledy ještě cvaknou krunýře o sebe a samička svým docela svižným a nečekaným želvím tempem odkráčí z místa činu někam do ústraní.
obrázek Pan Ťula nás veze zpátky do Kamenného města
No my po téhleté želví podívané už taky pomalu odkráčíme. A sice na loď našeho pana Ťuly, na loď "Hakuna matata", abychom se na ní vrátili zpátky do Kamenného města. Nalodit se pochopitelně musíme, stejně jako při plavbě sem, mokrou nohou. A mokrou máme samozřejmě nejen nohu. Jinak to ale nejde. Za slunečného zanzibarského dne je ale takové mokré nalodění dokonce příjemná záležitost. Nějaké namočené tričko nikomu nevadí.
Pan Ťula si nás hezky spočítá, a protože nikdo nechybí, bez dalšího zdržování brzy odplouváme vstříc z dálky viditelnému Domu zázraků. Naposledy se ohlédneme zpět k ostrovu Changu, k jeho pláži, i k dlouhé dřevěné terase, za níž chovají želvy. Bylo to tady fajn a dnešní výlet se moc povedl.
Zpáteční plavba pak utíká stejně rychle, jako voda pod lodí. Krátce před před třetí hodinou pak přistáváme v přístavu Kamenného města, odkud jsme k ostrovu Changu vyplouvali. Odtud se odebereme ke krátkému odpočinku do našeho hotelu Safari Lodge. Chvíle klidu na lůžku, než se znovu vrhneme do večerního víru Kamenného města, se může hodit.

<<  Druhý večer v Kamenném městě  >>

Kolem páté hodiny odpoledne se scházíme všichni před hotelem, jak jsme byli domluvení, abychom se společně znovu vydali do města. Pepa i já máme hlad a samozřejmě i chuť na pivo, jenomže dámy chtějí spíš nakupovat. Vlezou snad do každého krámku, a tady chtějí to a tam zas tohle. A když něco chtějí, obvykle to i koupí. Líba má navíc už od včerejška vyhlédnuté kalhoty a nějaký barevný šátek. Jenom zbytečně zdržuje. No a Alča? Myslím, že snad ani nemusím dodávat, že ona rozhodně v nákupech nijak nezůstává pozadu. Nějakou chvíli tím pádem trvá, než najdeme všeobecně přijatelnou hospodu. Není daleko od rodného domku Freddieho Mercuryho a jmenuje se Coco de Mer. Já s Pepou se posadíme na pivo a na večeři. A dámy? Dámy nás klidně v hospodě nechají a rozběhnou po okolních uličkách a krámcích.
Monča by taky ráda jeden šátek, ale váhá a váhá a nakonec ho nekoupí. Samozřejmě, že když dámy konečně donakupovaly, přišly za námi do hospody. Taky na pivo a večeři. Takže se ukazuje, že měly stejný hlad i žízeň jako já s Pepou, jen u nich ještě víc převažovala chuť na nákupy. Monika se nakonec pro vybraný šátek přece jen rozhodla, jenomže krámek mezitím zavřel krám.
obrázek Pepča krájí plody marakuji, jinak česky mučenky
Jo, jo. Kdo zaváhá...
Alena si v hospodě objednává ovocný salát z okurky, banánu, ananasu a ještě ze zvláštního ovoce, které tu pojmenovávají "passion fruit". Přinesou nám pak ještě tři kousky tohohle ovoce na ochutnání. Je docela zvláštní. Když se rozpůlí, vypadá ta půlka jako malá miska plná marmelády. Alenka, která je nejen odbornice na muchlání se zvířátky, ale taky se docela dobře, vlastně hodně dobře, vyzná v různých rostlinách a květinkách, tohle ovoce jednoznačně identifikuje. U nás se tomu spíš říká marakuja a úplně česky mučenka. Tak. Já jen můžu říct, že jsem to dosud nikde nikdy nejen nejedl, ale asi ani neviděl. Přitom je to docela dobré pikantní ovoce zajímavé chuti. I když já žádnému ovoci nedám velkou šanci, aby mnou mohlo být snědeno ve větším množství.
obrázek Pivko mi tu večer chutná
A zatímco Pepa a já už jsme večeřeli a spokojeně si teď popíjíme pivko (a já si přitom sem tam doplním svůj deníček a něco si zapíšu), mým dámám večeři teprve nesou. Nakonec i ony večeří poměrně vydatně, zvlášť Monika. Zatímco Líba si dala kalamáry s rýží, Monika slupne hromadu těstovin a ještě si přiobjednává ovocný salát, jaký měla Alena. Čeká na něj dost dlouho, a nakonec ho má o dost jinačí, než Alča. Ta v něm měla hodně banánů, ale Moničin salát je hlavně z ananasu. Buď banány došly a nebo salát dělají podle toho, co mají zrovna v kuchyni po ruce. U dalšího pivka pak ještě trochu klábosíme, pokud to umíme, s několika místními, zřejmě zdejšími štamgasty, a pak se vydáme přes nábřeží, abychom zamířili k našemu hotelu.
obrázek Na nábřeží u stánků s různými chuťovkami je dnes večer stejně živo, jako když jsem tu fotil včera
Na nábřeží ještě Pepča na ochutnání kupuje několik masových koulí, lehce dochucených kečupem. Tady u těch stánků nedaleko přístavu jsme se zastavovali už včera navečer. Pokud si chcete dát rychle nějakou ňamku, pak je tu spousta možností. Na jednoduchých dřevěných stolech, které mihotavě osvětluje slabé světlo několika zaprášených žárovek visících na tenkém drátě, si lze vybrat všechno možné. Všechno tu mají pěkně do řádků urovnané. Kromě Pepou koupených masových kuliček a dalších druhů masa často napíchaného na špejlích jako špízy, tu najdete především množství rozličných mořských "pokladů", tedy chci říci mořských potvor a ryb všeho druhu. Ale taky tu pečou třeba kukuřici nebo lisují různé šťávy a džusy. "Je libo rybičku, sépii, chobotnici?", ozývá se obchodník, který nenakloní-li se pod žárovku, není za svým stolem v zanzibarské tmě ani vidět. "A co kraba, nedáte si?", láká kdosi od vedlejšího stolu různě velké skupinky procházejících turistů. A někdo se zastaví a dá si, někdo ne...
Můžete si tu dát opravdu téměř cokoli. Jen nesmíte být příliš nároční, co se hygieny týče. Zdraví nebezpečné to ale určitě není, protože se tvrdí, že gurmán si to tady na nábřeží užije mnohem víc, než v mnohých zanzibarských hotelových restauracích. A Pepa to zřejmě dobře ví. Jím koupené kuličky sice ochutnáme, ale jinak, ač to vypadá lákavě, si nic dalšího nekoupíme. Ani ne tak proto, že bychom se obávali nějakých následků, ale spíš proto, že už jsme po dosti vydatné večeři a bříška máme plná.
obrázek Bloudíme večerními uličkami Kamenného města
Potom už bloudíme potemnělými uličkami starého Zanzibaru sem a zase tam. Nějak jsme se v nich ale dnes ztratili, neboť ač se snažíme držet správný směr, nějak ty uličky dnes večer nikdo z nás nepoznává. Všechno je dnes takové jiné, zvláštní, ponuré. Jdeme však statečně dál a dál. Zabloudíme přitom i do takových zákoutí, kam bych se bál vkročit snad i ve dne, natož teď za tmy. Naštěstí nás je pětičlenná skupinka a nejsem tu sám, abych se musel bát. Ale ty podivné a strašidelné zvuky, které se zpoza různých nároží občas ozývají! Jako v nějakém příšerném hororu!
Asi jen Alláh ví, kudy dnes večer vlastně jdeme, protože tentokrát se nějak k našemu hotelu nemůžeme dostat. Několikrát se dokonce na naší Safari Lodge musíme někoho z domorodců zeptat, než se temnými či mizerně osvětlenými uličkami konečně dostaneme tam, kde chceme být. To jest na naši hotelovou postel. Docela si oddychnu. Ten dnešní návrat byl opravdu poněkud složitější...

<<  Třetí den, neděle 29. ledna  >>
<<  Ven z Kamenného města  >>

Ráno opět střešní snídaně. Dnes je na však na střeše plno, že si skoro není kam sednout. To je ale oproti včerejšku prakticky jediný rozdíl. Tedy kromě toho, že zrovna není mléko do kávy, právě došel džem a čekat musíme i na chleba. A došly taky vidličky a nože! Obsluha nějak nestíhá.
obrázek Pepa s Líbou při ranní kávičce na hotelové střeše, kde při snídani strávíme mnohem více času, než včera
Ale co? V Africe se nikam nespěchá a tak zůstáváme v klidu. Umíme to přece od včerejška i vyslovovat: "Hakuna matata!". Máme čas. Však se nakonec dočkáme i vajíček, když velká skupina Uganďanů, když se nasnídali, náš hotel opouští.
Tady v safari Lodge jsme dnes spali už poslední noc a tak hned po snídani dobalujeme zavazadla, částečně připravená už včera navečer. Posléze musíme dotlačit všechny kufry od hotelu z těch úzkých uliček ven, na parkoviště. Všechno postupně poskládáme do auta a vydáváme se na dnešní cestu.
Než opustíme staré Kamenné město docela, zastavíme ještě u pošty, abychom mohli poslat pohledy. Ale posílá je nakonec jen Alena. Líba si to nakonec rozmyslela, protože jí všechny zanzibarské pohledy s mořem připadaly kýčovitě přibarvené. "Nikomu přece pohledy s takovou nepřirozeně modrou barvou moře posílat nebudeme!", prohlásila rezolutně. Tak, a je to. Pozdrav od nás nikdo nedostane...
Monča ještě chce znovu zkusit štěstí s krámkem, kde si vybrala a nakonec nekoupila svůj šátek. Přesně ví, kde to je, byla tu několikrát. Ale její krámek nedaleko Mercuryho rodného domku je i dnes ráno ještě zavřený. Je zřejmě ještě příliš brzo na nějaké obchody. No, Moniko, příště nesmíš váhat, když něco budeš chtít. Tady to není jako u nás, kde můžeš zajít do spousty dalších obchodů téměř v kteroukoli denní dobu a najdeš všude skoro to samé. Tady je to jiné. Váhat se tu nevyplácí.
Naši dnešní cestu řídí řidič, k němuž patří i pronajaté auto. Pepa tady na Zanzibaru neřídí a od šoférování si může odpočinout. Hlavně proto, že auto potřebujeme jen jednorázově k přesunu na sever a pak až zase za tři dny zpátky. A tak vyjíždíme na naši dnešní cestu s řidičem a jeho autem, kterého pro Pepu na dnešek nezajistil nikdo jiný, než pan Tabu.

<<  Na krátké pralesní stezce  >>

obrázek Líba na pralesní stezce v Jozani
Projíždíme Novým městem Zanzibaru, abychom posléze zamířili až téměř na východní stranu ostrova Unguja, tedy Zanzibaru. Tady zastavujeme u pralesa Jozani, který je součástí rozsáhlejšího národního parku. Ten je situovaný u východního pobřeží ostrova Unguja kolem zátoky Chwaka Bay a pralesní části nazývané Jozani, u níž jsme právě zastavili.
Ze všeho nejdříve tu musíme zaplatit vstupné. Současně se zakoupením vstupenek vyfasujeme jednoho z místních průvodců, který nás zavede, kam bude třeba a podá nám rovněž potřebný a odborný výklad. A Pepa nám to samozřejmě bude všechno překládat.
Nejprve nás čeká procházka pralesem. Je to temný les, avšak turisté tu mají vyšlapáno několik chodníčků. Stezka pro turisty je kratičká. Hluboko do pralesa se rozhodně nedostaneme, takže ani ten nejtemnější hvozd před námi nehrozí tím, že bychom v něm mohli zbloudit. Ani si tu vlastně žádné bloudění v pralesním tichu představit nedovedu, protože mimo vyšlapané stezky vypadá zdejší prales zcela neprostupně.
Naprostá většina stromů v pralese Jozani jsou mahagony, které poskytují velice kvalitní, drahé a dosti žádané dřevo. Možná to je taky důvod, proč je v dnešní době zanzibarský prales svojí rozlohou mnohem menší, než kdysi býval, a proč území, které dnes zabírá, musí být pod ochranou jakožto národní park.
obrázek Pohled do korun pralesních stromů a palem
Jinak nás náš místní průvodce informuje, že tu taky roste na dvě desítky různých druhů palem. Místní domorodé obyvatelstvo prý každý z těch druhů používá na něco jiného. Listy kokosových palem často kupříkladu slouží na výrobu střech, palmu phoenix, čili datlovník kanárský, zase prý domorodci používají na výrobu košíků. No a z dalších druhů zase vyrábějí něco jiného. Palem v pralese Jozani několik vidíme. Většinou se však krčí pod vzrostlými mahagonovými stromy, a že bych poznal, která palma je jaký druh, to rozhodně nemám šanci.
obrázek Když se zastavím, abych udělal fotku, všichni mi vzápětí utečou
Zvlášť, když se na chvilku zastavím, abych udělal nějakou fotku, a náš průvodce mi mezitím uteče do vzdálenosti, kdy spolehlivě nemůžu slyšet, co říká, ani rozeznat, na co že to zrovna ukazuje.
Průvodce, jehož jméno jsem rovněž nestačil postřehnout, ještě posléze mluví o hadech, kterých se v pralese vyskytuje mnoho druhů. Jedovatých i nejedovatých. A jako příklad jmenuje mambu zelenou nebo lesní kobru, což je tuším v českém zoologickém názvosloví kobra černá. V pralese však během ani ne půlhodinové procházky žádného z hadů nepotkáme. Možná proto, že jsme jen na okraji pralesa, nepohybujeme se zrovna potichu a navíc nás tu podobných skupinek potuluje víc. A tak se rozhlížíme dokola po té svěží zelené pralesní barvě nebo nahoru do korun pralesních stromů. Celou dobu se ale taky dívám po opicích, které tu žijí a které bychom mohli vidět, ale kde nic, tu nic. Nepotkáme dokonce vůbec žádné zvíře, nepočítám-li jednu maličkou žabičku sotva jeden palec dlouhou, kterou musím fotografovat v silném příšeří dole na zemi, ve stínu pralesních stromů a keřů.

