Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Zanzibar 2012

Facebook Twitter Google+

Jak si okořenit Afriku

© 2015, poslední aktualizace: 11.7.2016

<<  Poslední chvíle před odjezdem  >>

Máme teď ještě před sebou více než čtyři hodiny na poslední sluníčko, na poslední vykoupání a plavání. Neváhám, neotálím a jdu se naložit do azurové vody, co se do mě vejde. I obloha se čistí s postupujícím odlivem aby se nakonec vyčistila úplně a nabrala hlubokou modř tak, aby s mořem, respektive s Indickým oceánem, hrála a souzněla těmi správnými modře zbarvenými tóny. Ty odstíny k sobě nádherně ladí a společně vytvářejí dokonalou zanzibarskou symfonii barev.
Opět si to ve vodě užívám. Mám pocit, že takhle báječnou vodu jsme snad ještě nikde nezažil. Připadá mi to tak, ale určitě to bude jen zdání, když člověk postupně intenzitu starších prožitků zapomíná, zatímco ty nové vnímá bezprostředně a tudíž naplno. Ve vodě naložený vydržím i dnes hodně dlouho. Spíš se ale dnes cachtám, než plavu, a snažím se dostatečně prosolit, abych pokud možno čerstvý vydržel celou cestu domů a aby mě neporazil onen víc než padesátistupňový teplotní rozdíl, který nás čeká. Jeden z mých kolegů mi to ani dnes neopomněl esemeskou škodolibě připomenout.
obrázek Ráno je velký kus pláže ještě ve stínu
Protože dnes už nemám k dispozici postel, kterou bych s vodou mohl střídat, řeším krátké přestávky mezi jednotlivým cachtáním tím, že se projdu k nedalekých stánkům a obchůdkům. Na pláži by se teď ráno ani moc ležet nedalo. Jednak je podstatná část zdejších pláží zalitá vodou ranního přílivu a pro osychání na slunku je taky většina plážového písku ještě ve stínu. A tak se prostě jen tak procházím. U obchůdků se jen tak lehce rozhlížím, jestli by mi náhodou něco nepadlo do oka, třeba jestli bych zase nesehnal nějakýho šikovnýho hrocha. Obrázek, který se mi líbil hned první den, ten jeden jediný, který by mi za to stál, už nemají.
obrázek Snažím se naposled zachytit atmosféru a barvy zanzibarského moře
Ostatně Líba a Monika mi to nahlásily už hnedle na druhý den, že už se ten můj obrázek dvou Masajů z krámku ztratil a že ho tudíž někdo asi koupil. Vida. Zdá se ale, že všechny ostatní, které se mi už tolik nelíbily, tam pořád ještě mají.
Musím si taky ještě najít chvíli na fotografování. Chtěl bych udělat pár obrázků pláže a pokusit se znovu a naposledy zachytit tu atmosféru úžasné zanzibarské modři.
obrázek Krab ve skalní škvíře,
to je ale zvíře!
Přitom se mi podaří docela slušně vyfotit i některé z krabů, kteří tu na okraji pláže zalézají do skalních škvír, aby odtud po chvíli zase vylezli nebo alespoň vykoukli. České jméno tihle krabi žijící v západních oblastech Indického oceánu nemají. Já jsem alespoň žádné nenalezl.
Nějakou tu
obrázek Monika coby fotomodelka na zanzibarské pláži
fotku chtěla na Zanzibaru nakonec ode mne udělat taky Monča. Takže kolem ní po pláži skáču jako hladový vlk kolem malé ovečky a cvakám fotoaparátem jako zima zuby. Monika je naštěstí docela fotogenická modelína a tak se mi snad alespoň nějaká její fotka povedla. Ale vlastně ne snad. Určitě. Když už se některé fotky líbily i Monice natolik, že mi svolila dát je do mojí internetové fotogalerie, tak určitě. A Monika pak taky ještě vyfotí mne a musím říct, že se jí taky některé moje fotografie dost dobře povedly. Za to, jak já na fotkách vypadám, za to Monča přece nemůže. Ani trošku.
