Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+













Gringova cesta zemí Mayů

(Mexiko a Guatemala 2009)

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

OBSAH:

Den jedenáctý, přejezdový, 26. února
Dlouhá cesta na jihozápad přes mayský Becán
Den dvacátý první, přeshraniční, 8. března
Cesta zpátky do Mexika
Ztraceni v příjemném San Cristóbalu
Den dvacátý pátý, nutný, 12. března
Dlouhý a nudný návrat domů

<<  Úvodní kapitoly  >>
<<  Pomalý gringo a jeho notýsky  >>

Tohle povídání o cestě částí Střední Ameriky v únoru a březnu roku 2009 už nevznikalo, na rozdíl od mých předešlých cestovatelských textů, někdy později, až když jsem se vrátil. Jeho podstatné části vznikaly už během cesty, kdy ve volných chvílích večer, při cestě autobusem, nebo i při čekání v restauraci na pití či jídlo, jsem si do notýsků zapisoval své dojmy, postřehy a zážitky. Někdy to byly jenom stručné poznámky, jindy již celé odstavce, které později při přepisu do počítače doznaly už jen nevelkých změn. Sebou jsem měl dva sešitky. Takové ty maličké notýsky, které v případě potřeby můžu mít všude sebou a které se mi vejdou i do brašny k fotoaparátu. Dva mi ale zdaleka nestačily. Původně jsem počítal jen s tím, že si do nich budu psát víceméně jen stručné poznámky k navštíveným místům a k fotografiím, abych je později dokázal dobře zatřídit a popsat. Ale jakmile jsem se jednou rozepsal trochu víc, moje zápisky se začaly čím dál tím víc podobat deníčku. A potom mi už volné stránky rychle ubývaly. Nakonec jsem musel v Guatemale ještě jeden notýsek přikoupit, abych zachoval ve svém psaní jakous takous kontinuitu.
Doma pak pochopitelně došlo k postupnému přepisování textu ze sešitků do počítače. Samozřejmě včetně doplnění některých informací a potřebných dodatečných úprav. S přepisem mi slíbila pomoc i moje žena Líba. Za to jí patří moje poděkování, a to i přesto, že si na to našla čas jen velmi málo a za rok nedokázala přepsat do počítače víc, než jen asi jeden týden naší cesty. A pak už se k tomu nevrátila. Ani já jsem s přepisem a zhotovením cestopisu nijak nepospíchal. Času bylo málo, a poznámky byly přece napsané dostatečně, ty se neztratí. Necítil jsem proto potřebu nějak spěchat, než něco zapomenu. Omlouvám se proto všem, kteří čekali, až to svoje povídání dopíšu a dokončím. Na své internetové stránky jsem tohle povídání zveřejňoval postupně a s vědomím, že případným včasným čtenářům může utéci něco, co později ještě doplním či pozměním. Trvalo mi to všechno dlouho, ale nakonec, jak vidíte, se přece jen něco podařilo. A jak se mi to podařilo, to už musíte posoudit vy sami.
