Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Zanzibar 2012

Facebook Twitter Google+

Jak si okořenit Afriku

© 2015, poslední aktualizace: 11.7.2016

<<  Za ovocem a kořením Zanzibaru  >>

obrázek Líba rozradostněná z nakoupeného svazečku ježatého rambutanu
Cestou se teď na krátkou chvíli zastavíme u několika stánků, kde ochutnáváme další nám dosud neznámé ovoce. Jednak jakési pudinkové ovoce, anglicky mu říkají "custard fruit", dále ježatý rambutan, a něco, o čem říkají, že je to zanzibarské jablko. To pudinkové ovoce mohlo být nespíš takzvané pudinkové jablko rodu annona, a zanzibarské jablko zřejmě nebylo nic jiného, a to i od pohledu, než ovoce všeobecně známé jako malajské jablko. Nejsem si těmi druhy tak docela jistý, ale může to tak snad být. Že by se totiž nějakému ovoci říkalo právě "custard fruit" nebo "zanzibar apple", to jsem opravdu nikde nenašel. Jen rambutan je zcela jasný. Je to taková ježatá kulička, která by leckomu mohla připomínat ochlupacené či oježatělé liči. Ať to či ono, kupodivu mi to všechno docela chutná. Veškeré tohle mně dosud prakticky neznámé ovoce je přirozeně šťavnaté i voňavé. Od každého druhu však ochutnám jenom trošku, abych se náhodou těmihle tropickými a zanzibarskými vitamíny nepředávkoval.
obrázek Exkurze za vůněmi zanzibarského koření nám právě začíná
Pak už jen nedaleko odtud zastavujeme u jedné z mnoha zdejších farem na takzvanou "Spicy tour". Pro angličtiny neznalé podotýkám, že to neznamená žádnou pikantní prohlídku, ale jakousi malou exkurzi za kořením a způsoby, jakými se na zdejších farmách různé koření pěstuje. Protože Zanzibar je opravdu země kořením proslavená i vonící, je tu podobných farem kolem silnice mnoho a prakticky každá z nich si přivydělává prováděním turistů. Ukazují jim, jak které koření vypadá, jak roste, a jak se sklízí i jak či na co se zpracovává. A něco takového teď máme před sebou i my.
Tahle farma, do níž jdeme na naši "Spicy tour", není státní. Patří zdejším vesničanům. Chviličku čekáme, než se naše prohlídka domluví a než se nás několik mladíků ujme. Jak se tak rozhlížím okolo, zdá se mi, že tu nemají žádné záhonky a na první pohled nikde nevidím ani žádná pole. A protože jsme žádná neviděl, usuzuji, že svoje pole mají tohle vesničané asi někde trochu dál, než kam jsme se my při prohlídce dostali.
obrázek Zelené kornoutky máme na to, co nám dají očmuchat či ochutnat
Černí mládenci nám nejprve rozdali kornoutky udělané z jakýchsi velkých listů, abychom si prý měli kam dávat koření a případné drobné suvenýry. A vzápětí nás už vodí po cestičkách příjemně ukrytých ve stínů stromů a ukazují nám všechno možné koření. Vodí nás z místa na místo, od rostliny k rostlině a ukazují nám, co je jaké koření, jak a z čeho roste, nebo které části rostlinek se sklízí. Přitom nám povídají i o tom, jak se to či ono zpracovává nebo suší a do čeho a k jakým účelům se používá. Některá koření skoro vůbec neznám. Jiná sice ano, ale zase jsem dosud nikde neviděl, jak vypadají a rostou. Zapisovat si stačím sotva jen seznam toho, co všechno nám ukazují. Z ostatních informací si něco pamatuju, ale většinou jen málo. Jenom to, co jsem buď vůbec netušil a nebo co je pro mne alespoň zčásti nové či překvapivé, to si zapamatuju déle.
