Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Thajsko a Kambodža 2008

Facebook Twitter Google+

Za velikostí Angkor Watu

© 2009, poslední aktualizace: 9.10.2011

<<  Rychloplavba po Tonlé Sap, po jezeře i po řece  >>

Plavba lodí po jezeře Tonlé Sap a po stejnojmenné řece do Phnom Penhu nás čekala po opuštění Siem Reapu a po rozloučení s překrásnými angkorskými chrámy. Nebyla to žádná vyhlídková plavba nějakou jachtou. Jednalo se o běžnou cestovní loď mající jediný cíl. A sice přepravit nás do Phnom Penhu, hlavního kambodžského města, pokud možno co nejrychleji a nejpohodlněji. Ta loď opravdu nebyla nějaká pomalá bárka. Za necelých šest hodin jsme byli v phnompenhském přístavu. Nebýt zdržení cestou, kdy se na lodní šroub namotaly nějaké traviny a rostliny, díky čemuž jsme museli přistát u břehu, aby posádka mohla lodní šroub uvolnit, trvala by plavba asi tak pět hodin, možná ani ne. To je na asi třistakilometrovou vzdálenost vcelku slušná rychlost. A prý je takováhle plavba i mnohem rychlejší, než celodenní a i na vzdálenost podstatně delší cesta nějakými auty či autobusy po prašných a kodrcavých kambodžských silnicích.
obrázek V přístavu Chong Kneas u jezera Tonlé Sap byl rušno a blátivo
Ale začněme popořádku. Nedlouhou cestu do přístavu jsme absolvovali malými mikrobusy, které nás vyklopily v jakémsi přístavu i s naším batohem a "mrtvou tetou", jak se v naší skupině důvěrně začalo říkat naší obrovité tašce. Tu bych, kdyby byla plná, snad ani neunesl. I teď jsem ji napůl nesl a napůl vláčel vstříc lodi, která stála na vodě o kus dál. Bylo asi kolem osmé ráno, ale lidí tu bylo, jako někde večer o pouti. Zrovna tu totiž probíhaly nějaké trhy a kolem nás se odbývaly čilé obchody. Většina ovšem na vodě. Lidé připlouvali, dohodli obchod, přeložili zboží z loďky na loďku a zase odplouvali o kus dál prodat nebo koupit něco dalšího. Ti suchozemští obchodující to měli poněkud horší.
obrázek Až tě roztlačím, taky se ještě vejdu!
Museli se podobně jako my brodit tlustou vrstvou hlíny rozťapané do mazlavého a hlubokého bláta všemi těmi lidmi, kteří chodí do loděk nakoupit si nějaké zboží. Zboží se potom převáželo dál v malých a velkých koších, různých jiných nádobách, nebo jen v obyčejných igelitových pytlích. Náklad jen výjimečně skončil na nějakém autě. Většinou ho nakládali na mopedy a skútry, a vzápětí nám předváděli svou motoristickou dovednost při rozjezdu motorky s těžkým nákladem v hlubokém blátě.
To rozhňahňané bláto se spoustou zbytků od všelijaké zeleniny společně s mnoha dalšími odpadky nebylo zrovna nejlepší na to, abych v něm stál v sandálech a s těžkou taškou. Měl jsem pocit, že bych se neměl ani pohnout, abych se nepropadal a nakonec se v tom blátě ještě neutopil. A to jsem se snažil ještě trochu pohybovat z místa na místo a sem tam něco vyfotit, abych zachytil alespoň něco málo z toho mumraje, který se odehrával okolo, a na který se spíš slušelo hledět s otevřenými ústy. Uprostřed toho bláta jsem byl docela rád, když asi po čtvrthodince zazněl příkaz k nalodění.
Ale radost mě záhy zase přešla, když jsem zjistil, že na loď se nastupuje přes úzké viklající se prkno. No nazdar! To tady ještě s touhle taškou zahučím do vody! Stačí trochu zabalancovat, nebo na to prkno za mnou někdo křivě šlápne, a je to. A tak jsem v sobě, a rád, překonal vrozenou neochotu nechat si posluhovat, i vrozenou lakotu za poponesení tašky zaplatit dolar, a vrazil jsem tašku prvnímu Kambodžanovi, který se přihlásil, že mi ji na loď odnese. Ani jsem nepřemýšlel o tom, co si na něm vezmu, když tam s tou naší taškou zahučí on namísto mě. Byl to dost malý chlapík, spíš takový třasořitka. Pod taškou se mu sice podlomila kolena, ale na zem ji nepustil. Hrdinně si ji hodil napříč přes záda, a k mému údivu si k tomu ještě dokázal přidat i velký batoh, který držela Líba. Pak se nám ztratil v davu, který se tlačil u prkna vedoucího na loď. A já jsem byl nakonec rád, že jsem se v té tlačenici a strkanici dostal bez úhony přes tu úzkou lávku na loď sám, bez tašky či batohu.
