Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Peru a Bolívie 2006

Facebook Twitter Google+













Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

(Peru a Bolívie 2006)

Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

© 2007, poslední aktualizace: 28.5.2013

<<  Úvodem  >>

Tenhle popis cesty po Peru a Bolívii v roce 2006 jsem se rozhodl napsat až více než rok po uskutečněné cestě. Může být tedy poznamenán tím, že se mi přece jen už některé detaily vykouřily z hlavy, nicméně všechny podstatné osobní zážitky se tu pokusím shrnout. Naštěstí mám bohatou fotografickou dokumentaci, která mi pomůže si některé věci třeba už zasuté dál v paměti znovu oživit. Text mi nakonec vyšel mnohem delší, než jsem původně přepokládal. Nejsem prostě žádný spisovatel a neumím to napsat jednoduše a kratší. Tvořil jsem to nejdřív postupně, od začátku, později už ale různě, na přeskáčku, podle okolností a podle chuti. A až nakonec jsem to všechno sestavil dohromady.
Rozsáhlý výběr fotografií z Peru a Bolívie můžete najít na mém webu v příslušné fotogalerii. Cestu mám rovněž zachycenou pro internetovou aplikaci Google Earth. Můžete si z mých stránek mnou vytvořený soubor z Peru a Bolívie stáhnout a u počítače si tak můžete v aplikaci Google Earth projít celou cestu spolu se mnou a s mým vyprávěním.
Některé popisné a faktografické údaje v dalším textu, například uváděné nadmořské výšky, berte prosím s jistou rezervou. V různých mapách, a různých informačních materiálech, stejně jako na internetových stránkách, se dají najít neuvěřitelné rozdíly. Ani místní průvodci vám vždy neřeknou přesná fakta. Někdy mají dost nepřesné informace a často si i sami něco vymyslí, aby nemuseli přiznat, že něco nevědí. Také názvy míst můžete v různých internetových zdrojích najít napsané různým způsobem, jinak v anglicky, jinak ve španělsky mluvících zemích, čeština má k tomu různé přepisy. Dokonce i ve dvou českých tištěných knižních průvodcích jsou některé místopisné názvy psané pokaždé jinak. Já v tomto textu volím psaný název tak, jak je mi to prostě nejbližší, jak to nejlépe cítím.

<<  Kterak to vlastně všechno začalo  >>

Vidět někdy na vlastní oči Machu Picchu, bájné ztracené město Inků, to byl můj dávný velký sen. Dá se říct, že skoro od klukovských let. Alespoň tedy od doby, kdy jsem se začal zajímat o dávné civilizace, od doby, kdy jsem si přečetl nějaké ty knížky, které o těchto věcech pojednávaly. Incké Machu Picchu není na rozdíl od jiných civilizací zase nikterak prastaré, ale rozhodně je zajímavé.
obrázek Vidět tohle mystické a tajuplné incké Machu Picchu na vlastní oči byl můj dávný velký sen
Inkové neznali písmo, nezanechali po sobě prakticky žádné informace, a proto působí památky incké civilizace na člověka mnohem tajemněji, než pozůstatky jiných kultur, byť ty jsou třeba mnohem a mnohem starší.
O cestě do Peru jsem poprvé začal přemýšlet někdy po roce 2000. Posléze se situace vyvinula tak, že jsem si začal přát, aby mi ta cesta vyšla k mým padesátinám. Abych si ji víceméně mohl ke svým padesátinám nadělit jako dárek sám sobě. A nakonec se to takhle skutečně podařilo. V létě roku 2006 jsem oslavil padesátiny, na podzim se jelo. Pro svou plánovanou cestu jsem k narozeninám dostal i spoustu užitečných věcí včetně dvou různých knížek: průvodců po Peru.
Organizaci cesty jsem každopádně chtěl nechat na nějaké cestovní kanceláři. Jsem už přece jenom starší a pohodlnější člověk. Ani jsem nebyl ochoten obětovat čas na přípravu a zajištění takové akce vlastními silami. Jednoznačně jsem chtěl najít a absolvovat program celý zajištěný cestovní kanceláří a s česky mluvícím průvodcem. Původně jsem se domluvil na cestě do Peru s dvěma kamarády, dvěma Vladimíry, že pojedeme společně. Moje žena ale nechtěla o takové cestě ani slyšet. Ona miluje totiž hlavně sluníčko, pláž a moře. Společně s oběma Vládi jsme v internetových nabídkách vybírali cestovní kancelář a program zájezdu, který by nám nejlépe vyhovoval, který by byl co nejzajímavější a nejatraktivnější, a který by také samozřejmě byl za přijatelnou cenu. Jeden z obou Vláďů ale posléze od cesty do Peru ustoupil. Místo toho jsem nakonec k cestě přemluvil svou ženu Líbu. To přemlouvání mi trvalo přes rok, možná skoro dva roky. A Líba v podstatě podlehla až v okamžiku, kdy už už byl nejvyšší čas odeslat objednávku na konkrétní počet míst. Až tehdy se definitivně rozhodla, že pojede. A tak do cestovky putovala objednávka pro tři osoby, pro mne a mou ženu, a pro kamaráda Vláďu. Líba se tak dala přemluvit opravdu až na tu nejposlednější chvíli.
Hned po Líbině rozhodnutí jsme začali shánět nutné informace o potřebném očkování, abychom všechno včas stihli. Na tuhle cestu nebylo žádné očkování povinné, jenom doporučené. Stejně jako antimalarika, pokud je v itineráři cesty nějaká džungle. Nechtěli jsme ale ponechat nic náhodě, a absolvovali jsme s Líbou všechna doporučená očkování.

<<  Program: "Za krásou a tajemstvím Peru a Bolívie"  >>

Zájezd jsme měli vybraný u cestovní kanceláře Sport-S. Program se nám zdál dostatečně kvalitní a zajímavý, a sliboval nevšední zážitky. Na tomto místě si dovolím přepsat celý program tak, jak byl cestovní kanceláří nabízen:

1. den:

Odlet z Prahy, přílet do Limy.

2. den:

Prohlídka historického centra Limy, náměstí Plaza Mayor s presidentským a arcibiskupským palácem, katedrála, klášter San Francisco s katakombami, koloniální balkóny paláce Torre Tagle, poté návštěva Národního muzea (Museo de la Nacion), které disponuje cennými sbírkami předkolumbovské éry, během prohlídky se trochu blíže seznámíme s dějinami Peru, s dávnými kulturami Paracas, Chavin, Nazca, Moche, Wari, Lambayeque, Chimu nebo Inka; odpoledne odjezd do městečka Pisco k pobřeží Pacifiku.

3. den:

Ráno vyhlídková plavba k ostrovům Islas Ballestas s koloniemi lvounů, tuleňů, tučňáků, plameňáků, pelikánů a dalších tisíců mořských ptáků; přesun od pobřeží Paracas do zelenající se oázy Ica, výlet k laguně Huacachina, která se rozprostírá uprostřed písečných dun; večer ochutnávka proslulého peruánského drinku Pisco.

4. den:

Nazca, fakultativně vyhlídkový let nad záhadnými obřími obrazci vyrytými do pouště před 1500 lety, večer příjezd do "bílého města" Arequipa pod majestátním vulkánem El Misti (5822 m).

5. den:

Arequipa (3400 m), návštěva klášterního komplexu Santa Catalina, náměstí s katedrálou a bohatými koloniálními domy, půvabné předměstí Yanahuara.

6. den:

Přejezd autobusem přes náhorní planinu se stády lam, alpak a vikuní, sedlo Patapampa (4800 m) až do indiánské vesničky Cabanaconde u impozantního kaňonu Colca.

7. den:

Colca, možnost sestupu na dno 1500 m hlubokého kaňonu s přenocováním v oáze u řeky, nebo méně náročnější výlety v okolí úchvatné krajiny.

8. den:

Výstup z kaňonu, pozorování létajících kondorů na pozadí zasněžených Kordiller, relaxace v horkých pramenech nedaleko vesničky Chivay, odpoledne přesun do Puna k bájnému jezeru Titicaca.

9. den:

Výlet lodí na plovoucí ostrovy Uros za indiány kmene Aymara, možnost plavby na rákosovém člunu; poté výlet do Sillustani, prohlídka až 10 m vysokých posvátných hrobek, tzv. chullpas; odpoledne přejezd na bolívijskou stranu jezera, městečko Copacabana.

10. den:

Ráno trajektem na Sluneční ostrov (Isla del Sol), kde se podle legendy narodil Inka, přechod ostrova s nezapomenutelnými pohledy na vzdálené bílé vrcholky Kordiller, odpoledne návrat do Copacabana.

11. den:

Přejezd do hlavního města Bolívie La Pazu, následně prohlídka náměstí s prezidentským palácem, katedrály sv. Františka a spousty tržišť s velice výhodným nákupem suvenýrů.

12. – 13. den:

Přesun do oblasti Yungas na rozhraní pohoří Cordillera Real a Amazonie, fakultativně lze absolvovat nezapomenutelný sjezd na horském kole z La Cumbre (4750 m) až do městečka Coroico (1600 m); pěší výlet do hor s nádhernými výhledy na zalesněné okolní kaňony, plantáže citrusů, kávy a koky, odpočinek, možnost koupání.

14. den:

Návrat do hlavního města, odlet z La Pazu do Rurrenabaque v Amazonii.

15. – 17. den:

Fakultativně A) výlet do deštného pralesa motorizovanou kánoí po řece Beni a Tuichi do NP Alto Madidi, pěšky do nitra džungle; nebo B) do nitra pampy po říčce Yacuma; během pobytu v pampě je možné např. koupání v řece s růžovými delfíny, výprava za aligátory a anakondou, pozorování východu slunce a probouzející se přírody s množstvím živočichů (želvy, aligátoři, kapybary, opičky, plameňáci, čápi a stovky dalších druhů amazonské fauny), poslední den po obědě návrat do Rurrenabaque, odpočinek, relaxace v bazénu, odlet do La Pazu.

18. den:

Tiahuanaco, návštěva nejvýznamnějšího archeologického naleziště v Bolívii, podél jezera Titicaca zpět do Peru.

19. den:

Celodenní přejezd z Puna do Cuzca, nádhernou krajinou tvarovanou ledovcovou morénou, z části podél řeky Vilcanota, přes průsmyk La Raya (4318 m).

20. den:

Cuzco, prohlídka hlavního města bývalé Incké říše s chrámem Koricancha, bohatě zdobenými koloniálními domy a kostely s kamennými stěnami okolo náměstí Plaza de Armas, spletitých uliček čtvrti San Blas a pestrobarevných tržišť; odpoledne navštívíme ještě mohutnou pevnost Sacsayhuaman a incké lázně Tambo Machay.

21. – 22. den:

Posvátné údolí řeky Urubamba, návštěva inckých pevností Pisac a Ollantaytambo pod majestátními Andami, největším zážitkem však bude prohlídka nejznámější stavby celé Jižní Ameriky, posvátného města Inků, Machu Picchu.

23. den:

Odlet z Cuzca do Limy a dále do Prahy.

24. den:

Přílet do Prahy.

<<  Už se to blíží, za chvíli letíme a už se těšíme  >>

Je pravda, že čím víc se blížilo datum odletu, tím víc jsme se začínali na cestu těšit. Ale také je pravda, že ve skrytu duše jsem měl i takovou špetičku strachu či obav, jak celá tahle daleká a dlouhá cesta dopadne a zda a jak se nám to bude líbit.
Ještě asi tři týdny před odletem se konala v Praze v pobočce cestovní kanceláře Sport-S schůzka účastníků. Sešlo se nás tam sedm, ještě čtyři další kromě nás tří hradečáků. Tam jsme se seznámili s panem Majákem, zřejmě autorem celého programu, i s jeho ženou, paní Berthou, rodilou Peruánkou. Ta se nám představila jako budoucí průvodce naší výpravy. To bylo velmi příjemné, protože dobrá znalost místních poměrů je na takových cestách jistě velmi důležitá. Také jsme se na pražské schůzce rozhodovali, které fakultativní akce podnikneme a které nikoli.
V Rurrenabaque v Bolívii nám byla doporučena pampa s říčkou Yacumou. Já jediný jsem měl chuť podívat se spíš do pralesa na rozličnou flóru. Byl jsem totiž trochu nedůvěřivý ke zvířátkům, která máme v pampě vidět. Ty přece mohou utéci a uletět, zatímco kytičky a rostliny v pralese se nehýbou a neutíkají. Byl jsem ale se svým názorem na prales osamocený. Nakonec jsem tedy i já dal na doporučení pana Majáka a přidal ke všem ostatním na výlet do pampy.
Dvoudenní trek po stezce Inků na Machu Picchu nám rozmlouvali. Prý je tam zrušené poslední tábořiště, musí se původně dvoudenní trek vlastně stihnout za jeden den a je to tak prý dost náročné. To mě trochu mrzelo, protože jak jsem o tom něco četl, patří trek po inckých chodnících k Machu Picchu mezi nejkrásnější treky na světě. A to zejména pro svou podivuhodnou kombinaci přírodních krás a skvělých historických památek. Ale asi to platí až pro ty vícedenní treky. Na takové my nebudeme mít časový prostor. Navíc se leckde tvrdí, že na tyhle treky je počet turistů velmi omezován, a že je nutné se na trek objednat dlouhé měsíce dopředu.
Vláďa si objednal kolo na sjezd asi 60 km do Coroica. To byla sice zajímavá věc i pro mě, ale vzdal jsem ji v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že ten sjezd není po asfaltové, nýbrž po prašné silnici. Tedy alespoň jeho převážná část. Vláďa tak zůstal přihlášený na kolo jako jediný, ale jako bývalý aktivní cyklista tohle prostě nemohl vynechat.
Let v Nazce nad proslulými liniemi a kresbami v poušti jsme si objednali úplně všichni. To je přece naprosto jedinečná věc, kterou si v žádném případě nemůžeme nechat ujít. Tady není o čem diskutovat!
Poslední rozhodnutí bylo o tom, kdo půjde nebo nepůjde do kaňonu Colca. Potřebovali už teď znát přesný počet lidí kvůli zajištění noclehu buď na dně kaňonu, nebo nahoře. Na převýšení 1500 metrů při výstupu nahoru jsem si se svýma ne úplně zdravýma nohama netroufal. Dolů bych tedy snad nějak došel, ale nahoru? Moje váhání bylo značné. Pan Maják nám tvrdil, že kaňon Colca je takový zážitek, že na to určitě nezapomeneme. No, tomu věřím, ale co s tím? Je pravda, že málokterá cestovka má při zájezdech do Peru něco takového v programu. Stojí to prý rozhodně za to, ať neváháme. A tak nakonec rozhodlo to, že si pro cestu nahoru mohu najmout osla a jet na něm. To bude pro mě sice taky nová zkušenost, ale snad to takhle půjde. Tak tedy dobrá. Půjdu taky do kaňonu, stejně jako všichni ostatní!
O horší bezpečnostní situaci pro turisty v Peru i Bolívii jsme byli také informováni. Nejen na schůzce v Praze, ale i z různých jiných informačních materiálů, z knižního průvodce, i z internetových zdrojů. Kapesní krádeže a přepadení přímo na ulici, případně okradení v autobusech nebo vlacích už poznalo mnoho turistů. Člověk se trochu bojí, ale prý je to poslední dobou už mnohem lepší. Budeme ale muset být každopádně velmi obezřetní.
Po pražské schůzce pak už nastaly nezbytné poslední přípravy. Nejen shánění nějakých dalších informací, ale i nákupy všeho možného, co nám ještě chybělo a co jsme na takovou cestu potřebovali. Ať už se to týkalo, bezpečnosti, oblečení, či fotografické výbavy. Pro pobyt v pampě si raději preventivně vezmeme antimalarika, musíme je mít také sebou. A Líba dokázala vymyslet ještě spoustu dalších užitečných a nezbytných věcí, částečně i na doporučení cestovní kanceláře. Až konečně nastal den "D", kdy jsme se vydali na cestu.

1. den - 16. září
<<  Dlouhý letecký den, na jehož konci nám chybí batoh  >>

Z pražské Ruzyně jsme přibližně v sedm hodin ráno odletěli se společností Alitalia do Milána, asi jeden a půl hodiny letu. Tam jsme přesedli na velký Boeing 767 a asi v deset hodin začal náš dlouhý let, taktéž se společností Alitalia, přes Atlantik do venezuelského Caracasu. Let byl skutečně dlouhý, necelých jedenáct hodin. Trávili jsme ho pospáváním, studiem průvodce a programu cesty, občasným sledováním televize nebo posloucháním rádia, a později už hlavně sledováním obrazovky s pozicí našeho letadla, jak strašlivě pomalu, rychlostí kolem 1000 km/h, se blížíme přes oceán k jihoamerickému kontinentu. Nemůžu se Caracasu dočkat.
Na letišti v Caracasu jsem při přestupu a v letištní hale zkusil udělat pár fotek. Vzápětí ke mě přistoupil nějaký místní strážník, hlídač, či co, a proč a jak a co že si to tady jen tak fotografuju letiště a letištní halu. Vypadalo to, že mě pokládá přinejmenším za teroristu, a že s takovými jako jsem já, má bohaté zkušenosti. Prohlížel mi fotky, co jsem do té doby udělal. Skoro všechny mne je potom donutil smazat. Nebyl jsem z toho nijak nadšený, ale vůbec jsem se raději nebránil. Když o tom tak přemýšlím, mohlo to dopadnout i hůř. Taky máme od nás své zkušenosti s tím, jak se u nás ledacos nesmělo fotit, třeba ani nádraží, i když to, jak věděl už Švejk, se fotí nejlíp, protože se nehejbá.
Z Caracasu jsme odlétali po necelých třech hodinách, tentokrát už s peruánskou leteckou společností Taca. Let do Limy, hlavního města Peru, trval ještě další asi čtyři hodiny. Peruánci nás ovšem nechali řádně vyhládnout, neboť za celou čtyřhodinovou cestu jsme dostali jen jednu maličkou sušenku. Asi se dalo něco koupit, ale nikdo se kolem nás o nic takového nezajímal a nestaral. Cíle naší letecké přepravy, letiště v Limě, jsme dosáhli asi ve dvacet hodin peruánského času. Ten je oproti našemu o sedm hodin posunut, takže u nás doma byly tou dobou asi tři hodiny ráno. Byli jsme tedy poněkud ospalí a po tak dlouhé cestě i trochu utahaní.
To nás ovšem velice brzy, a to ještě na letišti v Limě, přešlo. O ostatních spolucestujících jsme moc nevěděli, a po pasové kontrole, při čekání na zavazadla, jsme tam zanedlouho zůstali jen my sami. Chyběl nám totiž stále ještě jeden batoh. Vláďa už svůj batoh měl a šel pomalu ven z letištní haly informovat paní Berthu, která nás tu měla čekat, že máme problém se zavazadlem. Já jsem se zatím začal dohadovat o našem ztraceném batohu s nějakou dívčinou, která se u svého malého stolku zjevně do té doby nudila. I přes mou mizernou angličtinu rychle pochopila, o co jde. Ona se vcelku nevzrušovala, opsala si z našich bagážních lístků nějaká čísla, a kam prý nám můžou ten batoh dopravit, až ho najdou. Já na to, že to teda nevím, protože už zítra odjíždíme mimo Limu. Načež jsem jí předhodil itinerář naší výpravy. Vcelku upřímně nad tím spráskla ruce. Nevidí to jinak, než že teda asi až za pět dní do Arequipy, že až tam je letiště, kam to můžou poslat. Napsala nám jakýsi papír jako potvrzení o ztrátě zavazadla, telefonní číslo, kam můžeme volat pro informaci, zda se zavazadlo našlo a kde a kdy bychom ho mohli dostat. A posílala nás ještě do nějaké kanceláře, až projdeme celním prostorem. Vyšli jsme tedy ven. Líba z toho byla celá nesvá. Ale to je slabé vyjádření, troufám si říct, že spíš dokonale rozhozená. A co že budeme dělat, v tom zavazadle jsme měli většinu oblečení. No znáte ženský, když nemají co na sebe. I když musím přiznat, že ani já jsem nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení. Do kanceláře za celním odbavením už s námi zašla paní Bertha, kterou mezitím Vláďa zpravil o tom, co se nám přihodilo. Tam už jsem moc nevnímal, co se tam domlouvá. Paní Bertha už měla všechno pod kontrolou, dostala nějaký další telefony a nějaký další papíry. Byl jsem moc rád. Domluva v angličtině by pro mne byla dost obtížná. Odešli jsme s tím, že můžeme zkusit zavolat zítra, před odjezdem z Limy, jestli se náš batoh už nenašel.
Pak už jsme definitivně opustili letiště, před ním na nás čekali ostatní společně s řidičem mikrobusu. Paní Bertha nás ještě všechny nabádala, abychom si dávali pozor na zavazadla, aby nám je někdo nešlohnul. My to máme v tomto případě jednodušší, máme jich na starost míň. Projížděli jsme pak večerní Limou, dost daleko, do jedné z luxusnějších limských čtvrtí, do čtvrti Miraflores. Tam jsme se měli ubytovat v hotelu. Cestou nás paní Bertha přivítala v Peru a v Jižní Americe a my si pomalu začali zvykat na její češtinu, kterou po čtyři roky, co žila zatím u nás v Česku, pečlivě studovala. Po příjezdu do hotelu jsme někteří, již značně vyhladovělí, schroupli něco málo k jídlu, co nám z hotelové kuchyně v pokročilou večerní hodinu ještě byli ochotní přinést. I pivo bylo, no ale... Fuj! To je ale hnus! To nám to hezky začíná! Nejdřív nemáme batoh a teď tohle hnusný pivo! Ale po pár dalších dnech a pivech jsme se shodli na tom, že to peruánské pivo není zase až tak nedobré, ale že tohle bylo určitě zkažené. Ale jak to máte poznat, když je první, když ho tu pijete poprvé?

2. den - 17. září
<<  Peru začíná v Limě a pisco v Piscu  >>

Druhý den ráno jsme se už trochu otřepali z toho, že nám chybí jeden z batohů. Ukázalo se, že je to ten, který nám bude chybět trochu méně, kde bylo převážně oblečení, bez kterého jsme mohli v nouzi pár dní vydržet. Pár věcí bylo totiž i v tom druhém a něco v příručním zavazadle. V hotelové hale byl přístup na Internet. Dali jsme tedy vědět domů, že jsme v pořádku. A že doufáme, že stejně je na tom i batoh, jenom že je momentálně někde úplně jinde, než bychom si přáli.
obrázek Líba a Vláďa před hotelem Santa Cruz
Při snídani jsme se všichni tak trochu začali poprvé poznávat. Ukázalo se, že nás bude celkem jedenáct. Kromě Jitky s Honzou a kamarádů Vaška a Jirky, které jsme už viděli na pražské schůzce, s námi ještě cestují Barbara se Zbyňkem, a nejmladší pár Jitka s Víťou. Ti posledně dva jmenovaní byli už asi dva dny v Limě, měli zajištěnou leteckou dopravu úplně jinak. Paní Bertha nám pak ještě hbitě zabavila letenky, že zůstanou tady na hotelu.
obrázek Limská čtvrť Miraflores
Budeme tu spát ještě poslední noc před odletem zpátky do Evropy. Vysvětlila nám to obavami, abychom prý o ně někde, a zejména v Bolívii, nepřišli, a někde ty letenky neztratili. Tady budou v bezpečí. No, možná měla paní Bertha strach, že by je někdo mohl vyměnit třeba za kokain. A nebo že by nechtěla, abychom někde v Peru zůstali, kdyby se nám tu líbilo?
Po snídani jsme vyšli před hotel a rozhlédli se po okolí. Rozhodli jsme se pro krátkou procházku po čtvrti Miraflores. Došli jsme až na dohled k Tichému oceánu, nebylo to daleko. Teď po ránu není zrovna moc teplo, je zamračeno, mlhavo, ale zase není nijak nepříjemně. A to i přesto, že krátce a lehce sprchlo. Po návratu do hotelu už na nás čeká paní Berthou domluvený místní směnárník, u kterého si vyměňujeme nějaké ty dolary za místní měnu: soly. Kurs jednoho solu nám vychází přibližně na 7 Kč. Máme tedy peruánskou měnu a můžeme teď už spokojeně začít "solit". Tak za co a kde utratíme první peruánské peníze?
Venku zatím čekal přistavený mikrobus a za chvilku už odjíždíme na prohlídku centra Limy, peruánského hlavního města. Lima leží na pobřeží Tichého oceánu a má dnes více než osm miliónů obyvatel. To je vlastně skoro třetina celé peruánské populace. A skutečně jsme projížděli opravdu rušným a hlučným, povětšinou i dost špinavým, velkoměstem. Podle paní Berthy je prý v Peru nejkrásnějším městem Arequipa. Tam ať se těšíme. Ona i její rodina odtamtud pochází.
obrázek Kostel San Francisco
obrázek Arcibiskupský palác a katedrála na náměstí v Limě
První zastávka byla v kostele San Francisco, což je jeden z nejlépe zachovaných limských koloniálních kostelů. Asi nejvíce nás tu zaujalo podzemí s velkou kostnicí a množstvím všelijak srovnaných kostí. Údajně to jsou pozůstatky asi sedmdesáti tisíc lidí. Na těch katakombách bylo zajímavé i to, jak se průhledy ve stropě dalo sledovat dění nahoře v kostelní lodi.
Od kostela San Francisco nás dovezli malý kousek na hlavní limské náměstí Plaza Mayor, které se však asi správněji jmenuje Plaza de Armas. Jak jsme později zjistili, jmenují se úplně stejně hlavní náměstí prakticky ve všech peruánských městech. Zajímavé. U nás je skoro všude "Náměstí Míru" a tady mají všude "Náměstí Zbraní". Na tomhle náměstí se nachází prezidentský palác hlídaný uniformovanou stráží i několika policisty. A také arcibiskupský palác i barokní katedrála, ve které se zrovna koná mše. A všude se to hemží množstvím lidí. Nechceme rušit bohoslužbu a tak si prohlídku katedrály necháváme na později. Jen na chviličku opatrně nakukujeme od vchodu. Paní Bertha nám neustále připomínala, abychom si dobře hlídali své batůžky. A aby nám šla příkladem, nosila ten svůj vpředu na břiše. V Limě prý není příliš bezpečno. "Ale v Bolívii", strašila nás paní Bertha, "v Bolívii to bude mnohem, mnohem horší!".
obrázek Balkóny paláce Torre Tagle
Z náměstí kolem žlutých domů s krásnými velkými dřevěnými koloniálními balkóny jsme se několika ulicemi dostali k mostu přes řeku Rimac, kde nás paní Bertha nabádala, abychom dál za ten most už raději nechodili. Čtvrť za mostem, tak jak vypadá odtud, nás ovšem skutečně k návštěvě neláká. Jak nás paní Bertha pořád varuje, tak se opravdu bojíme. Vracíme se tedy do centra a dalšími ulicemi kolem hlavního náměstí se jdeme podívat na nejslavnější limské dřevěné balkóny paláce Torre Tagle.
obrázek Policistka na limské ulici
Cestou potkáváme několik žen v policejní uniformě. Už po chvíli nám to ani nepřišlo nijak zvláštní, protože ženy policistky tu nejsou žádnou výjimkou, spíše naopak. Dokonce jezdí i na motocyklu, a ve dvou!
Všichni společně jdeme na první oběd. Paní Bertha vybrala restauraci přímo v centru. Celé polední menu, předkrm, polévka a nějaká ryba, stálo dohromady pouhých 10 solů. Byl to myslím jeden z nejlevnějších obědů celé naší cesty. Dali jsme si i pivo. Prodávají ho v lahvích buď 0,3 nebo 0,7 litru. Tentokrát bylo mnohem lepší, než ten fujtajbl včera večer. Na to větší pivo si rychle zvykám, ale po návratu domů se mi naše půllitrové láhve zdají nějaké malé. Taky jsem se v restauraci hned naučil první španělská slovíčka: "cerveza" neboli pivo a "grande" neboli velké.
Po obědě vysvitlo sluníčko, obloha se zcela vyjasnila a my jsme se ještě vrátili na hlavní náměstí. Katedrála už je ale bohužel zavřená. Ale všichni, co byli předtím v katedrále na mši, jsou teď na náměstí. Společně s davem turistů přihlížejí jakémusi církevnímu procesí, které ve svých fialovo-bílých úborech nese po náměstí květinami ozdobený velký obraz Ukřižovaného. Za náměstím nás pak čeká náš mikrobus, který nás veze do zcela jiné čtvrti Limy, většinou po širokých několikaproudých silnicích.
obrázek Ošklivě betonové Muzeum Národa
Paní Bertha nás cestou upozorňuje na různé zajímavosti a pamětihodnosti, například na Justiční palác, nebo na Národní stadión, prý největší v Jižní Americe. To se mi tedy moc nezdá. Pokud já vím, největší je brazilský Maracaná. Ale nechávám si to pro sebe. Třeba paní Bertha myslí největší atletický, nebo tak něco. Možná jsem ale něco špatně slyšel nebo jsem to správně nepochopil. Pustím to rychle z hlavy. Právě přijíždíme k Muzeu Národa.
Muzeum Národa je nevzhledná, ba přímo ošklivá betonová budova. Stojí u široké víceproudé silnice s podjezdy a nadjezdy, pravděpodobně je to část Panamerické dálnice procházející napříč Limou. Oč nevzhlednější je budova peruánského národního muzea zvenku, o to cennější poklady skrývá uvnitř. Najdete zde rozsáhlé sbírky inckého a hlavně předinckého období, množství zlatých předmětů, mimo jiné i ze známé hrobky ze Sipánu. Obdivujeme tady také množství malované a všelijak tvarované keramiky, často s výraznými erotickými motivy a prvky. Také se zastavujeme před velkým modelem pouště okolo Nazcy, proslulé svými liniemi a obřími kresbami. Mají tu také modely několika inckých pevností. Mezi nimi mě samozřejmě nejvíc zajímá Machu Picchu. Ale i ty další. Všechno to jsou místa, na která se těším a která na své cestě máme navštívit, i když některá třeba až za tři týdny. Musím ještě říct, že nad modelem slavného Machu Picchu visel taky obraz tohohle inckého města. Ale vypadal nějak divně. Nakonec jsem na to přišel. Obraz byl zrcadlově obrácený! Myslím, že něco takového je v hlavním muzeu v hlavním městě opravdu ostuda. Nicméně dobrý dojem z Muzea Národa s mnoha zajímavými věcmi, které tu byly k vidění, mi to zase nikterak nepokazilo.
Pozdě odpoledne jsme zajeli zpět do hotelu pro zavazadla. Paní Bertha ještě telefonovala na letiště, ale zatím nikdo neví, kde by náš batoh mohl být. Ach jo. Čeká nás teď asi čtyřhodinová cesta do Pisca. Jedeme menším autobusem, pronajatým jen pro nás. Během cesty vidíme jen neutěšenou pochmurnou krajinu víceméně pouštního charakteru po levé straně a temné bouřlivé vody Pacifiku po pravé straně silnice. Panamerická dálnice, po které jedeme, není taková dálnice, jakou si pod slovem dálnice představujeme v Evropě. Ale je to relativně, s přihlédnutím k jejímu stáří, kvalitní široká dvouproudá silnice, postavená pokud možno v přímém směru. S naší představou o dálnici se shoduje v tom, že má jen málo a nepříliš prudkých zatáček. Panamerická dálnice propojuje celou Jižní Ameriku, zejména velká a hlavní města států při západním pobřeží. Spojuje Buenos Aires v Argentině a jižním cíp Jižní Ameriky na straně jedné, a Severní Ameriku a posléze i Aljašku až na samém severu amerického kontinentu na straně druhé.
obrázek Krásně nasvícená budova magistrátu v Piscu
Do Pisca dorážíme dost pozdě večer. Po ubytování v Piscu nám paní Bertha slibuje návštěvu nějaké restaurace. Přes rušné a lidmi zaplněné náměstí s krásně nasvíceným a v maurském stylu postaveným magistrátem jdeme do restaurace. Tam je ovšem velice hlučno, přeplněno a zakouřeno. Jen tak tak pro tu nás najdou místo. Osazenstvo zjevně sestává pouze z turistů. Rozličné zvuky hlučné hospody jsou ještě umocněny peruánskou tříčlennou kapelou s píšťalou, kytarou a bubnem. Taková kapela v Peru nikdy nechybí tam, kde je nenulový počet turistů. Najdou si vás všude. Obvykle zahrají několik písniček, obejdou vás pro nějaké to spropitné, nebo se vám snaží prodat cédéčko. Pak odejdou, ale většinou je rychle nahradí jiná skupina hudebníků a celé se to opakuje, často se stejnými písněmi. A samozřejmě všichni hrají Simonem a Garfunkelem proslavenou peruánskou lidovku "El Condor Pasa". Musím říct, že jsem si také nějaké to cédéčko domů přivezl, a že je na nich i mnoho jiných stejně nádherných lidových melodií. Stůl jsme dostali až vzadu v rohu a paní Bertha nám objednala drink pisco. Slibovala nám ho už v Limě a lépe nám přitom uběhne čekání na jídlo. A to čekání vzhledem k přeplněnosti hospody nebude asi zrovna krátké. No, pijeme tedy pisco v Piscu! Správně se drink jmenuje pisco sour.
obrázek Paní Bertha a pisco v Piscu
Je to míchaný nápoj z pálenky pisco, napěněný s limetkou, bílkem, džusem a trochou cukru. Pálenka pisco se vyrábí z vína, podobně jako naše vínovice. Někteří si pisco dají podruhé, není to rozhodně špatné. Ale já teď raději cervezu. Na tu žízeň, co mám, je určitě lepší.
Po večeři jsme se opět přes živé a rušné noční náměstí přesunuli na hotel. Cestou jsme se podivovali neskutečnému počtu motorových tříkolek s kapotáží, ať už tiše čekajících na své zákazníky, nebo za hlučného vrčení jezdících sem a tam po ztemnělých ulicích Pisca. My jsme je ale nepotřebovali, náš hotel byl nedaleko. Pak už jsme šli brzy spát, abychom dohnali spánkový deficit přetrvávající ještě z dlouhého letu a nabrali síly na další zítřejší program.

3. den - 18. září
<<  V zápachu guána a v dunách jako na Sahaře  >>

Ráno při snídani jsme poprvé okusili, jak chutná "mate de coca" neboli čaj z koky. Byl v normálním čajovém sáčku k nerozeznání podobnému těm našim, a byl na stole spolu s dalšími různými čaji. Paní Bertha nám doporučovala jeho pití jako vhodnou součást aklimatizace pro nadmořské výšky kolem 4000 metrů, ke kterým se postupně budeme přibližovat. A slibovala nám, že na Altiplanu budeme moci ochutnat i čaj z celých sušených zelených lístků. Chuť čaje z koky nám sedla. Nápoj to byl osvěžující a musím říct, že jsme ho pak pili pravidelně a pokaždé, kdykoli k tomu byla příležitost. Koka je nevelká jihoamerická rostlinka, ze které se dá vyrábět kokain. Rozhodně se ale po koka čaji nijak nezkouříte. Kokain to opravdu není, příjemně vás ale může osvěžit. Taky jsem v průvodci našel zajímavou informaci, že i světoznámá Coca-Cola se jmenuje podle této rostlinky, ze které se původně vyráběla. Ale považte, že už roku 1911, ba dokonce možná ještě dřív, změnili recepturu a od té doby používají k její výrobě nějaké jiné suroviny.
obrázek Motorové tříkolky v Piscu
Pisco je nenápadné a nijak zvlášť zajímavé město, plné turistů a motorových tříkolek. Turisty je vyhledáváno jako výchozí místo pro návštěvu blízké rezervace Paracas na stejnojmenném poloostrově a k plavbě k ostrovům Ballestas, které také do rezervace Paracas patří. Také my jsme s naším autobusem zamířili hned po snídani ven z Pisca. Jeli jsme kolem nevábného pobřeží zohyzděného a zasmrádlého dlouhou řadou továren na výrobu rybích konzerv. Prý je většina Peruánců v životě ani neochutná, všechno je určeno na vývoz.
obrázek Plavba kolem ostrovů Ballestas
Turistům, kteří se vydají na plavbu kolem ostrovů Ballestas, se tu důrazně doporučuje mít něco na hlavě. A protože naše původně pro tento účel plánované pokrývky hlavy cestují s naším ztraceným batohem ještě kdovíkde po světě, tak hned po příjezdu do přístavu v zátoce u poloostrova Paracas hbitě zakupujeme od jednoho místního domorodce slušivé plátěné kloboučky. Než jsem se "vysolil", dokonce se mi i při tom spěchu podařilo usmlouvat drobnou slevu. Dalekohled máme. Ten byl naštěstí v tom správném báglu. Po krátkém čekání a rozhlížení po přístavu, kde se při břehu zdržuje na vodě několik velkých barevných pelikánů, se naloďujeme na motorový člun asi pro 25 až 30 lidí a povinně se všichni šněrujeme do oranžových záchranných vest. Krátce nato vyplouváme z přístavu a přes zátočinu míříme na širé moře. Na lodi se ujal slova místní průvodce. Představuje se nám jako Edgardo a mluví anglicky a španělsky. Jeho angličtina je vcelku i pro mne srozumitelná. Střídá ji ale velice plynule a zcela nečekaně se španělštinou. Proto mi sem tam něco uteče. Nedá se, abych pokaždé včas postřehnul a rozpoznal, že Edgardo už zase změnil slovník.
obrázek Takhle vypadá proslulý Paracaský trojzubec
Po chvíli svižné plavby podél poloostrova Paracas jsme zastavili před pobřežním svahem, na kterém jsme uviděli proslulý a legendami opředený předkolumbovský Candelabro - Paracaský trojzubec. Nejlépe je vidět právě odtud, z moře. Je to asi 130 metrů vysoký a 75 metrů široký geoglyf tvarem připomínající trojzubec nebo kaktus. Nikdo dnes neví, kdy, jak, kým a proč byl vytvořen. Dokonce se neví ani to, jak je možné, že ho pouštní písky na tomhle bouřlivém a větrném pobřeží nezavanou. Existuje ale nesčetně různých teorií o jeho smyslu a účelu, od celkem rozumně znějících, až po ty naprosto fantasmagorické. Tenhle obrázek trojzubce tak určitě patří k největším záhadám nejen Jižní Ameriky, ale i celého světa.
Po další asi čtvrthodince plavby se dostáváme k ostrovům Ballestas. Přivítaly nás halasným křikem všemožného ptactva a pronikavým zápachem guána. Pomalu jsme obeplouvali celé ostrovy. Edgardo a občas i paní Bertha nás zásobovali různými zajímavými informacemi. A co je to vlastně guáno, podle kterého byly ostrovy dříve známy rovněž pod jménem Guánové ostrovy? Guáno je ptačí trus, dříve tu hojně těžený už od inckých dob. Je ceněný jako hnojivo hlavně v Evropě, kam se po španělské kolonizaci ve velkém začalo vyvážet. A vyváží se dodnes. V dnešní době však přece jenom význam guána už poněkud upadá. Těží se tu prý jen jednou za čtyři roky. Pravděpodobně s ohledem na početnou faunu, která tu na ostrovech Ballestas žije.
obrázek Pelikáni a kormoráni
V průběhu plavby kolem ostrovů jsme mohli obdivovat krásu, barevnost i členitost ostrovů. Působením větru, slunce a vody jsou vytvarovány do mnoha oblouků, tunelů, jeskyní a jiných zvláštních tvarů. Ale hlavně nás uchvátilo obrovské množství různých mořských ptáků, racků, terejů, kormoránů, pelikánů, dnes ohrožených a chráněných Humboldtových tučňáků a mnohých dalších zvířat. Někteří neustále zápasili s druhými o svůj malý kousek životního prostoru kolem sebe, další se vrhali za potravou do chladných vod Pacifiku. Aby se tu mohlo uživit takové množství ptáků i jiných zvířat, především tuleňů a lachtanů, je možné jen díky obrovskému množství ryb. Ty ryby zase dobře uživí studený oceánský proud přicházející sem z antarktických oblastí. Je velice bohatý na plankton a další důležité živiny. Tuleně i lachtany pak vidíme lenošit na některých skalách, nebo lovit v početných skupinkách ve vodách Pacifiku. A nestačíme se divit, jak další ve velikých tlupách či stádech hlasitě řvou na kamenitých plážích mezi skalami.
obrázek Lachtaní rodinka na skalisku
Lachtan, dříve nazývaný lvoun, se liší od tuleně několika znaky. Především tím, že přední ploutve má na souši při pohybu namířeny dopředu, kdežto tuleň dozadu. Asi nejvýraznějším rozdílem mezi nimi je, že lachtan má malé ušní boltce, zatímco tuleň má namísto uší jen ušní otvory.
Po více než hodinu trvající plavbě kolem ostrovů Ballestas už mají někteří z nás evidentně plné zuby nepříjemného a všeprostupujícího zápachu guána, který nás po celou dobu provází. Je to opravdu síla. Líba si veze na svém kloboučku i guánový suvenýr, který jí věnoval nejspíš nějaký kormorán. A nebyla sama. Ale přesto všechno byla tahle plavba skutečně nevšedním zážitkem, který ukončilo ještě asi čtvrthodinové pozorování delfínů krátce před návratem do přístavu.
Paní Bertha nám dala v přístavu ještě nějaký čas na drobné občerstvení, při kterém jsme samozřejmě opět naslouchali tříčlenné kapele Peruánců. A přibližně hodinu poté jsme vyrazili opět naším autobusem vstříc dalším zážitkům. Po asi hodince jízdy už projíždíme větším rušným městem jménem Ica, a nedaleko za ním odbočujeme z hlavní cesty, z Panamerické dálnice. Zanedlouho kolem silnice vidíme veliké hromady písku. Když mám autobus na chvíli zastaví, připadám nám, že jsme se ocitli někde na Sahaře. Kolem nás je jen samý písek a vysoké duny, a mezi nimi asfaltová silnice, po níž jsme přijeli.
Autobus ale rychle pokračuje dál. Už jen malý kousek, dvě zatáčky, a zčistajasna jsme se objevili v malé ale nefalšované pouštní oáze rozprostřené kolem nevelké zelené vodní plochy. Voda rozhodně ke koupání neláká, přestože polední sluníčko pálí seč může. Procházíme kolem několika domků a hotýlků a pomalou procházkou po příjemné promenádě částečně stíněné několika palmami obcházíme celou lagunu kolem dokola.
obrázek V laguně Huacachina
Od paní Berthy jsme už z autobusu věděli, že oáza Huacachina je odpočinkové a rekreační místo pro celou asi stopadesátitisícovou Icu a také jsme si vyslechli legendu o vzniku této lokality. Jakási princezna se chtěla koupat, svlékala se, a nějaký švarný jinoch ji pochopitelně pozoroval. A tu ona upustila zrcadlo, z něhož je teď ta laguna. A nyní tady ta princezna prý má při úplňku noční džob jakožto zpívající vodní víla. Na populární rekreační místo tu ale bylo hodně málo lidí. Kromě nás už jen několik dalších turistů. Procházeli jsme kolem dvou půjčoven loděk či šlapadel, a kolem půjčoven lyží nebo snowboardů. Vysoké a prudké svahy okolních dun se totiž ke sjíždění skvěle hodí. Nikdo si tu ale nic nepůjčoval, nikoho jsme jezdit neviděli, jen malá skupinka nějakých lidí šplhala pěšky na nejbližší dunu za oázou. Vypadalo to, jako bychom v Huacachině byli docela sami.
V jedné z několika restaurací jsme poobědvali. Oběd nám kromě nezbytných hudebníků tentokrát zpestřil i místní kouzelník. Ne nějaký indiánský šaman, ale normální salónní kouzelník, manipulátor, jehož vrcholné číslo zřejmě spočívalo v tom, že dokázal "svléknout" některé z přítomných dam kalhotky a podprsenku. Vláďa si při obědě všiml reklamy visící v restauraci na zdi, která lákala k projížďce pouští. K tomu účelu bylo v oáze několik vozidel, takových terénních bugin pro pět až devět lidí. Všimli jsme jich už dřív, jak stály zaparkované podél silnice nebo u některých restaurací.
obrázek Terénní stroj připravený k jízdě po dunách
Jako vášnivému motoristovi to Vláďovi nedalo a zeptal se paní Berthy, zda by bylo možné uskutečnit projížďku po písečných dunách. Paní Bertha hned ožila, že to sice není v programu, ale že čas máme, že dnes už máme jen dojet do Nazcy. Prý už po těch dunách také jezdila, a že je to fajn. Protože se jí to líbilo, tak s námi pojede taky. A bylo rozhodnuto. Paní Bertha to taky hned na místě dohodla s vedením restaurace.
Zaplatili jsme za projížďku každý asi 15 dolarů. Nepojedou jen Jitka s Honzou a Barbara. Ti na nás zatím počkají v oáze. Všichni ostatní se rozdělujeme do dvou bugin a hurá do pouště. Jízda to byla divoká. Jezdilo se nahoru a dolů, co to dalo, a byl to takový adrenalinový zážitek. Museli jsme být pevně připoutáni. Dalo mi dost práce udržet v ruce fotoaparát, abych ho neotloukl o okolní konstrukci. Písek byl nerovný a pevný a místy mi to připadalo, jako bychom jeli po umrzlé oranici nebo obrovském struhadle. Udělat pak za jízdy nějakou fotku, bylo ještě těžší.
obrázek Líba uprostřed písku
Ti řidiči museli duny dobře znát. Museli se umět vyhnout těm místům s terénními zlomy a hranami, kde by se naše buginy mohly snadno převrátit. Ale zato s námi vyjížděli na strmé písečné svahy dun, aby se s námi hned zase obrátili zpátky dolů, jako na nějaké horské dráze. Když se tak najednou ocitnete úplně uprostřed dun, připadá vám to, jako by sem někdo přestěhoval kus Sahary. Neuvěřitelné. Během asi hodinové projížďky jsme párkrát zastavili kvůli výhledu na okolní duny i krajinu. A jednou taky u další neobydlené oázy, ke které vedla pískem již skoro zavátá kamenitá silnice postavená kdysi pro bývalého peruánského prezidenta, který tu prý míval chatu. Na konci před návratem zpět jsme ještě měli krátce možnost shlédnout na lagunu Huacachina shora, z nejbližší duny. Je to krásný a neobvyklý pohled. Lagunu jsme měli přímo pod sebou jako na dlani.
obrázek Celá oáza Huacachina z blízké duny
Pikantní nakonec ještě bylo, když jsem se snažil anglicky zeptat řidiče naší buginy, proč si při jízdě dunami vždycky vyměňoval na hlavě čepičku. S mojí mizernou angličtinou jsme se dost špatně domlouvali, a nějak jsme se vzájemně nepochopili. On si totiž myslel, že já tu jeho čepici chci koupit a nebo ji vyměnit za svou. Až teprve, když paní Bertha pomohla se španělštinou, dozvěděl jsem se docela samozřejmou odpověď, že kšiltovku by mu při jízdě vzal vítr. A proto si na jízdu nasazoval místo ní jakéhosi kulicha. Slézajíce z bugin jsme všichni museli konstatovat, že to bylo moc príma. Pro všechny zúčastněné to byl zajímavý a nevšední zážitek. Zatím tedy nám to začíná moc dobře. Všichni jsme spokojení, a všichni očekáváme, s čím se setkáme v příštích dnech. Jenom ten batoh, ten kdybychom tak ještě měli. Snad to i s ním nakonec dobře dopadne. Uvidíme. S tím teď musíme počkat až do Arequipy.
obrázek Z ulice v Nazce
Po krátkém občerstvení u laguny Huacachina jsme se pak vydali na další cestu, do městečka Nazca, kam jsme dorazili pozdě odpoledne. Nazca leží asi šedesát kilometrů ve vnitrozemí a necelých 700 m nad mořem. Je to poklidné pouštní městečko, které samotné ničím člověka nezaujme. Ale je světoznámé kvůli okolní pouštní krajině se záhadnými liniemi a obřími kreslenými obrazci zejména zvířat, kterých prý je v okolní poušti na tři stovky. Ty hlavní bychom si měli prohlédnout zítra. Dnes jsme se už jen ubytovali v hotelu blízko centra a prošli se krátce po městečku. Koupili jsme si s Líbou nějaká trička, abychom netrpěli nedostatkem oblečení. Zastavili jsme se ještě na večeři a den už pomalu končil.
Za ty uplynulé dva dny v Peru jsme si už také stačili všimnout jedné zajímavé věci, kterou jsme nečekali a která nás docela překvapila. Že mobily nám budou fungovat jen ve velkých městech, to nás nepřekvapovalo. S tím jsme počítali. Naopak jsme zase ale nečekali, že bude internetové připojení prakticky úplně všude. V každičké vesničce, v každičké ulici. To bylo velmi příjemné překvapení. Zvlášť, když v naprosté většině hotelů, jak tady v Peru, tak i později v Bolívii, byl počítač s internetovým připojením pro hotelové hosty zcela zdarma. A v internetové kavárně stála jedna hodina nanejvýš jeden až dva soly, tedy něco kolem desetikoruny. Neuvěřitelné! A tak jsme internetové připojení používali dost, převážně na hotelu. Většinou k posílání zpráv domů, ať už emailem nebo esemeskou. Ale i kdybychom si museli hodinu zaplatit, vyplatilo by poslat z internetu i jen jednu jedinou esemesku. Odeslaná přímo z mobilu stála totiž víc než dvacku. Pokud si tedy cenu svého operátora správně pamatuju.