obrázek Vanilkové lusky jsou útlé a dlouhé
Poprvé tu třeba vidím zelené lusky vanilky, které, tuším-li správně, původně pocházejí odněkud z Mexika. Ty, které tu vidím, jsou ještě malé a mladé. Rostou na ovíjivé liáně, která se šplhá vzhůru po tropických stromech. Ty černé lusky, které se prodávají, se z těchhle zelených, až samosebou dozrají, získávají fermentováním. Černé vanilkové lusky už jsem určitě někde viděl, i když jsem si je nikdy nedokázal spojit kupříkladu s vanilkovou zmrzlinou, která bůhvíproč není černá ale žlutá. Ale abyste věděli, s vanilkou ve zmrzlině je to podfuk. Žádná vanilka totiž ve zmrzlině není. Používá se jen uměle vyrobená látka vanilin či arovanilin. Jen ta dodává zmrzlině příslušné a žádoucí vanilkové aroma a chuť. Tedy žádná vanilka!
obrázek Plody pepřovníku černého jsou červené
Poprvé také vidím červené kuličky pepře, jak vypadají v přírodní neupravené podobě a jaké jsou krásně červené. Myslíte si, že pepř znáte? Ano. Určitě. O tom nepochybuju. Vždyť je to vedle papriky asi neprodávanější koření vůbec. Ale víte třeba, kolik je druhů pepře? Leckdo řekne, že spousta. Jenže ani zdaleka ne všechno, čemu se pepř říká, je opravdu pepř. S opravdovým pepřem, s plody pepřovníku černého, se můžete setkat zhruba ve čtyřech podobách. Nejznámější a nejobvyklejší jsou kuličky černého pepře. To jsou na slunci sušené a fermentované plně dozrálé plody pepřovníku. Pepř červený jsou rovněž tak zralé plody, jaké právě vidíme v rukou průvodce, když je čerstvě utrhl z keříku. Aby si takto sklizený pepř udržel svou červenou barvu, ihned po sklizni se nakládá do různých nálevů. Pepř bílý se rovněž vyrábí ze zralých plodů pepřovníku a to tak, že před konečným sušením se nejprve máčí ve vodě s cílem zbavit kuličky pepře svrchní slupky. A zbývá už jen pepř zelený, který se suší v horkém vzduchu z pepřových plodů, které se tentokrát sklízejí ještě nedozrálé. Tak a to je všechno.
A jestli znáte další druhy pepře, pak vězte, že to už žádný pepř není a dokonce jen naprosto výjimečně se dají jiné druhy těchto pepřů "nepepřů" zařadit do příbuzenstva pepřovníku černého. Třeba pepř sečuánský se sklízí z druhu jasanu, pepř růžový, někdy označovaný také jako čínský nebo peruánský, také nemá s pepřovníkem vůbec nic společného, podobně jako pepř cayenský, což je druh maličkých, zato však zatraceně pálivých papriček.
obrázek Kmínek skořicovníku a kousek jeho kůry
Další víceméně překvapivou rostlinou je pro mne skořicovník. Skořici zná taky jistě každý, ať už z buchet nebo si ji přidává do svařeného vína. A že je skořice kůra stromu, to je vcelku známá věc. Překvapením pro mne ovšem bylo, že místní obyvatelé nazývají skořicovník pravý králem všech koření, neboť z těchto stromů se prý dá zužitkovat úplně všechno. Nejen kůra, ale také listy, květy a dokonce i kořeny. Prostě všechno!
Že zázvor jsou kořeny, či přesněji řečeno podzemní oddenky, to jsem věděl. Ale poprvé tady vidím, jak vypadá nadzemní část rostliny, jaké má listy. Že přitom existuje taky nějaký zázvoru příbuzný galgán, který má podobné účinky i použití, to jsem myslím tady slyšel poprvé. Jen je prý galgán výrazně jemnější, než zázvor, zato je však o to víc aromatičtější.
obrázek Galgán je blízce příbuzný zázvoru
Bývá známý také jako siamský nebo thajský zázvor a chuť jeho kořene právě zázvor silně připomíná. Na problémy se žaludkem a na podporu trávení se pod jakýmsi obchodním názvem prý prodává i v našich lékárnách. Do příbuzenstva zázvoru pak patří i další orientální koření, jako je kurkuma či kardamom. Všechny tyhle druhy z příbuzenstva zázvoru, o nichž je tu řeč, pocházejí s jihovýchodní a východní Asie, i když dnes se pěstují a jsou rozšířeny po celém světě.
obrázek Takhle roste kardamom, zázvoru příbuzný i podobný
Kardamom pak vidíme hned vzápětí. Na první pohled, a dost možná i na pohled druhý, vypadají rostlinky kardamomu podobně jako zázvor. A když prý byla řeč o skořicovníku jakožto o králi koření, tak kardamom nám představují jako královnu. Semena kardamomu mají totiž široké využití nejen jako koření, ale jsou velmi důležité i v léčitelství.
obrázek Mladý průvodce nám ukazuje kurkumovník
Například se kardamom používá třeba pro zklidnění žaludku, pro léčení malárie nebo i jako afrodiziakum.
