Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Peru a Bolívie 2006

Facebook Twitter Google+

Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

© 2007, poslední aktualizace: 28.5.2013

14. den - 29. září
<<  Chytáme piraně a loučíme se s pampou  >>

obrázek Z plavby po říčce Yacumě
Ráno po vydatné snídani krátce po půl deváté opět usedáme do kánoí. Je teplo, ale pod mrakem, i když sluníčko občas vykoukne. Vyjíždíme na lov piraní, tentokrát proti proudu říčky Yacumy. Tam jsme ještě nebyli. Objevujeme tedy nová zákoutí a nové a nové pohledy na zdejší divokou přírodu. Pořád ještě si na to nemůžu zvyknout na to neskutečné množství zvířat. Už ani moc nefotím. Ani ty aligátory. Musím přece mít už tolik fotek! Nebudu přece kupovat ještě další kartu. A krom toho mi musí vydržet baterky, tady je nemám kde nabít.
Po necelé hodince se zastavujeme. Přední část kánoe je vytlačena na břeh, abychom zůstali na místě a proudící voda nás neodnesla pryč. Náš průvodce nám rozdal primitivní udice, což byly jen takové dřevěné klacíky omotané vlascem, na jehož konci byl malý háček. Dostali jsme i několik kousků masa jako návnadu. Sleduju průvodce jak s tím zachází a po jeho vzorou tedy navlékám kousek masa na háček. Vzápětí to házím před sebe do kalné řeky. Za pár vteřin něco vlascem krátce zaškubalo a nic. Tahám tedy vlasec z vody a taky nic. Ani návnada, ani ryba. Tak znovu. Je to to samé. A tak zase znovu. Totéž. Stále se to opakuje, pořád dokola. Nějaké potvory vždycky jenom ukradnou a sežerou návnadu. Dost podobně na tom byli i všichni ostatní "rybáři". Když už nám skoro docházelo maso, Zbyněk na háček konečně nějakou rybku chytil. Piraňa to ale nebyla. Umožnila nám však další rybolov. Okamžitě putovala pod průvodcův nůž, načež skončila jako nová návnada na našich háčcích. A tak můžeme pokračovat a dál rybařit a pokoušet se o nějaký úlovek.
obrázek Tohle už je pěkná piraňka, že?
A tak lovíme dál, někdo s mírnými úspěchy, ale spíš výjimečnými. Mezi úlovky se opravdu objeví i piraně. Jsou to nevelké dravé drobně perleťově šupinaté rybky s červenooranžovými ploutvemi a bříškem. Pochopitelně nejvíce a nejlepší úlovky má náš průvodce. Začínám mít podezření, zda to není tím, že on je až na konci lodi, nejvíc uprostřed řeky, a hustota úlovků řekl bych od středu úměrně klesá. A tak se snažím házet vlasec s návnadou dál do vody, dál od kánoe, a víc ke středu řeky. Ale není mi to nic platné. Průvodce je taky určitě i zkušený. Na rozdíl ode mne neloví poprvé a tudíž ví, kdy má za ten vlasec trhnout, aby mu piraňa nezdrhla i s návnadou, tak jako mně. Některé kousky, které vytáhl, byly opravdu ukázkové. V průběhu asi jedné hodiny vášnivého rybolovu jsem nakonec taky vytáhl jednu čudlu.
obrázek Tenhle zakrslý nepiraní úlovek je můj
Ale ta měla do pirani daleko. Vypadala podobná spíš našemu pstruhovi, i když na rozdíl od něho měla nějaké takové šupiny. Opatrně jsem rybě vyndal zaseknutý háček. Zbyla jí po něm v tlamě docela slušná díra. S přáním, aby to přežila, jsem ji pak vypustil zase zpátky do řeky. Návnady už bylo tou dobou dost z předchozích úlovků. Ostatní byli všichni o něco úspěšnější než já. Ti časem i nějakou tu piraňu vytáhli. Jenom Líba dopadla ještě hůř. Ačkoli vložila do rybaření značné úsilí, nechytila chudák za celou dobu vůbec nic. Jediná rybka, kterou se jí podařilo dostat nad hladinu, se asi čtvrt metru nad vodou z háčku zase vysmekla, a hupsla zpátky do vody.
Nakonec ale vůbec největší úlovek, a to zcela kapitální, se podařil mně. Jak jinak! Nedlouho před koncem tohohle svérázného rybolovu se mi totiž podařilo chytit na háček sám sebe. Háček se zasekl ne do piraní tlamy, ale do mého trika. Možná to nebylo nic zase tak divného. Při tom balancování na rozhoupané a kymácející se kánoi se musíte hodně snažit, abyste ve stoje udrželi rovnováhu. Háček se ovšem zasekl do trička tak důkladně, že ani moje, ale ani Líbiny šikovné prsty si s tím neporadily. Nechtělo se mi zrovna tohle triko zničit a roztrhat, a protože i Líba se na mě kvůli tomu mračila jako sedm rozmrzelých čertů, nechali jsme to nakonec až do kempu. Za chvíli už jsme se měli začít vracet a tak jsem od té doby už nerybařil a jen jsem pozoroval ostatní kolegy "rybáře".
obrázek Polyká vlnu od naší kánoe, nebo chce spolknout nás?
Do kempu dorazíme o půl dvanácté. Právě včas na oběd. Máme ho dnes brzy. Čeká nás dlouhá cesta zpátky do Rurrenabaque. Nejprve kánoí, pak zase džípy. Vracet se budeme přesně stejnou cestou, jakou jsme se dostali sem. Jakmile náš průvodce upevnil kánoi v přístavišti, požádal jsem ho o pomoc ohledně háčku v mém triku. Nijak jsem ho nepřekvapil. Asi jsem nebyl první doveda, co tady chytil sám sebe. Pár obratných hmatů, několik vteřin, a háček byl úspěšně z trika venku. Šikula. Moc děkuju!