4. den - 19. září
<<  Několik záhad v Nazce  >>

Ráno při snídani nás paní Bertha seznámila s programem na dnešní den. Jen co se najíme, odjedeme na místní letiště, kde nás všechny čeká asi půlhodinový let malým letadlem nad nazcaskou pouští. Pak bude nějaké osobní volno a odpoledne z autobusového nádraží pojedeme linkovým autobusem do Arequipy, dalšího cíle naší cesty. Docela jsem byl na ty proslulé a záhadné linie a kresby zvědav. Přestože existuje nespočet teorií o jejich smyslu a účelu, dodnes ale není jejich záhada nijak uspokojivě vysvětlena. Záhadou je i to, jak mohly během nějakých pětiset let kolem přelomu našeho letopočtu vůbec vzniknout, když jsou k rozeznání jen z výšky.
obrázek Zatím ještě trpělivá Líba při čekání na let
Jedna z velkých záhad, a to úplně jiného druhu, se ovšem objevila hned na letišti, kam nás nadvakrát zavezla nějaká osobní dodávka. Při čekání na let jsme mohli nejprve shlédnout krátký audiovizuální program, prohlédnout si nástěnný plán s trasou letu a všemi figurami, které bychom během letu měli vidět. Nicméně let se stále odkládal a stále se nekonal. Pořád jen, že musíme ještě čekat. Vedro venku je stále větší a větší a postupně se zhoršuje i viditelnost. Naše původní radost nad tím, že poletíme ráno, kdy je viditelnost nejlepší, se tím pádem pomalu rozplývá.
Opravdovou záhadou pro nás zůstává, proč jsme stále neletěli a neletěli, a to ani přes časté urgence paní Berthy u personálu letiště a leteckých společností, ani přes zase naši stále častěji se projevující nespokojenost. Prý musíme ještě čekat. Na letiště přitom přicházely další a další skupinky turistů, kteří odlétali většinou ihned. Největší štěstí měl Vláďa, který jako lichý byl přiřazen do letadla s jinou skupinou turistů, kde bylo zrovna v letadle jedno volné místo. Absolvoval tak svůj let o více než hodinu dříve, než my ostatní. Když už bylo dost po poledni, začalo to vypadat, že se ten let, na který jsem se docela těšil, snad už ani nebude moci uskutečnit. A pokud ano, tak že už nestihneme včas autobus do Arequipy.
obrázek Už hodně netrpělivá Líba před odletem vyhlíží pilota
Najednou se to všechno začalo hýbat. Konečně první z nás nasedli do letadla a odletěli. A prý abychom to teď všechno stihli, poletí teď alespoň tři z nás s jinou leteckou společností, a z jiné části letiště. Paní Bertha vybrala mě, Líbu a Jirku. Odvezli nás zase tou malou osobní dodávkou asi 400 metrů po silnici zpět, k jinému vstupu na letiště. Tady jsme ale znovu ještě museli dost dlouho čekat. Alespoň nám se to dlouho zdálo, po těch předchozích nekonečných hodinách strávených na letišti. Konečně ale přišel pilot a pozval nás do malého čtyřsedadlového letadla. Vyfasovali jsme sluchátka na uši a pak už jsme bez dalšího zdržování najeli na dráhu a odstartovali.
Během více než půlhodinového letu nad pouští rozprostřenou mezi horskými hřebeny jsme mohli pozorovat různé druhy kreseb a útvarů, některé o velikosti až 200 metrů, kterým se také říká geoglyfy. Například přímé čáry a linie, některé prý až 50 kilometrů dlouhé, různé geometrické vzory, trojúhelníky, spirály. A hlavně kresby různých druhů zvířat a ptáků, například kondora, opice, pavouka, kolibříka, volavky a podobně.
obrázek Různé geometrické linie s kresbou papouška
A také jakéhosi "astronauta", vyrytého na rozdíl od ostatních kreseb do svahu pouštního kopce. Toho "astronauta", a spolu s ním i ostatní kresby a linie v Nazce, hodně zpopularizoval švýcarský hoteliér Erich von Däniken ve svých knížkách. Všichni jistě znáte jeho "Vzpomínky na budoucnost" a jistě i mnoho z vás vidělo stejnojmenný film. Däniken čáry a kresby vysvětluje podle mne hodně za vlasy přitaženou teorií o mimozemských civilizacích a jejich přistávacích drahách a orientačních bodech.
Letadlo se nad pouští naklánělo a zmítalo ze strany na stranu, sem a zase tam, jak kroužilo kolem kreseb, abychom je všichni z obou stran letadla mohli dobře vidět. Pilot nás ovšem celkem nevzrušeně upozorňoval anglicky do sluchátek na důležitá místa, popřípadě nám ukázal prstem, kam se zrovna máme dívat. Líba i někteří ostatní se po letu přiznali, že jim takový let tak úplně nesedl, a nebylo jim úplně nejlíp. Já jsem však s letem žádné problémy neměl, zvlášť když let byl jinak docela klidný, žádné turbulence, ani žádné jiné otřesy nebo problémy. To naklánění byla nutnost, abychom něco viděli. Pilot to přitom zvládal jen tak jakoby mimochodem, když knipl držel sotva dvěma prsty.
Geoglyfy a kresby nebyly z asi dvěstěmetrové letové výšky v nazcaské vyprahlé poušti zase tak moc dobře vidět, jak byl člověk zvyklý na obrázky z knížek, filmů nebo některých internetových stránek. Bylo to dáno několika faktory. Bylo už odpoledne, trochu opar, a oproti ránu horší viditelnost. Také sluníčko, když je hodně nahoře, viditelnost zhoršuje. Určitě je lépe vidět, je-li sluníčko níž nad obzorem a když brázdy, které ty kresby a linie tvoří, hází alespoň malý temnější stín. Technicky je totiž geoglyf vytvořen nehlubokou brázdou vzniklou odstraněním svrchní zvětralé kamenité půdy, odhrabané do hloubky kolem třiceti či čtyřiceti centimetrů, kdy se pod tmavými kameny objeví světlý půdní podklad.
Také bylo zřetelně vidět, jak je původně velmi suchá poušť rozryta erozí od tekoucí povrchové vody. Divil jsme se tomu, že tím nebyly poškozeny kresby, které se v té rovině nacházely jako by zázrakem vždycky někde mezi tím. I to mi přišlo tak trochu jako záhada. Tak rozsáhlé eroze prý vznikly před několika málo lety v důsledku klimatického jevu známého jako El Niňo. Ten způsobil intenzívní srážky v blízkých horách s jinak neobvyklými následnými záplavami v celém širém okolí.
obrázek Panamerická dálnice protínající nazcaskou poušť
Ke konci letu, než jsme se obrátili k návratu na letiště, jsme přelétali a posléze se vraceli podél Panamerické dálnice, po které jsme včera do Nazcy přijeli. V jednom místě blízko kreseb rukou a stromu je u dálnice postavená jakási rozhledna, ze které je možné tyto zmíněné geoglyfy zahlédnout. Ze země totiž není vidět vůbec nic. U té rozhledny, miradoru, jsme včera nezastavovali. Asi proto, že jsme všichni měli objednaný let. Že ze země kresby vidět nejsou, je zřejmé i z toho, že poblíž rozhledny je obrazec ještěrky rozpůlený Panamerickou dálnicí na dvě části. V době výstavby dálnice totiž ještě o kresbách v poušti neměl nikdo ani tušení.
Přistání s letadlem bylo hladké a po chvíli nás odvezli dodávkou zpět do Nazcy, do našeho hotelu Alegría. Všichni naši už tady byli a ti šťastnější, co se vrátili o trochu dříve, zatím relaxovali u hotelového bazénu. Vláďa zrovna lezl z vody. Líba si teď v bazénu už jen stihla smočit nohy a pak dát si jednu cigaretku. Já jsem v rychlosti zhltnul jednu cervezu, abych svlažil vyprahlé hrdlo. A teď už rychle sbalit. Zatím bohužel stále jen jeden batoh, nepočítám-li malý příruční batůžek pro pár drobností.
obrázek Pískem zavátá silnice podél Pacifiku
Batohy nám pak odvezli z hotelu autem. I když to bylo na dohled, jen asi dvě stě metrů. My jsme zatím na to autobusové nádraží dorazili pěšky. Linkový autobus z Limy do Arequipy přijel včas. Na nic jsme už nemuseli čekat. Před námi byla dlouhá cesta po Panamerické dálnici, neboť z Nazcy do Arequipy je to asi 400 km vzdušnou čarou. Pomalu nastával podvečer. Silnice se teď vrátila na pobřeží Tichého oceánu. Pacifik byl dost rozbouřený, obloha se zatáhla bouřkovými mraky, párkrát se i blýsklo, ale spadlo jen pár kapek. V takové potemnělé atmosféře jsme z bočních oken autobusu, i čelním sklem vpředu, pozorovali oceán a písečnou poušť, která k oceánu bezprostředně přiléhala. Byli jsme celí udivení, jak byla silnice v některých místech zavátá pískem, podobně jako u nás v zimě sněhovými závějemi. Když jsme od pobřeží odbočili, obloha se vyjasnila, ale rychle se setmělo. Linkový autobus, docela moderní a pohodlný, nechal všechny záhady Nazcy za sebou a začal šplhat do hor vstříc Arequipě, rodnému městu paní Berthy. My s Líbou jen doufáme, že nás tam náš batoh snad už konečně dohoní, jak nám původně na letišti v Limě slíbili.

5. den - 20. září
<<  Proč je Arequipa "Bílé město"  >>

Už včera večer, když jsme se už hluboko za tmy ubytovali v hotelu v nějaké postranní uličce, nám paní Bertha řekla, že ráno pojedeme na letiště pro batoh, že je tam. Nezapomněla na nás a zatelefonovala tam hned, jak jsme přijeli. Ráno jsme si tedy přivstali, paní Bertha zajistila taxíka, a jeli jsme na letiště pro ztracený bágl. Taxík byl pro Arequipu zcela typický, žluté maličké Daewoo, jakých tu jezdí naprostá většina. Jsou jich tu snad stovky. Na letišti nám náš batoh skutečně přinesli. Nepoškozený, zabalený v igelitu z pražské Ruzyně. Tu ránu, jak Líbě spadl kámen ze srdce, tu jste museli slyšet až v Evropě. Jen jste tenkrát asi nevěděli, co to bouchlo. I já jsem si oddechl. Konečně přestane Líba hudrat, že nemá co na sebe, to či ono že jí chybí, a co že si tady proboha počneme, když nám ten batoh neseženou.
obrázek Taxikář a šťastná Líba s batohem před hotelem v Arequipě
Paní Bertha pak požádala taxikáře, aby s námi z letiště jel jinudy, jinou cestu. Drobnost, ale nás potěšila. Díky tomu jsme se mohli podívat, byť jenom v rychlosti z okénka taxíku, i na některé okrajové části Arequipy, kam bychom se jinak nedostali. Když jsme se vrátili na hotel, ostatní se právě scházeli na snídani. Všechno klaplo, všechno je teď už v pořádku.
Ráno se také ukázalo, že hotel nebyl v nějaké zastrčené uličce. To jen večer za tmy to tak vypadalo, protože jsme se do hotelu dostávali nějakým zadním vchodem. Po snídani nás čekala prohlídka Arequipy a jejích pamětihodností. Arequipa je druhé největší město Peru, a podle paní Berthy nejkrásnější. Ano, je to hezké, ba krásné město, ale s odstupem času musím říct, že nám se asi víc líbilo Cuzco. Ale tam ještě nejsme. Ani zdaleka. Hotel byl asi jen deset minut pěší chůze od hlavního náměstí, které se nejmenuje nijak jinak, než Plaza de Armas, Náměstí zbraní. A tak jsme pochopitelně vyšli do ulic Arequipy pěšky. Paní Bertha nás ještě nezapomněla upozornit, abychom si i tady dávali pozor na naše zavazadla či peněženky. Sice je tu prý bezpečnostní situace mnohem lepší, než v Limě, ale alespoň základní opatrnosti je třeba i tady.
obrázek Ulice v Arequipě blízko hlavního náměstí
Arequipě se říká "Bílé město". S asi jedním milionem obyvatel je to druhé největší město v Peru. Bílé prý proto, že většina koloniálních domů v centru je postavena z bílého kamene vulkanického původu. Někde jsem ovšem později četl, že prý někteří Arequipeňané sami tvrdí, že Arequipa je "Bílé město" proto, že kdysi, za dob španělské kolonizace, tu žilo víc než osmdesát procent bělochů. Město leží v nadmořské výšce přes 2300 metrů a podle paní Berthy nám pobyt tady bude svědčit. Zejména nás připraví pro větší nadmořské výšky, které nás ještě čekají. A to je důležitá aklimatizace! Prozatím jsme tu ale vyšší nadmořskou výšku nijak nezaznamenali. Určitě z mnoha míst ve městě nepřehlédnete, že zajímavý ráz dodává městu majestátní kuželovitý vulkán El Misti s nadmořskou výškou přes 5800 metrů, na jehož úpatí Arequipa leží. Dříve býval El Misti celoročně zasněžený, ale my teď na jeho vrcholku žádnou sněhovou čepičku nevidíme. Že by taky El Niňo? A nebo se globálně otepluje? A nebo je jenom zrovna teď náhodou nějak víc teplo? Vyberte si. Kromě El Misti jsou pak ještě z Arequipy vidět vulkány Chachani a Pichupichu. Na ta jména si musíme chvíli zvykat, abychom si je dokázali dobře zapamatovat.
obrázek Kašna v klášteře Santa Catalina
První, co jsme v Arequipě navštívili, byl rozsáhlý klášterní komplex Santa Catalina. Založili ho Španělé někdy v 16. století a později rozšířili tak, že je z něho malé samostatné městečko s vlastními uličkami a náměstíčky. Od okolního města ho odděluje vysoká obvodová zeď. Prý tu dřív žilo přes čtyři stovky jeptišek.
obrázek Fotografující Vláďa v ďábelsky modrých zdech kláštera Santa Catalina
Tedy vlastně jen asi třetina byly jeptišky, zbytek bylo služebnictvo. Část areálu stále slouží původnímu účelu, většina je přístupná návštěvníkům a turistům. Při prohlídce vás upoutá členitost a barevnost domků a uliček. Živě modré a červené barvy jsou kombinovány se zářivě bílou. V podloubích vás nemůže nezaujmout bohatá obrazová výzdoba. Mezi domky se vešlo i dost zeleně s bohatstvím různých květin. Byla to moc pěkná a příjemná více než hodinová procházka, během níž jsme nahlédli do několika kuchyní včetně centrální vývařovny, do mnoha modliteben a kaplí s náboženskými relikviemi, a také do všelijakých komůrek a ložnic, ba dokonce i na toaletu. Později jsme došli i k zajímavé venkovní prádelně s několika kamennými nádobami a originálně vymyšleným systémem napouštění vody. Místo špuntu se tu prý používala mrkev. Příjemně bylo i na malém náměstí, kde jsme narazili na kašnu s červenými rybičkami. U kašny se po schodech dalo vystoupit asi dvě patra na střechu jednoho z domků. Máme výhled na všechny strany, nejen na Santa Catalinu, ale i na celou Arequipu a okolní vulkány.
obrázek Panoráma náměstí Plaza de Armas v Arequipě
Cestou na náměstí jsme se ještě zastavili v krásně zrekonstruovaném koloniálním paláci Tristan del Pozo, ve kterém dnes sídlí nějaká bankovní instituce. No jo, banky! Ty mívají dost peněz i na nákladnější rekonstrukce a stavby. To známe i od nás. A taky jsem tu za pomoci paní Berthy zakoupil další paměťovou kartu do svého fotoaparátu, protože podle předchozího vývoje už tady a teď, i když jsme teprve pátý den na cestě, jsem spolehlivě věděl, že stávající zásoba paměti mi stačit nebude. Nechali mi ji i vyzkoušet, protože jsem nevěděl, zda 2GB kartu můj foťák akceptuje.
obrázek Demonstrace v Arequipě
V době výroby fotoaparátu takové ještě nebyly a ani u nás jsem ještě tuhle velikost na trhu neviděl. Zaplatil jsem bez problémů platební kartou, abych ušetřil dolarovou hotovost. Mohla by mi později třeba chybět, ještě máme před sebou dlouhou cestu.
Na hlavním náměstí, kam jsme po chvilce došli, se právě konala nějaká demonstrace, prý proti prezidentovi. Hluk skandování hesel a pochodujících demonstrantů se žlutými a rudými transparenty a vlajkami se rozléhal i do okolních ulic. Okolo náměstí na pořádek a na demonstrující dav dohlíželo několik policistů v plné zbroji. My jsme se na náměstí prozatím raději moc nezdržovali a po širokém zvýšeném chodníku jsme prošli před impozantní velkou katedrálu, postavenou rovněž z bílého kamene, a vešli dovnitř. Po prohlídce interiéru, který ale ničím nepřekvapuje, snad s výjimkou dřevěné krásně vyřezávané kazatelny a nějakého dalšího dřevěného vybavení, jsme zase vyšli na náměstí.
obrázek Průčelí kostela La Compania
Tam stále ještě probíhala demonstrace. Proto jsme rychle přešli přes roh náměstí Plaza de Armas k původně jezuitskému kostelu La Compania. La Compania je jeden z nejstarších kostelů ve městě a oslnil nás nádherně zdobeným kamenným průčelím. Na ochozu kolem nádvoří přilehlého kláštera jsme pak mohli obdivovat výhled na již dříve zmíněné okolní vulkány.
Mezitím už na náměstí demonstrace skončila. Konečně jsme tedy mohli vychutnat jedinečnou atmosféru tohoto bílými elegantními arkádami a velkou katedrálou obklopeného rozlehlého náměstí se spoustou zeleně a palem kolem kašny uprostřed. Abychom si to tu náležitě užili, většina z nás se rozhodla, že si na náměstí dáme i oběd. Paní Bertha odešla zajišťovat další program, a my, co jsme byli hladoví, jsme si vyhlédli jednu z restaurací v prvním patře pod arkádami. Stejk z lamy alpaky, který jsem tu měl poprvé, se pak stal mojí oblíbenou pochoutkou, na jakou sotva kdy zapomenu.
obrázek Peruánský hudebník při produkci
Bylo tu vcelku příjemné posezení s nádherným výhledem na náměstí, samozřejmě s nezbytným hudebním doprovodem jedné z místních kapel, s příjemným obsluhujícím. Ten, aby nás mohl na naše přání vyfotografovat, neváhal za tímto účelem ani předvést žonglování na vratké židli, abychom měli lepší foto z nadhledu. I Arequipeňa bylo o dost lepší pivo, než Cristal, který jsme pili v Limě. Obědem začínající pohodové odpoledne jsme strávili posezením na náměstí, procházkou po několika okolních ulicích, návštěvou několika obchůdků a vstřebáváním atmosféry zasluněného bílého města. A přitom jsme se pomalu vraceli směrem k našemu hotelu.
Barbaru a Zbyňka, kteří se vrátili do hotelu o něco dřív, jsme zahlédli, jak sedí na střešní hotelové terase a píšou si pod slunečníkem zápisky, pohledy domů, nebo tak něco. Nahoře na terase bylo moc hezky, a hlavně, jak jsme záhy zjistili, byla ještě o dvě patra nad touto terasou vyhlídka vyčnívající nad všechny okolní domy.
obrázek Vláďa na hotelové terase s vulkánem El Misti v pozadí
Z ní byl v zářivém odpoledním slunci překrásný výhled na celou Arequipu, která byla pod námi jako na dlani. Mohli jsme vidět střechy okolních domů, na jedné z nich pobíhal k našemu překvapení docela velký pes. Na mnohých plochých střechách, stejně jako střeše našeho hotelu Mama Tila, bylo možno vidět pračky. Zřejmě tu příliš neprší a střecha je dobré místo pro takové zařízení. Hned vedle se přece může věšet prádlo! Stejně krásný byl pohled na sluncem ozářený svah vulkánu El Misti zvedající se hned za městem, i pásmo tří zasněžených špiček šestitisícového vulkánu Chachani. Ten se sice zdá nižší než El Misti, ale to jen proto, že je od Arequipy více vzdálen. Hned nás s Vláďou napadlo, že si ráno musíme přivstat, a navštívit tuhle báječnou vyhlídku ještě za svítání. Večer po chvíli odpočinku jsme se vydali ještě znovu do města, do večerní Arequipy. Zejména náměstí bylo krásně nasvícené a vychutnávali jsme si zase jinou večerní náladu nápaditě osvětlených arkád, rozzářené katedrály i svítících palem uprostřed náměstí Plaza de Armas.

6. den - 21. září
<<  Velké výšky a hloubka kaňonu Colca  >>

Ráno jsme si s Vláďou skutečně přivstali a na hotelové vyhlídce jsme mohli pozorovat východ slunce nad Arequipou. Rozhled stál sice zato, bylo nádherné ráno, ovšem fotky okolních vulkánů se ani zdaleka nedaly udělat takové, jako včera odpoledne. Sluníčko totiž vycházelo právě za vulkánem El Misti. No, a fotky do protisvětla, to mi prostě nějak nejde.
Po snídani jsme nasedli do přistaveného mikrobusu, na jehož střeše jsme pod plachtou už měli připravena veškerá zavazadla. Sláva, už i my máme konečně všechna! A jede se zase dál. Dalším naším cílem byl očekávaný kaňon Colca, kterého jsem se já pořád trochu bál. Nějak jsem si ten výškový rozdíl pořád nedokázal představit.
obrázek Ulička v Yanahuaře s průhledem na vulkán Chachani
Ještě jsme udělali krátkou zastávku ve čtvrti Yanahuara, kde měla být hezká vyhlídka na Arequipu s El Misti v pozadí. Na výhled tu byla pěkná terasa s bílými oblouky, ale teď ráno byla stejně jako na hotelové vyhlídce celá Arequipa i vulkán přímo proti sluníčku. Prošli jsme se kousek i po zdejším hezkém a velkém náměstí s kostelíkem, s parkovou úpravou a množstvím silných a urostlých palem. Okolo jsme nahlíželi do malebných postraních uliček, nad nimiž se v dáli modraly svahy okolních hor a vulkánů.
Po další asi půlhodince jízdy, kousek za Arequipou, jsme najednou zastavili v koloně aut, nákladních i osobních. Kolona se táhla dlouhým obloukem do zatáčky daleko dopředu. Kolem nás začaly jezdit tam a zpátky červené záchranky a někdo přišel s informací, že se vpředu stala nějaká nehoda. Podle počtu sanitek asi dost vážná. A protože tady by objížďka nejspíš znamenala stovky kilometrů, museli jsme čekat. Na stráň, kde jsme zrovna stáli, vedly nějaké červené betonové schody. Tak jsme po nich vystoupali kousek nahoru k malé kapličce, odkud byl o trochu lepší rozhled po okolní pusté, kamenité a řídce kaktusy porostlé okolní krajině. Za zatáčku, kde se nehoda stala, ale vidět nebylo. Po delší době se někteří vydali vpřed podívat se, co se vlastně stalo. V domnění, že s nimi odešla i Líba, jsem se vydal také tím směrem. Líba tam ovšem nikde nebyla, asi se mi schovala někde za kaktusem.
obrázek Vážná havárie dvou autobusů za Arequipou
Když jsem došel na místo nehody, nebyl to pěkný pohled. Šlo o srážku dvou autobusů v zatáčce. S velice tragickými následky. A mohlo to být ještě horší. Jeden z autobusů visel s předními koly ve vzduchu nad propastí a záchranářské práce v něm umožňovalo naložené nákladní auto, které ho drželo na laně. Druhý autobus stál s úplně rozbitou přední částí na kraji silnice. Hrůza. Nevím, kolik tu mohlo být mrtvých, ale já sám jsem viděl čtyři. A to jsem se zrovna moc nerozhlížel, nedělalo mi to nějak dobře. Hodně rychle jsem se vrátil zpátky k našemu mikrobusu.
Původně to vypadalo, že se tu kvůli té nehodě zdržíme asi dost dlouho. Nám ta doba opravdu připadala delší, ale nakonec jsme se tu zdrželi jen nejvýše hodinku a půl. Další cesta vedla silnicí stále výš a výš, zajímavě barevnou a členitou krajinou na náhorní plošinu Altiplano, která se rozkládá široko daleko kolem jezera Titicaca, hlavně na území Peru a Bolívie, ale zasahuje až do Chile k poušti Atacama a na sever Argentiny. Tam ovšem naše cesta nesměřuje. Vulkány v okolí Arequipy jsou za námi zatím stále vidět, i když se od nich vzdalujeme. Trochu se mění okolní porost, podle množství vody i podle nadmořské výšky. Udělali jsme krátkou zastávku, na níž jsme mohli pozorovat divoce žijící lamy vikuně. To už jsme byli ve výšce skoro čtyři tisíce metrů nad mořem, stoupali jsme zatím stále výš a výš. Lamy vikuně jsou krásná a štíhlá zvířata s bílým krkem. Jsou hodně plaché, od silnice se držely dost daleko. Žijí prý jen v těchto nadmořských výškách. Jen tady totiž roste travina, kterou jedinou se ony živí. Při další jízdě jsme pak malá stádečka vikuní zahlédli ještě několikrát.
obrázek Trhovkyně s člověčím a alpačím mládětem
Krátce po poledni, blízko rozcestí, kde se ze silnice vedoucí z Arequipy do Puna odbočuje ke kaňonu Colca, jsme zastavili u takové zájezdní hospůdky, která byla postavená z jakýchsi snad tvárnic, s plechovými dveřmi a vraty. Nejspíš dříve sloužila k ustájení lam, nebo jiného domácího zvířectva. Ostatně kolem se potulovala jedna menší lama společně s ovcí. Obě očividně přivyklé na turistický ruch neustále odrzle dotíraly na turisty somrujíce nějaký pamlsek. A myslím, že ta lama, alpačí mládě, i někoho lehce kousla, když se snažil zbavit její dotěrnosti. Za hospůdkou typicky pestrobarevně oděné indiánské ženy čekají na projíždějící turisty. Prodávají nějaké barevné deky, přikrývky a hlavně čepice i svetry. Jedeme stále výš, asi bude zima, tak snad kdyby někdo neměl... Spíše ale tyhle trhovkyně čekaly na pár drobných za to, že nám dovolí vyfotografovat si je a jejich malá děcka, všechna stejně pestře oblečená, navíc obvykle i s maličkým mládětem lamy alpaky. To aby měl turista opravdu zájem si udělat snímeček a tudíž za fotografii nějaký sol zaplatil.
obrázek Zelenooká Líba a její zelený koka čaj
V celém Peru, a stejně tak později i v Bolívii, byste vzali Indiánům duši, kdybyste je jen tak fotografovali. Když jim ale něco zaplatíte, tak to už je samozřejmě jiná! Paní Bertha nám tady opět doporučila, abychom si pro správnou aklimatizaci pro zdejší nadmořskou výšku dali čaj z koky. Tady vaří koka čaj přímo ze sušených zelených lístků téhle v Evropě nedostupné rostlinky. I tady byl čaj z koky moc dobrý a příjemně osvěžující, jako ostatně kdykoli předtím i kdykoli potom. A nešlo si nevšimnout, jak barva koka čaje tady z těch lístků neuvěřitelně korespondovala s barvou Líbiných očí. Teď, v téhle nadmořské výšce okolo čtyř tisíc metrů, pomalu zjišťujeme, že při každém jen trochu rychlejším pohybu začínáme brzy lapat po dechu. Úbytek kyslíku v řídkém horském vzduchu už je tu znát. Naštěstí nemáme před čím ani před kým utíkat, ani nemusíme nikam spěchat. Je nám fajn a všechno je docela v pohodě.
I další cesta stoupá celkem plynule. Jen silnice už není všude asfaltová, místy jsou úseky jen štěrkové. Několikrát zastavujeme, abychom pozorovali pasoucí se stáda alpak a lam. Od paní Berthy se dozvíme podrobnosti o čtyřech druzích jihoamerických lam. Jsou to divoce žijící vikuně, alpaky chované na vlnu a na maso, lamy chované na vlnu a sloužící také jako zvířata pro nošení nákladů, a nakonec lamy guanako, které tady v okolí k vidění skoro nejsou. I z vikuní se získává vlna, která navíc platí za nejlepší a nejcennější.
obrázek Nespočetné alpaky u jezírek
Lamí trus místní indiáni používají jako hnojivo, po usušení také jako palivo. Lam a alpak vidíme dost. Alpaky někde tvoří i hodně početná stáda pasoucí na rozhlehlých pláních s množstvím překrásně modrých jezírek, slámovou barvou travin a svěží zelení jakéhosi mechu mezi nimi. Jen občas a v dáli zahlédneme na planinách nějakého osamělého človíčka.
Nakonec zastavujeme v sedle Patapampa. Je to nejvýše položený bod celého našeho jihoamerického putování. Vylézáme z mikrobusu, a přesto, že je kolem druhé odpoledne a úplně jasná obloha, je tu docela zima.
obrázek Líba (ani já) nikdy ještě tak vysoko nebyla (a asi zase dlouho nebude)
Líba se trošku křečovitě usmívá, lehce drkotá zuby, a určitě přemýšlí, jestli si od některé z místních, i tady pestře oblečených, indiánských prodavaček nemá koupit teplý lamí svetřík. Ale neříká nic. Já spíše přemýšlím, kde tyhle indiánky žijou a odkud sem asi chodí, když široko daleko vidíme jen pusté pláně. Koukáme a točíme se kolem dokola. Rozhled v čistém a řídkém vzduchu je skutečně nádherný. Na pláně poseté kamennými mužíky i na vzdálené zasněžené až šestitisícové vrcholky hor a vulkánů, jejichž jména si tady lze přečíst na kamenech rozmístěných vždy ve směru k té které hoře. Jeden z kamenů neukazuje na žádnou horu, ale španělský nápis mluví o místě, kde se právě nacházíme. Na kameni je i číslo, v nadmořské výšce jsme: 4910 metrů. Vašek s Jirkou hned vědí a připomínají, že je to přesně o 100 metrů výš, nežli je vrchol Mont Blancu, nejvyšší hory celé Evropy. Vida, na rozdíl od Mont Blancu sem lze pohodlně dojet mikrobusem po asfaltové silnici. A já hned vím, že na Mont Blanc se určitě nepohrnu, když už jsem byl i ve vyšších výškách.
Za sedlem Patapampa se silnice svažuje mnohem prudčeji. V ostrých a nekonečných serpentinách sjíždíme do městečka Chivay. Cestou míjíme několik nádherných výhledů do údolí, na některých krátce zastavujeme. Paní Bertha nás upozorňuje, že tam dole, v Chivay, tam už vlastně začíná kaňon Colca.
obrázek Západ slunce a terasy políček nad řekou Colcou
My ještě ale pojedeme podél kaňonu dál. V městečku Chivay máme oběd. Poněkud pozdní. Projevuje se tak zdržení kvůli autobusové nehodě za Arequipou. Náš oběd je samozřejmě opět zpříjemněný místní hudbou, tentokrát ovšem provozovanou jediným hudebníkem. Hraje ale za tři. Pusou hraje na flétničku zavěšenou na krku, rukama drnká na něco, co vypadá jako miniaturní kytara a co neumím pojmenovat, a nohou přitom ještě mydlí do bubnu.
Pak nás čekaly ještě asi tři hodiny cesty po prašné silnici až do dnešního cílového bodu, do Cabanaconde. Celou tu dobu jsme jeli podél stále hlubšího a hlubšího kaňonu Colca. Kaňon se honosí přívlastkem nejhlubší na světě. Alespoň donedávna to tak bylo. Poslední výzkumy však prý ukazují, že nedaleký kaňon Cotahuasi je ještě hlubší. Cestou kolem kaňonu Colca jsme se mohli obdivovat zapadajícím sluncem nádherně ozářeným terasovitým políčkům na svazích kaňonu. Zelená se však jen málokteré. Není teď zrovna vegetační sezóna. Něco jako naše jaro se tu teprve začíná probouzet. V Cabanaconde jsme se pak ubytovali až hluboko za tmy. Už žádné zdržování a hajdy spát, ráno brzy vstáváme a jdeme dolů! Jen ještě pro mne důležitá věc. Na zítra objednat osla! Prý to bude mula. Za 30 solů. Cena ale nebyla rozhodující, vysolil bych i víc. Peruáncům to ale neříkejte, ať se ta cena pro ostatní nezkazí.

7. den - 22. září
<<  Dolů, dolů, ale nahoru taky!  >>

Ráno hned brzy po šesté jsme se sešli před hotelem, abychom vyrazili k sestupu do kaňonu. Nikdo nezaspal, všichni se shodujeme na tom, že toho spánku jsme dali nějak málo. Takhle se tu projevovala nadmořská výška asi kolem 3300 metrů. Všichni jsme utrpěli nějakou tu hodinku dvě i tři beze spánku. Ta nespavost nám všem pak v těch vyšších nadmořských výškách zůstala. Prý je to ale zcela normální. Na druhou stranu nikdo neměl s nadmořskou výškou žádné jiné problémy, žádnou klasickou výškovou nemoc. jak se v takovéhle skupince často stává. Jen ta nespavost. Zvláštní je, že nám ten spánek nijak moc nechyběl a nějací ospalí a unavení jsme se kvůli tomu také necítili. Ani teď, ani jindy. To bych uvítal i doma. Tam bych spal pořád. Kolikrát je mi až líto toho času, co doma prospím, když bych ho mohl využít jinak.
Všichni jsme měli sbaleny malé batůžky se spacákem, čelovkou pro noční výstup a s pár dalšími nutnými věcmi. Velké bágly zůstanou tady nahoře na hotelu. Já s Líbou jsme vybaveni hůlkami. Dali jsme na radu naší dcery Pavlíny, že se nám v takovém terénu budou hodit. Zatím si to ale pořád neumím představit. Bojím se, aby mi spíš nepřekážely. Paní Bertha s námi ovšem dolů nepůjde. Zřejmě má za úkol zůstat tu s těmi, co si na kaňon netroufají, a mají mít dle cestovních propozic náhradní program tady nahoře. Paní Bertha má tím pádem ovšem volno, když jdeme dolů všichni! Zajistila nám jen dva místní průvodce, anglicky mluvící, s nimiž budeme celý sestup i výstup absolvovat. A zítra ve tři ráno prý musíme vyrazit nahoru, neboť v sedm je tady nahoře na hotelu snídaně. Kdo to nestihne, nejí. To je přece jasné. Na mule pojedu nahoru jen já, nikdo jiný se nepřidal. Asi se všichni oslíků bojí. Já se zase víc bojím toho kopce. Mám prý výhodu v tom, že mula stihne snídani zcela jistě. To je dobrá zpráva!
obrázek Brzké ráno na okraji kaňonu
Vyrážíme směr kaňon. Nejprve jdeme nahoru, do svahu, i když jen mírně. Nejdřív kousek na sluníčku, pak zajdeme do stínu. Ranní sluníčko se ještě na chvíli schovává za kopci, které jsou někde před námi. Pak překročíme okraj kaňonu Colca v nadmořské výšce asi 3400 metrů a zadíváme se dolů do hloubky. Úžasný a neuvěřitelný pohled! "Tam dole", vysvětluje jeden z průvodců, a ukazuje někam, kam sluníčko ještě nesvítí a kde vidím jen příšernou černou díru, "tam dole budeme spát!". A támhle po té klikaté cestičce prý taky půjdeme. "A tam naproti", ukazuje do jedné z vesniček na protějším svahu kaňonu, kam právě dorazily první sluneční paprsky, "tam zase budeme mít oběd!". No nazdar! To mi nikdo neřekl, že krom dolů budu muset šplhat ještě kdovíkam na druhou stranu kaňonu. Naštěstí se zdají být ty vesničky o dost níž, než jsem právě teď, a tak si s tím přestávám lámat hlavu. Nebude to tak vysoko a snad tam nějak vylezu.
Cestou dolů postupujeme proti proudu řeky Colca. Občas potkáváme nějaké domorodce, povětšinou s oslem nebo mulou. Zdá se, že tu chodí denně. Jeden z průvodců, ten o něco starší, jde vpředu, druhý, mladší, naši skupinku uzavírá. Mají tak o nás dokonalý přehled. S hůlkami se mi jde docela dobře. Je to fajn a začínám být rád, že je mám. Jen při tom focení mi tak trošku překážejí. Jak jsem se zastavoval, abych sem tam něco vyfotil, záhy jsem se propracoval v naší skupince až dozadu. Tím pádem jsem podstatnou část tohohle sestupu šel ve společnosti průvodce mladíka.
obrázek Líba i ostatní při sestupu
A zatímco my Středoevropané jsme se na tom sluníčku, co se do strání opíralo vší svou silou, potili jen v tričkách, on to celé šel v nějaké vyteplené bundě nebo svetru. Zato ovšem neměl na nohou žádné adidasky jako my, ale šel naboso a v sandálech, jaké bych si já doma neobul snad ani na dvorek, když jdu se smetím. Taky měl přes rameno tranďák. Takže jsem měl cestu zpestřenou tentokrát ne lidovou a tradiční, ale moderní peruánskou hudbou, která z něho řvala na celé kolo. Zkoušel jsem to chvílemi utlumit i tím, že jsem s ním chtěl zahájit nějakou konverzaci. On ale moc upovídaný nebyl a moje chatrná angličtina zase nestačila na to, abych s tím zapřádal rozhovor tolikrát, kolikrát by bylo bývalo třeba. Taky jsem se párkrát snažil přidat na tempu a dohonit či předhonit někoho přede mnou. Strašně rychle jsem se ale při tom zadýchal a musel jsem zase pro změnu poslouchat svoje vlastní funění. V těchhle chvílích tu neobvyklou nadmořskou výšku cítím a vnímám naprosto zřetelně. Je to pro mne zcela nová zkušenost, v takových nadmořských výškách jsem dosud nikdy nebyl. Nikdy dřív jsem si nedokázal ani představit, co znamená dýchat řídký vzduch a nemít pro své plíce dostatek kyslíku.
Před námi se ale otevíraly nové a nové nezapomenutelné pohledy na hluboký kaňon, na jeho příkré svahy a cestičky, které se po nich vinou sem a tam, na okolní skály, i na vesničky na druhé straně, kam jsme se měli dostat na oběd.
obrázek Dole u mostu přes řeku Colcu
Ty už nebyly nijak nízko, a postupně jsme se na ně začali dívat odspodu. No a najednou se před námi otevřely tři čtyři prudce se svažující zatáčky na naší stezce a sestup byl u konce. Byli jsme na dně kaňonu. U mostu přes řeku Colcu. Řeka ovšem v tomhle suchém období vypadala spíš jako malý potůček, kvůli kterému by vůbec nestálo za to nějaký most stavět. Tohle by se dalo v pohodě přehopkat po kamenech suchou nohou.
Po krátké přestávce u řeky a po občerstvení z vlastních zásob jsme přes celkem pohodlný, pevný, kvalitní a zřejmě dost nový most přešli na druhou stranu kaňonu. Pomalu začínáme stoupat nahoru. Cesta nás teď vede na opačnou stranu, po proudu řeky. Procházíme místy s hustou vegetací, mezi pichlavými keři, kaktusy, míjíme vesnické domky s ovocnými zahradami. Chovají tu kozy, ovce a spoustu morčat. A také zahýbáme kolem nějakého rybníčku či nádrže,
obrázek Růže (tedy Líba) mezi trním a pichlavými kaktusy
a za ním s údivem koukáme na rozvod vody mezi staveními, který v kamenném korytě vede místy těsně podle naší cesty. Můžeme se tou vodou i trochu ovlažit. Čím déle pak jdu nahoru, tím víc funím, a je mi stále větší vedro. Nedostatek kyslíku začíná být při chůzi do kopce opravdu znát. Ostatní jsou na tom asi o trochu líp, protože začínám zase lehce zaostávat. Hůlky byly dobré i dolů, a i teď do kopce mi fakt pomáhají. Bez nich by to bylo ještě mnohem horší.
Kolem desáté hodiny jsme vystoupali ke škole a zvědavost nám nedala, abychom nenahlédli dovnitř. Pro mne i vítaná pauza na vydýchání. Ve škole se s panem učitelem učilo asi šest krásných peruánských dětí.
obrázek Dětičky chodí do školy i tady v kaňonu
Líba i někteří ostatní jim tu nechali nějaké sladkosti, nebo nějakou tu tužku. Vašek se zase venku divil školnímu hřišti, dosti rozměrnému. Zaujal nás přitom hlubokou úvahou o tom, jaký že to tady musí být fotbal: "Tady když kopneš jen trochu víc do balónu, tak pro něj musíš běžet až kdovíkam na dno kaňonu!". Dosti trefné!
Jen nedlouho potom za prudším ohybem zjišťuju, že se můj průvodce i se svým tranďákem někam vypařil. Zastavujeme se před prudkým stoupáním, o kterém se dozvídáme, že nahoře už je vesnička, kde na nás čekají s obědem. Podíval jsem se nahoru. No to teda bude mazec! Sluníčko praží přímo na tu stráň, a cestička odtud zdola není ani nepořádně vidět, kudy se vlastně mezi těmi kaktusy, agáve a trním vine. Už teď sotva popadám dech. Začínám závidět těm, co mizejí nahoře, zatímco já tu přemítám nad svým neštěstím a lapám po dechu. Ani Líba už tu se mnou už nechce čekat. Pomaličku lezu nahoru za ní. Stoupání je skutečně hodně ostré. Po asi dvaceti minutách začínám mít vážnou krizi. Funím a funím. A nemůžu dýchat. Přestávám i fotit. Říkám Líbě, která tu na mě chvíli čekala, ať jde, a mě nechá klidně tady. Když vám dojde kyslík, fakt nevíte, co máte dělat. Asi jsem měl i chvíli okno, protože na tyhle chvilky se úplně dobře nepamatuju. Dávám Líbě foťák, ať si fotí kdo chce, co chce a kde chce, a šinu se za ní nahoru jako hlemýžď.
obrázek Sedím si ve stínu a mám toho dost
Až teprve po dlouhé chvíli začínám zase alespoň trochu popadat dech. Lezu a lezu. A zase lezu. I hůlky mi jsou teď úplně fuk. S pocitem, že tu snad zhebnu, vylézám nakonec k jakémusi slaměnému přístřešku s kamennými zídkami, kde všichni i s tím prvním průvodcem čekají. Nikdo nefuní. Asi už jsou tu dlouho. A nebo já funím tak nahlas, že už nikoho jiného neslyším? Usedám do stínu pod strom. Ani nelezu o těch strašlivých deset metrů výš k ostatním. Prý už jsme těsně po vrcholem, kde nás čeká oběd. A snad i pivo. Od průvodce se dozvídáme, že tak, jak jsme teď ten poslední úsek lezli sem nahoru, tak to bude zítra při výstupu z kaňonu po celou cestu. A že teď při obědě bude poslední šance objednat si mulu. Já jsem jen zvesela zamával hůlkama, jako že já už mulu mám přece dávno objednanou. Nabyl jsem teď stoprocentní jistoty, že bych zítra pěšky nahoru nevylezl, i kdyby mne tam čekal zlatý poklad starých Inků.
Pak už to naštěstí bylo skutečně jen pár metrů a nahoře jsme hned na kraji vesničky na dvorku usedli na židličky improvizované hospody. Stůl pro nás přinesli teprve po chvíli odněkud zevnitř. Pivo bylo. Hned. Ale já jsem se musel napít až po delší chvíli, až jsem se vydýchal, jinak bych se snad byl utopil.
obrázek Sedím si v "hospodě", držím pivo a už je mi hej
Objevil se už taky náš ztracený průvodce s tranďákem. Tenhle dvorek a okolní stavení patřily jeho rodině. On to odspodu vzal jinudy, zřejmě nějakou zkratkou. Nedovedu si ovšem vůbec představit jakou, a raději si to ani představovat nechci. Zatímco my jsme stoupali pomaličku nahoru, on tady pomáhal připravovat oběd. Honza poznamenal, že tady v kaňonu mají tedy ekonomiku závislou na turistech zmáknutou naprosto dokonale. A to v té chvíli ještě nevěděl, že i mula, kterou mám za zítra objednanou, taky patří "Tranďákovi".
Během vcelku lehkého oběda, který myslím všem přišel k chuti, jsem se poněkud vydýchal a zklidnil a nabral tak novou chuť do další cesty. Vašek s Jirkou mi poradili, když už se někde zastavím třeba na focení, abych se pak nesnažil nikoho dohonit, ale abych si držel své tempo, které mi vyhovuje. Abych se zbytečně nezadýchal, protože v těchhle nadmořských výškách se toho člověk těžko a jen velmi pomalu zbavuje. Měli už své zkušenosti. Když jsem se jejich radou později řídil, sice jsem občas hodně funěl, ale už jsem se nikdy nedostal do podobné krize s dechem, jako tady.
obrázek Kamenný kostelík v kaňonu Colca
Tak tu nezapomenout hůlky! Jde se s nimi určitě líp. A pokračujeme dál. Cesta odtud vedla mezi polorozbořenými domky i mezi obydlenými staveními s pracujícími vesničany. Odevšad byl překrásný rozhled na prosluněné svahy kaňonu, který se tak, jak jsme se kaňonem pohybovali, neustále měnil.
obrázek Zimomřivý hudbymilovný "Tranďák"
Prošli jsme kolem vesnického kamenného kostelíka a když pak skončila obydlí místních obyvatel, cesta se začala prudčeji svažovat skrze kaktusový porost a kolem několika květinových křížů. Se mnou zpočátku šel zase můj "Tranďák", ale postupně se nějak stalo, že jsem se znovu ocitl na chvostu naší skupinky. Tentokrát bez muziky. Vzadu to teď jistil starší z obou průvodců, Johny. "Tranďák" šel asi zase napřed připravovat večeři. Johny byl o něco hovornější, takže jsme si cestou trochu povídali. Hodně se mě ptal na fotografování a na fotky. Zajímalo ho taky, co a jak je u nás doma. A mimo jiné se Johny ptal i na naše hory. Načež jsem zmínil nevyšší naší horu Sněžku i s její výškou, akorát jsem si netroufl ve srovnání s okolními horami tady okolo kaňonu použít anglické slovo pro horu: "mountain". Raději jsem použil slovo kopec, čili "hill". Vzápětí jsem se mu ale snažil vysvětlit, že u nás se tomu opravdu hory říká. A že celé zimní období tam je spousta sněhu a půlka národa do těch hor jezdí lyžovat. Doufám jenom, že jsem tím kopcem neurazil Krakonoše nebo jeho kamarády.
Nyní už zbýval jen malý kousek prudšího sestupu. Na protějším srázu za řekou Colca bylo vidět několik malých vodopádů. Od vesnice se s námi drželo několik tamních pejsků.
obrázek No není tohle fakt oáza?
Nakonec jsme došli na další most, za nímž jsme se zase celá naše skupina sešla dohromady. I s těmi několika pejsky, kteří nás doprovázeli. Jednomu z nich musela pomoci na druhou stranu Líba, protože on se přes ten trochu se pohupující most bál za svou fenkou přejít. Do oázy nám teď už zbývalo jen pár posledních a už ne tolik uprášených kroků. Konečně jsme u cíle!
obrázek Zbyněk a Vláďa si vychutnávají cílovou prémii
A skutečně to byla oáza! Po těch kilometrech na slunci a v prachu jsme došli na krásně zelený pažit k bazénu s tryskající vodou. Rychle se ubytovat! Házím batoh na postel. To zatím stačí. Honem boty dolů! Kde mám ty plavky? A hurá do vody, než zapadne sluníčko! Tady v kaňonu zajde za kopec zatraceně brzo!
Očistná koupel byla báječná. Byla to skutečná lázeň. Překvapilo nás, jak je ta voda teplá, jako by ji někdo ohříval. Ale to samozřejmě není možné. Tady dole přece vůbec nemají elektřinu. I večeři nám budou vařit na plynové bombě. Prý je tu voda takhle teplá docela přirozeně. Jen tím, jak sem přitéká sluncem rozpáleným kaňonem. Dalších turistů kromě nás tu bylo už jen pár. Celý bazén jsme měli tím pádem prakticky jen pro sebe. S čarokrásným výhledem na okolní skály kaňonu Colca, na zelený trávníček kolem bazénu, v báječně teplé a příjemné vodě, si tady připadáte jako v ráji. Zejména Zbyněk a Vláďa, ti vůbec museli být v sedmém nebi, když si ke všemu nechali přinést Arequipeňu přímo do bazénu. Pivko se dalo koupit v okně, na kterém se vyhřívalo strakaté kotě, a které bylo označené nápisem "SHOP HERE". To okno bylo u jednoho z mála domků v oáze, které byly postaveny z hliněných cihel. Ostatní stavení sloužila většinou jako noclehárny, kde jsme pak spali i my. A ty měly jen proutěné či rákosové stěny. A stejně tak střechu.
Idylka ale brzy skončila. Sluníčko opravdu rychle zapadlo a protože jsme byli pořád dost vysoko, asi 2100 metrů nad mořem, začínalo být i docela chladno. Večeři jsme zkonzumovali už skoro za tmy u improvizovaných stolů z několika silných prken, sedíce přitom na každý na nějakém dřevěném špalku. Tak ještě jedno pivo a pak už s čelovkou tam dozadu do tmy, do rákosové chýše. A honem spát! Ve tři hodiny ráno nás vzbudí a čeká nás náročný výstup!