No a to další koření příbuzné zázvoru, kurkumu, tu nám ukazovali hned na začátku. Jenže to jsme ještě jejich anglické slovíčko "turmeric" pořádně nerozumněli a ani je neznali. O čem to vlastně mluvili, to nám docvaklo až později. Každopádně ještě dlouho mám od kurkumy žluté konečky prstů jako silný náruživý kuřák, když mi dali kousek trochu promnout mezi prsty. Právě žlutá barva je charakteristická pro karí koření, jehož podstatnou a asi nejdůležitější složkou právě kurkuma je. I svahilský název kurkumy, manjano, neznamená nic jiného, než žlutou barvu. Kurkuma, ač vypadá normálně zeleně, je vlastně ve všech svých částech pronikavě žlutá.
obrázek Muškátový oříšek je vnitřek pecky, zatímco červený obal pecky je muškátový květ
Poprvé v životě také vidím plody muškátovníku. Je to peckovice a plod svým tvarem snad tak trochu připomíná meruňku. Nemá však zdaleka tak výraznou a čistou pastelovou barvu, i když slupka plodu podobně zabarvená je. Dužina, která se dá ochutnat a chutná docela kysele, obsahuje vejčitý střed, semeno. Tohle semeno má tvrdé osemení, po jehož odstranění se vyloupne holé obnažené jádro. A to je právě ono koření, známé jako muškátový oříšek. Prostě muškátový oříšek je jádro pecky plodu muškátovníku. A muškátový květ? Ano, i muškátový květ je ze stejného stromu, z muškátovníku vonného. Jenomže muškátový květ není žádný květ. Když mi ukázali, co to je, nevěřícně jsem kroutil hlavou nechápajíc, proč že se tomu říká květ. Snad kvůli jeho barvě. Muškátový květ je totiž to, co se usuší z nesouvislého sytě a jasně červeného kožovitého pouzdra kolem semene uvnitř plodu muškátovníku. A co jsem už vůbec nevěděl a netušil, je to, že ač se muškátový oříšek v kuchyni běžně používá, při požití už několika gramů má silné halucinogenní účinky, které už při deseti gramech vyvolávají těžkou intoxikaci a halucinace. Případná ještě vyšší dávka může vést dokonce až ke smrti člověka.
Hřebíček, to je asi nejtradičnější koření, se kterým jsem měl Zanzibar spojený snad už od školních let. Ani hřebíček ale nepochází z tohoto ostrova, ba ani z blízké Afriky. Pokud vám tedy bude někdo tvrdit, že hřebíček ze Zanzibaru pochází, vyveďte ho z omylu. Není to pravda, nemyslí-li to tak, že byl na Zanzibaru sklízen. Původním domovem hřebíčku jsou některé z indonéských ostrovů. Do Středomoří a záhy do širokého okolí se tohle koření dostalo už dávno před začátkem našeho letopočtu. Zanzibar se brzy stal významnou pěstitelskou oblastí, a hřebíček se zde pěstoval současně s mnoha dalšími druhy světoznámého koření. A právě koření patřilo, a dosud asi i patří, mezi nejznámější vývozní artikl Zanzibaru.
obrázek Hřebíček, když se jeho poupata nesklidila a dozrály z nich plody
Hřebíček samotný, tak,jak ho všichni znáte, je vlastně usušené poupě, čili dosud nerozvitý květ. Rostlinka hřebíčku se česky správně jmenuje hřebíčkovec kořenný. Já tu mám možnost vidět plody hřebíčku, vzniklé tím, když poupě vykvete a dozraje. Jsou to takové malé červené protáhlé bobulky, které by mi asi nikdy hřebíček jakožto koření nepřipomínaly.