<<  Nebojácné opičky a jejich jedinečné háro  >>

obrázek Zpomalte, silnici křižuje colobus!
Z pralesní stezky se vracíme kolem pokladny a hospody zpátky na silnici. Tu překračujeme nedaleko zatáčky, před ní je výstražná dopravní značka varující řidiče, že silnici tu křižuje "colobus". Colobus ale není žádný dopravní prostředek, žádné vozidlo, ale právě anglické i latinské rodové jméno opiček, které se tady vyskytují. Při bližším pohledu je také na dopravní značce patrný nějaký opičí ksichtík, byť je zanzibarským zubem času už téměř vyhlodaný. Takže začínám chápat, že prales byl jenom prales, ale výprava za opičkami začala až teď.
obrázek Větvička indické mandloně, kterou mají zdejší opičky v oblibě
Za silnicí několikrát zatočíme po vyšlapaných stezkách doleva či doprava. Pohybujeme se mezi nějakými keři či nižšími stromky, které tu rostou. Většina z nich jsou zřejmě takzvané indické mandloně. Botanik by však zřejmě použil jako jejich český název vrcholák pravý. Právě listí těchto stromů mají zdejší opičky v oblibě a zřejmě proto nás jejich hájem náš přidělený průvodce vodí sem a tam. S telefonem na uchu se zřejmě domlouvá se svými kolegy, kteří ho nejspíš informují, kde se opičky právě teď pohybují a kudy se k nim máme dostat. A my běháme za průvodcem a s napětím čekáme, zda kýžené opičky skutečně spatříme. Náš průvodce o tom nepochybuje a tvrdí, že určitě ano, že prý je to jisté, tutové, stoprocentní.
obrázek Opičky jsou najednou všude kolem nás
A má pravdu. Netrvá to snad ani deset minut od doby, kdy jsme překročili silnici, a opičky opravdu objevíme! Skáčou rychle nad našimi hlavami ze stromu na strom, některé neváhají seskočit až dolů na zem. Jsou boží, úžasné! Najednou jsou všude kolem nás. Nezdá se, že by chtěly někam utíkat a tak máme dost a dost času si je nejen prohlédnout, ale udělat i spoustu zajímavých fotografií.
Tyhle opičky mají český název gueréza zanzibarská, anglicky Zanzibar Red Colobus a patří mezi nejvzácnější primáty na světě. Žijí jen na jednom jediném místě a to zrovna tady, na Zanzibaru, asi ve čtyřech oddělených lokalitách ostrova Unguja. A právě Jozani je jednou z těchto čtyř lokalit. Přestože jsou chráněny zákonem, jejich počet prý stále klesá a tvrdí se, že velikost veškeré populace se počítá na pouhých 1500 jedinců. Z tohoto odhadovaného počtu jich asi třetina žije tady v lesích Jozani. Ochrana gueréz na Zanzibaru je prý celkem systematická a organizovaná a je také výrazně podporovaná vládou. Různá opatření tak úbytek populace gueréz sice zpomalila, ale zastavit ho úplně se zatím nepodařilo. Z velké části zřejmě proto, že se asi stále nepodařilo přesvědčit o potřebě ochrany těchto jedinečných živočichů zanzibarské domorodé obyvatelstvo. To totiž guerézy často loví, ať už pro maso, nebo i ze sportu. Především je však zabíjejí jako škůdce, neboť guerézy při nedostatku své přirozené potravy navštěvují plantáže a ožírají stromy, které následně hynou. Domorodci jim proto přezdívají "jedovaté opice", mají je za zlem prostoupené tvory přinášející jen neštěstí a smůlu. Vláda se pak snaží domorodcům škody způsobené guerézami nahradit, hlavně aby zastavila jejich zabíjení. Bohužel se přitom stále více gueréz stěhuje mimo chráněná území, mimo rezervace a národní parky, do zemědělsky obhospodařovávaných oblastí. Tam zřejmě snadněji nalézají potravu a proto jejich návrat do rezervací, kde by byly guerézy v bezpečí, je a bude víc než komplikovaný.
obrázek Ke guerézám se můžeme dostat úplně blizoučko
My se vůči opičkám chováme samozřejmě velmi vstřícně. Nijak jim nehodláme ublížit a snažíme se je nerušit a být co nejtišší. Odměnou nám je, že guerézy se nás vůbec nebojí a můžeme k nim přiblížit úplně blizoučko. Máme je tak často opravdu na dosah, ale samozřejmě se jich nedotýkáme. Mohly by se polekat a třeba nás i kousnout. Takhle před námi jen poskakují z větve na větev, občas i hezky zapózují pro naše neustále cvakající fotoaparáty. Tyhle zanzibarské guerézy jsou úžasně fotogenické!
obrázek Opičky kolem nás si shánějí něco k snědku
Zatímco guerézy kolem nás většinou trhají lístky nebo ovoce, kterým se živí, můžeme si je při téhle činnosti opravdu dobře prohlédnout. Ten jejich černý ksichtík s narůžovělým nosíkem a okolím úst a s hlavou obklopenou roztomile rozježenou srstí na nás tady vykukuje skoro odevšad. Právě tvar jejich obličeje je jediným možným znakem, podle něhož se u dospělých jedinců dá rozeznat samec od samice.
obrázek Guerézy mají zakrnělý palec a čtyři dlouhé prsty
Mohla by třeba napovědět i velikost, neboť samci dosahují váhy od devíti to třinácti kilogramů, samice bývají o dva až tři kilogramy menší. Ale je to prašpatná nápověda, protože při nižší váze dosahují samice stejné velikosti jako samci.
obrázek Opičí ksichtíky s narůžovělými nosy jsou pro mě k nerozeznání
Takže to abychom tu měli decimálku, protože ty opičí čumáčky, ač vypadají mile a sympaticky, já od sebe prakticky nerozeznám. Jinak zanzibarské guerézy mají oproti guerézám z pevninské Afriky poněkud menší hlavu, avšak stejně jako ony postrádají palec. Ten jim docela zakrněl, zatímco články ostatních prstů mají na všech končetinách naopak výrazně prodloužené. Guerézy žijící tady na Zanzibaru mají vpředu černošedě zabarvenou srst, v zadních partiích těla včetně ocasu však srst přechází až do výrazně rezavočervené barvy. Mimochodem, ocas mají tyhle guerézy hodně dlouhý. Slouží jim k udržování rovnováhy na větvích a v korunách stromů.
Všechny guerézy jsou úžasné. Rozježená srst kolem hlavy, nebo chcete-li jakási korunka nebo čelenka, (a příznivci punkového hnutí by jistě řekli číro) jim dodává takový sympaticky rozpustilý výraz, že se do nich prostě musíte zamilovat. A prý má každé to zvíře právě tuhle čelenku jinou a jedinečnou,
obrázek Háro kolem hlavy každé guerézy je úžasné a jedinečné
a jednotliví členové tlupy se podle ní sami navzájem rozeznávají. No není to vážně fascinující, poznávat se podle toho, jakou má kdo rozcuchlou kštici či jak má rozčíslé háro?
obrázek Opičku mám přímo před sebou
Opiček je kolem nás plno. Sednu si na bobek, jednu mám přímo před sebou na zemi. Monika o kus dál další. Líba právě obchází nižší keřík, a fotografuje guerézu, která sedí přímo proti ní na jedné ze silnějších větví. A další spousta opiček se nám prohání nahoře nad hlavami.
Počet gueréz, které kolem sebe máme, zřejmě odpovídá obvyklé velikosti jejich tlupy čítající od třiceti do padesáti jedinců. Tvrdí se, že v tlupě bývají maximálně čtyři samci, zbytek tvoří samice a mláďata. Některé opičky jsou blízko, přímo před námi, jiné se drží kousek dál, další poskakují ve stromech vysoko nad našimi hlavami. Když Monča s Pepou zrovna procházejí pod vysokým stromem, dokonce je opičky trochu počůrají, jak se jim nad hlavami prohánějí z větve na větev. Však nás průvodce všechny na začátku varoval, že se nám něco takového může snadno přihodit.
Na cestičkách mezi stromy s opičkami se k nám po chvíli přidal ještě mladý pár Evropanů s dalším jim zřejmě rovněž ke vstupence přiděleným průvodcem. Teď zrovna je vidím sedět ve dřepu hned vedle Monči a Pepy, jak všichni svorně fotografují malé opičky sedící na dva kroky před nimi na zemi. Ostatně i já mám za chvíli jinou opičku na krok před sebou, kousek vedle ní sedí na větvi jiná. Ta sedí přímo ve výšce mých očí! Paráda!
obrázek S guerézami si to opravdu skvěle užíváme
Jsme tu s opičkami v bezprostředním kontaktu, aniž tu musíme mít nějakou klec nebo plot. Je to mnohem lepší, než nějaká zoologická zahrada, nehledě nato, že pokud vůbec nějaká zoologická zahrada tyhle vzácné a jedinečné guerézy chová, na celém světě jich nebude víc, než mají guerézy prstů na jedné ruce. Zdejší guerézy jsou zkrátka úžasné a moc si to tady s nimi všichni užíváme.
obrázek Opičky na stromech by mě mohly počůrat
Je vskutku zábavné ty opičky pozorovat. A protože se nás vůbec nebojí, můžu je taky snadno fotografovat. Přímo před sebou, nade mnou ve stromech (pozor, ty můžou čůrat dolů!), na zemi přede mnou.
obrázek Opičí portrét z profilu
Líba nebo i Monika se můžou k opičkám přiblížit až natolik, že jim můžu vytvořit společnou fotku. Opičkám, zdá se, je to docela fuk.
Nakonec mám spoustu fotografií, portréty z profilu i anfasu, opičky celé i do půl těla, s jejich dlouhým ocasem i bez něho, opičky, které se krmí i ty které jen zírají, opičky z dálky, opičky zblízka, a další a další. Alespoň bude z čeho vybírat... Myslím, že se mi nakonec fotek gueréz povedlo víc než dost, takže vybrat některé z nich nejprve do fotogalerie a později k následujícím odstavcům tohohle textu nebylo vážně nic jednoduchého a dalo mi to víc práce, než jsem byl čekal.
Taky se pochopitelně povedly i nějaké fotografie, kdy Líba nebo i Monika mají některou opičku opravdu blízko, na dosah. Prakticky žádné opičce přiblížení člověka vůbec nevadilo.
obrázek Zanzibarské guerézy se krmí především listím a mladými výhonky
Klidně se jen dál rozhlížely po něčem k snědku, nebo se nevzrušeně krmily a nenechaly se absolutně nijak rozptylovat. Asi pochopily, že ten zelený nezralý plod by jim žádný člověk stejně sníst nechtěl.
No, když už jsme u krmení, tak... Tyhle guerézy mají poněkud zvláštní metabolismus. Živí se téměř výhradně listy a mladými výhonky, k čemuž mají skvěle uzpůsobenou trávicí soustavu. Jejich žaludek, aby dokázal takový rostlinný materiál dobře zpracovat, má čtyři částečně oddělené komory. Napadá mě, že tím mají docela blízko ke krávě, která má čtyři rovnou žaludky. Ale guerézy narozdíl od krav nepřežvykují. Když už si ale utrhnou nějaké ovoce, tak musí být nezralé, protože guerézy nedokážou strávit cukr. To právě ten jejich čtyřkomorový žaludek nedokáže. Zvláštní, že?
U endemických opiček, zanzibarských gueréz, jsme nakonec strávili skoro hodinu. Ani nám to nepřišlo a uteklo to strašně rychle. I Pepa se trochu podivoval, že nás náš přidělený průvodce u opiček nechal tak dlouho. Ale asi nás nechtěl vyrušovat, když viděl, jak se nám mezi guerézami líbí, jak jsme z nich nadšení a jak si je pořád dokola a ve všech možných i nemožných pozicích fotografujeme. A nám se tu opravdu moc líbilo. Byla to báječně strávená hodina, o tom nemůže být sporu.
Když se vracíme na silnici, abychom přešli do další části Jozani, zahlédneme v houští přímo u silnice ještě další opičku. Je tam sama, jedna jediná, a je docela jiná, než gueréza. Je však zalezlá v houští a mezi větvemi se mi fotí dost špatně. Naštěstí není v houští na okraji pralesa Jozani moc hluboko. A hlavně se zdá, že se lidí taky vůbec nebojí, a proto před námi nikam neutíká.
obrázek Kočkodan bělohrdlý (či diadémový) fotografovaný v houští na okraji pralesa Jozani
Přece jenom tak nějakou fotografii téhle stříbrošedé opičky s pronikavýma světle hnědýma očima, o trošku větší, než byly guerézy, nakonec mám. I když mi při fotografování překážela spousta zeleného listí, tenké větvičky nebo i silnější větve.
Průvodce nám říkal, že tahle opička je "blue monkey", čili modrá opice. Je to opravdu opička, která se už od pohledu od guerézy značně odlišuje. Určením je to kočkodan bělohrdlý, který je ale podle některých pramenů uznáván jako poddruh kočkodana diadémového. Kočkodanu diadémovému také odpovídá ono anglické "blue monkey", ale věru po mně nechtějte, abych vám řekl, které určení je to správné. Vždyť se na tom nedokážou shodnout ani odborníci! Ať tak či tak, já jsem rád, že jsme tu při přecházení silnice tohohle kočkodana na okraji lesa Jozani zahlédli a že se teď i na tuhle opičku můžu chvíli koukat.
Kočkodan bělohrdlý je pojmenovaný podle svého bělavého hrdla, diadémový zase podle nápadné bílé čelenky nad očima. Jak se tak na něho dívám, otáčí se mezi větvemi ze strany na stranu a shání zřejmě nějakou potravu. Tou pro něho mohou být různé plody, zelené listí, ale kočkodan nepohrdne ani drobnými obratlovci nebo hmyzem. Vzhledem k tomu, že stromy mu poskytují nejen podstatnou část jeho jídelníčku, ale i důležitou ochranu před predátory, je tento druh kočkadana vázán na přítomnost vyššího lesa. Koruny stromu pak opouští jen zřídkakdy, neboť vodu získává z rozličných ovocných plodů, a tak ani nemusí slézat na zem, aby se napil. Kočkodan na větvi se najednou ke mně obrací zády, a pomalu zalézá dál a hloub do houštiny. Už ho není skoro vidět.
Bohužel jsem se na kočkodana nemohl dívat dlouho. Nejen proto, že zalezl dál do pralesa, ale i proto, že ostatní mi zatím notný kousek poodešli. Vidím, že tamhle v dáli zahýbají někam mezi stromy a tak je budu muset brzy a rychle dohonit. Vždyť vůbec nevím, kam mají namířeno. Nějak jsem s tím kočkodanem a svými pokusy o jeho vyfotografování zůstal pozadu.

<<  Uprostřed mangrovového lesa  >>

Náš přidělený průvodce nás pak ještě ze silnice zavede další široce vyšlapanou stezkou kamsi dál. Dál do nitra hlubokého zeleného porostu. Tentokrát je to porost z mangrovů, tedy z mangrovníků, kterým český botanik říká odborně kořenovníky.
obrázek Chodník mangrovovým lesem
A my se tím pádem ocitáme ve třetí části Jozani, v mangrovových bažinách. Stezka po pevné zemi se nám pod nohama brzy mění ve vyvýšený ze dřeva postavený chodník. Bez něho bychom tudy neprošli. Brzy bychom si utopili naše botky v mangrovové bažině.
Mangrovové lesy tvoří všeobecně významný ekosystém naší matičky Země, přestože se vyskytují pouze v tropických a okrajově v subtropických oblastech. Říká se, že bohatství života ve vodách obklopených mangrovovým porostem jednoznačně převyšuje pestrost života na korálových útesech. Všechny magrovníky, stejně jako mangrovy, které si prohlížíme tady, rostou výhradně v takzvaných brakických vodách. Tedy rostou na hranici slané a mořské vody, v prostředí, které je pravidelně zaplavováno přílivem, v prostředí chudých slaných půd, kde se střídá slaná i sladká voda. Slanost i sladkost vody je pro tyhle porosty životně důležitá, když se přizpůsobily tvrdým podmínkám vysokých teplot, střídání vysoce slané i sladké vody, stejně jako střídání přílivu a odlivu.
obrázek Mangrovníky vytvářejí bohatou spleť vzdušných kořenů
Mangrovníky jsou na život v tomhle prostředí velmi dobře přizpůsobeny. Vidíme úžasně spletité a bohaté vzdušné kořeny, které právě daly některým druhům mangrovníků český botanický název. Těmito kořeny dokáží získávat ze vzduchu kyslík, kterého je jinak v půdě neustále zaplavované vodou značný nedostatek. Mangrovníky se také dokáží svými listy zbavovat soli, kterou dokáží abych tak nějak řekl "vypotit". Asi podobně, jako se tady v tom slaném vlhkém vzduchu potím já.
Určitě zajímavý je způsob rozmnožování mangrovníků. Náš symaptický průvodce nám ukazuje ostře špičaté plody, které se z velké části vyvíjejí již na mateřské rostlině. Jejich tvar i váha jim umožňují, že po odpoutání z rodičovské větve se zapíchnou dostatečně hluboko do bahna, kde se snaží rychle zakořenit. Přitom je důležité, že mohou téměř okamžitě růst, takže za dva či tři měsíce už bychom jim nejspíš říkali mladé stromky. Pokud by se jim zakořenit ale nepodařilo, dokáží plody mangrovníků i po celý rok přežívat plavbu mořem, dokud se nedostanou někam do zálivu, v jehož pobřežních usazeninách by mohly zakořenit.
obrázek Mangrovový krab druhu perisesarma samawati, který byl jako samostatný druh popsán teprve v roce 2004
Již zmiňovanou pestrost života tu můžeme pozorovat na nádherně zbarvených mangrovových krabech, kterých pod námi v bahně vidíme hned několik druhů. Některým jejich ohnivě zbarvené končetiny v onom přítmí doslova září. Kvůli značnému nedostatku světla, jehož pronikání k nám dolů příkrov mangrovové zeleně příliš nedovoluje, však není jednoduché tyhle kraby dobře vyfotit. Zvlášť když jsou docela maličcí. Zůstávají tu mezi mangrovy díky slané mořské vodě, která se z moře dostává hluboko do nitra mangrovových porostů. Vidíme, jaké tihle krabi mají v bahně pod mangrovy vybudované úkryty. Do svých doupat pak dokážou hbitě zalézt, pokud je venku cokoli poplaší. A stačí k tomu třeba jen mihnutí našeho stínu, když přecházíme po dřevěném chodníku z místa na místo, nebo i dosti tlumený hovor, kterým nám náš průvodce sděluje další a další informace a zajímavosti. Tihle malí krabíci opravdu dokáží být nečekaně rychlí.
Možná i proto, že po dřevěných chodnících, které tu postavili právě pro procházení turistů, se nedokážeme pohybovat naprosto tiše a bezhlesně, žádný další z mnohých zvířecích druhů, které v mangrovech přebývají, nevidíme. Tedy nepočítám-li jednu malou ještěrku, kterou jsme překvapili na malém dřevěném mostku hned na začátku, při vstupu do mangrovového lesa.
obrázek V mangrovovém lese mi zapózoval i náš sympatický zanzibarský průvodce
Nakonec tedy ještě několikrát na dřevěném chodníčku uprostřed mangrovového lesa vyfotografujeme sami sebe, aniž bych přitom zapomněl zvěčnit si také našeho sympatického zanzibarského průvodce. Ještě než ale mangrovový les kolem zátoky Chwaka Bay docela opustíme, rád bych ještě poznamenal jednu významnou skutečnost, kterou tenhle chlapík zdůrazňoval. A tou skutečností je, že mangrovníky při pobřeží dobře chrání ostrov Zanzibar a jeho vnitrozemí před bouřemi i případnými velkými vlnami nazývanými tsunami. Ostatně takovou ochranu poskytují pobřežní mangrovové lesy vnitrozemským oblastem kdekoli na světě.
Tak. A tím už naše zastávka v národním parku nazývaném obvykle (podle lesa i zátoky současně) dvěma spojenými jmény Jozani Chwaka Bay definitivně končí. Loučíme se s průvodcem, který nás vodil po pralesních stezkách, zavedl nás mezi úžasné nebojácné guerézy a provedl nás i mangrovovými bažinami. Bylo to tu skvělé, mnoho jsme viděli a spoustu nového a zajímavého jsme se dozvěděli. Teď se už vracíme k autu. Je třeba ho vyvětrat od nahromaděného tepla, než pojedeme k dalšímu postupnému cíli naší dnešní cesty.