8. den - 23. září
<<  Muly, kondoři, lamy, a cesta do Puna  >>

obrázek Rychle zabalit spacák a jde se!
Opravdu už ve tři hodiny ráno byl budíček. S rozsvícenou čelovkou jsme rychle všechno nastrkali do batohu. A jde se nahoru. Tam má být v sedm snídaně. Hned za oázou, ještě dole pod strání, čekal můj starý známý "Tranďák" se dvěma mulami. Ta jedna je pro mě. Druhá, kdyby si to ještě někdo rozmyslel. Nikdo takový se ale nenašel. Dobrá, hrdinského výstupu z kaňonu se vzdávám jen já. Svoje hůlky půjčuju Barbaře. Byla šikovná. Zamluvila si je první. Mně alespoň nebudou na mule překážet.
Na kraji svahu nebylo těžké najít skalisko, odkud jsem se mohl pohodlně dostat do sedla, aniž by mé tělo musel někdo zvedat. S nohami mi pomohli do třmenů a jedeme. Hijé! Hijé! Ale tady se používá jiný slovník. Chvíli jsem si musel zvykat na to, jak mám nohy držet ve třmenech, aby mi nevypadávaly. To ale celkem šlo. Trošku těžší bylo se přizpůsobit tomu, jak se mula pode mnou při chůzi pohybuje ze strany na stranu, nebo nahoru, když musí udělat větší krok směrem vzhůru. "Tranďák" vedl obě muly nahoru docela svižně. Obě kráčely tmou, jedna sama, druhá se mnou, po příkré stezce klikatící se sem a tam, tam a sem, stále nahoru a stále výš. Nevadila jim ani strmost stezky, ani kameny, kterých tu všude bylo dost, ani okolní místy pěkně hluboká propast pod námi. Chvílemi si na druhou mulu nasedl i "Tranďák", chvílemi šel pěšky. Asi vím proč. Protože když člověk sedí na mule, bez pohybu a takhle v noci, je v téhle nadmořské výšce opravdu chladno. Byl jsem sice docela teple oblečen, vyloženě jsem nemrznul, ale teplo taky vypadá jinak. Napodruhé už bych byl moudřejší. Už vím, že by to chtělo ještě rukavice. Na ruce mi byla totiž fakt zima. Měl jsem je jako kusy ledu, jak jsem se celou dobu usilovně držel kovového držadla na sedle. A postupně s přibývajícím časem mi začaly zimou tuhnout i nohy ve třmenech.
obrázek Jak se vám líbím na mule?
Asi jsme nešli nahoru jenom my, občas bylo možno zahlédnout nějaká mihotavá světýlka baterek nebo čelovek vysoko nad námi i na druhé straně hluboko pod námi. Asi o půl páté jsme udělali ve výstupu krátkou pauzu na odpočinek. Já ji celou strávil v sedle. Bál jsem se, jak bych na mulu zase vylezl. Rozhlížel jsem se do okolní černočerné tmy a tušené černé díry za ní. Té tmě nepomohla ani jasná obloha, ani to, že svítily hvězdy. A mně, nevím proč, začaly docházet baterie v čelovce. Budu je muset šetřit a chvílemi čelovku vypínat. Počkali jsme teď chvilku na ty, co jsou za námi. Nebyli moc daleko. Vašek s Jirkou nás dohonili hodně brzy a vzápětí za nimi sem vystoupali i Vláďa s Líbou. Všichni prý v pohodě.
Asi o půl šesté začalo pomalu svítat. Právě včas. Baterka v čelovce už byla hotová. Naštěstí jsem ji zase tak moc nepotřeboval. Mula šla i v úplné tmě naprosto neomylně. Nezakopla nikde ani jednou. Ono by to taky mohlo být naposled, co by se jí (i mně) něco takového stalo. Pozorovali jsme teď některé vzdálenější vrcholky hor, které už začínaly být ozářeny prvním ranním sluníčkem. Postupně se vynořovaly ze tmy, která ještě stále držela vládu nad celým tímhle úsekem stezky z kaňonu Colca. Ale postupně nad stále větší a větší částí vítězilo sluníčko. S mulami jsme s "Tranďákem"' stoupali opět trochu napřed. Občas se vedle nás neuvěřitelnou rychlostí přehnalo hejno dětí. Děcka ale nešla po stezce vinoucí se zleva doprava a zase zpátky. Namířila si to rovnou zkratkami přímo nahoru bez jakýchkoli zatáček. Člověk se nestačil divit, že to vůbec jde tamtudy vylézt. Před pár vteřinami jsme je zahlédli poprvé pod sebou, za dalších pár vteřin se nad námi ztrácejí z dohledu. Ty děti prý jdou někde nahoru do školy. Tak samozřejmě se hrnou do toho příšerného kopce, aniž by byly nějaké zpocené či zadýchané, že je nad slunce jasnější, že jsou na to zvyklé. Nejspíš takhle chodí, spíš skoro utíkají,
obrázek Jirka se občerstvuje u podnikavé Peruánky
zcela pravidelně. To já bych tu asi vypustil duši ještě dřív, než bych stačil v první třídě zjistit jméno svého učitele.
Krátce před šestou, kdy už to prý nahoru není daleko, se před námi v širší zatáčce objevila v dece zabalená Peruánka v apartním kloboučku. Ukázalo se, že má zřejmě dobře vymyšlenou podnikatelskou aktivitu. Čekala tu totiž na turisty. S teplou kávou i koka čajem v termoskách, s balenou pitnou vodou, s Coca-Colou, a dokonce i s nějakou tou buchtičkou a sušenkou k zakousnutí. Pochopitelně jsme jí malý výdělek dopřáli. Já jsem tu z muly tentokrát na chvíli slezl. "Tranďák" mi musel trochu pomoci. Byl jsme totiž čím dál víc ztuhlý. Jak zimou, tak nedostatkem pohybu. Jirka s Vaškem a taky Líba s Vláďou se zanedlouho přidali k nám. Ostatní naši však zatím nebyli nikde v dohledu. Rozesazení po několika kamenech jsme se každý věnoval občerstvení zakoupenému od té milé podnikavé Peruánky. Pauza i teplá káva mi udělaly moc dobře. Zahřál jsem si trochu i prokřehlé prsty.
Po nedlouhé chvíli dalšího výstupu se "Tranďák" na nějaký signál zezdola odpojil a s druhou volnou mulou se začal vracet zpátky dolů. Líba, která šla kousek za námi, viděla, jak musel mulu k návratu důrazně nutit, a jak moc se jí nechtělo zpátky dolů do kaňonu. No, já se jí teda vůbec nedivím. Od té chvíle pak už ani ta moje mula, nemajíce v dohledu svého pána, nechtěla jít dopředu. Občas jsem ji přesvědčil ke dvěma či třem krokům já, občas nějací domorodci, kteří nás předcházeli. Ale ona se pořád zastavovala a otáčela se zpátky, kde že má toho svého "Tranďáka". Že měla na hřbetě mne a že mě měla dopravit nahoru na snídani, to jí najednou bylo docela fuk. Jirka s Vaškem a Líba s Vláďou nás zase rychle dohonili. Když žádné přemlouvání s mulou nepohnulo, Jirka nakonec popadl lano, a začal s ním mulu popohánět. Jak šel před ní, občas lanem zaškubal. Naštěstí už to nahoru nebylo daleko, už jen asi dvacet minut.
obrázek Portrét mojí přítelkyně, která mě nejspíš má plné zuby
A tak za chvíli, asi o půl sedmé, jsme byli nahoře. Tam jsem už definitivně slezl, abych se trochu zahřál, a popošli jsme kousek dál, kam už svítilo sluníčko. Jirka si chtěl mulu za to tahání lanem asi udobřit a nabídl ji nějaký cukřík. Ona to ale hrdě odmítla a odvrátila hlavu. Já jsem jí věnoval pohlazení a poděkování. Nakonec jsem si pořídil i detailní fotku téhle své zachránkyně. Chvíli jsme ještě čekali, zda půjdou ostatní, a pak jsme pomaličku došli do Cabanaconde.
Když jsme se sešli v hotelu u snídaně, ukázalo se, že "Tranďák" se s mulou vracel pro Víťu. Víťa měl totiž těžce sedřený malíček, už prý ze včerejška. No, a já musím dát na tomto místě za pravdu panu Majákovi, který nás už v Praze na schůzce ujišťoval, že kaňon Colca stojí za to, že na to určitě nezapomeneme. Jeho slova můžu stoprocentně potvrdit. Tohle zapomenout nelze! Výstup byl prý asi pětikilometrová vzdálenost, ale s převýšením více než 1200 metrů. Po snídani jsem dostal od průvodce Johnyho e-mailovou adresu, abych mu poslal nějaké fotky. Posílal jsem mu pak z domů email snad čtyřikrát, s fotkami i bez nich, ale Johny se vůbec neozval. Asi peruánské systémy vyhodnotily moje emaily jako spam. Nebo ty naše naopak zahodily peruánskou odpověď. Kdo ví? Brzy po snídani jsme se, už zase se všemi našimi zavazadly, vydali mikrobusem zpátky směrem na Chivay. Cestou z Cabanoconde nás podle programu mělo čekat pozorování kondorů.
Po nedlouhé jízdě autobus zastavil. Kdosi zavelel: "Všichni ven! Jsou tu kondoři!" A skutečně, u silnice byl nevysoký kopec a kolem něho kroužilo asi osm kondorů. Tihle králové andské oblohy nad tím skalnatým kopcem majestátně přelétali sem a tam a chvílemi se zdálo, jako by se nám tu předváděli.
obrázek Majestátní kondor nad našimi hlavami
Někteří přelétali doslova jen pár metrů nad našimi hlavami. Kondoři jsou skutečně krásní ptáci. Jsou černí, jen na konci křídel a na krku mají bílé proužky. Jsou opravdu velcí, někteří můžou vážit až deset kilogramů. Rozpětí jejich křídel často dosahuje až ke třem metrům. S využitím vzdušných proudů dokáží plachtit dlouhé minuty bez jediného mávnutí křídel. Živí se téměř výhradně mršinami, které si najdou především svým výborným čichem. Někteří, zejména starší ptáci, jsou zcela slepí. Za potravou se prý vydávají i stovky kilometrů daleko. Dožívají se i sta let a svůj dlouhý život skončí prý sebevražedným střemhlavým letem z výšky na skálu pod sebou. I tady cestovka Sport-S, jak podotkl Honza, přesně splnila itinerář cesty. Pozorování kondorů se skutečně vydařilo. Tohle velkolepé a nádherné představení kondorů jsme zaujatě sledovali přes půl hodiny.
obrázek Kaňon Colca z vyhlídky Cruz del Condor
Pak jsme přejeli jen malý kousek dál na místo zvané Cruz del Condor, které je turisticky hodně známá vyhlídka. Tady končí směrem od městečka Chivay většina turistů, podívají se tu na kaňon, čekají na přelet nějakého toho kondora, a vracejí se zase zpátky. Na tomhle místě je skutečně nádherný pohled na nezměrné hloubky kaňonu Colca i na skály tyčící se nad ním. A turistů tu bylo opravdu hodně. Vyhlídka jimi byla doslova obsypána. Teď po osmé hodině je totiž ideální čas na pozorování kondorů. Bude to ale trvat jen asi hodinu, než kondoři slétající se sem ze zasněžených hor, kde hnízdí, si tu osuší svá mrazivou nocí prokřehlá křídla. Sem tam nějaký kondor tu opravdu přelétl, ale proti skalám byl v kaňonu vidět mnohem hůř, než ti, co před chvílí létali přímo nad našimi hlavami. Mezi množstvím turistů se tu taky přiživují peruánské trhovkyně a očekávají, že tu utrží nějaký ten sol za své početné suvenýry, tu lepší, tu horší kvality. Protože jsme kondory pozorovali už předtím, nezdržovali jsme se na vyhlídce nijak dlouho. Naposledy jsme se zadívali do těch největších hlubin kaňonu, kam se pomalu začínalo přes okraje prodírat sluníčko a vydali jsme se zase dál. Očekávaný i obávaný kaňon Colca je za námi. Teď už se bude jeho hloubka jen zmenšovat, jak se budeme vracet proti proudu řeky směrem na Chivay.
obrázek Detailní pohled na terasovitá políčka u Chivay
obrázek V horké vodě z termálních pramenů
Zastavíme ještě asi dvakrát v horních částech teď už nepříliš hlubokého kaňonu. Znovu a znovu se obdivujeme terasovitým políčkům vybudovaných všude, na každém kousíčku svahu kolem řeky Colca, kde se jen dá. A já jsem si při těchhle zastávkách už mohl definitivně oddechnout, že jsem ten obávaný a nádherný kaňon Colca přežil.
Kousek od Chivay nás paní Bertha odměňuje za namáhavý noční výstup asi hodinkou, kterou trávíme v termálních lázních. Vyzkoušíme tu několik bazénů s různě teplou vodou, některé tu ovšem jsou jen pro domorodce, jiné společné a jiné zase jen pro turisty. Podíváme se skoro do všech, všude se trochu smočíme. Uvnitř pod střechou mezi domorodci nezůstáváme dlouho. Je jich tam docela hodně. K většímu venkovnímu bazénu oni nesmí, tam mohou jen turisté. Tady je prázdno, není tu skoro nikdo, a tak tu zůstáváme nejdéle. V místech, kde voda do bazénů přitéká, lze jen stěží udržet ruku. Tak je tu voda horká! Užíváme si tu v termálech báječnou koupel, jak to jen jde. Smýváme ze sebe všechen prach kaňonu Colca, zbavujeme se postupně veškeré únavy a je nám blaze. Tohle je další skvělá záležitost. Termální koupel po výstupu z kaňonu, to skutečně nemá chybu! Výtečně naplánovaná cesta!
obrázek Vašek a Jirka se raději na hladovou Líbu ani nedívají
Kolem poledne se náš mikrobus zastavuje v Chivay na náměstí, kde máme přestávku na nějaký oběd nebo občerstvení. Oběhneme ještě asi dvě sousední uličky a malé tržiště. Líba má asi hodně velký hlad, měla přece v kaňonu velký výdej energie. Nakupuje tu neuvěřitelné množství jídla, hlavně ovoce. Jen těch banánů, co ona sní! Já když sním jeden, nebo dva, co mi ona vnutí skoro násilím, nemusím pak dalšího půl dne už nic jiného. Občerstvení konzumujeme na náměstí na lavičce. Pozorujeme přitom kolem chodící krojované Peruánky. Každá má jiné oblečení, a začínáme si všímat toho, že v každém městě nebo v každé oblasti, kam přijedeme, nosí místní ženy na hlavách jiný druh kloboučků. Zajímavé, tady kolem kaňonu Colca mají kloboučky takové látkové, bohatě zdobené vyšíváním, zatímco předtím jsme viděli spíš slamáčky nebo něco, co připomínalo barevnou buřinku. Asi jsem se měl ale taky víc dívat, jestli ty Peruánky zase na oplátku nepozorovaly Líbu a tu její neuvěřitelnou hromadu jídla, která před ní pomalu mizela.
Z Chivay jsme se vraceli stejnou cestou přes sedlo Patapampa. Tam jsme už nezastavovali. Já jsem po brzkém ranním vstávání a báječné termální koupeli se svým plným bříškem spokojeně usnul. A tak ani nevím, že jsme tamtudy jeli. Pravděpodobně to tak bylo i u většiny ostatních. O něco později jsme se, stejně jako při cestě ke kaňonu, zastavili u nádherně sluncem zalitých planin s modrými jezírky a s pasoucími se lamami. Vzduch čistý, vidět je daleko, nádherné pohledy!
Další zastávka byla až zase ve staré známé hospůdce blízko rozcestí u silnice vedoucí z Arequipy do Puna. Opět jsme si tu dali čaj ze zelených lístků koky. Alpačí mládě bylo snad ještě dotěrnější, než minule. Dokonce se mu v nestřeženém okamžiku, kdy nikdo z místních nehlídal dveře, podařilo vniknout dovnitř do hospody. To drzé zvíře se tam vrhlo k neobsazenému stolu, převrátilo na něm plnou cukřenku a hbitě začalo mlsat. Venku jsme se naposledy zadívali na vzdálený vulkán El Misti. Teď pojedeme dál,
obrázek Vláďa lákající drzou alpaku na cukřík kvůli téhle vytoužené fotografii
na druhou stranu, směrem k jezeru Titicaca a do Puna, a už nám zmizí z dohledu. Vláďa nedal jinak, než musí mít fotku s tím vulkánem v pozadí, a navíc ještě s tím odrzlým alpačím mládětem. A tak nabral v hospůdce nějaký cukřík, a šlo se fotit. Cukřík zabral a tak se fotografie podařila.
Na cestě do Puna jsme projížděli hornatou krajinou Altiplana, kolem jezera Lagunillas, až jsme přijeli do Juliacy. Tohle asi čtvrtmilionové město mající i letiště už leží v rovině kolem jezera Titicaca. Do Puna už nás čekalo jen asi padesát kilometrů. O Juliace paní Bertha prohlásila, že je to průmyslové, špinavé, a nezajímavé město, ve kterém vůbec nestojí za to se zastavovat. Při pohledu z okna mikrobusu se zdálo, že je to pravda.
Puno už bylo nedaleko. Rovná silnice už vedla zčásti podél jezera Titicaca, které ovšem nebylo vidět. Jen nějaký rákos se občas přiblížil k silnici a za ním se daly tušit nějaké mokřiny. Vláďa se nakonec také zeptal paní Berthy, co že je to tu za bažiny. Ona zjevně dotčeným hlasem pravila:"To nejsou žádné bažiny! To je přece jezero Titicaca!". No tedy Vláďo! To sis dovolil opravdu hodně, nazvat bažinami slavné a námi nadšeně očekávané jezero Titicaca, považované za kolébku Inků!
Ubytování v Punu bylo blízko centra. Při výstupu do třetího hotelového patra jsme zřetelně pocítili nadmořskou výšku přes 3800 metrů. Vyjít schody bez funění se prostě nedalo. Přestože jsme už tušili, že spánku tady taky moc nebude, do města jsme se už nevypravili. Trochu se tu člověk bojí večer ven, když slyší pořád o krádežích a přepadeních, a že si má dávat pozor. A větší skupina se teď večer už nedala dohromady. Skoro všichni si chtěli po dnešním náročném dni a po té cestě odpočinout. Ráno nás čeká další program a další jistě nevšední a zajímavé zážitky.

9. den - 24. září
<<  Rákos, incké hrobky a první kroky v Bolívii  >>

Dnes nás měla krom jiného čekat cesta do Bolívie. A protože se sem do Puna budeme potom zase vracet, mohli jsme si tu nechat část obsahu batožin, a sebou si vzít jen to, co budeme na ten týden v Bolívii potřebovat. U všech dvojic to dopadlo tak, že jeden velký batoh zůstane tady, druhý jede do Bolívie. Jen Vláďa měl problém s tím, že byl sám. Nezbylo mu, než věci, které nebude v Bolívii potřebovat, zabalit do několika igelitových pytlíků, které nechá tady. Paní Berthu to ovšem lehce rozhodilo. Když viděla ty černé igelitové pytle mezi ostatními batohy, co tu mají zůstat, zeptala, se co je to tady za bordel a čí že to je. No co, Vláďa je sám a prostě dva bágly nemá. Není dál co řešit. Zůstane to tak.
obrázek Plavba po jezeře Titicaca k ostrovům Uros
Snídaně byla brzy ráno, ale stejně nikdo moc nespal. Hned potom nás čekal jezerní přístav, kde paní Bertha pro nás pronajala malou motorovou loď. A vyjeli jsme na jezero Titicaca. Je to nejvýše položené splavné jezero na světě. Má hladinu v nadmořské výšce 3820 metrů a průměrnou hloubku kolem sta metrů. Největší hloubka jezera je prý ale víc než 400 metrů. I když kdo ví, informace z různých zdrojů se často velice liší. Hladina jezera prý také hodně kolísá, zejména v období dešťů. Může za to skutečnost, že jezero Titicaca má přes dvacet přítoků a jen jediný odtok. Říčka Río Desaguadero tak nestačí vždycky všechnu vodu odvádět. Jezero Titicaca se nachází v pohraničním pásmu And, kdy část jezera patří Peru a část Bolívii. Celková rozloha jezera obrovská a pro mne jen těžko představitelná. Jen si zkuste představit jezero s přibližně stejnou rozlohou, jakou mají Královéhradecký a Pardubický kraj dohromady.
obrázek Pohled na rákosový ostrov z nadhledu
Po temných vodách jezera Titicaca jsme pluli sotva půlhodinku. Zpočátku jsme proplouvali jakýmsi kanálem uprostřed široce rozprostřeného rákosového porostu. Postupně jsme se vzdalovali od Puna i od kopců za ním. Když jsme posléze z rákosového kanálu vypluli na volnou vodu, kolem nás se začaly objevovat mnohé rákosové čluny i pověstné a očekávané plovoucí rákosové ostrovy Uros. Tyhle ostrovy jsou velká turistická atrakce, dá se říct, že světoznámá. A všechno je tady tomu bohužel podřízeno. Dnes už to není nic jiného, než právě jen tahle atrakce.
Indiáni kmene Uros ale dřív skutečně žili na takových plovoucích ostrovech z rákosu. Dohnaly je k tomu neustálé války a nepřátelské hrozby, kdy život na ostrovech uprostřed jezera jim poskytoval dostatečnou ochranu, a rybaření a lov ptáků i dostatek obživy. Naučili se budovat ostrovy z rákosu, hojně na jezeře rostoucího. Pokládají na sebe silné vrstvy rákosu, ty časem odspodu ve vodě hnijí, potápějí se a tak se musí nahoře neustále doplňovat novým a novým rákosem. Po delší době se může stát, že hnijící rákos vespodu dosáhne dna, a plovoucí ostrov se tak stane neplovoucím. Indiáni si pak často založili ostrov nový.
obrázek Peruánka předvádějící drcení kukuřice
Indiánský kmen Uros už tady dnes ovšem tímhle způsobem nežije. Hlavní obživou jsou pro ně turisté, jimž zprostředkují prohlídku některých ostrovů, svezou je na rákosovém člunu, nechají je nahlédnout do rákosových chýší, nabízejí a prodávají jim spoustu suvenýrů. K tomu se samozřejmě příslušně a pestře oblékají. Mají sebou i děcka, která, patřičně umouněná, dokáží také na turistech vyloudit nějaký ten sol. Ale ukáží vám také něco z dřívějšího způsobu života.
obrázek Jirka kupuje flétnu a zkouší ji ufoukat
Jak se tu mohou chovat morčata, jaké se tu dají chytat ryby, jak tu lze pěstovat zeleninu, jaké vaří a připravují jídlo, jak se zpracovává rákos pro stavbu chýší, loděk, a také ovšem ostrovů samotných. Jakmile ale den končí, s posledním turistou končí i jejich zaměstnání. Indiáni si obléknou džíny schované za svou rákosovou chýší a v motorové loďce, rovněž dovedně ukryté v okolním rákosu, odjedou nocovat domů na pevninu. Prý jen na některých odtud hodně vzdálených ostrovech, kam se noha turisty takřka nedostane, jsou ještě rodiny žijící původním tradičním způsobem života.
Navštívili jsme postupně dva z ostrovů. Poslechli jsme si výklad místního průvodce o historii ostrovů Uros a způsobu života na nich, překládaný paní Berthou do její svérázné češtiny, na kterou jsme si už dávno zvykli. Podívali jsme se i na jakési místní rozhledny podobné našim mysliveckým posedům na okraji paseky. Zakoupili jsme od Indiánů i nějaké suvenýry. Já s Líbou třeba několik hliněných malovaných přívěsků na krk,
obrázek Rákosová plavidla brázdící vody jezera Titicaca
Vláďa a Jirka mají zase typické peruánské flétničky, ale nějak je v tomhle řídkém vzduchu ne a ne ufoukat. Asi si budou na flétničky moci zahrát až doma. Procházet se po povrchu rákosových ostrovů byla dost neobvyklá záležitost. Skládaný rákos, z něhož jsou ostrovy vystavěny, se vám boří pod nohama, a všechno se s vámi tak nějak zvláštně pohupuje. Skoro jako byste chodili po vodě. Chvílemi máte takový divný pocit, jako byste se propadali někam dolů. A to se člověku může i stát. Na rákosovém ostrově jsou i místa, kde se člověk opravdu může probořit chodidlem až pod vodní hladinu. Nám se to naštěstí nikomu nepřihodilo. Cestu mezi dvěma rákosovými ostrovy, na kterých nás na ostrovech Uros vylodili, nám zpestřili tím, že nás mezi nimi převezli na malém rákosovém člunu. Byla to sice dost nepohodlná, ale zato zajímavá a veselá plavba. Někomu na té klidné vodě sice chyběly vlny, ale rákosové čluny, některé dvou i tří-trupé, s menšími či většími skupinkami turistů, mohly na takové tiché hladině bez obav brázdit vody jezera Titicaca.
Po asi dvou hodinách jsme se vrátili do přístavu. Tam na nás opět čekal mikrobus, a vyjeli jsme kousek nad Puno, kde jsme na nevysokém kopečku udělali krátkou zastávku. Byl tu hezký výhled na město Puno. Město, které má dnes asi 80 tisíc obyvatel, je odtud vidět, jak leží mezi kopci přímo na břehu jezera Titicaca. Vidíme odtud mnoho menších domků, které jsou si velmi podobné. Roztahují se od jezera a z centra města nahoru do strání okolních kopců.
obrázek Panoráma Puna s jezerem Titicaca
Pokračujeme dál po silnici asi dvacet minut za město. Naším cílem je Sillustani známé indiánskými pohřebními věžemi. Těm hrobkám tu říkají chullpas. Sillustani je vlastně poloostrov obklopený jezerem Umayo, které leží v nadmořské výšce asi 4000 metrů. Na břehu jezera kouzelně zrcadlícího modrou oblohu je několik polorozpadlých domků, na kamenné zídce kdosi suší prádlo, a na okraji jezera zabíhají do vody nějaké brázdy či záhonky. Prý to má být nějaká předincká technologie vytvářející pomocí vody zvláštní mikroklima důležité v těchto nadmořských výškách pro pěstování plodin, především v zimních měsících.
obrázek Hrobky zvané chullpas v Sillustani
Hrobky samotné jsou pak rozesety po jinak pusté kamenité pláni, občas mezi nimi najdete větší či menší kamennou zeď. Chullpy jsou kruhové stavby, některé větší, jiné menší, většinou napůl zbořené, z některých tady najdete jen základy. Ty menší z méně opracovaných kamenů patří předincké kultuře, větší s dokonale opracovanými a slícovanými kvádry patří Inkům. Mumie byly prý do hrobky ukládány do výklenků ve vertikální poloze malým vchodem, na který každé ráno dopadaly sluneční paprsky a který byl po pohřbu zatarasený kameny. Celé tohle místo na nás zapůsobí svou mystickou atmosférou, když se pomalu a zvolna procházíme mezi kamennými hrobkami. Ostatně v téhle nadmořské výšce nám nic jiného, než se pohybovat vláčně a rozvážně, ani nezbývá.
Schovaný za jednou z hrobek si ještě fotoaparátem beru duši dvou Peruánek v kloboučku s malou alpakou. Jsou tu právě kvůli fotografování, ale na takové jako já dávají bedlivý pozor, aby si tu svou duši nedaly vzít zadarmo. Cestou zpět do Puna pozorujeme kolem cesty roztroušené indiánské usedlosti a domky, postavené z části z kamene, z části z vepřovic, tedy usušené směsi bláta a slámy. Kolem nich lze vidět četné lamy a alpaky, které tu chovají jako domácí zvířectvo.
V Punu, kam jsme se vrátili ještě před polednem, nám paní Bertha dala asi na dvě hodinky rozchod. Na oběd, na procházku po městě, nebo jak kdo chce. S Líbou a Vláďou jsme od hotelu vyrazili směrem do centra. Bylo to jen pár minut po jakési pěší zóně, kde bylo docela živo. Minuli jsme nápadnou skupinku nějakých studentek v růžových stejnokrojích. Na náměstí jsme se chvíli zdrželi jenom na jeho okraji, protože celý prostor náměstí před katedrálou byl zaplněn lidmi. Většinou to byly odrostlejší děti, také ve stejnokrojích. Vypadalo to na nějakou velkou školní slavnost. Vrátili jsme se tedy do centra a začali se rozhlížet. Vmžiku jsme byli obklopeni několika naháněči z nejbližších restaurací, kteří okamžitě a neomylně poznali, že jsme se domluvili na tom, že si dáme nějaký oběd. Líbě se pořád restaurace moc nezdály, ale posléze po nahlédnutí dovnitř s jednou souhlasila.
obrázek Už jste někdy viděli takový stejk, v tomto případě alpačí?
V restauraci Balconas de Puno nás zavedli do patra, k balkónům s výhledem do ulice. Právě podle těch balkónů se restaurace jmenovala. Já a Vláďa jsme si objednali pivo, Líba džus. Jako vždycky jsme zkoumali, zdali mají morče. To je totiž peruánské národní a slavnostní jídlo. Jitka s Víťou už ho ochutnali v Limě, ale jinak na jídelníčcích nebylo. A nebo jsme ho neuměli ve španělštině či angličtině najít. Paní Bertha ale stejně tvrdila, že nejlepší bude dát si ho až v Cuzcu. Nakonec jsme se všichni tři shodli na stejku z alpaky. A tady nás překvapili. Hodně a příjemně. Stejky byly vynikající, vysoké, báječně středně propečené, růžově šťavnaté, lepší jsme dřív ani později už neměli. A především nás zaujala jejich úprava. Obalené slaninkou něžně spočívaly na hranolkách úhledně srovnaných do malé pyramidy. Asi jako když srovnáte polena na přípravu velkého ohně. Úžasný nápad! Jak hospody a jídlo většinou nefotím, tak tohle se prostě nevyfotografovat nedalo!
Po obědě jsme se s báječným pocitem v bříšku vydali zpět k hotelu, kde nás už čekal mikrobus. Před námi je cesta do Bolívie, kde nás čeká bůhví co, alespoň podle naší paní Berthy. Ta nás Bolívií až dosud často lehce strašila. Ale já bych řekl, že se tak prostě projevovala její národnostní příslušnost a národní hrdost. A ještě nám zdůraznila, že Česká Republika nemá v Bolívii na rozdíl od Peru žádnou ambasádu, a že si tudíž máme dát o to větší pozor, abychom se nedostali do nějakých problémů, a neztratili třeba pas. Dobrá. Tak teď se tedy Bolívie ukaž, jaká jsi!
Cesta na hranici trvala něco přes hodinu. Překročení hranice přes kopeček, a vstup branou na jeho vršku do Bolívie jsme absolvovali pěšky i s velkým báglem. Na celnicích vše proběhlo poměrně rychle a bez problémů. Jen chvilku trvalo vyplnění papírů, které mi připomnělo u nás dříve běžné celní a devizové prohlášení. Do cíle dnešní cesty, do bolívijské Copacabany, zbývalo odtud jen pár kilometrů. Dovezl nás tam bolívijský mikrobus, který už na nás hned u celnice čekal. Organizace paní Berthy fungovala dokonale. Teď ještě posunout hodinky, v Bolívii je o hodinu víc! Abychom něco neprošvihli!
Ani ne za hodinku po překročení bolívijské hranice jsme se již ubytovaní procházeli po Copacabaně. Měli jsme teď neorganizované volno, byl domluven až sraz na večeři přímo v našem ubytovacím zařízení. Copacabana je malé městečko na břehu jezera Titicaca. Se slavnou brazilskou pláží v Riu má název společný proto, že tohle jméno má vystihovat v nějakém indiánském jazyce význam "rozhled po vodě", nebo tak něco. Copacabana leží mezi dvěma kopci. Na tom vyšším je i odspodu vidět nahoru vedoucí křížová cesta s kalvarií. Odtamtud rozhled po jezeře Titicaca určitě je.
obrázek Náměstí v Copacabaně s průčelím Maurské katedrály v pozadí
obrázek Lucerna na Maurské katedrále v Copacabaně
Z prudkého svahu od našeho hostelu, který leží právě na stráni pod křížovou cestou, máme rozhled na část níže ležícího městečka, i na některé dvorky obyvatel Copacabany. Scházíme dolů a dostáváme se mezi domky, do uliček, a procházíme až do centra na náměstí. Jde nás větší skupinka, všichni máme na paměti varování paní Berthy. A i když se chvílemi trochu rozptýlíme, stále se většinou držíme na dohled, abychom o sobě alespoň věděli. Katedrálu v Copacabaně si prohlížíme zvenčí i zevnitř. Její fasáda do daleka září svou čistou bílou barvou a celá stavba je dokola lemována zdobnými barevnými kachličkami. Říká se jí proto Maurská katedrála. Za zmínku rozhodně stojí množství překrásně vypracovaných detailů, řezbářské i kovářské práce. Katedrála má rozlehlé a drobnými kamínky dlážděné nádvoří s obvodovou zdí, branami a dalšími altánky, vše rovněž v maurském stylu. Před zdmi Maurské katedrály na rozlehlém náměstí pak bylo tržiště, které nabízelo zejména množství různých cetek a suvenýrů. Šlo tedy o tržiště určené především turistům. Ale kromě nás tu žádní jiní turisté snad ani nebyli.
obrázek V jezerním přístavu bolívijské Copacabany
Právě to nás při prvních krůčcích v Bolívii zarazilo. Fakt, že ani tady na tržišti, ani okolo v malebných uličkách městečka, není kromě lhostejných prodavačů ze stánků a obchůdků skoro nikdo. Komu tu co vlastně všichni prodávají? A komu? A chtějí vůbec něco prodávat? Ta atmosféra tu byla úplně jiná a zcela nečekaná. Z Peru jsme byli zvyklí na čilý ruch. Turistů tam bylo všude hodně, místní prodavači nám stále něco nabízeli. Tady bylo takové deprimující, ba i zlověstně působící ticho. Žádné upovídané prodavačky, téměř nikdo nám nic nenabízel, všichni na nás spíš jen tak koukali. A my vlastně na ně asi taky. Zdálo se nám, že tady v Bolívii je to opravdu takové nějaké zvláštní. Je tohle ta Bolívie, o níž mluvila paní Bertha? Nezdržovali jsme se nikde příliš dlouho a vrátili se zpátky k přístavu, nad nímž jsme byli nedaleko ubytováni. V přístavu a jeho okolí bylo místních lidí o trochu víc, ale že bychom potkali nějakého jiného turistu, to tu byla opravdu dost výjimka. U přístavu byl poměrně velký a svou čistou červenou fasádou nově vypadající hotel.
obrázek Vláďa zkouší pevnost svého lože pod kupolí
Ale i tady se zdálo, že ani v něm nejspíš nikdo nebydlí. Vypadal opuštěně. Přístav samotný měl jen několik zchátralých dřevěných nebo kamenných mol. Smočili jsme tu prstík do jezera Titicaca konstatujíce, že ani pláž se zaparkovanými šlapadly na druhé straně přístavní zátoky nás ke koupeli v té ledárně nepřesvědčí. Zvláště ne teď při zapadajícím sluníčku, kdy už začínalo být citelné chladno. V jezeře Titicaca se zkrátka koupat nebudeme. Nemusíme přece mít všechno.
I náš příjemný pokojík v hostelu La Cupola by byl býval dost chladný, kdyby nám tu už odpoledne při ubytování nepustili topení. My jsme byli tři a náš pokoj měl dvě patra. Protože mně se moc nechtělo po žebříku vzhůru, spal nahoře Vláďa. Byl tam sám na široké posteli pod bílou kupolí, jak napovídalo samo jméno hostelu, zatímco já s Líbou jsme zabydleli postele v přízemí. Hostel byl umístěný v příjemném prostředí, obklopený množstvím zeleně i květin. K večeři v jakési prosklené verandě, rovněž pod klenutou kupolí, jsme si na radu Paní Berthy dali myslím skoro všichni rybu. Pravděpodobně vylovenou z jezera Titicaca. A moc dobrou. Vařit tady asi umí, i když je to Bolívie. Během večera jsme se pak dozvěděli přesnější program na zítřek. A při placení si pak zvykáme na jiné ceny s úplně jiným přepočtem. Tady se platí v jiné měně, v boliviánech. Ty jsme získali výměnou za dolary na recepci krátce poté, co jsme se v La Cupole ubytovali.

10. den - 25. září
<<  Kde se narodilo Slunce a první Inka  >>

obrázek Jak řídí lodě jezerní vlci v Bolívii
Ráno opět žádné dlouhé vyspávání. Stejně se tu moc nespí. Po vydatné snídani nedlouho po osmé jsme vypluli na menší motorové lodi na jezero Titicaca. Náš kapitán hleděl upřeně před sebe, nehnul ani brvou, a kormidlovací páku motoru ovládal ledabyle pohozenou nohou, jako kdyby spíše odpočíval, než pracoval. Asi proto, že vypadal jako pravý mořský vlk, v tomto případě však spíše vlk jezerní, byly na jezeře Titicaca dost veliké vlny. Alespoň tedy v místech otevřených na jezero. Úplně něco jiného, než klidná hladina u ostrovů Uros. Loď skutečně na vlnách poskakovala a zmítala se i ze strany na stranu, voda někdy stříkala i přes celou loď. Víťovi a Jitce z toho nebylo nejlépe. Ostatní buď hrdě nepřiznali barvu, a nebo jim to stejně jako mně nevadilo. Naše plavba trvala bezmála dvě hodiny.
obrázek Z houpavé plavby na sever Slunečního ostrova
Pluli jsme až k severní části ostrova Isla de Sol, tedy Slunečního ostrova. Inkové tenhle Sluneční ostrov pokládají za svůj. Za místo, kde se narodilo jejich Slunce a jejich bůh Virakoča. A krom toho je Sluneční ostrov považován také za rodiště jejich prvního Inky, velkého Manco Capaca.
Ještě na lodi, kde na přídi byla jednoduchá mapka Slunečního ostrova s naznačenými směry naší plavby a hlavních cest po ostrově, nám paní Bertha ukázala, co nás kde na Slunečním ostrově čeká. Připlujeme do zátoky v severní části ostrova, do vesničky Challapampa. Zde můžeme navštívit malé muzeum a vstupenky tam zakoupené nám budou platit i na vstup do inckých ruin na severu ostrova. Tam vystoupáme po úbočí svahu víceméně severním směrem. Po cestě, kterou prý nemůžeme minout. Až přijdeme na hřeben, budeme u ruin Chincana. Cesta tam nahoru představuje asi tři kilometry. Poté půjdeme kousíček zpět, a pak po cestě, která vede po hřebeni celého Slunečního ostrova. Nikde nebudeme uhýbat a máme jít pořád po hřebeni, až přijdeme na jižní konec ostrova, kde na nás bude zase tahle loď čekat. Máme to stihnout nejdéle do čtyř hodin odpoledne. Celá cesta má být dohromady asi sedmnáct kilometrů, takže času by mělo být dost. Paní Bertha s námi nepůjde. Ani Víťa s Jitkou. Víťa na delší výlet nemůže kvůli svému bolavému malíčku. Oni pojedou společně na blízký menší Měsíční ostrov, Isla de Luna. Tam podle incké legendy rozkázal bůh Virakoča Měsíci, aby vystoupil na oblohu. A oni tam navštíví zase jiné ruiny, ruiny Chrámu panen boha Slunce, zatímco naše ruiny na Slunečním ostrově bývaly Palácem kněžek boha Slunce. Napadá mě, jestli to náhodou nebyly kněžky lásky. No, bůh Slunce je bůh Slunce, ten musel mít zřejmě všechno!
Cestu po Slunečním ostrově i její délku jsme samozřejmě znali už od včerejška. Vzhledem k nevelkým kopcům ve srovnání s kaňonem Colca a inckému chodníku, po němž téměř celá cesta vede, jsem na nohy zvolil sandály. V těch jsem se pohyboval celou dobu, s výjimkou kaňonu Colca. Ani hůlky jsme si s Líbou nevzali, nechali jsme je totiž v druhém báglu v Punu. Trochu jsem se ale přece jenom té vzdálenosti obával. Velký kopec to asi nebude, ale zase půjdeme po hřebeni ostrova zhruba ve čtyřtisícové nadmořské výšce. To je ještě o dost výš, než byl kaňon Colca. A kdo ví, jak moc povede cesta ostrovem nahoru a dolů, z kopce a do kopce? Zážitek, jak mi v kaňonu Colca ve stráni došel dech, jsem měl pořád, a ještě dlouho budu mít, v živé paměti. Na to se snad ani zapomenout nedá. Ale na druhou stranu, Sluneční ostrov, takové mystické a pro Inky důležité místo, to jsem rozhodně vynechat nechtěl!
Ve vesničce Challapampa nás vylodili. Tady za vesnicí započne naše cesta. Paní Bertha a Jitka s Víťou se s námi rozloučili, popřáli jsme jim a oni nám šťastnou cestu Doufajíce, že se snad s nimi ještě shledáme, jsme je my ostatní nechali odjet. V muzeu jsme nebyli úplně všichni. I Vláďa se rozhodl, že ho vynechá. Bylo dost maličké, v takovém dost zchátralém domku, a i když tam bylo pár věcí k vidění, zejména z archeologických nálezů, nepůsobilo nějakým příliš uspořádaným dojmem. Než nějakými hodnotnými artefakty, bylo tu většinou všechno dokumentováno spíše jen fotografiemi. Možná proto, že muzeum bylo v minulosti několikrát vykradeno. I tyhle muzejní fotografie však vypadaly, jako by pamatovaly dobu, kdy se na tady na ostrově narodilo Slunce.
obrázek Začátek cesty za vesničkou Challapampa
A tak zatímco jsme my byli v muzeu, Vláďa se zatím rozhlížel po vesničce a vypátral další cestu. Před ní nás ještě kratičce zdržela děcka většinou oblečená do bílých plášťů. Děti vyběhly právě ze školy, zřejmě na přestávku, a my jsme šli zrovna kolem.
obrázek Líba musí dávat pozor, aby některý z "doktůrků" nedostal víckrát
Z odstupu to vypadalo jako hemžení doktorů před nemocnicí, jenomže v nějaké trpasličí říši. Líba sáhla do batohu pro nějaké zápisníčky a tužky, čehož si ti "doktůrci" ihned všimli a seběhli se okolo ní. Někteří si klidně a vychytrale přišli pro malý dárek i podruhé, ale Líba se oblafnout nedala. Dávala dobrý pozor, kdo už něco dostal, a kdo ne. Pak už jsme se vydali napříč zátokou severním směrem. Za zátočinou s několika rybářskými loďkami ukotvenými na něčem, co bych klidně mohl nazvat písečnou pláží, jsme začali mírně, ale vytrvale, stoupat po kameny dlážděném chodníku k inckým ruinám.
Podél cesty jsme spatřili ještě jednu bíle omítnutou školu, před níž běhalo a skákalo na různých žebřících, prolézačkách a skluzavkách další hejno dětí, jen trochu odrostlejších. A také skoro všichni v bílých pláštích. Zvláštní. Míjeli jsme dál nějaká obydlí, většinou z nepálených cihel, někde s domácími zvířaty, s ovečkami, vepříky, oslíky i kravkami. Cesta chvílemi vedla mezi políčky, chvílemi mezi zídkami postavenými kolem nich. Prašná široká stezka se v některých úsecích měnila na plochými kameny dlážděný chodník, zřejmě pozůstatek ze zlatého věku Inků. A čím výše jsme se dostávali, tím nádhernější pohledy na různá zákoutí ostrova se před námi otevíraly. Přestože ještě na lodi byla obloha dost zatažená, tady už nádherně zmodrala. Už jen sem tam nějaký ten bílý mráček zkrášloval celkový dojem. Začínal nádherný den, den plný slunce. Jak také jinak? Však přece jsme na Slunečním ostrově! Jen se musíme ještě pořádně namazat, aby nám za celý den sluníčko nakonec neublížilo.
obrázek Vašek nás napodruhé vyfotil skvěle
obrázek Líba (a Vašek) v labyrintu ruin Chincana
Najednou se před námi objevil chodník svažující se už lehce dolů, k inckým ruinám Chincana. Jinak se též nazývají Labyrint, a to pro svoji spletitost různých zdí, průchodů, uliček a okének. Zatímco Vláďa si tady dokupoval vstupenku, Líba si vybrala malý suvenýr na krk, incký hliněný symbol Slunce a Měsíce. Prolezli jsme některé části Labyrintu i několikrát. Ruiny se nacházejí na západním svahu nad překrásnou zátokou. Průhled několika okny na nádhernou modř jezerní vody patřil mezi ty, na které se nezapomíná. A Vašek nás tu vyfotografoval. Nás všechny tři, co jsme sem jeli společně: mě, Líbu a Vláďu. Vznikla tak vlastně jediná taková naše společná fotka z celé cesty. Když jsem Vaškovi první verzi fotografie neschválil, chyběly nám totiž na fotce dost viditelně dolní končetiny, napodruhé se mu to už povedlo.
obrázek Incký kamenný obětní oltář
obrázek Incký chodník na Slunečním ostrově
U křižovatky chodníku, po němž jsme sem došli, s chodníkem vedoucím směrem na jih nahoru na hřeben, se nacházel jakýsi kamenný obětní stůl, incký oltář. Odtud byl skutečně úchvatný rozhled po celém okolí a zejména po jezeře Titicaca, s bizarní skálou čouhající z hluboké modré vody, a s horizontem, kde z jezera vystupovaly bílé vrcholky vzdálených velehor pod přikrývkou barevných oblaků.
Já, Vláďa a Líba jsme se tu zdrželi nejdéle. Vláďa ještě prolézal někde labyrintem a Líba si chtěla dát ještě nezbytnou cigaretku. Škoda, že ty cigarety hoří i v těchto nadmořských výškách! Já zatím vidím ostatní před sebou stoupat po chodníku nahoru. Vědom si délky cesty, co je ještě před námi, Líbu opouštím a vydávám se vpřed sám. Však mne Líba určitě dohoní. Ona nefotí, nezastavuje se, a určitě se tak rychle nezadýchá. Chodník stále stoupá. Ne prudce, ale vytrvale. Nahoru to nevypadá nijak daleko. Jdu sice pomalu, ale taky vytrvale. A zatím v pohodě. Kousek před vrškem se zastavuju. Vidím za sebou Vláďu i Líbu, trochu fotím, trochu čekám, ale pak už jsme všichni za pár minut nahoře. Dáváme si pauzu. Sedíme kolem kamenné zídky připomínající studnu. Nemá totiž žádný vchod. Vašek sedí uvnitř a vypadá náramně spokojeně. Před námi je vidět chodník pokračující skoro po rovině. Zatáčí kolem nejbližšího kopce a je vidět, že nikam nahoru už se jít nedá. To bude v pohodě, už nemám strach. Sem to bylo bez potíží, a dál to taky nebude problém. Jenom to chce být v klidu, nic nehonit, nikam nespěchat. Hlavně ten klídek. Většina z nás si teď vytáhla občerstvení, které máme sebou v batohu na celý den. Paní Bertha nás varovala, že se tu nikde nic k jídlu a pití koupit nedá. Nebyla to tak docela pravda. U ruin se dala koupit nějaká kola či sušenky, a i později, byť ne často, jsme narazili na možnost koupě nějakého drobného občerstvení. Asi paní Bertha jezdí spíš na Měsíční ostrov, jako třeba dneska, a tady už asi dlouho nebyla. Každopádně je ale lepší mít něco sebou, než aby se nám pak něčeho nedostávalo.
Tady u té kamenné zídky se naposledy vidíme všichni pohromadě. Každý jsme pak vyrazili dál podle svého, já tedy společně s Líbou. Šlo se nám dobře. Zastavili jsme jen občas a na chvilku. Potkali jsme i několik turistů jdoucích opačným směrem. A taky osamělou ovečku i nějaké bečící kůzle. Kochali jsme se pro naše oči dost exotickými kvítky podél cesty. Za jedním vrškem začalo trochu foukat a přes stále naplno svítící sluníčko začalo být chladno. Zvlášť Líbě. Tak přišly na řady i naše větrovky. Ale zanedlouho vítr ustal a tak bundy musely zase zpátky do batohu.
obrázek Pohled do jedné ze zátočin Slunečního ostrova s nádherně modravou vodou
Často jsme užasle hleděli na východní obzor, na bílé šestitisícové vrcholky vzdáleného pohoří Cordillera Real, které tajemně svíral prstenec bílých i temných mračen. Tak se šlo a šlo a cesta ubíhala, aniž si to člověk vůbec uvědomoval. A byly to vskutku úžasné a nezapomenutelné pohledy. Na rozlehlé jezero Titicaca, na jeho překrásně modrou vodu, na jeho nádherné zátočiny se zakotvenými bárkami, i na vesničky a políčka, kolem nichž jsme procházeli, nebo je viděli z povzdálí,
obrázek Pohled přes jezero Titicaca ke vzdáleným velehorám
i na samotný chodník či stezku vinoucí se po vrcholových partiích ostrova. Ostrova Slunce. Mohli jsme si to vychutnávat po celý den. A vrcholky šestitisícovek v dáli se postupně stále více a více zbavovaly oblačných prstenců, jimiž byly svírány a které je obepínaly. Nádhera! Toť boží ostrov! Čarokrásné jezero! Tahle atmosféra Slunečního ostrova za slunečného dne je dojímavá. Ano, tady nám jezero Titicaca a Sluneční ostrov odhalují svou podstatu a svou skutečnou nádheru. A my si ji užíváme plnými doušky.
Za jedním mírným kopečkem a zatáčkou se před námi najednou objevily první domky vesničky Yumani, která se před námi otevřela rozprostřená až na okraj svahu vedoucímu dolů k jezeru. Hned na kraji vesničky přímo u cesty objevujeme Zbyňka a Barbaru, jak sedí u malého stolku mezi slunečníky, před sebou pivo. No vida, hospoda! A funguje! Času do termínu určeného paní Berthou je ještě dost. Je něco po půl třetí, a do cíle už jen kousek. A tak usedáme ke Zbyňkovi a Barbaře a u piva si vyměňujeme dojmy z předchozí cesty. Pivko nám bodlo a rychle zmizelo v našich útrobách.
obrázek Líba pózuje v přístavu v Yumani před Měsíčním ostrovem
A tak společně pokračujeme přes vesničku dolů do přístavu. Rozhlížíme se stále kolem dokola po jezeře Titicaca, odtud je nyní vidět nádherně i na Měsíční ostrov. A při tom rozhlížení zcela mineme odbočku na staré incké schody vedoucí rovně dolů přímo do přístavu. Scházíme dolů maličkou oklikou po prašné cestě. Tady dole několik domorodých žen pere v jezeře velké prádlo, zatímco jejich lamy a oslíci, na kterých sem to prádlo dopravili, využívají svou chvíli klidu k uhašení žízně jezerní vodou. Přestože je teprve půl čtvrté, loď s paní Berthou, ale vlastně i všichni ostatní jsou už tady. A tak se už dlouho nezdržujeme, nastupujeme do lodi a odjíždíme zpět do Copacabany.
Vláďa se večer rozhodl, že brzy ráno vystoupí na horu s křížovou cestou. Taky mě to zpočátku lákalo. Vzhledem k lehké únavě i úžasným zážitkům z celého dnešního dne se ale ani mně, ani Líbě, nechce zítra časně ráno a ještě za tmy někam šplhat. A tak jsme se vcelku rychle dohodli, že my dva tuhle atrakci a křížovou cestu na kopec zítra ráno vynecháme.