obrázek Střecha se používá jako horní paluba
Líba za mnou hned kontrolovala temnou díru do podpalubí, kde bychom naše zavazadla měli očekávat. Po jejím souhlasném zamručení jsem moc rád zaplatil dva dolary svému nosiči, který mi vzápětí zaklepal na rameno. Ten si svou mzdu určitě zasloužil ze všech nejvíc. Sice chtěl ještě víc, trochu se na mě škaredil, a dost možná, že oprávněně.
Nastoupili jsme na horní palubu, kam lezli i ti před námi, a odkud se dal předpokládat i pěkný výhled. Usadili jsme se nedaleko za přední kabinou kapitána. Ovšem hned jsme taky zjistili, že nejsme na žádné horní palubě, ale na střeše plavidla. No, a je to! To, co jsem předtím u automobilů pokládal za čiré bláznovství, cestovat na střeše, teď sám to samé praktikuju tady na lodi. Střecha našeho plavidla byla plechová a oblá. Ke stranám klesala trochu do oblouku a kolem dokola bylo jen nizounké asi deset centimetrů vysoké železné "zábradlí". Nezadrželo by ale ani malý příruční batoh, kdybych do něho nechtěně kopnul. A tak batohy skončily tak, že jsme je pro jistotu k tomu železu přivázali. Za námi na střeše skončila ještě spousta dalších turistů. Jako kdyby dolů na normální sedadla nikdo nechtěl.
obrázek Tak ještě doplnit naftu, a hurá s nákupem domů
Vzápětí jsem ale ocenil strategickou polohu našeho místa na střeše. Byl odtud skvělý výhled na okolní vodní tržnici, na ruch kambodžských rybářů, obchodníků a nákupčích. Nevypadalo to ale jako na jezeře, spíš jako řeka. Ale jako by tu končila, nebo možná začínala, dál odtud žádný větší vodní tok už nebyl. Přímo naproti nám jsme mohli sledovat i lodní čerpací stanici, kde některé loďky zastavovaly, aby načerpaly pohonné hmoty. A stejně jako mnoho jiných domečků, i tahle stanice byla postavená na vodě. Teď odtud, shora z lodní střechy, to bylo teprve dobře vidět. A támhle o kus dál, ten větší domeček, to je zřejmě škola. Taky samozřejmě na vodě. Prakticky všechny ty okolní domky a budovy nebyly na břehu, ani na kůlech nad vodou, ale byly postaveny přímo na vodě, na plovoucích pontonech nebo na lodích, zkrátka plovoucí domky! Poslední domky stojící ještě na břehu nebo na kůlech nad vodou jsme minuli ještě když jsme seděli v autech, což bylo o hodný kus výš!
obrázek Nejprve nás táhnou na laně
Zpočátku, když jsme vypluli, nás táhla na laně malá motorová loďka. Ta mohla tady v těch zátočinách nepříliš široké řeky mnohem obratněji manévrovat, než naše relativně dlouhé plavidlo. A asi po patnácti minutách jsme vypluli do širokých vod jezera Tonlé Sap, na které se naše loď pustila již bez onoho "doprovodu". Jezero nás na svém okraji přivítalo další, ne zrovna malou, plovoucí vesnicí.
obrázek Proplouváme plovoucí vesnicí při okraji jezera
Úplně celá byla postavená na vodě, na lodích. Moc zajímavá podívaná!
