Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Thajsko a Kambodža 2008

Facebook Twitter Google+

Za velikostí Angkor Watu

© 2009, poslední aktualizace: 9.10.2011

<<  Kambodža poznamenaná Rudými Khmery  >>

Kambodžské království bylo druhou naší navštívenou zemí. Za jeho historií musíme zajít až do prvního tisíciletí našeho letopočtu. Tehdy se na území dnešní Kambodže začala formovat mocná říše Khmerů. Svého času tato říše ovládala i velké části území dnešního Thajska, Laosu a Vietnamu. Z doby své největší slávy po sobě tajuplná khmerská civilizace zanechala města a památky, kterým se dnes obdivuje celý svět. A za těmito památkami sem míříme i my.
Na konci 19. století se pak Kambodža stala součástí francouzské Indočíny, následně francouzskou kolonií, po získání samostatnosti v polovině dvacátého století se v zemi pod vládou Norodoma Sihánuka nějakou dobu utvářel prapodivný buddhistický socialismus. Na konci sedmdesátých let dvacátého století ho vystřídalo temné období vlády Rudých Khmerů v čele s nechvalně proslulým Pol Potem. Tady je ale namístě používat spíš slova krutovláda nebo hrůzovláda, než vláda. Kambodža je až do dnešních dnů tímhle obdobím hodně postižena. Došlo tu ze strany vládnoucích Rudých Khmerů k nepředstavitelné genocidě vlastního národa. Zejména byli pronásledováni vzdělaní lidé, které lze mnohem hůře ovládat. Často rozhodlo třeba jen to, že dotyčný vlastnil brýle. Pokud potřebuje brýle, umí číst a je to tedy vzdělaný člověk. A ti byli mezi prvními, kterých bylo třeba se zbavit, které bylo třeba zavřít, mučit a zabít! I proto se Kambodža dodneška potýká s vysokou negramotností svých obyvatel.
obrázek Prohlížení fotografií v Muzeu genocidy v Phnom Penhu nepatřilo k příjemným zážitkům
S hrůzností a zrůdností zločinné vlády Rudých Khmerů jsme se mohli setkat v Muzeu genocidy. Zažloutlé fotografie a dokumenty, stejně jako pole s masovými hroby kus za hlavním městem, budu mít zaryty v paměti ještě hodně dlouho. Byť to nepatří k příjemným zážitkům, když už člověk do Kambodže přijede, měl by poodhalit a poznat i tuhle temnou stránku její historie. Uvádí se, že během necelých pěti let Pol Potova teroru bylo zavražděno a umučeno více než dva milióny lidí.
Ke Killing Fields, vražedným polím, se musí pár kilometrů za město. Procházíte tu mezi masovými hroby odkrytými okolo malého památníku, a běhá vám po zádech mráz při pomyšlení na ty hrůzy, které se tu odehrávaly. Ti, co přežili mučení a věznění, sem byli polomrtví odváženi k hromadným popravám. Některé dokonce už ani nepopravovali. Zahrabali je bez ohledu na to, že někteří byli ještě naživu.
obrázek Pole s masovými hroby za Phnom Penhem
Tamhle si přečtete ceduli, že na místě bylo nalezeno tři stovky obětí bez hlav, jinde nápis hlásá, že jde o masový hrob stovek žen a dětí. O kus dál narazíte na strom, kde vás popisek upozorní na několik složených kostí, nebo na nevinné děti, které tu byly ubity. Brr...
Muzeum genocidy se nachází přímo ve městě v Phnom Penhu. Je umístěno v bývalé věznici Rudých Khmerů, o to je návštěva takového muzea působivější. Hned za branou třeba procházíte kolem několika šibenic, na kterých bylo popraveno tisíce a tisíce lidí. V některých barácích nahlédnete do temných vězeňských kobek. Jsou velké sotva metr na metr a uvnitř byli vězněni tři nebo i čtyři lidé najednou. V dalším baráku se můžete zase seznámit s několika hrůznými mučícími nástroji. Takové byste zařadili snad někam do období středověkého honu na čarodějnice, a rozhodně ne do sedmdesátých let dvacátého století. U některých informačních tabulí jsem se zastavil a trochu se i začetl,
obrázek Šibenice v Muzeu genocidy
