Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Peru a Bolívie 2006

Facebook Twitter Google+

Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

© 2007, poslední aktualizace: 28.5.2013

12. den - 27. září
<<  Zdržení na cestě do nitra pampy  >>

Ráno jsme se vyšplhali mikrobusem zase nahoru na El Alto a zamířili k letišti. Všichni jsme ještě rozespalí po včerejší cerveze. Netrvá dlouho, a už nastupujeme do malého letadla. Na rozdíl od včerejška je slunečno. A prý je to tak i v Rurrenabaque, takže odletu nic nebrání. Ale to ještě nevíme, že to s tím odletem nebude tak úplně jednoduché.
Nu což. Nasedli jsme do letadla a letíme. Let do Rurrenabaque v bolívijské Amazonii měl trvat necelou hodinu. Letadlo bylo vrtulové, se dvěma motory, a malé. Ani ne pro dvacet pasažérů. Kromě nás bylo uvnitř už jen pár dalších cestujících. Přistáli jsme za necelé půl hodiny. Vystoupil jsem z letadla a začal jsem se podivovat, jak jsme tu rychle, aniž jsem se ovšem nějak rozhlížel okolo. Až do mě Vláďa s Líbou drcli, ať se pořádně kouknu, že jsme přece zpátky v La Pazu. "Aha, tak to ano!". Ale proč? Ukázalo se, že po vzletu z letištní plochy se našemu letadélku nezasunul podvozek. Ti, kdo seděli vepředu v letadle, ti věděli, co a jak se přihodilo. Sledovali piloty i jejich přístroje a displeje. A protože přelet přes šestitisícové vrcholky Cordillera Real je s vysunutým podvozkem nemožný, museli se s námi nakonec vrátit.
Zůstali jsme v letištní hale poněkud, vlastně hodně, zaražení. A přímo před námi, před halou, na letištní ploše, začali s opravou letadla. Další informace na sebe nenechaly dlouho čekat. Dostat jiné letadlo prý není možné. Tahle společnost, Amaszonas, má jenom dvě takováhle letadla to druhé je snad až někde v Argentině, nebo alespoň na druhém konci Bolívie. A jiná společnost prý do Rurrenabaque už nelétá. Až to spraví, tak prý poletíme. Zatím musíme čekat.
obrázek Nastupujeme a doufáme, že letadlo opravili
No, to jsou teda vyhlídky. Až to spraví, až to spraví... Podvozek se možná zasune, ale co když se pak zase třeba nevysune? Naše důvěra v tohle letadlo, a v té chvíli asi i v jakékoli jiné, byla silně otřesena. Nutno ale říct, že oni se tam opravdu snažili s tím letadlem něco udělat. Nám se ale zdálo, že kolem toho jen bezradně pobíhají a postávají. Během asi dvou, možná tří hodin čekání nemohu nemyslet na to, kam že to proboha vlastně letíme. Vždyť tam létá jenom jediná společnost, a ta vlastní jen dvě malá letadélka! To naše se mezitím asi třikrát vzdálilo. Zřejmě ke zkušebnímu letu. Pak teprve přišla informace, že si máme znovu nastoupit na palubu letadla. Ale prý teď díky zpoždění nepoletíme do Rurrenabaque přímo, ale nějakou oklikou s mezipřistáním v nějakém Trinidadu, také někde v Amazonii. No ještě tohle! Ani paní Bertha z toho neměla pražádnou radost. Takové zpoždění proti plánu a teď ještě další zdržení! A šla někam protestovat. Marně. Vmžiku byla zase zpátky. Nastupovali jsme do letadla s tím, že prostě nabereme ještě další zpoždění. Ani jeden z nás nechápal, proč letadlo, kde my s paní Berthou tvoříme podstatnou část pasažérů, ba přímo většinu, má letět nějakou oklikou. V letadle jsme pak všichni velicí hrdinové. Všichni se tváříme, jako by nic. Ale k tomu letadlu asi nikdo moc velkou důvěru nemá. No jo, je to Bolívie, jak by řekla paní Bertha.