<<  Za ovocem a kořením Zanzibaru  >>

obrázek Líba rozradostněná z nakoupeného svazečku ježatého rambutanu
Cestou se teď na krátkou chvíli zastavíme u několika stánků, kde ochutnáváme další nám dosud neznámé ovoce. Jednak jakési pudinkové ovoce, anglicky mu říkají "custard fruit", dále ježatý rambutan, a něco, o čem říkají, že je to zanzibarské jablko. To pudinkové ovoce mohlo být nespíš takzvané pudinkové jablko rodu annona, a zanzibarské jablko zřejmě nebylo nic jiného, a to i od pohledu, než ovoce všeobecně známé jako malajské jablko. Nejsem si těmi druhy tak docela jistý, ale může to tak snad být. Že by se totiž nějakému ovoci říkalo právě "custard fruit" nebo "zanzibar apple", to jsem opravdu nikde nenašel. Jen rambutan je zcela jasný. Je to taková ježatá kulička, která by leckomu mohla připomínat ochlupacené či oježatělé liči. Ať to či ono, kupodivu mi to všechno docela chutná. Veškeré tohle mně dosud prakticky neznámé ovoce je přirozeně šťavnaté i voňavé. Od každého druhu však ochutnám jenom trošku, abych se náhodou těmihle tropickými a zanzibarskými vitamíny nepředávkoval.
obrázek Exkurze za vůněmi zanzibarského koření nám právě začíná
Pak už jen nedaleko odtud zastavujeme u jedné z mnoha zdejších farem na takzvanou "Spicy tour". Pro angličtiny neznalé podotýkám, že to neznamená žádnou pikantní prohlídku, ale jakousi malou exkurzi za kořením a způsoby, jakými se na zdejších farmách různé koření pěstuje. Protože Zanzibar je opravdu země kořením proslavená i vonící, je tu podobných farem kolem silnice mnoho a prakticky každá z nich si přivydělává prováděním turistů. Ukazují jim, jak které koření vypadá, jak roste, a jak se sklízí i jak či na co se zpracovává. A něco takového teď máme před sebou i my.
Tahle farma, do níž jdeme na naši "Spicy tour", není státní. Patří zdejším vesničanům. Chviličku čekáme, než se naše prohlídka domluví a než se nás několik mladíků ujme. Jak se tak rozhlížím okolo, zdá se mi, že tu nemají žádné záhonky a na první pohled nikde nevidím ani žádná pole. A protože jsme žádná neviděl, usuzuji, že svoje pole mají tohle vesničané asi někde trochu dál, než kam jsme se my při prohlídce dostali.
obrázek Zelené kornoutky máme na to, co nám dají očmuchat či ochutnat
Černí mládenci nám nejprve rozdali kornoutky udělané z jakýchsi velkých listů, abychom si prý měli kam dávat koření a případné drobné suvenýry. A vzápětí nás už vodí po cestičkách příjemně ukrytých ve stínů stromů a ukazují nám všechno možné koření. Vodí nás z místa na místo, od rostliny k rostlině a ukazují nám, co je jaké koření, jak a z čeho roste, nebo které části rostlinek se sklízí. Přitom nám povídají i o tom, jak se to či ono zpracovává nebo suší a do čeho a k jakým účelům se používá. Některá koření skoro vůbec neznám. Jiná sice ano, ale zase jsem dosud nikde neviděl, jak vypadají a rostou. Zapisovat si stačím sotva jen seznam toho, co všechno nám ukazují. Z ostatních informací si něco pamatuju, ale většinou jen málo. Jenom to, co jsem buď vůbec netušil a nebo co je pro mne alespoň zčásti nové či překvapivé, to si zapamatuju déle.
obrázek Vanilkové lusky jsou útlé a dlouhé
Poprvé tu třeba vidím zelené lusky vanilky, které, tuším-li správně, původně pocházejí odněkud z Mexika. Ty, které tu vidím, jsou ještě malé a mladé. Rostou na ovíjivé liáně, která se šplhá vzhůru po tropických stromech. Ty černé lusky, které se prodávají, se z těchhle zelených, až samosebou dozrají, získávají fermentováním. Černé vanilkové lusky už jsem určitě někde viděl, i když jsem si je nikdy nedokázal spojit kupříkladu s vanilkovou zmrzlinou, která bůhvíproč není černá ale žlutá. Ale abyste věděli, s vanilkou ve zmrzlině je to podfuk. Žádná vanilka totiž ve zmrzlině není. Používá se jen uměle vyrobená látka vanilin či arovanilin. Jen ta dodává zmrzlině příslušné a žádoucí vanilkové aroma a chuť. Tedy žádná vanilka!
obrázek Plody pepřovníku černého jsou červené
Poprvé také vidím červené kuličky pepře, jak vypadají v přírodní neupravené podobě a jaké jsou krásně červené. Myslíte si, že pepř znáte? Ano. Určitě. O tom nepochybuju. Vždyť je to vedle papriky asi neprodávanější koření vůbec. Ale víte třeba, kolik je druhů pepře? Leckdo řekne, že spousta. Jenže ani zdaleka ne všechno, čemu se pepř říká, je opravdu pepř. S opravdovým pepřem, s plody pepřovníku černého, se můžete setkat zhruba ve čtyřech podobách. Nejznámější a nejobvyklejší jsou kuličky černého pepře. To jsou na slunci sušené a fermentované plně dozrálé plody pepřovníku. Pepř červený jsou rovněž tak zralé plody, jaké právě vidíme v rukou průvodce, když je čerstvě utrhl z keříku. Aby si takto sklizený pepř udržel svou červenou barvu, ihned po sklizni se nakládá do různých nálevů. Pepř bílý se rovněž vyrábí ze zralých plodů pepřovníku a to tak, že před konečným sušením se nejprve máčí ve vodě s cílem zbavit kuličky pepře svrchní slupky. A zbývá už jen pepř zelený, který se suší v horkém vzduchu z pepřových plodů, které se tentokrát sklízejí ještě nedozrálé. Tak a to je všechno.
A jestli znáte další druhy pepře, pak vězte, že to už žádný pepř není a dokonce jen naprosto výjimečně se dají jiné druhy těchto pepřů "nepepřů" zařadit do příbuzenstva pepřovníku černého. Třeba pepř sečuánský se sklízí z druhu jasanu, pepř růžový, někdy označovaný také jako čínský nebo peruánský, také nemá s pepřovníkem vůbec nic společného, podobně jako pepř cayenský, což je druh maličkých, zato však zatraceně pálivých papriček.
obrázek Kmínek skořicovníku a kousek jeho kůry
Další víceméně překvapivou rostlinou je pro mne skořicovník. Skořici zná taky jistě každý, ať už z buchet nebo si ji přidává do svařeného vína. A že je skořice kůra stromu, to je vcelku známá věc. Překvapením pro mne ovšem bylo, že místní obyvatelé nazývají skořicovník pravý králem všech koření, neboť z těchto stromů se prý dá zužitkovat úplně všechno. Nejen kůra, ale také listy, květy a dokonce i kořeny. Prostě všechno!
Že zázvor jsou kořeny, či přesněji řečeno podzemní oddenky, to jsem věděl. Ale poprvé tady vidím, jak vypadá nadzemní část rostliny, jaké má listy. Že přitom existuje taky nějaký zázvoru příbuzný galgán, který má podobné účinky i použití, to jsem myslím tady slyšel poprvé. Jen je prý galgán výrazně jemnější, než zázvor, zato je však o to víc aromatičtější.
obrázek Galgán je blízce příbuzný zázvoru
Bývá známý také jako siamský nebo thajský zázvor a chuť jeho kořene právě zázvor silně připomíná. Na problémy se žaludkem a na podporu trávení se pod jakýmsi obchodním názvem prý prodává i v našich lékárnách. Do příbuzenstva zázvoru pak patří i další orientální koření, jako je kurkuma či kardamom. Všechny tyhle druhy z příbuzenstva zázvoru, o nichž je tu řeč, pocházejí s jihovýchodní a východní Asie, i když dnes se pěstují a jsou rozšířeny po celém světě.
obrázek Takhle roste kardamom, zázvoru příbuzný i podobný
Kardamom pak vidíme hned vzápětí. Na první pohled, a dost možná i na pohled druhý, vypadají rostlinky kardamomu podobně jako zázvor. A když prý byla řeč o skořicovníku jakožto o králi koření, tak kardamom nám představují jako královnu. Semena kardamomu mají totiž široké využití nejen jako koření, ale jsou velmi důležité i v léčitelství.
obrázek Mladý průvodce nám ukazuje kurkumovník
Například se kardamom používá třeba pro zklidnění žaludku, pro léčení malárie nebo i jako afrodiziakum.
No a to další koření příbuzné zázvoru, kurkumu, tu nám ukazovali hned na začátku. Jenže to jsme ještě jejich anglické slovíčko "turmeric" pořádně nerozumněli a ani je neznali. O čem to vlastně mluvili, to nám docvaklo až později. Každopádně ještě dlouho mám od kurkumy žluté konečky prstů jako silný náruživý kuřák, když mi dali kousek trochu promnout mezi prsty. Právě žlutá barva je charakteristická pro karí koření, jehož podstatnou a asi nejdůležitější složkou právě kurkuma je. I svahilský název kurkumy, manjano, neznamená nic jiného, než žlutou barvu. Kurkuma, ač vypadá normálně zeleně, je vlastně ve všech svých částech pronikavě žlutá.
obrázek Muškátový oříšek je vnitřek pecky, zatímco červený obal pecky je muškátový květ
Poprvé v životě také vidím plody muškátovníku. Je to peckovice a plod svým tvarem snad tak trochu připomíná meruňku. Nemá však zdaleka tak výraznou a čistou pastelovou barvu, i když slupka plodu podobně zabarvená je. Dužina, která se dá ochutnat a chutná docela kysele, obsahuje vejčitý střed, semeno. Tohle semeno má tvrdé osemení, po jehož odstranění se vyloupne holé obnažené jádro. A to je právě ono koření, známé jako muškátový oříšek. Prostě muškátový oříšek je jádro pecky plodu muškátovníku. A muškátový květ? Ano, i muškátový květ je ze stejného stromu, z muškátovníku vonného. Jenomže muškátový květ není žádný květ. Když mi ukázali, co to je, nevěřícně jsem kroutil hlavou nechápajíc, proč že se tomu říká květ. Snad kvůli jeho barvě. Muškátový květ je totiž to, co se usuší z nesouvislého sytě a jasně červeného kožovitého pouzdra kolem semene uvnitř plodu muškátovníku. A co jsem už vůbec nevěděl a netušil, je to, že ač se muškátový oříšek v kuchyni běžně používá, při požití už několika gramů má silné halucinogenní účinky, které už při deseti gramech vyvolávají těžkou intoxikaci a halucinace. Případná ještě vyšší dávka může vést dokonce až ke smrti člověka.
Hřebíček, to je asi nejtradičnější koření, se kterým jsem měl Zanzibar spojený snad už od školních let. Ani hřebíček ale nepochází z tohoto ostrova, ba ani z blízké Afriky. Pokud vám tedy bude někdo tvrdit, že hřebíček ze Zanzibaru pochází, vyveďte ho z omylu. Není to pravda, nemyslí-li to tak, že byl na Zanzibaru sklízen. Původním domovem hřebíčku jsou některé z indonéských ostrovů. Do Středomoří a záhy do širokého okolí se tohle koření dostalo už dávno před začátkem našeho letopočtu. Zanzibar se brzy stal významnou pěstitelskou oblastí, a hřebíček se zde pěstoval současně s mnoha dalšími druhy světoznámého koření. A právě koření patřilo, a dosud asi i patří, mezi nejznámější vývozní artikl Zanzibaru.
obrázek Hřebíček, když se jeho poupata nesklidila a dozrály z nich plody
Hřebíček samotný, tak,jak ho všichni znáte, je vlastně usušené poupě, čili dosud nerozvitý květ. Rostlinka hřebíčku se česky správně jmenuje hřebíčkovec kořenný. Já tu mám možnost vidět plody hřebíčku, vzniklé tím, když poupě vykvete a dozraje. Jsou to takové malé červené protáhlé bobulky, které by mi asi nikdy hřebíček jakožto koření nepřipomínaly.
Kromě mnoha druhů koření nám při "Spicy tour" ukazují i různé druhy ovoce. Včetně dvou druhů chlebovníků. První z nich je chlebovník obecný, strom poskytující velké množství kulatých dužnatých plodů.
obrázek Plod chlebovníku obecného neboli breadfruit
I tenhle strom pochází z Asie. A to z východní Asie, podobně jako zázvor. Dnes, stejně jako v již dávných dobách, patří tyhlety plody mezi snad ty nejzákladnější potraviny v mnoha tropických oblastech světa. Do příbuzenstva chlebovníku obecného patří též chlebovník různolistý, jehož plody jsou často známy pod anglickým označením jackfruit. Narozdíl od plodů chlebovníku obecného (v angličtině breadfruit) jsou tyhle plody tak trochu ježaté, mnohem podlouhlejší, a hlavně podstatně větší. Říká se, že právě jackfriuty jsou největší plody na světě. Přesto se častokrát v mnoha internetových zdrojích oba druhy chlebovníku zaměňují a dokonce si je někteří pletou dokonce s durianem. Při pátrání po některých informacích jsem byl překvapen, kolik v tom je na Internetu různých omylů a nesprávně určených plodů.
obrázek Jackfruity na stromě
A také dužina jackfruitu je docela jiná, než dužina chlebovníku obecného. Chuť jackfruitu spíš připomíná nějaké ovoce. Některým lidem prý chuťově jackfruity připomínají ananas. Přiznám se, že mě neoslnil svou chutí plod ani jednoho z obou chlebovníků. Ale kdo ví, co bych všechno baštil, kdybych měl někde v tropech trpět hlady...
obrázek Rozkrajuje se malý plod durianu
Právě zmíněný durian, který většinou dost ošklivě páchne, ochutnáváme hned vzápětí. Durian není právě tady na Zanzibaru příliš běžný, zato je tu však velice oblíbený a žádaný a možná proto je na Zanzibaru i patřičně drahý. Už jsem se s durianem setkal několikrát právě v Asii. Já sice nemusím skoro žádné ovoce, ale durian jsem právě kvůli jeho strašnému puchu dosud neochutnal. Až tady. Tady nám rozkrojili mladý, menší a méně zralý plod, který ještě tolik nepáchl. Ale i přesto mi durian chutná smradem. Prostě když mi to smrdí, stejně smradlavě mi to tím pádem nechutná. Nemůžu za to. Na podobné zápachy jsem docela cimprlich.
obrázek Šplh na palmu je velká šou se zpěvem a tancem
Vzápětí nám, rovněž jako součást naší "Spicy tour", začnou ukazovat, jakým způsobem se leze na kokosovou palmu sklízet její ořechy. Používají k tomu provazovou smyčku, kterou obtáčejí a utahují kolem kmene kokosové palmy. Když se na to tak dívám, pro mě by to rozhodně vhodná práce nebyla. Měl bych štěstí, kdybych se dostal byť jen do dvoumetrové výšky. A vůbec. Čím výš bych se dostal, zřejmě bych o to hůř potom dopadl dolů. Mladík, který nám tady lezení na kokosovou palmu ukazuje, je však šikovný a zručný, i když možná bych měl použít i podobné slovo odvozené od nohy: znožný. Ze svého šplhu na palmu dělá velikou šou, svojí ukázku doplňuje zpěvem a svůj zpěv zase doprovází tanečkem. Tancuje tu před námi při šplhání na palmu! Věřte nebo ne, on nahoru doslova vytancoval! Úžasné! Kdo neviděl, neuvěří...
obrázek Vymódili nás korunkami na hlavě, já mám kravatu do afrického plesu, Líba má na krku palmovou žabičku, a to ještě nevidíte, jakou má v ruce kabelku!
Co se týče kokosových palem, udivují nás tu ještě jednou věcí. Jak šikovně dokážou z palmového listí splétat různé nádobky, ozdůbky a další všelijaké blbůstky. Dámy dostanou na hlavu květinovou korunku, jejíž spodní pevná část je upletená z palmového listí, na krk jim jako ozdobu zavěsí žabičku. Mně a Pepovi posadí na hlavu rovnou celý palmový klobouček. A když k tomu dostanu na i krk zelenou palmovou kravatu a Líba kabelku do ruky, určitě vypadáme jako kdybychom se chystali na ples africké strany zelených. Musíme se samozřejmě se všemi těmi věcmi taky vyfotit. Zelené suvenýry dlouho zelené nevydrží a tak fotografie budou to jediné, co nám může doma připomínat tyhle zajímavé ukázky šikovnosti mladíků od zanzibarského koření.
obrázek Jak se nosí zanzibarské zelené brýle
A to jsem se ještě nezmínil o brýlích, které si náš mládenec jednoduše vyřízl před chvílí z čehosi zeleného. Jen nevím přesně, z čeho ty brýle vlastně vyrobil, protože jsem se na něho zrovna nedíval. Že to ale bylo něco čerstvého a zeleného, a že to měl zhotovené za pár vteřin, to vím naprosto spolehlivě. Možná i na ty brýle použil nějakou část z listu kokosové palmy. Nevím. Ty brýle však každopádně měly jednu ne zrovna drobnou vadu. Chyběla jim skla. Takže oči před sluníčkem mohly ochránit jen velice těžko. Nanejvýš jako stínítko. Ale samozřejmě to bylo myšleno jen tak pro naše obveselení...
obrázek Vymóděný Pepča s kokosem
Zůstaňme ještě u kokosových palem a od listů přejděme k plodům. I kokosové ořechy nám tu samozřejmě dali ochutnat. Jak vlhkou čerstvou kokosovou dužinu, tak trochu uvnitř ořechu uschovaného kokosového mléka. Znám chuť kokosových ořechů i mléka od nás. Kdysi jsme si je občas i kupovali domů. Ale už je to dosti dávno. Po několika žluklých a zkažených exemplářích nakoupených v některém z našich obchodů v kvalitu kokosových ořechů prodávaných u nás už poněkud nedůvěřujeme. Tady nám ovšem nedávají ochutnat kokosové ořechy v tmavé a tvrdé skořápce, ale ořechy mladé a ještě zelené, ke konzumaci pak šikovně uzpůsobené mačetou.
obrázek Voňavky, krémy, mastičky i mýdla, račte si vybrat
Chuť, pokud se ještě pamatuju, mi přijde stejná, jen mi tyhle kokosy připadají svěží a čerstvější. A jejich mléko taky.
Samozřejmě, že to ještě pořád není všechno, co nám zdejší kluci ukázali. Nezmínil jsme se třeba o citrónové trávě, nebo o tom, jak nám jako důležitou rostlinu s téměř univerzálním použitím představili aloe vera. Vynechal jsem i strom, z jehož kvítků se připravuje proslulý parfém Channel č. 5, i mnohé další zajímavé rostlinky a voňavá koření. Myslím ale, že jsem toho o zanzibarském koření a ovoci už napsal víc než dost. Jen ještě dodám, že když nám říkali, na co se které koření používá, zjistili jsme, že prakticky všechno má nějaké léčivé účinky. Nicméně jakkoli jsem se časem naučil o některých rostlinkách ledasco (byť jsem to brzy zase zapomněl), do zdravovědy se zásadně plést nehodlám. Proto si to, co se čím léčí, najděte sami někde jinde. Nám jen ještě ukazovali a umožnili nakoupit různá mýdla, voňavkové vody, hojivé masti či tělové krémy, a to z mnoha rozličných rostlinek a koření, které jsme viděli. Ale i z takových, které nám neukázali.
Ale ukázali nám toho tady opravdu hodně. A jak vidíte, já jsem se taky snažil. Myslím, že jsem toho o zanzibarském koření taky hodně napsal. Mnoho informací jsem si nepamatoval, ale v různých internetových zdrojích se dnes dá dohledat ledasco. A tak jsem si sem ty základní informace napsal, abych je víckrát vyhledávat nemusel. Tak.
Úplně nakonec jsme mládencům poděkovali na jejich "Spicy tour", rozdělili jsme mezi ně pár dolarů, a s kornouty plnými všelijakých lístků a bobulek, které jsme během prohlídky nasbírali a ověšeni a vymóděni rozličnými zelenými ozdobami nasedáme do auta. Znovu pak pokračujeme v cestě ve směru na sever ostrova Zanzibar.

