Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Zanzibar 2012

Facebook Twitter Google+

Jak si okořenit Afriku

© 2015, poslední aktualizace: 11.7.2016

<<  První den, pátek 27. ledna  >>
<<  Z Nairobi kolem Kilimandžára  >>

Začínáme tam, kde jsme v předchozím líčení naší africké cesty přestali. Na letišti v keňském Nairobi. Rozloučili jsme se s Maricou, která s námi putovala po Malawi a Zambii, avšak na Zanzibar už s námi nepoletí. K letadlu, které nás dopraví na ostrov Zanzibar, míříme tedy bez Maricy. Ale Pepu, našeho již osvědčeného průvodce Afrikou, máme samozřejmě sebou. Kromě Pepy jsme tedy už jen čtyři. Kamarádka Alča a tři jsme Prausovi. Já, moje žena Líba a naše mladší dcera Monika.
Jenže odletět na Zanzibar ani v takhle malém počtu nejde úplně hladce a bez problémů. Moničin příruční kufřík je prý do malého letadla moc velký. Monča dostane nějaký papír a další menší jí nalepí na její kufřík. Má ho prý před nástupem do letadla dát do zavazadlového prostoru. Pepa se rozhlídne a prohlásí to, co my všichni vidíme: "Kdekdo tu má svoje příruční zavazadlo ještě větší!"... A tak Pepa Monice z kufříku papírovou cedulku utrhne a uvidíme. "Budeme to řešit, až když bude průser!", prohlásí rezolutně. Žádný průšvih se ovšem nekonal. Moničin příruční kufřík se v pohodě vešel, kam měl, Narozdíl od mnohých jiných zavazadel, která ovšem žádnou cedulku nedostala. Nebo že by ji všichni ostatní taky utrhli? Každopádně v poloprázdném letadle bylo nakonec úplně jedno, jestli se nějaké zavazadlo nevešlo do prostoru nad našimi hlavami. Místa tu bylo všude dost a dost.
Startujeme s malým asi dvacetiminutovým zpožděním oproti letovému plánu. Teď už nepoletíme za tmy, venku je už dávno nový den, do něhož nás vítá nízké ranní sluníčko. Společnost Kenya Airways, jejíž letadlo nás dopravilo sem do Nairobi, teď vystřídala tanzanská společnost Precision Air. Její palubní personál nám nedlouho po vzletu začne roznášet snídani. Pro nás je ta snídaně dnes už druhá a je nachlup stejná, jako při předchozím letu do Nairobi.
Díky tomu, že naše nevelké vrtulové letadlo je opravdu víc než poloprázdné, máme možnost si bez problémů vybrat i jiné místo, než které nám přisuzuje palubní lístek. Díky tomu si klidně mohu sednout na opačnou stranu letadla, abych nezíral okénkem rovnou do sluníčka. A hlavně abych se mohl pokusit vyfotit nejvyšší horu Afriky, Kilimandžáro, které se zanedlouho objevuje po naší pravé straně. Hora je to pořádná, úctyhodná. Zdá se, že letíme jen v nepatrně větší výšce, než do jaké vrcholek téhle pro výstup dosti oblíbené hory dosahuje. Turisté, kteří se chtějí dostat až nahoru do téměř šestitisícové výšky (obvykle se píše, že přesně 5895 metrů nad mořem), musejí počítat s náročným výstupem, který obvykle zabere pět až šest dní, ale který prý s dobrou přípravou lze uskutečnit i bez lan a bez jakýchkoliv horolezeckých zkušeností. Nemůžu si nevzpomenout na Jirku a Vaška z mojí první zaoceánské cesty do Peru a Bolívie, kteří trochu horolezčili a o svých bohatých a intenzivních horolezeckých zážitcích včetně obtížného a vyčerpávajícího výstupu právě na africké Kilimandžáro nám tam ve volných chvílích vyprávěli.
Z letadla je teď vrchol Kilimandžára vidět docela dobře. Je zasněžený a stále bílý, přestože se hora nachází jen asi 400 kilomerů od rovníku. Celá hora je tvořena masivem tří nečinných vulkánů. Právě led a sníh a dnes již značně ustupujícího ledovce dal nejvyšší hoře Afriky její jméno. Kilima Njaro totiž ve svahilštině znamená "Svítící hora". Podle vědců však už nebude trvat víc než dvacet let a tahle hora svítit přestane. Led a sníh z ní prý během té relativně krátké doby už úplně zmizí a bude tím pádem po svícení. A když se tak na Kilimandžáro dívám, možná to ani tak dlouho trvat nebude. Ledu a sněhu na téhle svítící hoře už opravdu mnoho nezbývá.
Ač se dnes Kilimandžáro nepovažuje za činný vulkán, přesto to úplně klidná hora není. Přímo pod nejvyšším vrcholkem, na okraji vrcholového kráteru, vypouští hora nějaké plyny a kromě toho africké legendy hovoří o výrazné sopečné aktivitě ještě před nějakými 170 lety. Vědci navíc zjistili, že docela nedávno, v roce 2003, dosahovala tekutá láva uvnitř hory až do výšky pouhých 400 metrů pod kráterem. Takže kdopak dnes ví, jaká bude budoucnost Kilimandžára?
Zkouším Kilimandžáro z letadla fotit. Jenomže těmi příšerně špinavými okny letícího letadla se mi to moc nedaří. Ani času na fotografování příliš nemám, protože při současné rychlosti letadla zůstává hora brzy vzadu za námi. Jsme teď už nad územím Tanzánie, k níž ostrov Zanzibar, cíl naší cesty, přináleží. Let utíká tentokrát docela rychle. Jak se k Zanzibaru přibližujeme, zpočátku řídké bílé obláčky zaplňují prostor pod námi stále víc a víc. Dívám se dolů a všechno se se mnou začíná podivně točit. Zdá se mi, že teď už docela souvislá oblačná vrstva se pode mnou houpe v nějakých ohromných vlnách. Najednou dole zahlédnu škvírou mezi oblaky hladinu Indického oceánu a na ní dvě velikánské nákladní lodi. A taky několik malých ostrůvků. To už taky s letadlem nějakou dobu klesáme. A letadlo se při svém klesání začíná dostávat skrze oblačnost, takže to pochopitelně vypadá, jako bychom prolétali hustou bílou či šedivou mlhou. Pod oblaky pak spatříme další ostrovy či ostrůvky, možná i korálové útesy. Hlavně ale naprosto úžasnou azurově modrou vodní masu. Letadlo teď ještě obrací směr svého letu, znovu klesá a chvilku na to už přistáváme. Jsme pod oblačnou oblohou a jsme na Zanzibaru.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3