11. den - 26. září
<<  Překvapení La Pazem  >>

Ráno u snídaně si Vláďa pochvaloval, jak se mu výstup na horu nad naším hostelem vydařil. Možná jsem mu trošku záviděl, že si dokázal opravdu přivstat a vyrazit, zatímco my jsme ráno zůstali v posteli. Bylo nám v ní dobře. Nespali jsme ale, jenom jsme si tak zlehka zalenošili. I to je někdy zapotřebí. Vždyť přece máme dovolenou.
obrázek Přeprava autobusu po jezeře Titicaca
Menší autobus nás potom vezl přes několik kopců k úžině jezera Titicaca v Tiquině. Stále jsme přitom podél jezera Titicaca jeli, neboť místy jsme mohli jeho temně modrou hladinu na východě zahlédnout. Úžina v Tiquině rozděluje jezero Titicaca na dvě nestejně velké části a my se tady musíme dostat na druhou stranu, na druhý břeh jezera Titicaca. Z Cobacabany dál do Bolívie se lze totiž dostat právě jen přes jezero. Po pevnině se nedostanete nikam jinam, než jen k peruánské hranici. Protože přes úžinu v Tiquině zatím nikdo žádný most nepostavil, musíme využít zdejší převozníky. Autobus se převáží na druhou stranu odděleně od cestujících, což je především kvůli bezpečnosti. Než nám paní Bertha stačí zakoupit vstupenky či jízdenky a než my se stačíme nalodit, náš autobus už je cestě na druhou stranu. Tahle strana Tiquiny, kde se naloďujeme, se jmenuje San Pedro, druhá část za vodou San Pablo. Tedy česky Svatý Petr a Svatý Pavel. Barbara, o které už víme, že umí docela slušně španělsky, si ještě než vyplujeme všímá nápisu na blízké budově, že tenhle objekt náleží Bolívijskému námořnictvu. To je docela zajímavé, že má Bolívijská armáda námořní jednotky, když je to vnitrozemský stát, který vůbec nemá k moři přístup. Sice Bolívie dřív k moři dosahovala, ale je tomu už hodně dávno. Někdy koncem 19. století o přímořské území, o provincii Atacama, Bolívie přišla při nešťastné takzvané pacifické válce se svým dlouholetým nepřítelem, s Chile. A tak asi bolívijské armádě tehdy nezbylo nic jiného, než aby své námořní oddíly přestěhovala k jezeru Titicaca.
Cesta motorovým člunem přes úžinu trvá jen necelých deset minut. Z motoru se celou tu dobu ale podivně kouří a nevypadá to, že by měl vydržet o moc déle. Myslím, že převážel i turisty, kteří od té doby už hodně zestárli. Stejně jako náš lodník, kormidelník i kapitán v jedné osobě, kterého kouřící a syčící motor nechával v naprostém klidu.
obrázek V San Pablo de Tiquina
Na druhé straně úžiny chvíli čekáme na autobus. Jeho vylodění jde přece jenom trochu pomaleji, než co my vystoupíme z naší kocábky. Zatím "obdivujeme" příšerně barevný pomník s poněkud krvelačnými a zřejmě revolučními motivy a koukáme na stánky s občerstvením a místní trhovkyně, které tady, alespoň touhle dobou, nemají pražádné zákazníky. Podobně jako prodavačky na náměstí před katedrálou v Copacabaně.
Jízda pak pokračovala nejprve ještě přes několik kopečků, ale nakonec už projíždíme jenom rovnou plochou krajinou, docela pustou, pouze občas s nějakými těmi suchými trsy trávy. Stále jedeme po Altiplanu, tedy po té obrovské náhorní plošině. Blížíme se k La Pazu, k hlavnímu městu Bolívie.
obrázek Lapazské předměstí El Alto
Přijíždíme sem po poledni a dlouhou dobu jedeme nejprve po předměstí, které se jmenuje El Alto. Část oblohy je ještě modrá, s bílými mráčky, ale od severozápadu se už zatahuje mohutnými tmavými mračny, které rozhodně nevěstí slunečné odpoledne. El Alto je horní část La Pazu, která je celá na náhorní rovině, ve výšce asi 4000 metrů nad mořem. Je to nejchudší část města, a nachází se tu také letiště. Údajně to má být nejvýše položené mezinárodní letiště na světě. Hodně lidí prý má zdravotní problémy, když bez předchozí aklimatizace přiletí z nížin do této nadmořské výšky. My jsme ale v pohodě, už jsme na výšku zvyklí, aklimatizovaní. I paní Bertha poznamenává, že je s podivem, že nikdo z nás kromě funění a běžné nespavosti nemá s výškou žádné zdravotní problémy. A že to je prý takhle poprvé, jsme prý první taková skupina. No asi jsme tu samí silní a odolní jedinci. Na nás si nějaká výšková nemoc nepřijde!
Protože máme z La Pazu letět do džungle, do Rurrenabaque, je třeba využít každou možnost odletu. Platí totiž, že když v džungli prší, tak se tam nelétá! K letišti na El Alto teď tedy na chvíli zajíždíme. Paní Bertha krátce vychází, trochu telefonuje, zjišťuje co a jak. Nakonec bez dlouhého zdržení pokračujeme dál, dál do centra La Pazu. V džungli prý prší, letět tam dnes nemůžeme. Snad to vyjde zítra.
Zanedlouho jsme začali sjíždět dolů, ale hned zastavujeme. Je tu vyhlídkový bod na město La Paz. Vystupujeme z autobusu, stoupáme na maličký kopeček hned vedle silnice, a celí užaslí hledíme na panoráma, které se před námi otevřelo. Město La Paz se odtud z Altiplana svažuje dolů do centra a je vměstnáno do obrovité kotliny. Dole je vidět střed města s výškovými budovami a La Paz se odtud rozlézá malými několikapatrovými a většinou cihlově červenými domky všemi směry po prudkých svazích celého údolí. Celá ta velikánská jáma je zastavěná, domek vedle domku, a je protkaná jednou hlavní víceproudou a několika menšími silnicemi s mnoha zatáčkami. Byl to velkolepý a omračující pohled, na který jsem nebyl připraven. A ještě byl umocněn tím, jak se nad vším povalovala temná těžká mračna, v nichž se v dálce ztrácely vrcholky velehor. Úžasný pohled, nezapomenutelná atmosféra! Ani nám tu nevadí ta zima, je jen asi 10 °C. Ale všichni jsme rádi, že máme mikiny. Kdo ji nemá na sobě, rychle se obléká. Hloubka té kotliny pod námi je opravdu impozantní. Je to prý přes 800 metrů výškového rozdílu, i když centrum pod námi je jen asi o nějakých 500 metrů níž. Prý se to tady má tak, že čím je kdo bohatší, tím bydlí v lapazské kotlině níž. Ti nejchudší zase bydlí nahoře na planině El Alto. Je jich tam z celkových asi jeden a čtvrt miliónu obyvatel La Pazu víc než dvě třetiny.
obrázek Úchvatný pohled na La Paz pod dešťovými mračny
Skoro půl hodiny pak sjíždíme po úbočí dolů, až přijíždíme do centra. Tady není ani zdaleka tak podivně mrtvo, jako v Copacabaně. Naopak. V ulicích La Pazu je živo, spousta lidí, obchodů, stánků, a na silnicích kolony aut. A všichni, když vidí, že je chcete fotit z okna autobusu, schovávají před vámi tváře. A to už náš autobus zastavuje v prudkém svahu nedaleko hotelu Condeza, kde budeme nocovat.
Po zhruba půl hodince potřebné na ubytování je domluvená procházka středem La Pazu. Paní Bertha půjde s námi. Mluvíme nejprve o hotelu, který se nám příliš nelíbí. Spíš vůbec. Je temný, špinavý, a působí hodně zanedbaně. Ani paní Bertha není s hotelem spokojená a ujišťuje nás, že tu víc než jednu noc nebudeme. I kdybychom zítra opět neodletěli do Rurrenabaque, tak se na další noc přestěhujeme jinam. A samozřejmě si paní Bertha přitom nezapomene rýpnout, že tady je prostě Bolívie. A to, že by se něco takového v Peru stát nemohlo, to už ani nemusí dodávat. To je nám všem jasné. Jak tak procházíme centrem La Pazu, paní Bertha nám ukazuje některé pamětihodnosti města, které by nás mohly, nebo spíš měly zajímat. Dovede nás na hlavní lapazské náměstí a my pak půjdeme sami nazpátek dle naší libovůle. Ohledně zítřejšího odletu s pohledem na temné mraky mě napadá, co se bude dít, když bude pršet třeba celý týden. Taková změna programu, že bychom do džungle neletěli, by mě tedy hodně rozladila. Ale proč takové černé myšlenky? Pryč s nimi. Zítra se uvidí.
obrázek Náměstí Plaza Murillo s vládním palácem
Na náměstí Plaza Murillo nejprve spatříme velkou katedrálu. Bohužel je ale zavřená. Nachází se tu ještě prezidentský i vládní palác, nebo vysoký památník snad na nějakého bývalého prezidenta či jiného takového potentáta.
obrázek Typická ulice v La Pazu, tahle vede z Plaza Murillo dolů hned vedle katedrály
Kromě toho je tu taky nepřehlédnutelné obrovské množství holubů. Paní Bertha se tu s námi skutečně loučí. Popřeje nám hezké odpoledne, a samozřejmě nám ještě připomíná, že jsme v Bolívii. "Tak pozor na bágly a peněženky!", a s těmito slovy pak odchází zařizovat potřebné a nezbytné záležitosti kolem našeho dalšího programu. My se pak pomalu jen tak procházíme městem. Rozhlížíme se kolem sebe a nasáváme atmosféru metropole, která ve svých uličkách pulsuje životem a dýchá na nás množstvím roztodivných lidiček. Mnoho zdejších žen tu nosí takové typické kloboučky, podobné našim buřinkám. V ulicích vedoucích z kopce dolů je vždycky na protějším svahu vidět zastavěnou stráň, která v průhledu vypadá jako kolmá zeď, kterou tam na konci někdo postavil a namaloval na ní kus města. Nahlížíme do různých obchůdků, zvědavě okukujeme nejen zboží, ale i bolívijské ženy, které ho prodávají.
obrázek Zauzlované dráty na lapazském nároží
Prohlížíme si domy, některé starší, jiné novější a vyhlížíme taky nějakou restauraci, do které bychom mohli večer jít. Podivujeme se elektrickým a telefonním drátům vedoucím v uličkách nad našimi hlavami do prapodivně zamotaných uzlů na některých sloupech a nárožích domů. Jestli jsem dosud neměl představu, co to je gordický uzel a jak vypadá, tak teď už ji mám. Nad tím naprostým drátěným zmatkem přemítám, jak se v tom může někdo vyznat, a jak tu asi hledají vedení, když někomu třeba přestane fungovat telefon. Docházím k přesvědčení, že asi jednoduše natáhnou nový další drát. A pro jistotu úplně jinudy, než všechny předchozí. Jinak si to jednoduše nedovedu představit.
Jakmile jsme došli na Náměstí Hrdinů se známou katedrálou San Francisco, začalo pršet. A hodně. Temné mraky začaly projevovat svou vůli zbavit se nahromaděné vody. Schovali jsme se pod okraj nějaké stříšky na blízké budově, a dívali se kolem sebe, jak jen málokteří Bolívijci používají deštníky.
obrázek Když v La Pazu leje jako z konve
Hlavně ženy ale měly potřebu ukrýt před deštěm buřinkové kloboučky! Za tím účelem nejedna z nich vytáhla odněkud igelitovou tašku, omotala ji dovedně kolem svého kloboučku a pak klidně pokračovala v chůzi. Jaképak copak, ostatní ať klidně zmokne. My jsme vybavení dobře. Máme proti dešti bundy, v nich kapucky, takže pohoda. Voda shůry nám tedy moc nevadí. Kolem déšť nedéšť jezdí malé mikrobusy či dodávky, označené různými čísly a nápisy, které tu fungují jako místní či městská doprava. Říkají jim tu collectivo a přímo před námi byla jejich zastávka. Z každého collectiva jeden přes druhého vykřikují průvodčí a výběrčí nějaká čísla a směr jízdy, kam a kudy jedou, aby žádný možný zákazník nezůstal zbytečně stát na chodníku. A celý ten dopravní ruch doprovází typické troubení klaksónů, které se hlasitě ozývají snad ze všech stran a snad i všechny najednou.
Po chvilce rozhlížení jsme zjistili, že stojíme hned vedle kavárny. A protože pro nás kafe není nikdy dost, a protože taky pořád ještě pršelo, opustili jsme ruch a lomoz collectivové zastávky a zašli dovnitř. Jen u kávy samozřejmě nezůstalo, Líba si musí ke kávě dát i něco sladkého. A také já jsem se výjimečně přidal. Když jsme asi za hodinku vyšli ven, bylo už po dešti, i když asi jen krátce. Náměstí Hrdinů před námi je velké prostranství v centru La Pazu. Prochází jím víceproudá hlavní silnice, která se tu mimoúrovňově kříží s jinou hlavní cestou. Kolem náměstí stojí několik vysokých moderních obchodních budov,
obrázek Katedrála San Francisco po dešti
a zhruba uprostřed najdete rovněž moderní a dost příšerné sochařské veledílo. Prošli jsme Náměstím Hrdinů křížem ke katedrále San Francisco. Na rohu hned vedle ní stála zchátralá budova s vytlučenými okny a s několikrát prasklou zdí. Asi od nějakého zemětřesení, které tu prý není žádnou zvláštností. Katedrála San Francisco, do které jsme také krátce nahlédli, je prý až ze 16. století. Byla založena ve stejném roce, jako samotný La Paz. Některé informační materiály ovšem říkají, že později katedrála spadla. Pravděpodobně po tíhou velkého množství sněhu. A tak definitivně a celá byla dokončena až v polovině 18. století.
Dalšími uličkami za katedrálou jsme procházeli nahoru a dolů, potulovali jsme se starší zástavbou, kolem mnoha domů a obchodů, kde se prodává především na ulici. Všechno a cokoli. Některé tyhle ulice patří k proslulému Čarodějnickému trhu. Tady můžete koupit prapodivné amulety, různé elixíry a roztoky, figurky, sošky, talismany, masky, sušené lamí mrtvolky nebo lamí embrya a kdovíjaké další prapodivnosti. Přiznám se, že byť bylo odpoledne, do některých ulic jsem se trošku bál. Asi udělalo své i to strašení Bolívií od paní Berthy.
Na hotelu jsme se pak dozvěděli, že ráno bychom měli letět. Vstávat tedy budeme dost brzy. Kromě Víti s Jitkou a Jirky, který měl nějaké střevní problémy, jsme všichni ostatní zašli ještě večer asi o tři ulice vedle hotelu na večeři do restaurace. Nevím už, jak a kdo a proč ji vybral, ale restaurace působila neobyčejně zvláštně. Vypadalo to, jako když do starožitnictví, kde vám zrovna shodou okolností zbývá několik starožitných stolů a židlí, přidáte ještě pár židlí odněkud z dědovy kůlny, a otevřete si hospodu. S jídlem však vládla vcelku spokojenost. Zapili jsme ho ještě nějakou tou cervezou a za tmy, nebojácně, když nás bylo hodně, jsme se odebrali zpátky na hotel ke spánku.

12. den - 27. září
<<  Zdržení na cestě do nitra pampy  >>

Ráno jsme se vyšplhali mikrobusem zase nahoru na El Alto a zamířili k letišti. Všichni jsme ještě rozespalí po včerejší cerveze. Netrvá dlouho, a už nastupujeme do malého letadla. Na rozdíl od včerejška je slunečno. A prý je to tak i v Rurrenabaque, takže odletu nic nebrání. Ale to ještě nevíme, že to s tím odletem nebude tak úplně jednoduché.
Nu což. Nasedli jsme do letadla a letíme. Let do Rurrenabaque v bolívijské Amazonii měl trvat necelou hodinu. Letadlo bylo vrtulové, se dvěma motory, a malé. Ani ne pro dvacet pasažérů. Kromě nás bylo uvnitř už jen pár dalších cestujících. Přistáli jsme za necelé půl hodiny. Vystoupil jsem z letadla a začal jsem se podivovat, jak jsme tu rychle, aniž jsem se ovšem nějak rozhlížel okolo. Až do mě Vláďa s Líbou drcli, ať se pořádně kouknu, že jsme přece zpátky v La Pazu. "Aha, tak to ano!". Ale proč? Ukázalo se, že po vzletu z letištní plochy se našemu letadélku nezasunul podvozek. Ti, kdo seděli vepředu v letadle, ti věděli, co a jak se přihodilo. Sledovali piloty i jejich přístroje a displeje. A protože přelet přes šestitisícové vrcholky Cordillera Real je s vysunutým podvozkem nemožný, museli se s námi nakonec vrátit.
Zůstali jsme v letištní hale poněkud, vlastně hodně, zaražení. A přímo před námi, před halou, na letištní ploše, začali s opravou letadla. Další informace na sebe nenechaly dlouho čekat. Dostat jiné letadlo prý není možné. Tahle společnost, Amaszonas, má jenom dvě takováhle letadla to druhé je snad až někde v Argentině, nebo alespoň na druhém konci Bolívie. A jiná společnost prý do Rurrenabaque už nelétá. Až to spraví, tak prý poletíme. Zatím musíme čekat.
obrázek Nastupujeme a doufáme, že letadlo opravili
No, to jsou teda vyhlídky. Až to spraví, až to spraví... Podvozek se možná zasune, ale co když se pak zase třeba nevysune? Naše důvěra v tohle letadlo, a v té chvíli asi i v jakékoli jiné, byla silně otřesena. Nutno ale říct, že oni se tam opravdu snažili s tím letadlem něco udělat. Nám se ale zdálo, že kolem toho jen bezradně pobíhají a postávají. Během asi dvou, možná tří hodin čekání nemohu nemyslet na to, kam že to proboha vlastně letíme. Vždyť tam létá jenom jediná společnost, a ta vlastní jen dvě malá letadélka! To naše se mezitím asi třikrát vzdálilo. Zřejmě ke zkušebnímu letu. Pak teprve přišla informace, že si máme znovu nastoupit na palubu letadla. Ale prý teď díky zpoždění nepoletíme do Rurrenabaque přímo, ale nějakou oklikou s mezipřistáním v nějakém Trinidadu, také někde v Amazonii. No ještě tohle! Ani paní Bertha z toho neměla pražádnou radost. Takové zpoždění proti plánu a teď ještě další zdržení! A šla někam protestovat. Marně. Vmžiku byla zase zpátky. Nastupovali jsme do letadla s tím, že prostě nabereme ještě další zpoždění. Ani jeden z nás nechápal, proč letadlo, kde my s paní Berthou tvoříme podstatnou část pasažérů, ba přímo většinu, má letět nějakou oklikou. V letadle jsme pak všichni velicí hrdinové. Všichni se tváříme, jako by nic. Ale k tomu letadlu asi nikdo moc velkou důvěru nemá. No jo, je to Bolívie, jak by řekla paní Bertha.
Tentokrát jsme skutečně letěli necelou hodinu. Vystoupali jsme až nad vysoké vrcholky zasněžených velehor a celý let i přistání byly klidné. Vidět toho ovšem nebylo moc. Spíš skoro nic. Ne snad že by v téhle výšce byly mraky, ale okénka letadla byla jednak děsně špinavá a jednak se zvenku skoro okamžitě orosila jako studená láhev vytažená v parném odpoledni z lednice. Ještě před přistáním na travnatou plochu, která se z ničeho nic objevila dole mezi stromy, nám paní Bertha sdělila novinku, že už jsme v Rurrenabaque.
obrázek Po tepelném šoku na letišti v Rurrenabaque
Což byla nečekaná a dobrá zpráva. Další zdržení tedy už nebude. Žádnou oklikou jsme naštěstí neletěli. Přistání v Rurrenabaque bylo tak hladké, jak jen na travnatém letišti může být. Zkrátka to jen trošičku víc drncalo. Až později při výstupu z letadla jsme dostali ránu. Teplem. Aby ne, když z asi 10 °C v La Pazu, z více než čtyřtisícové nadmořské výšky, jsme se během asi padesáti minut ocitli v Amazonii při 35 °C, ve výšce kolem pouhých 180 metrů nad mořem. Bylo by tedy určitě divné, kdyby to nebyl citelný rozdíl!
Čekali jsme teď, než nám z letadla vyloží naše batožiny. Rychle jsme přitom svlékali, co se dalo, a rozhlíželi se po letišti. Byl to vlastně jen udržovaný výsek rovné travnaté plochy uprostřed džungle mezi několika hustě zarostlými zelenými kopečky. Na pohled pěkné panoráma. Jenom ta letištní budova v Rurrenabaque vypadala spíš jako dlouho zanedbávané nádraží kdesi u nás v Bohem zapomenuté Lhotě.
Městečko Rurrenabaque, které má prý necelých deset tisíc obyvatel, bylo od letiště vzdáleno ještě asi dva kilometry. Mnozí ho považují spíše za vesnici. Odvezli nás tam po příšerně prašné cestě dvěma džípy, na kterých pak budeme pokračovat dál do nitra pampy. Ocitli jsme se v nějaké hospodě na rohu dvou prašných ulic, a zatímco nám připravovali oběd, všichni jsme houfně měnili prakticky všechny svršky. Tohle teplé a vlhké podnebí si to žádalo. Převlékali jsme se mezi stoly přímo v hospodě, zatímco někteří místní, co šli zrovna okolo, nebo i z personálu, nás zvědavě a potajmu okukovali, co jsme zač. Taky jsme si připravili po ruce repelenty. Preventivně jsme je lehce použili, i když zatím nás tu moskyti ještě nenašli. Ale prý jich tu moc nebude. Je na ně příliš teplo a sucho. Jak to, když včera pršelo?
Po obědě jsme nasedli do džípů. Věnovali jsme ještě krátký pohled batohům zabalených na střeše do jakési plachty. Kromě našich batohů se pod plachtou nacházely ještě veškeré zásoby, které budeme na našem třídenním pobytu v pampě potřebovat. Paní Bertha nás ubezpečila, že nám zajistila i dostatek piva. Vida, jak na nás myslí. Přece jenom už v Česku nějakou dobu žije a tak ví, co Čech potřebuje, i když je zrovna někde v Amazonii. A taky už věděla, že nějakou spotřebu máme, a že v tomhle vedru bude žízeň veliká. Odjížděli jsme před třetí hodinou. Směr naší cesty nás vedl zpět kolem letiště, kousek za ním na nějaké křižovatce jsme zahnuli doleva a projeli jsme skrze nějakou závoru. Tahle silnice, kudy jedeme, vede prý až do Brazílie. A ta druhá, co vedla vpravo, po té bychom se prý asi za 24 hodin dostali do La Pazu. To by nám mohlo hrozit, kdyby pršelo a nemohli bychom odtud odletět.
Oba džípy se od sebe vzdálily už krátce po odjezdu od hospody. Byla to naprostá nutnost, neboť každý z nich zvedal z té prašné poměrně široké silnice neuvěřitelná oblaka jemného všudyzalézajícího prachu. Jen málokdy šlo vykouknout okénkem džípu ven. Ano, tady bylo opravdu sucho. A podle prachem červených listů blízko silnice to vypadalo, že tu nepršelo už dlouho. Kdoví z jakých důvodů jsme včera neletěli. Asi nám nepřiznali, že to letadlo mělo nějakou jinou závadu. Třeba zadřenou vrtuli. Provoz na téhle silnici byl sice malý, ale rozhodně ne žádný. Při potkávání nebo předjíždění jakéhokoli jiného vozidla bylo potřeba dlouhou dobu počkat, než bylo možno kvůli prachu okénko zase otevřít. Jízda to byla dost příšerná. Džípové vozidlo značky Toyota poskakovalo po té silnici sem a tam, a nadskakovalo přes spoustu kamenů, hrbolů a nerovností. Každou chvilku se ozvala ohlušující rána, jak nějaký koly vystřelený kámen narazil prudce do podlahy pod našima nohama, až nás zabrněly. Honza k tomu většinou pronesl nějakou starostlivou poznámku věnovanou podvozku našeho vozidla. Ale řidič podvozek ani nás nijak nešetřil a jel, co to šlo. Asi se snažil dohnat ten časový skluz. Sedíme jen na obyčejných sedačkách v konstrukci v zadní části džípu opatřené střechou a okny. A jedeme a jedeme, a natřásáme si zadky ostošest. Brr, ještě že nejedeme až do té Brazílie, co o ní před chvílí mluvila paní Bertha.
obrázek Z vesnice v bolívijské pampě
Z okna jsme po celou cestu do nitra pampy mohli pozorovat okolní krajinu. Vegetace tu nebyla nijak příliš hustá, jak jsem byl býval čekal. Ale pravda, je to přece pampa a ne bujný tropický amazonský prales. A navíc je, zdá se, hodně sucho. Listy všech stromů, palem i keřů podél silnice jsou pokryty tak silnou vrstvou prachu, že jen letitá zažitá zkušenost člověku napovídá, že pod tím prachem to asi bude zelené. Místy jsme míjeli obdělávané pozemky, některé s vysázenými palmami, projeli jsme i několika vesničkami, ale většina území tu byla neobydlená. Jednotlivé nepříliš velké domky byly postaveny většinou ze dřeva. Pokrývala je jednoduchá střecha z usušené trávy či slámy. Okolo domků pak bylo sem tam vidět nějakého tmavého čuníka, pohublou kravku, nebo ušatého oslíka. Jednou jsme potkali dokonce celé veliké stádo krav i s jejich pasákem na koni. Krávy se docela bezohledně valily naproti nám po silnici, pasáka naše brzdící auto evidentně vůbec nevyrušilo z poklidné jízdy. Krávy nás tak nakonec donutily na chvíli zastavit a dát jim přednost. Taky byl mezi jednotlivými obydlími ve vesnicích docela patrný nepořádek a množství odpadků a odhozených věcí. Ale abych zdejším domorodcům nekřivdil, ten bordel můžou mít zčásti na svědomí i projíždějící vozidla.
obrázek Čápi jabiru kráčející pampou
Kromě zmíněných domácích zvířat v okolí těch několika malých i větších vesniček jsme viděli především obrovská hejna ptáků. Ti byli soustředěni mimo obydlené oblasti, a zdržovali se hlavně poblíž jakýchsi louží, nebo jezírek. A to proto, že to byli ptáci brodiví. Někteří větší mi připomínali naše čápy svými černými konci křídel, jiní měli naopak křídla celá bílá, ale úplně černou hlavu. Ti s černou a lysou hlavou měli na krku nápadný červený pruh a byli na podhled obzvláště zajímaví. Jak jsme později doma zjistil, byli to čápi jabiru. V hejnech vodních ptáků se dalo taky spatřit několik druhů menších i větších volavek. A samozřejmě sem tam nějaké ty kačeny, které jsou kupodivu skoro stejné, jako ty naše. Když jsme u nějaké vodní plochy zastavili, nebo prostě jen tak projeli kolem, zvedlo se často celé ptačí hejno do vzduchu a zaplnilo oblohu okolo našeho džípu svými křídly. Všichni ti ptáci byli velice plaší, a nedostali jsme se k nim blíž, jak bychom si bývali přáli. Asi dvakrát jsme právě kvůli nim na chviličku zastavili, abychom si představitele bolívijské ptačí říše lépe a zblízka prohlédli. Ale vždycky nám celé to ptačí společenství jen zamávalo křídly a ztratilo se v okolní pampě.
obrázek Na cestě pampou ulevujeme natřásaným zadnicím
Tahle štrapáce a masáž našich zadnic bolívijskou silnicí se konala asi tři hodiny s jednou krátkou pauzou na protažení a občerstvení. Díky rannímu zpoždění zaviněnému letadlem jsme se nemohli nikde dlouho zdržovat. Minuli jsme cestou i několik závor, ta poslední fungovala jako vrátnice do rezervace, kam právě jedeme. Paní Bertha společně s naším bolívijským doprovodem tu zaplatila vstupné, abychom mohli jet dál. Pojednou nám paní Bertha oznámila, že za chvíli už budeme na místě. Na místě přestupu na lodičky. Když džíp zastavil, ukázalo se, že stojíme v zátočině jakési říčky. Za námi na malém svahu pak stojí několik domků. Druhý džíp už tu byl také, zásoby a batohy už měli přeložené na takové dlouhatánské kánoi. A za chviličku už nám mávali z první zatáčky na řece.
obrázek Všechno se překládá na menší kánoi
Říčka se jmenuje Yacuma, je tady asi dvanáct metrů široká, a právě se přes její velmi mírný proud začaly brodit na druhou stranu dvě krávy. Překládání batožin a zásob na motorovou kánoi trvá asi půl hodiny. Ale nutno říct, že jsme si tohle další zdržení tak trochu způsobili sami. Když nám na kánoi začali nakládat takové zahradní židličky, hrdě jsme je odmítli s tím, že nějakou tu chvilku přece vydržíme sedět na dřevěných prkénkách v kánoi. Na vodě přece nic drncat nebude. Když po chvíli pochopili, že to myslíme vážně, začali všechny naložené zásoby i naše batohy překládat znovu do jiné, menší kánoe. Dodnes jsem nepochopil proč. Asi, že menší se jim bude v zákrutech říčky Yacumy líp ovládat.
Konečně nastartovali motor a vyrazili jsme proti proudu, do zatáčky, kde zmizeli před necelou půlhodinkou naši kolegové. Prý pojedeme ještě asi dvě hodiny, možná o něco víc. Kolem říčky Yacumy byly asi tři metry vysoké břehy, a na tropické vegetaci podle zachycených věcí, co do větví nepatří, bylo vidět, že zřejmě v období dešťů dosahuje voda až nahoru nad tyto břehy. Sluníčko bylo teď už hodně nízko. Do krajiny okolo jsme díky vysokým břehům neviděli, ale různá zákoutí, meandry a zátočiny nám poskytovaly zajímavé a nevšední pohledy, byť voda byla na většině míst hnědá a hodně zakalená. Tady už bylo na první pohled zřejmé, že jsme v tropech a okolo nás že je opravdová a nefalšovaná divoká příroda. Se vším, co k tomu patří.
obrázek Tak tenhle krokouš byl úplně první, kterého jsme v bolívijské pampě uviděli
Netrvalo dlouho a někdo uviděl prvního krokodýla. "Hele, tamhle!", a všichni otočíme hlavu. Krokodýl ležel strnule na břehu, přední nohy skoro ve vodě. Pootevřenou tlamu plnou ostrých zubů chvílemi zavíral, jakoby tu číhal na nějakou kořist, až se před ním objeví. Byl to pěkný kousek, určitě měl přes dva metry. Paní Bertha nám hned začala vysvětlovat, že krokodýli to nejsou, ti že žijí jen v Africe. Tady žijí aligátoři a kajmani. Snažila se nám taky vysvětlit, jaký je mezi nimi a krokodýlem rozdíl. Nevím, jak kdo, ale já už moc nedával pozor, zaujat pozorováním aligátorů i dalších zvířat, která se záhy objevovala jedno za druhým. Úžasná podívaná! Moje původní obava, zda tu nějaká zvířátka vůbec uvidíme, byla vmžiku ta tam. Aligátoři či kajmani byli pro nás neobyčejně atraktivní podívanou. Především jsme byli ohromeni jejich počtem. A hlavně tím, že tady nejsme v žádné zoo. Nikde žádná klec, máme je tu na dosah ruky, a jsme s nimi opravdu uprostřed přírody, v jejich přirozeném prostředí. Aligátorům i kajmanům jsme i přes předchozí vysvětlení paní Berthy stále říkali krokodýl či krokouš. Stejně to vysvětlení nebylo správně. Různé druhy krokodýlů žijí po celém světě, aligátoři však jen v severní Americe a jeden druh v Číně. Tehdy jsem to však nevěděl, stejně jako to, že tohle jsou všechno kajmani. A tak je celkem jedno, jak jim budeme říkat. Takže - aligátoři či kajmani se vyhřívali v zapadajícím slunci, nebo se schovávali mezi hustým břehovým porostem. Jiní plavali v kalné vodě. Těm vyčnívaly nad hladinu jenom jejich studené oči a část nosu. Většina jich trávila svůj čas docela bez hnutí, jako by byli úplně zkamenělí. Ale pokud se pohnuli, byli až nečekaně čilí.
obrázek Sněhobílá volavka tu vypadá jako z jiného světa
Viděli jsme také mnoho ptáků. Ve vodě, i ve větvích stromů. Někteří byli pro nás dost exotičtí, jiní vypadali vcelku obyčejně. Zástupců ptačí říše tu bylo opravdu nepřeberné množství. Od drobných a malých různě zbarvených ptáčků přes menší i větší dravé ptáky,
obrázek Překrásně zbarvený zástupce ptačí říše, hoacin chocholatý
přes jiné připomínající bažanty či slípky, až po větší volavky a další brodivé a vodní ptáky. Volavky většinou při přiblížení naší kánoe jen zaplácaly křídly o hladinu, vzápětí vylétly do výše a zmizely nám z očí kdesi za pobřežními křovinami. Na břehu na vrcholcích vysokých keřů nebo také uvnitř v korunách některých vzrostlých stromů bylo možné spatřit početná větší hnízda, často i se svým hnízdícím a křičícím osazenstvem. Ano, toho ptačího křiku jsme si nemohli nevšimnout.
Na různých klaccích a větvích stromů padlých do vody se pak daly vidět želvy a želvičky. Obsadili vždycky větev po celé části, která čněla nad vodu, a pěkně se na ní dokázaly seřadit. Vypadaly jako nějaká skládačka nebo navlečené korálky, jak byly poskládány za sebou jedna jako druhá. Jejich hlavičky vystrčené co nejvíce dopředu spočívaly na krunýři jiné želvy, která obsadila místo na větvi před ní. Stali jsme se i svědky usilovné snahy některých želviček vyškrábat se nahoru na klacek a usídlit se tam. Pro tyhle neohrabané tvorečky to je ovšem zatraceně těžká věc. Některé pokusy byly pochopitelně marné a skončily pádem zpět do řeky, odkud se želvičky před chvílí tak pracně dostávaly nahoru. Trochu mi těch želviček přišlo líto, kolik úsilí musí vynaložit, aby se dostaly nahoru na větev.
obrázek Tuhle kapybaru z mladými nedokázala vyrušit z klidu ani naše kánoe
Hodně zvláštní zvíře bolívijské pampy byla pro nás kapybara. Byly jich tu vidět celé početné rodinky s mladými, a jen zřídka se někde objevil osamělý jedinec. Některé spásaly břehovou trávu, jiné plavaly ve vodě. I ony se většinou při zaslechnutí zvuku motoru naší kánoe snažily ukrýt někde v houští, ale některé se naopak nenechaly ze své činnosti vyrušit. Přestože nám kapybary na první pohled připomínaly naše prase, dozvěděli jsme se, že se jedná o největšího hlodavce na světě. Taky může někomu připomínat hodně přerostlé morče, což už samozřejmě hlodavec je. Kapybary váží až 80 kg a tady v té oblasti se prý najdou i větší kusy. Jsou velmi dobrými plavci, mezi prsty mají plovací blány a ve vodě se i rozmnožují.
obrázek Další výstavní exemplář jihoamerického "krokodýla"
Jeden z našich místních průvodců, svou funkcí momentálně kormidelník, zajel několikrát blíž ke břehu, kde zastavil kánoi a pomaličku ji natočil tak, abychom si nějakého aligátora mohli prohlédnout pěkně zblízka. I sáhnout by si na něho člověk mohl, jak jsme mu byli blízko. Ale jeho tlama plná zubů v nás přece jenom budila přílišný respekt, abychom se něčeho takového odvážili. O to víc jsme se však podivovali, když jsme občas zůstali stát, že některý z průvodců klidně seskočil z kánoe do vody, a začal uvolňovat loď uvázlou na nějaké mělčině nebo mezi početnými kmeny a větvemi. Kajmani či aligátoři mu zjevně nevadili, a zdálo se, že ani je přítomnost člověka ve vodě nijak nevyrušuje z jejich klidu. Ne dosti na tom. Paní Bertha nás vzápětí informovala o tom, že v říčce Yacumě žijí také piraně. A řekla to zrovna v okamžiku, kdy jsem právě rukou zkoumal teplotu vody. Brr! Okamžitě jsem ucukl rukou z vody, jako bych si sáhl na rozžhavená kamna. Jak to? To se ti místní nebojí ani piraní? Vysvětlení se nám dostane záhy. Piraní je prý vícero druhů, z nichž některé, údajně většina, jsou býložravé. A ty dravé? Ano, i ty tady žijí a je jich tu nemálo. Ale jejich pověstná žravost a útočnost, zejména na větší tvory, není zase nic tak běžného. Hodně to závisí na konkrétním druhu piraní a na okolnostech, zvláště pak na prostředí a ročním období. A tady a teď je to v pohodě, piraně tu mají jiné potravy víc než dost. Piraně taky hlavně napadají živočichy nemocné, zraněné, či jinak oslabené. My se jich tedy bát nemusíme. Jsme přece všichni zdatní a silní jedinci!
Ani jsme si neuvědomovali, jak čas rychle plynul. A stejně rychle se také stmívalo. Díky rannímu zdržení s letadlem, ale i nízkému stavu vody v řece Yacumě, kvůli kterému jsme leckde uvízli, jsme poslední více než hodinu z asi čtyřhodinové plavby absolvovali už za tmy. A to taky mělo své kouzlo nechtěného. Plout potmě po řece uprostřed divoké pampy, mezi aligátory a piraňami, to byl také nezapomenutelný zážitek.
obrázek Nad pampou se začíná pomalu stmívat
Jen jsme původně nepočítali s tak dlouhou plavbou. Leckdo tak možná, a přiznávám, že i já, trochu zalitoval, že jsme před vyplutím odmítli relativně pohodlná křesílka. Na druhou stranu bychom ale jeli v o dost větší kánoi, která by pravděpodobně mnohem častěji uvízla na mělčinách říčky Yacumy. Naše dobrodružná plavba byla, samozřejmě kromě zvuků motoru, umocněna také četnými zvuky pampy, které nám za tmy připadaly mnohem výraznější, než předtím při západu slunce.
Cestou jsme už dřív za světla viděli několikrát na břehu pár chýší, v nějakém takovém podobném "hotelu" prý budeme také. I teď potmě jsme sem tam minuli mihotavá světýlka pocházející z podobných ubytovacích zařízení, až se konečně objevilo to, kde máme vystupovat my. Druhá část výpravy na předchozí kánoi už tu byla více než hodinu, dorazili sem prý jakž takž ještě za světla. Na rozhlížení moc času nebylo, elektřina tu není. Jako doplněk ke svíčkám při pozdní večeři tu jedné či dvěma žárovkám dodával elektrický proud agregát. Podobně se tu také čerpá voda z řeky do sprchy. Tak ještě se podívat, kudy se dá jít na záchod, natřít se repelentem, připravit čelovky, nutné pro případný pohyb ve tmě, rychlé provizorní umytí, a každý jsme se odebral do velké společné noclehárny seznámit se svou postelí, s velkou starou matrací a s moskytiérou. Rozvinuli jsme si tam vlastní spacák, v podstatě jen pod sebe. Nebylo třeba se přikrývat. Na to, že by tu byla nebo měla být zima, to rozhodně nevypadalo. Tak, a teď už všem dobrou noc!