až jsem přestal vnímat, kam se mezitím přesunuli ostatní. Bylo se tu možno dozvědět ledacos o hrůzách, které tu na lidech byly páchány. Čtete tu o nelidských podmínkách, vraždách a mučení, ale dozvíte se i třeba konkrétní jména některých dozorců a mučitelů a jejich současné postavení v kambodžské společnosti, často ne zrovna bezvýznamné. Je zcela tristní, jak mnoho vrahů a katanů si takhle klidně žije na svobodě. A zatím pro mnoho ostatních Kambodžanů je tahle černá skvrna na jejich historii stále ještě příliš čerstvá, a jen těžko se s ní vyrovnávají. I když na vás jako na turistu jsou Kambodžané milí, usměvaví a příjemní. Zdá se, že Kambodža se z období vraždění a běsnění Pol Potova režimu stále úplně nevzpamatovala.
obrázek Jeden z mála nepobořených kambodžských mostů na silnici vedoucí zaminovanými poli
Až do dnešních dnů je tím celá země pořád ještě poznamenána. A taky pravděpodobně ještě dlouho bude.
Třeba jen ta rozsáhlá minová pole, kudy jsme projížděli při návratu do Thajska, se budou od nakladených min čistit ještě určitě celá desetiletí. Je to zdlouhavé, nákladné a jistě velmi nebezpečné. Všude v Kambodži pak potkáte mnoho lidí, kteří setkání s protipěchotní nášlapnou minou zaplatili těžkým tělesným postižením. Ještě víc jich ovšem takové setkání zaplatilo cenou nejvyšší, vlastním životem. Ty už bohužel nepotkáte. Jsou to mnohé další oběti zrůdného režimu Rudých Khmerů, který tím prodloužil své nesmyslné vraždění o dalších několik desítek let.
Zaminované, a to velmi důkladně, je přitom obrovské území při hranici s Thajskem o šíři až 30 kilometrů. Lidé žijící těchto v zaminovaných příhraničních oblastech znají často jen svou cestičku od svého domku ke svému obdělávanému políčku. Vůbec přitom netuší, že jen necelých deset kilometrů od nich je hranice a mezinárodní hraniční přechod z celnicí. A i na této celnici na nás kambodžští celníci koukali, jako bychom spadli odněkud z Marsu. Podle jejich slov viděli český pas poprvé v životě. Museli hledat v jakýchsi svých papírech pokyny, jestli zrovna nás s takovými pasy vůbec můžou přes hranici do Thajska pustit. Tohle jejich pátrání bylo o to pikantnější, že mezi námi byli i Slováci, ti samozřejmě se slovenskými pasy. Nakonec někde tu českou a slovenskou exotiku vyšťárali, a přes hranice nás vypustili.
obrázek Z cesty kambodžským venkovem
Cestu přes skoro celou Kambodžu zpátky do Thajska na málo používaný hraniční přechod jsme byli nuceni absolvovat kvůli nějakým neshodám a problémům místních cestovních společností. Ani řidiči, kteří tam s námi jeli, tuhle cestu na hranice neznali. Museli se několikrát ptát na cestu. A měli to o to složitější, že skoro nikdo tu cestu neznal, o hraničním přechodu nikdo nic nevěděl. Na několika místech asi jen málo používané trasy byly zbořené mosty a muselo se zaplatit za průjezd někudy okolo. Ty objížďky zaplať pánbůh zaminované nebyly, jen na nich byla závora. Poněkud pirátský způsob, ale žádné potíže jsme my jako cestující vlastně nezaznamenali. Řidiči něco zaplatili a hned se jelo dál.
Cesta to byla hodně dlouhá. Určitě byla o dost náročnější, než by byla lodí, kterou jsme se původně měli do Thajska vracet. Ale zase jsme během té cesty hodně viděli, velký kus Kambodže, kam jinak turisté moc nejezdí. Někde na nás místní obyvatelstvo koukalo s nevýslovným údivem, kde jsme se tam vzali! Bylo jen škoda, že jsme nemohli nikde zastavovat, protože bylo třeba spěchat. Museli jsme se na hranici dostat včas. Dřív, než tamní pohraničníci budou mít "padla", zavřou hranici a odejdou domů. Zastavování a rozhlížení možné nebylo, žádné takové zdržení jsme si nemohli dovolit. Otevřenou hranici jsme nakonec sice stihli, ale i tak jsme se v celku příjemném thajském resortu Ban Pu, rozloženého nad slanou vodou laguny a zčásti pod velikými mangrovníky, ubytovávali až hluboko za tmy.

>>

© Lubomír Prause, 2009
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3