Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Zanzibar 2012

Facebook Twitter Google+

Jak si okořenit Afriku

© 2015, poslední aktualizace: 11.7.2016

<<  Nebojácné opičky a jejich jedinečné háro  >>

obrázek Zpomalte, silnici křižuje colobus!
Z pralesní stezky se vracíme kolem pokladny a hospody zpátky na silnici. Tu překračujeme nedaleko zatáčky, před ní je výstražná dopravní značka varující řidiče, že silnici tu křižuje "colobus". Colobus ale není žádný dopravní prostředek, žádné vozidlo, ale právě anglické i latinské rodové jméno opiček, které se tady vyskytují. Při bližším pohledu je také na dopravní značce patrný nějaký opičí ksichtík, byť je zanzibarským zubem času už téměř vyhlodaný. Takže začínám chápat, že prales byl jenom prales, ale výprava za opičkami začala až teď.
obrázek Větvička indické mandloně, kterou mají zdejší opičky v oblibě
Za silnicí několikrát zatočíme po vyšlapaných stezkách doleva či doprava. Pohybujeme se mezi nějakými keři či nižšími stromky, které tu rostou. Většina z nich jsou zřejmě takzvané indické mandloně. Botanik by však zřejmě použil jako jejich český název vrcholák pravý. Právě listí těchto stromů mají zdejší opičky v oblibě a zřejmě proto nás jejich hájem náš přidělený průvodce vodí sem a tam. S telefonem na uchu se zřejmě domlouvá se svými kolegy, kteří ho nejspíš informují, kde se opičky právě teď pohybují a kudy se k nim máme dostat. A my běháme za průvodcem a s napětím čekáme, zda kýžené opičky skutečně spatříme. Náš průvodce o tom nepochybuje a tvrdí, že určitě ano, že prý je to jisté, tutové, stoprocentní.
obrázek Opičky jsou najednou všude kolem nás
A má pravdu. Netrvá to snad ani deset minut od doby, kdy jsme překročili silnici, a opičky opravdu objevíme! Skáčou rychle nad našimi hlavami ze stromu na strom, některé neváhají seskočit až dolů na zem. Jsou boží, úžasné! Najednou jsou všude kolem nás. Nezdá se, že by chtěly někam utíkat a tak máme dost a dost času si je nejen prohlédnout, ale udělat i spoustu zajímavých fotografií.
Tyhle opičky mají český název gueréza zanzibarská, anglicky Zanzibar Red Colobus a patří mezi nejvzácnější primáty na světě. Žijí jen na jednom jediném místě a to zrovna tady, na Zanzibaru, asi ve čtyřech oddělených lokalitách ostrova Unguja. A právě Jozani je jednou z těchto čtyř lokalit. Přestože jsou chráněny zákonem, jejich počet prý stále klesá a tvrdí se, že velikost veškeré populace se počítá na pouhých 1500 jedinců. Z tohoto odhadovaného počtu jich asi třetina žije tady v lesích Jozani. Ochrana gueréz na Zanzibaru je prý celkem systematická a organizovaná a je také výrazně podporovaná vládou. Různá opatření tak úbytek populace gueréz sice zpomalila, ale zastavit ho úplně se zatím nepodařilo. Z velké části zřejmě proto, že se asi stále nepodařilo přesvědčit o potřebě ochrany těchto jedinečných živočichů zanzibarské domorodé obyvatelstvo. To totiž guerézy často loví, ať už pro maso, nebo i ze sportu. Především je však zabíjejí jako škůdce, neboť guerézy při nedostatku své přirozené potravy navštěvují plantáže a ožírají stromy, které následně hynou. Domorodci jim proto přezdívají "jedovaté opice", mají je za zlem prostoupené tvory přinášející jen neštěstí a smůlu. Vláda se pak snaží domorodcům škody způsobené guerézami nahradit, hlavně aby zastavila jejich zabíjení. Bohužel se přitom stále více gueréz stěhuje mimo chráněná území, mimo rezervace a národní parky, do zemědělsky obhospodařovávaných oblastí. Tam zřejmě snadněji nalézají potravu a proto jejich návrat do rezervací, kde by byly guerézy v bezpečí, je a bude víc než komplikovaný.
obrázek Ke guerézám se můžeme dostat úplně blizoučko
My se vůči opičkám chováme samozřejmě velmi vstřícně. Nijak jim nehodláme ublížit a snažíme se je nerušit a být co nejtišší. Odměnou nám je, že guerézy se nás vůbec nebojí a můžeme k nim přiblížit úplně blizoučko. Máme je tak často opravdu na dosah, ale samozřejmě se jich nedotýkáme. Mohly by se polekat a třeba nás i kousnout. Takhle před námi jen poskakují z větve na větev, občas i hezky zapózují pro naše neustále cvakající fotoaparáty. Tyhle zanzibarské guerézy jsou úžasně fotogenické!
obrázek Opičky kolem nás si shánějí něco k snědku