<<  Příjezd na sever Zanzibaru  >>

Další cesta k severu uteče už poměrně rychle. Zvlášť mně, protože jsem zanedlouho zavřel oči a podstatnou část následující cesty jsem prodřímal. Dnes je docela vedro, a tak není divu, že jsem poněkud malátný a unavený. Vody jsem přitom od rána vypil jako velbloud po pěším treku přes Saharu. A tak spím a spím, že by mi Šípková Růženka mohla závidět. Já jí zase můžu závidět její něžnou krásu, neboť do té mi, řekl bych, zřejmě něco málo chybí... Ze spánku se jakž takž proberu až ve vesnici Nungwi.
Pepa mě vítá ze zanzibarského snu do zanzibarské reality tím, když oznamuje, že už jsme dojeli až na samotný sever ostrova Zanzibar. Vesnice Nungwi je totiž tou poslední, kam se dá na severu dojet. Moře teď můžeme vidět už po obou stranách cesty. Řidič s námi brzy ze silnice odbočuje a mezi vesnickými domky a několika resorty popojíždíme směrem, kde někde na konci bude pravděpodobně i náš resort.
Popojíždíme pomaličku a to především proto, že cesta je tady tak strašlivě křivolaká, že většina předchozích prašných silnic a safari cest, ať už v Malawi nebo Zambii, byla proti téhle téměř dálnicí. I když ne všechny... No, přečtěte si v cestopise
obrázek V Nungwi nás čeká koupání, plavání a někoho i slunění
z Malawi a Zambie například to, jak jsme se v Zambii vraceli z národního parku South Luangwa do Chipaty. To byla opravdu hrozivá cesta a ukrutná divočina a chcete-li si to opravdu přečíst, najděte si šestnáctý den naší cesty...
Po nerovné cestě poskakujeme přibližně tři kilometry a konečně vjíždíme do brány resortu. Tak a jsme v cíli, jsme na místě! Resort, do něhož jsme přijeli, se jmenuje Amaan Bugalows. Tady budeme mít poslední ubytování. To úplně nejposlednější. Poslední nejen na Zanzibaru, ale na celé téhle báječné čtyřtýdenní africké cestě. Ano. Brzy to budou už čtyři týdny, kdy jsme přiletěli do malawijského Lilongwe a vítali se s Pepou, který nás tam očekával. A teď tady, v resortu Amaan Bungalows přespíme poslední tři noci naší africké dovolené. Naši předchozí nádhernou a nezapomenutelnou africkou cestu si teď na Zanzibaru okořeníme kratším pobytem v resortu. V resortu modrým nebem, azurovým mořem, s bílou pláží, s koupáním a plaváním, a Líba s Monikou určitě i intenzívním sluněním. "Jaképak to tady asi bude?", říkám si, když u recepce vystupujeme z auta a začínáme se rozhlížet kolem sebe.

<<  Amman Bungalows, pláž a moře  >>

obrázek Ulička u restaurace v našem resortu
Vyřízení ubytování Pepovi chvilku trvá a tak se můžu rozhlédnout po resortu. Na první pohled tu tu vypadá moc dobře. Téměř naproti recepci vidím restauraci. Podél ní vede dlouhatánská ulička, která zřejmě propojuje několik resortů dohromady. Hned vedle restaurace vede několik schodů na pláž a k moři. Bezva! Všechno tu bude hned po ruce. Teď jen, kde a jak budeme "bydlet"...
Naše ubytování se zdá být příjemné. Máme k dispozici docela velké a prostorné chajdy. Podle Pepy je to druhé nejdražší ubytování v celém tomhle resortu. Dražší jsou už jen ty vedle nás, které mají výhled na moře a terasy přímo nad pláží.
obrázek Líba na terase našeho domku, či spíše chajdy
I my ale máme u chajdy svoji terasu s pár křesílky. Jenom naše terasa není na pláži a tak místo na moře se tady můžeme dívat na stromy, palmy, květiny a spoustu příjemné a uklidňující zeleně, která v udržované parkové úpravě vyplňuje prostor před našimi chajdami kolem chodníčků, které k jednotlivým chajdám vedou. Vypadá to tady vskutku velice příjemně a nepochybuju o tom, že se nám tu bude líbit. Chajdy mají po dvou apartmánech, a my obsadíme právě tři. Já a Líba jeden, Pepa obsazuje druhý, sousední apartmán ve stejné chajdě, no a Alena s Monikou nacházejí svoje bydlení v sousední chajdě nebo chaloupce, či jakkoliv jinak by se našim budovám s rákosovými rohožemi u stropu dalo říkat. Mají to k nám jen asi dvacet metrů po pískem vysypaném chodníčku obroubeném nízkou bílou zídkou.
obrázek Tudy na pláž a k moři!
Příliš dlouho se tu ale teď rozhlížet nechceme. Chvatně rozděláváme kufry, rychle najdeme plavky a hurá vyzkoušet vodu! Pláž máme kousíček, jen co oběhneme již zmíněné nejdražší bungalovy. Hned za nimi před restaurací vede dolů na pláž pár schodů. Zdejší pláž je krásná, písečná, příjemná. Písek není ani příliš rozpálený, jako třeba u nás někde na písáku, protože tenhle bílý písek je z převážné části vytvořen z rozemletých vápenných skořápek plžů. Tím pádem zdaleka nepálí tolik, jako písek křemenný.
Pláž pod naším resortem není nikterak široká. Ukončují ji sloupy, na nichž stojí bungalovy či terasy a restaurace. V pár místech vybíhá do nádherného bělostného písku rozměrné skalisko rozdělující tak dlouhatánskou pláž na menší oddíly. Pepa nám říká, že některá taková skaliska se za přílivu nedají obejít jinak, než vodou a plaváním.
obrázek Udivující jsou barvy zdejšího moře
Všechny zdejší resorty jsou ale propojeny, takže brankou mezi nimi se dá kdykoli projít k jiným větším plážím, nebo k dalším restauracím či některým obchůdkům zcela suchou nohou. A to oběma směry, jak na sever, tak i na jih.
Na pláži se chvíli zastavím a rozhlížím se po moři. Prostě vám to nedá a první pohled na moře mě docela zastaví. A nejen mě! Je to nádhera! A ty barvy! Naprosto úžasné a nečekané. Líba nechtěla posílat pohledy, že jsou přibarvené. "Ale kdopak přibarvil tohle zdejší moře, Líbo?", tážu se spíš jen tak sám pro sebe. Neuvěřitelné odstíny azurové či tyrkysové se střídají v neskonalé nádheře, jakou jsem snad jinde na moři či oceánu dosud neviděl.
Musím zkusit koupačku... No, vážení, to nemá chybu! Ani tu nejmenší. Nádherná čistá a modrá voda, jemný bělostný písek okolo, jemuž do dokonalé bílé mnoho nechybí. Teplota vody je perfektní. V takové vodě můžu být libovolně dlouho a přesně taková voda mi maximálně vyhovuje. Paráda! Tahle zanzibarská modře kořeněná voda je prostě paráda! Takové zanzibarské koření mi náramně voní!

<<  Večeře a suvenýry  >>

obrázek Poněkud zamračená Monika při západu slunce v restauraci Mangi's
Po koupačce dám chvíli odpoledního spánku. Mám přece dovolenou a i odpočívat je třeba! Dnešní vedro, ať u v pralese, u opiček, mezi mangrovy, u koření, nebo i cestou v autě, mě přece za celý den jen docela unavilo. No a po sladkém spánku je čas zajít někam do hospody. Na hořké pivo i na kořeněnou večeři.
S Pepčou zajdeme společně do jedné z restaurací jménem Mangi's, kterou najdeme u široké pláže za dalšími asi dvěmi resorty ve směru za našimi chajdami. Není tu zrovna nejlevněji, na druhou stranu jsme ale na předchozí africké cestě už taky měli dražší večeři i dražší pivo. Rozhodneme se jednoznačně. Nebudeme šetřit a škudlit a dáme si tu, na co má kdo chuť. Máme přece dovolenou a hodláme si to tu zbylé tři dny užít. A nepochybuju o tom, že po dobré večeři a nějakém tom pivku se nám bude za zvuků šumění moře moc krásně usínat. A tak zatímco večeříme a usrkáváme pivečko (Monika nějakou limču), můžeme přes pláž pozorovat úžasně oranžové barvy zdejšího západu slunce.
Jen jediná věc trochu kalí tuhle dnešní pohodu. Monice se zachtělo býti poněkud nevrlou. Nelíbí se jí třeba, že jí fotím, když jí to prý vůbec nesluší. A tváří se na mě jako kakabus nebo možná spíš jako sedm čertů po kyselém zelí. Inu, bodejť by to Monče slušelo, když se takhle tváří! Možná si místo limonády měla dát s námi pivo, jako jindy.
obrázek Prodejci suvenýrů hned u pláže jistě prosperují
Úplně před spaním ještě projdeme několik obchůdků hned vedle hospody. Za nimi je ještě taková úzká ulička, kde jsou další obchodníci. Prakticky všichni, až snad na jednu jedinou výjimku, tu prodávají suvenýry. Mně se zalíbí právě jeden obrázek se dvěma dlouhými Masaji malovaný na plátně. Všude, v každičkém krámečku široko daleko okolo nás, se dá najít spousta podobných obrázků, a prohlížet vybírat si je lze donekonečna. Ale mně se zalíbil jen jeden. Jen tenhle jeden jediný obrázek ze všech mě takříkajíc oslovil. Trochu zaváhám, jestli bych si ho nekoupil. Ale rozmyslím se, že ho nekoupím. Ba ani na cenu se nezeptám. Nechce se mi znovu utrácet za obrázek, když už máme v kufru jeden z Malawi. A tenhle je navíc hodně velký, hlavně na výšku, a tak si ani moc nedovedu představit, kam bychom ho doma dali.
A tak dnes nakupuje jen Monika. Konečně si, a to i tady snad až v desátém krámku, vybere trojici obrázků vytvořených na banánovém listu, které se k sobě hodí a Monče se navíc líbí. Zdá se, že má z nákupu opravdu radost, protože už se na tolika místech snažila něco podobného najít a vybrat a prolezla přitom spousty všelijakých krámků, prodejniček či rovnou celých "uměleckých" uliček. A nikde, nikde se jí nelíbily a nehodily tři, všude našla nejvýše dva. Až tady. Tady se konečně Monika dočkala a objevila tři takové, z nichž může mít opravdovou radost a které jí doma budou tuhle naší africkou cestu připomínat.
K obrázku Masajů ještě dodám, že párkrát jsme kolem zanzibarských pláží zahlédli i opravdové a živé Masaje v jejich stylovém až slavnostně působícím oblečení. Jsou tady ale jen jako atrakce pro turisty, protože Masajové na Zanzibaru doma nejsou. Tahle etnická černošská skupina žije především na jihozápadě Keni a v severní Tanzánii.
No, a po nákupech se teď můžeme spokojeně odebrat do našich chatiček. A spokojeně taky můžeme usnout a ke všemu i spokojeně spát až do bílého rána. Po dnešním pestrém dni nám to myslím všem spí skoro samo.

<<  Čtvrtý den, pondělí 30. ledna  >>
<<  Co je s Pepou?  >>

Ráno se probudíme včas. Nikoli brzo, ale dost včas na to, abychom mohli přijít na snídani v hodinu, na jaké jsme se s Pepou večer domluvili. Všichni už jsme připravení a čekáme jen na Pepu Je už osm hodin a Pepa pořád nikde. Je ale ubytovaný hned vedle nás v druhé půlce chajdy a Líba tvrdí, že ještě nedávno slyšela Pepču zakašlat. Nezdá se nám to normální. Pepa byl vždycky všude načas a nepamatuju, že by kdy zaspal. Neodešel třeba někam něco zařizovat?
obrázek Ranní pohled k sousednímu domku, kde bydlí Monča s Ájou
Alena nakonec jemně a opatrně zaklepe na Pepovy dveře. Nic. Dveře zůstávají zavřené a neozve se ani hláska. Jen vrabci, kteří si na střeše nad naší společnou terasou zpívají svou ranní písničku, se domlouvají a překřikují se se svými kamarády usazenými v korunách stromů nad našimi hlavami. Po chvíli zkusíme zaklepat na Pepu znovu, tentokrát o něco rázněji. Teď už přece jen něco zevnitř zaslechneme. Drobné a tiché zakašlání. Výborně! Alespoň teď víme, že Pepa je uvnitř.
Zanedlouho se nám to potvrdí. Otevřou se dveře a vykoukne Pepova kulatá hlava, za níž následuje celý Pepa zahalený do velké bílé osušky. Hlava rozespale zamžourá, zašklebí se na nás a vzápětí se omlouvá. Pepa dnes opravdu zaspal. No a co? Nic se neděje, jsme přece v Africe. Nikam nechvátáme, všechno tu přece běží v klídku. Nikam dnes ani nepojedeme a celý den máme na programu leháro. Tak proč by si Pepča nemohl přispat? Jenom jsme my ostatní měli zkrátka trošku strach, co s ním je.
Oproti původním předpokladům jsme si neobjednali pozdně odpolední výlet na plachetní loďce. Zejména proto, že se má odehrávat při západu slunce, který jsme mohli včera dost dobře pozorovat z hospody při večeři. Včera ten západ slunce za mnoho nestál a tak nám přišlo zbytečné si kvůli němu platit lodní výlet. Navíc se dnes už stejně nejezdí na žádných plachetnicích a všechny zdejší lodě už jsou poháněny motory. To pokládáme za naprostou degradaci původní zdejší tradice, která by pro nás jistě atraktivní byla. Pod plachtami bychom na vyjížďku asi jeli, ale s motory a ještě k tomu za nepříliš povedeného západu slunce, tak takové zanzibarské okořenění naší Africké cesty si můžeme docela klidně odpustit.

<<  Báječné dopolední koupání  >>

obrázek Ranní moře přímo pod restaurací, kde jsme byli na snídani
K snídani máme překvapivě bohatý výběr ze švédského stolu. Sýry, párečky, vajíčka, žampiony, máslo, džemy a dokonce si můžeme zvolit i bílý nebo tmavý chléb. Tomu tmavému většinou všichni dáváme přednost. Nejspíš proto, že ho v Africe málokde mají.
Když se dostatečně a s chutí nakrmím, jdu se projít po celém areálu resortu. Nevynechám přitom ani vedlejší pláže a protože jsem tady včera trochu fotil jen onen nepříliš povedený západ slunce, snažím se udělat nějaké fotografie teď ráno. Sluníčko už je dostatečně vysoko a moře je stejně nádherně modré, jako včera odpoledne. Trochu experimentuju se všemi svými objektivy, abych si sem tam něco vyzkoušel. O to víc pak budu doma muset fotografie mazat. Ale taky zkoumat, co jsem jak fotil a hodnotit, jak to dopadlo.
obrázek Uhrančivá je barva zanzibarského moře, zvlášť v kontrastu s bílými loďkami či jachtami
Ta barva zdejšího ranního moře, ať ji fotografuju jakkoli, je vskutku udivující a uhrančivá. Takovouhle nádhernou tyrkysovou modř když vidíte na pohlednicích a obrazech, nevěříte tomu a vůbec se už nedivím Líbě, že to měla za přibarvovaný reklamní trik. Jenže to opravdu není žádný podvrh. Ta barva moře okolo Zanzibaru je opravdu taková, jakou na mých fotkách vidíte. Jen možná ve skutečnosti to vypadá ještě neskonale působivější. Je mi jasné, že tomu lze jen těžko uvěřit, pokud něco takového člověk nespatří sám na svých vlastních světločivných buňkách.
Když pak donesu fotoaparát do chajdy a do té vody vlezu, je naprosto boží. Leckde bylo koupání skvělé, ať už na Filipínách, v Karibiku, nebo i jinde, ale tohle je opravdu super! Dokonalost sama! Tohle modré zanzibarské koření na Afriku mi báječně sedí. Takovéhle báječné pokoupání opravdu hned tak někde nenajdu. A na konci ledna už vůbec ne. Je to okořeněné i tím, jak nám od včerejška z domova docházejí zprávy, jaké u nás uhodily mrazy a že do konce týdne mají ještě velmi přitvrdit.
obrázek Ještě jednu fotku a vrhnu se za Líbou do vody
Obávají se arktických mrazů, které by prý mohly dosáhnout až -30 °C. A tak se jen děsím toho, jak za pár dní náš návrat do kruté zimy přežijeme. Takový teplotní rozdíl! To bude naprostý šok. Doufám taky, že zase nedostanu zápal plic, jako po návratu z minulé Afriky. To rozhodně nebylo nic, co bych si chtěl zopakovat. Uvidíme.
Každopádně, aby si to tady člověk náležitě užil, nezbývá, než aby na následky návratu domů a na mrazy, které tam vládnou, přestal co nejdřív myslet. Tady je teď nádherně. Teploučké a milé léto, báječná a vlahá mořská voda a tak neváhám a znovu se vrhám do mírných zanzibarských vln vykouzlených z nádherně azurové modré vody. Nebudu tu přece pobíhat s foťákem celé dopoledne a dívat se na Líbu, jak si tu zdejší skvělou a příjemnou koupačku užívá.

