Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Peru a Bolívie 2006

Facebook Twitter Google+

Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

© 2007, poslední aktualizace: 28.5.2013

7. den - 22. září
<<  Dolů, dolů, ale nahoru taky!  >>

Ráno hned brzy po šesté jsme se sešli před hotelem, abychom vyrazili k sestupu do kaňonu. Nikdo nezaspal, všichni se shodujeme na tom, že toho spánku jsme dali nějak málo. Takhle se tu projevovala nadmořská výška asi kolem 3300 metrů. Všichni jsme utrpěli nějakou tu hodinku dvě i tři beze spánku. Ta nespavost nám všem pak v těch vyšších nadmořských výškách zůstala. Prý je to ale zcela normální. Na druhou stranu nikdo neměl s nadmořskou výškou žádné jiné problémy, žádnou klasickou výškovou nemoc. jak se v takovéhle skupince často stává. Jen ta nespavost. Zvláštní je, že nám ten spánek nijak moc nechyběl a nějací ospalí a unavení jsme se kvůli tomu také necítili. Ani teď, ani jindy. To bych uvítal i doma. Tam bych spal pořád. Kolikrát je mi až líto toho času, co doma prospím, když bych ho mohl využít jinak.
Všichni jsme měli sbaleny malé batůžky se spacákem, čelovkou pro noční výstup a s pár dalšími nutnými věcmi. Velké bágly zůstanou tady nahoře na hotelu. Já s Líbou jsme vybaveni hůlkami. Dali jsme na radu naší dcery Pavlíny, že se nám v takovém terénu budou hodit. Zatím si to ale pořád neumím představit. Bojím se, aby mi spíš nepřekážely. Paní Bertha s námi ovšem dolů nepůjde. Zřejmě má za úkol zůstat tu s těmi, co si na kaňon netroufají, a mají mít dle cestovních propozic náhradní program tady nahoře. Paní Bertha má tím pádem ovšem volno, když jdeme dolů všichni! Zajistila nám jen dva místní průvodce, anglicky mluvící, s nimiž budeme celý sestup i výstup absolvovat. A zítra ve tři ráno prý musíme vyrazit nahoru, neboť v sedm je tady nahoře na hotelu snídaně. Kdo to nestihne, nejí. To je přece jasné. Na mule pojedu nahoru jen já, nikdo jiný se nepřidal. Asi se všichni oslíků bojí. Já se zase víc bojím toho kopce. Mám prý výhodu v tom, že mula stihne snídani zcela jistě. To je dobrá zpráva!
obrázek Brzké ráno na okraji kaňonu
Vyrážíme směr kaňon. Nejprve jdeme nahoru, do svahu, i když jen mírně. Nejdřív kousek na sluníčku, pak zajdeme do stínu. Ranní sluníčko se ještě na chvíli schovává za kopci, které jsou někde před námi. Pak překročíme okraj kaňonu Colca v nadmořské výšce asi 3400 metrů a zadíváme se dolů do hloubky. Úžasný a neuvěřitelný pohled! "Tam dole", vysvětluje jeden z průvodců, a ukazuje někam, kam sluníčko ještě nesvítí a kde vidím jen příšernou černou díru, "tam dole budeme spát!". A támhle po té klikaté cestičce prý taky půjdeme. "A tam naproti", ukazuje do jedné z vesniček na protějším svahu kaňonu, kam právě dorazily první sluneční paprsky, "tam zase budeme mít oběd!". No nazdar! To mi nikdo neřekl, že krom dolů budu muset šplhat ještě kdovíkam na druhou stranu kaňonu. Naštěstí se zdají být ty vesničky o dost níž, než jsem právě teď, a tak si s tím přestávám lámat hlavu. Nebude to tak vysoko a snad tam nějak vylezu.
Cestou dolů postupujeme proti proudu řeky Colca. Občas potkáváme nějaké domorodce, povětšinou s oslem nebo mulou. Zdá se, že tu chodí denně. Jeden z průvodců, ten o něco starší, jde vpředu, druhý, mladší, naši skupinku uzavírá. Mají tak o nás dokonalý přehled. S hůlkami se mi jde docela dobře. Je to fajn a začínám být rád, že je mám. Jen při tom focení mi tak trošku překážejí. Jak jsem se zastavoval, abych sem tam něco vyfotil, záhy jsem se propracoval v naší skupince až dozadu. Tím pádem jsem podstatnou část tohohle sestupu šel ve společnosti průvodce mladíka.
