Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Thajsko a Kambodža 2008

Facebook Twitter Google+

Za velikostí Angkor Watu

© 2009, poslední aktualizace: 9.10.2011

<<  Thajcům pětka z chování?  >>

Nevím, jak jsou na tom thajští školáci, co pro ně znamená pětka, ale podle našich škol bych já dal Thajcům z chování pětku. Nebo alespoň čtyřku s vykřičníkem. A to i přesto, že vím, že nehorší známka z chování je u nás trojka. Někdo může namítat, že zevšeobecňuju, že házím všechny Thajce do jednoho pytle. Bude mít pravdu. Určitě nejsou a nemohou být všichni Thajci stejní. Nicméně negativních zážitků jsem za tu krátkou dobu strávenou v Thajsku zaznamenal do pomyslného notýsku své paměti docela dost. Už jsem se zmiňoval o letištním šlendriánu s překládáním zavazadel, i tom, jak se postupně promění váš pohled na bangkokskou "bláznivou" ulici Khao San. Ale to jen pro začátek. Jsou ještě i mnohé další.
Začnu tím, čím předchozí kapitola končila. S jejím koncem souvisí následující otázka: Co ještě nemůžete, když už jste v Bangkoku, vynechat? Pochopitelně to je návštěva hampejzu, neboli bordelu. Náš průvodce Pepa samozřejmě také zajistil, kdesi uprostřed Čínské čtvrti, návštěvu jakési bordelové show.
obrázek Jedna z hlavních ulic bangkokské Čínské čtvrti
Nemuseli jsme tu platit žádné vstupné. Jen stačilo, abychom si uvnitř objednali pivo. Bylo přibližně stejně drahé, jako když si ho dáte v Praze na Ruzyni. Tahle show možná thajských, možná čínských, a možná že i úplně jiných prostitutek, to rozhodně není něco, co bych chtěl někdy navštívit podruhé. Přišlo mi to celé takové nějaké divně ujeté, spíše hodně trapné, a působilo to na mě dost hnusně až odporně. Radši jsem si dal ještě jedno pivo, abych to nějak spláchnul. Pepa se jen potutelně usmíval a po očku nás pozoroval, co my na to. Copak on. On je na to zvyklý, určitě tady není poprvé. Nebudu rozhodně zabíhat do žádných nechutných podrobností a perverzností, které nemálo z nás opravdu docela překvapily. Pepovi se nijak nedivím, za chvíli jsem totiž skončil podobně. Spíš než tu show jsem taky pozoroval okolní návštěvnictvo, jak se kdo na ten hnus tváří. Řekl bych, že to bylo o dost zajímavější. Já osobně nechápu lidi, kterým se podobná show líbí. Asi bych si začal připadat jako nějakej úchyl, kdyby se mi to bylo bývalo zalíbilo. Vidět se to ale asi jednou musí, aby člověk vůbec věděl, o čem to vlastně je. Samozřejmě se tam nesmělo fotografovat. A i když jinak holky fotím všude docela rád, tady bych určitě ani nechtěl. Ani bych to nemohl dát na Internet, protože tam neumím zakázat mládeži přístup. A někdo by mě taky určitě obvinil s šíření pornografie. Kromě toho naprostá většina zdejších holek ani nebyla hezká. Ba právě naopak. Asi to jenom potvrzuje fakt, co se o Thajsku tvrdí. Že totiž v Thajsku hezká ženská je zaručeně chlap. A v porovnání s těmihle prostitutkami jsou ladyboyové, jak se jim tady říká, fakt hezký holky. To mi věřte!
obrázek Kolečko se polámalo (zrovna pode mnou)
Ale Thajci ve mně dokázali zanechat i další silně negativní zážitky. To, že přímo pode mnou na thajské silnici upadlo vcelku dost nové toyotě kolo, to patřilo k maličkostem, k přehlédnutelným drobnostem. A to si dovoluji tvrdit i přesto, že jsme na náhradní dopravu čekali přibližně tři hodiny. Ještě štěstí, že se kolo porouchalo zrovna u nějaké restaurace, kde jsme se mohli posadit, dát si něco k pití nebo k jídlu, a taky si dojít ulevit na toaletu. Ale za tři hodiny už asi i Pepovi došla, jinak všudypřítomná, dobrá nálada. Musel se prý hodně rozčílit, aby se Thajci konečně začali trochu smekat. Pepa jel totiž napřed v druhém neporouchaném mikrobusu, a ten pak na nás nedaleko od hranic čekal. A Pepa při tom čekání už tři hodiny nevěděl, kde jsme a co s námi vlastně je.
obrázek Tenhle narvaný thajský příhraniční samohyb jsem nepochopil