Zatímco guerézy kolem nás většinou trhají lístky nebo ovoce, kterým se živí, můžeme si je při téhle činnosti opravdu dobře prohlédnout. Ten jejich černý ksichtík s narůžovělým nosíkem a okolím úst a s hlavou obklopenou roztomile rozježenou srstí na nás tady vykukuje skoro odevšad. Právě tvar jejich obličeje je jediným možným znakem, podle něhož se u dospělých jedinců dá rozeznat samec od samice.
obrázek Guerézy mají zakrnělý palec a čtyři dlouhé prsty
Mohla by třeba napovědět i velikost, neboť samci dosahují váhy od devíti to třinácti kilogramů, samice bývají o dva až tři kilogramy menší. Ale je to prašpatná nápověda, protože při nižší váze dosahují samice stejné velikosti jako samci.
obrázek Opičí ksichtíky s narůžovělými nosy jsou pro mě k nerozeznání
Takže to abychom tu měli decimálku, protože ty opičí čumáčky, ač vypadají mile a sympaticky, já od sebe prakticky nerozeznám. Jinak zanzibarské guerézy mají oproti guerézám z pevninské Afriky poněkud menší hlavu, avšak stejně jako ony postrádají palec. Ten jim docela zakrněl, zatímco články ostatních prstů mají na všech končetinách naopak výrazně prodloužené. Guerézy žijící tady na Zanzibaru mají vpředu černošedě zabarvenou srst, v zadních partiích těla včetně ocasu však srst přechází až do výrazně rezavočervené barvy. Mimochodem, ocas mají tyhle guerézy hodně dlouhý. Slouží jim k udržování rovnováhy na větvích a v korunách stromů.
Všechny guerézy jsou úžasné. Rozježená srst kolem hlavy, nebo chcete-li jakási korunka nebo čelenka, (a příznivci punkového hnutí by jistě řekli číro) jim dodává takový sympaticky rozpustilý výraz, že se do nich prostě musíte zamilovat. A prý má každé to zvíře právě tuhle čelenku jinou a jedinečnou,
obrázek Háro kolem hlavy každé guerézy je úžasné a jedinečné
a jednotliví členové tlupy se podle ní sami navzájem rozeznávají. No není to vážně fascinující, poznávat se podle toho, jakou má kdo rozcuchlou kštici či jak má rozčíslé háro?
obrázek Opičku mám přímo před sebou
Opiček je kolem nás plno. Sednu si na bobek, jednu mám přímo před sebou na zemi. Monika o kus dál další. Líba právě obchází nižší keřík, a fotografuje guerézu, která sedí přímo proti ní na jedné ze silnějších větví. A další spousta opiček se nám prohání nahoře nad hlavami.
Počet gueréz, které kolem sebe máme, zřejmě odpovídá obvyklé velikosti jejich tlupy čítající od třiceti do padesáti jedinců. Tvrdí se, že v tlupě bývají maximálně čtyři samci, zbytek tvoří samice a mláďata. Některé opičky jsou blízko, přímo před námi, jiné se drží kousek dál, další poskakují ve stromech vysoko nad našimi hlavami. Když Monča s Pepou zrovna procházejí pod vysokým stromem, dokonce je opičky trochu počůrají, jak se jim nad hlavami prohánějí z větve na větev. Však nás průvodce všechny na začátku varoval, že se nám něco takového může snadno přihodit.
Na cestičkách mezi stromy s opičkami se k nám po chvíli přidal ještě mladý pár Evropanů s dalším jim zřejmě rovněž ke vstupence přiděleným průvodcem. Teď zrovna je vidím sedět ve dřepu hned vedle Monči a Pepy, jak všichni svorně fotografují malé opičky sedící na dva kroky před nimi na zemi. Ostatně i já mám za chvíli jinou opičku na krok před sebou, kousek vedle ní sedí na větvi jiná. Ta sedí přímo ve výšce mých očí! Paráda!
obrázek S guerézami si to opravdu skvěle užíváme
Jsme tu s opičkami v bezprostředním kontaktu, aniž tu musíme mít nějakou klec nebo plot. Je to mnohem lepší, než nějaká zoologická zahrada, nehledě nato, že pokud vůbec nějaká zoologická zahrada tyhle vzácné a jedinečné guerézy chová, na celém světě jich nebude víc, než mají guerézy prstů na jedné ruce. Zdejší guerézy jsou zkrátka úžasné a moc si to tady s nimi všichni užíváme.
obrázek Opičky na stromech by mě mohly počůrat
Je vskutku zábavné ty opičky pozorovat. A protože se nás vůbec nebojí, můžu je taky snadno fotografovat. Přímo před sebou, nade mnou ve stromech (pozor, ty můžou čůrat dolů!), na zemi přede mnou.
obrázek Opičí portrét z profilu
Líba nebo i Monika se můžou k opičkám přiblížit až natolik, že jim můžu vytvořit společnou fotku. Opičkám, zdá se, je to docela fuk.