obrázek Líba i ostatní při sestupu
A zatímco my Středoevropané jsme se na tom sluníčku, co se do strání opíralo vší svou silou, potili jen v tričkách, on to celé šel v nějaké vyteplené bundě nebo svetru. Zato ovšem neměl na nohou žádné adidasky jako my, ale šel naboso a v sandálech, jaké bych si já doma neobul snad ani na dvorek, když jdu se smetím. Taky měl přes rameno tranďák. Takže jsem měl cestu zpestřenou tentokrát ne lidovou a tradiční, ale moderní peruánskou hudbou, která z něho řvala na celé kolo. Zkoušel jsem to chvílemi utlumit i tím, že jsem s ním chtěl zahájit nějakou konverzaci. On ale moc upovídaný nebyl a moje chatrná angličtina zase nestačila na to, abych s tím zapřádal rozhovor tolikrát, kolikrát by bylo bývalo třeba. Taky jsem se párkrát snažil přidat na tempu a dohonit či předhonit někoho přede mnou. Strašně rychle jsem se ale při tom zadýchal a musel jsem zase pro změnu poslouchat svoje vlastní funění. V těchhle chvílích tu neobvyklou nadmořskou výšku cítím a vnímám naprosto zřetelně. Je to pro mne zcela nová zkušenost, v takových nadmořských výškách jsem dosud nikdy nebyl. Nikdy dřív jsem si nedokázal ani představit, co znamená dýchat řídký vzduch a nemít pro své plíce dostatek kyslíku.
Před námi se ale otevíraly nové a nové nezapomenutelné pohledy na hluboký kaňon, na jeho příkré svahy a cestičky, které se po nich vinou sem a tam, na okolní skály, i na vesničky na druhé straně, kam jsme se měli dostat na oběd.
obrázek Dole u mostu přes řeku Colcu
Ty už nebyly nijak nízko, a postupně jsme se na ně začali dívat odspodu. No a najednou se před námi otevřely tři čtyři prudce se svažující zatáčky na naší stezce a sestup byl u konce. Byli jsme na dně kaňonu. U mostu přes řeku Colcu. Řeka ovšem v tomhle suchém období vypadala spíš jako malý potůček, kvůli kterému by vůbec nestálo za to nějaký most stavět. Tohle by se dalo v pohodě přehopkat po kamenech suchou nohou.
Po krátké přestávce u řeky a po občerstvení z vlastních zásob jsme přes celkem pohodlný, pevný, kvalitní a zřejmě dost nový most přešli na druhou stranu kaňonu. Pomalu začínáme stoupat nahoru. Cesta nás teď vede na opačnou stranu, po proudu řeky. Procházíme místy s hustou vegetací, mezi pichlavými keři, kaktusy, míjíme vesnické domky s ovocnými zahradami. Chovají tu kozy, ovce a spoustu morčat. A také zahýbáme kolem nějakého rybníčku či nádrže,
obrázek Růže (tedy Líba) mezi trním a pichlavými kaktusy
a za ním s údivem koukáme na rozvod vody mezi staveními, který v kamenném korytě vede místy těsně podle naší cesty. Můžeme se tou vodou i trochu ovlažit. Čím déle pak jdu nahoru, tím víc funím, a je mi stále větší vedro. Nedostatek kyslíku začíná být při chůzi do kopce opravdu znát. Ostatní jsou na tom asi o trochu líp, protože začínám zase lehce zaostávat. Hůlky byly dobré i dolů, a i teď do kopce mi fakt pomáhají. Bez nich by to bylo ještě mnohem horší.
Kolem desáté hodiny jsme vystoupali ke škole a zvědavost nám nedala, abychom nenahlédli dovnitř. Pro mne i vítaná pauza na vydýchání. Ve škole se s panem učitelem učilo asi šest krásných peruánských dětí.
obrázek Dětičky chodí do školy i tady v kaňonu
Líba i někteří ostatní jim tu nechali nějaké sladkosti, nebo nějakou tu tužku. Vašek se zase venku divil školnímu hřišti, dosti rozměrnému. Zaujal nás přitom hlubokou úvahou o tom, jaký že to tady musí být fotbal: "Tady když kopneš jen trochu víc do balónu, tak pro něj musíš běžet až kdovíkam na dno kaňonu!". Dosti trefné!