Poněkud horší ale už bylo, když nás Thajci později při přejezdu přes kambodžskou hranici poskládali ještě s dalšími vykulenými turisty, na něco podobného zcela jistě nepřipravenými, do podivného a otřískaného starého náklaďáku se dvěma lavicemi a pomačkanou plechovou střechou. Opravdu jsem nepochopil, kde tenhleten příšerný vrak vyhrabali, a proč jím musí vozit turisty na odbavení k pohraničnímu úřadu a nedovolí jim, aby se k němu mohli dopravit těmi auty, ve kterých ke kambodžské hranici přijeli. Náklaďák byl přeplněný. Mačkali jsme se v něm, jako v nějaké tramvaji za dopravní špičky. Batohy jsme museli poskládat do několika vrstev mezi sebe. Ti, co neměli tolik štěstí, aby urvali místo k sezení na tvrdé lavici, sebou pak mlátili při té kymácivé jízdě do zavazadel a zavazadla zase mlátila do nich. Přešlapovat přitom museli z místa na místo, nevěda, na čem zrovna stojí, zda na své noze, nebo na cizí, či někomu patou nedrtí v některém se zavazadel draze nakoupený suvenýr. A ty sedící zase třískalo do zad železné zábradlí tohohle úžasně "příjemného" thajského příhraničního "autobusu". Myslím, že si tu všech skoro čtyřicet lidí muselo připadat jako dobytek, když ho vezou na porážku. Nebo možná jako když Thajci pořádají transport do jakéhosi sběrného tábora. Ale zatím nás vezli nějakých pár kilometrů na kambodžskou hranici, ke svému vlastnímu pohraničnímu úřadu pasové a celní kontroly. No co, milý turisto. Opouštíš Thajsko, tak co s tebou? Tak jen si to pěkně užij! A já na to opáčím, že země, která se chce pokládat za vyspělou, by takhle s turisty zacházet rozhodně neměla. Takhle ne! Turisti dobytek nejsou! Nebo alespoň někteří ne.
Taky nepokládám za úplně normální, že při návratu z Kambodže pro nás Thajci přijeli s nedostatečným počtem míst v autech, přestože dobře věděli, kolik nás bude. Průvodce Pepa tak musel najít dobrovolníka, který bude spolu s ním absolvovat víc než hodinovou cestu v otevřené nákladní korbě. I to si dovolím pokládat za drobnost, za menší lapálii, s jakou je nutno na podobné cestě počítat. Možná ale, že mi to jako drobnost připadá jen proto, že jsem oním dobrovolníkem nemusel být já. Co je vám pak platné, že Thajsko má kromě nového a obrovského bangkokského letiště vybudovanou i výbornou a kvalitní silniční síť? Ta je zcela srovnatelná s evropskými zeměmi, a možná jsou tu silnice i kvalitnější, než u nás. A ve srovnání s ostatními zeměmi, Kambodžou i Barmou, zvlášť při našem způsobu cestování po silnicích, je to naprosto nepřehlédnutelný rozdíl.
Snad úplně nejhorší zážitky nás ovšem čekaly až na konci naší cesty, až po návratu z Kambodže, na ostrově Koh Chang. O našem pobytu na Koh Changu bude podrobněji pojednávat následující kapitola. Teď se prozatím omezím jen na jednoduché konstatování, že jsme se tu setkali s bohapustým okrádáním turistů v restauraci a s neuvěřitelně bezcitným tlučením slonů. S podobnou hnusárnou, ani s žádným okrádáním, jsme se jinde, ani v Kambodži, ani později v Barmě, už nesetkali. Tam všude byli naopak lidé milí, ohleduplní, usměvaví, a k turistům velmi vstřícní. O Thajcích tohle prostě říct nemůžu. Tahle země má turistů asi už příliš, a vůbec si jich tu neváží. Narozdíl od Barmy, kde je tomu právě naopak. V Barmě jsem se všude cítil jako vítaný pan Turista. Turista s velkým "T" je v tomto případě správně. V Thajsku jsem si naopak často připadal jako někdo méněcenný, případně jako kus dobytka. Thajsko se tak pro mě stalo zemí, kterou už asi nikdy nebudu mít chuť navštívit. Nejvýše snad jako přestupní letiště, když poletím do Asie jinam. A to přesto, že Thajsko má mnoho jistě zajímavých a krásných míst, které může svým návštěvníkům ukázat. Myslím, že takovéhle Thajsko mi jedenkrát rozhodně stačilo.

>>

© Lubomír Prause, 2009
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3