Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Peru a Bolívie 2006

Facebook Twitter Google+

Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

© 2007, poslední aktualizace: 28.5.2013

22. den - 7. října
<<  Kruh se uzavírá, aneb kde začátek, tam konec  >>

obrázek Duchem jsem ještě dlouho mezi kamennými zdmi úžasného inckého města
Od rána je mi nějak divně. Necítím se ve své kůži. Ale není to zdravotní problém, jsem jen duchem pořád ještě někde na Machu Picchu. Tu slézám schody po čtyřech, a stále kloužu zpátky. Za chvíli už stojím nad propastí celý rozklepaný, pak skládám nějaké kameny jako puzzle, ale nemůžu je unést. Hned na to už zase hledím někam do dáli a nemůžu se ani pohnout, abych vzápětí v inckém oděvu utíkal před autobusem. Prožívám znovu chvilku po chvilce snad všechno, co se mi do mysli zapsalo během toho nezapomenutelného včerejšího dne. Z tohohle divného stavu se dlouho nemůžu dostat, a ani se o to vlastně nijak nesnažím. Nějak to ani nevnímám. Dá se říct, že snad vůbec nevím, co se děje.
Díky tomu stavu si vůbec nezapamatuju, jak se dostaneme na letiště, čím a jak dlouho letíme, ani co se okolo mě odehrává. Myslím, že pokud jsem v téhle době s někým hovořil, hned vzápětí jsem absolutně nevěděl o čem. A pokud jsem někde na něco odpovídal, mohl jsem odsouhlasit či naopak zamítnout komukoli cokoli. Nakonec jsem se jakž takž z tohohle stavu probral až tehdy, když už jsme byli ubytovaní ve stejném hotelu Santa Cruz v limské čtvrti Miraflores, kde jsme tři týdny předtím strávili svou první jihoamerickou noc. Vrchol naší cesty, Machu Picchu, už sice máme za sebou, ale ještě úplně nekončíme. Na dnešní odpoledne nám paní Bertha připravila ještě v Limě program, který má za cíl ukrátit nám zbytek dne před zítřejším odletem do Evropy a přitom nám samozřejmě ještě něco zajímavého ukázat. A tak zanedlouho vyjíždíme za dalšími zajímavostmi peruánského hlavního města.
obrázek Líba před budovou Muzea zlata v Limě
Nejprve nás čeká Muzeum zlata. Je to hodně známé limské muzeum. Jsou to ve skutečnosti muzea dvě, ještě přesněji tři. Muzeum zlata je v suterénu a svým vnitřním vybavením a uspořádáním připomíná jeden veliký podzemní trezor. A zlata je tu opravdu hodně. Je tu obrovský zlatý poklad obsahující zejména všelijaké roztodivně zdobené šperky.
obrázek Muzeum zbraní má ukázky větších ráží venku
Druhé muzeum je muzeum zbraní. Je v přízemí a připadlo mi snad ještě zajímavější. Strávil jsem tu alespoň mnohem víc času. Zbraně se ale s Líbou nerýmují tolik, jako zlato, takže ona pobyla zase o něco delší dobu dole v trezoru. V muzeu zbraní je opravdu rozsáhlá sbírka snad tisíců zbraní všemožných druhů. Jsou tu bodné, sečné, střelné, na co si jen vzpomenete. Jsou z různých dob, od starověkých až po moderní, a jsou různého určení, od loveckých přes vojenské až po sportovní. A ze všech možných koutů světa. I zbraně československé výroby se tu našly. Tahle neuvěřitelná sbírka je doplněna nějakými dalšími se zbraněmi souvisejícími předměty, například nějakými uniformami či několika loveckými trofejemi. To vše pak je zpestřeno sbírkou osobních zbraní nebo darů různých známých potentátů, ponejvíce těch s tou nejhorší pověstí. Třeba Fidela Castra, Mao Ce Tunga nebo Pinocheta. Třetí muzeum jsem úplně vynechal, a myslím, že skoro všichni. Byla to v prvním patře sbírka tapiserií a jiných textilií.
