Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Peru a Bolívie 2006

Facebook Twitter Google+

Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

© 2007, poslední aktualizace: 28.5.2013

19. den - 4. října
<<  V samém srdci říše Inků, čili v pupku světa  >>

obrázek Při "zámecké" snídani v Cuzcu
Ráno při snídani znovu oceňujeme, v jakém nádherném místě jsme ubytováni. Jídelna je sice nevelká, tak akorát pro nás, ale vypadá, jako když bychom se nacházeli v nějakém honosném šlechtickém sídle. Dřevěné vyřezávané židle, stůl potažený červeným ubrusem, krásná vyřezávaná komoda, středověké obrazy ve starých rámech, velké nástěnné zrcadlo, také ve starožitně vypadajícím rámu, zkrátka jako někde na zámku. Až na ten velký igelit na ubrusu, který trošičku kazil celkový dojem. Ale jinak jsme tu opravdu jako někde v zámecké jídelně. Přesně to koresponduje s již zmiňovanou nádherou květinového dvorku.
Před odjezdem na výlet do okolí Cuzca nám před nástupem do mikrobusu představuje paní Bertha svého tatínka, žoviálního a veselého pána, který teď pár dní bude cestovat s námi. Je zrovna tady v Cuzcu, odkud pochází. Jméno Cuzco znamená v kečuánštině "pupek", což je myšleno jako pupek světa. Pro Inky bylo tohle město centrem jejich říše, opravdový středobod všeho jejich kulturního, náboženského a společenského života. V době největšího rozkvětu mělo město víc než 200 tisíc obyvatel, některé prameny uvádějí, že až 300 tisíc. Jakmile ovšem město dobyli Španělé, zcela ho rozvrátili, a s ním i celou Inckou říši. Svědectví o zničení původního inckého města Španěly lze vidět v Cuzcu na každém kroku. Celé město, všechny incké paláce a stavby, španělští dobyvatelé zbořili a na inckých základech postavili domy a paláce nové, koloniální a španělské. Zachovali přitom městu jeho původní charakter a tvar, jeho velké centrální náměstí i úzké okolní ulice. Nezměnili většinou ani dispozice jednotlivých domů. V celém centru Cuzca je tak vidět, jak prakticky každičký dům má v základech alespoň dvě řady kamenů z původních inckých základů. Některé domy jsou však vystavěny dokonce na několikametrové vrstvě kamenných zdí původních inckých staveb. U mnoha domů si taky můžeme všimnout typicky inckých lichoběžníkových dveřních portálů. Řekl bych, že je to velmi ojedinělé a zvláštní. Tohle mísení dvou kultur, prastarých inckých kořenů a malebné koloniální architektury, dodává celému městu jeho působivý a neopakovatelný ráz něčeho výjimečného.
obrázek Panoráma Cuzca zasazeného do okolních hor
obrázek Kristus i turisté shlíží na Cuzco
První výhled, který se nám naskytne, když vystupujeme z mikrobusu, je úžasný. Stojíme na kopci pod asi sedmimetrovou sněhobílou sochou Krista. Září v silném ranním slunci a s rozpřaženýma rukama hledí dolů před sebe. Nejspíš to má být napodobenina onoho slavného Krista z brazilského Ria. Stejně jako Kristus, i my vidíme pod sebou celé Cuzco jako na dlani. Mezi samými červenými střechami se obnažují plochy několika náměstí se střídmou zelení, nad které vyčnívají věže katedrál a kostelů. I těch je v Cuzcu několik. Celému městu pak dominuje obrovské ústřední náměstí Plaza de Armas. Je vskutku nádherné slunečné ráno, jasná a modrá obloha, což ještě umocňuje ten pohled na město ležící uprostřed lůna hor ve výšce přes 3300 metrů nad mořem. Jeho okrajové části se již vyšplhaly vysoko do okolích kopců. V dnešním Cuzcu žije asi 350 tisíc obyvatel, a město nabylo na významu zase až během posledních desetiletí jako turistické středisko, jako výchozí místo k mnoha inckým památkám a především ke slavnému Machu Picchu. Paní Bertha nás tu seznamuje podrobněji se základní historií i současností Cuzca a Incké říše. Nakonec ukazuje do dáli: "Tam vzadu je letiště.", a my víme, že odtamtud budeme za tři dny odlétat.
