Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Peru a Bolívie 2006

Facebook Twitter Google+

Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

© 2007, poslední aktualizace: 28.5.2013

16. den - 1. října
<<  Silnice smrti: nahoře sníh, dole banány  >>

Ráno jsme vstávali hodně brzy. Ale když v těchto nadmořských výškách stejně moc nespíte, tak to nikomu nevadí. Máme před sebou cestu do Coroica. Podle původního programu bychom tam měli spát, ale paní Bertha tady změnila režii. Ještě dnes se vrátíme zpátky do La Pazu. Vláďa, který si už v Praze objednal jízdu na kole, pořádně brblal, protože kolo mu paní Bertha nekompromisně zrušila. Věděl to už z Limy, od samého začátku, a nejpravděpodobnější důvod byl ten, že byl sám, jediný. Vláďa se od té doby snažil přesvědčit někoho dalšího, kdo by se k němu třeba přidal, aby se kolo do Coroica uskutečnilo. Někdo jevil chvílemi ochotu se k němu přidat, ale nakonec k žádné dohodě a tudíž ani ke změně programu nedošlo. A tak Vláďa jen mručel a bručel. Stěžoval si, jak se na to celou dobu těšil, a jak mu to záviděli všichni jeho cyklističtí kamarádi. Tomu věřím. Ti, co rádi jezdí na kole, asi jen málokde na světě se najdou místo, kde se dá sednout na kolo a jet šedesát kilometrů pořád s kopce dolů.
Vyjeli jsme mikrobusem a jelo se asi hodinu do kopců za La Pazem, kde jsou domečky ve stráních stále menší a chudší. Mikrobus byl dost malý, moc místa na nohy ani na batůžky v něm nebylo, i když až dosud jsme vždycky měli pohodlné cestování. Tady to ovšem byla jiná. Jedeme na Silnici smrti. A čím menší auto, tím prý lépe. Už hodně nahoře, na samém okraji La Pazu, kde domečky značně prořídly, projíždíme jakousi kontrolní stanicí. Paní Bertha nás postupně seznamuje s tím, jak to tady, na začátku Silnice smrti, chodí. Kontrolují tu prý namátkou technický stav vozidel. Na té velké ceduli můžeme vidět seznam toho, co není možno po silnici dopravovat. Jsou to zejména věci, přístroje a chemikálie potřebné pro výrobu kokainu, samozřejmě i kokain samotný, nikoli však rostlina koka. Tahle silnice je jediná cesta vedoucí z La Pazu a z náhorní plošiny nad ním dolů do bolívijské džungle. A tak se po ní vozí pochopitelně úplně všechno. Kdybychom se my z Rurrenabaque nemohli vrátit letadlem, vrátili bychom se do La Pazu také právě po téhle silnici. A ještě jsme se dozvěděli jednu zajímavost. V Bolívii mají tři druhy řidičského oprávnění, na Silnici smrti však může řídit jen ten, kdo má ten nejvyšší stupeň a navíc prý musí mít ještě desetiletou řidičskou praxi. Na tom kontrolním stanovišti byl ale vcelku klid, na nějaké důkladné kontroly to tu moc nevypadalo. Možná to bylo tím, že ještě moc brzy ráno. Nebo tím, že je tu Bolívie.
obrázek Ranní horská scenérie sedla La Cumbre s kameramanem Honzou sedícím u sněhové závěje
Když jsme definitivně opustili La Paz, zastavili jsme v nejvyšším bodě naší dnešní cesty. Sedlo La Cumbre leží v nadmořské výšce kolem 4750 m. Byť byla obloha nádherně blankytně modrá, o půl osmé ráno tu byla zima jako v márnici. Některým slabším jedincům, jako třeba Líbě, začaly cvakat zuby. Než jsme se rozhodli vystoupit na nevelký kopeček se sochou Krista, odkud se dá čekat o něco lepší rozhled, všichni se omotáme větrovkami. Teplo opravdu vypadá docela jinak. Na okolních kopcích i na stráni před námi leží sníh. Dole pod námi v malém dolíku, kolem něhož jsme přijeli, vidíme nevelkou vodní plochu. Při bližším zkoumání se zdá, že je to přehrada, i když jen s minimem vody. Hráz na druhé straně dolíku je totiž prakticky celá na suchu, zcela mimo vodní hladinu. Honza si na chvíli sedl hned vedle nějakého sněhuláka a kameruje okolí.