13. den - 28. září
<<  Jak se hledá anakonda a jak svítí aligátoří oči  >>

Ráno za světla jsme měli možnost se teprve pořádně rozhlédnout, kde vlastně jsme. Tenhle "hotel" byl vlastně spíš jakýsi tábor, nebo kemp, na nevelkém prostranství hned na okraji při břehu řeky Yacumy. Bylo to několik z prken sbitých takových chatek nebo domků. Nemůžu si vybavit správné slovo, kterým bych to nazval. Spíš mi to připomínalo dědovy kůlny na seno nebo dříví.
obrázek Bolívijský "interhotel" v pampě
Některé části byly oddělené jen modrou plachou. Jedna malá kůlna se slaměnou střechou byla kuchyňka, v té největší kůlně pak byla noclehárna. Ta měla střechu z jakéhosi plechu. To byl asi dost luxus, protože co jsme včera viděli, byly jinde skoro všechny jen z palmových listů nebo slámy. Mezi kuchyňkou a noclehárnou byly pod přístřeškem opatřeným plachtou dva velké dlouhé stoly. Čili jídelna. Za rohem pak dvě kadibudky s umyvadlem, hned vedle přístěnek se sprchou. Všechny tyhle části byly na necelý metr vysokých kůlech, a spojovaly je ve stejné výši dřevěné chodníčky. Evidentně kvůli období dešťů, kdy je tady zřejmě celá pampa pod vodou. Teď ovšem bylo v řece vody hodně málo. Hladina byla snad tři metry pod prostranstvím, možná i o něco víc. Jeden z chodníčků vedl od kuchyňky zatáčkou skrze jakýsi hustší porost k asi sto metrů vzdálené jiné dvoupatrové kůlně. Tam prý je lednička na agregát a tam se mimo jiné chladí i naše pivo.
obrázek Zvědavé opičky hledají za kuchyní něco k snědku
Při snídani jsme si pochvalovali její úroveň, i kvalitu včerejší večeře. Zejména vzhledem k okolnostem a podmínkám, za nichž nám tu vaří. Jen jsme skončili se snídaní, objevily se za kuchyňkou malé opičky. Seběhly se sem prozkoumat zbytky z kuchyně, které samozřejmě neskončily nikde jinde, než za kuchyňkou na hromadě mezi stromy. Těch žlutohnědých opiček tu bylo celé stádo. Šikovně přeskakovaly z větve na větev, a poněkud bojácně se odvažovaly na zem k hromadě dobrot. Chtěly si tady za naší kuchyní poněkud vylepšit svůj jídelníček, a každá si tu chtěla najít svůj pamlsek. Jakmile popadly opatrně ten svůj kousek a pevně ho uchopily, šup s ním rychle nahoru na strom. Asi se bály hlavně nás, co jsme se seběhli kolem. Na druhou stranu se zdálo, že blesky našich fotoaparátů mlsným opičkám nijak nevadily.
Po snídani zpestřené návštěvou opiček nás paní Bertha a místní průvodci vyzvali, abychom si v boudě, kde jsme spali, všichni našli svůj pár holínek. Půjdeme totiž na procházku do pampy hledat anakondu. A bude tam zaručeně dost mokro, a možná i hadí havěť. V boudě bylo několik párů holínek, ale vybírat si nešlo. Nějak jsme se o ty holínky podělili. Někdo měl sice dost malé, ale jiný zase o dost větší. Takže v průměru to bylo akorát. Já jsem kupříkladu ve svých holinách mohl klidně udělat i čelem vzad.
Výprava za anakondou začala tím, že jsme nasedli do kánoí, které měly najednou všechny zase takové ty zahradní židličky. Kdoví, kde je vzali. Po předchozí zkušenosti s otlačenými zadnicemi z předchozího dne je nikdo neodmítal. Paní Bertha nám popřála hodně štěstí při hledání anakondy a zůstala v kempu. S námi do pampy se naopak vydali jeden Švýcar a dva cizí turisté také odkudsi z Evropy, kteří spali i snídali s námi v kempu, i když sem přijeli samostatně. Naše cesta kánoí ovšem trvala sotva pět minut, židličky jsme si tedy moc neužili. Víceméně nás jen převezli po proudu o kousek níž na druhou stranu říčky Yacumy. Tam jsme se vydrápali nahoru na břeh. Podle vyšlapané cestičky bylo vidět, že nejsme zdaleka první, kdo tu leze z říčního koryta nahoru.
Vyrazili jsme pochodem po pampě, po prakticky holé načervenalé hlíně se zbytky vypálené trávy. Trávu prý tu vypalují proto, že na té spálené zemi z popela rychle vyroste nová čerstvá zelená tráva, potřebná pro dobytek. Při rozhledu po širokém okolí bylo opravdu vidět v dálce několik pasoucích se krav. Vzápětí ovšem nastala vcelku nečekaná věc. Začalo pršet.
obrázek Zmoklá Líba chce nejspíš vylézt blíž ke sluníčku
Ne snad, že by to byl přímo tropický liják, ale vydatný tropický deštík určitě. Někteří lépe připravení jedinci vytáhli pláštěnky, jako například Honza, nebo bundy, jako třeba Vláďa. My s Líbou nepředpokládajíc takovouhle zradu jsme nechali všechny tyhle věci v kempu. Trochu jsem sice na Líbu brblal, ale mě taky nenapadlo, že by mohlo pršet. Zmoklé tričko ale nebylo zase žádný velký problém, pršelo jen chvíli, a pak brzy v tom vedru všechno uschlo. Horší ale bylo, že nám napršelo do holínek. A na tom jsme byli všichni stejně, ať máš pláštěnku, nebo nemáš. Všichni jsme čvachtali tím blátem, které samozřejmě z hlíny bleskurychle vzniklo, jako kdybychom byli na srazu hastrmanů. A taky jsme asi i tak vypadali. Vylívat z holínek vodu moc nešlo, stát na jedné noze mi dělalo problémy. Navíc to ani nepomohlo, protože ta voda se v holínkách dokázala šikovně poschovávat, a vrátila se hned, jakmile se noha ocitla zpátky v holínce.
Postupně jsme po rozhlehlé pláni dočvachtali k různým mokřinám, pastvinám se stády krav, i křovinám a lesíkům s mnoha ptačími hnízdy. Ptáci se nahoře v hnízdech zřejmě cítili bezpečně a nějaké zmoklé turisty pod sebou zcela ignorovali. Asi jim naše čvachtání připadalo jako přirozený zvuk pampy. Všelijakých ptáků tu poletuje mnoho, nad námi i kolem nás.
obrázek Mokřiny a bahnitý povrch pampy nejspíše slibují najít anakondu
Dravci nám krouží vysoko nad hlavou a číhají na svou kořist. Volavky i čápy můžeme vidět mezi kravami i v mokřinách. Tam za nimi míří i naši průvodci. Tlučou a šťouchají do vody i do vysokých travin a snaží se občasným hlasitým křikem vyplašit, a tím pádem také najít, nějakou anakondu. Vyplašili ovšem právě jenom volavky, čápy, a jiné ptactvo, které bylo nuceno hledat si jiné místo. Někdy dost dlouho poletovalo kolem, než ho našlo. Pak kdosi uviděl svlečenou hadí kůži. Prý anakondí. Po chvilce zase někdo objevil živé malé světlé hádě. Prý jedovaté. V mokřinách a na jejich okrajích bylo možno spatřit mnoho podivných exotických rostlin. Některé právě kvetly. Z dálky jsme pozorovali jinou skupinu turistů bloudící pampou zřejmě za tímtéž účelem, jako my. Posléze se průvodci obou skupinek sešli, aby hledali anakondu společně. K uskutečnění cíle jsou ochotni se brodit bažinami až po kolena. Nemůžu nevzpomenout, že ve druhé skupince byla naprosto nezapomenutelným zjevem dívčina, která se rozhodla jít do pampy v minisukénce a růžovém svetříku. Neznám její národnost a nevím, odkud byla, ale po tom dešti vypadala v těch zablácených holínkách fakt úžasně! Ale to asi my všichni.
obrázek Jak se v Bolívii hledá anakonda
Byli jsme v pampě už asi dvě hodiny. Ačkoli se naši průvodci, teď už ve čtyřech, snažili najít anakondu seč mohli, a přesto, že i my jsme se rozhlíželi kolem dokola, kde se co šustne, anakonda pořád nikde. A když už jsme si začínali myslet, že celé to bloudění mezi bažinami a pastvinami nebude naplněno slibovaným koncem, najednou a nečekaně objevil anakondu náš Vašek. Zalézala právě na kraji jakéhosi háječku mezi kořeny stromu. Jeden z přispěchavších průvodců ji odtamtud hbitě vytáhl na světlo.
obrázek Vaškův senzační objev: opravdová anakonda
Všichni jsme pak Vaškovi gratulovali. A nejen k oné objevené anakondě. Tenhle nález anakondy Vaškovi zřejmě náležel jako dárek k jeho svátku. Dnes je totiž právě Václava! Objevená anakonda nebyla žádný obrovitý had. Měřila něco kolem dvou metrů, možná o chlup víc. Žádný extra velký kousek, ale anakonda to každopádně byla. Je to sice nejmohutnější had světa, ale velká zvířata jsou prý velice řídkým jevem. Mohou dosahovat až dvanácti metrů a tří set kilogramů, ale vzácností jsou už i jedinci o poloviční délce. Anakonda je škrtič, žijící hlavně ve vodě, ale leckdy vylézá i na souš. Dokonce šplhá i na stromy a odtud dokáže spadnout dolů na kořist, kterou pak udusí. Často se přitom do své kořisti zakousne, ale jedovatým hadem není. Jenom svou obrovskou silou dusí, škrtí a svírá, až své kořisti poláme všechny kosti v těle. Dokáží prý spolknout i padesátikilogramovou kapybaru, kterou pak tráví několik týdnů. Na druhou stranu ale dokáží i několik měsíců hladovět. Chudák anakonda se pořád snažila utéci, ale byla nekompromisně vždycky přivlečena zpátky. Líba mě překvapila tím, že se na anakondu nebála sáhnout. Ona sama pak byla překvapená, jakou má takový had hebkou kůži. I když se naše anakonda asi dvakrát pokusila kousnout někoho do holínky, nic jí to nepomohlo, dokud jsme se na ní dosyta nevynadívali
obrázek Před šťastným objevitelem Líba zkouší anakondí kůži
a dokud jsme si ji ze všech stran nevyfotografovali.
obrázek Je libo k večeři nějakou rybičku?
Až pak byla milostivě puštěna zpět na svobodu. Trvalo jen pár vteřin, než se ztratila v roští a zmizela nám z očí.
Cesta zpět do kempu byla zpestřena výlovem jakýchsi ryb z louže plné bláta, na kterou jsme narazili. Tahle nepříliš velká louže byla velice mělká a ryb v ní bylo hodně. Nedostatek vody způsoboval, že jim hřbetní ploutve vyčuhovaly nad vodu, hřbet vedle hřbetu, a celá louže vířila jejich pohybem. Všichni naši čtyři průvodci se vrhli do louže a začali ty ryby s ostrými pichlavými ploutvemi chytat holýma rukama. Některé přehodili do vedlejší o trochu větší a hlubší louže, jiné ryby skončily v jejich batozích, nebo svlečených košilích. Zřejmě bude dobrá večeře. Ale my ryby na jídelníčku mít prý nebudeme. Podobných louží je v pampě víc. Za období dešťů je celá tahle oblast pod vodou a když potom voda začne opadávat, velká hejna ryb uvíznou v takových loužích bez šance dostat se znovu do řeky. A nemajíce možnost úniku, poslouží jako potrava různým predátorům. A jak vidno, i našim průvodcům. Tyhle ryby tady v té louži prý mají před sebou ještě tak dva nebo tři dny života. Do té doby, než voda vyschne úplně všechna. Pak se tyhle ryby stanou už jen potravou mrchožroutů. Tak to prostě v pampě chodí.
obrázek Výjimečně odpočívající paní Bertha
Po dobrém obědě i s vychlazeným pivem z ledničky nám v kempu připravili chvilku odpočinku a sladkého nicnedělání. Po tom ranním pochodování pampou ve čvachtavých holínkách to opravdu nebyl špatný nápad. Líba rozvěsila některé ještě trochu mokré věci po zábradlí, aby doschly. Někdo si došel po chodníčku pro další pivo. Paní Bertha hupsla do závěsné sítě do polohy ležmo a protože těch sítí bylo v kempu víc, netrvalo dlouho, a v každé z nich se někdo houpal. Líba vychytrale obsadila síť umístěnou blízko stolu, kde mohla popíjet svoje pivo.
obrázek Tenhle kousek tiše dřímá přímo naproti našemu kempu
Zbyněk si zase vybral vyhlídkovou síť hned nad břehem a měl tak říčku Yacumu i pořádného aligátora povalujícího se na protějším břehu před sebou jako na dlani. A paní Bertha měla svou síť strategicky někde uprostřed toho všeho, aby měla o všem přehled.
Odpoledne asi kolem půl čtvrté jsme se opět nalodili na dvě kánoe, pěkně jsme se usadili do křesílek, připravili fotoaparáty, a vyrazili jsme opět na říčku Yacumu. Po ranním dešti bylo teď pod mrakem, ale nepršelo. Bylo teď takové hodně vlhké a dusné vedro. Občas jsme potkali jinou skupinu na podobné kánoi. Jiné loďky stály u břehu a turisté na nich rybařili. Bez prutů. Jen s vlascem, háčkem a návnadou. Loví tady piraně. Nás to prý čeká zítra. Častokrát, bylo-li při plavbě vidět něco zajímavého, jsme zastavovali. Náš lodivod obratně manévroval a natáčel kánoi tak, abychom pozorovaný objekt co nejlépe viděli. Množství aligátorů či kajmanů, všemožných druhů ptáků, kapybar, i dalších zvířat bylo ohromující. Kromě těch, která jsme viděli už včera, jsme teď několikrát zahlédli ve větvích podobný houf opiček, jaký nás navštívil ráno po snídani. A taky nějakou větší černou opici skrytou hluboko ve křoví, nějaké chocholaté barevné a velké ptáky, a další tvory a potvory.
obrázek Pronikavě křičicí dravčí mládě
Pozorovali jsme pěkně zblízka pronikavě pištící mládě nějakého dravce, které sedělo na větvi zrovna nad našimi hlavami.
obrázek Dravec oklobávající kapybaru
Všichni jsme litovali kapybaru, která seděla na břehu, a na zádech měla ošklivou hlubokou krvavou ránu. Na hřbetě jí seděl dravý pták a evidentně ji do té rány kloval. Brr. Jenom jsme si nebyli jistí, jestli té kapybaře náhodou nepomáhá od nějakého parazita. Asi ne, tenhle hlodavec nejspíš brzy skončí mezi zuby nějakého aligátora. Ty jsme tu také mohli vidět několikrát pěkně zblízka. Jen si na ně sáhnout! Bylo to jako v nějaké obrovské zoologické zahradě pod širým nebem, kde ale nejste od zvířat odděleni žádnými klecemi ani ploty a pohybujete se přímo mezi nimi. Tenhle zážitek z bolívijské pampy je opravdu těžko popsatelný, a určitě se na něj nedá hned tak zapomenout. I když bych se býval rád podíval i do džungle nebo do pralesa, kde je k vidění spíše bohatost rostlinné říše, určitě nelituju, že jsem byl tady v pampě. Do džungle či pralesa se třeba dostanu jindy a jinde.
V jednu chvíli jsme vpluli do širší zátočiny, do takové laguny, kterou tu říčka Yacuma vytvořila. Břehy tu byly mírnější, než jinde, a na jedné straně u jakéhosi palouku už asi dvě tři kánoe stály. Jejich osazenstvo se pohybovalo rozptýlené po břehu a většina jich za chvíli odjela. Odpolední část programu, o tom jsem se ještě vlastně nezmínil, byla nazvána jako výprava za růžovými delfíny. Viděli jsme je tady, v téhle zátoce, hned jak jsme do ní vjeli.
obrázek Inie aneb růžoví delfíni v zátočině (jsou ve vodě a pod kánoí)
Pozorovali jsme je ale jen chviličku. Delfíni jenom párkrát vystrčili své hřbetní ploutve nad hladinu, obvykle na místě, kde jsme je nejméně čekali, a posléze zmizeli úplně. Možná je vyplašily motory našich kánoí. Jejich hřbety, které jsme na krátký okamžik zahlédli, byly opravdu takové šedorůžové. A čím jsou tihle delfíni starší, tím jsou prý růžovější. Správný název růžových delfínů je delfínovec amazonský a nebo taky inie, kterýžto název pochází z latiny. Inie je tedy sladkovodní delfínovitý vodní savec. Dorůstá délky maximálně 2,5 metru a váhy něco přes 100 kg. Protože žije v často kalných sladkovodních vodách, jako třeba právě tady, má velmi špatný zrak. Moc ho totiž nepotřebuje. Namísto toho má na podlouhlém nose citlivé tuhé a krátké hmatové vousky. Indiáni prý inie nikdy nelovili, protože věřili, že jejich maso způsobuje impotenci. Přesto se dlouho, podle některých pramenů až do osmdesátých let dvacátého století, mělo za to, že v případě inie se jedná o již vyhynulý druh. I dnes jde stále ještě o velmi vzácného živočicha, a spatřit růžového delfína, byť jenom na pár okamžiků, je tedy asi dost výjimečná záležitost.
V zátočině jsme také zakotvili. Hned vedle těch několika ostatních kánoí, co už tu byly. Na břehu jen pár metrů od nás stál nehybně jako sfinga aligátor s pootevřenou tlamou. Sluníčko už vylezlo z mraků, a tak se tu hezky vyhříval. Byly vidět všechny jeho zuby, a připadalo mi, že jsou hodně prořídlé a z velké části snad i vypadané. Pochybuju ale, že by tenhle alíg o svoje zuby přišel při okusování železného šrotu.
obrázek Zatím ještě nehybný alíg, co polekal Líbu
Spíše to už byl takový stařeček. Velký byl na to dost. Oni aligátoři prý, jako jedni z mála živočichů, rostou po celý život. A proto se dá podle jejich velikosti odhadovat i jejich stáří. Od lidí, co už byli v téhle zátočině déle, jsme slyšeli, že už tu takhle civí nejmíň celou hodinu. A za tu dobu se prý ani jednou nepohnul! Kdoví jestli je vůbec živý. Snad tu nemají sádrové aligátory?
Říkám si, tak fajn. Udělám tedy Líbě hezké foto s aligátorem. A tak s ní domlouvám, ať opatrně obejde alíga zezadu, a postaví se pár metrů za něho. Bude tak hezky po sluníčku. A Líba že jo a jde na to. Jenomže v okamžiku, kdy byla Líba přesně za aligátořím ocasem, do té chvíle strnule nehybný alíg sebou nečekaně mrsknul a hbitě zmizel v kalné vodě řeky Yacumy. Fotka se tedy nekonala. Líba se trochu lekla. Ona sama ovšem tvrdila, že dost, ale za chviličku ji to evidentně přešlo. Pravdou však je, že si tohle svoje leknutí dobře pamatovala a mluvila o něm dost dlouho, přibarvujíc samozřejmě svůj zážitek tak, jako bych ji poslal tomu alígovi rovnou mezi čelisti.
obrázek Jak si v Bolívii pohrát s aligátorem
Mohli jsme se tady v zátočině i vykoupat. Prý, že když jsou tu růžoví delfíni, nebudou tady piraně. Nikoho z nás ale ta špinavá voda nelákala. A to zejména při pohledu na aligátoří zuby několika ukázkových exemplářů, ať už byli na břehu, nebo se drželi na okraji laguny v mělké vodě. Přesto se z jiné kánoe našel mladý pár odvážlivců, kteří zřejmě brali koupání s aligátory jako adrenalinový sport. V plavkách se pustili do vody po vzoru jejich průvodce, který jim šel předtím příkladem a teď už si na břehu protřepával mokré trenýrky. Všichni průvodci ale viditelně celou situaci hlídali. Oni i koupající se dvojice neustále pozorovala okolí, a zejména aligátora, který byl na mělčině hned u břehu. Soudím, že to rozhodně žádné příjemné pokoupání a zaplavání nebylo.
obrázek Co si může dovolit Evropanka, aneb co se škádlívá, rádo se mívá?
Náš průvodce pak zase trochu laškoval s jiným aligátorem, který se nacházel také na mělčině u břehu, jen na druhé straně od zaparkovaných kánoí. Klepal před něho na zem, i opatrně jemu na nos, a nabízel mu nějakou půlku pomeranče. To strašlivé zvíře na něho několikrát zaklapalo svou velkou zubatou tlamou a pomalinku zacouvalo dál do vody. To nějak dodalo odvahy Líbě. Rázem zapomněla na své předchozí leknutí a šla si s tímhle alígem taky trochu zašpásovat. Jaképak copak, aligátoři všude kolem dokola a na každém kroku, už druhý den za sebou, to člověku otrne. A tak si Líba sedla na bobek až k těsně vodě, a párkrát zaklepala malým klacíkem na zem, pár decimetrů před alígovou tlamou. Jemu se to zřejmě zalíbilo a začal se posunovat za Líbou z vody ven. Ale to už se zase moc nepozdávalo Líbě a tak rychle vzala do zaječích, přesněji řečeno do člověčích.
obrázek Oslavenec Václav s dortem a lahví vína v nitru bolívijské pampy
Večer nám připravila paní Bertha moc milé překvapení. Zejména pro Vaška, který měl svátek. Představte si, že i tady, uprostřed bolívijské pampy, dostal Vašek k svátku dort. Bůhví, jak a z čeho ho tady dokázali upéct. I lahvička vína se našla. A večeře byla vynikající. To jídlo tady v pampě jsme hodnotili všichni veskrze kladně. Celý večer se vesele oslavovalo. Seděli jsme, povídali a lehce přitom popíjeli pivečko. Došlo i na víno a nakonec taky na zpěv, když někdo z těch dalších, co tu s námi spali, odněkud vytáhl starou oprýskanou kytaru. Poseděli jsme ten večer při svíčkách dost dlouho do noci.
Během večera jsme ještě měli možnost po čtyřech či po třech vydat se ještě jednou na říčku Yacumu na asi půlhodinovou projížďku. Za tmy a s čelovkami, abychom viděli, jak zdejším aligátorům ve tmě svítí oči. Této možnosti jsme rádi využili. Opravdu to stálo za to. Jakmile posvítíte čelovkou na nějakého aligátora, světlo se odráží od jeho očí, které tak ve tmě září jako nějaké červené drahokamy. Teď za tmy a v noci bylo teprve vidět, kolik tu všude kolem, i v bezprostřední blízkosti našeho kempu, těch aligátorů a kajmanů vlastně je. Neskutečné! Teď večer jsou vidět všichni, respektive všechny jejich oči. I oči všech, kteří jsou hluboko zalezlí a skrytí v hustém břehovém porostu, a o kterých za denního světla nemáte vůbec tušení, že tam někde jsou. Tahle noční krátká jízda byla opravdu vzrušující. Věřte mi, že člověk se docela lekne, když posvítíte vedle sebe do vody, a proti vám vyrazí dva jasně červené ohýnky aligátořích očí, co se právě tiše vynořily nad hladinu hned u vaší kánoe.
Ještě později v noci jsem se probudil a musel jsem ven, abych si ulevil od vypitého piva po té příjemné oslavě. Kolem už byl dávno klid rušený jen vzdálenými zvuky pampy a blízkého občasného zachrupnutí. Teď už jsem věděl, jak aligátoří oči svítí. A tak jsem posvítil přímo před sebe k řece. Vida, dva planoucí korálky aligátořích očí jsem spatřil na břehu kousíček pod sebou nad našimi zakotvenými loďkami. Brr, ještě kousek a ten alíg by byl až nahoře. Ještě že tu jsou ty chodníčky a všechno ostatní na kůlech. Na ty se nahoru k nám snad vyškrábat nemůžou. A tak když jsem znovu usínal ve své moskytiéře s pocitem bezpečí a s hlavou plnou nevšedních zážitků z celého dne, do hlavy se mi vkrádala neodbytná myšlenka, proč nás jen paní Bertha tou Bolívií pořád tak strašila, když je nám tu všem tak báječně.

14. den - 29. září
<<  Chytáme piraně a loučíme se s pampou  >>

obrázek Z plavby po říčce Yacumě
Ráno po vydatné snídani krátce po půl deváté opět usedáme do kánoí. Je teplo, ale pod mrakem, i když sluníčko občas vykoukne. Vyjíždíme na lov piraní, tentokrát proti proudu říčky Yacumy. Tam jsme ještě nebyli. Objevujeme tedy nová zákoutí a nové a nové pohledy na zdejší divokou přírodu. Pořád ještě si na to nemůžu zvyknout na to neskutečné množství zvířat. Už ani moc nefotím. Ani ty aligátory. Musím přece mít už tolik fotek! Nebudu přece kupovat ještě další kartu. A krom toho mi musí vydržet baterky, tady je nemám kde nabít.
Po necelé hodince se zastavujeme. Přední část kánoe je vytlačena na břeh, abychom zůstali na místě a proudící voda nás neodnesla pryč. Náš průvodce nám rozdal primitivní udice, což byly jen takové dřevěné klacíky omotané vlascem, na jehož konci byl malý háček. Dostali jsme i několik kousků masa jako návnadu. Sleduju průvodce jak s tím zachází a po jeho vzorou tedy navlékám kousek masa na háček. Vzápětí to házím před sebe do kalné řeky. Za pár vteřin něco vlascem krátce zaškubalo a nic. Tahám tedy vlasec z vody a taky nic. Ani návnada, ani ryba. Tak znovu. Je to to samé. A tak zase znovu. Totéž. Stále se to opakuje, pořád dokola. Nějaké potvory vždycky jenom ukradnou a sežerou návnadu. Dost podobně na tom byli i všichni ostatní "rybáři". Když už nám skoro docházelo maso, Zbyněk na háček konečně nějakou rybku chytil. Piraňa to ale nebyla. Umožnila nám však další rybolov. Okamžitě putovala pod průvodcův nůž, načež skončila jako nová návnada na našich háčcích. A tak můžeme pokračovat a dál rybařit a pokoušet se o nějaký úlovek.
obrázek Tohle už je pěkná piraňka, že?
A tak lovíme dál, někdo s mírnými úspěchy, ale spíš výjimečnými. Mezi úlovky se opravdu objeví i piraně. Jsou to nevelké dravé drobně perleťově šupinaté rybky s červenooranžovými ploutvemi a bříškem. Pochopitelně nejvíce a nejlepší úlovky má náš průvodce. Začínám mít podezření, zda to není tím, že on je až na konci lodi, nejvíc uprostřed řeky, a hustota úlovků řekl bych od středu úměrně klesá. A tak se snažím házet vlasec s návnadou dál do vody, dál od kánoe, a víc ke středu řeky. Ale není mi to nic platné. Průvodce je taky určitě i zkušený. Na rozdíl ode mne neloví poprvé a tudíž ví, kdy má za ten vlasec trhnout, aby mu piraňa nezdrhla i s návnadou, tak jako mně. Některé kousky, které vytáhl, byly opravdu ukázkové. V průběhu asi jedné hodiny vášnivého rybolovu jsem nakonec taky vytáhl jednu čudlu.
obrázek Tenhle zakrslý nepiraní úlovek je můj
Ale ta měla do pirani daleko. Vypadala podobná spíš našemu pstruhovi, i když na rozdíl od něho měla nějaké takové šupiny. Opatrně jsem rybě vyndal zaseknutý háček. Zbyla jí po něm v tlamě docela slušná díra. S přáním, aby to přežila, jsem ji pak vypustil zase zpátky do řeky. Návnady už bylo tou dobou dost z předchozích úlovků. Ostatní byli všichni o něco úspěšnější než já. Ti časem i nějakou tu piraňu vytáhli. Jenom Líba dopadla ještě hůř. Ačkoli vložila do rybaření značné úsilí, nechytila chudák za celou dobu vůbec nic. Jediná rybka, kterou se jí podařilo dostat nad hladinu, se asi čtvrt metru nad vodou z háčku zase vysmekla, a hupsla zpátky do vody.
Nakonec ale vůbec největší úlovek, a to zcela kapitální, se podařil mně. Jak jinak! Nedlouho před koncem tohohle svérázného rybolovu se mi totiž podařilo chytit na háček sám sebe. Háček se zasekl ne do piraní tlamy, ale do mého trika. Možná to nebylo nic zase tak divného. Při tom balancování na rozhoupané a kymácející se kánoi se musíte hodně snažit, abyste ve stoje udrželi rovnováhu. Háček se ovšem zasekl do trička tak důkladně, že ani moje, ale ani Líbiny šikovné prsty si s tím neporadily. Nechtělo se mi zrovna tohle triko zničit a roztrhat, a protože i Líba se na mě kvůli tomu mračila jako sedm rozmrzelých čertů, nechali jsme to nakonec až do kempu. Za chvíli už jsme se měli začít vracet a tak jsem od té doby už nerybařil a jen jsem pozoroval ostatní kolegy "rybáře".
obrázek Polyká vlnu od naší kánoe, nebo chce spolknout nás?
Do kempu dorazíme o půl dvanácté. Právě včas na oběd. Máme ho dnes brzy. Čeká nás dlouhá cesta zpátky do Rurrenabaque. Nejprve kánoí, pak zase džípy. Vracet se budeme přesně stejnou cestou, jakou jsme se dostali sem. Jakmile náš průvodce upevnil kánoi v přístavišti, požádal jsem ho o pomoc ohledně háčku v mém triku. Nijak jsem ho nepřekvapil. Asi jsem nebyl první doveda, co tady chytil sám sebe. Pár obratných hmatů, několik vteřin, a háček byl úspěšně z trika venku. Šikula. Moc děkuju!
Za další hodinu, už dobře najedení, opět sedíme v kánoi. Předtím jsme se ovšem rozloučili s veškerým místním osazenstvem, které tady zůstává. S námi pojede jen ten hlavní místní průvodce, náš rybolovec, který se tady s námi pohyboval všude po celou dobu pobytu tady v Amazonii. Na rozloučenou a na památku na bolívijskou pampu jsme od něho všichni dostali malý náhrdelník z krokodýlích, pardon paní Bertho, z aligátořích zubů. Odrážíme od břehu a jede se! Tentokrát naposled, tentokrát se už sem do kempu nevrátíme. Některým z nás je to líto. Bylo nám tu dobře a hezky.
obrázek Loučíme se i s želví hrou na poskládanou
S pampou se tedy loučíme. Aspoň v duchu máváme všem těm aligátorům a kajmanům, kapybarám, ptáčkům zpěváčkům i dravcům, žlutohnědým opičkám i růžovým delfínům, čápům i volavkám, poskládaným želvičkám, i všem ostatním tvorům a tvorečkům, které jsme tu měli možnost vidět a poznat tak jejich prostředí, kde žijí. "Ještě tady, tamhle jsou! Otočte se na druhou stranu! Tamhle se podívejte, hele!". A tak se dívám. Třeba zrovna tihle jsou poslední, které vidím.
Cesta dolů po proudu netrvala ani zdaleka čtyři hodiny, jako předevčírem nahoru. Jednak se při vědomí toho, že na nás čekají džípy, nikde nezastavovalo, jednak to dolů po proudu jde rychleji. A navíc jsme skoro nikde neuvázli. Nevezli jsme žádné zásoby a snad jsme i při té výborné kuchyni, kterou se nám místní Bolívijci prezentovali, trochu v pampě zhubli a něco tu v tom vedru vypotili. Zkrátka to loučení s říčkou Yacumou uteklo hodně rychle. Za dvě hodinky jsme vystupovali na stejném místě, kam jsme před dvěma dny k Yacumě přijeli. Džípy tu už na nás čekaly. Měli jsme krátký čas i na malé občerstvení v místním kiosku. Přece jenom po včerejším večeru byla žízeň o maličko větší, než jindy. Ještě následuje rozloučení s hlavním průvodcem, rybářem i lodivodem, který nás tu měl po celé ty tři dny na starosti. Staral se o nás opravdu skvěle. Pak už rychle nasedáme do džípů. Tak ještě se naposledy ohlédnout, a odjíždíme z pampy už nadobro.
Do Rurrenabaque jsme se odtud vraceli po stejné, stejně prašné, a stejně nerovné a široké silnici, jako předevčírem. A byla to taky stejná přibližně tříhodinová třasojízda. Člověka tu napadne, jak to na takovéhle silnici asi vypadá v období dešťů. To tu musí být namísto oblaků prachu hromady bahna a bláta. Bůhví co z toho je horší.
obrázek Náměstí v Rurrenabaque před hotelem
V Rurrenabaque jsme se ubytovali v nevelkém hotýlku na jakémsi náměstí. Zrovna tam probíhaly práce na parkové úpravě, takže ve středu náměstí byly hromady hlíny, písku, prken a dlažebních kamenů. Asi dvě ulice od náměstí se na jedné straně terén začínal zvedat někam ke špičatým zeleným hustě zarostlým kopečkům, na straně druhé pak byla v dohledu řeka Beni. Hotýlek byl příjemný s útulnými pokojíky, s altánkem a několika zavěšenými sítěmi uprostřed krásně upraveného dvorku s množstvím zeleně a květin. Večer byl poznamenán výpadkem elektrické energie. Prý je to tu častý jev. Trochu mi to vadilo. Zejména proto, že už jsem potřeboval dobít baterie. za předešlé dny všechny prakticky vybité.
Naše krátká večerní procházka po ztemnělém Rurrenabaque měla ale díky tomu takovou zvláštní a tajemnou atmosféru. Bylo tu živo. Rurrenabaque je turistické centrum pro celou širokou oblast, a množství místních obchodníků odpovídalo počtu turistů. Skoro všechna doprava se tu odehrává na motorkách, auto je vidět málokdy. Jen jsme těžko chápali, jak může v té tmě pořád fungovat místní tržnice, kde jsme my neviděli absolutně nic, abychom si mohli něco vybrat, a kde bychom ani neviděli, čím budeme platit. Sem tam nějaká ta baterka nebo čelovka situaci moc nepomohla. Kupodivu jsme se ani moc nebáli. Asi proto, že byla tma úplně všude, a tak bylo vlastně úplně jedno, kde zrovna jste.
Při procházce jsme zabrousili i k velké řece Beni, dominantnímu vodnímu toku téhle bolívijské stejnojmenné provincie. V Rurrenabaque se řeka Beni stáčí v dlouhém a širokém zákrutu k městu a rozlévá se odtud do ještě větší šíře dál do amazonské roviny. Při pohledu na její kalnou a temnou hladinu myslíme na to, zda nám vydrží počasí a jestli budeme moci zítra odletět. Jinak bychom museli absolvovat čtyřiadvacetihodinové kodrcání do La Pazu po stejně hrozných silnicích, na jakých jsme se natřásali i dnes. Byť jen pouhé tři hodiny.

15. den - 30. září
<<  Zpátky v La Pazu  >>

obrázek Ranní houpací nálada v hotelovém altánu
Krásné slunečné ráno jen s občasnými bílými obláčky napovídá, že náš let do La Pazu by se mohl konat bez problémů. Alespoň tedy, co se počasí týče. Kdo ví, jak to bude s podvozkem. Po snídani máme do odjezdu ještě trochu času. A tak s Líbou obsadíme dvě houpací sítě v altánku a dáváme si houpavou pohodičku.
obrázek Líba připravená k odjezdu na letiště
Tyhle sítě jsou úplně jiné, než ty v pampě. Jsou o hodně pevnější a látkové, takže nemáte po chvíli ležení vytlačený vzorek sítě na zádech. Vláďa se po chvíli taky přidal k nám a přišel se ještě zhoupnout. Měl dobrou náladu a vítězoslavný a spokojený úsměv, že si jednu takovou síť taky opatřil. Bude se mu hodit na chalupu. Jednu vrásku mu však dělalo pomyšlení, jak se mu to do jeho báglu všechno i s tímhle dost objemným balíkem vejde, až tam bude muset přibalit všechny věci, které zanechal na hotelu v peruánském Punu. Na druhou stranu ovšem taky ještě dlouho přemýšlel o tom, jestli mu bude jedna síť stačit a jestli nemá rychle vystartovat do obchodu koupit ještě druhou.
obrázek Letištní samoobslužný bar v Rurrenabaque
I Vláďův batoh se sítí, podobně jako i všechny ostatní, nakonec putuje na střeše mikrobusu na letiště. Tady pak naše zavazadla nakládají do útrob stejného letadla, jakým jsme přiletěli sem. Čekáme na odlet a koukáme jako vyjevení na osamělého cyklistu, který se vynořil z houští na druhé straně travnaté plochy a vede pěšky kolo napříč přistávací drahou. Zatímco kousek od něho stejným směrem míří přes letiště párek koní se dvěma hříbaty, personál nevzrušeně pokračuje v letové přípravě. A piloti? Ti poklidně popíjejí svou ranní kávu v oprýskané zelené prkenné boudě, na které je velkými písmeny hrdě napsáno "SNACK AEROPUERTO".
obrázek Pohled z okénka při přeletu andských velikánů
Při letu do La Pazu jsem tentokrát seděl blízko za pilotní částí, hned ve druhé řadě. Díky tomu jsem také o moc líp viděl ven. Okénko u sedadla přede mnou nebylo ani špinavé ani zarosené. Moje okénko už bylo sice horší, ale pořád ještě jím bylo na zasněžené vrcholky Kordiller pod námi docela dobře vidět. Okénky za mnou ale už nebylo vidět skoro nic. Start, i celý let proběhly tentokrát docela bez problémů. Piloti si dokonce našli čas i na to, aby si během letu přečetli nějaký časopis. Po padesáti minutách jsme šťastně přistáli v La Pazu. Nadmořská výška tu nezpůsobila nikomu žádné problémy, asi jsme ze za ty tři dny v pampě ještě neodaklimatizovali. Obtížnějším dýcháním a citelným chladem, přestože sluníčko se na obloze docela snažilo, už nikdo z nás překvapen nebyl. Už to známe. Už jsme tu přece byli.
obrázek Obchůdky Čarodějnického trhu v sousedství lapazského hotelu Fuentes
V La Pazu při cestě z letiště zastavujeme znovu na známé vyhlídce kousíček pod náhorní plošinou s předměstím El Alto. Výhled na město je tentokrát za plného sluníčka. Podruhé už pro nás není takovým překvapením. Ani nenavozuje takovou náladu, jako když byla celá kotlina La Pazu přikrytá těžkými olověnými mračny. Ani fotografie nejsou z dnešního dne takové, jako ty minulé. Je před polednem, trochu protisvětlo, sluníčko se hodně odráží zezdola od střech přímo proti nám. Prostě nic moc. Zato naproti jsou v dáli překrásně vidět bíle zářící zasněžené hory. To jedině je něco nového, co jsme předtím neviděli.
Paní Bertha dodržela slib a ubytovala nás tentokrát v jiném hotelu, opravdu mnohem lepším. Umístění našeho nového hotelu bylo shodou okolností takové, že průchod k hotelové recepci se nacházel zrovna v ulici, do které jsme se při první návštěvě La Pazu báli jít dál. Hotel se jmenoval Fuentes, a byl umístěn dva bloky za katedrálou San Francisco, poblíž ulice Sagarnaga se spoustou obchůdků se suvenýry, v samém centru La Pazu a v sousedství Čarodějnického trhu. Byla to asi čtyřpatrová budova kolem jakéhosi dvorku s několika krámky, k nimž se šlo asi třicetimetrovým průchodem. Naše pokojíky byly světlé, čisté a útulné. Tahle změna hotelu se určitě podařila. Všichni jsme si ji moc pochvalovali. Rozdíl v kvalitě hotelu a našeho ubytování byl více než zřetelný. Tady to bylo bez naprosto chybičky.
obrázek Výhled na La Paz z hotelových balkónů
Odpoledne máme osobní volno, které začínáme tím, že si hledáme restauraci na oběd. Jedna nás zaujme. Docela se nám líbí a budeme tu prakticky sami. Alpačí stejky, které si objednáváme, jsou sice dobré, ale tentokrát trochu tužší. Tady moc velké spropitné nebude.
obrázek Zastavěné strmé svahy lapazské kotliny
Po obědě se vracíme na hotel a dáváme si krátký odpočinek. Z hotelových balkónů, zejména z horních pater, je překrásný rozhled na okolní město, na protější stráň zastavěnou malými domky,
obrázek Zaledněný horský masiv Illimani na obzoru za La Pazem
k nimž nevedou normální ulice, ale nejvýše široké schodiště. Člověk tu tak přemýšlí o tom, jak tady něco stěhují. Třeba skříň nebo ledničku. Ty svahy jsou hodně strmé. Za kotlinou, na východním obzoru města, nádherně fotogenicky osvětlená září odpoledního slunce, sedí nad La Pazem zaledněná horská skupina Illimani dosahující výšky téměř 6500 m nad mořem.
Pak se znovu procházíme okolními uličkami města, sem a tam, nahoru a zase dolů. Tentokrát se už do žádné ulice nebojíme, už jsme přece jenom trochu otrkanější. Katedrála San Francisco, kam jsem se chtěl ještě jednou podívat, je teď zavřená. Smůla. V La Pazu vládne čilý pouliční shon, ozývá se divoké troubení klaksonů
obrázek Líba s Vláďou zírají, jak se v Bolívii prodávají brambory
nebo volání pouličních prodavačů. Po hlavních ulicích
obrázek Bolívijská žena na lapazské ulici
se ženou auta jedno za druhým. Často jsou to staré a otřískané pixly, ale najdou se taky nejnovější modely všemožných značek. Vláďovi se moc líbí americké autobusy značky Dodge. Jeho nadšení dostoupí vrcholu, když na Náměstí Hrdinů objevujeme jeden žlutý, který svítí novotou, jako by právě sjel z výrobní linky. Mezi tím vším automobilovým provozem pak vidíte proplétat se spoustu lidí a zvlášť Indiánek s jejich typickými kloboučky. Některé ženy v La Pazu nosí na zádech pestrobarevný látkový tlumok, jiným zase za hlavou klimbá malá hlavička spícího děcka. Procházíme dál kolem všelijakých obchodů, krámků i tržnic, jiní prodavači nám zase nabízejí své zboží přímo na ulici. Všude nás stále překvapují nové a nové věci. Někde kupujeme burské oříšky, které mají červenou šlupku. Jinde zase vyjeveně koukáme na prodavače brambor, který má své zboží naprosto neuvěřitelným způsobem roztříděné. V každém košíku jsou brambory jedné barvy a druhu, bílé, hnědé, žluté, červené i černé, ale kulaté jsou zvlášť od šišatých, podlouhlých či oválných. Navíc je ještě v každém košíku právě jedna velikost, jako když ty brambory vyrábíte přes kopírák. Ty jen o maličko větší nebo menší, jsou už vedle, v sousedním koši. Procházku končíme kvůli zítřejšímu programu poměrně brzy, ale volné odpoledne nám uteklo nečekaně rychle. La Paz v nás ale každopádně zanechává silné a zvláštní, neopakovatelné dojmy, na jaké lze jen těžko zapomenout.

16. den - 1. října
<<  Silnice smrti: nahoře sníh, dole banány  >>

Ráno jsme vstávali hodně brzy. Ale když v těchto nadmořských výškách stejně moc nespíte, tak to nikomu nevadí. Máme před sebou cestu do Coroica. Podle původního programu bychom tam měli spát, ale paní Bertha tady změnila režii. Ještě dnes se vrátíme zpátky do La Pazu. Vláďa, který si už v Praze objednal jízdu na kole, pořádně brblal, protože kolo mu paní Bertha nekompromisně zrušila. Věděl to už z Limy, od samého začátku, a nejpravděpodobnější důvod byl ten, že byl sám, jediný. Vláďa se od té doby snažil přesvědčit někoho dalšího, kdo by se k němu třeba přidal, aby se kolo do Coroica uskutečnilo. Někdo jevil chvílemi ochotu se k němu přidat, ale nakonec k žádné dohodě a tudíž ani ke změně programu nedošlo. A tak Vláďa jen mručel a bručel. Stěžoval si, jak se na to celou dobu těšil, a jak mu to záviděli všichni jeho cyklističtí kamarádi. Tomu věřím. Ti, co rádi jezdí na kole, asi jen málokde na světě se najdou místo, kde se dá sednout na kolo a jet šedesát kilometrů pořád s kopce dolů.
Vyjeli jsme mikrobusem a jelo se asi hodinu do kopců za La Pazem, kde jsou domečky ve stráních stále menší a chudší. Mikrobus byl dost malý, moc místa na nohy ani na batůžky v něm nebylo, i když až dosud jsme vždycky měli pohodlné cestování. Tady to ovšem byla jiná. Jedeme na Silnici smrti. A čím menší auto, tím prý lépe. Už hodně nahoře, na samém okraji La Pazu, kde domečky značně prořídly, projíždíme jakousi kontrolní stanicí. Paní Bertha nás postupně seznamuje s tím, jak to tady, na začátku Silnice smrti, chodí. Kontrolují tu prý namátkou technický stav vozidel. Na té velké ceduli můžeme vidět seznam toho, co není možno po silnici dopravovat. Jsou to zejména věci, přístroje a chemikálie potřebné pro výrobu kokainu, samozřejmě i kokain samotný, nikoli však rostlina koka. Tahle silnice je jediná cesta vedoucí z La Pazu a z náhorní plošiny nad ním dolů do bolívijské džungle. A tak se po ní vozí pochopitelně úplně všechno. Kdybychom se my z Rurrenabaque nemohli vrátit letadlem, vrátili bychom se do La Pazu také právě po téhle silnici. A ještě jsme se dozvěděli jednu zajímavost. V Bolívii mají tři druhy řidičského oprávnění, na Silnici smrti však může řídit jen ten, kdo má ten nejvyšší stupeň a navíc prý musí mít ještě desetiletou řidičskou praxi. Na tom kontrolním stanovišti byl ale vcelku klid, na nějaké důkladné kontroly to tu moc nevypadalo. Možná to bylo tím, že ještě moc brzy ráno. Nebo tím, že je tu Bolívie.
obrázek Ranní horská scenérie sedla La Cumbre s kameramanem Honzou sedícím u sněhové závěje
Když jsme definitivně opustili La Paz, zastavili jsme v nejvyšším bodě naší dnešní cesty. Sedlo La Cumbre leží v nadmořské výšce kolem 4750 m. Byť byla obloha nádherně blankytně modrá, o půl osmé ráno tu byla zima jako v márnici. Některým slabším jedincům, jako třeba Líbě, začaly cvakat zuby. Než jsme se rozhodli vystoupit na nevelký kopeček se sochou Krista, odkud se dá čekat o něco lepší rozhled, všichni se omotáme větrovkami. Teplo opravdu vypadá docela jinak. Na okolních kopcích i na stráni před námi leží sníh. Dole pod námi v malém dolíku, kolem něhož jsme přijeli, vidíme nevelkou vodní plochu. Při bližším zkoumání se zdá, že je to přehrada, i když jen s minimem vody. Hráz na druhé straně dolíku je totiž prakticky celá na suchu, zcela mimo vodní hladinu. Honza si na chvíli sedl hned vedle nějakého sněhuláka a kameruje okolí.
obrázek Začíná dlouhatánská cesta dolů
Přímo před ním pod strmým skaliskem, na opačnou stranu od vodní nádrže, začíná údolí, po jehož úbočí se vine v několika táhlých zatáčkách krásná skoro nová asfaltová silnice. Vláďa opět hořekuje a lituje, že tu nemůže sjíždět na kole. Ano, tady by se jelo krásně. Jiná silnice, ale už prašná, pak klesá v mnoha ostrých serpentinách doprostřed údolí, kde se ztrácí za skalnatým výběžkem.
obrázek Líba obchází živé jihoamerické hovězí širokým obloukem
Ze sedla La Cumbre pokračujeme pak necelou půlhodinku. Zastavujeme před tunelem, který vede skrz úbočí jakési hory. Tady už silnice nebyla tak nová a tak dokonalá, nicméně stále to byla slušná asfaltová silnice. Krátce jsme se prošli. Tunel po bývalé štěrkové cestě obcházíme okolo skály. Máme hezký výhled na údolí, kde se dole jeho středem klikatí prašná cesta. Potkáváme tu několik krav i domorodců. Za tunelem pak několik Bolívijců spravuje náklaďák, zatímco ženy je společně s dětmi pozorují. Jsou pohodlně usazené v trávě na okraji silnice a na hlavách mají barevné pletené čepice. Za tunelem jdeme ještě pár set metrů dál po silnici k polorozpadlým chýším. Tady nahoře kolem silnice se chýše proměňují na stánky s občerstvením pro projíždějící turisty i domorodce. Těch, které jsou v tuhle dobu otevřeny, je jen pár. Je ještě brzy. Přesto u jedné chatrče nabízejí opečené klobásky. Ty jsem jinak ani v Peru ani tady v Bolívii nikde neviděl. Klobásový deficit po šestnácti dnech na cestách mě přesvědčil, abych jednu klobásku zkusil. I proto, že mi něco teplého do žaludku prospěje. Stále je totiž docela chladno. Klobáska je dobrá, určitě lepší, než valná většina těch moučnatých hrůz, které se pod názvy klobása či párek prodávají u nás. Asi tu bude mouka dražší a cennější, než maso. Krávy jsme před chvílí potkali, ale obilné lány, ba dokonce ani malá terasovitá políčka, nikde vidět nejsou. Líba si taky kousla a řekla své obvyklé nic neříkající "Hmm!". Líbu ale skoro nikdy žádná klobása neomráčila. A tak zatímco jsem spokojeně kousal malou a dobrou klobásku a rozmýšlel se, nemám-li si dát ještě jednu, obhlížel jsem zdejší stánky a chatrče táhnoucí se od silnice po stráni dolů. Je téměř neuvěřitelné, jak tady nahoře, ve skalnatých horách, a v takových barabiznách, daleko od všech civilizačních vymožeností a měst, může vůbec někdo žít a bydlet. A jak si tu hledají živobytí? Že by výroba a pašování kokainu?
Asi za dalších dvacet minut jízdy jsme znovu zastavili. Tentokrát v nějakém sedle. Bylo odtud vidět, že silnice, která se až sem zařezávala do svahu levou krajnicí, vede odtud do vedlejšího údolí. Kolem nás byl skoro na všechny strany překrásný rozhled na sluncem ozářené stráně a vrcholky hor. Některé se tak trochu, jakoby stydlivě, schovávaly do bílých obláčků, které se rychle posouvaly od jednoho vršku k jinému.
obrázek Život v bolívijských horách: bosé nohy v trávě, kulich na hlavě
Přímo před námi se pak z bílé páry občas vynořilo bizarní skalisko stojící na horizontu blízké hory jako vztyčený prst. Dámy nechť mi prominou, ale ony použily ještě trochu jiné přirovnání. Jistě všichni vědí, jaké. Co bylo ale zajímavější, že i tady, vysoko a daleko v horách, žili lidé. Stálo tu několik chatrčí či kůlen s plechovou stěnou, a mezi tím nápadně vynikala čerstvě postavená cihlová zeď. Myslím, že patřila k novostavbě nějakého maličkého domku. Dole pod námi se rozkládalo hluboké údolí s příkrými a téměř kolmými svahy, které v zákrutech kopírovala ostře zaříznutá úzká silnice. Silnice smrti.
obrázek Kousek Silnice smrti při pohledu shůry s kamiónem, který se právě minul s protijedoucím autem
Tahle silnice vypadala opravdu dost divoce. Ale teprve až tam, až na ní, člověku dojde, proč se téhle silnici říká Silnice smrti a proč se pokládá za tu nejnebezpečnější silnici na světě. Paní Bertha nám hned tady vysvětlila, jak to tu chodí. Kousek odtud končí asfaltová silnice. Dál pokračuje prašná a dost úzká cesta, na které se jako na jediné silnici v celé Bolívii jezdí vlevo. Jsou k tomu dva důvody. První je, že ten, kdo jede dolů, má volant vlevo, hranu silnice na svahu má rovněž po levé straně, a to mu umožňuje lépe okraj silnice sledovat. Druhý důvod je, že při jízdě dolů se přece jen vozidlo snáze ovládá. Kdo jede nahoru a za mokra, zejména v období dešťů, se nesmeká a neprokluzuje hned na samém kraji propasti. Opět jsme pohlédli dolů na silnici klikatící se před námi. Po stráních kolem silnice už byla dost hustá tropická vegetace, po sněhu samozřejmě ani památka. Právě v tom okamžiku můžeme sledovat, jak se dolů jedoucí kamión vyhýbá v zatáčce nějakému většímu osobnímu autu. Opravdu jeli oba vlevo. Řidiči kamiónu nezbylo, než pěkně nad tou propastí zacouvat zpátky do kopce. To je prý další pravidlo. Vyhýbá se zásadně ten, kdo jede dolů. "A tam my teď pojedeme taky!", ujistila nás paní Bertha, a začala nás popohánět do auta, abychom jeli dál. A Vláďa si nezapomněl opět zabrblat, že tu nemůže jet na kole.
obrázek Dopravní značení upozorňující na nějaké ty zatáčky
obrázek Další hezký úsek Silnice smrti
A teď to začne. Následující něco více než hodinku cesty si opravdu užíváme jízdy po Silnici smrti. Byla úzká na jedno auto, jen sem tam se rozšířila, aby se bylo kde vyhnout. A nikde žádné zábrany, žádná svodidla, a jen naprosto výjimečně se objevil nějaký žlutočerný plechový či železný patník. V několika místech byla silnice vyspravená nějakým betonem. Bylo očividné, že se tu svah utrhl i s kusem silnice. Já jsem seděl vlevo hned za řidičem a tak jsem velice dobře z okénka viděl, jak častokrát balancujeme na samém okraji srázu hlubokého několik set metrů. Přes trochu mrazení jsem si to ale docela užíval. Věřím však, že někteří jedinci se slabším zažíváním by tu mohli mít potíže. Ta díra pode mnou se zdála nekonečná, stejně jako ta silnice. Bylo to úplně k nevíře, jak dlouho a daleko jsme jeli, a přitom to bylo pořád dolů, dolů, a zase dolů.
obrázek Jeden z přístřešků pro "semaforistu"
Okénko jsem občas i otevřel, abych se mohl vyklonit a nebo udělat fotografii. Provoz tu byl dost značný. Nejezdilo sice úplně auto za autem, ale zpět k místu, kde se bylo možno vyhýbat, jsme couvali každou chvíli. Nebo mi to tak alespoň připadalo.
obrázek Procházka pod vodopádem, abychom si to pěkně užili
To se pak zajelo opravdu až za samotný krajíček srázu a za mnou z auta se přitom začaly ozývat všelijaké málo srozumitelné výkřiky a zvuky, které by češtinář vesměs zařadil mezi citoslovce a na která by se jen ztěží hledala správná písmenka pro jejich zápis. Silnice se točila přesně podle členitého svahu, chvíli sem, chvíli tam, a pak zase obráceně. O zatáčky, do nichž nebylo vidět, nebyla nouze. V některých jsme museli dost prudce brzdit, když jelo zrovna něco proti, v jiných bylo vidět místní domorodce, zejména mladé chlapce, jak mávají velkým červeným či zeleným terčíkem. To sloužilo jako semafor tam, kde byla opravdu prudká a nepřehledná zatáčka. Mě jenom napadlo, jak se sem asi dostávají, když tady už žádné obydlí nebylo široko daleko. Snad nepřespávají pod tím přístřeškem na čtyřech kůlech, který se většinou v takových zatáčkách také nacházel? Často měla silnice i mokré úseky. To když z některé stráně tekla voda, nebo dokonce padala na silnici jako vodopád odněkud z výšky. V jednom takovém místě jsme si vystoupili a šli kousíček pěšky. Tady byla pod námi stěna úplně kolmá, nahoru také, a ve výšce nad námi byl převis, odkud na nás padal opravdický vodopád. Voda hustě crčela shůry velkými kapkami, jako kdyby lilo. Tekla přes silnici, i po ní, a tvořila tu četné kaluže a potůčky. V tuhle chvíli jsem byl moc rád, že tudy nejedu na kole. Nejsem řidič, a tak jsem zvyklý věřit tomu, kdo sedí za volantem. A tenhle bolívijský chlapík v černých brýlích byl opravdu dobrý. Na rozdíl ode mne se ale všichni ostatní shodli na tom, že by tu raději jeli na kole. Asi jako řidiči vědí proč. Ale já, když nemám řidičák, mám taky svou pravdu. Já bych se tu zase bál na kole, přinejmenším bych rozhodně nebyl ve své kůži a v pohodě, jako teď. Ať tak či tak, pro nás pro všechny to byl rozhodně silný zážitek. Líba pak ještě dlouhou dobu tvrdila, že něco takového už nikdy nechce zažít. Silnice smrti je prostě silnice, kde ten název má své opodstatnění. Tak co byste čekali? Je přece jasné, že to nebude žádná dálnice. A jak nám říkali hned zpočátku, spadne tu za rok prý jen asi pět autobusů, a to jen v období dešťů! Dno údolí je tu divoce zarostlé tropickou zelení, takže pozůstatky nějakých havárií tu vidět nejsou. A nic prý zezdola neuklízejí a nevytahují. Nemají jak.
obrázek Líbo, netrhej tu koku, všichni tě vidíme!
A tak jsme sjížděli pořád dolů a dolů. Když jsme znovu zastavili, bylo už před námi na protějším kopci přes příčné údolí vidět městečko Coroico. Paní Bertha nás znovu vytáhla z mikrobusu. Někteří byli celí ztuhlí. Nevím, zda z toho sezení v malém autě, nebo strachem. Někdo možná obojím. Tady už byly svahy údolí přece jen o poznání mírnější, ale při pohledu zpět byla dobře vidět délka i hloubka údolí, po jehož svazích jsme sjížděli, i výška kopců a hor, které jsme nechali za sebou. Vyběhli jsme po malé cestičce kousek do stráně. Cílem bylo podívat se na políčka, kde roste koka. Opodál byl malý domek, nad námi na stráni někdo na podobném políčku pracoval, ale jinak jsme se s nikým nepotkali. "Tak tohle je koka!", ukázala paní Bertha přímo před nás. Cože? Takováhle nenápadná a vcelku ničím nezajímavá rostlinka? Ano. Opravdu je to ta malá nenápadná rostlinka. Obsahuje ale alkaloid kokain, který má povzbuzující a halucinogenní účinky, o kterých věděli místní už dávno, už několik tisíciletí před Kristem. Požití koky zvyšuje odolnost člověka vůči námaze, zlepšuje dýchání a umožní tak lepší prokysličení těla. Ale neposkytuje mu žádné živiny. A jak jsme sami na sobě už poznali, v horách tělu pomáhá lépe se adaptovat na pobyt ve vysokých nadmořských výškách. Vždycky nám koka-čaj zatím chutnal a skvěle nás ozvěžil. Vypitím čaje z koky se ale do těla dostane jen naprosté minimum účinné látky. Zato při žvýkání lístků z koky je to již podstatně větší množství. Žvýkání je také častým zvykem mnoha místních indiánských obyvatel. My jsme ale žvýkat koku nezkoušeli. Proč? No, po pravdě musím přiznat, že nás to tam v Bolívii vlastně ani nenapadlo. Že jsme si koku ani jednou nežvýkli, to jsme si uvědomili až dodatečně v klidu domova. Snad je to tak i dobře.
obrázek Umývač židlí ve vesničce Yolosa
Další krátká zastávka byla úplně dole v údolí, v nejníže položeném místě naší dnešní cesty, ve vesničce Yolosa. Pomalu jsme se prošli po mostě přes široké kamenité koryto, ve kterém v této době ale teklo vody jen nepatrně. Místní ovšem i to málo zrovna využívali k mytí či praní. Vesnička samotná se sestávala z několika polorozpadlých chatrčí, a několika málo cihlových domků. Kolem silnice pak bylo několik malých kiosků se stolky, ze kterých za námi rychle vyběhlo několik domorodců, někteří s pomeranči, jiní s banány nebo s Coca-Colou, a snažili se nám alespoň něco málo prodat. Asi jsme přijeli dost nečekaně. A možná mezi prvními. Cyklisti zřejmě dorazí ještě o něco déle. Podle několika prázdných stojanů na kola se dalo poznat, že cykloturisté přijíždějí později a budou ještě někde za námi. "A tamtudy", ukazuje paní Bertha po řece níž, kde se právě v oblaku prachu řítí po jiné silnici nějaký náklaďák, "tamtudy bychom přijeli z Rurrenabaque, kdybychom nemohli letadlem". Na konci mostu přes řeku jsme objevili dřevěnou tabulku s informací, že se nacházíme v nadmořské výšce 1170 m.
obrázek Banánový květ v Coroicu
No maucta! To je teda rozdíl! Před necelými třemi hodinami jsme ještě byli skoro o 3600 metrů výš. Zatímco tam nahoře byl sníh, tady dole koukáme, jak tu okolo rostou či kvetou banány a pomeranče.
obrázek Tukan v kleci
Po velkými kameny dlážděné cestě jsme pak vystoupali přímo do městečka Coroico. Zastavili jsme na náměstí, prošli se půlhodinku po městečku, dali si lehké občerstvení a mikrobus nás zavezl kousíček za město. Tady jsme si dali další jen o trošku delší procházku. Paní Bertha nás vedla kolem domků, kde jsme mohli vidět, co všechno tu pěstují. Od citrusových plodů, tedy pomerančů a citronů, přes banány, až po kávové boby. Oranžový pomeranč a kávové boby jsem viděl na stromě poprvé v životě. Pomalu minulo poledne. Oběd jsme měli v restauraci, kde byl i bazén. Využila ho však jen Barbara, která asi jediná měla sebou plavky. Podle původního programu jsme měli mít v Coroicu nocleh, a zřejmě to mělo být tady. Ubytování tu podle programu mělo s bazénem být a k téhle restauraci přiléhala dlouhá ubytovací budova. Ale my jsme tady dnes už spát neměli. Čeká nás ještě teď cesta zpátky a na noc budeme zase v La Pazu. K obědu jsem si dal hovězí stejk. Podle jeho tuhosti bych ovšem hádal, že byl snad ze zkamenělé krávy. Nebo přinejlepším z pravěkého buvola. A to jsem na něj musel ještě skoro hodinu čekat. Naštěstí měli v areálu restaurace a okolo bazénu několik papoušků a tukanů, na něž jsem se mezitím mohl zajít podívat a ukrátit si tak čekání jejich pozorováním.
Hned po obědě ovšem paní Bertha spěchala s návratem. Prý později odpoledne padá a houstne mlha, takže čím dříve vyjedeme, tím lépe. Na zpáteční cestu jsme se vydali okolo půl třetí. V Yolose už pár kol ve stojanech bylo, někdo tu tedy na kole skutečně jezdí. Mlha postupně opravdu přišla. Čím více jsme stoupali nahoru, tím jí bylo více.
obrázek Návrat z Coroica do zamlžených hor nad La Pazem
Ale zatím nás zahalovala jen v některých krátkých úsecích cesty a nebyla ani příliš hustá. Viditelnost na silnici byla dobrá, jen do dálky bylo vidět trochu hůř. Cáry mlhy se povalovaly zatím spíše jen nahoře po vrcholcích okolních kopců. Jízda zpět byla mnohem klidnější než ráno. Nejeli jsme už na okraji srázu a přednost nám dávali ti, co jeli proti nám dolů. Žádné cyklisty jsme teď už nepotkávali. Po chvilkách jsem trochu podřimoval. Zastavili jsme už jen na té "klobásové" zastávce na protažení a občerstvení. A taky na "baňos", jak se tu říká toaletám. Okolní hory a svahy se přikrývaly bílými oblačnými polštáři, a nad námi se čím dál víc zatahovalo. Mlha a mračna prý postupně spadnou níž a zahalí tak celou Silnici smrti, která tady už ale byla zase krásnou asfaltkou. Taková se tu prý staví celá až dolů do Coroica. Bude mnohem bezpečnější, s mnoha mosty a tunely, a buduje se někde na druhé straně kopců, v druhém údolí. Je to náročné, drahé, a jsou tam prý nějaká zdržení a problémy ohledně financování a vlastnictví pozemků. Minuli jsme zdárně sedlo La Cumbre. Odtud už cesta vedla dolů, směrem k La Pazu. Tam jsme přijížděli v podvečer, asi kolem půl šesté. Bylo tu jasno, ale chladno. Sluníčko se krčilo už hodně nízko.