Když se dost vynadíváme dolů, naše pohledy se stočí vlevo, kde před nedalekým políčkem a lesním porostem stojí tři velké dřevěné kříže. Na druhé straně, vpravo od sochy Krista, zase vidíme nějakou velkou stavbu postavenou z obrovských kamenných bloků kolem rozlehlé travnaté plošiny.
obrázek Tatínek paní Berthy v lázních Tambo Machay
Je to nedaleko, stačí jen sejít pár kroků po malé pěšince dolů. Ale paní Bertha nás tam nepustí, za chvíli máme sraz zase na parkovišti. Je to prý incká pevnost Sacsayhuaman a dojedeme tam později, ke konci dnešního výletu. Až se budeme odpoledne zase do Cuzca vracet. Určitě nám to neuteče, ale teď ale máme v plánu návštěvu jiných inckých staveb. Dobře. Zatím se tedy pokusím si jméno téhle pevnosti zapamatovat a naučím se ho vyslovovat. I jméno Sacsayhuaman mi dělalo zpočátku problémy, ale naučil jsem se ho rychleji a lépe, než jméno vesničky Andahuaylillas, kterou jsme navštívili včera při cestě do Cuzca.
Po pár kilometrech zastavujeme v zatáčce u silnice, z niž odbočuje nepříliš hluboké údolí. Po cestě údolím po pár stech metrech přicházíme k další incké památce, k inckým lázním Tambo Machay. Je to nevelká lokalita, několik typických inckých zdí s lichoběžníkovými výklenky, odkud vytéká pramenitá voda. Ta je pak vedena kaskádou malých kašen a kamenných kanálků. Vylézáme kousek na protější stráň kvůli lepší vyhlídce. Líba se tu nahání s nějakými oslíky, kteří se před ní ovšem rychle snaží utéci.
obrázek Líba na červené zdi Červené pevnosti
Tak ještě udělat fotku a honem k trhovcům a trhovkyním. Jirka si tu kupuje krásnou koženou kšiltovku, Líba zase nějaké lamí rukavice. Ale zima tu rozhodně není, sluníčko svítí a hřeje. Jsme ale vysoko, takže po jeho západu už chladno bude. Líba ovšem ty rukavice myslí jako dárek domů.
Po návratu k silnici nás převážejí pár set metrů zpět a vystupujeme u Červené pevnosti, místním jménem Puka Pukara. Dnes jsou to už jen zbytky zdí z červeného zvětralého kamene, opět s oním typickým inckým opracováním. Tahle pevnůstka kdysi prý sloužila mimo jiné také jako zájezdní hostinec.
obrázek Teď už stačí jen říznout Líbu do prstu, a v cik-caku svatyně Quenko budeme moci spatřit budoucnost
Nevelká svatyně Quenko je zase incké posvátné a rituální místo. Jedná se o zvláštně rozedranou skálu z vápence, která je obestavěná několika zdmi. Ve skále jsme bloudili napříč několika hlubokými zářezy a jeskyněmi, kde byly ve skále vytesané obětní oltáře a trůny. Nahoře nad jeskyní pak byla další rituální obětiště, například cik-cak, jak tomu říkala paní Bertha. Tady se podle rozdvojeného žlábku určovalo, jaká bude budoucnost. A to podle toho, zda obětní tekutina, nejspíše krev, poteče vlevo či vpravo, a bude tedy dobrý nebo špatný rok. Jméno Quenko prý také znamená klikatou čáru, neboli cik-cak. Stále se pohybujeme v blízkém okolí Cuzca, jsme kousek nad městem. Cuzco je vidět mezi stromy o něco níž hned pod námi.