obrázek Začíná dlouhatánská cesta dolů
Přímo před ním pod strmým skaliskem, na opačnou stranu od vodní nádrže, začíná údolí, po jehož úbočí se vine v několika táhlých zatáčkách krásná skoro nová asfaltová silnice. Vláďa opět hořekuje a lituje, že tu nemůže sjíždět na kole. Ano, tady by se jelo krásně. Jiná silnice, ale už prašná, pak klesá v mnoha ostrých serpentinách doprostřed údolí, kde se ztrácí za skalnatým výběžkem.
obrázek Líba obchází živé jihoamerické hovězí širokým obloukem
Ze sedla La Cumbre pokračujeme pak necelou půlhodinku. Zastavujeme před tunelem, který vede skrz úbočí jakési hory. Tady už silnice nebyla tak nová a tak dokonalá, nicméně stále to byla slušná asfaltová silnice. Krátce jsme se prošli. Tunel po bývalé štěrkové cestě obcházíme okolo skály. Máme hezký výhled na údolí, kde se dole jeho středem klikatí prašná cesta. Potkáváme tu několik krav i domorodců. Za tunelem pak několik Bolívijců spravuje náklaďák, zatímco ženy je společně s dětmi pozorují. Jsou pohodlně usazené v trávě na okraji silnice a na hlavách mají barevné pletené čepice. Za tunelem jdeme ještě pár set metrů dál po silnici k polorozpadlým chýším. Tady nahoře kolem silnice se chýše proměňují na stánky s občerstvením pro projíždějící turisty i domorodce. Těch, které jsou v tuhle dobu otevřeny, je jen pár. Je ještě brzy. Přesto u jedné chatrče nabízejí opečené klobásky. Ty jsem jinak ani v Peru ani tady v Bolívii nikde neviděl. Klobásový deficit po šestnácti dnech na cestách mě přesvědčil, abych jednu klobásku zkusil. I proto, že mi něco teplého do žaludku prospěje. Stále je totiž docela chladno. Klobáska je dobrá, určitě lepší, než valná většina těch moučnatých hrůz, které se pod názvy klobása či párek prodávají u nás. Asi tu bude mouka dražší a cennější, než maso. Krávy jsme před chvílí potkali, ale obilné lány, ba dokonce ani malá terasovitá políčka, nikde vidět nejsou. Líba si taky kousla a řekla své obvyklé nic neříkající "Hmm!". Líbu ale skoro nikdy žádná klobása neomráčila. A tak zatímco jsem spokojeně kousal malou a dobrou klobásku a rozmýšlel se, nemám-li si dát ještě jednu, obhlížel jsem zdejší stánky a chatrče táhnoucí se od silnice po stráni dolů. Je téměř neuvěřitelné, jak tady nahoře, ve skalnatých horách, a v takových barabiznách, daleko od všech civilizačních vymožeností a měst, může vůbec někdo žít a bydlet. A jak si tu hledají živobytí? Že by výroba a pašování kokainu?
Asi za dalších dvacet minut jízdy jsme znovu zastavili. Tentokrát v nějakém sedle. Bylo odtud vidět, že silnice, která se až sem zařezávala do svahu levou krajnicí, vede odtud do vedlejšího údolí. Kolem nás byl skoro na všechny strany překrásný rozhled na sluncem ozářené stráně a vrcholky hor. Některé se tak trochu, jakoby stydlivě, schovávaly do bílých obláčků, které se rychle posouvaly od jednoho vršku k jinému.
obrázek Život v bolívijských horách: bosé nohy v trávě, kulich na hlavě
Přímo před námi se pak z bílé páry občas vynořilo bizarní skalisko stojící na horizontu blízké hory jako vztyčený prst. Dámy nechť mi prominou, ale ony použily ještě trochu jiné přirovnání. Jistě všichni vědí, jaké. Co bylo ale zajímavější, že i tady, vysoko a daleko v horách, žili lidé. Stálo tu několik chatrčí či kůlen s plechovou stěnou, a mezi tím nápadně vynikala čerstvě postavená cihlová zeď. Myslím, že patřila k novostavbě nějakého maličkého domku. Dole pod námi se rozkládalo hluboké údolí s příkrými a téměř kolmými svahy, které v zákrutech kopírovala ostře zaříznutá úzká silnice. Silnice smrti.