Kromě mnoha druhů koření nám při "Spicy tour" ukazují i různé druhy ovoce. Včetně dvou druhů chlebovníků. První z nich je chlebovník obecný, strom poskytující velké množství kulatých dužnatých plodů.
obrázek Plod chlebovníku obecného neboli breadfruit
I tenhle strom pochází z Asie. A to z východní Asie, podobně jako zázvor. Dnes, stejně jako v již dávných dobách, patří tyhlety plody mezi snad ty nejzákladnější potraviny v mnoha tropických oblastech světa. Do příbuzenstva chlebovníku obecného patří též chlebovník různolistý, jehož plody jsou často známy pod anglickým označením jackfruit. Narozdíl od plodů chlebovníku obecného (v angličtině breadfruit) jsou tyhle plody tak trochu ježaté, mnohem podlouhlejší, a hlavně podstatně větší. Říká se, že právě jackfriuty jsou největší plody na světě. Přesto se častokrát v mnoha internetových zdrojích oba druhy chlebovníku zaměňují a dokonce si je někteří pletou dokonce s durianem. Při pátrání po některých informacích jsem byl překvapen, kolik v tom je na Internetu různých omylů a nesprávně určených plodů.
obrázek Jackfruity na stromě
A také dužina jackfruitu je docela jiná, než dužina chlebovníku obecného. Chuť jackfruitu spíš připomíná nějaké ovoce. Některým lidem prý chuťově jackfruity připomínají ananas. Přiznám se, že mě neoslnil svou chutí plod ani jednoho z obou chlebovníků. Ale kdo ví, co bych všechno baštil, kdybych měl někde v tropech trpět hlady...
obrázek Rozkrajuje se malý plod durianu
Právě zmíněný durian, který většinou dost ošklivě páchne, ochutnáváme hned vzápětí. Durian není právě tady na Zanzibaru příliš běžný, zato je tu však velice oblíbený a žádaný a možná proto je na Zanzibaru i patřičně drahý. Už jsem se s durianem setkal několikrát právě v Asii. Já sice nemusím skoro žádné ovoce, ale durian jsem právě kvůli jeho strašnému puchu dosud neochutnal. Až tady. Tady nám rozkrojili mladý, menší a méně zralý plod, který ještě tolik nepáchl. Ale i přesto mi durian chutná smradem. Prostě když mi to smrdí, stejně smradlavě mi to tím pádem nechutná. Nemůžu za to. Na podobné zápachy jsem docela cimprlich.
obrázek Šplh na palmu je velká šou se zpěvem a tancem
Vzápětí nám, rovněž jako součást naší "Spicy tour", začnou ukazovat, jakým způsobem se leze na kokosovou palmu sklízet její ořechy. Používají k tomu provazovou smyčku, kterou obtáčejí a utahují kolem kmene kokosové palmy. Když se na to tak dívám, pro mě by to rozhodně vhodná práce nebyla. Měl bych štěstí, kdybych se dostal byť jen do dvoumetrové výšky. A vůbec. Čím výš bych se dostal, zřejmě bych o to hůř potom dopadl dolů. Mladík, který nám tady lezení na kokosovou palmu ukazuje, je však šikovný a zručný, i když možná bych měl použít i podobné slovo odvozené od nohy: znožný. Ze svého šplhu na palmu dělá velikou šou, svojí ukázku doplňuje zpěvem a svůj zpěv zase doprovází tanečkem. Tancuje tu před námi při šplhání na palmu! Věřte nebo ne, on nahoru doslova vytancoval! Úžasné! Kdo neviděl, neuvěří...
obrázek Vymódili nás korunkami na hlavě, já mám kravatu do afrického plesu, Líba má na krku palmovou žabičku, a to ještě nevidíte, jakou má v ruce kabelku!