Jen nedlouho potom za prudším ohybem zjišťuju, že se můj průvodce i se svým tranďákem někam vypařil. Zastavujeme se před prudkým stoupáním, o kterém se dozvídáme, že nahoře už je vesnička, kde na nás čekají s obědem. Podíval jsem se nahoru. No to teda bude mazec! Sluníčko praží přímo na tu stráň, a cestička odtud zdola není ani nepořádně vidět, kudy se vlastně mezi těmi kaktusy, agáve a trním vine. Už teď sotva popadám dech. Začínám závidět těm, co mizejí nahoře, zatímco já tu přemítám nad svým neštěstím a lapám po dechu. Ani Líba už tu se mnou už nechce čekat. Pomaličku lezu nahoru za ní. Stoupání je skutečně hodně ostré. Po asi dvaceti minutách začínám mít vážnou krizi. Funím a funím. A nemůžu dýchat. Přestávám i fotit. Říkám Líbě, která tu na mě chvíli čekala, ať jde, a mě nechá klidně tady. Když vám dojde kyslík, fakt nevíte, co máte dělat. Asi jsem měl i chvíli okno, protože na tyhle chvilky se úplně dobře nepamatuju. Dávám Líbě foťák, ať si fotí kdo chce, co chce a kde chce, a šinu se za ní nahoru jako hlemýžď.
obrázek Sedím si ve stínu a mám toho dost
Až teprve po dlouhé chvíli začínám zase alespoň trochu popadat dech. Lezu a lezu. A zase lezu. I hůlky mi jsou teď úplně fuk. S pocitem, že tu snad zhebnu, vylézám nakonec k jakémusi slaměnému přístřešku s kamennými zídkami, kde všichni i s tím prvním průvodcem čekají. Nikdo nefuní. Asi už jsou tu dlouho. A nebo já funím tak nahlas, že už nikoho jiného neslyším? Usedám do stínu pod strom. Ani nelezu o těch strašlivých deset metrů výš k ostatním. Prý už jsme těsně po vrcholem, kde nás čeká oběd. A snad i pivo. Od průvodce se dozvídáme, že tak, jak jsme teď ten poslední úsek lezli sem nahoru, tak to bude zítra při výstupu z kaňonu po celou cestu. A že teď při obědě bude poslední šance objednat si mulu. Já jsem jen zvesela zamával hůlkama, jako že já už mulu mám přece dávno objednanou. Nabyl jsem teď stoprocentní jistoty, že bych zítra pěšky nahoru nevylezl, i kdyby mne tam čekal zlatý poklad starých Inků.
Pak už to naštěstí bylo skutečně jen pár metrů a nahoře jsme hned na kraji vesničky na dvorku usedli na židličky improvizované hospody. Stůl pro nás přinesli teprve po chvíli odněkud zevnitř. Pivo bylo. Hned. Ale já jsem se musel napít až po delší chvíli, až jsem se vydýchal, jinak bych se snad byl utopil.
obrázek Sedím si v "hospodě", držím pivo a už je mi hej
Objevil se už taky náš ztracený průvodce s tranďákem. Tenhle dvorek a okolní stavení patřily jeho rodině. On to odspodu vzal jinudy, zřejmě nějakou zkratkou. Nedovedu si ovšem vůbec představit jakou, a raději si to ani představovat nechci. Zatímco my jsme stoupali pomaličku nahoru, on tady pomáhal připravovat oběd. Honza poznamenal, že tady v kaňonu mají tedy ekonomiku závislou na turistech zmáknutou naprosto dokonale. A to v té chvíli ještě nevěděl, že i mula, kterou mám za zítra objednanou, taky patří "Tranďákovi".
Během vcelku lehkého oběda, který myslím všem přišel k chuti, jsem se poněkud vydýchal a zklidnil a nabral tak novou chuť do další cesty. Vašek s Jirkou mi poradili, když už se někde zastavím třeba na focení, abych se pak nesnažil nikoho dohonit, ale abych si držel své tempo, které mi vyhovuje. Abych se zbytečně nezadýchal, protože v těchhle nadmořských výškách se toho člověk těžko a jen velmi pomalu zbavuje. Měli už své zkušenosti. Když jsem se jejich radou později řídil, sice jsem občas hodně funěl, ale už jsem se nikdy nedostal do podobné krize s dechem, jako tady.
obrázek Kamenný kostelík v kaňonu Colca
Tak tu nezapomenout hůlky! Jde se s nimi určitě líp. A pokračujeme dál. Cesta odtud vedla mezi polorozbořenými domky i mezi obydlenými staveními s pracujícími vesničany. Odevšad byl překrásný rozhled na prosluněné svahy kaňonu, který se tak, jak jsme se kaňonem pohybovali, neustále měnil.