obrázek Obklopen kyklopskými kameny pevnosti Sacsayhuaman
obrázek Líba před největšími kamennými bloky incké pevnosti
Blíží se konec dnešního výletu. Vracíme se zpět k pevnosti Sacsayhuaman pod vyhlídku s bílou sochou Krista, kde jsme ráno náš výlet začínali. Na prohlídku pevnosti Sacsayhuaman máme času nejvíc. Procházíme postupně celým areálem po celé jeho délce i šířce. Od paní Berthy se přitom dozvídáme hned několik důležitých a zajímavých informací vztahujících se k tomuto místu. A nejen k němu. Sacsayhuaman a jeho obrovité stavební kameny netvořily jenom nějaké obyčejné opevnění. Bylo to především významné rituální místo a chrámový komplex patřící k nejdůležitějším částem hlavního města Inků. Celé město Cuzco bylo totiž postaveno ve tvaru pumy, u Inků velmi uctívaného zvířete. Páteř pumy tvořila řeka Huatanay a její hlavu představovala právě pevnost Sacsayhuaman. Obřadní a rituální budovy a paláce vládnoucích hodnostářů byly umístěny kolem velikého hlavního náměstí Cuzca a byly považovány za srdce pumy. Ačkoliv byl Sacsayhuaman Španěly značně rozbořen a mnoho kamenů bylo použito například při stavbě velké cuzské katedrály, i to, co z pevnosti zůstalo, je nesmírně působivé. Dojem z téhle incké stavby je ohromující a těžko popsatelný. Tohle je opravdu to proslulé kyklopské zdivo inckých stavitelů, jaké se nikde jinde na světě najít nedá, a o němž se všude píše. Zdivo, které obdivují nejen laici a archeologové, ale i stavební odborníci a experti. Opracování obřích kamenných bloků je skutečně úžasné a naprosto precizní. Při hmotnosti několika desítek tun přesně zapadají jeden do druhého, i když čelní plocha některých kamenů tvoří třeba desetiúhelník. Musím tu zdůraznit, že některé kameny výrazně přesahují ve všech rozměrech výšku člověka. Dokonce až dvojnásobně. Váha takových největších kamenných bloků dosahuje pak i více než sta tun. Opracované kameny ale nejsou úplně ploché. Všechny ty mnohohranné kvádry jsou na přední straně mírně vypouklé, na povrchu přitom uhlazené, a spáry mezi nimi vytvářejí jakési vrásky. Nejspíš to připomíná upečené buchty na pekáči.
obrázek Obrovité kameny pumích zubů pevnosti Sacsayhuaman s několika lidskými mravenečky
Přecházíme napříč pevností přes velké travnaté nádvoří a vylézáme nahoru na skalní návrší, kde býval trůn nejvyššího Inky. Odtud lze přehlédnout celou stavbu. Úchvatné, neuvěřitelné, nezapomenutelné! Tady odtud zejména vyniká obrovský rozměr tří nad sebou položených plošin na svahu malého návrší, na nichž stojí trojitá zeď z těch velkých žulových bloků. Stovky metrů a tisíce bloků! Největší z nich prý měří přes sedm metrů a váží asi 150 tun, ale leckde uvádějí i čísla převyšující 300 tun! Tak si vyberte. Já to nevážil a hádat si netroufám. Všechny tyto trojí hradby tvořily jakési ohromné zuby, zase takový cik-cak, které byly významnou součástí obranného systému inckého Sacsayhuamanu. Při útoku na tyto hradby musel mít útočník vždy jednu stranu odkrytou a nechráněnou. Jak prosté a jednoduché! Tady cení ta puma vážně docela pěkné zoubky! Ale to už se blíží poledne a my pomalu budeme odjíždět dolů do Cuzca. Dnešní odpoledne máme vyhrazeno na památky v centru města. Tak tedy vzhůru dolů do Cuzca.