<<  Jak mi udělá dobře zanzibarská pedikúra  >>

Na dvanáctou hodinu, na dobu největšího slunečního pražení, máme v resortu Amaan Bugalows domluvenou pedikúru. Líba, Monika a představte si, že i já. V malém domečku, situovaném v sousedství recepce a restaurace, vystřídáme Alču s Pepou. Ti jsou na pedikúře před námi, od jedenácti, protože zanzibarská děvčata, především z prostorových důvodů, zvládají nejvýše tři klienty najednou.
obrázek Pedikérky mají svůj domeček jen kousek nad schody, kudy se vracíme z pláže
Jejich domeček, kde nás klienty obsluhují, moc místa neposkytuje. Když se dovnitř všichni včetně pedikérek porovnáme, klidně by se dalo říct, že je tady přeplněno.
Všichni mi při pohledu na moje nohy tvrdí, že já rozhodně žádnou pedikúru nepotřebuju. A tak díky tomu nějakou dobu docela váhám, jestli mám utratit za něco, co nepotřebuju, dvacet dolarů. Ale nakonec do toho jdu s Líbou a Monikou taky. Vzpomenu si přitom na masáž, jakou jsem kdysi dostal v Thajsku, a jen doufám, že zanzibarská pedikúra takové utrpení nebude.
A utrpení zdejší pedikúra opravdu není. Až na nějaké to lechtání, při němž se kroutím jako housenka pod letlampou, je celá pedikúra docela příjemná věc. Tři zdejší pedikérky se na nás třech tak trochu střídají, nicméně mým nožičkám se asi nejvíc věnuje mladá černoška s masitými rty a placatým nosem, jaký není na Zanzibaru nijak výjimečný a jaký tu mají skoro všechny černošky. Tahle je celá zahalená do fialového hábitu, z něhož ji vespod čouhá něco, čemu bych u nás doma řekl černé podvlíkačky. Ale nevím, žádný expert na dámské prádlo rozhodně nejsem.
Svou práci černoška umí, i když ostatní si na mě taky sem tam šáhnou. Nejprve mi krásně ostříhají nehty. Pěkně pomalu, postupně, jeden za druhým. A moje nožky mi pěkně opláchnou a vlahou vodou umyjí. Následně mi odrbou chodidla dočista do čista, načež mi moje nožičky od lýtek dolů ještě báječně rozmasírují. Nečekal jsem ani, že to bude až tak příjemné. Opravdu ne, spíš jsem čekal opak. Musím konstatovat, že takhle hebké a krásné nožičky, přitom svěží a voňavé, jsem měl naposled ještě jako batole. Později už asi nikdy. Až dnes. Ta zanzibarská černoška se opravdu vyznamenala. Její pedikúra mi udělala náramně dobře.

<<  Treking mezi postelí a vodou  >>

obrázek Tudy a doleva trekuju do postele, nazpátek zase na pláž
Protože i hodinu po poledni máte v lednu na Zanzibaru sluníčko přímo nad hlavou a strašlivě a nemilosrdně z bezmračné oblohy na vás dolů praží, jdu z pedikúry do naší chajdy, abych si trochu zdřímnul. Slastnou očistu a regeneraci nožiček tak vystřídám slastným spánkem. Joj! To se mi teď krásně spinká!
Když se probudím, už pak až do pozdního času praktikuju to, co při pobytu u moře dělám ze všeho nejraději. Přemísťuju se z postele do vody a zase nazpátek. Trekování mezi vodou a postelí mi nejlépe vyhovuje. Plavu rád, spím rád, v posteli jsem rád. Proto právě takhle si ten relaxační pobyt tady nejvíc užiju.
Po vyspinkání se mi zprvu koupání moc nelíbí. Je totiž právě nejsilnější odliv, což má za následek, že na hlubší vodu, kde se dá plavat, to je dál, než to mám za přílivu z postele na pláž. Ale s postupujícím odpolednem příliv přináší masy vody zase zpátky k pláži. A to už je koupačka zase dokonalá a naprosto bez chybičky.

<<  Přípravy na zítřejší výlet  >>

V průběhu odpoledne se domlouváme, že bychom zítra podnikli výlet za delfíny, který tu nabízejí. Musím všechny trochu přemlouvat, že zdejší pobyt je potřeba ještě trochu okořenit a zpestřit. Zejména Líbě se nechce, protože tu máme být jen tři dny a ona si chce maximálně užít sluníčka. Nakonec se ale domluvíme všichni čtyři.
Jen Pepa s námi nepojede, ačkoli na téhle atrakci, jak říká, taky ještě nebyl. Jenomže výlet začíná už v šest ráno a to je na Pepču brzy. On má tady taky jen tři dny odpočinku, pak má být jen dva či tři dny doma a opět pofrčí zpátky do Afriky s dalšími klienty. A tak je pro něho odpočinek, dostatek spánku a leháro docela vzácná věc. Přesto nám Pepa na recepci našeho resortu Amman Bungalows zítřejší výlet domluví a tak si můžeme na pátou či půl šestou ranní řídit budíky. Musel jsem ostatní trochu přemlouvat, nejvíc asi Líbu, a to se mi taky později trochu vymstilo. Nuž, ale musíme všechno odvyprávět pěkně popořádku. Na výlet se pojede až zítra a dnes je ještě dnes.
obrázek Supermarket, čili obchod, kam chodím nakupovat pitnou vodu
Po večeři zůstaneme s Pepou u piva, zatímco všechny dámy jsou šopovat, čili jak říká našinec, nakupovat. Líba má od včerejška vyhlédnuté tričko, které jí sedne ke gatím zakoupeným předevčírem v Kamenném městě. A Alča, která pořád s vážnou tváří tvrdí, že má už suvenýrů moc a nemá je kam dát, si přesto přikoupí další misku. Alespoň malou, no ne? To se všechno dozvím, když dámy potkám, zatímco jdu koupit několik lahví pitné vody potřebné za zítřejší výlet za delfíny.
Pak už na nic nečekáme a dáme si rychle dobrou noc. Vždyť zítra musíme vstávat opravdu brzy. Jenom já ještě dlouho svítím s tužkou v ruce, jak se snažím dokončit všechny zápisky, které mi za dnešek, a tentokrát dokonce i zčásti za včerejšek v mém deníčku chybějí. Spát jdu teprve, když opravdu dopíšu poslední myšlenku, jestli totiž zítra během poměrně drahého padesátidolarového výletu vůbec nějaké delfíny uvidíme. Snad ano, vždyť ten výlet má trvat šest hodin. Tak uvidíme zítra. A teď už, můj milý deníčku, dobrou noc!

<<  Pátý den, úterý 31. ledna  >>
<<  Nepříliš vydařené ráno a ještě nepodařenější výlet  >>

Vstáváme ještě za tmy. A dnešní ráno nezačíná dobře. Venku prší. Včera jsme sice taky v noci zaznamenali déšť, ale ráno po něm už nebylo ani památky. Jenže dnes prší ještě teď ráno. Sice drobně, ale za to, zdá se, vytrvale.
Je pravda, že včera jsme šli snídat o dobré dvě hodiny později, a možná právě proto se dnešní snídaně nedá pochválit. Zdaleka není tak pestrá a bohatá, jako včera, a zdá se, že v šest hodin, na kdy máme snídani domluvenou, sotva začínají jednotlivé pokrmy roznášet. A tak, abychom byli včas připraveni k odjezdu, dám si jen dva koláče s šíleně sladkou marmeládou. Jen stěží bych si něco podobného dobrovolně k snídani dal, ale tady teď nic jiného na dohled není. Na chleba taky čekáme strašně dlouho a když ho konečně přinesou, je k němu stejně jen zas ta hnusně sladká marmeláda.
O půl sedmé, kdy máme odjíždět od recepce, pořád ještě prší. Zima sice není, ale i tak je naše nálada skoro na bodu mrazu. Prší pak dlouho ještě cestou, nakonec však déšť přece jen ustane.
Na výlet za delfíny odjíždíme jakýmsi taxíkem s hlubokými měkkými sedadly. Jedeme dlouho. Podezřele dlouho!? Když jsem se Pepy včera na recepci ptal, jak daleko na ten výlet pojedeme, mávl jen rukou: "No přece tady někde do okolí!". "Aha, jasně, přece nepojedeme na druhou stranu Zanzibaru", pomyslel jsem si ještě.
Jenomže když s námi teď skoro po třičtvrtěhodině jízdy řidič zastaví u čerpací stanice, začínáme tušit zradu. My snad opravdu jedeme zž na druhou stranu Zanzibaru! Ptám se ho, jak dlouho ještě pojedeme a dostanu odpověď, kterou jako by mi uštědřil jednu rovnou do nosu! "Ještě pojedeme hodinu a půl!", řekne stručně, aniž by hnul brvou.
Nám ostatním tahle odpověď ovšem řádně pohne žlučí. Stejnou cestu přece zase budeme muset jet zpátky! Proč nám to nikdo neřekl, že z šestihodinového výletu budeme víc než čtyři hodiny na cestě autem? To bych rozhodně nikam nejel! Za to by mi žádní delfíni každopádně nestáli! Jenže na nářek je pozdě. Jsme skoro na půl cestě a vrátit se, to je teď už asi blbost. A tak jen čekáme, co se z tohohle výletu nakonec vyvrbí.
Líbě dojde, že místo, aby si užívala zanzibarského sluníčka, na které tu má jen pár dní a pár hodin, bude kdovíjak dlouho trčet zavřená v autě. Lítostí se jí spustí slzičky a strašlivě mi vynadá, že jsem ji k tomuhle výletu ukecal, a nakonec se mnou přestane mluvit. Úplně. Alča se jí snaží utěšit, ačkoli taky není z vývoje situace nijak nadšená, ba spíše naopak. Všichni jsme z toho rozladění víc než westernové piáno, když zastřelili ladiče. Nikdo z nás není rád, že jedeme tak daleko a já jsem teď takovým hromosvodem, protože jsem do toho všechny uvrtal. Ajaj! Tohle zanzibarské koření má poněkud trpkou a slanou chuť!
Za hodinu a půl nám pořád ještě taxikář nezastavuje, cesta trvá ještě o čtvrt hodiny déle. Takže moje zpočátku žertem míněná poznámka o tom, že v osm hodin s námi vyjede loď z Kamenného Města, se ukázala bohužel nebýt zrovna podařeným vtipem, neboť drsná skutečnost ho zcela předčila.
obrázek Ze severu Zanzibaru jsme dojeli až na jih ostrova do Kizimkazi
V Kamenném městě sice nejsme, ale dojeli jsme opravdu až na druhou stranu Zanzibaru, až téměř na samotný jih ostrova. Což je ještě o dost dál, než kdybychom jeli pouze do Kamenného města. Vůbec mě v tu chvíli nezajímá, ke vlastně jsme. Až doma zjistím, že místo, kam nás dovezli, se jmenovalo Kizimkazi.
Líba na mě opravdu už dlouho nemluví. A když už promluví, tak mi spílá. Že ona nikam jet nechtěla, já že musím pořád něco shánět a řešit, že nevydržím nikde chvíli na místě. A že má kvůli mě zkažený celý den! To jsou jediné věty, které z ní od rána vypadly a které celou dobu dokola opakuje, jako zaseknutý flašinet. Taky mám tímhle výletem zkažený celý den, jako všichni. Bohužel. Tohle se prostě nepovedlo. Že nás povezou takhle daleko, opravdu nikoho z nás, a bohužel ani Pepu, kterého jsem se na to zvlášť ptal, absolutně nenapadlo. Představovali jsme si ten výlet docela jinak, že pojedeme opravdu jen lodí a to někde blízko, v okolí Nungwi.

<<  Kde jsou delfíni, vy podvodníci?  >>

obrázek Tahle pramice že je loď pro dvacet lidí?
Na lodi nakonec začínáme až o půl deváté. Hrůza! A loď? Původně slibovaná velká loď pro dvacet lidí se zvrhla na malou kocábku. Jedeme v ní jen my čtyři a černošská posádka. V těchhle neckách rozhodně dvacet lidí jet nemůže, protože už v okamžiku, kdyby nás bylo o dva víc, byla by přeplněná. Kdyby schovali motor a do postranic zasadili vesla, nikdo by nepochyboval, že je to docela obyčejná pramice.
Naši posádku brzy začnu podezřívat, že ani nevědí, jak delfín vypadá. A asi nebudu daleko od pravdy. Sice se možná snaží přes vysílačku s někým spojit, ale zřejmě nikdo nevidí nikde ani ploutvičku. Nedivím se.
obrázek Nevidíte prosím vás někdo aspoň jednoho delfína?
Na delfíny je o kolem deváté už zatraceně pozdě. O půl sedmé ráno, kdyby to ale opravdu bylo někde v okolí Nungwi a ne na opačném konci Zanzibaru, to bychom snad šanci měli. Ale teď už ne. A tak nás svezou asi dvakrát sem a tam po moři a dosti trapně hledání delfínů předstírají. Pořád dokola jenom opakují, že tu delfíni někde jsou a že je musíme hledat. To určitě!
Samozřejmě, že delfíny hledáme marně, a to nejen proto, že je už vlastně ani nikdo najít nechce. Všichni vědí, že tu dnes už žádní nejsou a taky nebudou. Jsme stále pořádně naštvaní a myslím, že i ti černí mládenci to na nás jasně poznávají. Ale ani oni asi nemohou za to, že nás sem někdo jiný nechal dopravit přes celý Zanzibar úplně zbytečně. Jenže brzy ještě získáme pocit, že oni tu s námi jezdí sem a tam docela účelově. Zvlášť, když ještě nabereme na palubu nějakého rybáře, abychom ho dovezli na jakousi větší rybářskou loď. A hned potom na jinou loď s nějakými Japonci zase vezeme záchrannou vestu. "Aha, vy dobráci! Tak o tomhle se domlouváte vysílačkou, a ne o delfínech!", říkám si potichu sám pro sebe. "Tak dost!", řeknu vzápětí už docela nahlas, protože mi už dochází i ta poslední špetka trpělivosti. Jsme snad, kurník šopa, turisti, a nebo nějaký lodní taxík?
Naše nevraživost značně stoupá a je nejvyšší čas ji nějak zchladit. Jasně našim lodivodům říkám, že okamžitě končíme s nějakým ježděním sem a tam. Delfíny už necháme tam, kde jsou! Ať si je třeba strčí pod kšiltovku! Nebo kamkoli jinam! Tady jsem ve své angličtině vynechal několik sprostých slov, která bych jim česky asi řekl, ale která anglicky neumím. Takže teď se alespoň na chvíli pojedeme někam vykoupat a zaplavat si. Sluníčko se už přece jen ukazuje o dost víc, i když za oblačnost se pořád ještě často schovává.
Dovezou nás tedy nedaleko k opuštěnému břehu lemovanému skalisky a úzkým pruhem bílého písku. Dostaneme tu čas na vykoupání či šnorchlování. Naštvaná Líba ani Monika však do vody vůbec nejdou a zůstanou dřepět na lodi. Asi na protest vůči mně, zdá se. Zaplaveme si jen tedy já a Alena. Nevím však jak Alča, taky jí není moc do řeči, ale já z plavaní a koupání žádný zvláštní požitek nemám.
Vezmu si do vody šnorchl. Nejdřív je pode mnou hloubka, kousek dál ale narazím na korály. Kolem nich je pod hladinou spousta různých druhů rybek. Některé z nich mi připomínají rybičky z Rudého moře. Můžou to být, že jsou to stejné druhy. Určitě některé žijí nejen tady, kolem Zanzibaru, ale na severu i v Rudém moři. Jenomže ty korály a rybky jsou teď za přílivu dosti hluboko, na nějaké fotografování to rozhodně není.
obrázek Líba si jde ke skalnatému pobřeží zaplavat až napodruhé
Vystrčím hlavu nad hladinu. Když vidím na lodi ty moje naštvaný holky, rázem mě šnorchlování a plavání přestane bavit úplně. Nasadím si brejle na čelo a plavu zpátky k lodi. Jen Alča ještě chvilku šnorchluje, ale pak připlave k lodi taky.
obrázek Necháme se odvézt napátek do vsi
Lodníci pak s námi ještě popojedou o kousek dál a o něco blíž k pobřeží. Pak nám znovu zastavují na vykoupání u nevelké, úzké a opuštěné pláže. A tady už konečně vlezou do vody i Monika s Líbou. Jenomže nás už ani jinak docela příjemné vykoupání a zaplavání nikoho moc nebaví. Všichni jsme zklamaní a trochu (Líba hodně, hlavně na mě!) naštvaní. A tak po krátkém zaplavání se necháme odvézt nazpátek do vsi, odkud jsme vyplouvali. Ani naše posádka podvodníků s delfíny už s námi asi ani nikam jinam jet nechce. Delfíny jsme všichni už dávno vzdali. Ti prokletí kytovci, na které nás sem nalákali, odplavali bůhvíkam. Pokud tu vůbec kdy nějací delfíni byli. A na to já bych teď nevsadil ani fazoli proti dolaru!