Za další hodinu, už dobře najedení, opět sedíme v kánoi. Předtím jsme se ovšem rozloučili s veškerým místním osazenstvem, které tady zůstává. S námi pojede jen ten hlavní místní průvodce, náš rybolovec, který se tady s námi pohyboval všude po celou dobu pobytu tady v Amazonii. Na rozloučenou a na památku na bolívijskou pampu jsme od něho všichni dostali malý náhrdelník z krokodýlích, pardon paní Bertho, z aligátořích zubů. Odrážíme od břehu a jede se! Tentokrát naposled, tentokrát se už sem do kempu nevrátíme. Některým z nás je to líto. Bylo nám tu dobře a hezky.
obrázek Loučíme se i s želví hrou na poskládanou
S pampou se tedy loučíme. Aspoň v duchu máváme všem těm aligátorům a kajmanům, kapybarám, ptáčkům zpěváčkům i dravcům, žlutohnědým opičkám i růžovým delfínům, čápům i volavkám, poskládaným želvičkám, i všem ostatním tvorům a tvorečkům, které jsme tu měli možnost vidět a poznat tak jejich prostředí, kde žijí. "Ještě tady, tamhle jsou! Otočte se na druhou stranu! Tamhle se podívejte, hele!". A tak se dívám. Třeba zrovna tihle jsou poslední, které vidím.
Cesta dolů po proudu netrvala ani zdaleka čtyři hodiny, jako předevčírem nahoru. Jednak se při vědomí toho, že na nás čekají džípy, nikde nezastavovalo, jednak to dolů po proudu jde rychleji. A navíc jsme skoro nikde neuvázli. Nevezli jsme žádné zásoby a snad jsme i při té výborné kuchyni, kterou se nám místní Bolívijci prezentovali, trochu v pampě zhubli a něco tu v tom vedru vypotili. Zkrátka to loučení s říčkou Yacumou uteklo hodně rychle. Za dvě hodinky jsme vystupovali na stejném místě, kam jsme před dvěma dny k Yacumě přijeli. Džípy tu už na nás čekaly. Měli jsme krátký čas i na malé občerstvení v místním kiosku. Přece jenom po včerejším večeru byla žízeň o maličko větší, než jindy. Ještě následuje rozloučení s hlavním průvodcem, rybářem i lodivodem, který nás tu měl po celé ty tři dny na starosti. Staral se o nás opravdu skvěle. Pak už rychle nasedáme do džípů. Tak ještě se naposledy ohlédnout, a odjíždíme z pampy už nadobro.
Do Rurrenabaque jsme se odtud vraceli po stejné, stejně prašné, a stejně nerovné a široké silnici, jako předevčírem. A byla to taky stejná přibližně tříhodinová třasojízda. Člověka tu napadne, jak to na takovéhle silnici asi vypadá v období dešťů. To tu musí být namísto oblaků prachu hromady bahna a bláta. Bůhví co z toho je horší.
obrázek Náměstí v Rurrenabaque před hotelem
V Rurrenabaque jsme se ubytovali v nevelkém hotýlku na jakémsi náměstí. Zrovna tam probíhaly práce na parkové úpravě, takže ve středu náměstí byly hromady hlíny, písku, prken a dlažebních kamenů. Asi dvě ulice od náměstí se na jedné straně terén začínal zvedat někam ke špičatým zeleným hustě zarostlým kopečkům, na straně druhé pak byla v dohledu řeka Beni. Hotýlek byl příjemný s útulnými pokojíky, s altánkem a několika zavěšenými sítěmi uprostřed krásně upraveného dvorku s množstvím zeleně a květin. Večer byl poznamenán výpadkem elektrické energie. Prý je to tu častý jev. Trochu mi to vadilo. Zejména proto, že už jsem potřeboval dobít baterie. za předešlé dny všechny prakticky vybité.
Naše krátká večerní procházka po ztemnělém Rurrenabaque měla ale díky tomu takovou zvláštní a tajemnou atmosféru. Bylo tu živo. Rurrenabaque je turistické centrum pro celou širokou oblast, a množství místních obchodníků odpovídalo počtu turistů. Skoro všechna doprava se tu odehrává na motorkách, auto je vidět málokdy. Jen jsme těžko chápali, jak může v té tmě pořád fungovat místní tržnice, kde jsme my neviděli absolutně nic, abychom si mohli něco vybrat, a kde bychom ani neviděli, čím budeme platit. Sem tam nějaká ta baterka nebo čelovka situaci moc nepomohla. Kupodivu jsme se ani moc nebáli. Asi proto, že byla tma úplně všude, a tak bylo vlastně úplně jedno, kde zrovna jste.
Při procházce jsme zabrousili i k velké řece Beni, dominantnímu vodnímu toku téhle bolívijské stejnojmenné provincie. V Rurrenabaque se řeka Beni stáčí v dlouhém a širokém zákrutu k městu a rozlévá se odtud do ještě větší šíře dál do amazonské roviny. Při pohledu na její kalnou a temnou hladinu myslíme na to, zda nám vydrží počasí a jestli budeme moci zítra odletět. Jinak bychom museli absolvovat čtyřiadvacetihodinové kodrcání do La Pazu po stejně hrozných silnicích, na jakých jsme se natřásali i dnes. Byť jen pouhé tři hodiny.

>>

© Lubomír Prause, 2007
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3