Tentokrát jsme skutečně letěli necelou hodinu. Vystoupali jsme až nad vysoké vrcholky zasněžených velehor a celý let i přistání byly klidné. Vidět toho ovšem nebylo moc. Spíš skoro nic. Ne snad že by v téhle výšce byly mraky, ale okénka letadla byla jednak děsně špinavá a jednak se zvenku skoro okamžitě orosila jako studená láhev vytažená v parném odpoledni z lednice. Ještě před přistáním na travnatou plochu, která se z ničeho nic objevila dole mezi stromy, nám paní Bertha sdělila novinku, že už jsme v Rurrenabaque.
obrázek Po tepelném šoku na letišti v Rurrenabaque
Což byla nečekaná a dobrá zpráva. Další zdržení tedy už nebude. Žádnou oklikou jsme naštěstí neletěli. Přistání v Rurrenabaque bylo tak hladké, jak jen na travnatém letišti může být. Zkrátka to jen trošičku víc drncalo. Až později při výstupu z letadla jsme dostali ránu. Teplem. Aby ne, když z asi 10 °C v La Pazu, z více než čtyřtisícové nadmořské výšky, jsme se během asi padesáti minut ocitli v Amazonii při 35 °C, ve výšce kolem pouhých 180 metrů nad mořem. Bylo by tedy určitě divné, kdyby to nebyl citelný rozdíl!
Čekali jsme teď, než nám z letadla vyloží naše batožiny. Rychle jsme přitom svlékali, co se dalo, a rozhlíželi se po letišti. Byl to vlastně jen udržovaný výsek rovné travnaté plochy uprostřed džungle mezi několika hustě zarostlými zelenými kopečky. Na pohled pěkné panoráma. Jenom ta letištní budova v Rurrenabaque vypadala spíš jako dlouho zanedbávané nádraží kdesi u nás v Bohem zapomenuté Lhotě.
Městečko Rurrenabaque, které má prý necelých deset tisíc obyvatel, bylo od letiště vzdáleno ještě asi dva kilometry. Mnozí ho považují spíše za vesnici. Odvezli nás tam po příšerně prašné cestě dvěma džípy, na kterých pak budeme pokračovat dál do nitra pampy. Ocitli jsme se v nějaké hospodě na rohu dvou prašných ulic, a zatímco nám připravovali oběd, všichni jsme houfně měnili prakticky všechny svršky. Tohle teplé a vlhké podnebí si to žádalo. Převlékali jsme se mezi stoly přímo v hospodě, zatímco někteří místní, co šli zrovna okolo, nebo i z personálu, nás zvědavě a potajmu okukovali, co jsme zač. Taky jsme si připravili po ruce repelenty. Preventivně jsme je lehce použili, i když zatím nás tu moskyti ještě nenašli. Ale prý jich tu moc nebude. Je na ně příliš teplo a sucho. Jak to, když včera pršelo?
Po obědě jsme nasedli do džípů. Věnovali jsme ještě krátký pohled batohům zabalených na střeše do jakési plachty. Kromě našich batohů se pod plachtou nacházely ještě veškeré zásoby, které budeme na našem třídenním pobytu v pampě potřebovat. Paní Bertha nás ubezpečila, že nám zajistila i dostatek piva. Vida, jak na nás myslí. Přece jenom už v Česku nějakou dobu žije a tak ví, co Čech potřebuje, i když je zrovna někde v Amazonii. A taky už věděla, že nějakou spotřebu máme, a že v tomhle vedru bude žízeň veliká. Odjížděli jsme před třetí hodinou. Směr naší cesty nás vedl zpět kolem letiště, kousek za ním na nějaké křižovatce jsme zahnuli doleva a projeli jsme skrze nějakou závoru. Tahle silnice, kudy jedeme, vede prý až do Brazílie. A ta druhá, co vedla vpravo, po té bychom se prý asi za 24 hodin dostali do La Pazu. To by nám mohlo hrozit, kdyby pršelo a nemohli bychom odtud odletět.