obrázek Zimomřivý hudbymilovný "Tranďák"
Prošli jsme kolem vesnického kamenného kostelíka a když pak skončila obydlí místních obyvatel, cesta se začala prudčeji svažovat skrze kaktusový porost a kolem několika květinových křížů. Se mnou zpočátku šel zase můj "Tranďák", ale postupně se nějak stalo, že jsem se znovu ocitl na chvostu naší skupinky. Tentokrát bez muziky. Vzadu to teď jistil starší z obou průvodců, Johny. "Tranďák" šel asi zase napřed připravovat večeři. Johny byl o něco hovornější, takže jsme si cestou trochu povídali. Hodně se mě ptal na fotografování a na fotky. Zajímalo ho taky, co a jak je u nás doma. A mimo jiné se Johny ptal i na naše hory. Načež jsem zmínil nevyšší naší horu Sněžku i s její výškou, akorát jsem si netroufl ve srovnání s okolními horami tady okolo kaňonu použít anglické slovo pro horu: "mountain". Raději jsem použil slovo kopec, čili "hill". Vzápětí jsem se mu ale snažil vysvětlit, že u nás se tomu opravdu hory říká. A že celé zimní období tam je spousta sněhu a půlka národa do těch hor jezdí lyžovat. Doufám jenom, že jsem tím kopcem neurazil Krakonoše nebo jeho kamarády.
Nyní už zbýval jen malý kousek prudšího sestupu. Na protějším srázu za řekou Colca bylo vidět několik malých vodopádů. Od vesnice se s námi drželo několik tamních pejsků.
obrázek No není tohle fakt oáza?
Nakonec jsme došli na další most, za nímž jsme se zase celá naše skupina sešla dohromady. I s těmi několika pejsky, kteří nás doprovázeli. Jednomu z nich musela pomoci na druhou stranu Líba, protože on se přes ten trochu se pohupující most bál za svou fenkou přejít. Do oázy nám teď už zbývalo jen pár posledních a už ne tolik uprášených kroků. Konečně jsme u cíle!
obrázek Zbyněk a Vláďa si vychutnávají cílovou prémii
A skutečně to byla oáza! Po těch kilometrech na slunci a v prachu jsme došli na krásně zelený pažit k bazénu s tryskající vodou. Rychle se ubytovat! Házím batoh na postel. To zatím stačí. Honem boty dolů! Kde mám ty plavky? A hurá do vody, než zapadne sluníčko! Tady v kaňonu zajde za kopec zatraceně brzo!
Očistná koupel byla báječná. Byla to skutečná lázeň. Překvapilo nás, jak je ta voda teplá, jako by ji někdo ohříval. Ale to samozřejmě není možné. Tady dole přece vůbec nemají elektřinu. I večeři nám budou vařit na plynové bombě. Prý je tu voda takhle teplá docela přirozeně. Jen tím, jak sem přitéká sluncem rozpáleným kaňonem. Dalších turistů kromě nás tu bylo už jen pár. Celý bazén jsme měli tím pádem prakticky jen pro sebe. S čarokrásným výhledem na okolní skály kaňonu Colca, na zelený trávníček kolem bazénu, v báječně teplé a příjemné vodě, si tady připadáte jako v ráji. Zejména Zbyněk a Vláďa, ti vůbec museli být v sedmém nebi, když si ke všemu nechali přinést Arequipeňu přímo do bazénu. Pivko se dalo koupit v okně, na kterém se vyhřívalo strakaté kotě, a které bylo označené nápisem "SHOP HERE". To okno bylo u jednoho z mála domků v oáze, které byly postaveny z hliněných cihel. Ostatní stavení sloužila většinou jako noclehárny, kde jsme pak spali i my. A ty měly jen proutěné či rákosové stěny. A stejně tak střechu.
Idylka ale brzy skončila. Sluníčko opravdu rychle zapadlo a protože jsme byli pořád dost vysoko, asi 2100 metrů nad mořem, začínalo být i docela chladno. Večeři jsme zkonzumovali už skoro za tmy u improvizovaných stolů z několika silných prken, sedíce přitom na každý na nějakém dřevěném špalku. Tak ještě jedno pivo a pak už s čelovkou tam dozadu do tmy, do rákosové chýše. A honem spát! Ve tři hodiny ráno nás vzbudí a čeká nás náročný výstup!

>>

© Lubomír Prause, 2007
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3