Zdejším obyvatelům ani nic jiného nezbývá, než takhle bydlet na lodích, na vodě. Jezero Tonlé Sap i stejnojmenná řeka, na níž zamíříme o něco později a která z jezera Tonlé Sap vytéká, jim tu poskytují vodu i dostatek potravy. A tahle naše cesta svědčí o tom, že jsou také důležitou dopravní spojnicí. Kambodžané ale musejí, chtějí-li tu žít a bydlet, stavět své domky buď přímo na vodě, nebo vysoko na břehu. Na břehu však lze stavět obydlí až níž, až na řece. Tam jsou břehy přece jen poněkud vyšší. Ale tady na jezeře to není vhodné. Vody jezera totiž kolísají příliš na to, jak jsou tady kolem břehy nízké. Příroda tu lidem jednoznačně velí stavět své vesnice přímo na vodě, na jezeře. Nechtějí-li mít každý rok doma povodeň, nemají jinou možnost.
To velké kolísání hladiny je způsobeno ojedinělým přírodním úkazem, který se tu odehrává. Řeka Tonlé Sap totiž může téci oběma směry a směr toku se mění dvakrát do roka. Příčinou toho jevu je nejdůležitější a největší vodní tok celé jihovýchodní Asie, řeka Mekong, do které se řeka Tonlé Sap v Phnom Penhu vlévá. Mekong se v období dešťů, což je mezi květnem a říjnem, natolik zaplní vodou, že hladinu řeky Toné Sap zvedne, až ta zcela obrátí svůj tok a začne se vracet zpátky do jezera. To následně více než zdvojnásobí svůj původní objem a výrazně se přitom zvedne i jezerní hladina. Později, někdy kolem listopadu, následuje období sucha. Hladina řeky Mekongu se sníží, řeka Tonlé Sap opět změní směr proudu a odvádí vody jezera zase dolů do řeky Mekongu.
obrázek Vody jezera Tonlé Sap jsou hodně mělké
Je to mimořádně zajímavý proces, díky kterému jsou vody jezera Tonlé Sap prakticky nevyčerpatelným zdrojem sladkovodních ryb. Však zrovna támhle kousek od nás vidíme jakéhosi chlapce s rybářskou síti, jak se snaží něco ulovit. Stojí ve vodě na okraji plovoucí vesnice, kterou právě projíždíme. Voda mu nedosahuje ani po kolena, protože vody je v téhle době v jezeře hodně málo. Až se divím, že naše loď v takhle mělké vodě někde neuvázne.
obrázek Někteří jedinci odolávali brutálnímu útoku spojených sil větru a stříkající vody hodně dlouho
Za vesnicí se naše loď, již tak jedoucí dost rychle, rozohnila ještě k většímu výkonu a znatelně přidala. Začalo tím pádem hodně foukat, což mnohé z cestujících přinutilo slézt dolů do podpalubí. Vlastně ne do podpalubí, ale do podstřeší. Posléze loď znovu nabrala ještě o něco více na rychlosti a skupinka turistů, která byla na střeše za námi, se nestačila divit. Znovu jsem ocenil naše strategické místo dostatečně vepředu lodní střechy. Ti, co byli už jen malý kousek za námi, byli zcela nečekaně najednou celí mokří. Takhle rychle jedoucí loď rozrážela vodu natolik, že ta stříkala vysoko až nahoru na střechu. Někteří další to vzdali. Přidali se k těm, co jim vadil vítr, a potupně zalezli za nimi dolů do lodi. Jiní vytáhli z batohů nějaké karimatky, či co to bylo, a snažili se nějak před stříkající vodou uchránit. Moc jim to nevyšlo, většinou nakonec skončili stejně dole v lodi, na rozdíl od těch prvních ovšem byli notně promočení. Jenom přední část lodi, kde jsme byli i my, zůstala vody uchráněna. Byť i tady začalo být trochu mokro, ale hlavně kluzko. Stát se už skoro nedalo, právě kvůli kluzkému povrchu střechy, i kvůli značným poryvům proudícího vzduchu, jaký při rychlosti, jakou se loď po jezeře Tonlé Sap řítí, vzniká.
Dlouhé sezení bez židle na tvrdém a hlavně rovném povrchu nemám rád. Potřebuju složit nohy někam níž, a to tady nejde. Tak si chvíli lehnu, pak slezu ze střechy a jdu se podívat dolů. Někteří cestující včetně těch mokrých tu našli své místo na tvrdých dřevěných otlučených lavicích. Nejsem sice klaustrofobik, ale tenhle nízký a úzký prostor vagónového typu není nic, co by mě lákalo k posezení. Na střeše je líp, i když tam hodně fouká. A tak se zase vracím nahoru, chvíli poposedávám z místa na místo, až si nakonec dám batoh pod hlavu a znova si lehnu. Projíždíme středem jezera, široko daleko teď není nic vidět. Vlastně je, samá voda. Jezero Tonlé Sap je hodně veliké.