Oba džípy se od sebe vzdálily už krátce po odjezdu od hospody. Byla to naprostá nutnost, neboť každý z nich zvedal z té prašné poměrně široké silnice neuvěřitelná oblaka jemného všudyzalézajícího prachu. Jen málokdy šlo vykouknout okénkem džípu ven. Ano, tady bylo opravdu sucho. A podle prachem červených listů blízko silnice to vypadalo, že tu nepršelo už dlouho. Kdoví z jakých důvodů jsme včera neletěli. Asi nám nepřiznali, že to letadlo mělo nějakou jinou závadu. Třeba zadřenou vrtuli. Provoz na téhle silnici byl sice malý, ale rozhodně ne žádný. Při potkávání nebo předjíždění jakéhokoli jiného vozidla bylo potřeba dlouhou dobu počkat, než bylo možno kvůli prachu okénko zase otevřít. Jízda to byla dost příšerná. Džípové vozidlo značky Toyota poskakovalo po té silnici sem a tam, a nadskakovalo přes spoustu kamenů, hrbolů a nerovností. Každou chvilku se ozvala ohlušující rána, jak nějaký koly vystřelený kámen narazil prudce do podlahy pod našima nohama, až nás zabrněly. Honza k tomu většinou pronesl nějakou starostlivou poznámku věnovanou podvozku našeho vozidla. Ale řidič podvozek ani nás nijak nešetřil a jel, co to šlo. Asi se snažil dohnat ten časový skluz. Sedíme jen na obyčejných sedačkách v konstrukci v zadní části džípu opatřené střechou a okny. A jedeme a jedeme, a natřásáme si zadky ostošest. Brr, ještě že nejedeme až do té Brazílie, co o ní před chvílí mluvila paní Bertha.
obrázek Z vesnice v bolívijské pampě
Z okna jsme po celou cestu do nitra pampy mohli pozorovat okolní krajinu. Vegetace tu nebyla nijak příliš hustá, jak jsem byl býval čekal. Ale pravda, je to přece pampa a ne bujný tropický amazonský prales. A navíc je, zdá se, hodně sucho. Listy všech stromů, palem i keřů podél silnice jsou pokryty tak silnou vrstvou prachu, že jen letitá zažitá zkušenost člověku napovídá, že pod tím prachem to asi bude zelené. Místy jsme míjeli obdělávané pozemky, některé s vysázenými palmami, projeli jsme i několika vesničkami, ale většina území tu byla neobydlená. Jednotlivé nepříliš velké domky byly postaveny většinou ze dřeva. Pokrývala je jednoduchá střecha z usušené trávy či slámy. Okolo domků pak bylo sem tam vidět nějakého tmavého čuníka, pohublou kravku, nebo ušatého oslíka. Jednou jsme potkali dokonce celé veliké stádo krav i s jejich pasákem na koni. Krávy se docela bezohledně valily naproti nám po silnici, pasáka naše brzdící auto evidentně vůbec nevyrušilo z poklidné jízdy. Krávy nás tak nakonec donutily na chvíli zastavit a dát jim přednost. Taky byl mezi jednotlivými obydlími ve vesnicích docela patrný nepořádek a množství odpadků a odhozených věcí. Ale abych zdejším domorodcům nekřivdil, ten bordel můžou mít zčásti na svědomí i projíždějící vozidla.
obrázek Čápi jabiru kráčející pampou
Kromě zmíněných domácích zvířat v okolí těch několika malých i větších vesniček jsme viděli především obrovská hejna ptáků. Ti byli soustředěni mimo obydlené oblasti, a zdržovali se hlavně poblíž jakýchsi louží, nebo jezírek. A to proto, že to byli ptáci brodiví. Někteří větší mi připomínali naše čápy svými černými konci křídel, jiní měli naopak křídla celá bílá, ale úplně černou hlavu. Ti s černou a lysou hlavou měli na krku nápadný červený pruh a byli na podhled obzvláště zajímaví. Jak jsme později doma zjistil, byli to čápi jabiru. V hejnech vodních ptáků se dalo taky spatřit několik druhů menších i větších volavek. A samozřejmě sem tam nějaké ty kačeny, které jsou kupodivu skoro stejné, jako ty naše. Když jsme u nějaké vodní plochy zastavili, nebo prostě jen tak projeli kolem, zvedlo se často celé ptačí hejno do vzduchu a zaplnilo oblohu okolo našeho džípu svými křídly. Všichni ti ptáci byli velice plaší, a nedostali jsme se k nim blíž, jak bychom si bývali přáli. Asi dvakrát jsme právě kvůli nim na chviličku zastavili, abychom si představitele bolívijské ptačí říše lépe a zblízka prohlédli. Ale vždycky nám celé to ptačí společenství jen zamávalo křídly a ztratilo se v okolní pampě.