<<  Honem nazpátek za sluníčkem!  >>

Na břehu nás dovedou ke stolu, že prý tu budeme mít oběd. Čekám zase nějakou habaďůru a tak se ptám, jestli je to v ceně. Prý ano. No tak dobrá. Jestli to máme v ceně, tak jim to, těm podvodným obchodníkům s neexistujícími delfíny a lodním taxikářům, přece nenecháme! Ale i tak pokládáme všichni oběd spíš jen za další zbytečné zdržování před návratem, protože chuť na nějaké jídlo nikdo z nás nemá a hlad už vůbec ne. Spíš je nám z toho dnešního podivného a značně nepovedeného výletu tak nějak divně od žaludku...
obrázek Po stromem máme výhled na moře a rybářské loďky
Sedíme pod stromem u stolu, odkud máme výhled na moře a rybářské loďky. Chvíli na jídlo musíme čekat. Líba opět vrčí, že jí utíkají vzácné chvíle na zanzibarském sluníčku. K obědu dostaneme rýži, nějakou těžko definovatelnou omáčku, jakousi suchou pokrájenou placku a nakonec přinesou kousek pečené ryby. Není to nijak velká porce, ale nám každopádně stačí. Ryba je však opravdu dobrá, zajímavě zanzibarsky okořeněná, a nemám v ní dokonce vůbec žádné kosti. Jen Líba si svou rybu nepochvaluje. Má dnes prostě smůlu. Smůlovatou. Její kousek ryby dobrý není a nemá ho ani pořádně propečený. Ale nikomu nic neříkáme a neřešíme to. Jen by nás to zase zdrželo. Sníme tedy, až na Líbu, všechno docela rychle. Pak neprodleně zaplatíme za kolu, která už v ceně oběda nebyla, a honem spěcháme do auta!
Všichni už chceme mít tenhle nepovedený výlet za sebou a co nejdřív toužíme být zase zpátky na bílé pláži našeho resortíku a v naší nádherně modré a teploučké vodě. I když musím říct, že i tady, na jihu zanzibarského ostrova Unguja, je moře stejně modré a stejně úžasné, jako tam na severu. Jenomže tady jsme prostě naštvaní a chceme pryč! Tak na co ještě čekáš, drožkáři? Všichni už sedíme, tak jedem! "Go! Go! Quickly!", velím tomu rozespalému lenochovi za volantem. On se však jen líně a pomalu protáhne a svým navyklým volným a rozvláčným africkým tempem nastartuje a zařadí. Konečně jedeme nazpátek!
Jenže nás čekají další skoro dvě hodiny strávené v autě, než se z jižního pobřeží Zanzibaru dostaneme zase zpátky na sever. Tohle okořenění Afriky se fakt nepovedlo. Kvůli sotva hodině a půl na loďce, kdy z delfína neuvidíme byť jen stín pod hladinou, bychom se určitě netrmáceli dvě a půl hodiny na druhý konec Zanzibaru a pak stejně dlouho zase zpátky. To je normální lumpárna, organizovat takovýhle debilní výlet! Hlavně když jsme jim zaplatili dolary, že? Zase se mnou začíná lomcovat vztek. Už proto, že vidím Líbu, jak je jí líto sluníčka, o které tímhle výletem přišla a vzpomenu si na její ranní slzičky. Snažím se sice svůj vztek potlačit a Líbu spíš uklidnit, stejně jako Monika s Alenou. Ale není to snadné. Člověk neví, jestli je víc naštvaná nebo rozlítostněná. Líba prostě přišla o spoustu milovaného sluníčka. A to jí nikdo ničím nenahradí. Určitě mi to dlouho nezapomene...
Postupně všichni v autě přestáváme mluvit. Na stále rozzlobenou Líbu se posléze raději už ani nedívám a zkusím si zdřímnout. Dospat brzké ranní vstávání, než budeme zase na pláži a na sluníčku, to se může hodit. A taky je to vlastně jediná rozumná věc, co se teď dá dělat.

<<  Ležení, smažení a konečně i trochu vlny  >>

Jen co se vrátíme zpátky do kempu, spěcháme všichni co nejrychleji na pláž a do vody. Odpoledne bude naštěstí ještě dost dlouhé, takže se i Líba už trochu uklidnila a užívá si sluníčka, co se do ní vejde. "Hakuna matata!", Líbo. Máš to přece napsané i na svém tričku, co sis tady na Zanzibaru koupila!
obrázek Smažení na odpoledním slunci v době počínajícího přílivu
Na pláži vidím, že před chvíli zřejmě vrcholil odliv a moře už opustilo nejnižší hladinu. Slaná azurová voda se už zase začíná vracet zpátky k pláži, i když jí to zpočátku jde ještě hodně pomalu. Avšak poslušno zákonům přitažlivosti nebeských těles se moře vytrvale a stále rychleji snaží stoupat po písečné pláži výš a výš. Monika s Líbou jsou pak na bílém plážovém písku společně s Alčou a zčásti i s Pepou vyvalené úplně celičké odpoledne. Já během té doby chodím sem a tam a stejně jako včera se podle momentální chuti přemísťuju mezi postelí a vodou. Obloha je po celý zbytek odpoledne dokonale stejnoměrně modrá. Nikdo by teď rozhodně nehádal, že ráno tady pršelo a celou polovinu dopoledne bylo zataženo těžkými mraky. Moje holky se obě smaží a smaží a snaží a snaží se dohonit čas zmeškaný tím zpackaným dopoledním výletem.
Pepovi když vylíčíme, jak se náš výlet nepovedl, pokouší ho vyreklamovat. Po dlouhém dohadování na recepci nakonec vydyndá to, že nám vrátí třicet dolarů. Za nás za všechny čtyři. Není to nic moc, ale nám o peníze až tolik nešlo. Spíš nám vadil ten zbytečně ztracený čas, ty čtyři hodiny v autě z celkem šestihodinového výletu, o kterých se nám předem nikdo nezmínil ani náznakem!
Během odpoledne se nám taky z ničeho nic ztratí Monika. Prostě najednou někde zmizí. Nejdřív chtěla vodu, která jí došla a taky že si v baru hodlá koupit kolu. Tak dobrá. Od chození sem a tam, do postele a do vody, jsem tady já. Dojdu tedy do chajdy pro láhev vody a nesu Monče odtud taky peníze, aby si kolu v baru měla za co koupit. Jenže Monča nikde. Hledám ji všude možně a nikde není. Hledám v baru, hledám v chaloupce, vracím se k Líbě, jestli jsme se neminuli.
obrázek Monika se nám ztratila někde tam mezi vlnami
Na dece u Líby ale taky není, nejspíš ani pod dekou. Ani Pepa ji zřejmě neschovává a nikdo neví, kde je. Navštívím Alču v chaloupce, kde spolu obě bydlí, a zase nic. Je zamčeno a Monča nikde. Jakoby se vypařila. To už ji začínáme trochu znervóznělí hledat všichni. Až posléze Moniku objeví Líba. Monika právě vystupuje z vody. Byla tam tentokrát hodně dlouho. Zakecala se tam s nějakým černošským mládencem, co se kolem ní už drahnou chvíli motal. Uff! Na moře jsme sice taky koukali, ale Moničinu tmavovlasou hlavu jsme mezi všemi těmi ostatními černými, kteří se tu koupají, proti sluníčku prostě nepoznali. A navíc se moře stále více vlní a plavci jsou často za vlnami schovaní jako europoslanci v Bruselu.
A tak si Monča nakonec i tu kolu v baru dala a dál se s Líbou smažila na zanzibarském písku pod zanzibarským slunkem. Myslel jsem, že obě se vydrží opékat na pláži a na sluníčku až do konce. Až než se moře zbarví do oranžova a sluníčko se tam někde vzadu zakulí do moře a schová po hladinu.
obrázek Užívám si nádherné houpavé vlny
Ale kdepak. Do západy slunce to nevydržely. Už o půl páté toho mají dost a zbabělé prchají do chajdy pod střechu. Prchnou zrovna v okamžiku, kdy vrcholí příliv a do pláže se zvedají krásné a nádherně se pohupující příbojové vlny. Nejsou nijak silné a nejsou vůbec nebezpečné, ale přece jen už jsou příjemně houpavé, houpavoučké. Krááásně hoooupacííí... A to je něco pro mě. Takové vlny fakt miluju. Tak šup do vody!
Zatímco moje holky zbaběle prchly, já teď naopak do chaloupky nejdu. Pro změnu tu zůstávám hodně dlouho zase já. Jenomže ne na pláži, ale celou tu dobu jen ve vodě. Určitě si tu plavu a houpám se víc než hodinu! Užívám si to, protože takovéhle rozhoupané moře s vlnami mám rád a bohužel na něj mám štěstí jen málokdy a málokde. Kdepak! Teď mě tu z vody jen tak něco nedostane! Voda je báječně teplá, překrásně modrá, s těmi vlnami to prostě nemá chybu! Dnešní pozdní odpoledne jsem si zdejšího moře určitě užil nejvíc! Dokonalost sama. Skvělé pokoupání! A úžasné vlnění!

<<  Poslední zanzibarský večer v restauraci  >>

obrázek Výhled z terasy restaurace při západu slunka
Večer jsme kolektivně dohodli strávit v restauraci. Dorazíme do ní, ještě před západem slunka, na který je odtud z terasy na pláží nádherný výhled oproti odpolednímu ozvláštěný teple oranžovým nádechem, jakým zapadající sluníčko ozařuje moře, pláž i jednotlivé budovy našeho resortu.
V restauraci si nejprve dáme lehkou večeři. Sice jsme to původně ani jako lehkou večeři nemysleli, a chtěli si dát pořádnou, ale zdejší porce jinou než lehkou večeři zkrátka nepřipouštějí. Protože dnes je náš poslední zanzibarský i africký večer, nechceme jít nějak příliš brzy spát. Chceme si večer trošku poklábosit, zhodnotit všechno, co jsme na naší čtyřtýdenní cestě zažili, a dát si něco dobrého k pití. A tak si nejprve dáme dvakrát mojito a pak pokračujeme pivkem. To je ovšem narozdíl o mojita plného ledu vlahé jako ranní moč.
Pepa vede disputaci s manažerem restaurace, v níž sedíme, protože zdejší poměry vůči nám hostům nejsou zkrátka nic moc. Pivo je teplé, porce mrňavé, zato za spoustu dolarů. Líbin čokoládový dort s flambovaným banánem je taky naprostá katastrofa. Nejdřív ho přinesou úplně bez banánu. Po naší reklamaci sice Líba banán dostane, ale co se flambování týče, tak už zřejmě zapomněli, co to je a jak se to dělá. Štamprle, kterým se měl banán oflambovat, do sebe zřejmě kopnul obsluhující číšník, jinak by se tu na place nemotal jako rozpustilé klubíčko mezi vzteklými kocoury.
V hospodě sledujeme i jakési taneční vystoupení. Africké bubínky a rytmika celkem ušla, barevné kostýmy taky, ale secvičené to moc neměli. A nějak africké a domorodé mi to taky zrovna nepřipadalo. Spíš jen taková šou pro turisty a to velmi nevalné úrovně, řekl bych. Jediný dolar, který jim Líba vhodila do košíku, byl myslím adekvátním ohodnocením toho, co nám tihle "umělci" předvedli.
Připravujeme se taky na to, že nakonec i pozdravné pohledy ze Zanzibaru nějaké odešleme. Našim rodičům, dceři Pavlíně, známým a kamarádům tak pošleme nakonec ony kýčovité pohledy s tím neskutečně modrým mořem, jaké se na Zanzibaru posléze ukázalo být i ve skutečnosti takové, jako na pohlednicích. Pepa pak mluví o pohledech s Líbou a přijde nějak na to, že Líbě je líto, že nemá žádný zanzibarský pohled pro sebe a domů. A pak Pepa mně a Moniku přesvědčí, abychom tajně nějakou pohlednici Líbě domů odtud taky poslali. S Monikou se tedy na Pepův popud pod záminkou potřeby jít na toaletu na chvíli vytratíme, abychom nepozorovaně pohled se zanzibarským mořem koupili v některém z nedalekých stánků. Ještě ho ale budeme muset nějak tajně a nenápadně napsat a hlavně i odeslat. Snad tím Líbě opravdu uděláme radost.
Teplé pivo nám v restauraci moc nejede. Dáme proto jenom dvě a krátce po deváté se rozhodneme jít bydlet. Zaplaceno už dávno máme. Přinesli nám totiž účet, aniž jsme ho chtěli. Jasný náznak, abychom vypadli! Takže jsme ten poslední zanzibarský večer nakonec nijak nenatahovali. Já a Líba jsme přitom úplně poslední, kteří restauraci opouštíme. Monika, Alena i Pepa z hospody dávno odešli, Jen já a Líba tu ještě dopíjíme. Teď už spolu zase normálně mluvíme, hořké koření nepodařeného výletu už je ne snad zapomenuto, ale alespoň upozaděno. Na Líbu ale to jediné teplé pivo, které si v restauraci dala, funguje jako dokonalé zavíradlo očí a tak se nakonec i my dva odebereme ke spánku, aniž máme dopito. Stejně je to teplý pivo hnusný!
Do postelí se tím pádem já i Líba dostaneme poměrně brzy, ale alespoň nám nebude zatěžko ráno dřív vstát. Musíme se přece ještě zabalit na cestu a připravit se na návrat domů. Na návrat do zimy a do třeskutých mrazů.

<<  Šestý den, středa 1. února  >>
<<  Ranní balení  >>

Vstávám kolem sedmé. Venku zběsile krákají vrány, jako by jim malí ptáčci štěbetáčci, co mají u nás pod střechou hnízdečka ukrytá v rákosových rohožích, sezobali jejich pracně posháněnou snídani. Vykouknu ven a první, co spatřím, jsou temná mračna. Pohled na opačný konec oblohy však vypadá optimističtěji, neboť se zdá, že odtamtud ona mračna začíná vytlačovat jasná modř zanzibarské oblohy, která přece jen opět slibuje krásný a slunečný den.
Dnes už není leden. Ten včera skončil. Začíná únor a ten pro nás znamená konec naší letošní dovolené. Sice ještě do odpoledne budeme tady, v resortu Amaan Bungalows ve vesnici Nungwi na severu Zanzibaru, ale musíme se už sbalit, abychom odpoledne mohli odcestovat na letiště.
Nemůžu říct, že by se mi domů chtělo. Už několik dní dostáváme zprávy o tuhých mrazech a arktické zimě, která u nás ve středu Evropy v těchto dnech panuje. A vyvrcholit prý má koncem týdne. No, to tedy přijedeme akorát do toho nejhoršího a právě v době, kdy bychom se měli aklimatizovat ze zdejších tropických teplot a tropické vlhkosti. Bude to hrůza. Obávám se ostatně i cesty domů, protože žádné oblečení do silných mrazů sebou ani nemáme. Uvidíme. Však ono to nějak dopadne. Jako vždycky.
Teď si ještě můžeme užívat pár hodin tepla a poslední chvíle na východě Afriky, na Zanzibaru. A zatímco já sedím před chaloupkou, před sebou spoustou květů, zeleně i kokosovou palmu, a zapisuju si do svého notýsku první ranní poznámky, Líba už začíná balit kufry. Máme teď o jeden víc, než když jsme zhruba před čtyřmi týdny odlétali sem do Afriky. Místa na všechno tedy snad bude dost, ale my chceme jako už tradičně všechny suvenýry, pokud je to možné, mít sebou a pod dohledem v příručních zavazadlech. Kromě malawijského rumu, samozřejmě.
obrázek Líba, aby si po snídani takhle mohla zakouřit, musela nejdřív sbalit všechna naše zavazadla
Ten v příručním zavazadle mít nemůžeme, to by nám do letadla neprošlo. A když teď vidíme, kolik se nám různých suvenýrů postupně nashromáždilo, ukazuje se, že příprava příručních zavazadel bude nakonec to nejsložitější. Možná i proto, že k suvenýrům se nám do příručních zavazadel musí vejít i to nejteplejší oblečení, které máme. A taky boty! Nemůžeme přece v Evropě vyskočit z letadla do třeskutých mrazů v sandálech.
Sbalit zavazadla musíme ještě před snídaní. Ptám se Líby, jestli chce s balením pomoct. Nechce. Jako obvykle. Domluvíme si jen pár základních věcí a mám ji nechat prý nechat v klidu balit. A tak se jdu podívat do chaloupky k Aleně a Monice. S Mončou se držíme konspirace ohledně tajného pozdravného pohledu Líbě domů a máme teď čas na pohled napsat adresu a samozřejmě pozdrav ze Zanzibaru. Pro všechny naše pohledy jsme koupili známky a i pro náš tajný máme jednu navíc. Už taky víme, jak zařídíme jeho poslání, aby Líba nevěděla. Všechny pohlednice se známkami nechá Pepa před naším odletem v Kamenném městě panu Tabu, který zařídí jejich odeslání. A tak celkem snadno vpašujeme mezi všechny pohledy i ten náš jeden tajný. Líba opravdu nic netuší.
Po snídani pak už zavazadla víceméně jen uzavřeme a přenášíme všechno k Pepovi na pokoj. Jeho pokoj, jak je na recepci domluveno, můžeme totiž uvolnit až těsně před odjezdem a na konci se tu můžeme vystřídat s posledním osprchováním a připravit se k odjezdu všichni pohromadě.

