Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Peru a Bolívie 2006

Facebook Twitter Google+

Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

© 2007, poslední aktualizace: 28.5.2013

11. den - 26. září
<<  Překvapení La Pazem  >>

Ráno u snídaně si Vláďa pochvaloval, jak se mu výstup na horu nad naším hostelem vydařil. Možná jsem mu trošku záviděl, že si dokázal opravdu přivstat a vyrazit, zatímco my jsme ráno zůstali v posteli. Bylo nám v ní dobře. Nespali jsme ale, jenom jsme si tak zlehka zalenošili. I to je někdy zapotřebí. Vždyť přece máme dovolenou.
obrázek Přeprava autobusu po jezeře Titicaca
Menší autobus nás potom vezl přes několik kopců k úžině jezera Titicaca v Tiquině. Stále jsme přitom podél jezera Titicaca jeli, neboť místy jsme mohli jeho temně modrou hladinu na východě zahlédnout. Úžina v Tiquině rozděluje jezero Titicaca na dvě nestejně velké části a my se tady musíme dostat na druhou stranu, na druhý břeh jezera Titicaca. Z Cobacabany dál do Bolívie se lze totiž dostat právě jen přes jezero. Po pevnině se nedostanete nikam jinam, než jen k peruánské hranici. Protože přes úžinu v Tiquině zatím nikdo žádný most nepostavil, musíme využít zdejší převozníky. Autobus se převáží na druhou stranu odděleně od cestujících, což je především kvůli bezpečnosti. Než nám paní Bertha stačí zakoupit vstupenky či jízdenky a než my se stačíme nalodit, náš autobus už je cestě na druhou stranu. Tahle strana Tiquiny, kde se naloďujeme, se jmenuje San Pedro, druhá část za vodou San Pablo. Tedy česky Svatý Petr a Svatý Pavel. Barbara, o které už víme, že umí docela slušně španělsky, si ještě než vyplujeme všímá nápisu na blízké budově, že tenhle objekt náleží Bolívijskému námořnictvu. To je docela zajímavé, že má Bolívijská armáda námořní jednotky, když je to vnitrozemský stát, který vůbec nemá k moři přístup. Sice Bolívie dřív k moři dosahovala, ale je tomu už hodně dávno. Někdy koncem 19. století o přímořské území, o provincii Atacama, Bolívie přišla při nešťastné takzvané pacifické válce se svým dlouholetým nepřítelem, s Chile. A tak asi bolívijské armádě tehdy nezbylo nic jiného, než aby své námořní oddíly přestěhovala k jezeru Titicaca.
Cesta motorovým člunem přes úžinu trvá jen necelých deset minut. Z motoru se celou tu dobu ale podivně kouří a nevypadá to, že by měl vydržet o moc déle. Myslím, že převážel i turisty, kteří od té doby už hodně zestárli. Stejně jako náš lodník, kormidelník i kapitán v jedné osobě, kterého kouřící a syčící motor nechával v naprostém klidu.
obrázek V San Pablo de Tiquina
Na druhé straně úžiny chvíli čekáme na autobus. Jeho vylodění jde přece jenom trochu pomaleji, než co my vystoupíme z naší kocábky. Zatím "obdivujeme" příšerně barevný pomník s poněkud krvelačnými a zřejmě revolučními motivy a koukáme na stánky s občerstvením a místní trhovkyně, které tady, alespoň touhle dobou, nemají pražádné zákazníky. Podobně jako prodavačky na náměstí před katedrálou v Copacabaně.
Jízda pak pokračovala nejprve ještě přes několik kopečků, ale nakonec už projíždíme jenom rovnou plochou krajinou, docela pustou, pouze občas s nějakými těmi suchými trsy trávy. Stále jedeme po Altiplanu, tedy po té obrovské náhorní plošině. Blížíme se k La Pazu, k hlavnímu městu Bolívie.
obrázek Lapazské předměstí El Alto
