Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Zanzibar 2012

Facebook Twitter Google+

Jak si okořenit Afriku

© 2015, poslední aktualizace: 11.7.2016

<<  Nervozita a honička v Nairobi  >>

K samotnému letu do Nairobi není co dodat. Během večerního přeletu se nestane vůbec nic mimořádného, co by stálo za zaznamenání. Nám pak už nezbývá nic jiného, než jen nervózně pokukovat po hodinkách a sledovat čas. Stejně ale nevíme, jak rychle se naše hodinové zpoždění, nabrané už při odletu ze Zanzibaru, nadále ještě díky pomalému letadlu zvyšuje. Nevíme nic. Nevíme jak rychle letíme, ani kdy bychom mohli očekávat přistání v Nairobi. Nikdo nám nic neřekne. Proto jen trpělivě sedíme a čekáme, až tenhle přelet skončí.
Na letišti v Nairobi opravdu moc času nemáme. Pepča, který dnes už dál nepoletí, tu s námi ještě všechno oběhá, aby nám pomohl zařídit všechno potřebné na odlet. Nejhorší je to se zavazadly. Abychom si nemuseli kvůli jejich vyzvednutí kupovat keňská víza, dostal naše zavazadlové lístky jakýsi černoch společně s úkolem, aby nám naše kufry odbavil na let do Amsterdamu. Jsem moc zvědav, jak to dopadne, ale Pepovu instinktu důvěřuju. Já bych ovšem onoho černocha nepoznal už za pět minut poté, co s našimi zavazadlovými lístky odešel.
My si zatím u transferové přepážky necháme vystavit palubní vstupenky, které dostaneme už tady i na let z Amsterdamu do Vídně. Musíme tu však počkat na nové lístky k zavazadlům, které tu chtějí vidět. My bychom ovšem zase rádi viděli onoho černocha, který nám ta zavazadla má zařídit. Nezdrhne nám s těmi všemi našimi kufry? Čas běží a běží a my stále čekáme. Brána pro náš let je už dávno otevřená, a už vyzývají k nástupu.
Náš černoch od kufrů pořád nikde. Není to támhleten? Není. Ani tenhle? Kdepák. Ani když se konečně objeví ten pravý, opravdu ho nepoznám. Jenomže lístky od odbavených zavazadel nám neveze. Místo lístků tlačí vozík, na kterém nám naše kufry celé veze rovnou sem. Jedné pozitivní na tom je to, že jsou všechny. Naštěstí. Jenže co teď tady s těmi kufry? Ani u transferové přepážky nevědí, co s námi. Chtěli jen vidět lístky a ne celé kufry. Nějak nám ta zavazadla nakonec k palubním vstupenkám zapíšou. Nemají tu však žádnou váhu, kterou tak musíme jen zhruba odhadnout. Ptáme se, co máme s těmi kufry dělat teď. Pošlou nás s nimi k bráně, kudy máme nastupovat do letadla. Jasně! Tím se nás elegantně zbavili a přehodili problém na někoho jiného.
Dotlačím tedy vozík s kufry k bráně. Tady na mě nevěřícně koukají, jak jsem se sem s těmi všemi kufry dostal. Nakonec pochopí situaci, a chtějí, abych vozík posunul do kouta, že ty kufry naloží nakonec, po odbavení všech cestujících. Tak jo. Zatlačím vozík do rohu a chci se ještě z brány vrátit k ostatním. Jenže oni mě už nechtějí zpátky pustit, že prý už je nejvyšší čas k nástupu do letadla. Nakonec přikvačí ještě Pepa, s kterým bych se tak málem ani nerozloučil, a domluví, že mě ještě na chvilku pustí, že musíme na toaletu a tak něco a že hned zase přijdeme. Palubní personál se na nás sice trošku zaškaredí, ale to nevadí. Zavazadel jsme se zbavili (doufám jen, že ne natrvalo!) a my přijdeme za chvilku. Ještě alespoň trochu času, pár posledních minut, máme. Navštívíme toaletu a pak si Líba (ta feťačka!) ještě kupuje dva kartóny cigaret. Prý jsou za poloviční cenu, než u nás.
obrázek Pepovi patří dík i za jeho skvělé kuchaření
A nastává čas rozloučit se s Pepčou a poděkovat mu za jeho průvodcování i skvělé a nápadité kuchaření. Nejen za to jedno rybí tady na Zanzibaru, ale za všechny ty dobroty na celé naší africké cestě, tedy především v Malawi a Zambii. Pepa teď, jak už bylo řečeno, zůstane v Nairobi přes noc a domů poletí až zítra. A tak se loučíme. "Tak Pepo, šťastný zítřejší let i tobě, moc a moc ti za všechno děkujeme a budeme se těšit, že snad zase někdy příště...", načež i Pepa poděkuje nám a prosí nás, abychom mu, až budeme doma, poslali esemesku, že jsme v pořádku dorazili. Aby měl klidné spaní a aby zkrátka věděl, že jsme se dostali v pořádku domů. "Pošleme, pošleme!", slibujeme a s posledními slovy "Tak se měj a ahoj!" si vzájemně mizíme v letištním davu.
My se teď vracíme zpátky k bráně devět, kde nás mají odbavit k nástupu do letadla. Zatímco protlačujeme naše příruční bágly nezbytným rentgenem, naše kufry pořád stojí na vozíku v koutě. Stojí tam smutně a opuštěně, přesně tak, jak jsem je tam dovezl. Kdo ví, jak dlouho tam ještě budou takhle stát? Ačkoli mě prve už nechtěli pustit ven, na samotný nástup do letadla stejně ještě musíme čekat. Jsme teď rozdělení na několik skupin a tu naši nakonec hrnou do letadla zase zpátky kolem brány po druhé straně. Stačí mi jen jeden letmý pohled a je jasné, že naše kufry stále ještě stojí odložené v koutě na vozíku. Nikdo s nimi ani nepohnul. Nezbývá než doufat, že tu takhle nebudou stát ještě v době, kdy my budeme vystupovat z letadla v nizozemském Amsterdamu.
Konečně jsem v letadle. "Uff!", oddechnu si, když najdu v letadle své místo a ztěžka dopadnu do sedadla. To bylo ale náročné přestupování! Inu, Afrika. Teď už to snad bude trochu jednodušší a snad se ve Vídni našich kufrů dočkáme.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3