obrázek Koricancha - klášter Santo Domingo na inckých základech
Mikrobus s námi v Cuzcu zastavuje před další pamětihodností, před slavnou Koricanchou. Tady se s námi řidič loučí. Jsme v centru Cuzca a už dál nikde jezdit nebudeme. Vlastně ale jdeme do kláštera. Tady je to obojí současně: incký chrám slunečních panen Koricancha i koloniální klášter Santo Domingo. Dva naprosto nesourodé stavební styly tu tvoří jeden celek. Součástí stavby jsou totiž nemalé a překvapivě zachovalé zbytky inckého chrámu. Ten tu tvoří základ celé této baziliky a přilehlého dominikánského kláštera. Procházíme malými prostorami kolem inckých svatyň. Ty jsou všechny vytvořeny rovněž z dokonale opracovaných kamenných kvádrů s lichoběžníkovými výklenky a portály, a snad s ještě větší precizností, než v pevnosti Sacsayhuaman. Zkoušíme do spár mezi kameny zastrčit tenkou papírovou vstupenku. Ale nejde to.
obrázek Zlatý plát s inckými symboly asi doopravdy zlatý nebude
Nedokážeme do spáry vměstnat ani nepatrný růžek. Hned vedle inckých zdí procházíme překrásným ambitem s arkádami kolem celého nádvoří. Ambit je vyzdobený zlacenými rámy obrazů s křesťanskými motivy. Procházíme pak dalšími prostorami, které jsou zařízeny jako malé muzeum, a skrze baziliku se dostáváme do západní části, kde se ocitáme v malém prostoru inckého Slunečního chrámu. Nejsme tu už pod střechou, je odtud výhled ven na část města a travnatou plochu pod chrámem. Říká se, že před příchodem Španělů byly všechny zdi inckého chrámu pokryty pláty čistého zlata. Jeden takový můžeme spatřit i uvnitř kláštera. Ale nejspíš je to jen nějaká replika, protože to nevypadá, že by tady měli nainstalovanou jakoukoli ochranu proti nenechavým prstům. To by přece u tak velikého kusu zlata nebylo možné! Nebo ano?
obrázek Rozměry náměstí Plaza de Armas v Cuzcu zůstaly zachovány i při španělské přestavbě Cuzca
Po zbytek odpoledne máme volný program. Můžeme se pohybovat po Cuzcu dle našeho vlastního uvážení. Paní Bertha nás už jen doprovodí na centrální náměstí Plaza de Armas, a doporučuje nám hlavně prohlídku tamní velké katedrály. Jinak máme sloučenou vstupenku do několika dalších muzeí a památek. Můžeme si vybrat cokoli se nám zalíbí. My s Líbou se díváme, kudy ostatní odcházejí na náměstí, a jdeme se nejprve podívat do malého krámku hned naproti Koricanche. Mohli by tu mít takový zajímavý suvenýr, co bychom si chtěli přivézt domů. Už jsme jeden, co se nám líbil, viděli předtím v Arequipě. Ale protože to byla dost velká kostka k zavěšení na zeď, nechtěli jsme takový suvenýr tenkrát ještě vozit sebou, když jsme byli skoro na začátku naší cesty. Ale byla to chyba, už jsme nikde jinde nic takového nesehnali. Bohužel ani tady. Sice tu měli něco trochu podobného, ale zdaleka to nebylo ono, zdaleka se nám to už tolik nelíbilo. V těchto končinách neplatí, že tu samou věc mají skoro všude, jako často u nás či v Evropě. Vláďa na nás čeká venku a společně pak jdeme na náměstí Plaza de Armas uzounkou dlážděnou uličkou pro pěší kolem jezuitského kostela.