obrázek Kousek Silnice smrti při pohledu shůry s kamiónem, který se právě minul s protijedoucím autem
Tahle silnice vypadala opravdu dost divoce. Ale teprve až tam, až na ní, člověku dojde, proč se téhle silnici říká Silnice smrti a proč se pokládá za tu nejnebezpečnější silnici na světě. Paní Bertha nám hned tady vysvětlila, jak to tu chodí. Kousek odtud končí asfaltová silnice. Dál pokračuje prašná a dost úzká cesta, na které se jako na jediné silnici v celé Bolívii jezdí vlevo. Jsou k tomu dva důvody. První je, že ten, kdo jede dolů, má volant vlevo, hranu silnice na svahu má rovněž po levé straně, a to mu umožňuje lépe okraj silnice sledovat. Druhý důvod je, že při jízdě dolů se přece jen vozidlo snáze ovládá. Kdo jede nahoru a za mokra, zejména v období dešťů, se nesmeká a neprokluzuje hned na samém kraji propasti. Opět jsme pohlédli dolů na silnici klikatící se před námi. Po stráních kolem silnice už byla dost hustá tropická vegetace, po sněhu samozřejmě ani památka. Právě v tom okamžiku můžeme sledovat, jak se dolů jedoucí kamión vyhýbá v zatáčce nějakému většímu osobnímu autu. Opravdu jeli oba vlevo. Řidiči kamiónu nezbylo, než pěkně nad tou propastí zacouvat zpátky do kopce. To je prý další pravidlo. Vyhýbá se zásadně ten, kdo jede dolů. "A tam my teď pojedeme taky!", ujistila nás paní Bertha, a začala nás popohánět do auta, abychom jeli dál. A Vláďa si nezapomněl opět zabrblat, že tu nemůže jet na kole.
obrázek Dopravní značení upozorňující na nějaké ty zatáčky
obrázek Další hezký úsek Silnice smrti
A teď to začne. Následující něco více než hodinku cesty si opravdu užíváme jízdy po Silnici smrti. Byla úzká na jedno auto, jen sem tam se rozšířila, aby se bylo kde vyhnout. A nikde žádné zábrany, žádná svodidla, a jen naprosto výjimečně se objevil nějaký žlutočerný plechový či železný patník. V několika místech byla silnice vyspravená nějakým betonem. Bylo očividné, že se tu svah utrhl i s kusem silnice. Já jsem seděl vlevo hned za řidičem a tak jsem velice dobře z okénka viděl, jak častokrát balancujeme na samém okraji srázu hlubokého několik set metrů. Přes trochu mrazení jsem si to ale docela užíval. Věřím však, že někteří jedinci se slabším zažíváním by tu mohli mít potíže. Ta díra pode mnou se zdála nekonečná, stejně jako ta silnice. Bylo to úplně k nevíře, jak dlouho a daleko jsme jeli, a přitom to bylo pořád dolů, dolů, a zase dolů.
obrázek Jeden z přístřešků pro "semaforistu"
Okénko jsem občas i otevřel, abych se mohl vyklonit a nebo udělat fotografii. Provoz tu byl dost značný. Nejezdilo sice úplně auto za autem, ale zpět k místu, kde se bylo možno vyhýbat, jsme couvali každou chvíli. Nebo mi to tak alespoň připadalo.
obrázek Procházka pod vodopádem, abychom si to pěkně užili
To se pak zajelo opravdu až za samotný krajíček srázu a za mnou z auta se přitom začaly ozývat všelijaké málo srozumitelné výkřiky a zvuky, které by češtinář vesměs zařadil mezi citoslovce a na která by se jen ztěží hledala správná písmenka pro jejich zápis. Silnice se točila přesně podle členitého svahu, chvíli sem, chvíli tam, a pak zase obráceně. O zatáčky, do nichž nebylo vidět, nebyla nouze. V některých jsme museli dost prudce brzdit, když jelo zrovna něco proti, v jiných bylo vidět místní domorodce, zejména mladé chlapce, jak mávají velkým červeným či zeleným terčíkem. To sloužilo jako semafor tam, kde byla opravdu prudká a nepřehledná zatáčka. Mě jenom napadlo, jak se sem asi dostávají, když tady už žádné obydlí nebylo široko daleko. Snad nepřespávají pod tím přístřeškem na čtyřech kůlech, který se většinou v takových zatáčkách také nacházel? Často měla silnice i mokré úseky. To když z některé stráně tekla voda, nebo dokonce padala na silnici jako vodopád odněkud z výšky. V jednom takovém místě jsme si vystoupili a šli kousíček pěšky. Tady byla pod námi stěna úplně kolmá, nahoru také, a ve výšce nad námi byl převis, odkud na nás padal opravdický vodopád. Voda hustě crčela shůry velkými kapkami, jako kdyby lilo. Tekla přes