Co se týče kokosových palem, udivují nás tu ještě jednou věcí. Jak šikovně dokážou z palmového listí splétat různé nádobky, ozdůbky a další všelijaké blbůstky. Dámy dostanou na hlavu květinovou korunku, jejíž spodní pevná část je upletená z palmového listí, na krk jim jako ozdobu zavěsí žabičku. Mně a Pepovi posadí na hlavu rovnou celý palmový klobouček. A když k tomu dostanu na i krk zelenou palmovou kravatu a Líba kabelku do ruky, určitě vypadáme jako kdybychom se chystali na ples africké strany zelených. Musíme se samozřejmě se všemi těmi věcmi taky vyfotit. Zelené suvenýry dlouho zelené nevydrží a tak fotografie budou to jediné, co nám může doma připomínat tyhle zajímavé ukázky šikovnosti mladíků od zanzibarského koření.
obrázek Jak se nosí zanzibarské zelené brýle
A to jsem se ještě nezmínil o brýlích, které si náš mládenec jednoduše vyřízl před chvílí z čehosi zeleného. Jen nevím přesně, z čeho ty brýle vlastně vyrobil, protože jsem se na něho zrovna nedíval. Že to ale bylo něco čerstvého a zeleného, a že to měl zhotovené za pár vteřin, to vím naprosto spolehlivě. Možná i na ty brýle použil nějakou část z listu kokosové palmy. Nevím. Ty brýle však každopádně měly jednu ne zrovna drobnou vadu. Chyběla jim skla. Takže oči před sluníčkem mohly ochránit jen velice těžko. Nanejvýš jako stínítko. Ale samozřejmě to bylo myšleno jen tak pro naše obveselení...
obrázek Vymóděný Pepča s kokosem
Zůstaňme ještě u kokosových palem a od listů přejděme k plodům. I kokosové ořechy nám tu samozřejmě dali ochutnat. Jak vlhkou čerstvou kokosovou dužinu, tak trochu uvnitř ořechu uschovaného kokosového mléka. Znám chuť kokosových ořechů i mléka od nás. Kdysi jsme si je občas i kupovali domů. Ale už je to dosti dávno. Po několika žluklých a zkažených exemplářích nakoupených v některém z našich obchodů v kvalitu kokosových ořechů prodávaných u nás už poněkud nedůvěřujeme. Tady nám ovšem nedávají ochutnat kokosové ořechy v tmavé a tvrdé skořápce, ale ořechy mladé a ještě zelené, ke konzumaci pak šikovně uzpůsobené mačetou.
obrázek Voňavky, krémy, mastičky i mýdla, račte si vybrat
Chuť, pokud se ještě pamatuju, mi přijde stejná, jen mi tyhle kokosy připadají svěží a čerstvější. A jejich mléko taky.
Samozřejmě, že to ještě pořád není všechno, co nám zdejší kluci ukázali. Nezmínil jsme se třeba o citrónové trávě, nebo o tom, jak nám jako důležitou rostlinu s téměř univerzálním použitím představili aloe vera. Vynechal jsem i strom, z jehož kvítků se připravuje proslulý parfém Channel č. 5, i mnohé další zajímavé rostlinky a voňavá koření. Myslím ale, že jsem toho o zanzibarském koření a ovoci už napsal víc než dost. Jen ještě dodám, že když nám říkali, na co se které koření používá, zjistili jsme, že prakticky všechno má nějaké léčivé účinky. Nicméně jakkoli jsem se časem naučil o některých rostlinkách ledasco (byť jsem to brzy zase zapomněl), do zdravovědy se zásadně plést nehodlám. Proto si to, co se čím léčí, najděte sami někde jinde. Nám jen ještě ukazovali a umožnili nakoupit různá mýdla, voňavkové vody, hojivé masti či tělové krémy, a to z mnoha rozličných rostlinek a koření, které jsme viděli. Ale i z takových, které nám neukázali.
Ale ukázali nám toho tady opravdu hodně. A jak vidíte, já jsem se taky snažil. Myslím, že jsem toho o zanzibarském koření taky hodně napsal. Mnoho informací jsem si nepamatoval, ale v různých internetových zdrojích se dnes dá dohledat ledasco. A tak jsem si sem ty základní informace napsal, abych je víckrát vyhledávat nemusel. Tak.
Úplně nakonec jsme mládencům poděkovali na jejich "Spicy tour", rozdělili jsme mezi ně pár dolarů, a s kornouty plnými všelijakých lístků a bobulek, které jsme během prohlídky nasbírali a ověšeni a vymóděni rozličnými zelenými ozdobami nasedáme do auta. Znovu pak pokračujeme v cestě ve směru na sever ostrova Zanzibar.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3