Cestopis tedy vznikl převážně z mých poznámek a z mého deníčku. Je pak ještě doplněný ještě o nějaké faktografické informace, které jsem si samozřejmě všechny nestihl poznamenat přímo cestou. Některé jsem si i zapamatoval, jiné jsem si připomněl a doplnil z knižního tištěného průvodce, případně z různých internetových zdrojů. Údaje, když je naleznete na vícero místech, se často dost liší, někdy se i velmi podstatně rozcházejí s tím, co jsme my slyšeli cestou. Podobně když si přečtete různé články a informace jiných cestovatelů, často mají také jiné a leckdy i zcela protichůdné zkušenosti. Takže vězte, že já vám tu předkládám takové informace, které se mně zdají být ze všech ty nejpravdivější a nejdůvěryhodnější. Ale hlavně se dozvíte to, co jsem zažil na vlastní kůži, slyšel na vlastní uši, viděl na vlastní oči, a nebo snědl vlastní papulou. Většina toho vychází z mých bezprostředních zážitků.
Ještě za začátku cítím povinnost vysvětlit název tohohle mého cestopisného textu. Možná, že ne každý ví, kdo je a kdo není gringo. Gringo je španělský výraz používaný v zemích Latinské Ameriky. Původně jím byli nazýváni spíše bílí Američané, ale nakonec se začal používat pro jakéhokoli cizince bílé pleti. V závislosti na kontextu, v němž je slovo použito, může, ale nemusí, mít lehce hanlivý či pohrdavý nádech. Traduje se, a i já jsem si to dlouho myslel, že význam slova grigo pochází z anglického "green coat", čili "zelený kabát", a to z doby mexicko-americké války. Ale je to jen další z mnoha pohádek či pověstí, jakými oblast Střední Ameriky překypuje. Skutečný původ slova je mnohem méně zajímavý, a nemá nic společného s mexicko-americkou válkou. Slovo gringo se totiž používalo už mnohem dřív. Američtí vojáci navíc nikdy nenosili zelené uniformy, a v době, kdy mělo toto slovo vzniknout, měli jejich uniformy barvu modrou. Nám v Mexiku ani v Guatemale nikdo gringo neříkal. Ale začali jsme se tak postupně oslovovat my sami mezi sebou, samozřejmě žertem. A nějak nám to pak zůstalo a vydrželo, i když jsme už s Mexika a Guatemaly byli dávno doma. Prostě jsme, a byli jsme, všichni gringové či gringošky, případně i gringošáci. Ten krásný poslední novotvar vymyslela gringoška Dagmara. A protože já jsem byl tím pádem na téhle cestě gringo, proto se tenhle cestopis jmenuje tak, jak se jmenuje.
Poměrně velký výběr fotografií z Mexika a Guatemaly, čili z téhle gringovy cesty zemí Mayů, můžete najít na mých webových stránkách v příslušné fotogalerii. Odtamtud také pocházejí fotografie doprovázející celý text. Ve téhle fotogalerii je obrázků opravdu hodně. Rovněž mám naše putování Mexikem a Guatemalou zachycené pro internetovou aplikaci Google Earth. Můžete si tedy na mých stránkách také stáhnout mnou vytvořený soubor s cestou Mexikem a Guatemalou, a pomocí aplikace Google Earth si celou cestu pěkně projít zároveň s tímhle vyprávěním. Uvidíte na mapě pěkně z nadhledu a z různých úhlů postupně téměř všechna místa, která jsem na naší cestě navštívil. Tak tolik na úvod a teď už se věnujme cestě samotné. I když předtím ještě musím napsat pár úvodních informací.