Nakonec mám spoustu fotografií, portréty z profilu i anfasu, opičky celé i do půl těla, s jejich dlouhým ocasem i bez něho, opičky, které se krmí i ty které jen zírají, opičky z dálky, opičky zblízka, a další a další. Alespoň bude z čeho vybírat... Myslím, že se mi nakonec fotek gueréz povedlo víc než dost, takže vybrat některé z nich nejprve do fotogalerie a později k následujícím odstavcům tohohle textu nebylo vážně nic jednoduchého a dalo mi to víc práce, než jsem byl čekal.
Taky se pochopitelně povedly i nějaké fotografie, kdy Líba nebo i Monika mají některou opičku opravdu blízko, na dosah. Prakticky žádné opičce přiblížení člověka vůbec nevadilo.
obrázek Zanzibarské guerézy se krmí především listím a mladými výhonky
Klidně se jen dál rozhlížely po něčem k snědku, nebo se nevzrušeně krmily a nenechaly se absolutně nijak rozptylovat. Asi pochopily, že ten zelený nezralý plod by jim žádný člověk stejně sníst nechtěl.
No, když už jsme u krmení, tak... Tyhle guerézy mají poněkud zvláštní metabolismus. Živí se téměř výhradně listy a mladými výhonky, k čemuž mají skvěle uzpůsobenou trávicí soustavu. Jejich žaludek, aby dokázal takový rostlinný materiál dobře zpracovat, má čtyři částečně oddělené komory. Napadá mě, že tím mají docela blízko ke krávě, která má čtyři rovnou žaludky. Ale guerézy narozdíl od krav nepřežvykují. Když už si ale utrhnou nějaké ovoce, tak musí být nezralé, protože guerézy nedokážou strávit cukr. To právě ten jejich čtyřkomorový žaludek nedokáže. Zvláštní, že?
U endemických opiček, zanzibarských gueréz, jsme nakonec strávili skoro hodinu. Ani nám to nepřišlo a uteklo to strašně rychle. I Pepa se trochu podivoval, že nás náš přidělený průvodce u opiček nechal tak dlouho. Ale asi nás nechtěl vyrušovat, když viděl, jak se nám mezi guerézami líbí, jak jsme z nich nadšení a jak si je pořád dokola a ve všech možných i nemožných pozicích fotografujeme. A nám se tu opravdu moc líbilo. Byla to báječně strávená hodina, o tom nemůže být sporu.
Když se vracíme na silnici, abychom přešli do další části Jozani, zahlédneme v houští přímo u silnice ještě další opičku. Je tam sama, jedna jediná, a je docela jiná, než gueréza. Je však zalezlá v houští a mezi větvemi se mi fotí dost špatně. Naštěstí není v houští na okraji pralesa Jozani moc hluboko. A hlavně se zdá, že se lidí taky vůbec nebojí, a proto před námi nikam neutíká.
obrázek Kočkodan bělohrdlý (či diadémový) fotografovaný v houští na okraji pralesa Jozani
Přece jenom tak nějakou fotografii téhle stříbrošedé opičky s pronikavýma světle hnědýma očima, o trošku větší, než byly guerézy, nakonec mám. I když mi při fotografování překážela spousta zeleného listí, tenké větvičky nebo i silnější větve.
Průvodce nám říkal, že tahle opička je "blue monkey", čili modrá opice. Je to opravdu opička, která se už od pohledu od guerézy značně odlišuje. Určením je to kočkodan bělohrdlý, který je ale podle některých pramenů uznáván jako poddruh kočkodana diadémového. Kočkodanu diadémovému také odpovídá ono anglické "blue monkey", ale věru po mně nechtějte, abych vám řekl, které určení je to správné. Vždyť se na tom nedokážou shodnout ani odborníci! Ať tak či tak, já jsem rád, že jsme tu při přecházení silnice tohohle kočkodana na okraji lesa Jozani zahlédli a že se teď i na tuhle opičku můžu chvíli koukat.
Kočkodan bělohrdlý je pojmenovaný podle svého bělavého hrdla, diadémový zase podle nápadné bílé čelenky nad očima. Jak se tak na něho dívám, otáčí se mezi větvemi ze strany na stranu a shání zřejmě nějakou potravu. Tou pro něho mohou být různé plody, zelené listí, ale kočkodan nepohrdne ani drobnými obratlovci nebo hmyzem. Vzhledem k tomu, že stromy mu poskytují nejen podstatnou část jeho jídelníčku, ale i důležitou ochranu před predátory, je tento druh kočkadana vázán na přítomnost vyššího lesa. Koruny stromu pak opouští jen zřídkakdy, neboť vodu získává z rozličných ovocných plodů, a tak ani nemusí slézat na zem, aby se napil. Kočkodan na větvi se najednou ke mně obrací zády, a pomalu zalézá dál a hloub do houštiny. Už ho není skoro vidět.
Bohužel jsem se na kočkodana nemohl dívat dlouho. Nejen proto, že zalezl dál do pralesa, ale i proto, že ostatní mi zatím notný kousek poodešli. Vidím, že tamhle v dáli zahýbají někam mezi stromy a tak je budu muset brzy a rychle dohonit. Vždyť vůbec nevím, kam mají namířeno. Nějak jsem s tím kočkodanem a svými pokusy o jeho vyfotografování zůstal pozadu.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3