Přijíždíme sem po poledni a dlouhou dobu jedeme nejprve po předměstí, které se jmenuje El Alto. Část oblohy je ještě modrá, s bílými mráčky, ale od severozápadu se už zatahuje mohutnými tmavými mračny, které rozhodně nevěstí slunečné odpoledne. El Alto je horní část La Pazu, která je celá na náhorní rovině, ve výšce asi 4000 metrů nad mořem. Je to nejchudší část města, a nachází se tu také letiště. Údajně to má být nejvýše položené mezinárodní letiště na světě. Hodně lidí prý má zdravotní problémy, když bez předchozí aklimatizace přiletí z nížin do této nadmořské výšky. My jsme ale v pohodě, už jsme na výšku zvyklí, aklimatizovaní. I paní Bertha poznamenává, že je s podivem, že nikdo z nás kromě funění a běžné nespavosti nemá s výškou žádné zdravotní problémy. A že to je prý takhle poprvé, jsme prý první taková skupina. No asi jsme tu samí silní a odolní jedinci. Na nás si nějaká výšková nemoc nepřijde!
Protože máme z La Pazu letět do džungle, do Rurrenabaque, je třeba využít každou možnost odletu. Platí totiž, že když v džungli prší, tak se tam nelétá! K letišti na El Alto teď tedy na chvíli zajíždíme. Paní Bertha krátce vychází, trochu telefonuje, zjišťuje co a jak. Nakonec bez dlouhého zdržení pokračujeme dál, dál do centra La Pazu. V džungli prý prší, letět tam dnes nemůžeme. Snad to vyjde zítra.
Zanedlouho jsme začali sjíždět dolů, ale hned zastavujeme. Je tu vyhlídkový bod na město La Paz. Vystupujeme z autobusu, stoupáme na maličký kopeček hned vedle silnice, a celí užaslí hledíme na panoráma, které se před námi otevřelo. Město La Paz se odtud z Altiplana svažuje dolů do centra a je vměstnáno do obrovité kotliny. Dole je vidět střed města s výškovými budovami a La Paz se odtud rozlézá malými několikapatrovými a většinou cihlově červenými domky všemi směry po prudkých svazích celého údolí. Celá ta velikánská jáma je zastavěná, domek vedle domku, a je protkaná jednou hlavní víceproudou a několika menšími silnicemi s mnoha zatáčkami. Byl to velkolepý a omračující pohled, na který jsem nebyl připraven. A ještě byl umocněn tím, jak se nad vším povalovala temná těžká mračna, v nichž se v dálce ztrácely vrcholky velehor. Úžasný pohled, nezapomenutelná atmosféra! Ani nám tu nevadí ta zima, je jen asi 10 °C. Ale všichni jsme rádi, že máme mikiny. Kdo ji nemá na sobě, rychle se obléká. Hloubka té kotliny pod námi je opravdu impozantní. Je to prý přes 800 metrů výškového rozdílu, i když centrum pod námi je jen asi o nějakých 500 metrů níž. Prý se to tady má tak, že čím je kdo bohatší, tím bydlí v lapazské kotlině níž. Ti nejchudší zase bydlí nahoře na planině El Alto. Je jich tam z celkových asi jeden a čtvrt miliónu obyvatel La Pazu víc než dvě třetiny.
obrázek Úchvatný pohled na La Paz pod dešťovými mračny
Skoro půl hodiny pak sjíždíme po úbočí dolů, až přijíždíme do centra. Tady není ani zdaleka tak podivně mrtvo, jako v Copacabaně. Naopak. V ulicích La Pazu je živo, spousta lidí, obchodů, stánků, a na silnicích kolony aut. A všichni, když vidí, že je chcete fotit z okna autobusu, schovávají před vámi tváře. A to už náš autobus zastavuje v prudkém svahu nedaleko hotelu Condeza, kde budeme nocovat.