obrázek Nároží náměstí Plaza de Armas v Cuzcu
Náměstí Plaza de Armas na vás dýchne svou atmosférou dávných časů. Jeho současná podoba pochází z koloniálních dob, což dosvědčují arkádová podloubí kolem celého náměstí, domy zdobené typickými dřevenými balkóny, některé z nich natřené nápadně křiklavou modří. Náměstí dominuje stavba katedrály, obklopená dvěma kostely, s nimiž tvoří jeden vzájemně propojený celek.
obrázek Velká katedrála je dominantou náměstí Plaza de Armas
Kostel vpravo je nejstarší v celém Cuzcu, pochází asi ze 16. století. Kostel po levé straně je přibližně o 200 let mladší a slouží jako vchod i pokladna při vstupu na prohlídku katedrály. A přesně tam my teď také míříme.
V katedrále po zaplacení vstupného volíme prohlídku s průvodcem. Z několika nabízených jazyků, kterými nás pak může seznámit s interiérem katedrály, jsem zvolil angličtinu. Čeština kupodivu v nabídce chyběla, tady to paní Bertha ještě neměla podchycené. Asi proto, že jsem hned na začátku jasně signalizoval, že umím "English" jenom "little", jsme vyfasovali mladého sympatického Peruánce, který, jak se sám přiznal, s angličtinou teprve začíná. Protože Líba i Vláďa vládnou angličtinou ještě míň než já, ocitl jsem tu v pro mne nezvyklé roli tlumočníka. Bylo to docela veselé. Průvodce se poctivě snažil, aby nám všechno důležité skutečně ukázal. Občas, když jsem něčemu nerozuměl, jsem ze zeptal, občas jsem na žádost Vládi či Líby položil nějakou záludnou otázku. Můžu říct, že jsem se coby tlumočník docela zapotil, ale nakonec to bylo fajn, a snad jsme i všechno správně pochopili. Mezi nejzajímavější věci, které jsme v katedrále mohli vidět, patřil stříbrný oltář, překrásně vyřezávaný kůr, i množství dalších oltářů, vyřezávaných a zdobených zlatem. A společně se slušnou sbírkou různého koloniálního umění také desítky, ne-li stovky, obrazů od převážně místních umělců. Na ty bych se já, kdybych tu byl sám, určitě vydržel dívat mnohem déle. Mezi obrazy nás pak náš mladý průvodce zejména upozorňoval na výjev Poslední večeře, kde na stole před Kristem a apoštoly leželo na míse pečené morče, místní lahůdka a oblíbené peruánské národní jídlo. Až takhle daleko zašli Španělé ve snaze prosadit mezi původní incké obyvatelstvo svoje křesťanské náboženství.
obrázek Líba na náměstí Regocijo hledá, kudy půjdeme dál
Po návštěvě katedrály posedíme chvíli na náměstí, dáme si nějaké drobné občerstvení, prohlédneme si ještě krátce vnitřek kostela La Compania a domlouváme se s Vláďou na návštěvě nějakého muzea, kam půjdeme na sloučenou turistickou vstupenku. Po prozkoumání knižního průvodce si jedno muzeum vybereme. Je nedaleko ve starém koloniálním, ale pěkně zrekonstruovaném domě. Muzeum není velké. Zanedlouho projdeme všechny jeho prostory. Nacházíme v něm víceméně jen obrazy, a pár sošek a dalších věcí, především s náboženskou tématikou. Posléze se vydáváme na procházku městem. Vláďu jsme cestou ztratili, protože Líba se v nějakém krámku moc dlouho rozmýšlí. Jdeme přes náměstí Regocijo a náměstí San Francisco se stejnojmenným kostelem. Pak branou u kláštera Santa Clara až ke kostelu San Pedro. Všude vnímáme to spojení protikladů, jak se snoubí archaické zdivo starých Inků se zdobnou koloniální španělskou architekturou. A všímáme si, že prakticky všechna náměstí a ulice jsou v Cuzcu dlážděné.