obrázek Nastal čas si trochu zdřímnout
Poloha vleže na lodní střeše mi vyhovuje. A protože jsme ráno museli vstávat hodně brzy, nastal čas si zdřímnout. Ještě, že já můžu spát kdekoli a kdykoli. Než usnu, na modrém nebi se mi nad hlavou, jako bych v duchu viděl nějakou fatamorgánu, promítají překrásné angkorské chrámy a jejich rozličná zákoutí, mezi kterými jsme se po tři předchozí dny pohybovali.
obrázek Příroda kolem řeky nabízí rozmanité pohledy
Asi za dvě hodiny se z jezera dostáváme na širokou řeku Tonlé Sap. Tady už je na co se dívat. A tak kombinuju sezení s ležením a chvílemi také stojím. Na řece jede loď zřejmě o něco pomaleji, i když to na první pohled nevypadá. Ale dozadu za nás už voda nahoru nestříká. Proto se někteří z cestujících zase vrací zpátky na střechu. Ani vítr už tolik nefouká. Já teď ve stoje mnohem lépe držím rovnováhu a můžu v pohodě i fotografovat. Jen musím dávat pozor na pořád ještě trochu kluzký povrch.
obrázek I tahle domácnost žijící v roztrhané chaloupce na břehu řeky Tonlé Sap má zřejmě televizi
Výhled ve stoje je mnohem lepší, a tak nakonec podstatnou část cesty po řece odstojím. Pohled na přírodu i na život kolem téhle řeky nabízí mnoho zajímavého. Vidíme vesnice postavené na vysokém břehu na kůlech, jiné jsou postavené přímo na řece, na vodní hladině. Některé domky jsou modernější a bohatší, mají střechy z plechu nebo i z červených pálených tašek. Jiné jsou ale velmi primitivní, někdy i polorozpadlé chatrče z větví, slámy, palmového listí, nebo rákosu. Dokonce vidíme i jakési jednotlivé chajdy, které na jednoduchém voru ze silnějších větví unáší středem řeky líný proud kamsi k jihu. Možná, až řeka Tonlé Sap změní směr svého toku, ponese proud tyhle říční chaloupky zase na druhou stranu, někam zpátky k jezeru.
Na řece potkáváme malé i větší loďky a lodě, mnoho z nich pospíchá se svým nákladem, ať už po proudu nebo proti němu. Doprava po vodě je tu vskutku velice důležitá.
obrázek Po řece putující obydlí kambodžského venkovana
Můžeme také pozorovat rybáře při jejich práci, koupající se dospělé, cachtající se děcka, a nebo také hospodářská zvířata, která jsou přiváděna k řece plnící v tomto případě funkci napajedla. Jen málokdo z domorodců má na hlavě tradiční slamáček, hodně jich dnes už používá obyčejné plátěné kloboučky. Kolem řeky vidíme i obdělávaná políčka, pasoucí se kravky, mangrovníky, palmy, i další tropické stromy a ostatní rostlinstvo. Mezi ním se občas vyjímají nějaké pagody. Téměř vždycky vypadají jako nové. Možná i jsou. Jejich čistě bílé stěny, červené střechy nebo zlaté sochy Buddhů z té temné zeleně svítí a září dodaleka.
obrázek Na okraji Phnom Penhu
Cesta na lodní střeše je celkem fajn a ubíhá rychle. Vesnice kolem řeky vidíme stále častěji, postupně se slévají v jednu jedinou dlouhatánskou vesnici. Domky začínají být také větší a bohatší. Za chvíli podjíždíme pod betonovým mostem, mimochodem za celou plavbu po řece jedním jediným, který jsme tu spatřili. Začíná nám být jasné, že jsme v Phnom Penhu, že se blížíme k cíli téhle neobyčejné cesty. A trvalo pak už jen pár minut, než naše loď výrazně zpomalila a zakroužila ke břehu k většímu plovoucímu pontonu. Z něho jsme pak po železném spojovacím můstku vystoupili na břeh. To už jsme byli přímo v samém centru hlavního kambodžského města, na dohled od soutoku řeky Tonlé Sap s Mekongem. Tady už tahle naše zajímavá, dobrodružná a v mnohém zvláštní plavba skončila.

>>

© Lubomír Prause, 2009
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3