Po zhruba půl hodince potřebné na ubytování je domluvená procházka středem La Pazu. Paní Bertha půjde s námi. Mluvíme nejprve o hotelu, který se nám příliš nelíbí. Spíš vůbec. Je temný, špinavý, a působí hodně zanedbaně. Ani paní Bertha není s hotelem spokojená a ujišťuje nás, že tu víc než jednu noc nebudeme. I kdybychom zítra opět neodletěli do Rurrenabaque, tak se na další noc přestěhujeme jinam. A samozřejmě si paní Bertha přitom nezapomene rýpnout, že tady je prostě Bolívie. A to, že by se něco takového v Peru stát nemohlo, to už ani nemusí dodávat. To je nám všem jasné. Jak tak procházíme centrem La Pazu, paní Bertha nám ukazuje některé pamětihodnosti města, které by nás mohly, nebo spíš měly zajímat. Dovede nás na hlavní lapazské náměstí a my pak půjdeme sami nazpátek dle naší libovůle. Ohledně zítřejšího odletu s pohledem na temné mraky mě napadá, co se bude dít, když bude pršet třeba celý týden. Taková změna programu, že bychom do džungle neletěli, by mě tedy hodně rozladila. Ale proč takové černé myšlenky? Pryč s nimi. Zítra se uvidí.
obrázek Náměstí Plaza Murillo s vládním palácem
Na náměstí Plaza Murillo nejprve spatříme velkou katedrálu. Bohužel je ale zavřená. Nachází se tu ještě prezidentský i vládní palác, nebo vysoký památník snad na nějakého bývalého prezidenta či jiného takového potentáta.
obrázek Typická ulice v La Pazu, tahle vede z Plaza Murillo dolů hned vedle katedrály
Kromě toho je tu taky nepřehlédnutelné obrovské množství holubů. Paní Bertha se tu s námi skutečně loučí. Popřeje nám hezké odpoledne, a samozřejmě nám ještě připomíná, že jsme v Bolívii. "Tak pozor na bágly a peněženky!", a s těmito slovy pak odchází zařizovat potřebné a nezbytné záležitosti kolem našeho dalšího programu. My se pak pomalu jen tak procházíme městem. Rozhlížíme se kolem sebe a nasáváme atmosféru metropole, která ve svých uličkách pulsuje životem a dýchá na nás množstvím roztodivných lidiček. Mnoho zdejších žen tu nosí takové typické kloboučky, podobné našim buřinkám. V ulicích vedoucích z kopce dolů je vždycky na protějším svahu vidět zastavěnou stráň, která v průhledu vypadá jako kolmá zeď, kterou tam na konci někdo postavil a namaloval na ní kus města. Nahlížíme do různých obchůdků, zvědavě okukujeme nejen zboží, ale i bolívijské ženy, které ho prodávají.
obrázek Zauzlované dráty na lapazském nároží
Prohlížíme si domy, některé starší, jiné novější a vyhlížíme taky nějakou restauraci, do které bychom mohli večer jít. Podivujeme se elektrickým a telefonním drátům vedoucím v uličkách nad našimi hlavami do prapodivně zamotaných uzlů na některých sloupech a nárožích domů. Jestli jsem dosud neměl představu, co to je gordický uzel a jak vypadá, tak teď už ji mám. Nad tím naprostým drátěným zmatkem přemítám, jak se v tom může někdo vyznat, a jak tu asi hledají vedení, když někomu třeba přestane fungovat telefon. Docházím k přesvědčení, že asi jednoduše natáhnou nový další drát. A pro jistotu úplně jinudy, než všechny předchozí. Jinak si to jednoduše nedovedu představit.
Jakmile jsme došli na Náměstí Hrdinů se známou katedrálou San Francisco, začalo pršet. A hodně. Temné mraky začaly projevovat svou vůli zbavit se nahromaděné vody. Schovali jsme se pod okraj nějaké stříšky na blízké budově, a dívali se kolem sebe, jak jen málokteří Bolívijci používají deštníky.
obrázek Když v La Pazu leje jako z konve