obrázek V limské čtvrti Barranco chce Líba ještě něco utratit
Z Muzea zlata nás paní Bertha nechala dovézt do čtvrti Barranco. Tady jsme absolvovali malou příjemnou procházku jakýmsi parkem, kterou jsme zakončili u několika stánků s občerstvením a suvenýry. Tam jsme mohli začít utrácet naše poslední zbytky peruánské měny. Pokud někomu zbývá větší počet solů, může si je zítra proměnit na letišti zpět na dolary. Případně si můžeme zaplatit odletovou taxu v solech místo v dolarech.
obrázek Nákupní centrum Larcomar
Poslední okamžiky před posledním peruánským večerem jsme pak strávili v nákupním centru Larcomar. Nachází se na vysokých pískových svazích nad pobřežím oceánu přibližně dva kilometry od našeho hotelu Santa Cruz. Ještě bychom si sice něco mohli koupit, ale nic moc pro nás zajímavého tu nikde nevidíme. A tak spíše nad našimi hlavami sledujeme prolétávající padáky, jak krouží kolem vysokých skleněných věží luxusního hotelu Marriot nebo dalších vysokých mnohapatrových budov, jaké stojí hned za nákupním centrem. Kde se tady vzali tihle podivní paraglidisté takhle uprostřed velkoměsta?
Okolo nákupního centra Larcomar je také několik teras. Ne inckých, ale jenom úplně obyčejných, dlážděných a opatřených kovovým zábradlím. Taky je tady krom jiného i nějaká kruhová vyhlídka. Odtud se můžeme zadívat dolů pod svahy na pobřeží a na nudně šedivou hladinu Tichého oceánu. Sledujeme taky proudící davy lidí. Další zase jen tak posedávají a odpočívají,
obrázek Poslední pohled na potemnělý Pacifik
nebo sedí u kávy v několika zdejších kavárnách, jiní se dívají z teras či vyhlídky dolů k pobřeží. Stejně jako oni i my hledíme na těžká olověná mračna nízko nad oceánem. Širý a nedohledný potemnělý Pacifik se nedaleko od pobřeží našim zrakům ztrácí v hustém špinavě bílém oparu. Pak začne i trochu pršet. Teď už nám déšť nevadí. Plačtivé počasí a šedivý oceán dokonale koresponduje s mojí náladou a se smutkem, který se mi vkradl do duše při pomyšlení, že tady celá naše báječná cesta končí. Pořád drobně prší. Třeba na námi pláčí inčtí bohové. Třeba i jim přišlo líto, že už zanedlouho musíme odletět domů. Je to brzy. Zítra. Už zítra...
Večer nás pak paní Bertha pozvala na večeři do restaurace. Nikdo jsme ale nechtěl jít moc daleko a proto jsme si našli jednu jen pár kroků od našeho hotelu. Je to spíš malá hospůdka. Skoro nikdo jiný se sem kromě nás už nevejde a ani my tu se tu nemůžeme moc roztahovat. Tak velká skupina na večeři je pro majitele zjevně překvapením, ale snaží se, aby všechno dobře zvládli. Loučíme se tu s Jitkou a Víťou, kteří v Limě ještě nějaký den zůstávají. A paní Bertha si tu nepochybně zaslouží naše poděkování za perfektní organizaci a skvělou dovolenou, kterou nám společně s cestovní kanceláří připravila a na jejímž zdaru měla zcela jistě lví podíl. A přestože nikdo nemá jakýkoli důvod si na cokoli stěžovat, nikomu se tu nic vážného nestalo, nikdo nebyl přepaden, nikomu nic neukradli, stejně se všichni tak nějak smutní rozcházíme do svých pokojů. Smutní nad tím, že to hezké, co jsme tu společně prožívali, už neodvratně končí. S tím se nedá vůbec nic dělat. Všichni ale víme, že alespoň ty hezké vzpomínky nám zůstanou. A určitě se z nich budeme těšit hodně dlouho.

>>

© Lubomír Prause, 2007
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3