silnici, i po ní, a tvořila tu četné kaluže a potůčky. V tuhle chvíli jsem byl moc rád, že tudy nejedu na kole. Nejsem řidič, a tak jsem zvyklý věřit tomu, kdo sedí za volantem. A tenhle bolívijský chlapík v černých brýlích byl opravdu dobrý. Na rozdíl ode mne se ale všichni ostatní shodli na tom, že by tu raději jeli na kole. Asi jako řidiči vědí proč. Ale já, když nemám řidičák, mám taky svou pravdu. Já bych se tu zase bál na kole, přinejmenším bych rozhodně nebyl ve své kůži a v pohodě, jako teď. Ať tak či tak, pro nás pro všechny to byl rozhodně silný zážitek. Líba pak ještě dlouhou dobu tvrdila, že něco takového už nikdy nechce zažít. Silnice smrti je prostě silnice, kde ten název má své opodstatnění. Tak co byste čekali? Je přece jasné, že to nebude žádná dálnice. A jak nám říkali hned zpočátku, spadne tu za rok prý jen asi pět autobusů, a to jen v období dešťů! Dno údolí je tu divoce zarostlé tropickou zelení, takže pozůstatky nějakých havárií tu vidět nejsou. A nic prý zezdola neuklízejí a nevytahují. Nemají jak.
obrázek Líbo, netrhej tu koku, všichni tě vidíme!
A tak jsme sjížděli pořád dolů a dolů. Když jsme znovu zastavili, bylo už před námi na protějším kopci přes příčné údolí vidět městečko Coroico. Paní Bertha nás znovu vytáhla z mikrobusu. Někteří byli celí ztuhlí. Nevím, zda z toho sezení v malém autě, nebo strachem. Někdo možná obojím. Tady už byly svahy údolí přece jen o poznání mírnější, ale při pohledu zpět byla dobře vidět délka i hloubka údolí, po jehož svazích jsme sjížděli, i výška kopců a hor, které jsme nechali za sebou. Vyběhli jsme po malé cestičce kousek do stráně. Cílem bylo podívat se na políčka, kde roste koka. Opodál byl malý domek, nad námi na stráni někdo na podobném políčku pracoval, ale jinak jsme se s nikým nepotkali. "Tak tohle je koka!", ukázala paní Bertha přímo před nás. Cože? Takováhle nenápadná a vcelku ničím nezajímavá rostlinka? Ano. Opravdu je to ta malá nenápadná rostlinka. Obsahuje ale alkaloid kokain, který má povzbuzující a halucinogenní účinky, o kterých věděli místní už dávno, už několik tisíciletí před Kristem. Požití koky zvyšuje odolnost člověka vůči námaze, zlepšuje dýchání a umožní tak lepší prokysličení těla. Ale neposkytuje mu žádné živiny. A jak jsme sami na sobě už poznali, v horách tělu pomáhá lépe se adaptovat na pobyt ve vysokých nadmořských výškách. Vždycky nám koka-čaj zatím chutnal a skvěle nás ozvěžil. Vypitím čaje z koky se ale do těla dostane jen naprosté minimum účinné látky. Zato při žvýkání lístků z koky je to již podstatně větší množství. Žvýkání je také častým zvykem mnoha místních indiánských obyvatel. My jsme ale žvýkat koku nezkoušeli. Proč? No, po pravdě musím přiznat, že nás to tam v Bolívii vlastně ani nenapadlo. Že jsme si koku ani jednou nežvýkli, to jsme si uvědomili až dodatečně v klidu domova. Snad je to tak i dobře.
obrázek Umývač židlí ve vesničce Yolosa
Další krátká zastávka byla úplně dole v údolí, v nejníže položeném místě naší dnešní cesty, ve vesničce Yolosa. Pomalu jsme se prošli po mostě přes široké kamenité koryto, ve kterém v této době ale teklo vody jen nepatrně. Místní ovšem i to málo zrovna využívali k mytí či praní. Vesnička samotná se sestávala z několika polorozpadlých chatrčí, a několika málo cihlových domků. Kolem silnice pak bylo několik malých kiosků se stolky, ze kterých za námi rychle vyběhlo několik domorodců, někteří s pomeranči, jiní s banány nebo s Coca-Colou, a snažili se nám alespoň něco málo prodat. Asi jsme přijeli dost nečekaně. A možná mezi prvními. Cyklisti zřejmě dorazí ještě o něco déle. Podle několika prázdných stojanů na kola se dalo poznat, že cykloturisté přijíždějí později a budou ještě někde za námi. "A tamtudy", ukazuje paní Bertha po řece níž, kde se právě v oblaku prachu řítí po jiné silnici nějaký náklaďák, "tamtudy bychom přijeli z Rurrenabaque, kdybychom nemohli letadlem". Na konci mostu přes řeku jsme objevili dřevěnou tabulku s informací, že se nacházíme v nadmořské výšce 1170 m.