17. den - 2. října
<<  Slavná Sluneční brána a loučení s Bolívií  >>

Brzy ráno jsme opustili La Paz a jeli po Panamerické dálnici vstříc slavnému Tiwanaku, poslednímu místu, které ještě máme v Bolívii navštívit. Pak už se vrátíme zpátky do Peru. Cesta netrvala dlouho,
obrázek Kostelík ve vesničce Tiahuanaco
do Tiwanaku to je z La Pazu jen asi 80 kilometrů. Nejprve nás dovezli do vesničky Tiwanaku na náměstí, kde jsme se nakrátko zastavili. Velké náměstí je celé dlážděné červenými pískovcovými kameny. Na jeho východní straně stojí kostelík postavený ze stejného červeného pískovce, momentálně bohužel zavřený. Ještě není devět hodin, což je tu asi brzy ráno. Náměstí vypadá jako po vymření. Rozhodně tu polehává více psů, než kolik tu chodí lidí. A tak se rozhlížíme jen chvilku.
Tiwanaku, jinak místním názvem též Tiahuanaco, je nejznámější bolívijské archeologické naleziště, politické a duchovní centrum a hlavní město kdysi mocné předkolumbovské říše, první známé říše v oblasti jezera Titicaca. Prohlídku ruin jsme začali návštěvou muzea.
obrázek Před muzeem v Tiwanaku
Bylo přesně devět hodin a právě tu otevírali. To mi umožnilo i přes přísný zákaz přece jenom alespoň pár fotografií udělat. Zdaleka ne všichni strážci byli už na místě. Dokonce to dost dlouho vypadalo, že než se dostaví pokladník, budeme už zase venku. Nakonec se jim přece jen podařilo nás úspěšně zkasírovat. V muzeu bylo vystaveno několik monolitů a soch, a množství ukázek keramického a jiného umění z místního archeologického naleziště.
K vlastním ruinám jsme se pak dostali přes koleje kolem malého nádraží jako vystřiženého z nějakého amerického westernu. Vede tudy prý nejvýše položená železnice na světě a nějaký vlak tu jezdí údajně asi dvakrát do týdne. Nejvýš položená železnice to už dnes ale nebude. Od července 2006 patří myslím tohle "nej" nové trati spojující Čínu s Tibetem.
obrázek Zdi kolem chrámové plochy Kalasasaya
Přístup do areálu byl situován kolem několika monolitických soch. Další monolity, asi známější i zajímavější, jsme pak našli obehnané ostnatým drátem na místě zvaném Kalasasaya. To je vyvýšená plošina obehnaná kamenitou zdí z červeného pískovce, původně posvátný chrám zasvěcený Slunci. Zeď tvoří slícované kameny umístěné mezi obrovské kamenné stojící kvádry. Chvíli jsem se na plošině Kalasasaya musel rozhlížet, než jsem konečně objevil i slavnou a světoznámou Sluneční bránu. Stála až v zadním rohu chrámu a vzhledem k velikosti celé plochy chrámu vypadala velmi nenápadně. Já ji čekal o něco větší. Ale když přijdete blíž, hned bránu poznáte. A tak malá zase není. Je asi tři metry vysoká a okolo čtyř metrů široká. Byla vytesaná z jednoho velikého kamenného bloku,
obrázek Symbol Slunce na známé Sluneční bráně
ale vidíme, že je prasklá a rozlomená na dva kusy. Uprostřed nad vstupním otvorem se nachází ona slavná a výrazná reliéfní figura symbolizující Slunce s jeho paprsky. Po povrchu okolo je pak brána pokryta různými vyrytými vzory.
obrázek Monolit Ponce
Brána Slunce je také dokola obehnána ostnatým drátem, přestože domů si ji nikdo jen tak jednoduše neodnese. Váží totiž více než čtyřicet tun. Vzhledem k tomu, že původně byla vytvořena z jednoho kusu kamene, je to docela dost.
Stáli jsme právě na plošině nedaleko známého zachovalého monolitu který se nazývá Ponce. Je to figura člověčí podoby, ale vypadá tak trochu jako robot. Socha je celá pokrytá rytinami, které tvoří spleť čar, čtverců, trojúhelníků, koleček i jiných symbolů. Viděli jsme odtud, že branou po původních vstupních schodech chrámu Kalasasaya se dolů jít nedá. Průchod tudy byl zakázán. Museli jsme se tedy vrátit až zase úplně na druhou stranu a sejít dolů z plošiny tam. Vystoupali jsme pak nejdřív na malé návrší, které původně bývalo pyramidou. Tam jsme se na pár okamžiků zastavili. Pod námi bylo vidět několik čerstvě vykopaných příkopů a odkrytých kamenů. Kousek dál pak byla velká hromada hlíny a mezi tím vším pobíhalo a na kolečku převáželo hlínu několik domorodých obyvatel provádějících tu archeologické práce. Na východ od chrámu Kalasasaya jsme ještě viděli takzvaný Polopodzemní chrám, na západě zase byly vidět zbytky jiného menšího chrámu. V nevelké dálce za ním pak bylo vidět i samotnou vesnici Tiwanaku.
obrázek Kamenné hlavy Polopodzemního chrámu
Podél zdi chrámu Kalasasaya jsme se pak dostali k Polopodzemnímu chrámu. Jeho pojmenování je dáno tím, že na rozdíl od vyvýšeného chrámu Kalasasaya je tenhle naopak zapuštěný asi dva metry pod úroveň okolního terénu. Je zajímavý také tím, že jeho vnitřní stěny jsou pokryty zabudovanými kamennými hlavami. Zpoza Polopodzemního chrámu je v ose chrámu Kalasasaya nad schodištěm za vstupní branou krásně vidět monolit Ponce, který jako by tam stál na stráži. Tenhle pohled objevil Vláďa a nedal jinak, než že ho tady musíme všichni vyfotit.
Sraz k odjezdu byl na nádraží, kde náš mikrobus čekal prakticky téměř na kolejích. Asi tu opravdu vlaky moc nejezdí, možná že už dokonce vůbec. Za chviličku jsme ovšem opět vystupovali u další části naleziště Tiwanaku, na druhé straně příjezdové silnice. u Pumí brány. Za domkem hlídače z nepálených vepřovic pak byla k vidění jen hromada všelijakých různě zpřeházených kamenných bloků a kvádrů. A tak jsme spíše koukali na copatou Bolívijku v hnědém klobouku popojíždějící se stavením kolečkem mezi všemi těmi kameny sem a tam. Zajímavostí ale určitě je, že tu prý archeologové našli kamenné bloky, které vážily více než 400 tun. Neuvěřitelné. Proti tomu je celá slavná Sluneční brána šidítko pro mimina!
obrázek Jeden z posledních pohledů na bolívijskou část jezera Titicaca
Další cesta pak už vedla k hraničnímu přechodu podél jezera Titicaca. Na krátké zastávce u jezera jsme se zadívali na krásně modré a hluboké vody jezera Titicaca. Tady jsme se s Bolívií rozloučili a naposledy jí v duchu zamávali. Přesto, že nás paní Bertha připravovala na to nejhorší, bylo nám tu fajn, a rádi budeme na Bolívii vzpomínat, určitě stejně jako na Peru. Těch osm dní v Bolívii určitě stálo za to. Sluneční ostrov, bolívijská pampa, La Paz, Silnice smrti, i Tiwanaku v nás zanechaly nádherné, jen těžko zapomenutelné zážitky a vzpomínky.
Do Peru jsme se dostali přes rušný hraniční přechod Desaguadero. Hranici tu tvoří stejnojmenná řeka, která je jedinou, která z jezera Titicaca vytéká. Následovalo nezbytné vyplňování formulářů, změna času a posunutí hodinek o jednu hodinu, a přechod přes most. Tam na druhé straně za mostem na nás již čekal peruánský dopravce, který s námi pak pokračoval směrem na Puno.
obrázek Ve vesničce Juli
Ve vesničce Juli jsme zastavili u velikého náměstí s kašnou a zeleným parkem i s několika velkými kaktusy uprostřed. Kromě kostela, který byl bohužel zrovna zavřený, jsme okolo náměstí viděli obrovský kontrast tvořený polorozpadlými barabiznami a několika novějšími domy. Ale i v těch, co vypadaly, jako by měly každou chvilku spadnout, kupodivu někdo bydlel. Byly splácané z části z kamenů, z části z hlíny, a měly roztrhanou slaměnou střechu. Dovnitř jednoho z domů se vcházelo starými dveřmi, kterých jsem si nemohl nevšimnout. Velké těžké dřevěné dveře s oprýskanou barvou, celé zdobené dřevořezbou, léty však již skoro shnilé, byly zasazeny do mohutného kamenného portálu s postranními sloupy a zdobenou stříškou ve stylu římsy. Že by nějaké dávné umění starých Inků?
obrázek Budoucí peruánská fotbalová hvězda
Na širokém prostranství před kostelem se právě odehrával velký fotbalový turnaj malých Peruánců. Všechna děcka byla krásně a čistě oblečena do nových zářivě barevných dresů s velkými čísly na zádech. Ty dresy vypadaly jako pro opravdové velké fotbalisty. Na nohou něco jako adidasky, možná i opravdové, v nejhorším případě pak nové kecky. Honili se za mičudou mezi brankami, které sahaly dospělému rozhodčímu asi po prsa. Pro tahle děcka ale byly branky velké víc než dost. Několik dalších fotbalových týmů sedělo okolo, bavili se mezi sebou, sledovali hru a fandili, stejně jako zástup dospělých stojících u plotu kolem vnitřní strany náměstí. Bylo jich hodně, nespíš se širokého okolí.
obrázek Manco Capac zezadu a Líba s Vláďou zepředu na vyhlídce na Puno a jezero Titicaca
V Punu máme ubytování opět v hotelu Camino Real, kde jsme spali už poprvé. Jsme teď už taky patřičně připraveni na to, že při výstupu k našim pokojům do vyšších pater potřebují naše plíce mnohem víc vzduchu, než je obvyklé třeba v Čechách. Setkáváme se tu také se všemi našimi batohy a zavazadly, které jsme tu před cestou do Bolívie zanechali. Všechno je v pořádku. Žádné zavazadlo se neztratilo, nikomu nic nechybí. Líba, já a Vláďa pak následující volné odpoledne využíváme k vycházce po Punu, na což při první návštěvě tohohle města nebyl příliš čas.
Nejdříve jsme vyšplhali na blízký kopec, což nám doporučovala paní Bertha. Byla tu velká socha Manco Capaca, legendárního prvního Inky. Nahoře nedaleko sochy seděla tlupa peruánských mládenců, porůznu rozptýlených po skaliskách. Všichni měli v rukou nějaké trubky, trumpety, pozouny, a co já vím, jak se všechny tyhle nástroje jmenují. Každý z nich občas do svého nástroje zafoukal, jako by se něco učil nebo se cvičil. Mohlo to vypadat jako zkouška nějakého žesťového orchestru pod širým nebem. Až na to, že každý si troubil, co chtěl. Směrem, kam ukazoval Monco Capac byl za hezkého slunečného dne výhled dolů na centrum Puna s katedrálou. Vzadu za Punem se do dáli modraly vody jezera Titicaca. Na druhou stranu pak byl výhled na okolní kopce. Na tom úplně nejbližším bylo vidět mohutné schodiště a nahoře velká socha kondora. Tam už ale nepůjdeme. Zdá se to dost daleko a vysoko a už se také ozývá hlad.
obrázek Líbin alpačí guláš v osvědčené restauraci Balconas de Puno
Ještě než jsme se rozhodli něco s hladem udělat, obešli jsme kousek centrum a náměstí Plaza de Armas, a prohlédli si katedrálu z 18. století, z venku i zevnitř. Shodujeme se, že na hodně pozdní oběd, spíš ale na časnou večeři, bude nejlepší již osvědčená restaurace Balconas de Puno. Vláďa s Líbou si dobře pamatovali, kde přesně to bylo.
obrázek Vláďa před katedrálou v Punu
Já bych to, poněkud dezorientován, asi hledal trochu déle. Vláďa neměnil vyzkoušený stejk z alpaky a já jsem si ho dal také. Jen v úpravě s černou pepřovou omáčkou. Líba zkusila alpačí guláš. Všechno jídlo bylo opět naprosto perfektní. Ani tentokrát mi to nedalo, abych nevytáhl fotoaparát. K tomu pivo Cuzqueňa, podle paní Berthy údajně nejlepší peruánské pivo. Dá se s tím souhlasit. V bříšku se nám udělalo moc příjemně a tak jsme se pak vláčným tempem vrátili do hotelu, krátce před pátou hodinou. Já jsem z Internetu poslal domů nějaké zprávy. Že už jsme z obávané Bolívie v pořádku zpátky, že jsme celí, zdraví, spokojení, a že nám nechybí vůbec nic. Líba zatím přerovnávala oba batohy, abychom byli připraveni na zítra. Zítra nás čeká cesta do Cuzca, do bývalého hlavního města a centra Incké říše, a to speciálním turistickým autobusem.

18. den - 3. října
<<  Incký expres do Cuzca  >>

Ráno před snídání snášíme dolů k recepci připravené bágly, což způsobí Vláďovi menší šok, když záhy po snídani zjistí, že jeho teď už zcela plný bágl z recepce zmizel. Všichni ostatní jsme se vrhli do recepce zjistit, jak je to s naší batožinou. Všichni si oddychneme. Zmizela jen ta Vláďova. Paní Bertha zatím ještě na snídani nebyla, a tak jsem se ujal slova a se svou nedokonalou angličtinou jsem začal recepční vysvětlovat, co že se stalo. Ona to velmi rychle pochopila, a začala mluvit o tom, že ho nikdo neukradl, že do hotelu nemá přístup nikdo cizí, že jde jen o omyl a po jednom či dvou telefonátech mobilem nás ujišťovala, že batoh tu za chvíli bude. Tomu dalšímu, co povídala, jsem už moc nerozuměl. Vláďa ale nejevil ochotu tomu moc věřit, ztráta batohu se všemi věcmi ho dokonale rozhodila. A já se mu ani nedivím. My jsme s Líbou taky měli nemilou zkušenou s batohem, ale na rozdíl od nás by v případě, že by Vláďův batoh opravdu někdo ukradl, určitě nehrozilo, že on by ho ještě někdy viděl. Recepční pořád opakovala to samé, až po chvíli přišla paní Bertha. Sotva jsme jí ale stačili vysvětlit, co se děje a proč je tady ten rozruch, Vláďa při pohledu z okna zařval: "To je můj bágl!". A opravdu, nějaký Peruánec právě nesl od mikrobusu na rameni jeho batoh přímo k nám. Vláďa hbitě vyběhl a serval mu ho s ramen ještě venku. Přestože se pak už začal usmívat, ten šok na něm byl znát ještě dlouhou dobu. Nepomohl mu ani další panák slivovice, kterou jsme měli sebou jako zažívací prevenci, obvykle užívanou hned po ránu. Nakonec se ukázalo, že bágl odjel s jinou skupinou turistů na jiný autobus. Tam jim pak tenhle Vláďův bágl přebýval, a tak ho prostě a jednoduše přivezli zpátky.
Inca Express, tenhle turistický autobus, je fakt zajímavý nápad. Moc nechápu, proč někdo neudělá něco takového pro turisty třeba u nás. Já alespoň tedy o ničem podobném nevím. Je to linkový autobus s vlastním jízdním řádem, s drobným občerstvením, tedy vodou, limonádou, kávou, či čajem, podávaným stewardy přímo v autobuse. Autobus má na několika místech plánované zastávky. Peruánský průvodce cestuje autobusem společně s turisty a provází je turisticky zajímavými místy a pamětihodnostmi. Vstupenky ovšem už v ceně jízdného nejsou, a tak je ponecháno na každém, zda prohlídku absolvuje či nikoli. A jak velí ekonomické zájmy, ceny vstupného jsou na těchto místech patřičně "vysolené". Však si to turisté zaplatí, když už tady s nimi autobus zastavuje. Co však je možné k autobusové jízdence předem přikoupit, je oběd. A nebo je možné zakoupit jídlo později až v místě, kde má autobus polední přestávku. Tuhle druhou variantu jsme si zvolili úplně všichni.
Autobus byl velký, luxusní, a obsazený asi tak z poloviny. Cestovalo se v něm pohodlně a tak není divu, že jsem chvilkami podřimoval. Když jsem se tomu chtěl bránit a dát si kafe, dostal jsem něco, co spíš připomínalo hruškovou vodu. Když jsem sledoval, kolik kafe do kelímku dává, ani jsem se nedivil. Téhle stewardce by stačil stogramový sáček kávy snad na sto porcí. Později jsem udělal ještě jeden pokus a stewardku jsem poprosil o "extra super silnou" kávu. K její cti musím říct, že mi tentokrát dala asi třikrát více kávy. Ale málo platné, hrušková voda to byla pořád. Pak už jsem to definitivně vzdal a potřebu občerstvení jsem řešil vodou nebo čajem.
obrázek Venkovní expozice na upraveném "nádvoří" muzea v Pukaře
První zastávka Inca Expressu byla v Pukaře. Jméno místa je prý dáno vysokou červenou skálou nad vesnicí. Většina z nás zašla do místního muzea, někteří se však raději jen tak prošli po vesničce s typickým andským koloritem. V muzeu byla k vidění nějaká keramika zejména z červené hlíny a nějaké menší kamenné monolitické bloky. Staré a poměrně jednoduše zdobené, zjevně ještě z předinckých dob.
obrázek Sedlo La Raya a rozvodí oceánů pod zataženou oblohou
Při další asi hodinové cestě se původně jasná modrá obloha rychle zatáhla, a čím více jsme se blížili k sedlu La Raya, tím více se zdálo, že se každým okamžikem spustí liják. Horské sedlo La Raya se nachází v nadmořské výšce přes 4300 m a tvoří rozvodnici mezi Atlantickým a Tichým oceánem. Počasí tady bylo opravdu nevlídné. Během krátké zastávky v sedle La Raya se několikrát zablýsklo, podle silného a rychlého zahřmění hodně blízko. Zasněžené vrcholky okolních hor nebyly v těch těžkých olověných mracích chvílemi téměř vidět. Snad jen ty úplně nejbližší. A když pak začaly ještě ke všemu padat velké dešťové kapky, veškeré osazenstvo autobusu už vůbec na nic nečekalo. Rázem jsme byli všichni uvnitř autobusu na svých sedadlech, a pozorovali venkovní nečas jen přes autobusová okna. Pro řidiče, stewardy i průvodce to byl jasný signál, že se pojede zase dál.
obrázek Parkující luxusní Inca Express v Sicuani obklopeném pomalovanými kopci
Sedlem La Raya vedla kromě silnice i železnice. Vlak jsme ale nepotkali ani tam, ani teď později, i když takovým táhlým údolím podél trati jedeme stále dál. Podle stavu kolejí tudy ale vlaky určitě jezdí. Obloha se během necelých třiceti minut následující cesty zcela vyjasnila a nad okolními kopci vládla opět krásná jasně modrá barva. Směřujeme k městečku Sicuani, kde má být zastávka na oběd. Tam, kde nakonec zastavujeme, není ani asfaltová cesta. Široká štěrková ulice vede k blízkému kopci s několika kresbami a mnoha nápisy. Takhle a podobně nápisy a malůvkami počmárané a ozdobené kopce najdete v Peru i Bolívii skoro všude. Připomíná mi to ty naše počmárané zdi, mosty, podchody, vagóny a podobně. Tady ale malujou právě na ty stráně a na kopce. Třeba je to dáno tím, že mají svůj vzor v kresbách na planině Nazca, nebo ho vidí v proslaveném paracaském trojzubci. Jinak ale ani nevíte, je-li to reklama, politická agitka, a nebo, stejně jako u nás, jen hulvátský projev jakéhosi výtržníka. Hned u místa, kde autobus zastavil, byla restaurace. V ní se dalo sedět na venkovní zahrádce. Dali jsme si něco malého k jídlu. Vůbec nebylo potřeba mít něco objednaného a placeného předem. Zbytek času do odjezdu autobusu jsme věnovali krátké relaxaci, Líba si chtěla zase užít trochu sluníčka. Ale stejně jí to nedalo a po chvíli šla okukovat nabídku místních trhovkyň. Nejen kuchaři a hospodští se tu snažili najít nějaký ten výdělek, když sem jezdí autobus s turisty. Líba se zrovna teď rozhlížela po nějaké šále z alpačí vlny. Nenašla ale nic vhodného a kšeft se nakonec nekonal. Už jsme pak ani neměli čas jít se porozhlédnout po okolních částech městečka Sicuani. Ani nás ty okolní ulice k procházce nelákaly. U restaurace ve směru do města byl na cestě čilý stavební ruch, takže samozřejmě i plno prachu a hluku. Tam se nám prostě nechtělo. Na autobus jsme už dlouho čekat neměli.
obrázek Průvodce Inca Expressu vybavený obrázkem původní podoby Virakočova chrámu v Raqchi
Teď už zase za hezkého a slunečného dne jsme asi za půlhodinku přijeli do Raqchi. Zastavujeme před starým kamenným katolickým kostelíkem, před nezbytnými prodavači suvenýrů a přímo před vstupní branou do archeologického areálu. V tomhle archeologickém komplexu byl náš peruánský průvodce z autobusu nejaktivnější. A bylo proč. Tyhle zříceniny Virakočova chrámu patří skutečně k významným inckým památkám.
obrázek Dnešní pozůstatky chrámu v Raqchi
Průvodce nám ukazuje obrázek s nakreslenou rekonstrukcí toho, jak chrám původně vypadal. Bývala to tehdy zřejmě ojedinělá konstrukce s centrální asi 100 metrů dlouhou zdí, podepírající střed střechy ve výšce asi 12 metrů, a s postranním sloupovím a okrajovou nízkou zdí, kde střecha končila. Po španělském ničení všeho inckého tu ještě dodnes zbývají zrekonstruované části středové zdi i nevysoké zbytky sloupů a postranních zdí. Vrchní část impozantní středové zdi je z nepálených cihel. Spodní je pak tvořena přesně slícovanými kameny, které do sebe dokonale zapadají, bez jakýchkoli mezer a škvír, a bez použití nějaké malty či jiného pojiva.
obrázek Prohlížíme si zrekonstruované skladištní sýpky
Takovéhle zdi později uvidíme ještě u dalších významných a důležitých staveb různých inckých památek. Incké stavitelství je tím proslulé. Hlavním důvodem, proč všechny významné stavby zlatého věku Inků byly postaveny tímhle jistě pracným způsobem z mnohoúhelníkových kamenných kvádrů, bylo to, aby stavby snáze odolávaly zemětřesením, v těchto oblastech velice častým. Za chrámem postaveným na usmířenou s bohem Virakočou, vládcem blízké sopky, jsou zbytky mnoha civilních budov a bývalá kasárna. A jižním směrem pak jakési sýpky, tedy skladiště zásob. Průvodce ukazuje ještě na blízké kopce. Tam se nachází nevysoká kamenná zeď, která prý vede v délce asi deseti kilometrů kolem celého Raqchi. Nutně to připomíná Velkou čínskou zeď, i když proti té je tohle jen miniaturní incká obdoba. Honza mezitím mizí někde v dálce, vidíme ho kdesi až na konci celého areálu. Buď se šel na tu zeď podívat zblízka, a nebo si došel až k bývalým lázním, které se tu pod kopci také nacházejí. Jitka jen poznamenává, že to je celý on. My se zatím věnujeme nákupu drobných suvenýrů. Ale teď už honem nastupovat. I Honza se včas vrátil ze své obchůzky, a tak můžeme jet dál.
obrázek Kousek malovaného stropu kostelíka v Andahuaylillas, kterému se říká andská Sixtinská kaple
Další a moc příjemná zastávka byla ve vesničce Andahuaylillas. Pokud se vám to nedaří vyslovit, nic si z toho nedělejte. Já jsem měl dost problémů s tím, abych si tohle jméno zapamatoval alespoň tak nějak přibližně. Vyslovovat jsem se ho naučil až za dlouho. Vlastně až doma, když už jsem zpracovával fotografie a vyhledával si o navštívených místech informace, ať již nové a nebo ty, které jsem samozřejmě pro jejich množství stačil zapomenout. Tak tedy Andahuaylillas. Tahle vesnička v Andách, ze které je do Cuzca už jen asi 40 kilometrů, je známá především díky překrásnému jezuitskému kostelíku ze 17. století. Kostel je proslavený svou starou, vzácnou, bohatou, a vskutku nádhernou vnitřní výzdobou. Zvenku vypadá kostelík na první pohled skoro obyčejně, ale při prohlídce jeho interiéru jsem opravdu zalitoval, že se vevnitř nedalo fotografovat a že to tady opravdu pečlivě hlídali. Alespoň jsem si tedy u vchodu zakoupil tenoučkou brožurku s několika nepříliš povedenými obrázky, a zkusil jsem vyfotit alespoň kousek stropní výzdoby zvenku. Pokud se na mou fotografii podíváte, stejně vidíte jen malý kousek. Dál uvnitř je výzdoba zase jinačí a taky ještě bohatší a hezčí. Někde jsem později doma našel, že se tomuhle kostelíku říká andská Sixtiská kaple.
obrázek Starý kostelík v Andahuaylillas, vpravo od něho tři kříže
Je to zajímavé přirovnání, ale samozřejmě i silná nadsázka. Hlavně je to něco dost jiného. Za návštěvu ale kostelík určitě stojí. Před ním jsem pak minul tři dřevěné kříže a krátce se prošel po náměstí. Času do odjezdu autobusu už moc nezbývalo. Líba nezapomněla zakroužit kolem trhovkyň na druhé straně náměstí. Nabízené deky, ponča, či osušky, se ale tentokrát nesetkaly s jejím vkusem.
Do Cuzca jsme nakonec dorazili až v podvečer, nedlouho před pátou hodinu. Inca Express s námi skončil na hlavní silnici, odkud to do centra bylo ještě dost daleko. Paní Bertha zajistila mikrobusy, na které jsme chvilku čekali. Naložili nás i naše batožiny, a odvezli nás do středu města. Ubytováni jsme byli v krásném prostředí, dva bloky od hlavního náměstí, v rodinném hotýlku Hosteria de Anita, ve staré čtvrti San Blas. Do hotýlku se šlo úzkou uličkou jen pro pěší, začínala několika schody vedoucími k nějaké škole.
obrázek Líba uprostřed květin a zeleně hostelu Hosteria de Anita
Pokojíky s dřevěnou podlahou jsou některé v přízemí, jiné v patře, a vedou k nim dřevěné schůdky. Pokoje jsou rozmístěny kolem nádherné zahrady plné zeleně a květin, kde se dalo odpočívat na několika lavičkách či na houpačce. Paní Bertha nám ještě připomíná, abychom si dali pozor na batohy a věci, že jsme ve větším městě. I když dnes prý je situace mnohem lepší, zejména bezpečněji je prý tady v Cuzcu a v Arequipě. Vládě a místní policii se prý podařilo hodně utlumit zločinnost, která mnohé turisty odrazovala od návštěvy celého Peru. Než jsme se v hotelu ubytovali, vybalili a osprchovali se, byla už tma.
Večer jsme zašli s paní Berthou už jen na večeři do nepříliš vzdálené restaurace. Na večerní Cuzco bude dost času zítra. Tady ovšem došlo na morče, které paní Bertha všem v Cuzcu slibovala. Přestože jsem byl už doma rozhodnut tuhle tradiční peruánskou pochoutku okusit, nedal jsem si ji. Jediná úprava, v jaké se dala tahle údajná lahůdka objednat, bylo celé morče pečené vcelku. A to pro mne to znamenalo obírat spoustu kostí, a dost malých. To já ovšem šíleně nerad a tak nakonec opět vyhrála klasická masová flákota. Někteří si ovšem tuhle morčecí lahůdku dali, třeba jen s někým jiným napůl. Morčata tu pekli v malé peci skoro hned vedle našeho stolu, na takové velké lopatě. Skoro přesně takovou jsem si vždycky představoval, že na ní strčil Jeníček do pece Ježibabu. Vláďu morče vcelku uspokojilo, i když myslím, že nijak nadšený nebyl. Zato Jirka dopadl mnohem hůř. Musel za pomoci paní Berthy svou porci reklamovat. Morče bylo silně nedopečené, zčásti skoro syrové. Nějak mu to sice dodělali, ale zkazili mu tím tak chuť, že už napodruhé morče ani moc nejedl. A navíc mu druhý den nebylo zrovna nejlíp od žaludku. Večeři nám doprovázela svým vystoupením, jak vlastně skoro všude, opět kapela indiánských hudebníků, a také stejně jako ti předchozí nám pak prodali nějaké své cédéčko. Tady dokonce i Vláďovi, který dosud svodům podobného nákupu odolával. A paní Bertha nás také během večeře seznámila se zítřejším programem, kdy bychom měli vidět spoustu inckých památek. Jsme přece v Cuzcu, v hlavním městě kdysi mocné a vzkvétající Incké říše.

19. den - 4. října
<<  V samém srdci říše Inků, čili v pupku světa  >>

obrázek Při "zámecké" snídani v Cuzcu
Ráno při snídani znovu oceňujeme, v jakém nádherném místě jsme ubytováni. Jídelna je sice nevelká, tak akorát pro nás, ale vypadá, jako když bychom se nacházeli v nějakém honosném šlechtickém sídle. Dřevěné vyřezávané židle, stůl potažený červeným ubrusem, krásná vyřezávaná komoda, středověké obrazy ve starých rámech, velké nástěnné zrcadlo, také ve starožitně vypadajícím rámu, zkrátka jako někde na zámku. Až na ten velký igelit na ubrusu, který trošičku kazil celkový dojem. Ale jinak jsme tu opravdu jako někde v zámecké jídelně. Přesně to koresponduje s již zmiňovanou nádherou květinového dvorku.
Před odjezdem na výlet do okolí Cuzca nám před nástupem do mikrobusu představuje paní Bertha svého tatínka, žoviálního a veselého pána, který teď pár dní bude cestovat s námi. Je zrovna tady v Cuzcu, odkud pochází. Jméno Cuzco znamená v kečuánštině "pupek", což je myšleno jako pupek světa. Pro Inky bylo tohle město centrem jejich říše, opravdový středobod všeho jejich kulturního, náboženského a společenského života. V době největšího rozkvětu mělo město víc než 200 tisíc obyvatel, některé prameny uvádějí, že až 300 tisíc. Jakmile ovšem město dobyli Španělé, zcela ho rozvrátili, a s ním i celou Inckou říši. Svědectví o zničení původního inckého města Španěly lze vidět v Cuzcu na každém kroku. Celé město, všechny incké paláce a stavby, španělští dobyvatelé zbořili a na inckých základech postavili domy a paláce nové, koloniální a španělské. Zachovali přitom městu jeho původní charakter a tvar, jeho velké centrální náměstí i úzké okolní ulice. Nezměnili většinou ani dispozice jednotlivých domů. V celém centru Cuzca je tak vidět, jak prakticky každičký dům má v základech alespoň dvě řady kamenů z původních inckých základů. Některé domy jsou však vystavěny dokonce na několikametrové vrstvě kamenných zdí původních inckých staveb. U mnoha domů si taky můžeme všimnout typicky inckých lichoběžníkových dveřních portálů. Řekl bych, že je to velmi ojedinělé a zvláštní. Tohle mísení dvou kultur, prastarých inckých kořenů a malebné koloniální architektury, dodává celému městu jeho působivý a neopakovatelný ráz něčeho výjimečného.
obrázek Panoráma Cuzca zasazeného do okolních hor
obrázek Kristus i turisté shlíží na Cuzco
První výhled, který se nám naskytne, když vystupujeme z mikrobusu, je úžasný. Stojíme na kopci pod asi sedmimetrovou sněhobílou sochou Krista. Září v silném ranním slunci a s rozpřaženýma rukama hledí dolů před sebe. Nejspíš to má být napodobenina onoho slavného Krista z brazilského Ria. Stejně jako Kristus, i my vidíme pod sebou celé Cuzco jako na dlani. Mezi samými červenými střechami se obnažují plochy několika náměstí se střídmou zelení, nad které vyčnívají věže katedrál a kostelů. I těch je v Cuzcu několik. Celému městu pak dominuje obrovské ústřední náměstí Plaza de Armas. Je vskutku nádherné slunečné ráno, jasná a modrá obloha, což ještě umocňuje ten pohled na město ležící uprostřed lůna hor ve výšce přes 3300 metrů nad mořem. Jeho okrajové části se již vyšplhaly vysoko do okolích kopců. V dnešním Cuzcu žije asi 350 tisíc obyvatel, a město nabylo na významu zase až během posledních desetiletí jako turistické středisko, jako výchozí místo k mnoha inckým památkám a především ke slavnému Machu Picchu. Paní Bertha nás tu seznamuje podrobněji se základní historií i současností Cuzca a Incké říše. Nakonec ukazuje do dáli: "Tam vzadu je letiště.", a my víme, že odtamtud budeme za tři dny odlétat.
Když se dost vynadíváme dolů, naše pohledy se stočí vlevo, kde před nedalekým políčkem a lesním porostem stojí tři velké dřevěné kříže. Na druhé straně, vpravo od sochy Krista, zase vidíme nějakou velkou stavbu postavenou z obrovských kamenných bloků kolem rozlehlé travnaté plošiny.
obrázek Tatínek paní Berthy v lázních Tambo Machay
Je to nedaleko, stačí jen sejít pár kroků po malé pěšince dolů. Ale paní Bertha nás tam nepustí, za chvíli máme sraz zase na parkovišti. Je to prý incká pevnost Sacsayhuaman a dojedeme tam později, ke konci dnešního výletu. Až se budeme odpoledne zase do Cuzca vracet. Určitě nám to neuteče, ale teď ale máme v plánu návštěvu jiných inckých staveb. Dobře. Zatím se tedy pokusím si jméno téhle pevnosti zapamatovat a naučím se ho vyslovovat. I jméno Sacsayhuaman mi dělalo zpočátku problémy, ale naučil jsem se ho rychleji a lépe, než jméno vesničky Andahuaylillas, kterou jsme navštívili včera při cestě do Cuzca.
Po pár kilometrech zastavujeme v zatáčce u silnice, z niž odbočuje nepříliš hluboké údolí. Po cestě údolím po pár stech metrech přicházíme k další incké památce, k inckým lázním Tambo Machay. Je to nevelká lokalita, několik typických inckých zdí s lichoběžníkovými výklenky, odkud vytéká pramenitá voda. Ta je pak vedena kaskádou malých kašen a kamenných kanálků. Vylézáme kousek na protější stráň kvůli lepší vyhlídce. Líba se tu nahání s nějakými oslíky, kteří se před ní ovšem rychle snaží utéci.
obrázek Líba na červené zdi Červené pevnosti
Tak ještě udělat fotku a honem k trhovcům a trhovkyním. Jirka si tu kupuje krásnou koženou kšiltovku, Líba zase nějaké lamí rukavice. Ale zima tu rozhodně není, sluníčko svítí a hřeje. Jsme ale vysoko, takže po jeho západu už chladno bude. Líba ovšem ty rukavice myslí jako dárek domů.
Po návratu k silnici nás převážejí pár set metrů zpět a vystupujeme u Červené pevnosti, místním jménem Puka Pukara. Dnes jsou to už jen zbytky zdí z červeného zvětralého kamene, opět s oním typickým inckým opracováním. Tahle pevnůstka kdysi prý sloužila mimo jiné také jako zájezdní hostinec.
obrázek Teď už stačí jen říznout Líbu do prstu, a v cik-caku svatyně Quenko budeme moci spatřit budoucnost
Nevelká svatyně Quenko je zase incké posvátné a rituální místo. Jedná se o zvláštně rozedranou skálu z vápence, která je obestavěná několika zdmi. Ve skále jsme bloudili napříč několika hlubokými zářezy a jeskyněmi, kde byly ve skále vytesané obětní oltáře a trůny. Nahoře nad jeskyní pak byla další rituální obětiště, například cik-cak, jak tomu říkala paní Bertha. Tady se podle rozdvojeného žlábku určovalo, jaká bude budoucnost. A to podle toho, zda obětní tekutina, nejspíše krev, poteče vlevo či vpravo, a bude tedy dobrý nebo špatný rok. Jméno Quenko prý také znamená klikatou čáru, neboli cik-cak. Stále se pohybujeme v blízkém okolí Cuzca, jsme kousek nad městem. Cuzco je vidět mezi stromy o něco níž hned pod námi.
obrázek Obklopen kyklopskými kameny pevnosti Sacsayhuaman
obrázek Líba před největšími kamennými bloky incké pevnosti
Blíží se konec dnešního výletu. Vracíme se zpět k pevnosti Sacsayhuaman pod vyhlídku s bílou sochou Krista, kde jsme ráno náš výlet začínali. Na prohlídku pevnosti Sacsayhuaman máme času nejvíc. Procházíme postupně celým areálem po celé jeho délce i šířce. Od paní Berthy se přitom dozvídáme hned několik důležitých a zajímavých informací vztahujících se k tomuto místu. A nejen k němu. Sacsayhuaman a jeho obrovité stavební kameny netvořily jenom nějaké obyčejné opevnění. Bylo to především významné rituální místo a chrámový komplex patřící k nejdůležitějším částem hlavního města Inků. Celé město Cuzco bylo totiž postaveno ve tvaru pumy, u Inků velmi uctívaného zvířete. Páteř pumy tvořila řeka Huatanay a její hlavu představovala právě pevnost Sacsayhuaman. Obřadní a rituální budovy a paláce vládnoucích hodnostářů byly umístěny kolem velikého hlavního náměstí Cuzca a byly považovány za srdce pumy. Ačkoliv byl Sacsayhuaman Španěly značně rozbořen a mnoho kamenů bylo použito například při stavbě velké cuzské katedrály, i to, co z pevnosti zůstalo, je nesmírně působivé. Dojem z téhle incké stavby je ohromující a těžko popsatelný. Tohle je opravdu to proslulé kyklopské zdivo inckých stavitelů, jaké se nikde jinde na světě najít nedá, a o němž se všude píše. Zdivo, které obdivují nejen laici a archeologové, ale i stavební odborníci a experti. Opracování obřích kamenných bloků je skutečně úžasné a naprosto precizní. Při hmotnosti několika desítek tun přesně zapadají jeden do druhého, i když čelní plocha některých kamenů tvoří třeba desetiúhelník. Musím tu zdůraznit, že některé kameny výrazně přesahují ve všech rozměrech výšku člověka. Dokonce až dvojnásobně. Váha takových největších kamenných bloků dosahuje pak i více než sta tun. Opracované kameny ale nejsou úplně ploché. Všechny ty mnohohranné kvádry jsou na přední straně mírně vypouklé, na povrchu přitom uhlazené, a spáry mezi nimi vytvářejí jakési vrásky. Nejspíš to připomíná upečené buchty na pekáči.
obrázek Obrovité kameny pumích zubů pevnosti Sacsayhuaman s několika lidskými mravenečky
Přecházíme napříč pevností přes velké travnaté nádvoří a vylézáme nahoru na skalní návrší, kde býval trůn nejvyššího Inky. Odtud lze přehlédnout celou stavbu. Úchvatné, neuvěřitelné, nezapomenutelné! Tady odtud zejména vyniká obrovský rozměr tří nad sebou položených plošin na svahu malého návrší, na nichž stojí trojitá zeď z těch velkých žulových bloků. Stovky metrů a tisíce bloků! Největší z nich prý měří přes sedm metrů a váží asi 150 tun, ale leckde uvádějí i čísla převyšující 300 tun! Tak si vyberte. Já to nevážil a hádat si netroufám. Všechny tyto trojí hradby tvořily jakési ohromné zuby, zase takový cik-cak, které byly významnou součástí obranného systému inckého Sacsayhuamanu. Při útoku na tyto hradby musel mít útočník vždy jednu stranu odkrytou a nechráněnou. Jak prosté a jednoduché! Tady cení ta puma vážně docela pěkné zoubky! Ale to už se blíží poledne a my pomalu budeme odjíždět dolů do Cuzca. Dnešní odpoledne máme vyhrazeno na památky v centru města. Tak tedy vzhůru dolů do Cuzca.
obrázek Koricancha - klášter Santo Domingo na inckých základech
Mikrobus s námi v Cuzcu zastavuje před další pamětihodností, před slavnou Koricanchou. Tady se s námi řidič loučí. Jsme v centru Cuzca a už dál nikde jezdit nebudeme. Vlastně ale jdeme do kláštera. Tady je to obojí současně: incký chrám slunečních panen Koricancha i koloniální klášter Santo Domingo. Dva naprosto nesourodé stavební styly tu tvoří jeden celek. Součástí stavby jsou totiž nemalé a překvapivě zachovalé zbytky inckého chrámu. Ten tu tvoří základ celé této baziliky a přilehlého dominikánského kláštera. Procházíme malými prostorami kolem inckých svatyň. Ty jsou všechny vytvořeny rovněž z dokonale opracovaných kamenných kvádrů s lichoběžníkovými výklenky a portály, a snad s ještě větší precizností, než v pevnosti Sacsayhuaman. Zkoušíme do spár mezi kameny zastrčit tenkou papírovou vstupenku. Ale nejde to.
obrázek Zlatý plát s inckými symboly asi doopravdy zlatý nebude
Nedokážeme do spáry vměstnat ani nepatrný růžek. Hned vedle inckých zdí procházíme překrásným ambitem s arkádami kolem celého nádvoří. Ambit je vyzdobený zlacenými rámy obrazů s křesťanskými motivy. Procházíme pak dalšími prostorami, které jsou zařízeny jako malé muzeum, a skrze baziliku se dostáváme do západní části, kde se ocitáme v malém prostoru inckého Slunečního chrámu. Nejsme tu už pod střechou, je odtud výhled ven na část města a travnatou plochu pod chrámem. Říká se, že před příchodem Španělů byly všechny zdi inckého chrámu pokryty pláty čistého zlata. Jeden takový můžeme spatřit i uvnitř kláštera. Ale nejspíš je to jen nějaká replika, protože to nevypadá, že by tady měli nainstalovanou jakoukoli ochranu proti nenechavým prstům. To by přece u tak velikého kusu zlata nebylo možné! Nebo ano?
obrázek Rozměry náměstí Plaza de Armas v Cuzcu zůstaly zachovány i při španělské přestavbě Cuzca
Po zbytek odpoledne máme volný program. Můžeme se pohybovat po Cuzcu dle našeho vlastního uvážení. Paní Bertha nás už jen doprovodí na centrální náměstí Plaza de Armas, a doporučuje nám hlavně prohlídku tamní velké katedrály. Jinak máme sloučenou vstupenku do několika dalších muzeí a památek. Můžeme si vybrat cokoli se nám zalíbí. My s Líbou se díváme, kudy ostatní odcházejí na náměstí, a jdeme se nejprve podívat do malého krámku hned naproti Koricanche. Mohli by tu mít takový zajímavý suvenýr, co bychom si chtěli přivézt domů. Už jsme jeden, co se nám líbil, viděli předtím v Arequipě. Ale protože to byla dost velká kostka k zavěšení na zeď, nechtěli jsme takový suvenýr tenkrát ještě vozit sebou, když jsme byli skoro na začátku naší cesty. Ale byla to chyba, už jsme nikde jinde nic takového nesehnali. Bohužel ani tady. Sice tu měli něco trochu podobného, ale zdaleka to nebylo ono, zdaleka se nám to už tolik nelíbilo. V těchto končinách neplatí, že tu samou věc mají skoro všude, jako často u nás či v Evropě. Vláďa na nás čeká venku a společně pak jdeme na náměstí Plaza de Armas uzounkou dlážděnou uličkou pro pěší kolem jezuitského kostela.
obrázek Nároží náměstí Plaza de Armas v Cuzcu
Náměstí Plaza de Armas na vás dýchne svou atmosférou dávných časů. Jeho současná podoba pochází z koloniálních dob, což dosvědčují arkádová podloubí kolem celého náměstí, domy zdobené typickými dřevenými balkóny, některé z nich natřené nápadně křiklavou modří. Náměstí dominuje stavba katedrály, obklopená dvěma kostely, s nimiž tvoří jeden vzájemně propojený celek.
obrázek Velká katedrála je dominantou náměstí Plaza de Armas
Kostel vpravo je nejstarší v celém Cuzcu, pochází asi ze 16. století. Kostel po levé straně je přibližně o 200 let mladší a slouží jako vchod i pokladna při vstupu na prohlídku katedrály. A přesně tam my teď také míříme.
V katedrále po zaplacení vstupného volíme prohlídku s průvodcem. Z několika nabízených jazyků, kterými nás pak může seznámit s interiérem katedrály, jsem zvolil angličtinu. Čeština kupodivu v nabídce chyběla, tady to paní Bertha ještě neměla podchycené. Asi proto, že jsem hned na začátku jasně signalizoval, že umím "English" jenom "little", jsme vyfasovali mladého sympatického Peruánce, který, jak se sám přiznal, s angličtinou teprve začíná. Protože Líba i Vláďa vládnou angličtinou ještě míň než já, ocitl jsem tu v pro mne nezvyklé roli tlumočníka. Bylo to docela veselé. Průvodce se poctivě snažil, aby nám všechno důležité skutečně ukázal. Občas, když jsem něčemu nerozuměl, jsem ze zeptal, občas jsem na žádost Vládi či Líby položil nějakou záludnou otázku. Můžu říct, že jsem se coby tlumočník docela zapotil, ale nakonec to bylo fajn, a snad jsme i všechno správně pochopili. Mezi nejzajímavější věci, které jsme v katedrále mohli vidět, patřil stříbrný oltář, překrásně vyřezávaný kůr, i množství dalších oltářů, vyřezávaných a zdobených zlatem. A společně se slušnou sbírkou různého koloniálního umění také desítky, ne-li stovky, obrazů od převážně místních umělců. Na ty bych se já, kdybych tu byl sám, určitě vydržel dívat mnohem déle. Mezi obrazy nás pak náš mladý průvodce zejména upozorňoval na výjev Poslední večeře, kde na stole před Kristem a apoštoly leželo na míse pečené morče, místní lahůdka a oblíbené peruánské národní jídlo. Až takhle daleko zašli Španělé ve snaze prosadit mezi původní incké obyvatelstvo svoje křesťanské náboženství.
obrázek Líba na náměstí Regocijo hledá, kudy půjdeme dál
Po návštěvě katedrály posedíme chvíli na náměstí, dáme si nějaké drobné občerstvení, prohlédneme si ještě krátce vnitřek kostela La Compania a domlouváme se s Vláďou na návštěvě nějakého muzea, kam půjdeme na sloučenou turistickou vstupenku. Po prozkoumání knižního průvodce si jedno muzeum vybereme. Je nedaleko ve starém koloniálním, ale pěkně zrekonstruovaném domě. Muzeum není velké. Zanedlouho projdeme všechny jeho prostory. Nacházíme v něm víceméně jen obrazy, a pár sošek a dalších věcí, především s náboženskou tématikou. Posléze se vydáváme na procházku městem. Vláďu jsme cestou ztratili, protože Líba se v nějakém krámku moc dlouho rozmýšlí. Jdeme přes náměstí Regocijo a náměstí San Francisco se stejnojmenným kostelem. Pak branou u kláštera Santa Clara až ke kostelu San Pedro. Všude vnímáme to spojení protikladů, jak se snoubí archaické zdivo starých Inků se zdobnou koloniální španělskou architekturou. A všímáme si, že prakticky všechna náměstí a ulice jsou v Cuzcu dlážděné.
obrázek Většina španělských koloniálních domů v Cuzcu má viditelné menší či větší incké základy
Však také odtud za dávných dob vycházela proslulá síť inckých stezek a silnic. Mnoho z nich se zachovalo až do dnešních dnů. S Líbou konstatujeme, že Cuzco se nám líbí ještě víc, než Arequipa. Ať si s námi paní Bertha třeba i nesouhlasí! Když už se ohlížíme k Arequipě, i tam ale bylo hezky. Byli jsme tam právě před dvěma týdny. Vida, jak nám čas mezi Inky rychle utíká.
Podívali jsme se také do nedaleké velké místní tržnice. Tady moc nefotím. Turistu tu skoro nevidíte, a tak mám, pamětliv varování paní Berthy, foťák raději schovaný. A pevně ho držím. Kupujeme si tu dvě balení koka čaje po 100 kusech čajových sáčků. Dvě jiná po 20 kusech už máme. Paní Bertha sice radila, abychom si každý vzal nejvýš dvě malá balení, abychom s tím neměli problémy. Ale tohle zkusíme. Je to přece normální balení z obchodu, prodávají to všude. V žádném případě si ale nemáme brát sušené celé lístky koky, ale právě jen tyhle průmyslově vyrobené čajové sáčky.
obrázek Fotografie z úzké uličky blízko náměstí, bohužel bez proslulého dvanáctibokého kamene
Od tržnice se posléze zadními uličkami vracíme pomalu zpátky do centra. V malém zastrčeném krámku si kupuju fotografickou knížku o Peru, takový můj pravidelný suvenýr, který si odevšad vozím. Je za neuvěřitelně nízkou cenu, poloviční, než byla jinde. Asi je to tím, že ji pro mě museli dlouho hledat, a i když knížka byla nová, krámek vypadal spíš jako antikvariát, ne-li přímo jako vetešnictví. A to ještě hodně rozbordelařené.
Náměstí Plaza de Armas se mezitím zaplnilo spoustou lidí. Přemýšlíme nad tím, co je tu za demonstraci, nebo co se tu koná. Vláďa nás potom přesně informoval. V tom velikém několikasethlavém davu bylo občas k zaslechnutí zaburácení motorů. Končila tu právě nějaká rallye. My jsme však odešli brzy pryč. Pro Vláďu, který rallye dokonce jezdí, byl tohle určitě zážitek. Udělal pár fotek, natáčel i kamerou. My zatím za náměstím v úzké uličce s vysokou inckou zdí procházíme kolem známého dvanáctibokého kamene. Už tu jdeme podruhé, ale pořád se před kamenem motají nějací Peruánci. Není šance si kámen vyfotit, dokud někomu nezaplatíte, aby vám ustoupili.
obrázek Večer na náměstí Plaza de Armas s jezuitským kostelem La Compania
Na tuhle hru jsem odmítl přistoupit, a tak fotku kamene nemám. Nakonec jich je na internetových stránkách k nalezení dost. Jen Vláďa ten kámen vyfotil. Odlákal totiž, s viditelným potěšením, překážejícího domorodce jakousi fintou.
Večer máme s paní Berthou sraz na náměstí Plaza de Armas. Jdeme nejprve na folklórní představení do nevelkého divadla blízko kláštera Santo Domingo. Divadlo je plné lidí, ale nevím jak to dopadlo po přestávce. Prakticky nikoho nás ty nepříliš dobře nazkoušené a připravené tanečky místních umělců neoslnily a tak všichni o přestávce divadlo opouštíme. Ta hodinka nám úplně stačí. Hned venku potkáváme paní Berthu a jejího tatínka. Ani oni nezůstali v divadélku déle. I jim ta ukázka folklórního představení připadala dostatečná.