obrázek Většina španělských koloniálních domů v Cuzcu má viditelné menší či větší incké základy
Však také odtud za dávných dob vycházela proslulá síť inckých stezek a silnic. Mnoho z nich se zachovalo až do dnešních dnů. S Líbou konstatujeme, že Cuzco se nám líbí ještě víc, než Arequipa. Ať si s námi paní Bertha třeba i nesouhlasí! Když už se ohlížíme k Arequipě, i tam ale bylo hezky. Byli jsme tam právě před dvěma týdny. Vida, jak nám čas mezi Inky rychle utíká.
Podívali jsme se také do nedaleké velké místní tržnice. Tady moc nefotím. Turistu tu skoro nevidíte, a tak mám, pamětliv varování paní Berthy, foťák raději schovaný. A pevně ho držím. Kupujeme si tu dvě balení koka čaje po 100 kusech čajových sáčků. Dvě jiná po 20 kusech už máme. Paní Bertha sice radila, abychom si každý vzal nejvýš dvě malá balení, abychom s tím neměli problémy. Ale tohle zkusíme. Je to přece normální balení z obchodu, prodávají to všude. V žádném případě si ale nemáme brát sušené celé lístky koky, ale právě jen tyhle průmyslově vyrobené čajové sáčky.
obrázek Fotografie z úzké uličky blízko náměstí, bohužel bez proslulého dvanáctibokého kamene
Od tržnice se posléze zadními uličkami vracíme pomalu zpátky do centra. V malém zastrčeném krámku si kupuju fotografickou knížku o Peru, takový můj pravidelný suvenýr, který si odevšad vozím. Je za neuvěřitelně nízkou cenu, poloviční, než byla jinde. Asi je to tím, že ji pro mě museli dlouho hledat, a i když knížka byla nová, krámek vypadal spíš jako antikvariát, ne-li přímo jako vetešnictví. A to ještě hodně rozbordelařené.
Náměstí Plaza de Armas se mezitím zaplnilo spoustou lidí. Přemýšlíme nad tím, co je tu za demonstraci, nebo co se tu koná. Vláďa nás potom přesně informoval. V tom velikém několikasethlavém davu bylo občas k zaslechnutí zaburácení motorů. Končila tu právě nějaká rallye. My jsme však odešli brzy pryč. Pro Vláďu, který rallye dokonce jezdí, byl tohle určitě zážitek. Udělal pár fotek, natáčel i kamerou. My zatím za náměstím v úzké uličce s vysokou inckou zdí procházíme kolem známého dvanáctibokého kamene. Už tu jdeme podruhé, ale pořád se před kamenem motají nějací Peruánci. Není šance si kámen vyfotit, dokud někomu nezaplatíte, aby vám ustoupili.
obrázek Večer na náměstí Plaza de Armas s jezuitským kostelem La Compania
Na tuhle hru jsem odmítl přistoupit, a tak fotku kamene nemám. Nakonec jich je na internetových stránkách k nalezení dost. Jen Vláďa ten kámen vyfotil. Odlákal totiž, s viditelným potěšením, překážejícího domorodce jakousi fintou.
Večer máme s paní Berthou sraz na náměstí Plaza de Armas. Jdeme nejprve na folklórní představení do nevelkého divadla blízko kláštera Santo Domingo. Divadlo je plné lidí, ale nevím jak to dopadlo po přestávce. Prakticky nikoho nás ty nepříliš dobře nazkoušené a připravené tanečky místních umělců neoslnily a tak všichni o přestávce divadlo opouštíme. Ta hodinka nám úplně stačí. Hned venku potkáváme paní Berthu a jejího tatínka. Ani oni nezůstali v divadélku déle. I jim ta ukázka folklórního představení připadala dostatečná.

>>

© Lubomír Prause, 2007
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3