<<  Poslední chvíle před odjezdem  >>

Máme teď ještě před sebou více než čtyři hodiny na poslední sluníčko, na poslední vykoupání a plavání. Neváhám, neotálím a jdu se naložit do azurové vody, co se do mě vejde. I obloha se čistí s postupujícím odlivem aby se nakonec vyčistila úplně a nabrala hlubokou modř tak, aby s mořem, respektive s Indickým oceánem, hrála a souzněla těmi správnými modře zbarvenými tóny. Ty odstíny k sobě nádherně ladí a společně vytvářejí dokonalou zanzibarskou symfonii barev.
Opět si to ve vodě užívám. Mám pocit, že takhle báječnou vodu jsme snad ještě nikde nezažil. Připadá mi to tak, ale určitě to bude jen zdání, když člověk postupně intenzitu starších prožitků zapomíná, zatímco ty nové vnímá bezprostředně a tudíž naplno. Ve vodě naložený vydržím i dnes hodně dlouho. Spíš se ale dnes cachtám, než plavu, a snažím se dostatečně prosolit, abych pokud možno čerstvý vydržel celou cestu domů a aby mě neporazil onen víc než padesátistupňový teplotní rozdíl, který nás čeká. Jeden z mých kolegů mi to ani dnes neopomněl esemeskou škodolibě připomenout.
obrázek Ráno je velký kus pláže ještě ve stínu
Protože dnes už nemám k dispozici postel, kterou bych s vodou mohl střídat, řeším krátké přestávky mezi jednotlivým cachtáním tím, že se projdu k nedalekých stánkům a obchůdkům. Na pláži by se teď ráno ani moc ležet nedalo. Jednak je podstatná část zdejších pláží zalitá vodou ranního přílivu a pro osychání na slunku je taky většina plážového písku ještě ve stínu. A tak se prostě jen tak procházím. U obchůdků se jen tak lehce rozhlížím, jestli by mi náhodou něco nepadlo do oka, třeba jestli bych zase nesehnal nějakýho šikovnýho hrocha. Obrázek, který se mi líbil hned první den, ten jeden jediný, který by mi za to stál, už nemají.
obrázek Snažím se naposled zachytit atmosféru a barvy zanzibarského moře
Ostatně Líba a Monika mi to nahlásily už hnedle na druhý den, že už se ten můj obrázek dvou Masajů z krámku ztratil a že ho tudíž někdo asi koupil. Vida. Zdá se ale, že všechny ostatní, které se mi už tolik nelíbily, tam pořád ještě mají.
Musím si taky ještě najít chvíli na fotografování. Chtěl bych udělat pár obrázků pláže a pokusit se znovu a naposledy zachytit tu atmosféru úžasné zanzibarské modři.
obrázek Krab ve skalní škvíře,
to je ale zvíře!
Přitom se mi podaří docela slušně vyfotit i některé z krabů, kteří tu na okraji pláže zalézají do skalních škvír, aby odtud po chvíli zase vylezli nebo alespoň vykoukli. České jméno tihle krabi žijící v západních oblastech Indického oceánu nemají. Já jsem alespoň žádné nenalezl.
Nějakou tu
obrázek Monika coby fotomodelka na zanzibarské pláži
fotku chtěla na Zanzibaru nakonec ode mne udělat taky Monča. Takže kolem ní po pláži skáču jako hladový vlk kolem malé ovečky a cvakám fotoaparátem jako zima zuby. Monika je naštěstí docela fotogenická modelína a tak se mi snad alespoň nějaká její fotka povedla. Ale vlastně ne snad. Určitě. Když už se některé fotky líbily i Monice natolik, že mi svolila dát je do mojí internetové fotogalerie, tak určitě. A Monika pak taky ještě vyfotí mne a musím říct, že se jí taky některé moje fotografie dost dobře povedly. Za to, jak já na fotkách vypadám, za to Monča přece nemůže. Ani trošku.
Taky se během dopoledene stavím s Líbou a Monikou v cukrárně na kafe. Zajdu tam i podruhé, o něco později, a tentokrát s Pepou. Pepa si dá kafe, já teď mám ale docela nečekaně chuť na zmrzlinu. A jen co zkonzumuju zmrzlinu, dostanu chuť na pivo. Zvláštní, co se mnou to zanzibarské podnebí dělá...
Nejdřív se zase ale na půl hodiny ztratím ve vodě. Teprve potom si za poslední tanzanské šilinky koupím pivo a Monča kolu. No a pak už je nejvyšší čas na to úplně nejposlednější polaskání s nádherným a úžasným zanzibarským mořem.
Líba odchází do sprchy jako první. Alena, Monika a já lezeme z vody současně. Zatímco ony si balí svoje deky, já stojím a suším se ve stínu pod terasou restaurace. Na slunci to praží hodně. Slunce nám teď stojí téměř kolmo na hlavou a já začínám cítit mírně spálená záda. A to jenom z vody! Na sluníčko jsem si tu narozdíl od ostatních nelehl ani na vteřinku!
obrázek Těch úžasných barev zdejšího oceánu se nějak nemůžu nabažit
Pomalu pod přístřeškem terasy osychám a s úžasem a naposled se dívám na moře a všechny ty jeho neuvěřitelné barvy, všechny ty odstíny modré, od světlé azurové až po hlubokou temnou modř. A nedá mi to. Jdu se s mořem rozloučit ještě jednou. Alespoň na chviličku. Hup tam!
A znovu osychám a dám se přitom do řeči s nějakým Němcem, který si také zalezl pod terasu do stínu. Mluvíme spolu pochopitelně anglicky. Německy bych se s nikým nedomluvil. On se hlavně vyptává, já zase tak zvědavý nejsem. Českou republiku prý zná (aby ne, když jsme sousední země!), hlavně prý Prahu, kde asi dvakrát byl. Říká mi potom, že tady v Africe je už asi tři měsíce a cestuje až odněkud z Jihoafrické republiky. V Malawi, kterou jsem já zmínil a pochválil, byl on asi tři dny, které mu celé propršely od rána až do večera a tak proto prý na Malawi dobré vzpomínky nemá. Tak říkám, že my měli docela štěstí. Když už nám některý celý den pršelo, měli jsme zrovna na programu celodenní přejezd a že my si nemůžeme na malawijské počasí stěžovat.
Tenhle Němec byl docela upovídaný a byl by se se mnou vybavoval ještě dlouho. Jenže já už musím jít do sprchy a připravit se na cestu. No a po sprše máme ještě taky na programu restauraci, abychom se před odjezdem najedli. Líba s Monikou se svorně rozdělí o pizzu
obrázek Po posledním obědě
a já si zopakuju předvčerejší večeři. Pepřový stejk mi chutnal i předevčírem a dnes je ještě o poznání lepší. Mám taky o dost větší kus masa a dali mi k tomu i hrst výborné teplé zeleniny, kterou předevčírem docela vynechali.
Tanzanské šilinky nám už došly. Platíme proto kreditkou, protože dolary si chceme nechat na cestu, nebo je nechat až domů a na příště. Přidám si ještě jedno pivo a tak zatím, co ostatní odcházejí definitivně dobalit všechna zavazadla, já při druhém pivu v rychlosti dopisuju svoje další poznámky. Píšu už (s předchozími poznámkami z Malawi a Zambie) do třetího, menšího notýsku, protože ty dva velké, které jsem na tuhle cestu dostal od Moniky, už jsou dávno celé a po všech stránkách popsané. "To bude zase se vším doma práce!", pomyslím si a napíšu si poslední řádky k tomu, co jsem měl ještě ze zdejšího pobytu na srdci.
Naposledy se z terasy podívám na modré barvy zanzibarského moře, zamáčknu slzu, která se mi dere do levého oka a jdu ostatním pomoci se zavazadly. Je nejvyšší čas. Už za pár minut tu má být auto s naším řidičem, které nás dopraví na letiště.

<<  Cesta z Nungwi na letiště  >>

obrázek Naše pětičlenná zanzibarská skupinka
Teď naposledy ještě, jako úplně nejposlednější fotku ze Zanzibaru, fotografuju na samospoušť před naší chaloupkou, tam uprostřed zeleně a květin, celou naši pětičlennou zanzibarskou partu. Akorát to stíháme. Pak už je naše auto tady. Vida! Onen řidič, který nás z Nungwi poveze k letadlu, je náš starý známý pan Ťula. Počtvrté a naposledy (dvakrát jsme tu projížděli při nepovedeném výletu za delfíny) se prokodrcáme po příšerných hrbolech vesnicí mezi resortem a hlavní silnicí. Stejně tak počtvrté přitom míjíme i několik dalších resortů, noční klub, zapáchající smetiště a blíže těžko popsatelnou hromadu nějakého železa neznámého určení a původu.
Pak už pan Ťula stočí auto po asfaltové silnici směrem k jihu a vesnici Nungwi na severu ostrova Zanzibar už nadobro opouštíme. A já teď, teprve teď a právě v tomto okamžiku, se začínám těšit domů. Teď už je opravdu všemu konec. Všechno definitivně skončilo a už jen pojedeme domů. Je to přesně ten nejhorší okamžik každé byť sebehezčí dovolené. Okamžik, kdy je všechno za námi a kdy mám před sebou už jen dlouhý, předlouhý návrat domů.
Mluvíme o tom, že do keňského Nairobi poletíme společně s Pepou. Z Nairobi přes Amsterdam pak už poletíme sami, neboť Pepa v Nairobi jednu noc přespí a domů pak poletí jiným spojem až druhý den. A my se domlouváme s Alčou, jestli pro ní její manžel, který nás do Vídně vezl, přijede a jestli nás bude moci vzít sebou do Brna. Ale nakonec se domluvíme, že do Brna pojedeme z Vídně autobusem, který by měl navazovat na letadlo bez dlouhého čekání. Časově to vychází příznivě.
obrázek Už nefotím, ale obrázky z cesty by byly stejné, jako když jsme před třemi dny jeli na sever ostrova Unguja poprvé
Nikde už nezastavujeme a nikdo už nechceme fotografovat. I tak se cesta na letiště poněkud vleče a připadá mi hodně dlouhá. Přesto je nakonec o mnoho kratší, než včerejší přesun přes celý ostorv za nevyvedenými delfíny. Nejmíň o půl hodiny. I tak se nemůžu dočkat, až z auta už vypadnu. Mám ze včerejška sezení v autě plné zuby. Ale bohužel ještě víc se teď nasedím ve všech těch letadlech, která nás postupně dopraví do Evropy.
Tentokrát v autě nespím. Pozoruju řady domorodých domků postavených kolem silnice. Některé stojí osamoceně, jindy projíždíme menšími i většími vesnicemi. Sleduju, jak je přitom naprostá většina obydlí zdejších vesničanů obklopena houštinami banánových plantáží či řídkým lesem kokosových palem trčících vzhůru proti čistě modrému únorovému zanzibarskému nebi. Najednou se charakter vesnických obydlí změní. Je zřejmé, že už jsme ve městě. Ve městě Zanzibaru, v hlavním městě stejnojmenné části tanzanské federace a v největším městě ostrova Unguja.

<<  Zanzibarské mezinárodní letiště  >>

Konečně. Konečně jsme dojeli na letiště. Pozdravíme pana Ťulu, rozloučíme se s ním a dotlačíme si kufru k letištní budově. Nastal čas obout si teď boty potřebné do evropské zimy, aby nám nezabíraly prostor v příručních zavazadlech. Vypadáme tady v tropické Africe v těch bagančatech možná trochu divně, ale nemáme teď ty boty kam dát, abychom si je mohli cestou přezout až někdy později.
Před odbavením musíme opět připravit povinný obligátní odletový formulář. Bez toho nás neodbaví, jakkoliv mi vyplňování takových papírů připadá zhola nesmyslné. Nedovedu si představit, co s těmi papíry dělají a kam dávají tu spoustu vyplněných formulářů, které musejí na všech letištích a hraničních přechodech každičký den získat. Ale vyplňovat se musí! Znovu chtějí vědět, čí jsem, jaký jsem, kam jedu, kudy a proč. A tak tužky do ruky a vzhůru do boje s úředním šimlem! Jsme na tom všichni cestující stejně, ať jsme odkud jsme. A když papíry vyplníme, Líba s Pepou si nakonec ještě zabáňají poslední cigaretku a můžeme jít na odbavení.
Při příletu na Zanzibar jsem si toho ani moc nevšiml, ale teď je patrné, jaké je zanzibarské letiště, které hrdě nese přízvisko mezinárodní, zoufalá chatrč, přestože je z valné části, jak se zdá, betonová. Nemají tu kupříkladu ani žádnou elektroniku. Tedy s výjimkou té, kterou nám snímají otisky prstů. Ano. Pasový úředník je tady jediný, kdo má na letišti počítač. A taky kameru. Hezky se usmějte, udělá si obrázek! Otisky prstů nám pak s nehranou pečlivostí kriminálního rady sejme pěkně ze všech našich prstíků, aby si je stejně jako při našem příletu zařadil do elektronické kartotéky. Asi v zanzibarských počítačích nemají pasoví úředníci problémy s diskovou kapacitou.
Jinak na letišti samotném už další technika není vůbec žádná, nepočítám-li kávovar a klimatizaci. Klimatizace se zřejmě i tady, jako v mnohým dalších zemích, počítá za luxus, kterým se musí všem dokazovat, jak jsou tady bohatí a že si tuhle vymoženost můžou dovolit. A to je opravdu všechno. Nic dalšího tu už elektronického není ani zbla. Přílety mají napsané křídou na černé tabuli, odlety vidím vedle napsané pro změnu barevným fixem na tabuli bílé. Oprýskanou ceduli letecké společnosti Fly540, se kterou máme do Nairobi letět, pověsí na stejně oprýskaný dřevěný odbavovací stolek. Palubní lístky nám vypisují ručně napůl zlomenou propiskou a aby na ně napsali hodinu odletu nebo čas nástupu, s tím se vůbec nezdržují. Sedět budeme asi tak, jak kdo přijde a kde vezme místo, protože palubní lístky postrádají i tuhle jinde a jindy tak důležitou informaci. A zavazadla? Ta nám jsou ochotni odbavit pouze do Nairobi. Tam si je budeme muset dál do Evropy poslat sami. Jinak to prý nejde. No jasně, ani nás to snad nepřekvapuje.
Něco málo ještě nakoupíme ve dvou malých letištních obchůdcích. Ty mi tu kdovíproč připadají dost podobné těm, u jakých jsme byli někdy dva roky zpátky v černošském ghettu v Kapském Městě. Nejspíš mi to připomíná to malé zamřížované okénko, kterým se nákup vyřizuje. I tady kupujeme hlavně nápoje. Přestože jsme měli vody poměrně dost, už jsme ji cestou dokázali všechnu vypít. A jelikož po odbavení už sedíme ve zdejším luxusu klimatizovaného prostoru, raději se už teď a tady oblečeme do dlouhých kalhot. Kraťasy už musí do báglu.
Na letadlo čekáme dlouho. Podle původního časového plánu jsme už měli být dávno pryč, ale letadlo, které má přiletět z Dar es Salaamu a pokračovat odtud i s námi do Nairobi, je stále v nedohlednu. Žádná tabule, která by nás mohla informovat o nějaké zpoždění, tu nikde není. A zeptat se někoho? To taky postrádá smysl, protože není koho a kde. Není tu ani nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo alespoň budku výpravčího a tamhleten postarší strejda, co tu zametá, stejně nic vědět nebude. A tak dřepíme na tvrdé letištní lavici a stále nervózněji čekáme, co bude dál a jestli se začne něco dít. Nálada je čím dál černější, stejně jako večer, který už dávno vystřídal slunečné denní hodiny.
Nakonec se dočkáme. Přiletí pro nás nevelké vrtulové letadlo, sotva tak pro čtyřicet pasažérů. Ale bude to stačit, neboť když si nastoupíme, ukáže se, že nás poletí dohromady jen asi patnáct. Nějakými africkými tamtamy se k nám dostane informace, že původní tryskové letadlo mělo nějaký problém. A tohle je prý náhradní.
Normálně by nám to mohlo být jedno, jakým letadlem letíme, ale na tomhle je špatně to, že náhradní vrtulové letadlo je pomalejší. A tak i když se teď už nic nezdržuje a odlétáme prakticky hned po nástupu, přece jen už teď odlétáme s hodinovým zpožděním. Ano, přesně hodinu už jsme měli být ve vzduchu. A je taky jasné, že během cesty do Nairobi tímhle pomalejším letadlem nabereme ještě další dávku zpoždění a už začínáme cítit v kostech, že budeme mít problém stihnout naše letadlo společnosti KLM do Evropy. Zvlášť když si budeme muset ještě vybavit palubní vstupenky a zajistit rovněž i přeložení zavazadel. No uvidíme tak za jeden a půl hodiny v Nairobi, jak to všechno dopadne.

