Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Zanzibar 2012

Facebook Twitter Google+

Jak si okořenit Afriku

© 2015, poslední aktualizace: 11.7.2016

<<  Druhý večer v Kamenném městě  >>

Kolem páté hodiny odpoledne se scházíme všichni před hotelem, jak jsme byli domluvení, abychom se společně znovu vydali do města. Pepa i já máme hlad a samozřejmě i chuť na pivo, jenomže dámy chtějí spíš nakupovat. Vlezou snad do každého krámku, a tady chtějí to a tam zas tohle. A když něco chtějí, obvykle to i koupí. Líba má navíc už od včerejška vyhlédnuté kalhoty a nějaký barevný šátek. Jenom zbytečně zdržuje. No a Alča? Myslím, že snad ani nemusím dodávat, že ona rozhodně v nákupech nijak nezůstává pozadu. Nějakou chvíli tím pádem trvá, než najdeme všeobecně přijatelnou hospodu. Není daleko od rodného domku Freddieho Mercuryho a jmenuje se Coco de Mer. Já s Pepou se posadíme na pivo a na večeři. A dámy? Dámy nás klidně v hospodě nechají a rozběhnou po okolních uličkách a krámcích.
Monča by taky ráda jeden šátek, ale váhá a váhá a nakonec ho nekoupí. Samozřejmě, že když dámy konečně donakupovaly, přišly za námi do hospody. Taky na pivo a večeři. Takže se ukazuje, že měly stejný hlad i žízeň jako já s Pepou, jen u nich ještě víc převažovala chuť na nákupy. Monika se nakonec pro vybraný šátek přece jen rozhodla, jenomže krámek mezitím zavřel krám.
obrázek Pepča krájí plody marakuji, jinak česky mučenky
Jo, jo. Kdo zaváhá...
Alena si v hospodě objednává ovocný salát z okurky, banánu, ananasu a ještě ze zvláštního ovoce, které tu pojmenovávají "passion fruit". Přinesou nám pak ještě tři kousky tohohle ovoce na ochutnání. Je docela zvláštní. Když se rozpůlí, vypadá ta půlka jako malá miska plná marmelády. Alenka, která je nejen odbornice na muchlání se zvířátky, ale taky se docela dobře, vlastně hodně dobře, vyzná v různých rostlinách a květinkách, tohle ovoce jednoznačně identifikuje. U nás se tomu spíš říká marakuja a úplně česky mučenka. Tak. Já jen můžu říct, že jsem to dosud nikde nikdy nejen nejedl, ale asi ani neviděl. Přitom je to docela dobré pikantní ovoce zajímavé chuti. I když já žádnému ovoci nedám velkou šanci, aby mnou mohlo být snědeno ve větším množství.
obrázek Pivko mi tu večer chutná
A zatímco Pepa a já už jsme večeřeli a spokojeně si teď popíjíme pivko (a já si přitom sem tam doplním svůj deníček a něco si zapíšu), mým dámám večeři teprve nesou. Nakonec i ony večeří poměrně vydatně, zvlášť Monika. Zatímco Líba si dala kalamáry s rýží, Monika slupne hromadu těstovin a ještě si přiobjednává ovocný salát, jaký měla Alena. Čeká na něj dost dlouho, a nakonec ho má o dost jinačí, než Alča. Ta v něm měla hodně banánů, ale Moničin salát je hlavně z ananasu. Buď banány došly a nebo salát dělají podle toho, co mají zrovna v kuchyni po ruce. U dalšího pivka pak ještě trochu klábosíme, pokud to umíme, s několika místními, zřejmě zdejšími štamgasty, a pak se vydáme přes nábřeží, abychom zamířili k našemu hotelu.
obrázek Na nábřeží u stánků s různými chuťovkami je dnes večer stejně živo, jako když jsem tu fotil včera
Na nábřeží ještě Pepča na ochutnání kupuje několik masových koulí, lehce dochucených kečupem. Tady u těch stánků nedaleko přístavu jsme se zastavovali už včera navečer. Pokud si chcete dát rychle nějakou ňamku, pak je tu spousta možností. Na jednoduchých dřevěných stolech, které mihotavě osvětluje slabé světlo několika zaprášených žárovek visících na tenkém drátě, si lze vybrat všechno možné. Všechno tu mají pěkně do řádků urovnané. Kromě Pepou koupených masových kuliček a dalších druhů masa často napíchaného na špejlích jako špízy, tu najdete především množství rozličných mořských "pokladů", tedy chci říci mořských potvor a ryb všeho druhu. Ale taky tu pečou třeba kukuřici nebo lisují různé šťávy a džusy. "Je libo rybičku, sépii, chobotnici?", ozývá se obchodník, který nenakloní-li se pod žárovku, není za svým stolem v zanzibarské tmě ani vidět. "A co kraba, nedáte si?", láká kdosi od vedlejšího stolu různě velké skupinky procházejících turistů. A někdo se zastaví a dá si, někdo ne...
Můžete si tu dát opravdu téměř cokoli. Jen nesmíte být příliš nároční, co se hygieny týče. Zdraví nebezpečné to ale určitě není, protože se tvrdí, že gurmán si to tady na nábřeží užije mnohem víc, než v mnohých zanzibarských hotelových restauracích. A Pepa to zřejmě dobře ví. Jím koupené kuličky sice ochutnáme, ale jinak, ač to vypadá lákavě, si nic dalšího nekoupíme. Ani ne tak proto, že bychom se obávali nějakých následků, ale spíš proto, že už jsme po dosti vydatné večeři a bříška máme plná.
obrázek Bloudíme večerními uličkami Kamenného města
Potom už bloudíme potemnělými uličkami starého Zanzibaru sem a zase tam. Nějak jsme se v nich ale dnes ztratili, neboť ač se snažíme držet správný směr, nějak ty uličky dnes večer nikdo z nás nepoznává. Všechno je dnes takové jiné, zvláštní, ponuré. Jdeme však statečně dál a dál. Zabloudíme přitom i do takových zákoutí, kam bych se bál vkročit snad i ve dne, natož teď za tmy. Naštěstí nás je pětičlenná skupinka a nejsem tu sám, abych se musel bát. Ale ty podivné a strašidelné zvuky, které se zpoza různých nároží občas ozývají! Jako v nějakém příšerném hororu!
Asi jen Alláh ví, kudy dnes večer vlastně jdeme, protože tentokrát se nějak k našemu hotelu nemůžeme dostat. Několikrát se dokonce na naší Safari Lodge musíme někoho z domorodců zeptat, než se temnými či mizerně osvětlenými uličkami konečně dostaneme tam, kde chceme být. To jest na naši hotelovou postel. Docela si oddychnu. Ten dnešní návrat byl opravdu poněkud složitější...

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3