obrázek Na cestě pampou ulevujeme natřásaným zadnicím
Tahle štrapáce a masáž našich zadnic bolívijskou silnicí se konala asi tři hodiny s jednou krátkou pauzou na protažení a občerstvení. Díky rannímu zpoždění zaviněnému letadlem jsme se nemohli nikde dlouho zdržovat. Minuli jsme cestou i několik závor, ta poslední fungovala jako vrátnice do rezervace, kam právě jedeme. Paní Bertha společně s naším bolívijským doprovodem tu zaplatila vstupné, abychom mohli jet dál. Pojednou nám paní Bertha oznámila, že za chvíli už budeme na místě. Na místě přestupu na lodičky. Když džíp zastavil, ukázalo se, že stojíme v zátočině jakési říčky. Za námi na malém svahu pak stojí několik domků. Druhý džíp už tu byl také, zásoby a batohy už měli přeložené na takové dlouhatánské kánoi. A za chviličku už nám mávali z první zatáčky na řece.
obrázek Všechno se překládá na menší kánoi
Říčka se jmenuje Yacuma, je tady asi dvanáct metrů široká, a právě se přes její velmi mírný proud začaly brodit na druhou stranu dvě krávy. Překládání batožin a zásob na motorovou kánoi trvá asi půl hodiny. Ale nutno říct, že jsme si tohle další zdržení tak trochu způsobili sami. Když nám na kánoi začali nakládat takové zahradní židličky, hrdě jsme je odmítli s tím, že nějakou tu chvilku přece vydržíme sedět na dřevěných prkénkách v kánoi. Na vodě přece nic drncat nebude. Když po chvíli pochopili, že to myslíme vážně, začali všechny naložené zásoby i naše batohy překládat znovu do jiné, menší kánoe. Dodnes jsem nepochopil proč. Asi, že menší se jim bude v zákrutech říčky Yacumy líp ovládat.
Konečně nastartovali motor a vyrazili jsme proti proudu, do zatáčky, kde zmizeli před necelou půlhodinkou naši kolegové. Prý pojedeme ještě asi dvě hodiny, možná o něco víc. Kolem říčky Yacumy byly asi tři metry vysoké břehy, a na tropické vegetaci podle zachycených věcí, co do větví nepatří, bylo vidět, že zřejmě v období dešťů dosahuje voda až nahoru nad tyto břehy. Sluníčko bylo teď už hodně nízko. Do krajiny okolo jsme díky vysokým břehům neviděli, ale různá zákoutí, meandry a zátočiny nám poskytovaly zajímavé a nevšední pohledy, byť voda byla na většině míst hnědá a hodně zakalená. Tady už bylo na první pohled zřejmé, že jsme v tropech a okolo nás že je opravdová a nefalšovaná divoká příroda. Se vším, co k tomu patří.
obrázek Tak tenhle krokouš byl úplně první, kterého jsme v bolívijské pampě uviděli
Netrvalo dlouho a někdo uviděl prvního krokodýla. "Hele, tamhle!", a všichni otočíme hlavu. Krokodýl ležel strnule na břehu, přední nohy skoro ve vodě. Pootevřenou tlamu plnou ostrých zubů chvílemi zavíral, jakoby tu číhal na nějakou kořist, až se před ním objeví. Byl to pěkný kousek, určitě měl přes dva metry. Paní Bertha nám hned začala vysvětlovat, že krokodýli to nejsou, ti že žijí jen v Africe. Tady žijí aligátoři a kajmani. Snažila se nám taky vysvětlit, jaký je mezi nimi a krokodýlem rozdíl. Nevím, jak kdo, ale já už moc nedával pozor, zaujat pozorováním aligátorů i dalších zvířat, která se záhy objevovala jedno za druhým. Úžasná podívaná! Moje původní obava, zda tu nějaká zvířátka vůbec uvidíme, byla vmžiku ta tam. Aligátoři či kajmani byli pro nás neobyčejně atraktivní podívanou. Především jsme byli ohromeni jejich počtem. A hlavně tím, že tady nejsme v žádné zoo. Nikde žádná klec, máme je tu na dosah ruky, a jsme s nimi opravdu uprostřed přírody, v jejich přirozeném prostředí. Aligátorům i kajmanům jsme i přes předchozí vysvětlení paní Berthy stále říkali krokodýl či krokouš. Stejně to vysvětlení nebylo správně. Různé druhy krokodýlů žijí po celém světě, aligátoři však jen v severní Americe a jeden druh v Číně. Tehdy jsem to však nevěděl, stejně jako to, že tohle jsou všechno kajmani. A tak je celkem jedno, jak jim budeme říkat. Takže - aligátoři či kajmani se vyhřívali v zapadajícím slunci, nebo se schovávali mezi hustým břehovým porostem. Jiní plavali v kalné vodě. Těm vyčnívaly nad hladinu jenom jejich studené oči a část nosu. Většina jich trávila svůj čas docela bez hnutí, jako by byli úplně zkamenělí. Ale pokud se pohnuli, byli až nečekaně čilí.