<<  Nervozita a honička v Nairobi  >>

K samotnému letu do Nairobi není co dodat. Během večerního přeletu se nestane vůbec nic mimořádného, co by stálo za zaznamenání. Nám pak už nezbývá nic jiného, než jen nervózně pokukovat po hodinkách a sledovat čas. Stejně ale nevíme, jak rychle se naše hodinové zpoždění, nabrané už při odletu ze Zanzibaru, nadále ještě díky pomalému letadlu zvyšuje. Nevíme nic. Nevíme jak rychle letíme, ani kdy bychom mohli očekávat přistání v Nairobi. Nikdo nám nic neřekne. Proto jen trpělivě sedíme a čekáme, až tenhle přelet skončí.
Na letišti v Nairobi opravdu moc času nemáme. Pepča, který dnes už dál nepoletí, tu s námi ještě všechno oběhá, aby nám pomohl zařídit všechno potřebné na odlet. Nejhorší je to se zavazadly. Abychom si nemuseli kvůli jejich vyzvednutí kupovat keňská víza, dostal naše zavazadlové lístky jakýsi černoch společně s úkolem, aby nám naše kufry odbavil na let do Amsterdamu. Jsem moc zvědav, jak to dopadne, ale Pepovu instinktu důvěřuju. Já bych ovšem onoho černocha nepoznal už za pět minut poté, co s našimi zavazadlovými lístky odešel.
My si zatím u transferové přepážky necháme vystavit palubní vstupenky, které dostaneme už tady i na let z Amsterdamu do Vídně. Musíme tu však počkat na nové lístky k zavazadlům, které tu chtějí vidět. My bychom ovšem zase rádi viděli onoho černocha, který nám ta zavazadla má zařídit. Nezdrhne nám s těmi všemi našimi kufry? Čas běží a běží a my stále čekáme. Brána pro náš let je už dávno otevřená, a už vyzývají k nástupu.
Náš černoch od kufrů pořád nikde. Není to támhleten? Není. Ani tenhle? Kdepák. Ani když se konečně objeví ten pravý, opravdu ho nepoznám. Jenomže lístky od odbavených zavazadel nám neveze. Místo lístků tlačí vozík, na kterém nám naše kufry celé veze rovnou sem. Jedné pozitivní na tom je to, že jsou všechny. Naštěstí. Jenže co teď tady s těmi kufry? Ani u transferové přepážky nevědí, co s námi. Chtěli jen vidět lístky a ne celé kufry. Nějak nám ta zavazadla nakonec k palubním vstupenkám zapíšou. Nemají tu však žádnou váhu, kterou tak musíme jen zhruba odhadnout. Ptáme se, co máme s těmi kufry dělat teď. Pošlou nás s nimi k bráně, kudy máme nastupovat do letadla. Jasně! Tím se nás elegantně zbavili a přehodili problém na někoho jiného.
Dotlačím tedy vozík s kufry k bráně. Tady na mě nevěřícně koukají, jak jsem se sem s těmi všemi kufry dostal. Nakonec pochopí situaci, a chtějí, abych vozík posunul do kouta, že ty kufry naloží nakonec, po odbavení všech cestujících. Tak jo. Zatlačím vozík do rohu a chci se ještě z brány vrátit k ostatním. Jenže oni mě už nechtějí zpátky pustit, že prý už je nejvyšší čas k nástupu do letadla. Nakonec přikvačí ještě Pepa, s kterým bych se tak málem ani nerozloučil, a domluví, že mě ještě na chvilku pustí, že musíme na toaletu a tak něco a že hned zase přijdeme. Palubní personál se na nás sice trošku zaškaredí, ale to nevadí. Zavazadel jsme se zbavili (doufám jen, že ne natrvalo!) a my přijdeme za chvilku. Ještě alespoň trochu času, pár posledních minut, máme. Navštívíme toaletu a pak si Líba (ta feťačka!) ještě kupuje dva kartóny cigaret. Prý jsou za poloviční cenu, než u nás.
obrázek Pepovi patří dík i za jeho skvělé kuchaření
A nastává čas rozloučit se s Pepčou a poděkovat mu za jeho průvodcování i skvělé a nápadité kuchaření. Nejen za to jedno rybí tady na Zanzibaru, ale za všechny ty dobroty na celé naší africké cestě, tedy především v Malawi a Zambii. Pepa teď, jak už bylo řečeno, zůstane v Nairobi přes noc a domů poletí až zítra. A tak se loučíme. "Tak Pepo, šťastný zítřejší let i tobě, moc a moc ti za všechno děkujeme a budeme se těšit, že snad zase někdy příště...", načež i Pepa poděkuje nám a prosí nás, abychom mu, až budeme doma, poslali esemesku, že jsme v pořádku dorazili. Aby měl klidné spaní a aby zkrátka věděl, že jsme se dostali v pořádku domů. "Pošleme, pošleme!", slibujeme a s posledními slovy "Tak se měj a ahoj!" si vzájemně mizíme v letištním davu.
My se teď vracíme zpátky k bráně devět, kde nás mají odbavit k nástupu do letadla. Zatímco protlačujeme naše příruční bágly nezbytným rentgenem, naše kufry pořád stojí na vozíku v koutě. Stojí tam smutně a opuštěně, přesně tak, jak jsem je tam dovezl. Kdo ví, jak dlouho tam ještě budou takhle stát? Ačkoli mě prve už nechtěli pustit ven, na samotný nástup do letadla stejně ještě musíme čekat. Jsme teď rozdělení na několik skupin a tu naši nakonec hrnou do letadla zase zpátky kolem brány po druhé straně. Stačí mi jen jeden letmý pohled a je jasné, že naše kufry stále ještě stojí odložené v koutě na vozíku. Nikdo s nimi ani nepohnul. Nezbývá než doufat, že tu takhle nebudou stát ještě v době, kdy my budeme vystupovat z letadla v nizozemském Amsterdamu.
Konečně jsem v letadle. "Uff!", oddechnu si, když najdu v letadle své místo a ztěžka dopadnu do sedadla. To bylo ale náročné přestupování! Inu, Afrika. Teď už to snad bude trochu jednodušší a snad se ve Vídni našich kufrů dočkáme.

<<  Sedmý den, čtvrtek 2. února  >>
<<  Návrat do Vídně  >>

Z keňského Nairobi nás teď čeká noční let do Amsterdamu, který trvá více než sedm hodin. I když odlétáme ještě před půlnocí, řadím tenhle text už do následujícího dne. Nemám nějak takovýhle let, kterým začíná návrat domů, rád. Část noci sice prospím, ale spím tak nějak divně. Černoška vedle mě se naplácala nějakou silnou a intenzívní voňavkou, která ke všemu ani nevoní, ale spíš páchne. A ten pronikavý a protivný puch mi nedovoluje, abych pořádně usnul.
A když konečně usnu, černoška mě hned zase probudí. Musím vstávat. Černá rozvoněná dáma potřebuje na toaletu! A tak chvíli poskakuju v uličce a zjišťuju, jak mě všechno bolí. Ze sezení na sedadle mám otlačené snad celé tělo. Letadlo je tentokrát zaplněné do posledního místečka, takže se jen stěží můžu nějak protáhnout. Spát se nedaří, není se jak pohybovat, ani kam, a tak jen dlouhé hodiny trpím a sleduju, jak pomalu se blíží ráno a s ním i amsterdamské letiště. A tak když konečně, brzy ráno, ale na čas, v Amsterdamu přistaneme, docela se mi uleví.
Když však vystupuju z letadla, utrpím náraz. Srazím se s mrazem. A je to vskutku nepříjemný náraz! Honem si zapínám oblečenou mikinu a rychle spěchám dovnitř do letištní haly. Varovné zprávy z domů nelhaly. V Evropě opravdu třeskutě mrzne! Palubní televize tvrdila, že je tu -12 °C, ale mě to připadalo ještě víc. I tak je to ale na téměř přímořský Amsterdam, kde jen málokdy v zimě klesá teplota pod bod mrazu, docela hodně. Ještě štěstí, že v letištních halách mráz nehrozí!
Ani na amsterdamském letišti nemáme na přestup příliš mnoho času. Alespoň tu ale nemusíme jako v Nairobi řešit žádná zavazadla ani shánět následující palubní lístky. Přestup v Amsterdamu tak jde docela hladce. Stačí se jen zorientovat a najít správnou bránu, kde máme nastoupit na následující let. Jenom jestli se stejně hladce přepravují i naše kufry a nestojí dosud v koutě v Nairobi! Žerty na tohle téma mezi námi proletují sem a tam, neboť málo platné, na naše zavazadla stojící v koutě v Nairobi, nedokážeme zapomenout. Pořád je mám nějak před očima tak, jak jsem je tam na vozíku dotlačil a zanechal. Nikdo teď nevíme, jestli sem s námi doletěly, jestli je v Nairobi do našeho letadla vůbec naložili.
Další letadlo, tentokrát už zase poloprázdné, nás pak už docela brzo dopraví na letiště do Vídně. Tam, kde jsme před necelými čtyřmi týdny v sobotu sedmého ledna celou naši africkou cestu do Malawi, Zambie a na Zanzibar začínali. Tenkrát jsme tu nastupovali do letadla i s Maricou, která Zanzibar vynechala a tak už je týden doma a jistě je už i aklimatizovaná na současně evropské mrazy.
Ano. I ve Vídni mrzne. Určitě ještě víc, než v Amsterdamu. Ale my už máme vytažené a oblečené to nejteplejší, co jsme sebou v Africe měli. Není to sice bůhvíco, ale bude nám to muset stačit.
Čekáme u pásu na zavazadla. Nestojí ještě pořád v Nairobi v koutě na vozíku? Doufáme, že nikoli. Á vida! Támhle už náš první kufr vidím. Sláva! A za chvíli přijede druhý i třetí. Z Nairobi tedy kufry odletěly, nakonec nám je do letadla opravdu naložili. Ale co Alča? Alča bohužel na svůj kufr čeká dlouho a nakonec marně. Asi někde v Amsterdamu zabloudil, nebo nestačil společně s námi přestoupit, protože určitě by v Nairobi jedno z několika zavazadel na vozíku nezapomněli. Monika s Líbou teď musejí pohlídat došlé kufry a já jdu s Alčou vyreklamovat její nedorazivší zavazadlo. Alča má na tohle smůlu. Postrádala kufr už, když jsme přiletěli do Malawi, a teď znovu. A v obou případech jen ona. Je to normální? To už je buď schválně, anebo má Alča smůlu smůlovatou!
U vídeňského reklamačního okénka na zavazadla je fronta. Opravdová a nefalšovaná řada čekajících lidí. Asi tedy opravdu není nic zvláštního, když někomu nepřiletí kufr. Postavíme se a Alenou na konec řady. Líba s Monikou nervózně koukají na hodinky, jak se rychle blíží desátá hodina, kdy nám přímo odtud, z vídeňského letiště, má odjíždět do Brna autobus. My a Alenou až po delší době zjistíme, že stojíme u okénka, kde vyřizují reklamace jen pro lety s rakouskou společností Austrian. Od svého okénka nás paní, k níž jsme přišli na řadu, dovede úplně jinam. Teprve tady to s námi všechno sepíší, Alča dostane papír, telefonní číslo, kam si může zavolat pro případnou informaci a kufr jí prý dovezou až domů. Tak. Vyřízeno. Víc s tím dělat nemůžeme.
A teď... Teď už honem, než nám ujede autobus do Brna!

<<  Autobusy domů  >>

Naštěstí hodina při reklamaci nedorazivšího zavazadla nepokročila natolik, že by nám autobus ujel. Nezbývá, než teď najít zastávku, odkud autobus do Brna odjíždí. Naštěstí to není nic složitého a brzy zjistíme, že autobus staví opravdu přímo před letištní budovou. Ještě se dokonce na chvíli schováme v letištní hale, abychom venku nemrzli. A teprve, až když náš autobus přistaví k odjezdovému stání, jdeme i s našimi kufry nastupovat na cestu do Brna.
Autobus nás teď veze z Vídně do Brna. Pro autobus jsme se rozhodli především proto, že je dost problematické, aby pro nás někdo přijel přes den, kdy musí být všichni v zaměstnání na pracovišti a taky proto, že narozdíl od večerních a brzkých ranních hodin přece jen nějaké autobusy jezdí. K samotné cestě jinak vlastně není co říci. prostě normální cesta autobusem s bodu "V" do bodu "B". Jenom vede přes rakousko-českou hranici, která pro nás ovšem už dávno není zadrátovaná, ale naopak zcela volně průjezdná.
obrázek Tak Alčo díky za tvou společnost a ahoj!
V Brně na Alču čeká manžel s autem, ve kterém nám pomůže přepravit naše kufry na jiné autobusové nádraží, odkud nám zanedlouho a prakticky bez čekání odjíždí další autobus k nám domů, do Hradce. Nemusíme tak ani v Brně nikde dlouho mrznout. Přesto nám ale žádné teplo není. Mrazy jsou opravdu pořádné. Jen mírně roztřesení se tedy loučíme s Alčou i jejím manželem. Slíbujeme si, že se snad brzy navštívíme a zatímco oni odjíždějí autem už jen nedaleko a přímo domů, my rychle nastupujeme ještě do jednoho autobusu, který už je přistavený a čeká na své cestující. Tedy i na nás.
Po následující asi tříhodinové cestě, až někdy kolem čtvrté hodiny odpolední, se teprve dostaneme domů. Teď, až tady, naše cesta skončila. Pepovi teď už můžeme poslat esemesku, že jsme všichni v pořádku doma. Naše téměř čtyřtýdenní africká dovolená je za námi. Definitivně a neodvolatelně.

<<  Co poté doma  >>

V cestopisném textu "Afrika zelená, Afrika divoká" z Malawi a Zambie, kde jsem popsal zážitky z prvních tří týdnů celé africké cesty, jsem v kapitole o domácích událostech, které nastaly po cestě do Malawi a Zambie a návratu ze Zanzibaru, napsal všechno, co se k tomu napsat patřilo. Na tomhle místě už tedy jen připojím několik odstavců navíc. Odstavců, které bezprostředně souvisí s tímhle cestopisem a se Zanzibarem.
obrázek Připomínka úžasné modři zanzibarského moře došla Líbě domů i v podobě pohlednice
Jednou z takových událostí je to, že pohlednice Líbě ze Zanzibaru došla. Pohledy jinak došly také všem ostatním, kterým jsme je posílali. Jen tenhle pro Líbu byl speciálně ode mne, od Moniky a od Pepči, který to vymyslel. Líba byla věru řádně překvapená a myslím, že jí to doopravdy potěšilo. Přesně, jak Pepa přepokládal. A tak má Líba někde doma (a kde, to jenom ona ví!) schovaný náš pohled ze Zanzibaru. Pohled s onou kýčovitě modrou mořskou vodou, která, ač vypadá jako namalovaná barvou, na Zanzibaru skutečně taková je. Pohled na moře s barvou, jaké Líba zpočátku na Zanzibaru vůbec nechtěla věřit. Ale o to intenzivněji a déle si oba budeme takové úžasné moře pamatovat.
No a i druhou záležitostí doma bezprostředně související se Zanzibarem bylo překvapení. Tentokrát ovšem na můj účet. Překvapení, které mi připravily Líba s Monikou. A ony to jako překvapení pro mne dokázaly také dobře utajit, dokonale ututlat a poschovávat ho přede mnou ze Zanzibaru po celou cestu opravdu až domů. A věřte mi, že u nich je to docela s podivem, že mi to některá a nich nevykecala už na Zanzibaru nebo ještě cestou. Už to, řekl bych, bylo pro mne jistým překvapením, ale samozřejmě, že to nebylo to hlavní překvapení...
A co mě tedy mělo překvapit a taky opravdu překvapilo? Pokud jste opravdu četli celý předchozí text, určitě si vzpomenete, že jsem psal, jak se mi v krámcích kolem našeho resortu v Nungwi líbil jeden z obrázků. A že se mi líbil právě jen jeden jediný. No a Líba s Monikou mi ho tajně koupili a obrázek dvou barevných dlouhatánských Masajů na plátně na mě doma překvapivě vybalily. Až doma jsem tedy pochopil, proč mě obě hned druhý den v Nungwi upozorňovaly, že mnou vyhlédnutý obrázek z obchůdku zmizel, že ho brzy prodali. Teprve teď je mi jasné, kdo ho vlastně koupil. Ač jsem ho vlastně až tolik nechtěl, líbí se mi a nakonec jsem moc rád, že ho mám.
Posléze jsme dali ještě plátno s Masaji vypnout na rám a místo na vysoký a uzoučký obrázek se nakonec doma taky našlo. Kdykoli teď přicházím domů, vítají mne nedaleko dveří dva nepřehlédnutelné africké suvenýry. Nalevo tajně zakoupený obrázek Masajů ze Zanzibaru a napravo dřevený hroch z minulé africké cesty. Hroch s africkým červotočem, dnes už dávno a dokonale vyléčený.
A tím bych asi výčet toho, co se dalo napsat na doma v souvislosti se Zanzibarem, ukončil. A nejen to. Je myslím i čas na to, abych ukončil celý tenhle cestopis a dobral se konečně ke kapitole, o níž platí, že je tou poslední z posledních. Tedy ke kapitole té úplně nejposlednější.

<<  Nepatrný závěrečník  >>

No a jestliže jsem první kapitolu označil slovem úvodník, logicky mi z toho vyplynulo, že ta poslední kapitola musí být závěrečník. To proto, že tu kapitolu píšu na závěr. Kdybych ji psal na konec, jmenovala by se strašně blbě. Řekl bych, že nepřijatelně blbě.
Možná se někomu zdálo, že kapitoly v mém cestopisu z Malawi a Zambie nazvaném "Afrika zelená, Afrika divoká" byly příliš dlouhé. Ano. I mě to tak nakonec připadalo. Onen cestopis jsem tvořil nějak jinak a rozdělil jsem ho na méně částí, jenom podle jednotlivých dní. A protože se mi to taky až tak moc nelíbilo, jak mi většinou ty kapitoly vyšly až moc dlouhé, snažil jsem se tenhle zanzibarský text rozdělit do kratších částí. A možná, že jsem to zase přehnal obráceně a že jsou některé zase příliš krátké. Ale nic s tím už dělat nebudu. Takhle jsem to vytvořil a tak to taky zůstane. Každý můj cestopis je zkrátka jiný, stejně jako je jiná každá země, o které ve svých textech píšu.
Zanzibar byl docela jiný, než zelená Malawi a divočina v Zambii
A Zanzibar byl taky rozhodně jiný, než předcházející putování po Malawi a Zambii. A určitě na samém konci závěrečníku můžu napsat v souladu s názvem celého cestopisu, že nám naši africkou dovolenou, strávenou dva týdny v Malawi a týden v Zambii, náležitě okořenil. Zanzibar bylo koření voňavé, příjemné, ale i s onou trošičkou něčeho trpkého. Ale poznání onoho exotického ostrova, jeho starého města, endemických a jedinečných opiček, i onoho báječného zanzibarského moře, rozhodně stálo i za tu trošku hořké příchuti.
Jsem si navíc jistý, že jakákoli trpčí příchuť brzy vyprchává. Na to méně podařené a méně příjemné člověk snadno zapomene. Ověřil jsem si to nejen na sobě, ale v tomhle případě i u Moniky a Líby, když jsem zhruba po třech a půl letech od uskutečnění mé druhé africké cesty tenhle cestopis dokončoval. Ani Líba ani Monika si ty méně šťastné příhody, a částečně i ty příjemnější, už nepamatovala. Nebo alespoň ne v těch detailech, v jakých jsem je já měl zapsány ve svých notýscích. I já jsem si při zpracování oněch notýsků a psaní tohohle cestopisu spoustu detailů připomněl a některé dokonce úplně znovu objevil. Prožil jsem si tak při psaní celý Zanzibar ještě jednou. A kdykoli si tenhle text přečtu, prožiju si ho pokaždé zase znovu. To se mi líbí, to mám rád, a kromě času mě taková cesta už nic nestojí. A to je přesně ten důvod, proč to všechno dělám, proč si tyhle cestopisy píšu. A jestli se můj text alespoň trochu líbí i někomu jinému, je to pro mne taková malá třešnička na můj cestovatelský dortík.
Moje cestování a předchozí tři týdny v Malawi a Zambii tak výborně okořenil i nezapomenutelný Zanzibar. Okořenil ho chutně a zajímavě a samozřejmě se i na Zanzibar budu ve svých vzpomínkách a při čtení té spousty napsaných řádků rád vracet. Určitě.
Tak, a je to. Všechno. Můj drobný závěrečník i celý cestopis tady končí. Ze Zanzibaru je moje koření už opravdu všechno spotřebováno. Nezbývá ho už ani špetička. Afrika je dokořeněná. Úplně a dokonale.
A nezapomeňte, co znamená "Hakuna matata".
© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3