Při balení na odlet do Evropy si nemůžeme nevzpomenout na náš ztracený batoh a stanovujeme si s Líbou zásadní pravidlo. Všechny suvenýry, všechno co máme odsud, to bude v příručním zavazadle. To se nám nesmí ztratit! Všechno ostatní, co jsme si přivezli sem, si při nejhorším můžeme zase doma koupit, ať už to bylo jakkoli drahé. Ale věci nakoupené tady, Líbin lamí svetřík, moje lamí chlupaté bačkorky, spoustu dalších všelijakých drobných i větších suvenýrů, fotografickou knížku, to všechno už nikde v Evropě neseženeme a nekoupíme. Jedinou výjimkou je koka čaj, který rozdělujeme tak, aby byl v každém zavazadle právě jeden. Vláďa balí a přemýšlí, kam si má zabalit igelitový pytlík sušených lístků koka čaje, který se i přes výrazné varování paní Berthy bude pokoušet propašovat domů. My to raději nezkoušíme.

Na letiště odjíždíme ráno a hodně brzy před odletem. Divím se si proč. Co tam budeme tak dlouho dělat? Ale paní Bertha ví své. U prvních kontrol se s ní pak všichni loučíme. Ona letí až zítra. A my, než se potom dostaneme přes všechny ty odbavovací přepážky a různé kontroly a prohlídky nás i zavazadel, přes mnohé fronty, které se tu všude a na všechno tvoří, nemáme už skoro ani čas dát si kávu, nebo si něco koupit. Nakonec ale utrácíme poslední soly, i nějaké dolary. Seženu tu kupodivu i docela hezkou knížku s fotografiemi La Pazu. V rychlosti pak stíháme i tu kávu. Na poslední chvíli musíme ještě koupit velkou nákupní tašku, nemáme už nějak kam co dát. Vybírám jednu s peruánským motivem. Taky z ní bude suvenýr. Ale to už je tak málo času do odletu, že poslední metry už poklusáváme. Hluboce si oddechnu, až když celý upocený a udýchaný usedám v letadle. Uff! Tak tak jsme to stihli. I přes tu velikou časou rezervu, která ale jak vidno zase tak moc veliká nebyla.

Letíme domů stejnými letadly se stejnými společnostmi, jako při cestě sem. Let probíhá obdobně, jen s tím rozdílem, že nás tu je devět, kteří se už známe, a že místo na dovolenou se těšíme domů. Před přestupem v Caracasu se loučíme s Barbarou a Zbyňkem, kteří letí přes Madrid s Lufthansou. Nás sedm ostatních si vyzvedává palubní lístky u přepážky společnosti Alitalia a míříme na jiné letadlo.

A jakmile se s námi letadlo z Caracasu zvedne, zdá se, že vzdálenosti k Evropě vůbec neubývá. Jak mi ještě krátce před odletem bylo líto, že už se musíme vrátit, tak teď už naopak toužím být co nejdřív doma. Já i Líba se už na domov moc těšíme a nemůžeme se dočkat. Ale let přes oceán je dlouhatánský a čas se hrozně vleče. A to i přesto, a nebo právě proto, že díky letu na východ je den hodně krátký a přichází brzy tma. I nadcházející noc je díky tomu neuvěřitelně krátká. A o to pomaleji ten let před oceán ubíhá.