Hlavně ženy ale měly potřebu ukrýt před deštěm buřinkové kloboučky! Za tím účelem nejedna z nich vytáhla odněkud igelitovou tašku, omotala ji dovedně kolem svého kloboučku a pak klidně pokračovala v chůzi. Jaképak copak, ostatní ať klidně zmokne. My jsme vybavení dobře. Máme proti dešti bundy, v nich kapucky, takže pohoda. Voda shůry nám tedy moc nevadí. Kolem déšť nedéšť jezdí malé mikrobusy či dodávky, označené různými čísly a nápisy, které tu fungují jako místní či městská doprava. Říkají jim tu collectivo a přímo před námi byla jejich zastávka. Z každého collectiva jeden přes druhého vykřikují průvodčí a výběrčí nějaká čísla a směr jízdy, kam a kudy jedou, aby žádný možný zákazník nezůstal zbytečně stát na chodníku. A celý ten dopravní ruch doprovází typické troubení klaksónů, které se hlasitě ozývají snad ze všech stran a snad i všechny najednou.
Po chvilce rozhlížení jsme zjistili, že stojíme hned vedle kavárny. A protože pro nás kafe není nikdy dost, a protože taky pořád ještě pršelo, opustili jsme ruch a lomoz collectivové zastávky a zašli dovnitř. Jen u kávy samozřejmě nezůstalo, Líba si musí ke kávě dát i něco sladkého. A také já jsem se výjimečně přidal. Když jsme asi za hodinku vyšli ven, bylo už po dešti, i když asi jen krátce. Náměstí Hrdinů před námi je velké prostranství v centru La Pazu. Prochází jím víceproudá hlavní silnice, která se tu mimoúrovňově kříží s jinou hlavní cestou. Kolem náměstí stojí několik vysokých moderních obchodních budov,
obrázek Katedrála San Francisco po dešti
a zhruba uprostřed najdete rovněž moderní a dost příšerné sochařské veledílo. Prošli jsme Náměstím Hrdinů křížem ke katedrále San Francisco. Na rohu hned vedle ní stála zchátralá budova s vytlučenými okny a s několikrát prasklou zdí. Asi od nějakého zemětřesení, které tu prý není žádnou zvláštností. Katedrála San Francisco, do které jsme také krátce nahlédli, je prý až ze 16. století. Byla založena ve stejném roce, jako samotný La Paz. Některé informační materiály ovšem říkají, že později katedrála spadla. Pravděpodobně po tíhou velkého množství sněhu. A tak definitivně a celá byla dokončena až v polovině 18. století.
Dalšími uličkami za katedrálou jsme procházeli nahoru a dolů, potulovali jsme se starší zástavbou, kolem mnoha domů a obchodů, kde se prodává především na ulici. Všechno a cokoli. Některé tyhle ulice patří k proslulému Čarodějnickému trhu. Tady můžete koupit prapodivné amulety, různé elixíry a roztoky, figurky, sošky, talismany, masky, sušené lamí mrtvolky nebo lamí embrya a kdovíjaké další prapodivnosti. Přiznám se, že byť bylo odpoledne, do některých ulic jsem se trošku bál. Asi udělalo své i to strašení Bolívií od paní Berthy.
Na hotelu jsme se pak dozvěděli, že ráno bychom měli letět. Vstávat tedy budeme dost brzy. Kromě Víti s Jitkou a Jirky, který měl nějaké střevní problémy, jsme všichni ostatní zašli ještě večer asi o tři ulice vedle hotelu na večeři do restaurace. Nevím už, jak a kdo a proč ji vybral, ale restaurace působila neobyčejně zvláštně. Vypadalo to, jako když do starožitnictví, kde vám zrovna shodou okolností zbývá několik starožitných stolů a židlí, přidáte ještě pár židlí odněkud z dědovy kůlny, a otevřete si hospodu. S jídlem však vládla vcelku spokojenost. Zapili jsme ho ještě nějakou tou cervezou a za tmy, nebojácně, když nás bylo hodně, jsme se odebrali zpátky na hotel ke spánku.

>>

© Lubomír Prause, 2007
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3