20. den - 5. října
<<  Vzhůru dolů do Posvátného údolí  >>

Zase se o další den přiblížil konec našeho putování, ale ještě na to nemyslíme. Pořád se máme na co těšit, pořád nás ještě něco atraktivního čeká. Myslíme spíš na to, že se zase o den přiblížila návštěva Machu Picchu naplánovaná prakticky na konec celé cesty, jako její vyvrcholení. Dnes opouštíme na dva dny Cuzco a vyrážíme vstříc mnoha tajemstvími opředenému a slavnému inckému městu. A už zítra, zítra budeme tam!
obrázek Párek zarostlých alpak v muzeu Awana Kancha
Cesta z Cuzca vedla do kopců na severovýchod, po stejné silnici jako včera, kolem pevnosti Puka Pukara. Po několika dalších kilometrech zastavujeme na silnici u malé soukromé farmy. Awana Kancha, jak se to tady jmenovalo, nebyla jenom tak obyčejná farma. Bylo to vlastně velice zajímavé malé "živoucí muzeum", jak oni sami svůj podnik nazývali. A jeho součástí byla i nevelká manufaktura s tradiční výrobou textilních výrobků z lamí vlny. Vše bylo uzpůsobeno tak, abychom jako procházející turisté viděli celou výrobu od počátku až do konce. Začínalo se malou zoologickou zahradou z několika ohrad, v nichž se chovaly lamy. Hned na začátku u první ohrady jsme se mohli z velké tabule dozvědět mnoho o lamách, o jejich druzích, které už jsme znali, ale i o dalších dvou poddruzích lam i alpak. A taky třeba o tom, že lamy jsou dost blízké příbuzné velbloudů. To už ale není pro nikoho z nás žádné překvapení.
obrázek Nevím, jestli je tohle tkaní, ale kvalitní ruční práce určitě
V ohradách, jejichž okrajem jsme se mezi lamami procházeli docela volně, bylo zvířat hodně. Různých druhů i různých barev. Často měly lamy vlnu tak dlouhou, že ji až couraly po zemi. A nebo jim vlna vpředu zcela zakrývala oči, že ani nemohly vidět před sebe. Občas ve snaze udělat zajímavé fotografie se někdo z nás zamotal až přímo mezi lamy a alpaky. Nebezpečné se ale nezdály. Za ohradami pak bylo několik Peruánek pracujících tu po širým nebem. Některé vlnu barvily, jiné ji zpracovávaly na vlákna, a nebo už dokonce tkaly nějakou krásnou typicky pestrobarevnou textilii.
K činnostem farmy, zoo, textilní manufaktury i muzea musím ještě přidat obchod. Však určitě to tu takhle nedělají proto, aby je turisté pochválili, jaké to tu mají hezké. Ekonomika jednoznačně velí, že je třeba něco prodat. Celá prohlídka tedy pochopitelně končila v obchodě, v obchodě s opravdu velice pestrou nabídkou všeho možného, včetně perfektních toalet i drobného občerstvení. Tady jsem prostě té nabídce neodolal a zakoupil jsem si tu nádherně chlupaté lamí bačkorky s tak dlouhými chlupy, že si na ně druhou nohou šlapu. Doma na sezení za dlouhých a studených zimních večerů se budou hodit. Ceny tu tedy byly dost vysoké, ale tyhle ruční výrobky zase vypadaly velice kvalitní. A smlouvání tady nemá smysl, to poznáte hned. Nejvíc mě však překvapilo, že tady bez problémů fungovaly platební karty, dokonce i ty jen elektronické. A to tu ani nebyla žádná vesnice. Muzeum Awana Kancha stálo spíše o samotě, i když v okolí pár nějakých dalších domků či malých farem bylo. Navíc na rozdíl od jiných plateb kartou, kde mi z účtu odečetli soly, tady mi odečítali z účtu rovnou dolary.
obrázek První pohled na Posvátné údolí, tady se řeka ještě jmenuje Vilcanota
Po pár dalších minutách zastavujeme na svahu, odkud je vidět velká část údolí řeky Urubamby. Je široké a vypadá úrodné, s mnoha políčky, která se teď v počínajícím místním jaru začínají zelenat. Okolní svahy údolí jsou tady ale na vegetaci dost chudé, ba místy úplně holé. A řeka se vlastně tady ještě Urubamba nejmenuje. Pokud někde uslyšíte jméno Vilcanota, vězte, že je to tentýž vodní tok. Pramení někde nedaleko sedla La Raya, jak už víme, na rozvodí dvou největších oceánů. Vilcanota tvoří svým kaňonem slavné Posvátné údolí, ve městečku Urubamba ovšem mění svůj název a už jako Urubamba teče kolem Machu Picchu dál do džungle. Později společně s řekou Apurimac vytváří řeku Ucayali, základ budoucí Amazonky.
obrázek Pohled k jižní části pevnosti Pisac
Za pár dalších okamžiků řeku Vilcanota přejíždíme po dlouhém mostě. Za ním pokračujeme skrz městečko Pisac až na protější stranu údolí. Tam pak stoupáme po silnici několika táhlými serpentinami k významné a krásné incké pisacké pevnosti. Přesněji řečeno k jejím ruinám. Areál je to rozsáhlý, jsou to vlastně ruiny celého bývalého města. Máme ale dost času, paní Bertha nám dává sraz u autobusu až za více než hodinu. Ruiny včetně mnoha terasovitých políček mají několik částí vzdálených od sebe i několik stovek metrů. Od severní části jdeme na jih po prudkém svahu. Stezka místy vede po téměř kolmé stěně, později prolézáme i úzkou skalní průrvou. V jižní části je nejdůležitější stavbou incké obřadní centrum. Je odtud krásný výhled dolů do údolí, na městečko Pisac i na řeku Vilcanotu-Urubambu ležící o nějakých 400 metrů níže. Prohlížíme si tu chrám slunce i obřadní lázně.
obrázek Rozvod vody v incké pevnosti Pisac
Už poněkolikáté musíme konstatovat, že Inkové měli zásobování vodou vyřešené dokonale. Prakticky v každé pevnosti měli systém kamenných kašen, kanálků a náhonů, i drobných nádrží, kudy tekoucí a zřejmě pramenitá voda proudila celou lokalitou. Tady dokonce ta voda teče až do dnešních dnů. Všechno je samozřejmě postavené v inckém stylu. Zdi s opět perfektně do sebe zapadajícími kameny, lichoběžníková okna i dveře, někde i se zachovanými překlady.
obrázek Vláďa zkouší incké schody na terasách Pisacu
Další část pevnosti Pisac je ještě vidět před námi, na jakémsi skalním ostrohu tyčícím se přímo nad městečkem, jiná uprostřed svahu kousek pod námi. Ale my se už pomalým a procházkovým tempem vracíme zpět k severní části pevnosti. Tentokrát jdeme spodní stezkou kolem mnoha terasovitých políček, která se táhnou po prudkých stráních až téměř dolů do údolí. Za zmínku určitě ještě stojí, že kamenné zdi jednotlivých teras těchto políček byly namísto schodů vybaveny několika kameny šikmo nad sebou, které trčely ze zdi ven a které byly jako schody používány. V některých terasách kolem políček bylo takových "schodů" nepočítaně, řekl bych až nadbytečně. Opakovaly se snad i po pěti či šesti metrech.
Sjeli jsme dolů do městečka. Máme tu rozchod a čas na návštěvu tržnice. A taky na občerstvení či brzký oběd. Pisac je malý, a ani tržnice není příliš velká. Ale pod plachtami se nám i tak jednotlivé uličky mezi stánky za chvíli pletou. Zejména když se ještě proplétáme množstvím lidí, turistů i domorodců, kteří se všichni hlasitě dohadují na ceně. Chvíli se dalo do deště a tak jsme rádi, že ty plachty jsou natažené nad stánky tak, že můžeme procházet tržištěm, aniž bychom nějak zvlášť zmokli. Stánků je tu dost. S nejrůznějšími věcmi, od tapisérií či koberců, přes svetry, šály, rukavice, přikrývky a další výrobky z lamí vlny až po různé ozdůbky, sošky a další suvenýry. Taky si tady po dlouhém vybírání i smlouvání o ceně, představovaném několikerým návratem k témuž stánku, kupuju drobný suvenýr. Konkrétně přívěsek na klíče v podobě malého kovového indiánka. Ne že by smlouvání znamenalo, že člověk něco ušetří. Zvlášť ne při tak drobném suvenýru. Je to spíš zábava. A hlavně, oni to smlouvání od vás většinou očekávají.
obrázek Železniční trať v údolí Urubamby a bílé solné doly v pozadí
A už jedeme zase dál. Dolů údolím podél řeky Urubamby. Krátce zastavujeme u solných dolů. Vidíme je za řekou a jen zdálky. Jsou nápadné svou svítivě bílou barvou. Sůl se tu těží už dlouhá staletí, většina solných dolů byla v okolí Urubamby založena už za starých Inků. Podél silnice už v téhle části údolí vede železniční trať. Vede přes hory z Cuzca a tady pokračuje Posvátným údolím dál až k Machu Picchu. Původně prý železnice vedla ještě někam dál do džungle, ale zemětřesení a sesuvy půdy tam trať prý natolik poškodily, že už se nevyplatilo ji opravovat.
O kus dál, v jakési hospodářské usedlosti s hlavní dvoupatrovou budovou postavenou z nepálených cihel, se pak můžeme občerstvit a prohlédnout si výstavku různého nářadí a všelijakých zemědělských nástrojů. Na dvorku si můžeme zaházet kovovými mincemi na cíl, jako někde u nás na pouti.
obrázek Uvnitř "Inca Baru" se sklenicí kukuřičného piva na stole
To mělo úspěch zejména u tatínka paní Berthy, který pak ještě honil po dvorku obdobu naší káči. Tu já znám už jen z vyprávění svých rodičů, či spíš babiček, případně také z knížek. Řekl bych, že podobná stavení tady fungují jako takový malý živý skanzen. Mají tu také velký chov morčat.
obrázek Líba vypadá na zdech pevnosti Ollantaytambo jako trpaslinka
Hned vedle rukou vyvedený nápis nade dveřmi hrdě hlásá: "INKA BAR". Uvnitř jsme si na několika miskách prohlédli jakousi nevelkou výstavku různých zemědělských plodin. Především tu měli několikero druhů kukuřice a všelijaké různobarevné brambory. Nějaké červené, jiné úplně černé nebo naopak celé bílé, některé prý sladké. O všem nám paní Bertha za pomoci zdejší hospodyně něco řekla. Nakonec jsme dostali ochutnat místní kukuřičné pivo. Ve skleničce vypadalo pivo odporně. Asi jako blátivá voda po prudké povodni, nebo jako rozmixované kvasnice s trochou pěny. A taky to stejně odporně chutnalo. Líba sklenici okamžitě odložila stranou, já jsem tu svou nakonec hrdinně vypil. Bylo to přece pivo! Ale řeknu vám, že na takovéhle pivo bych tedy rozhodně do hospody nechodil.
Do Ollantaytamba jsme přijeli nedlouho po poledni. První naše kroky vedly dlážděnou uličkou k další incké pevnosti, další typické ukázce inckého stavitelství, rozpínající se na svahu nad městem. Prý tady Inkové dokonce dokázali Španěly porazit. Pevnost se táhne do vysokého svahu a je tvořena kamennými terasami s nahoře polorozbořeným chrámovým okrskem a několika obrovskými načervenalými kamennými bloky.
obrázek Výhled z pevnosti Ollantaytambo k indiánské tváři
A samozřejmě, jak jinak, opět perfektně do sebe zapadající kameny. I tady jsou dobře patrny zbytky vodních kanálů, tady nahoře suché, ale pod námi jsou vidět incké lázně s kašnami a kanály a se stále tekoucí vodou. Tam dolů scházíme o něco později, když nejprve dojdeme po vrstevnici vedené cestičce k zrekonstruovaným domům se slaměnou střechou dovedně přivázanou k vytesaným výstupkům na bočních stěnách domu. Domky jsou zajímavé tím, že mají dvě patra a ve svahu jsou umístěny tak, že každé patro má svůj vlastní vchod. Zeleně tu nikde moc není, jen sem tam nějaký suchý keř nebo kaktus. Obdobné je to i na protějším kopci s prudkým srázem. Tam jsou také vidět obdobné staré incké domky, ale jsou všechny bez střechy. A ještě je na protějším kopci zajímavý přírodou vytvořený skalní útvar připomínající zamračenou indiánskou tvář. Po schodech, opět podél typických teras, pak scházíme dolů a kolem lázní směřujeme ven z areálu pevnosti.
Zcela míjíme tržnici hned pod pevností. Máme pocit, že tady nám teď nemají co nabídnout. Ty dvě dnešní nádherné procházky mezi inckými zdmi v nás zanechávají mnohem hlubší dojmy. I když Líbě to nakonec stejně nedá a přece jen do nějakého stánku nakoukne. Procházíme vesnicí Ollantaytambo se spoustou krámků i restaurací
obrázek Vesnice Ollantaytambo sevřená mezi svahy Posvátného údolí
až k velikému rozlehlému náměstí, ze kterého je zcela fascinující výhled na skalnaté strmé a vysoké svahy Posvátného údolí. Tady usedáme do jedné z místních hospůdek, která má několik stolů venku pod širým nebem. Dáváme si pivo a postupně se tu u piva setkáváme celá naše česká skupina.
Ollantaytambo však není není jen krásná incká pevnost. Je to také důležitý výchozí bod k návštěvě Machu Picchu. V Ollantaytambu totiž zcela končí silnice vedoucí Posvátným údolím. Dál už se dostanete jen vlakem. A nebo pěšky, samozřejmě. K Machu Picchu silnice nevede. I my se tedy nakonec ocitáme v Ollantaytambu na vlakovém nádraží, kde nasedáme do turistického vlaku směr Machu Picchu. Ve vlacích mají turisté určeny jiné vagóny, než místní domorodé obyvatelstvo. Říkají, že prý kvůli bezpečnosti, ale úplně tak to nebude.
obrázek Vlak k Machu Picchu na nádraží v Ollantaytambu
Turisté si musí do vlaku zaplatit docela jiné, a až několikanásobně dražší, jízdné. Zato však vlak, a myslím tím opravdu celý vlak, je velmi čistý. Naše dráhy by si z toho klidně mohly vzít příklad. Místenky máme na sedadla hned do prvního vagónu. A úplně dopředu. Vašek s Jirkou sedí na levé straně přímo před čelním oknem. Já a Líba máme místo na pravé straně schovaní na kabinou, odkud se zřejmě celý vlak řídí. Sedíme zády po směru jízdy, proti nám čelem Zbyněk s Barbarou. Místo na nohy je tu minimální, mezi sedadly se nemůžeme ani otočit. Nabízejí nám, že naše sedadlo obrátí po směry jízdy. Ale protože bychom zírali zblízka na stěnu kabiny před námi a místa na nohy by bylo asi ještě méně, nabízenou pomoc odmítáme. Pozpátku sedět nám nevadí, a takhle si alespoň můžeme povídat s Barbarou a Zbyňkem.
obrázek Nebýt stropních oken, neuvidíte z vlaku ani kousek oblohy
obrázek Výhled předním oknem vlaku nad divokou Urubambou
Jízda vlakem Posvátným údolím dolů trvá přibližně hodinu a půl. Za tu dobu se změní spousta věcí. Holé skály kolem Ollantaytamba postupně mění svůj charakter, a jsou čím dál zelenější. Postupně se dostáváme do pásma, kde už je všechno hustě zarostlé bujnou tropickou vegetací. Celé údolí řeky Urubamby je stále užší a hlubší, a jeho svahy strmější a nebezpečnější. I stropními okénky vlaku zrovna nad naší hlavou můžeme vidět okolní svahy a skály, a také samotná řeka je stále dravější a divočejší.
obrázek Cesta na Inca Trail vede po visutém mostě přes řeku Urubambu na druhou stranu
Všichni se po chvílích tak trochu střídáme vepředu u Jirky a Vaška. Chceme jen tak se chvíli dívat na ubíhající koleje nebo peřeje Urubamby, nebo udělat fotku či natočit kousek cesty na kameru. Sem tam se přijde dopředu podívat i nějaký jiný turista, ale naše skupina, která sedí pohromadě na předních sedadlech prvního vagónu, má ve výhledu vpřed jasnou výhodu. Ty krásné a místy až kýčovité pohledy do překrásného údolí ještě dokreslují vrcholy ledovců, které jsou v některých úsecích cesty vidět v pozadí údolních svahů. Jak nám vysvětluje paní Bertha, jde o horský masív a horu Veronica zvedající se odtud nahoru až do nadmořských výšek přes 5600 metrů. Taky nás paní Bertha upozorňuje na místo, kde vlak krátce zastavuje. Po levé straně vidíme jednoduchý mostek, spíš jakousi visutou lávku, která vede přes řeku Urubambu, a v pozadí nějakou inckou terasovitou stavbu. Tady je to místo, kde začíná nejkratší trek k Machu Picchu. Tam vede slavný Inca Trail. My ale nevystupujeme. Pojedeme dál.
Vystupuje tu jen málokdo, spíše nastupují a vystupují jen místní. I Češka, která cestuje s námi k Machu Picchu, jede dál. Krátce si s ní povídáme. Cestuje sólo, bez cestovky, jen se svými německými přáteli. Jejich cílem je strávit na Machu Picchu zítřejší magickou noc, kdy bude úplněk. Svou cestu si naplánovali záměrně právě k tomuhle datu. Zajímavý nápad!
obrázek Jedno z nemnoha "nádraží" na cestě k Machu Picchu
Při další jízdě údolím vidíme vícero lávek přes řeku, i vícero menších inckých staveb rozesetých podél Urubamby a táhnoucích se často do strmých svahů. Sotva stačíme na všechno koukat a obracet hlavy nahoru a zase dolů, tu doleva, tam doprava, tamhle dopředu a honem zase zpátky. Pořád je na co se dívat a i tahle cesta vlakem patří ke skutečně mimořádným zážitkům. Sem tam krátce zastavíme na nějakém nádražíčku, což jsou jen nějaké dvě tři z prken sbité boudy podél kolejí, nebo přejedeme nějakou výhybku, kde se asi dvakrát potkáváme s protijedoucím vlakem. A nedlouho před konečnou vidíme na řece i nějaký jez s elektrárnou. Když přijíždíme do Aguas Calientes, našeho dnešního nocležiště, uvědomujeme si, že už poněkolikáté jsme se vlastně za pár okamžiků přemístili z hor doprostřed zelené džungle.
Aguas Calientes ležící v nadmořské výšce asi 2100 metrů se jinak jmenuje Machu Picchu Pueblo. To je asi správný a oficiální současný název. Ale rozhodně bych řekl, že se používá mnohem méně. Jestli vůbec. Paní Bertha nás vede z nádraží do hotýlku, kde budeme ubytováni. Cestou se rozhlížíme kolem. Aguas Calientes je hlavně turistické městečko. Je situované v neobvyklém prostředí, s neobvyklými a jedinečnými vlastnostmi a zákonitostmi, jaké jinde nenajdete.
obrázek Velký Inka na náměstí v Aguas Calientes
Připadá vám, že jste tu uprostřed rokle. Kolem vás jsou téměř kolmé, hustě zarostlé homolovité kopce či hory. Tohle městečko je tu namačkáno do všech směrů, kam se jen dá. Ty nejposlednější domky či hotýlky jsou roztaženy co nejvýše do strání, kam se ještě vůbec dalo něco postavit. Přecházíme přes maličké náměstí se sochou Velkého Inky. A tam za těmi dvěma kopci, kde v průrvě mezi nimi je slyšet burácející Urubambu, tam někde nám paní Bertha ukazuje, tam je Machu Picchu. Procházíme kolem malé restaurace, kde večer najdeme paní Berthu, a kde se máme všichni zastavit pro podrobnosti k zítřejšímu programu. Hned za restaurací jsou schody a už lezeme nahoru do malého hotýlku, i když v té stráni do něho vcházíme asi ve třech patrech nad sebou, každý někam jinam. Po těch příkrých železných schodech připomínajících spíše žebřík jen stěží vynášíme naše batohy nahoru. Pohled z okna na rozvěšené pestrobarevné prádlo nás přesvědčuje o tom, že tu asi každá místnost v jakékoli stavbě bude určena pro turisty. Ti místní bydlí a spí dole v kůlnách a boudách s vlnitým plechem místo střechy, rovnou pod našimi okny.
obrázek Ulice v Aguas Calientes, kudy místo aut jezdí vlaky
Na zbytku dnešního dne se rychle Vláďa, já i Líba shodujeme. Nějaká procházka po městečku, zkusíme termální lázně, pak nějakou večeři, schůzka s paní Berthou a půjdeme brzy spát. Musíme být na Machu Picchu přece náležitě připravení a odpočatí, abychom si ho mohli dokonale užít a vychutnat. Tak, jak si taková jedinečná památka zasluhuje!
Při procházce po Aguas Calientes pak sledujeme další jedinečné vlastnosti tohoto městečka. Třeba to, že některými ulicemi, často plnými lidí, vedou koleje, a chodníky vedou vedle kolejí úplně stejně, jako jinde vedle silnice. Můžete tu i posedět na terase v restauraci, zrovna u kolejí. Vůbec tu také nejezdí auta a většina ulic je jen pro pěší. Potkáte jen pár autobusů. Ty nejezdí nikam jinam, než že vozí turisty odtud nahoru k Machu Picchu a zpátky. Jinam se prostě nedostanou. Silnice odtud jinam nevedou.
obrázek Nad potokem dělícím Aguas Calientes na dvě části
Městečko je také rozděleno na dvě části dost divokou horskou bystřinou, která se dole vlévá do Urubamby. Voda v té bystřině hřmí takovou silou, že stojíte-li blízko, stěží slyšíte toho, kdo stojí vedle vás. Nikam to tady není daleko, je to všechno hodně a hodně utlačené, snad jen kolem potoka je víc místa, asi aby bylo víc prostoru na jeho rozvodnění. Prošli jsme přes potok, přes oblouk nevelké mostní konstrukce spojující obě části městečka, a po chvíli v jiném místě jsme se zase vrátili nazpátek. V horní části města blízko u vchodu do termálních lázní se otáčíme. Nemáme už na nějaké koupání chuť. Rychle blíží se večer, sluníčko tady v té rokli už dávno zašlo za kopce. Taky se začíná hlásit hlad a chceme si dát večeři. A navíc ještě si musíme koupit něco k snědku na zítra.
obrázek Tohle není nádraží, to jsou hospody a restaurace!
A tak se vracíme takovou hlavní dost příkře klesající ulicí. Je taky jen pro pěší. Potkáváme se s ostatními. Jsou tu samé hotely a restaurace. Jedna z nich nás až po delším přemlouvání nakonec naláká na nějaké pisco zdarma, když tam budeme večeřet. Nemají tu nikde moc plno, alespoň prozatím, a tak se snaží. Turistů je tu ale všude hodně. Později večer tu bude asi velice rušno, my však máme hotel dostatečně stranou. Shrnu to stručně: večeře dobrá, cena vyšší, ale ne neúnosná. Při placení jim ale musíme připomínat, že to pisco nám hned za začátku slíbili zdarma. Zdá se, že by na svůj slib docela rádi zapomněli.
Kolem šesté jdeme za paní Berthou, kde při nějakém pivku dostáváme instrukce ohledně zítřka. Ohledně návštěvy Machu Picchu. Z větší části už ledacos víme. Teď Paní Bertha už jen upřesňuje detaily. Neměli bychom mít vůbec žádné nápoje, a zejména ne plastové lahve nebo plechovky. Jídla taky co nejméně, a když tak jen jablko bez obalů. Často tu prý prohlížejí turistům tašky. V celém areálu se prý nedá nic koupit, všechno pití a jídlo, a taky suvenýry, to všechno mají jen venku, před vchodem. Tam také je potřeba jít na toaletu. Vevnitř jinak není vůbec nic. Žádný záchod, žádné občerstvení. Batoh si máme vzít jen jeden, co nejmenší. Ty velké zůstanou od rána tady, v téhle restauraci. Vyzvedneme si je před odjezdem, až se tu zítra na sklonku dne všichni sejdeme. Jsou to drsná opatření, ale vzhledem k důležitosti a jedinečnosti téhle incké památky je docela chápu. Na druhou stranu jsem ale dost skeptický. Spíš to vypadá jen na to, aby tam ten jeden jediný obchodník nahoře u vchodu do areálu Machu Picchu mohl vyšroubovat ceny co možná nejvýše. A následující den mi dává zapravdu.
Večer nějak dlouho nemohu usnout. V hlavě se mi honí zážitky dnešního dne. Ty krásné incké ruiny, kde jsme se procházeli, i ta cesta vlakem neskutečně krásným údolím. Asi na mě začíná působit i blízkost Machu Picchu, i očekávání zítřka, kdy ho konečně spatřím na vlastní oči a zažiju na vlastní kůži. Už zítra! Zítra ráno! Postupně se mi pak začíná před očima vracet celá dosavadní cesta od Limy, kde jsme před třemi týdny začínali se ztraceným batohem. Zatím to bylo perfektní, skvělé, každý den něco nového, nádherné zážitky. A zítra má přijít vyvrcholení, slavné a očekávané Machu Picchu. Chvílemi mi přeběhne mráz po zádech, jako bych měl horečku. Ale nakonec spokojeně usínám, ani vlastně nevím jak.

