Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Peru a Bolívie 2006

Facebook Twitter Google+

Jak jsem chtěl vidět Machu Picchu

© 2007, poslední aktualizace: 28.5.2013

1. den - 16. září
<<  Dlouhý letecký den, na jehož konci nám chybí batoh  >>

Z pražské Ruzyně jsme přibližně v sedm hodin ráno odletěli se společností Alitalia do Milána, asi jeden a půl hodiny letu. Tam jsme přesedli na velký Boeing 767 a asi v deset hodin začal náš dlouhý let, taktéž se společností Alitalia, přes Atlantik do venezuelského Caracasu. Let byl skutečně dlouhý, necelých jedenáct hodin. Trávili jsme ho pospáváním, studiem průvodce a programu cesty, občasným sledováním televize nebo posloucháním rádia, a později už hlavně sledováním obrazovky s pozicí našeho letadla, jak strašlivě pomalu, rychlostí kolem 1000 km/h, se blížíme přes oceán k jihoamerickému kontinentu. Nemůžu se Caracasu dočkat.
Na letišti v Caracasu jsem při přestupu a v letištní hale zkusil udělat pár fotek. Vzápětí ke mě přistoupil nějaký místní strážník, hlídač, či co, a proč a jak a co že si to tady jen tak fotografuju letiště a letištní halu. Vypadalo to, že mě pokládá přinejmenším za teroristu, a že s takovými jako jsem já, má bohaté zkušenosti. Prohlížel mi fotky, co jsem do té doby udělal. Skoro všechny mne je potom donutil smazat. Nebyl jsem z toho nijak nadšený, ale vůbec jsem se raději nebránil. Když o tom tak přemýšlím, mohlo to dopadnout i hůř. Taky máme od nás své zkušenosti s tím, jak se u nás ledacos nesmělo fotit, třeba ani nádraží, i když to, jak věděl už Švejk, se fotí nejlíp, protože se nehejbá.
Z Caracasu jsme odlétali po necelých třech hodinách, tentokrát už s peruánskou leteckou společností Taca. Let do Limy, hlavního města Peru, trval ještě další asi čtyři hodiny. Peruánci nás ovšem nechali řádně vyhládnout, neboť za celou čtyřhodinovou cestu jsme dostali jen jednu maličkou sušenku. Asi se dalo něco koupit, ale nikdo se kolem nás o nic takového nezajímal a nestaral. Cíle naší letecké přepravy, letiště v Limě, jsme dosáhli asi ve dvacet hodin peruánského času. Ten je oproti našemu o sedm hodin posunut, takže u nás doma byly tou dobou asi tři hodiny ráno. Byli jsme tedy poněkud ospalí a po tak dlouhé cestě i trochu utahaní.
To nás ovšem velice brzy, a to ještě na letišti v Limě, přešlo. O ostatních spolucestujících jsme moc nevěděli, a po pasové kontrole, při čekání na zavazadla, jsme tam zanedlouho zůstali jen my sami. Chyběl nám totiž stále ještě jeden batoh. Vláďa už svůj batoh měl a šel pomalu ven z letištní haly informovat paní Berthu, která nás tu měla čekat, že máme problém se zavazadlem. Já jsem se zatím začal dohadovat o našem ztraceném batohu s nějakou dívčinou, která se u svého malého stolku zjevně do té doby nudila. I přes mou mizernou angličtinu rychle pochopila, o co jde. Ona se vcelku nevzrušovala, opsala si z našich bagážních lístků nějaká čísla, a kam prý nám můžou ten batoh dopravit, až ho najdou. Já na to, že to teda nevím, protože už zítra odjíždíme mimo Limu. Načež jsem jí předhodil itinerář naší výpravy. Vcelku upřímně nad tím spráskla ruce. Nevidí to jinak, než že teda asi až za pět dní do Arequipy, že až tam je letiště, kam to můžou poslat. Napsala nám jakýsi papír jako potvrzení o ztrátě zavazadla, telefonní číslo, kam můžeme volat pro informaci, zda se zavazadlo našlo a kde a kdy bychom ho mohli dostat. A posílala nás ještě do nějaké kanceláře, až projdeme celním prostorem. Vyšli jsme tedy ven. Líba z toho byla celá nesvá. Ale to je slabé vyjádření, troufám si říct, že spíš dokonale rozhozená. A co že budeme dělat, v tom zavazadle jsme měli většinu oblečení. No znáte ženský, když nemají co na sebe. I když musím přiznat, že ani já jsem nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení. Do kanceláře za celním odbavením už s námi zašla paní Bertha, kterou mezitím Vláďa zpravil o tom, co se nám přihodilo. Tam už jsem moc nevnímal, co se tam domlouvá. Paní Bertha už měla všechno pod kontrolou, dostala nějaký další telefony a nějaký další papíry. Byl jsem moc rád. Domluva v angličtině by pro mne byla dost obtížná. Odešli jsme s tím, že můžeme zkusit zavolat zítra, před odjezdem z Limy, jestli se náš batoh už nenašel.
Pak už jsme definitivně opustili letiště, před ním na nás čekali ostatní společně s řidičem mikrobusu. Paní Bertha nás ještě všechny nabádala, abychom si dávali pozor na zavazadla, aby nám je někdo nešlohnul. My to máme v tomto případě jednodušší, máme jich na starost míň. Projížděli jsme pak večerní Limou, dost daleko, do jedné z luxusnějších limských čtvrtí, do čtvrti Miraflores. Tam jsme se měli ubytovat v hotelu. Cestou nás paní Bertha přivítala v Peru a v Jižní Americe a my si pomalu začali zvykat na její češtinu, kterou po čtyři roky, co žila zatím u nás v Česku, pečlivě studovala. Po příjezdu do hotelu jsme někteří, již značně vyhladovělí, schroupli něco málo k jídlu, co nám z hotelové kuchyně v pokročilou večerní hodinu ještě byli ochotní přinést. I pivo bylo, no ale... Fuj! To je ale hnus! To nám to hezky začíná! Nejdřív nemáme batoh a teď tohle hnusný pivo! Ale po pár dalších dnech a pivech jsme se shodli na tom, že to peruánské pivo není zase až tak nedobré, ale že tohle bylo určitě zkažené. Ale jak to máte poznat, když je první, když ho tu pijete poprvé?

>>

© Lubomír Prause, 2007
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3