obrázek Banánový květ v Coroicu
No maucta! To je teda rozdíl! Před necelými třemi hodinami jsme ještě byli skoro o 3600 metrů výš. Zatímco tam nahoře byl sníh, tady dole koukáme, jak tu okolo rostou či kvetou banány a pomeranče.
obrázek Tukan v kleci
Po velkými kameny dlážděné cestě jsme pak vystoupali přímo do městečka Coroico. Zastavili jsme na náměstí, prošli se půlhodinku po městečku, dali si lehké občerstvení a mikrobus nás zavezl kousíček za město. Tady jsme si dali další jen o trošku delší procházku. Paní Bertha nás vedla kolem domků, kde jsme mohli vidět, co všechno tu pěstují. Od citrusových plodů, tedy pomerančů a citronů, přes banány, až po kávové boby. Oranžový pomeranč a kávové boby jsem viděl na stromě poprvé v životě. Pomalu minulo poledne. Oběd jsme měli v restauraci, kde byl i bazén. Využila ho však jen Barbara, která asi jediná měla sebou plavky. Podle původního programu jsme měli mít v Coroicu nocleh, a zřejmě to mělo být tady. Ubytování tu podle programu mělo s bazénem být a k téhle restauraci přiléhala dlouhá ubytovací budova. Ale my jsme tady dnes už spát neměli. Čeká nás ještě teď cesta zpátky a na noc budeme zase v La Pazu. K obědu jsem si dal hovězí stejk. Podle jeho tuhosti bych ovšem hádal, že byl snad ze zkamenělé krávy. Nebo přinejlepším z pravěkého buvola. A to jsem na něj musel ještě skoro hodinu čekat. Naštěstí měli v areálu restaurace a okolo bazénu několik papoušků a tukanů, na něž jsem se mezitím mohl zajít podívat a ukrátit si tak čekání jejich pozorováním.
Hned po obědě ovšem paní Bertha spěchala s návratem. Prý později odpoledne padá a houstne mlha, takže čím dříve vyjedeme, tím lépe. Na zpáteční cestu jsme se vydali okolo půl třetí. V Yolose už pár kol ve stojanech bylo, někdo tu tedy na kole skutečně jezdí. Mlha postupně opravdu přišla. Čím více jsme stoupali nahoru, tím jí bylo více.
obrázek Návrat z Coroica do zamlžených hor nad La Pazem
Ale zatím nás zahalovala jen v některých krátkých úsecích cesty a nebyla ani příliš hustá. Viditelnost na silnici byla dobrá, jen do dálky bylo vidět trochu hůř. Cáry mlhy se povalovaly zatím spíše jen nahoře po vrcholcích okolních kopců. Jízda zpět byla mnohem klidnější než ráno. Nejeli jsme už na okraji srázu a přednost nám dávali ti, co jeli proti nám dolů. Žádné cyklisty jsme teď už nepotkávali. Po chvilkách jsem trochu podřimoval. Zastavili jsme už jen na té "klobásové" zastávce na protažení a občerstvení. A taky na "baňos", jak se tu říká toaletám. Okolní hory a svahy se přikrývaly bílými oblačnými polštáři, a nad námi se čím dál víc zatahovalo. Mlha a mračna prý postupně spadnou níž a zahalí tak celou Silnici smrti, která tady už ale byla zase krásnou asfaltkou. Taková se tu prý staví celá až dolů do Coroica. Bude mnohem bezpečnější, s mnoha mosty a tunely, a buduje se někde na druhé straně kopců, v druhém údolí. Je to náročné, drahé, a jsou tam prý nějaká zdržení a problémy ohledně financování a vlastnictví pozemků. Minuli jsme zdárně sedlo La Cumbre. Odtud už cesta vedla dolů, směrem k La Pazu. Tam jsme přijížděli v podvečer, asi kolem půl šesté. Bylo tu jasno, ale chladno. Sluníčko se krčilo už hodně nízko.

>>

© Lubomír Prause, 2007
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3