obrázek Sněhobílá volavka tu vypadá jako z jiného světa
Viděli jsme také mnoho ptáků. Ve vodě, i ve větvích stromů. Někteří byli pro nás dost exotičtí, jiní vypadali vcelku obyčejně. Zástupců ptačí říše tu bylo opravdu nepřeberné množství. Od drobných a malých různě zbarvených ptáčků přes menší i větší dravé ptáky,
obrázek Překrásně zbarvený zástupce ptačí říše, hoacin chocholatý
přes jiné připomínající bažanty či slípky, až po větší volavky a další brodivé a vodní ptáky. Volavky většinou při přiblížení naší kánoe jen zaplácaly křídly o hladinu, vzápětí vylétly do výše a zmizely nám z očí kdesi za pobřežními křovinami. Na břehu na vrcholcích vysokých keřů nebo také uvnitř v korunách některých vzrostlých stromů bylo možné spatřit početná větší hnízda, často i se svým hnízdícím a křičícím osazenstvem. Ano, toho ptačího křiku jsme si nemohli nevšimnout.
Na různých klaccích a větvích stromů padlých do vody se pak daly vidět želvy a želvičky. Obsadili vždycky větev po celé části, která čněla nad vodu, a pěkně se na ní dokázaly seřadit. Vypadaly jako nějaká skládačka nebo navlečené korálky, jak byly poskládány za sebou jedna jako druhá. Jejich hlavičky vystrčené co nejvíce dopředu spočívaly na krunýři jiné želvy, která obsadila místo na větvi před ní. Stali jsme se i svědky usilovné snahy některých želviček vyškrábat se nahoru na klacek a usídlit se tam. Pro tyhle neohrabané tvorečky to je ovšem zatraceně těžká věc. Některé pokusy byly pochopitelně marné a skončily pádem zpět do řeky, odkud se želvičky před chvílí tak pracně dostávaly nahoru. Trochu mi těch želviček přišlo líto, kolik úsilí musí vynaložit, aby se dostaly nahoru na větev.
obrázek Tuhle kapybaru z mladými nedokázala vyrušit z klidu ani naše kánoe
Hodně zvláštní zvíře bolívijské pampy byla pro nás kapybara. Byly jich tu vidět celé početné rodinky s mladými, a jen zřídka se někde objevil osamělý jedinec. Některé spásaly břehovou trávu, jiné plavaly ve vodě. I ony se většinou při zaslechnutí zvuku motoru naší kánoe snažily ukrýt někde v houští, ale některé se naopak nenechaly ze své činnosti vyrušit. Přestože nám kapybary na první pohled připomínaly naše prase, dozvěděli jsme se, že se jedná o největšího hlodavce na světě. Taky může někomu připomínat hodně přerostlé morče, což už samozřejmě hlodavec je. Kapybary váží až 80 kg a tady v té oblasti se prý najdou i větší kusy. Jsou velmi dobrými plavci, mezi prsty mají plovací blány a ve vodě se i rozmnožují.