Taky se během dopoledene stavím s Líbou a Monikou v cukrárně na kafe. Zajdu tam i podruhé, o něco později, a tentokrát s Pepou. Pepa si dá kafe, já teď mám ale docela nečekaně chuť na zmrzlinu. A jen co zkonzumuju zmrzlinu, dostanu chuť na pivo. Zvláštní, co se mnou to zanzibarské podnebí dělá...
Nejdřív se zase ale na půl hodiny ztratím ve vodě. Teprve potom si za poslední tanzanské šilinky koupím pivo a Monča kolu. No a pak už je nejvyšší čas na to úplně nejposlednější polaskání s nádherným a úžasným zanzibarským mořem.
Líba odchází do sprchy jako první. Alena, Monika a já lezeme z vody současně. Zatímco ony si balí svoje deky, já stojím a suším se ve stínu pod terasou restaurace. Na slunci to praží hodně. Slunce nám teď stojí téměř kolmo na hlavou a já začínám cítit mírně spálená záda. A to jenom z vody! Na sluníčko jsem si tu narozdíl od ostatních nelehl ani na vteřinku!
obrázek Těch úžasných barev zdejšího oceánu se nějak nemůžu nabažit
Pomalu pod přístřeškem terasy osychám a s úžasem a naposled se dívám na moře a všechny ty jeho neuvěřitelné barvy, všechny ty odstíny modré, od světlé azurové až po hlubokou temnou modř. A nedá mi to. Jdu se s mořem rozloučit ještě jednou. Alespoň na chviličku. Hup tam!
A znovu osychám a dám se přitom do řeči s nějakým Němcem, který si také zalezl pod terasu do stínu. Mluvíme spolu pochopitelně anglicky. Německy bych se s nikým nedomluvil. On se hlavně vyptává, já zase tak zvědavý nejsem. Českou republiku prý zná (aby ne, když jsme sousední země!), hlavně prý Prahu, kde asi dvakrát byl. Říká mi potom, že tady v Africe je už asi tři měsíce a cestuje až odněkud z Jihoafrické republiky. V Malawi, kterou jsem já zmínil a pochválil, byl on asi tři dny, které mu celé propršely od rána až do večera a tak proto prý na Malawi dobré vzpomínky nemá. Tak říkám, že my měli docela štěstí. Když už nám některý celý den pršelo, měli jsme zrovna na programu celodenní přejezd a že my si nemůžeme na malawijské počasí stěžovat.
Tenhle Němec byl docela upovídaný a byl by se se mnou vybavoval ještě dlouho. Jenže já už musím jít do sprchy a připravit se na cestu. No a po sprše máme ještě taky na programu restauraci, abychom se před odjezdem najedli. Líba s Monikou se svorně rozdělí o pizzu
obrázek Po posledním obědě
a já si zopakuju předvčerejší večeři. Pepřový stejk mi chutnal i předevčírem a dnes je ještě o poznání lepší. Mám taky o dost větší kus masa a dali mi k tomu i hrst výborné teplé zeleniny, kterou předevčírem docela vynechali.
Tanzanské šilinky nám už došly. Platíme proto kreditkou, protože dolary si chceme nechat na cestu, nebo je nechat až domů a na příště. Přidám si ještě jedno pivo a tak zatím, co ostatní odcházejí definitivně dobalit všechna zavazadla, já při druhém pivu v rychlosti dopisuju svoje další poznámky. Píšu už (s předchozími poznámkami z Malawi a Zambie) do třetího, menšího notýsku, protože ty dva velké, které jsem na tuhle cestu dostal od Moniky, už jsou dávno celé a po všech stránkách popsané. "To bude zase se vším doma práce!", pomyslím si a napíšu si poslední řádky k tomu, co jsem měl ještě ze zdejšího pobytu na srdci.
Naposledy se z terasy podívám na modré barvy zanzibarského moře, zamáčknu slzu, která se mi dere do levého oka a jdu ostatním pomoci se zavazadly. Je nejvyšší čas. Už za pár minut tu má být auto s naším řidičem, které nás dopraví na letiště.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3