21. den - 6. října
<<  Kolem dokola Machu Picchu a pořád jinak  >>

obrázek Deprimující pohled z okna hotelového pokoje na padající proudy vody
Probouzím se trochu později, než Líba a Vláďa, ale pořád ještě hodně brzy, jak je tu ostatně normální. Je asi kolem čtvrté ráno. A jestli prý to slyším. No samozřejmě, slyším. Venku leje jako z konve. Vydatný déšť zběsile bubnuje na plechové střechy pod naším oknem. Nezačíná to tedy zrovna hezky. Taková smůla! Zrovna teď. Celou dobu nám počasí vycházelo, párkrát sice někde sprchlo, ale nestálo to ani za řeč. A teď tohle! Na vstávání je ještě čas a tak zůstávám ležet. Poslouchám zlověstné a vytrvalé bušení silného deště a hlavou se mi honí černé myšlenky. Ale Machu Picchu, když už jsem tady, musím vidět, i kdybych měl promoknout skrz naskrz až na kůži.
Pak už nám to nedá. Nikdo už nemůžeme usnout. A tak vstáváme. Venku začíná pomalu svítat. Díváme se z okna dolů po toku Urubamby přímo mezi strmé kopce. Celý výhled je zamlžen závojem padající vody z vydatného deště. Jak tak koukáme ven, ve svahu nad námi se něco pohne. Pod nějakou mezi větvemi nataženou plachtou si někdo ucpává škvíry a rovná plachtu, aby ho lépe chránila před všeprostupujícím lijákem. I tam, v takovém hodně improvizovaném přístřešku, tedy někdo spí. To jim tedy rozhodně nezávidíme. Balím si k jídlu několik housek a jsem natolik nervózní, že mi jedna někam zapadne. Dlouho ji mezi ostatními věcmi nemohu najít. Čas ubíhá pomalu. Přímo se vleče. Déšť neustává. Šestá hodina, kdy máme sraz dole pod hotelem, se ale přece jen pomalu blíží. Poprvé za celou cestu jsme nuceni se opravdu ustrojit do deště. Ještě pod nepromokavou bundu musím schovat foťák. Můžeme jít.
Nahoru k Machu Picchu ke vstupnímu areálu lze sice dojít pěšky, ale žádá si to čas i sportovní výkon, neboť je to dost do kopce. My pojedeme asi půl hodiny autobusem, které pendlují odtud nahoru a zpět každých deset minut. Autobus je taky dost drahý. Někteří turisté se snaží ušetřit a jsou pěšky, my máme ovšem celé Machu Picchu v ceně se vším všudy. Tedy i s autobusem. A zkušená paní Bertha ví, proč nás budila tak brzo. Čím více času na Machu Picchu budeme mít, tím lépe. A tak jedeme nahoru v hned 6:10, tedy druhým možným spojem. Autobus skutečně dobrou půlhodinku stoupá nahoru po prašné, nyní však spíše blátivé, cestě. Stoupáme mnoha serpentinami s prudkými zatáčkami a táhlými rovnými úseky mezi nimi. Zkrátka takový cik-cak, jak by řekla paní Bertha.
Nahoře před vstupním prostorem pro nás paní Bertha zajišťuje vstupenky, a domlouvá místní průvodkyni. Nejprve se projdeme po Machu Picchu s ní, a pak budeme mít volný rozchod. Zatím přemítám o výstupu na horu Huayna Picchu nad městem, kam, jak už dlouho víme, se dá také vystoupit a shlédnout celé Machu Picchu z ptačí perpektivy. Každý den je tam vypuštěno jen asi 300 turistů. Nejspíš se tam dnes nedostaneme. Pokud prší, nebo je mokro, po dešti, je cesta nebezpečná a nahoru se nepouští. Smůla. Prší stále dost, i když už to není takový zběsilý liják, který jsme viděli z hotelového okna. Kolem se převalují husté cáry mlhy, chvílemi není vidět víc, než na pár kroků. Ale už jdeme. Všechno jde rychle, moc lidí tu není. Asi se jim do deště nechtělo. Procházíme turniketem. Nikdo nám nic nekontroluje, nikoho nic nezajímá, pronesli bychom dovnitř cokoli. Tak. A jsme tady! Začínám mít takové zvláštní mrazení. Za bránou začneme znovu stoupat do kopce. Tentokrát už pěšky. Šlapeme husím pochodem za naší přidělenou průvodkyní, stále nahoru po vyšlapané stezce. Musím být opatrný. Trochu mi to na prudké stráni klouže. Vlastně ne trochu, ale dost. Foťák ukrývám před deštěm pod bundou, a dávám pozor, abych s ním někde neupadl a nešvihl s ním do bláta. Stále prší. Jsme tady na prudkém svahu schovaní mezi stromy a křovisky, a kromě nich zatím nevidíme nic jiného, než bílou mlhu.
obrázek Pohřební skála a domek jejího strážce
Najednou se ocitáme nahoře, na jakési travnaté ploše. Jsme v horní části Machu Picchu hned vedle zvláštně otesané a magicky vypadající přírodní skály nazývané Pohřební. Vidím první kamenný domek. Je to ten, který bývá označován jako domek strážce Pohřební skály. Domek je opatřen slaměnou střechou zrekonstruovanou do původní podoby, takže celá stavbička tu stojí tak,
obrázek Jeden z prvních pohledů na Machu Picchu, které jako by se ostýchalo se nám ukázat
jak tu kdysi podle všech poznatků opravdu stávala. Vypíná se nad celým inckým městem. Kolem se na terasách pase několik lam, alespoň pokud je v té mlze něco vidět. Za krátkou chviličku se ale mlhy rozestupují. A je to tady! Přede mnou se otevírá úžasný pohled na bájné ztracené město. Nádherné, ohromné, nepopsatelné! Incké Machu Picchu se tajemně halí do cárů mlhy a zvolna padajícího deště! Snad proto, aby nám neodkrylo svou krásu naráz, ale aby se nám jí dostalo jen zvolna, po malých dávkách. Šedivě bílá oblaka stoupají odněkud zezdola z údolí, převalují se přes město, a přes nespočetné kamenné terasy zase mizí na druhé straně dole v údolí. Ani moc neslyším, či spíše nevnímám naši průvodkyni, ani překládající paní Berthu. Stojím strnule jako opařený a jen beze slova zírám do té hloubky pode mnou. Skoro ani nedýchám a celý se třesu. Hledím užasle na každičký detail, který mi Machu Picchu ukáže mezi roztrhanými oblaky, třebaže jen na kratičký okamžik. Ano, tohle je to bájné, pověstmi opředené tajemné město. Město starých Inků! Z mraků se v pozadí vynoří i hora Huayna Picchu, vrchol má ale stále někde v oblacích. Ano, tenhle pohled, i když třeba ne s tolika mraky, všichni znáte z mnoha obrázků, z knížek, kalendářů i pohlednic. Ale když to teď vidím na vlastní oči, je to opravdový a vzrušující zážitek, při kterém mi naskakuje husí kůže.
obrázek Ztracené město se nám ztrácí v mlžném deštivém ránu
To, co jsem dosud v tomhle odstavci napsal, určitě čtete déle, než to celé trvalo. Najednou z ničeho nic je zase všude kolem jen bílá tma. Začínám znovu pomalu vnímat paní Berthu trpělivě překládající výklad španělsky mluvící průvodkyně do naší rodné češtiny. Zděšeně si uvědomuju, že jak jsem byl celý zkoprnělý, tak jsem se ani nepokusil vytáhnout fotoaparát schovaný před deštěm do pouzdra pod mojí nepromokavou bundou. Ale naštěstí i ta bílá tma trvá jen několik desítek vteřin, a celá ta scenérie se znovu opakuje. Jen ta bílá mlžná oblaka mají zase trochu jiné tvary. Ale ten zatracený déšť! Je teď sice už jen drobný, ale zato vytrvalý. Sotva něco málo vyfotím, hned mám na objektivu kapky. Hrůza! Ale paní Bertha v modré pláštěnce se teď dlouze dívá dolů, možná někam směrem ke Slunečnímu chrámu. Možná že přitom mumlá i nějakou inckou modlitbu či zaklínadlo, a nakonec vyřkne zcela přesvědčivě své indiánské proroctví: "V deset hodin už pršet nebude!". No, tak uvidíme. Kéž ji vyslyší všichni inčtí bohové!
Od domku strážce Pohřební skály se vydáváme na prohlídku celého města. Ano, Machu Picchu je opravdové město. Nádherně zachovalé. Přestože knižní průvodce nazývá vytrvale Machu Picchu zříceninami, žádné zříceniny to nejsou. Je to tady úplně jiné, než v ostatních inckých pevnostech či městech, která jsme navštívili dosud.
obrázek Paní Bertha překládá, jak Inkové lámali kámen
Tady jen málokterá zeď nese známky nějakého poškození, přestože o zemětřesení tu nikdy nebyla nouze. Jinak pro nás už známá klasika: opět perfektně opracované a dokonale do sebe zapadající žulové kameny. Zdá se nepochopitelné, jak dávní Inkové dokázali v takhle nepřístupném divokém terénu postavit bez použití jakýchkoli technických vymožeností tak dokonalé a ohromující město čítající na 200 budov a chrámů, v němž kdysi žila odhadem asi tisícovka obyvatel. Machu Picchu bylo dlouho neznámé, dlouho ztracené v džungli. Lidé, kteří ho vybudovali, již dávno zahynuli, a město upadlo v zapomenutí.
obrázek Mezi domky a zdmi obytných částí Machu Picchu
Znovu objeveno a znovu nalezeno bylo až počátkem dvacátého století, v roce 1911, tedy asi 400 let po svém zániku. Poslední výzkumy dokazují, že ještě asi o čtyřicet let dřív se tu objevil jakýsi německý podnikatel, který město a zbytky jeho pokladů údajně dokonale vyloupil. Za to, že Machu Picchu nejsou ruiny, vděčíme skutečnosti, že město je tak daleko v džungli a přirozeně skryté vysoko v kopcích. Díky tomu Španělé při plenění Incké říše tohle město vůbec neobjevili a Machu Picchu tak zůstalo skvěle zachováno. Jak trefně poznamenala Líba, stačí sem nasadit střechy, a Inkové tu můžou zase bydlet. Vypadá taky celá užaslá nad tou nádherou a začínám mít podezření, jestli by se sem nechtěla s těmi Inky nastěhovat i ona. Na stěnách domků jsou skutečně patrné dobře zachované kamenné výstupky sloužící jako úchyty pro přivázání střechy. Jinde zase vidíme vydlabané otvory, do nichž se uvazovaly dřevěné dveře. Dodnes se neví, proč původní obyvatelé fungující a prosperující město opustili. Nejspíš hromadně, všichni naráz, a velmi pravděpodobně ještě před příchodem Španělů do Cuzca.
obrázek Líba poslouchá výklad u typické incké zdi z obrovských kamenných bloků
Jedna z teorií říká, že utíkali před Španěly dále do džungle, jiná zase, že obyvatele sklátila nějaká nakažlivá choroba, nějaká epidemie, možná syfilis, možná hladomor. A další teorie tvrdí, že celá městská komunita mohla být vyhlazena jiným soupeřícím kmenem uvnitř Incké říše. Ale taky to mohlo být ještě úplně jinak. I pro tato i pro další svá tajemství je dnes Machu Picchu tak fascinující místo a pro laiky i odborníky jedno z nejúžasnějších archeologických nalezišť, které jednoznačně patří mezi unikátní památky světového kulturního dědictví. Mezi ty nejpřednější.
obrázek Zemětřesením poškozené zdivo Královského paláce
obrázek Zkrze vodu focený lapač Slunce (Intihuatana) s oběma našimi průvodkyněmi
Místní průvodkyně nás při procházce městem zavede na mnoho míst. Na známá i na ta méně známá. Paní Bertha pro nás pilně překládá celý výklad o Machu Picchu. Zrovna tady teď vidíme přímo pod námi Sluneční chrám. Je tvořen oltářem z přírodního skaliska, které je tu přitesáno do potřebného tvaru. Dokola je obestavěný kamennou půlkruhovitou věží. A u Slunečního chrámu pak znovu scházíme níž do kamenného města. Dole potom procházíme mezi obytnými částmi s mnoha ulicemi a schodišti. A taky s kašnami i lázněmi a rozvodem vody, která tu dodnes stále teče. Tady je Královský palác, tamhle dům nejvyššího kněze. Prohlížíme si Hlavní chrám a vyvýšený Chrám Tří oken, odkud je také nádherný výhled na centrální Posvátné nádvoří, kam posléze také scházíme. Předtím se ale ještě dostáváme zase nahoru, na jakýsi vrcholek, ke slavné Intihuataně, významnému symbolu se slunečními hodinami, k lapači Slunce. K tomuhle kameni tady dávní Inkové symbolicky uvazovali Slunce. Posvátné nádvoří pod námi je obklopené po obou stranách mnoha terasami, o něco dál pak další terasy padají po prudkých svazích hluboko dolů do údolí. Úžasné a nepředstavitelné stavební dílo!
Krátce se zastavujeme i na samotném konci areálu, u Posvátné skály. Její tvar je zvláštní a právě kvůli své podobě je tenhle kámen posvátný. Ale co vlastně představuje? Někteří v něm vidí podobu morčete, a jiní vedle dalších možností zase třeba tvar protějšího horského hřebene. Ten je ovšem zatím beznadějně zakryt nízkou oblačností, takže nám můžou tvrdit, co chtějí. Na morče se nakonec dalo jakž takž přistoupit, ale chtělo to opravdu hodně fantazie. Fotografie toho kamenného morčete se mi tady nepovedla. Ten déšť vůbec mnohé moje fotky silně poznamenal, a hodně jsem jich musel úplně vyhodit. Naštěstí jich ale ještě dost zůstalo použitelných, takže i z ranního uplakaného a deštivého Machu Picchu můžu tuhle kapitolu přece jenom několika fotografiemi doprovodit.
obrázek V Chrámu Tří oken
obrázek Jeden z posvátných kamenných symbolů na Machu Picchu
Až na samém konci městského areálu nám ukazuje paní Bertha stánek, kudy se právě odtud, od Posvátné skály, dá jít na horu Huayna Picchu. Po druhé straně Posvátného nádvoří se poté vracíme zase zpět. Procházíme někudy pod Chrámem Tří oken dolů pod posvátný Chrám Slunce. Přicházíme tady k malé jeskyni, které se obvykle říká Královská hrobka. Pravděpodobně však tahle jeskyně nikdy neměla s hroby ani s hrobkami, natožpak královskými, pranic společného. Míjíme další posvátné symboly, skály ve tvaru kondora či pumy. Odtud se také s úžasem díváme, jak ze se z mlh pod námi vynořuje snad stovka dalších kamenných teras padajících hluboko dolů do údolí.
obrázek Pohled k domku strážce Pohřební skály
Dost vysoko nad námi zase vidíme nahoře místo, kde jsme ráno začínali: domek strážce Pohřební skály, který se také ještě chvílemi schovává v mracích. Ale viditelnost se stále zlepšuje. Mlha a opar jsou stále řidší, prší také čím dál méně. Nakonec po osmé hodině přestává pršet úplně, jen ještě krátkou chvíli drobounce mrholí. No všechna čest! Paní Bertha je asi s inckými bohy hodně zadobře.
Od Barbary ale vím, že paní Bertha nebyla jediná, kdo ten den prováděl věštění a zaklínání. Ještě brzy ráno, za ono tropického lijáku před hotelovými okny, poradila "Vesmírná Inteligence" Barbaře při ranní relaxaci, že má použít na svůj obličej opalovací krém. A Zbyněk prý ráno na první vyhlídce na Machu Picchu zavěštil, že přestane pršet o půl deváté. A to se tedy netrefil jen asi o pět minut! Je snad Zbyněk černokněžník? A nebo má taky nějaké tajuplné vztahy s inckými božstvy? To bych taky chtěl mít nějakého toho Virakoču za kámoše, když to takhle báječně funguje.
obrázek Společné foto celé naší cestovatelské skupinky
Celou prohlídku Machu Picchu s místní průvodkyní zakončujeme něco po půl deváté tím, že ona nám všem na všechny naše fotoaparáty nacvaká společnou fotku. Jsme na ní opravdu všichni. Všech nás jedenáct cestovatelů s paní Berthou i jejím tatínkem. Je to jediná taková fotografie, co máme. Pak už máme volno, můžeme se rozptýlit podle chuti a zájmu a tak se krátce rozmýšlíme, co teď. Paní Bertha nám radí, abychom si výstup na Huayna Picchu dobře pohlídali. Kapacita je omezená, nepustí nás tam za mokra, a po třinácté hodině už také ne. Navíc po desáté hodině přibude na Machu Picchu spousta dalších turistů, kteří přijdou od vlaku vyjíždějícího ráno z Cuzca. A prý vede na druhou stranu hory Huayna Picchu nějaká jiná stezka, po které se dá sejít k Měsíčnímu chrámu, ale paní Bertha jí nikdy nešla. V knižním průvodci o ní ale nepíšou vůbec nic. Nakonec se domlouváme, že se nejprve půjdeme zeptat k vrátnici, kdy asi bychom mohli počítat s tím, že nás pustí nahoru. Tam jsme najednou celí překvapení, že hned. Vida, je nedlouho po dešti, mokro, ale jde to. Můžeme nahoru okamžitě. Já se ale začínám trochu ošívat. Mám z výstupu trochu strach. Když vidíte tu horu nad sebou, vůbec vám nepřipadá, že by se tam dalo vylézt. Kdybych to nevěděl, jen těžko bych tomu věřil. A od stále velmi živého zážitku v kaňonu Colca se takového kopce jednoduše bojím. I když v průvodci píšou, že je to nahoru asi hodinka a dolů taky, příliš si v tom nevěřím. Předpokládám u sebe podstatně delší čas, který na to budu potřebovat. A určitě se chci také ještě znovu rozhlédnout po Machu Picchu a projít se alespoň kousek po inckém chodníku, po slavném Inca Trailu. Budu na to mít vůbec ještě nějaký čas? Nevím. Mám obavu, že to všechno nestihnu. Ptám se tedy Líby, jestli opravdu polezeme tam nahoru. Ale Líba je nekompromisní: "Jasně že jo! Chtěl jsi sem jet a něco vidět, tak dělej a lez!", odmítá jednoznačně moje váhání. A tak jdu. U všech inckých bohů, ona má přece pravdu! Tohle nemůžu vynechat, to bych si určitě vyčítal až do konce života!
obrázek Tudy se začíná stoupat na Huayna Picchu
Na vrátnici u stezky k Huayna Picchu kupodivu prodávají Coca-Colu. Plechovka tu stojí dokonce polovičku, než u vchodu na druhém konci areálu. A tak si oba jednu dáme. Sundáváme si teď naše nepromokavé bundy. Snad už je dnes nebudeme potřebovat. Na té vrátnici se musíme před vstupem na stezku ještě zapsat. V tlustém sešitu jsme na stránce s datem dnešního dne zaneseni pod pořadovými čísly 33 a 34. Tak, a jde se na to. Lez, lezme, lezte! Lezu, lezeš, lezeme!
Jdeme nejprve kolem menší hory, která odjinud ve srovnání s Huayna Picchu ani jako hora nevypadá. Ale jinak je jí tvarem dokonce snad i trochu podobná. Je tu ze stezky odbočka, dá se tam také vystoupat. Ale my jdeme dál a naopak scházíme do malého sedla s příšerně strmými svahy padajícími na obě dvě strany dolů do údolí k Urubambě. Řeka dole je už teď dobře vidět. Oblačnost se v tuhle dobu drží už podstatně výš. Okolo nás procházejí sem tam už jen menší bílé obláčky, které nás halí do mlhy vždy jen na krátkou chvilku. Doufáme, že oblačnost ještě vystoupá, abychom shora něco viděli. Za sedlem začíná dlouhé stoupání. Po úbočí hory, po schodech prudce nahoru.
Pomalu stoupáme do kopce po starodávné incké stezce, která je tvořena kamenným schodištěm. Nepříliš pohodlným, a teď po dešti kluzkým. Vláďa jde nejprve s námi, ale po chvíli vyrazil dopředu za Jitkou a Víťou.
obrázek Po ještě ne zcela suchých schodech stále prudčeji nahoru
S námi se chvíli zdržují i Jitka s Honzou, Vašek a Jirka jsou také už někde vepředu. Jak se zdá, jdeme nahoru na Huayna Picchu skoro všichni. Po svahu hory stoupáme stále strměji a strměji. Chvílemi musím zastavit, abych se vydýchal, ale pořád to jde. Jsou tu některá místa trochu horší, po kamenných schodech to většinou dost klouže. Místy je ve skále nenápadné zábradlí z nějakého lana. Ale pokud jdete skrze zarostlou stráň, nepřipadá vám to až tolik nebezpečné. Naproti tomu v horních pasážích, kde je místo zeleně kolem jen bezedně vyhlížející propast a pod vámi neskutečná hloubka, kde jdete po několik decimetrů širokém chodníčku, nebo ještě hůř po mokrých, kluzkých a hodně příkrých schodech, už to tak v pohodě není. A čím výš, tím hůř. Někde po těch schodech lezeme skoro po čtyřech, jinak to snad ani nejde. Jak nás je víc za sebou, začíná to vypadat dosti nebezpečně. Kdyby se ten první nahoře smekl, nebo kdyby ztratil na těch schodech rovnováhu, vzal by sebou při pádu dolů do propasti spoustu dalších lidí. O tom jak by všichni dopadli, asi netřeba hovořit. Jestli skoro všichni ostatní říkali,
obrázek Tady třeba na tyhle schody jsem se opravdu trochu bál
že se báli v Bolívii na Silnici smrti, musím přiznat, že já jsem se v některých místech bál tady na Huayna Picchu. Ale ten skvělý rozhled a výhled do okolí, zejména na to úžasné město pod námi, ten za tu veškerou námahu i překonaný strach jistojistě stojí. O tom nemůže být nejmenších pochyb.
obrázek Takovouhle rozsáhlou stavbu jsem na hoře Huayna Picchu rozhodně nečekal
Kousek pod vrcholem, za skoro kolmo nahoru vedoucími schody, nás čeká překvapení. I tady nahoře, na hoře Huayna Picchu, se ukrývají incké terasy a stavby. A jsou překvapivě rozsáhlé, ač jsme je zezdola vůbec nezahlédli. Když jsme se už dřív podivovali, jakým způsobem dokázali dávní Inkové postavit to město dole pod námi, jak probůh mohli stavět takovéhle terasy a domy tady, na vrcholu takovéhle těžko přístupné hory? Jak sem dostali po skoro kolmých stěnách hory tu spoustu kamenů? Nechápu to. A těžko mi to kdo vysvětlí. Kloubouk dolů před dávnými inckými staviteli! Jejich stavby byly obdivuhodné i jinde, ale tady ty domy a terasy kolem téhle strmé hory s tím překrásným městem dole mi připadají jako zázrak. Jako sen, který se mi jenom zdá. Vzpomenu si postupně na všechny divy světa, co jsem kdy o nich četl, a egyptské pyramidy dokonce viděl. Ale začínám si uvědomovat, že v mém žebříčku se Machu Picchu každopádně ocitá na prvním místě. Pro mě se stává mým divem světa. Tím nejúžasnějším a nejpodivuhodnějším ze všech.
obrázek Nezapomenutelný pohled na celé Machu Picchu nad údolím Urubamby
Nějaký místní strážce nás pak usměrňuje doprava. Je tam jednosměrka a vedou nás i nějaké šipky. Procházíme po hraně dlouhé terasy, okolo vidíme stavby domků a pod námi bezednou propast. Ale je tu překrásný výhled dolů na město. Už jen sem tam nějaký ten bílý rychle utíkající obláček ozvláštňuje tu scénu. Přistihnu se, že zírám s otevřenými ústy. Ještě, že mě někdo nefotí. Pak následuje další místo, kde se opravdu raději přitisknu ke skále, abych si byl na těch úzkých schodech jistý, že neztratím rovnováhu, že se mi nepodlomí nohy a že se nezřítím dolů. Dolů vlastně teď ani není vidět, stěna je prakticky kolmá. A na kraj podívat se dolů si opravdu netroufnu. Kdepak! A to přesto, že závratěmi netrpím. Nohy se mi ale zamotají snadno. Líbě nic neříkám, ona se zdá být v pohodě. A znovu další prudké schody. Některá místa vypadají opravdu hodně nebezpečně.
obrázek Těsně pod vrcholem Huayna Picchu na dalších úzkých a strmých schodech
Pod vrcholkem se prochází ještě malou jeskyní. Sotva se do ní vejdu, i když sebou nemám žádný batoh.
Na úplném vrcholku Huayna Picchu staneme nakonec nějak krátce před desátou. Na vrcholku už není žádná terasa a je tu hodně málo místa. Seshora proto všichni musejí dolů scházet dolů zase jinou cestou. Diriguje to tu Peruánec dovedně balancující na samé špičce toho úplně nejvyššího skaliska. Vláďa si troufne vylézt až k němu. Já ne. Připadal bych si jako sebevrah. A tak si s Líbou sedáme hned pod tenhle vrcholek na pár volných kamenů. Ještě se nechávám fotit tak, abych měl na pozadí dole pod sebou Machu Picchu. Musím se dostat až na samý kraj propasti k velkému balvanu. Přestože se snažím usmívat, křečovitě se ho musím držet a docela se mi klepou kolena. Zpocený a křečovitě se držící Prause na Huayna Picchu ovšem neprošel úspěšně autocenzurou, takže tahle fotka nemůže být zveřejněna a zůstane navždy uschována pouze v mém domácím archívu.
Lidí je nahoře na tak malý prostor hodně. Mnoho jich nás cestou předešlo, ale asi jich zanedlouho přijde ještě víc. I odtud shora je vidět davy lidí, co přijeli z Cuzca, a kteří se teď hrnou od vchodu dovnitř do areálu Machu Picchu. Určitě jich dost bude chtít také sem nahoru. Najednou zahouká vlak. Koleje vedou kdesi hluboko pod námi, ale houkání vlaku je slyšet až sem. Líba vytahuje sušenku a nějaké pití. Já si utírám zpocené čelo, chvíli odpočívám a chvíli fotím. Kromě paní Berthy s tatínkem se tu scházíme všichni. I když Barbara a Zbyněk dorazili jen krátce před tím, než jsme my ostatní začali sestupovat. Barbaru zdržely dole nějaké problémy s fotoaparátem, a potom ještě trochu i menší zdravotní indispozice. Teď už je ale Barbara v pořádku.
obrázek Fuj, to ale propast!
Rozhlížíme se tu stále kolem dokola a užíváme si tu nádheru vrchovatou měrou. Je to jedinečný, i když chvílemi až hrůzu nahánějící, pohled do hlubiny rokle řeky Urubamby, na strmé svahy kopců nad ní, na serpentiny nahoru ke vchodu do Machu Picchu.
obrázek Další z překrásných pohledů na Machu Picchu
Hloubka všech těch pohledů je fantastická, ať už na řeku, nebo na město Machu Picchu, na celý ten rozlehlý městský areál, který teď pod námi vypadá jako dětská stavebnice na zeleném koberci, ovšem hodně zvlněném. Tady odtud je nejlépe vidět, jakou fantastickou přírodní scenérií je Machu Picchu obdařeno. Město je zasazeno do sedla mezi dvěma horami, mezi horou Machu Picchu, která se stále ještě skrývá mezi mraky, a horou Huayna Picchu, kde právě jsme. Tedy mezi Starou horou a Mladou horou, což je pravý význam těchto pojmenování. Horské sedlo se pod Huayna Picchu hodně zužuje a na obě strany padá příkře téměř kolmými stěnami dolů k řece Urubambě. Ta horu Huayna Picchu obtéká v širokém oblouku a svými peřejemi v hluboce zaříznutém údolí vytváří společně s okolními homolovitými temně zelenými kopci tu úžasnou atmosféru, pro kterou je celé tohle místo tolik obdivováno. Každopádně je Machu Picchu i svým přírodním prostředím úžasná, jedinečná a neopakovatelná lokalita. Vytváří dojem, že jsme vysoko v horách, přestože okolní tmavá zeleň svědčí o tom, že jsme v džungli. Tady nahoře na Huayna Picchu jsme v necelých 2650 metrech nad mořem. Machu Picchu pod námi může být o nějakých 300 metrů níž. Moc se mi tu líbí. Jsem rád, že jsem nezůstal dole. Přestože to zprvu vypadalo nezdolatelně, nakonec to zase tolik náročné nebylo.
obrázek No řekněte, sjížděli byste to tady po zadku jako Vašek?
Žádnou zadní stezku k Měsíčnímu chrámu nikdo nikde nevidíme. Všude se zdají být jen naprosto nepřístupné stěny. Když se ptáme na cestu, posílají nás druhou stranou kopce, na stejnou stezku, po které jsme přišli. Ostatní se už vydávají dolů. Vašek se rozhodl pro nejkratší cestu a začal klouzat po zadnici dolů po nejbližší skále. Nemám z toho zrovna dobrý pocit. Dole je jen nepříliš široká terasa, a kdo ví, kam by letěl, kdyby mu něco nevyšlo. My jdeme raději okolo, jinudy. O jednu terasu níž. Ale i tahle cesta je trochu krkolomná a vyžaduje nevyšší opatrnost. Opírám se raději levou rukou o skálu, abych tam na té hraně neztratil rovnováhu.
obrázek Slézt tyhle schody nebylo jednoduché: po čtyřech a pozadu to bylo nakonec nejlepší
S Vláďou se pak ještě vzájemně fotíme na terasách a schodech mezi domy, kudy procházíme při cestě dolů v horní části hory Huayna Picchu. I tady jsou některá místa na samém kraji propasti a není radno se tu pohybovat příliš rychle či neopatrně. Na těch nejprudších a úzkých schodech se na rozdíl od Vládi neodvažuju ani zastavit, abych udělal fotku. Musím ty schody slézat prakticky pozadu, abych se mohl rukama opřít. Určitě to vypadá, jako kdybych lezl po čtyřech pozpátku dolů. Jsem narozen ve znamení raka. Nebude to tím?
Někde uprostřed cesty dolů je značená odbočka k Měsíčnímu chrámu. Vláďa tam chce jít a přemlouvá nás, ať jdeme taky. Bojím se ale. Podle informací tady na ceduli trvá cesta tam a zpět tři hodiny. Měsíční chrám s jeskyní mají být až na odvrácené straně hory Huayna Picchu. Nechce se mi obětovat tolik času. Chci jít alespoň kousek na Inca Trail. A taky se bojím, že bych to nestihl, že kdybych se kvůli čemukoli někde zdržel, mohl bych mít i problémy stihnout včas odjezd. Líba se mnou tentokrát souhlasí. Vláďa k Měsíčnímu chrámu ale jít chce. Nezbývá mu tedy, než aby šel sám. Říká nám ahoj a za pár okamžiků mizí v zeleném tunelu v opačném směru, než v kterém teď sestupujeme my. Po pár dalších metrech potkáváme paní Berthu s tatínkem. Prý se tatínek nakonec také rozhodl, že se podívá nahoru na Huayna Picchu. Obdivuhodné.
obrázek A Huayna Picchu je za námi!
Na vrátnici se pak už jen musíme najít v knize, odhlásit se, odškrtnout, a jsme zase zpátky na Machu Picchu. Pomalu s Líbou znovu procházíme městem. Vracíme se k některým místům a nalézáme přitom cestičky a uličky, po kterých jsme předtím nešli. Objevujeme další nezapomenutelné pohledy. Machu Picchu je teď, před polednem zase úplně jiné, než ráno. Už tu není žádná mlha. Je sice zataženo, ale oblačnost je mnohem výš. V bílých oblacích se teď ztrácejí až ty vzdálenější kopce za údolím Urubamby.
obrázek Terasy pod domkem strážce Pohřební skály s vrcholkem hory Machu Picchu
Při pohledu od Posvátného nádvoří vidíme zcela zřetelně to obrovské množství teras směřujících nahoru k domku strážce Pohřební skály, nad nímž se teď majestátně do výšky vypíná hora Machu Picchu. I ta se už teď zcela odhalila a dovolila, abychom ji spatřili v celé její monumentální kráse. Když obrátíme naše zraky nazpátek, vidíme na druhé straně špičatou Huayna Picchu, z níž jsme před malou chvíli sestupovali sem dolů. Teď, když už to víme, a když už se hora neskrývá v oblacích, vidíme už na jejím vrcholku kamenné terasy a budovy. Nejsou odtud rozhodně nijak nápadné ani teď. Kdybychom o nich nevěděli, pravděpodobně bychom si jich při zběžném pohledu nevšimli. I údolí Urubamby a jeho strmé svahy už nezahaleny bílým závojem vypadají nádherně a dotvářejí vskutku překrásné a jedinečné pozadí pohledům na bájné ztracené a zapomenuté město Inků. Přírodní scenérie, do níž je město zasazeno, je vážně úžasná!
Je asi poledne. Vycházíme ven hlavním vchodem, potřebujeme na toaletu, krátce se také občerstvujeme, a co nejrychleji spěcháme zpátky. Vystoupáme mezi terasami zase až nahoru k domku strážce Pohřební skály. Lamy tu už nejsou. Zato je tu teď mnohem víc lidí, než ráno. A dole pod sebou ve městě vidíme mnoho pestrobarevných hloučků, které se pohybují celým areálem z místa na místo. Dostáváme se s Líbou až tam, kde se u okraje chodníku přicházejícího od Sluneční brány nachází velký plochý kámen. Odtud se pořizují takové ty známé fotografie Machu Picchu, ty se špičatou Huayna Picchu v pozadí. Žasnu znovu nad tím, jaké tohle dávné město tvoří velkolepý komplex chrámů, paláců, lázní a dalších budov i vodních kanálů zavlažujících zahrady a zemědělské terasy, kde Inkové pěstovali zeleninu, kukuřici i brambory. Viditelnost je teď perfektní, bílé mraky jsou až nad hřebenem za údolím.
obrázek Na tuhle klasickou fotku se musí čekat
Líba chce, abych jí udělal klasickou fotku z Machu Picchu, aby na ní byla taky, pokud možno sama. To bude těžké. Musíme dát nejprve přednost skupince Japonců, kteří se tu fotí každý zvlášť, různě po dvojicích, i všichni dohromady, a postupně všemi fotoaparáty, co mají. Pak se tam ještě fotí další pár nějakých mladších lidí. Líba stojí připravená, aby mohla zaujmout to správné místo na kameni hned, jakmile oni skončí. Ale oni zrovna nespěchají. A tak na Líbu žertem volám, aby je vyhodila, aby jim řekla, ať už koukají vypadnout a podobně. A jak tu tak taky čekám, párkrát to zopakuju. Jsem si přitom dobře vědom, že Líba žádnou cizí řečí nic takového nikomu neřekne. Ten pár, jak se zdá, už s focením končí, ale najednou se obrací směrem na nás a my slyšíme pěkně hezky česky: "Tak vypadnout máme, jo?", "Vyhodit nás chcete?". Všichni se tomu vzápětí zasmějeme. Vida, jak je ten svět malý. Nikde si dnes člověk nemůže být jistý, že tam není někdo, kdo mu rozumí.
Tady v tomhle místě také končí proslulý Incký chodník, Inca Trail, a prochází tudy šikmo vzhůru napříč několika terasami. Z našeho úhlu pohledu a pro nás tady však spíše začíná. Chtěl jsem se po něm rozhodně projít, alespoň kousek. Pak že se třeba ještě můžeme podívat na incký padací most. A Líba tu opět nekompromisně zavelela: "Žádnej kousek!", načež dodala: "Času máme dost a tak dojdeme pěkně až ke Sluneční bráně, k Inti Punku. A pak uvidíme!". No, tak taky uvidíme. A viděli jsme třeba, jak krátce poté, co jsme se vydali k Inti Punku, začalo se i sluníčko prodírat skrz oblaka, jako by vědělo, že se sluší, aby nás u Sluneční brány svými paprsky opravdu pohladilo.
obrázek Líba na Inca Trailu pod horou Machu Picchu
Incký chodník, po kterém jdeme, je také obdivuhodná stavba. Je to široká, kameny dlážděná cesta vedoucí po svahu mírně do kopce, s mnoha dokonale rovnými úseky Když po ní teď kráčím, mám takový zvláštní pocit.
obrázek Na Líbu i Huayna Picchu v pozadí už svítí sluníčko
Vždyť po stejném chodníku kráčely přede mnou nejenom milióny jiných turistů, ale kameny jsou již několik staletí předtím ohlazeny a ošlapány kroky tisíců inckých poutníků, nosičů či poslů, kteří směřovali ke svému Machu Picchu, kteří putovali k tomuhle významnému inckému kultovnímu a náboženskému centru, k hlavnímu místu uctívání boha Slunce. Nevím, jestli někdo dokáže pochopit, jakým způsobem Inkové tyhle chodníky stavěli. Je naprosto fascinující, že je dokázali vystavět v délce několika tisíc kilometrů po celých Andách, v horách i v džungli. Jaký národ to mohl vytvořit? Jaká síla dokázala něco takového postavit? Inkové vytvořili velice důmyslný systém horských stezek nejen tady v Peru, ale i v Bolívii, v Chile, a na druhé straně vedoucích na sever až do Ekvádoru. Horský terén Inkům vůbec nevadil. Oni nejezdili vozy, a tak svahy hor překonávali schodištěm, ať už jakkoli příkrým a strmým. Incké kamenné stezky tak spojovaly všechna tehdy významná a důležitá místa. I my jsme už přece kráčeli po takovém podobném chodníku. Asi před deseti dny, v Bolívii na Slunečním ostrově. A to, jak může být incký chodník strmý, jsme zažili na vlastní kůži právě před chvílí na Huayna Picchu. A teď jdeme po dalším, z Machu Picchu ke Sluneční bráně.
obrázek Jeden z úžasných pohledů na cestě k Inti Punku
Chodník stoupá celkem pravidelně a vytrvale mírně nahoru. Pokud nás nevede zrovna zeleným tunelem tropické vegetace, ohlížíme se zpět směrem k Machu Picchu. Město je odtud zase úplně jiné. A stále se pohled proměňuje. Pokaždé je to trochu jiný úhel, jiné panoráma. Jen špičatá Huayna Picchu se stále drží v pozadí. Nalevo v zelené hlubině pod námi se klikatí Urubamba a se svými peřejemi obtéká špičaté vrcholky okolních hor.
obrázek Inti Punku neboli Sluneční brána
Nejdeme ještě dlouho a už potkáváme Jitku s Víťou. Ti si museli tedy pospíšit! A oni teď opravdu spěchají. Chtějí stihnout všechno. Chtějí dojít také ještě k inckému padacímu mostu. Víťův bolavý malíček, sedřený v kaňonu Colca, už je zřejmě v pořádku. Míjíme další malou inckou stavbu postavenou při cestě. I u ní nacházíme jakousi ohlazenou a přitesanou, a s velkou pravděpodobností také posvátnou skálu. My si tu teď dopřejeme krátký oddech. Sluníčko nás zahřívá. Svítí teď už nepřetržitě. Překonalo a rozpustilo nad námi už veškerou mlhu i všechna oblaka. Na dalším úseku cesty potkáváme ještě Jitku a Honzu. Od Honzy se dozvídáme zajímavou věc: Sluneční brána je ještě asi o 80 metrů výš, než vrcholek Huayna Picchu!
obrázek Pohled na Machu Picchu od Sluneční brány
Procházku si ale oba pochvalují, a už to prý nemáme daleko. A opravdu, stezka ještě asi dvakrát zatočí za výběžek a očekávaná Sluneční brána je na dohled. Došli jsme sem téměř přesně po jedné hodině celkem pohodlného pochodování. Ani to zpočátku nevypadalo, že to bude tak jednoduché. Možná nám to tak připadalo proto, že jsme za sebou měli mnohem náročnější a obtížnější výstup po strmém svahu Huayna Picchu.
Inti Punku, Sluneční brána, je umístěna v nepříliš výrazném sedle v masivu, který je dalekým obloukem obtékán řekou. Na druhé straně sedla je tedy stejné údolí, údolí Urubamby, kudy jsme přijeli vlakem. Samotná Sluneční brána je nevelká kamenná stavba, ale je obklopena několika typickými terasami na svahu pod ní. Brána byla opravdovým vstupním bodem do města Machu Picchu a pro ty, co přicházejí z treku, je také prvním místem, odkud mohou tohle slavné město spatřit. Pro nás, když jsme přišli v opačném směru, se chodník dál v přímce svažoval v prudším sklonu dolů, i když svah tady na druhé straně brány nebyl zase příliš prudký. Alespoň ne ve srovnání s výstupem na Huayna Pichu. Proto, a také kvůli hustší a vyšší zeleni, řeka Urubamba odtud shora na odvrácené straně sedla vidět není. Když jsme chvíli poseděli a dosytosti vynadívali na panoráma zelených hor, které se tu nově před námi otevřelo, když jsme si prohlédli celou stavbu a terasy Sluneční brány, když jsme se pokochali nádherou pohledu na teď už sluncem zalité Machu Picchu v dáli před námi, když jsme se vzpamatovali z hloubky údolí Urubamby lemované železnicí a klikatou silnicí vedoucí dolů do Aguas Calientes, teprve pak jsme se vydali zpátky k Machu Picchu. Cesta zpět k městu byla trochu snazší a také rychleji utekla. Ale byla stejně krásná, jako když jsme šli nahoru. Machu Picchu jsme teď téměř celou cestu viděli před sebou obklopené neuvěřitelně dramatickou, jedinečnou, neopakovatelnou a nádhernou přírodní scenérií. Vím, že se moje slova několikrát opakují. Ale nedá mi to, abych to nenapsal znovu a znovu, stejně jako jsem se na to znovu a znovu díval a znovu a znovu jsem nad tou nádherou žasl.
obrázek Panoráma zelených hor nad Urubambou pořízené od Sluneční brány dokumentuje nádheru a jedinečnost místa kolem Machu Picchu
Když se asi ve 14:15 vracíme k městu, rozhodujeme se, co dál. Musíme si sestavit nějaký časový plán. V pět hodin nám odjíždí vlak do Cuzca, o půl páté máme dole sraz, nejdéle krátce po čtvrté bychom tedy měli jet autobusem dolů. Oba bychom ještě nějakou chůzi zvládli, i když samozřejmě už trochu cítíme, že jsme od časného rána na nohách, a že máme za sebou nějaký ten výšlap. Zakrátko se rozhodujeme, že už nebudeme nikam spěchat. Nemáme totiž přesnou představu, jak to k padacímu mostu může být daleko, ale víme, že ho lze vidět každopádně jen z vyhlídky z povzdálí. Až k němu se stejně už několik let nesmí. Po nějaké nešťastné události, kdy se tu jakýsi neopatrný turista zabil pádem do propasti, je přístup všem návštěvníkům na incký padací most uzavřen.
obrázek Líba nad zase jiným Machu Picchu, tentokrát zalitým sluncem
A tak usedáme tady nahoře na konci chodníku od Inti Punku. Shlížíme dolů na město ozářené teď měkoučkým odpoledním sluníčkem. Tenhle omamný pohled nám oběma zcela určitě zůstane nadlouho v paměti. I teď odpoledne, když už jsem na téměř stejném místě potřetí, zase to město pod námi vypadá úplně jinak. A musím říct, že mi to znovu až vyráží dech. Machu Picchu je skutečně úžasné a magicky působivé místo. Dovolím si tvrdit, že jeho jedinečnou atmosféru nikdo nemůže vyfotografovat, ani ji nafilmovat, a ani velký spisovatelský talent ji nedokáže převyprávět. Obrazem i slovem je prostě neuchopitelná,
obrázek Není to prostě nádhera?
každý si ji prostě musí prožít sám, musí ji vnímat svými vlastními smysly. I my ji teď nasáváme plnými doušky. Nemluvíme, jen tak sedíme, jakoby v hlubokém soustředění. Asi ani nevnímám moc okolí. Nějak zvláštně si vypínám všechny ty lidi, co chodí kolem, a nejsem v téhle mystické chvíli dalek toho, aby mi vyhrkly i slzy do očí. To je ono! Tohle je to, co jsem chtěl vidět. To, co jsem chtěl poznat a zažít. Teď jsem tu. Vidím Machu Picchu! Cítím jeho atmosféru snad všemi smysly. Mám ho tady! Přímo před sebou.
obrázek Sluneční chrám v odpoledním slunci
Nakonec se začnu pomalu z toho okouzlujícího a velmi příjemného tranzu probouzet. Zvedáme se a znovu si ještě pomaličku procházíme skoro celé město. Máme na to ještě téměř celou hodinu. Objevujeme další a další nádherná zákoutí a překrásná místa. V tom sluníčku je Machu Picchu zase jinačí. I zalité sluncem je pořád nádherné, krásné, kouzelné, fantastické. Mluvíme teď o tom, jak nešťastně jsme se cítili ráno, když nám pršelo. Ale teď jsme vlastně rádi, že to tak bylo. Viděli jsme přece Machu Picchu během jediného dne ve všech možných podobách. Ráno se tajemně zahalovalo v dešti a mlhách a jen pomalu a stydlivě nám odkrývalo svou tvář. Později se nám ukázalo v celé své dokonalé podobě za podmračené polední oblohy, a teď se na nás usmívá za nádherného jasného a slunečného odpoledne. A také jsme Machu Picchu viděli ze dvou stran, seshora z Huayna Picchu, i z druhé strany od Inti Punku. A taky oceňujeme to, že paní Bertha s námi vyjela nahoru tak časně ráno, a měli jsme tudíž dostatek času. I přesto, že jsme neviděli Měsíční chrám, ani padací most. Asi ale nemá cenu, abychom to všude jen v rychlosti prolétli, je třeba si to taky náležitě užít.
obrázek Přes kamenné terasy půjdeme pomalu k východu
A s takovými myšlenkami pomalu procházíme k východu, trochu unavení, ale plní dojmů a šťastní a spokojení s celým dnešním dnem. Ještě poslední otočení, poslední pohled na Machu Picchu, které teď už v nízkém slunci schovává všechny své východní terasy ve stínu. Ještě pár kroků, a je to pryč. Město nám mizí z dohledu. Tak. A jsme venku.
Zakrátko už sedíme v autobuse, na předních sedadlech, dáváme si láhev vody k napití, a sjíždíme serpentinami silnice dolů, do Aguas Calientes. Hned v první velké zatáčce vidíme houf kluků v inckých kostýmech. Mávají na náš autobus a volají na nás pozdrav na rozloučenou. Máváme jim taky. Za další zatáčkou už je jenom jeden kluk, za další taky jeden, ale asi u třetí si nakonec všímáme, že je to stále ten samý. A všude na náš autobus mává a zplna hrdla volá svůj indiánský pozdrav na rozloučenou.
obrázek Loučí se s námi i indiánský běžec
Musí to být velký sportovní výkon. Když autobus projede okolo, indiánský chlapec musí zkratkou seběhnout níž bůhví po jaké stezce na další úsek té klikaté prašné silnice, a vše se opakuje. A znovu a ještě. Až dole pak vidíme, jak běží ze všech sil po mostě přes Urubambu, nedaleko před autobusem. Za mostem mu řidič zastavuje, dá mu nějakou vodu k pití. Indiánský kluk je zpocený, udýchaný, ale usměvavý. Loučí se s námi i tady, přičemž vybírá od nás, od turistů nějaký drobný obnos. Všichni mu rádi něco dáme, za ten výkon si to určitě zaslouží! Nevím, jestli se tu ti kluci tímhle způsobem živí, ale určitě si alespoň něco přivydělají. Řidiči autobusů je vezmou zase nahoru a mohou si to zase zopakovat. Kluci se přitom určitě pěkně střídají. Pokud vím, tak se všemi autobusy jedoucími dolů nějaký takový kluk běžel.
Když pak sedíme ve vlaku do Cuzca, sdělujeme si vzájemně své dojmy. Paní Bertha s tatínkem se nakonec na Huayna Picchu až nahoru nedostali. Tatínkovým nohám přece jenom ten výstup moc nesvědčil, a tak se vrátili dolů. Vláďa si zase moc pochvaloval Měsíční chrám. Byl tam prakticky sám a nepotkal skoro nikoho. A taky byl patřičně pyšný na to, že on byl z celé naší výpravy jediný, kdo se tam vydal. Stihl se ještě podívat i k padacímu mostu. Došel tam společně s Jitkou a Víťou, které potkal při návratu od Měsíčního chrámu. Každý z nás nakonec někde byl, něco viděl, něco zase neviděl, ale podstatné je, že všichni jsme s dnešním dnem i s tím, jak jsme ho prožili, spokojení. I o počasí hovoříme všichni stejně. Že je dobře, že bylo právě tak, jak bylo. Paní Bertha se jen potutelně usmívá, když ji připomeneme její podivuhodně splněnou předpověď. A taky všichni oceňují to, že jsme nebyli mezi těmi, kteří se na Machu Picchu dostali až někde v deset či jedenáct hodin ráno, a teď už zase sedí s námi ve vlaku, mimochodem teď mnohem delším, a vracejí se hned zase do Cuzca zpátky. Ten čas, co my jsme měli navíc, byl důležitý a všichni jsme ho náležitě využili. A paní Bertha má opět důvod k úsměvům, když jí chválíme takhle dobře promyšlenou organizaci celé cesty. A to čarokrásné Machu Picchu takhle nakonec, to je přesně to správné vyvrcholení, jaké má být. To nejlepší nakonec! Teď už můžeme bilancovat. V tomhle okamžiku a v téhle chvíli se už vlastně začínáme vracet. Teď už nás čeká prakticky jen cestování. Cestování domů.
Krajina se za okny vlaku pomalu mění. Zelená hustá džungle řídne a postupně se změní na holé skály. Začíná se stmívat, ale ještě stačíme vidět zaledněný masiv pohoří Veronica, který nad již potemnělým údolím řeky Urubamby září ve slunci vysoko nahoře jako rozsvícený lampión. Cesta do Cuzca je dlouhá, o hodně delší, než co jsme jeli z Ollantaytamba. Po setmění zcela přestávám vnímat okolí a na chvíli si zdřímnu. Takhle mi ta cesta uteče rychle.
Najednou jsme nad Cuzcem. Proč nad? Cuzco je sice o nějakých tisíc metrů výš, než Machu Picchu, ale vlak musí cestou překonat navíc ještě i hory nad Cuzcem. Proto poslední úsek cesty sjíždíme dolů. Dolů do Cuzca. Je úplně jasno. Vzduch je čistý a průzračný. Nad námi svítí veliký měsíc v úplňku. Okny vlaku se můžeme dívat na celé noční Cuzco, na město s krásně osvícenými náměstími, kostely i katedrálou. Vlak cestou dolů musí zdolat svah vysoké hory. Sjíždíme tu způsobem "cik-cak". Chvíli jedeme dopředu, pak dva uniformovaní chlápci vyskočí z vlaku, přehazují výhybku, naskočí zpátky, a už zase couváme do protisměru. A zanedlouho se stejným způsobem směr jízdy zase obrací. Takových obrátek je několik, koleje nás vedou tam a zase zpátky. Někdy se stáčí v táhlém a širokém oblouku. To tehdy, pokud to tvar kopců dovoluje. Projíždíme mezi mnoha domky, malými i většími, křižujeme chodníky a cestičky, a pak i větší ulice. Pozorujeme přitom noční život okolo trati. Nakonec někdy mezi devátou a desátou hodinou vystupujeme v centru Cuzca na nádraží San Pedro.

22. den - 7. října
<<  Kruh se uzavírá, aneb kde začátek, tam konec  >>

obrázek Duchem jsem ještě dlouho mezi kamennými zdmi úžasného inckého města
Od rána je mi nějak divně. Necítím se ve své kůži. Ale není to zdravotní problém, jsem jen duchem pořád ještě někde na Machu Picchu. Tu slézám schody po čtyřech, a stále kloužu zpátky. Za chvíli už stojím nad propastí celý rozklepaný, pak skládám nějaké kameny jako puzzle, ale nemůžu je unést. Hned na to už zase hledím někam do dáli a nemůžu se ani pohnout, abych vzápětí v inckém oděvu utíkal před autobusem. Prožívám znovu chvilku po chvilce snad všechno, co se mi do mysli zapsalo během toho nezapomenutelného včerejšího dne. Z tohohle divného stavu se dlouho nemůžu dostat, a ani se o to vlastně nijak nesnažím. Nějak to ani nevnímám. Dá se říct, že snad vůbec nevím, co se děje.
Díky tomu stavu si vůbec nezapamatuju, jak se dostaneme na letiště, čím a jak dlouho letíme, ani co se okolo mě odehrává. Myslím, že pokud jsem v téhle době s někým hovořil, hned vzápětí jsem absolutně nevěděl o čem. A pokud jsem někde na něco odpovídal, mohl jsem odsouhlasit či naopak zamítnout komukoli cokoli. Nakonec jsem se jakž takž z tohohle stavu probral až tehdy, když už jsme byli ubytovaní ve stejném hotelu Santa Cruz v limské čtvrti Miraflores, kde jsme tři týdny předtím strávili svou první jihoamerickou noc. Vrchol naší cesty, Machu Picchu, už sice máme za sebou, ale ještě úplně nekončíme. Na dnešní odpoledne nám paní Bertha připravila ještě v Limě program, který má za cíl ukrátit nám zbytek dne před zítřejším odletem do Evropy a přitom nám samozřejmě ještě něco zajímavého ukázat. A tak zanedlouho vyjíždíme za dalšími zajímavostmi peruánského hlavního města.
obrázek Líba před budovou Muzea zlata v Limě
Nejprve nás čeká Muzeum zlata. Je to hodně známé limské muzeum. Jsou to ve skutečnosti muzea dvě, ještě přesněji tři. Muzeum zlata je v suterénu a svým vnitřním vybavením a uspořádáním připomíná jeden veliký podzemní trezor. A zlata je tu opravdu hodně. Je tu obrovský zlatý poklad obsahující zejména všelijaké roztodivně zdobené šperky.
obrázek Muzeum zbraní má ukázky větších ráží venku
Druhé muzeum je muzeum zbraní. Je v přízemí a připadlo mi snad ještě zajímavější. Strávil jsem tu alespoň mnohem víc času. Zbraně se ale s Líbou nerýmují tolik, jako zlato, takže ona pobyla zase o něco delší dobu dole v trezoru. V muzeu zbraní je opravdu rozsáhlá sbírka snad tisíců zbraní všemožných druhů. Jsou tu bodné, sečné, střelné, na co si jen vzpomenete. Jsou z různých dob, od starověkých až po moderní, a jsou různého určení, od loveckých přes vojenské až po sportovní. A ze všech možných koutů světa. I zbraně československé výroby se tu našly. Tahle neuvěřitelná sbírka je doplněna nějakými dalšími se zbraněmi souvisejícími předměty, například nějakými uniformami či několika loveckými trofejemi. To vše pak je zpestřeno sbírkou osobních zbraní nebo darů různých známých potentátů, ponejvíce těch s tou nejhorší pověstí. Třeba Fidela Castra, Mao Ce Tunga nebo Pinocheta. Třetí muzeum jsem úplně vynechal, a myslím, že skoro všichni. Byla to v prvním patře sbírka tapiserií a jiných textilií.
obrázek V limské čtvrti Barranco chce Líba ještě něco utratit
Z Muzea zlata nás paní Bertha nechala dovézt do čtvrti Barranco. Tady jsme absolvovali malou příjemnou procházku jakýmsi parkem, kterou jsme zakončili u několika stánků s občerstvením a suvenýry. Tam jsme mohli začít utrácet naše poslední zbytky peruánské měny. Pokud někomu zbývá větší počet solů, může si je zítra proměnit na letišti zpět na dolary. Případně si můžeme zaplatit odletovou taxu v solech místo v dolarech.
obrázek Nákupní centrum Larcomar
Poslední okamžiky před posledním peruánským večerem jsme pak strávili v nákupním centru Larcomar. Nachází se na vysokých pískových svazích nad pobřežím oceánu přibližně dva kilometry od našeho hotelu Santa Cruz. Ještě bychom si sice něco mohli koupit, ale nic moc pro nás zajímavého tu nikde nevidíme. A tak spíše nad našimi hlavami sledujeme prolétávající padáky, jak krouží kolem vysokých skleněných věží luxusního hotelu Marriot nebo dalších vysokých mnohapatrových budov, jaké stojí hned za nákupním centrem. Kde se tady vzali tihle podivní paraglidisté takhle uprostřed velkoměsta?
Okolo nákupního centra Larcomar je také několik teras. Ne inckých, ale jenom úplně obyčejných, dlážděných a opatřených kovovým zábradlím. Taky je tady krom jiného i nějaká kruhová vyhlídka. Odtud se můžeme zadívat dolů pod svahy na pobřeží a na nudně šedivou hladinu Tichého oceánu. Sledujeme taky proudící davy lidí. Další zase jen tak posedávají a odpočívají,
obrázek Poslední pohled na potemnělý Pacifik
nebo sedí u kávy v několika zdejších kavárnách, jiní se dívají z teras či vyhlídky dolů k pobřeží. Stejně jako oni i my hledíme na těžká olověná mračna nízko nad oceánem. Širý a nedohledný potemnělý Pacifik se nedaleko od pobřeží našim zrakům ztrácí v hustém špinavě bílém oparu. Pak začne i trochu pršet. Teď už nám déšť nevadí. Plačtivé počasí a šedivý oceán dokonale koresponduje s mojí náladou a se smutkem, který se mi vkradl do duše při pomyšlení, že tady celá naše báječná cesta končí. Pořád drobně prší. Třeba na námi pláčí inčtí bohové. Třeba i jim přišlo líto, že už zanedlouho musíme odletět domů. Je to brzy. Zítra. Už zítra...
Večer nás pak paní Bertha pozvala na večeři do restaurace. Nikdo jsme ale nechtěl jít moc daleko a proto jsme si našli jednu jen pár kroků od našeho hotelu. Je to spíš malá hospůdka. Skoro nikdo jiný se sem kromě nás už nevejde a ani my tu se tu nemůžeme moc roztahovat. Tak velká skupina na večeři je pro majitele zjevně překvapením, ale snaží se, aby všechno dobře zvládli. Loučíme se tu s Jitkou a Víťou, kteří v Limě ještě nějaký den zůstávají. A paní Bertha si tu nepochybně zaslouží naše poděkování za perfektní organizaci a skvělou dovolenou, kterou nám společně s cestovní kanceláří připravila a na jejímž zdaru měla zcela jistě lví podíl. A přestože nikdo nemá jakýkoli důvod si na cokoli stěžovat, nikomu se tu nic vážného nestalo, nikdo nebyl přepaden, nikomu nic neukradli, stejně se všichni tak nějak smutní rozcházíme do svých pokojů. Smutní nad tím, že to hezké, co jsme tu společně prožívali, už neodvratně končí. S tím se nedá vůbec nic dělat. Všichni ale víme, že alespoň ty hezké vzpomínky nám zůstanou. A určitě se z nich budeme těšit hodně dlouho.

23. den - 8. října
<<  Krátký den utíká pomalu  >>

Při balení na odlet do Evropy si nemůžeme nevzpomenout na náš ztracený batoh a stanovujeme si s Líbou zásadní pravidlo. Všechny suvenýry, všechno co máme odsud, to bude v příručním zavazadle. To se nám nesmí ztratit! Všechno ostatní, co jsme si přivezli sem, si při nejhorším můžeme zase doma koupit, ať už to bylo jakkoli drahé. Ale věci nakoupené tady, Líbin lamí svetřík, moje lamí chlupaté bačkorky, spoustu dalších všelijakých drobných i větších suvenýrů, fotografickou knížku, to všechno už nikde v Evropě neseženeme a nekoupíme. Jedinou výjimkou je koka čaj, který rozdělujeme tak, aby byl v každém zavazadle právě jeden. Vláďa balí a přemýšlí, kam si má zabalit igelitový pytlík sušených lístků koka čaje, který se i přes výrazné varování paní Berthy bude pokoušet propašovat domů. My to raději nezkoušíme.
Na letiště odjíždíme ráno a hodně brzy před odletem. Divím se si proč. Co tam budeme tak dlouho dělat? Ale paní Bertha ví své. U prvních kontrol se s ní pak všichni loučíme. Ona letí až zítra. A my, než se potom dostaneme přes všechny ty odbavovací přepážky a různé kontroly a prohlídky nás i zavazadel, přes mnohé fronty, které se tu všude a na všechno tvoří, nemáme už skoro ani čas dát si kávu, nebo si něco koupit. Nakonec ale utrácíme poslední soly, i nějaké dolary. Seženu tu kupodivu i docela hezkou knížku s fotografiemi La Pazu. V rychlosti pak stíháme i tu kávu. Na poslední chvíli musíme ještě koupit velkou nákupní tašku, nemáme už nějak kam co dát. Vybírám jednu s peruánským motivem. Taky z ní bude suvenýr. Ale to už je tak málo času do odletu, že poslední metry už poklusáváme. Hluboce si oddechnu, až když celý upocený a udýchaný usedám v letadle. Uff! Tak tak jsme to stihli. I přes tu velikou časou rezervu, která ale jak vidno zase tak moc veliká nebyla.
Letíme domů stejnými letadly se stejnými společnostmi, jako při cestě sem. Let probíhá obdobně, jen s tím rozdílem, že nás tu je devět, kteří se už známe, a že místo na dovolenou se těšíme domů. Před přestupem v Caracasu se loučíme s Barbarou a Zbyňkem, kteří letí přes Madrid s Lufthansou. Nás sedm ostatních si vyzvedává palubní lístky u přepážky společnosti Alitalia a míříme na jiné letadlo.
A jakmile se s námi letadlo z Caracasu zvedne, zdá se, že vzdálenosti k Evropě vůbec neubývá. Jak mi ještě krátce před odletem bylo líto, že už se musíme vrátit, tak teď už naopak toužím být co nejdřív doma. Já i Líba se už na domov moc těšíme a nemůžeme se dočkat. Ale let přes oceán je dlouhatánský a čas se hrozně vleče. A to i přesto, a nebo právě proto, že díky letu na východ je den hodně krátký a přichází brzy tma. I nadcházející noc je díky tomu neuvěřitelně krátká. A o to pomaleji ten let před oceán ubíhá.

24. den - 9. října
<<  Zase chybí batoh, a druhý, a další!  >>

Ta kratičká noc opravdu zdánlivě hrozně prodloužila dobu letu. Trochu jsem spal, jako ostatně skoro všichni kolem. Okénka už od noci se staženou clonou zůstávají zatažená ještě dlouho. Na obrazovce v letadle sleduju, jak se k Evropě blížíme strašlivě pomalu, a jak míříme na cílové milánské letiště.
Pak už jen poměrně rychlý přestup v Miláně. Někoho tu důkladně prohlížejí, nás vůbec. Mají tu i psy, zřejmě kvůli pašerákům narkotik. Let z Milána do Prahy mi pak už připadal taky dlouhý. A jednotvárný a nudný. Letět z dovolené domů takhle dlouho je hrozné. To bych zrušil. Konečně jsme v Praze!
A znovu se opakuje situace, kterou my s Líbou už známe. Čekáme na batohy a ony nikde. Tentokrát nemáme ani jeden. Ale nevadí, částečně jsme na to připravení. To, co jsme chtěli, aby se nám neztratilo, máme v příručních zavazadlech a v nákupní tašce. Ukazuje se, že nejsme sami, komu chybí batoh. Na batohy čekáme všichni, tedy všichni z Peru, a zůstali jsme tu z celého letu z Milána už jenom my. Pouze Vláďa může klidně vyrazit domů. Usmívá se. On jediný svůj batoh má. Včetně balíčku sušených lístků koky, které úspěšně a bez problémů propašoval. Všech šest dalších báglů nás ostatních se ale potuluje kdoví kde. Sepsali jsme tedy s letištním personálem potřebné papíry. Bylo nás víc a tak to chvíli trvalo. Pak jsme si přehodili přes rameno naše malé batůžky a rozloučili jsme se. Popřáli jsme si vzájemně šťastnou cestu k domovu a se zamáváním se rozešli každý svou cestou.
Ten časový posun, který vás při takovéhle cestě čeká, je zvláštní. Za oceán na druhou stranu jsme letěli jeden den, zpátky skoro dva. A při letu tam jsme se s posunem času vyrovnali relativně jednoduše, zpátky to bylo mnohem horší. Trvalo to několik dní, než jsem se dospal, než jsem se dostal z té divné ospalosti ve dne, a než jsem překonal naopak zase noční nespavost. A tak když jsem nazítří odpoledne otevíral dopravní službě z letiště, rozespale jsem mžoural, a ani jsem ty naše batohy nemohl poznat. Ale přivezli nám je oba. Byly v pořádku.
Děkuji své ženě Líbě za to, že byla se mnou...

<<  Co dodat?  >>

A tím to vlastně všechno skončilo. Zůstává už jen pár suvenýrů, fotografie, ale především mnoho krásných vzpomínek na báječnou dovolenou. Viděli jsme kus světa, poznali mnoho nových věcí, nádhernou a divokou přírodu, jedinečné památky, úžasné stavby. Zažili jsme mnohá překvapení, potkali jsme se se zajímavými lidmi, a poznali úplně jiný způsob života, než na jaký jsme my doma zvyklí.
Nakonec jsem se po návratu domů zeptal Líby, jak se jí tedy tahle cesta líbila, když se jí předtím tolik tolik nechtělo a když jsem ji musel tak moc přemlouvat. Víte, co mi Líba odpověděla? Pamatuju si to úplně přesně, doslova: "Jela bych tam ještě jednou. Třeba hned!". Já jsem ji vzal něžně oběma rukama kolem krku, tak, aby neviděla, že se mi derou slzy do očí. A potichu jsem přitom špitnul: "Já taky!".
Co bych tedy ještě mohl dodat? Teď asi už vůbec nic. Myslím, že už víte docela hodně z mnohého, co se událo, když jsem chtěl vidět tajemné Machu Picchu. Všechno, co jsem chtěl a mohl, i všechno, co jsem si zapamatoval, to jsem snad napsal. A napsal jsem toho dost, za což se všem čtenářům upřímně omlouvám.
© Lubomír Prause, 2007
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3