obrázek Další výstavní exemplář jihoamerického "krokodýla"
Jeden z našich místních průvodců, svou funkcí momentálně kormidelník, zajel několikrát blíž ke břehu, kde zastavil kánoi a pomaličku ji natočil tak, abychom si nějakého aligátora mohli prohlédnout pěkně zblízka. I sáhnout by si na něho člověk mohl, jak jsme mu byli blízko. Ale jeho tlama plná zubů v nás přece jenom budila přílišný respekt, abychom se něčeho takového odvážili. O to víc jsme se však podivovali, když jsme občas zůstali stát, že některý z průvodců klidně seskočil z kánoe do vody, a začal uvolňovat loď uvázlou na nějaké mělčině nebo mezi početnými kmeny a větvemi. Kajmani či aligátoři mu zjevně nevadili, a zdálo se, že ani je přítomnost člověka ve vodě nijak nevyrušuje z jejich klidu. Ne dosti na tom. Paní Bertha nás vzápětí informovala o tom, že v říčce Yacumě žijí také piraně. A řekla to zrovna v okamžiku, kdy jsem právě rukou zkoumal teplotu vody. Brr! Okamžitě jsem ucukl rukou z vody, jako bych si sáhl na rozžhavená kamna. Jak to? To se ti místní nebojí ani piraní? Vysvětlení se nám dostane záhy. Piraní je prý vícero druhů, z nichž některé, údajně většina, jsou býložravé. A ty dravé? Ano, i ty tady žijí a je jich tu nemálo. Ale jejich pověstná žravost a útočnost, zejména na větší tvory, není zase nic tak běžného. Hodně to závisí na konkrétním druhu piraní a na okolnostech, zvláště pak na prostředí a ročním období. A tady a teď je to v pohodě, piraně tu mají jiné potravy víc než dost. Piraně taky hlavně napadají živočichy nemocné, zraněné, či jinak oslabené. My se jich tedy bát nemusíme. Jsme přece všichni zdatní a silní jedinci!
Ani jsme si neuvědomovali, jak čas rychle plynul. A stejně rychle se také stmívalo. Díky rannímu zdržení s letadlem, ale i nízkému stavu vody v řece Yacumě, kvůli kterému jsme leckde uvízli, jsme poslední více než hodinu z asi čtyřhodinové plavby absolvovali už za tmy. A to taky mělo své kouzlo nechtěného. Plout potmě po řece uprostřed divoké pampy, mezi aligátory a piraňami, to byl také nezapomenutelný zážitek.
obrázek Nad pampou se začíná pomalu stmívat
Jen jsme původně nepočítali s tak dlouhou plavbou. Leckdo tak možná, a přiznávám, že i já, trochu zalitoval, že jsme před vyplutím odmítli relativně pohodlná křesílka. Na druhou stranu bychom ale jeli v o dost větší kánoi, která by pravděpodobně mnohem častěji uvízla na mělčinách říčky Yacumy. Naše dobrodružná plavba byla, samozřejmě kromě zvuků motoru, umocněna také četnými zvuky pampy, které nám za tmy připadaly mnohem výraznější, než předtím při západu slunce.
Cestou jsme už dřív za světla viděli několikrát na břehu pár chýší, v nějakém takovém podobném "hotelu" prý budeme také. I teď potmě jsme sem tam minuli mihotavá světýlka pocházející z podobných ubytovacích zařízení, až se konečně objevilo to, kde máme vystupovat my. Druhá část výpravy na předchozí kánoi už tu byla více než hodinu, dorazili sem prý jakž takž ještě za světla. Na rozhlížení moc času nebylo, elektřina tu není. Jako doplněk ke svíčkám při pozdní večeři tu jedné či dvěma žárovkám dodával elektrický proud agregát. Podobně se tu také čerpá voda z řeky do sprchy. Tak ještě se podívat, kudy se dá jít na záchod, natřít se repelentem, připravit čelovky, nutné pro případný pohyb ve tmě, rychlé provizorní umytí, a každý jsme se odebral do velké společné noclehárny seznámit se svou postelí, s velkou starou matrací a s moskytiérou. Rozvinuli jsme si tam vlastní spacák, v podstatě jen pod sebe. Nebylo třeba se přikrývat. Na to, že by tu byla nebo měla být zima, to rozhodně nevypadalo. Tak, a teď už všem dobrou noc!

>>

© Lubomír Prause, 2007
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3