<<  Jak a proč jedeme k Mayům  >>

Člověk, který se jako já zajímá o staré kultury, o dávné zaniklé a tajuplné civilizace patřící k základním dějinám celého lidstva, má před sebou mnoho míst, kde lze po takových civilizacích najít množství pozůstatků. Ať už jde o udivující stavby, umělecká díla, nebo mnohé jiné další památky. A když už jsem se byl několikrát seznámit s kolébkou evropské kultury, s nádhernou Krétou, která dala zrod Mínojcům, první civilizaci na Evropském kontinentu, když už jsem se pozdravil s egyptskými faraóny a jejich fascinujícími chrámy a do nebe se zvedajícími pyramidami, když už jsem viděl ne tak dávné, ale o to tajuplnější a mystičtější Machu Picchu, poslední útočiště jihoamerických Inků, když jsem už obdivoval božskou velikost chrámu Angkor Wat a bloudil v nádherných rozlehlých městech pradávných khmerských králů,
obrázek Bylo jen otázkou času, kdy se zatoužím podívat na slavné mayské pyramidy, třeba na Kouzelníkovu pyramidu v Uxmalu
bylo jen otázkou času, kdy se zatoužím podívat za starými Mayi, navštívit jejich starobylá města, kdy zatoužím na vlastní oči spatřit jejich úchvatné pyramidy nezřídka schované v hustých pralesích Střední Ameriky. Jinak jsem o Mexiku, a tím méně o Guatemale, moc dalšího nevěděl. Asi by to všechno dalo shrnout do představy snědého Mexičana v širokém sombreru, jak mezi pichlavými kaktusy popíjí tequilu. To je ovšem představa, jak se dále ukáže, hodně zjednodušená a přinejmenším značně zkreslená.
Pravdou však je, že původně jsme se za začátek roku 2009 chystali úplně jinam. Na naší cestě po Kambodži jsme se s průvodcem Pepou domluvili na cestě po několika zemích jižní Afriky. A právě tam jsme měli na začátku ledna jet. Tahle cesta se však nakonec neuskutečnila. Několik již přihlášených cestu zrušilo, a měli bychom bývali jet jen ve čtyřech. To by však cestu značně prodražilo. Přesto, že jsme to zvažovali, nakonec jsme se rozhodli cestu do Afriky odložit. Určitou dobu jsem hledal nějakou jinou Afriku, buď východní nebo západní. Tu jižní jsem si chtěl nechat s Pepou na příště. Nic vhodného a zajímavého jsem ale tak narychlo v podobném termínu nenašel. A protože jsem dřív už tak trochu uvažoval právě o návštěvě Mexika, začali jsme, a to docela rychle, hledat nějakou cestu právě sem. Chtěli jsme, pokud možno, něco najít v co nejbližším termínu k začátku roku, kdy jsme původně s dovolenou počítali.
obrázek Světoznámý mayský Tikal, který jsem rozhodně nechtěl vynechat
Nebylo však tak úplně jednoduché najít takovou cestu v nějakém příhodném termínu. Kromě toho jsem měl ještě jednu zásadní podmínku. Chtěl jsem totiž ještě spojit Mexiko s Guatemalou, protože poznávací cesta za mayskou civilizací bez toho, že bych viděl světoznámý mayský Tikal nacházející se právě v Guatemale, to mi přišlo nemyslitelné. To je, jako kdybyste v Petrohradu neviděli Auroru, nebo v Praze Staroměstskou radnici s orlojem. Posléze po dlouhém hledání jsem našel asi čtyřiadvacetidenní cestu na přelomu února a března s cestovní kanceláří Adventura, která slibovala návštěvu mnoha zajímavých míst a významných památek a také vcelku atraktivní program. V něm Tikal a Guatemala v programu pochopitelně nechyběly, byť se tahle cesta dala zkrátit právě tím, že se Guatemala vynechá. Ale to pro mě pochopitelně nepřicházelo v úvahu.
A takhle se tedy stalo, že místo na hrochy, slony a žirafy se začínáme těšit na něco jiného. Hlavně Líba s tím má problém. Nedokáže se přeladit na jinou vlnu za pár minut, jako nějaké rádio. A tak opravdový začátek mayské cesty pro Líbu začíná asi až po předzájezdové schůzce v Praze. Tam jsme dostali několik základních pokynů a informací o celé cestě, o místech, která uvidíme, i o věcech, které budeme a nebo naopak nebudeme potřebovat. A také jsme se tu poprvé viděli a seznámili s naší průvodkyní Ivetou, která bude celou naši cestu zajišťovat jako průvodkyně. Protože si sama přála, abychom jí neříkali Iveta, budu jí nadále říkat Ivča.

<<  Staří Mayové a konec nejen jejich světa  >>

A tak když se na mayskou civilizaci a pozůstatky jejich kultury pojedeme podívat, sluší se o nich alespoň něco málo, možná i něco víc, napsat. Hlavně a především však to, že na naší cestě vlastně nepůjde pouze o Maye, a čistě jen o mayskou civilizaci. V různých historických dobách a souvislostech se kromě Mayů ve Střední Americe objevily i různé jiné civilizace, jako jsou Olmékové, Toltékové, Zapotékové, Mixtékové a další.
obrázek Líba se v Antropologickém muzeu v Mexico City poměřuje se záhadnou olméckou hlavou.
O nich se časem ještě postupně zmíním, neboť s mayskou civilizací a kulturou velmi souvisí. Také jejich města a stavby jsme na naší cestě viděli, a také oni mají svá tajemství a své záhady. Tyto národy, jejich kmeny, jejich městské státy, se všechny v čase vzájemně ovlivňovaly, přebíraly od sebe své znalosti a dovednosti, aby leckdy jejich prostřednictvím znovu ožila města jinými národy už opuštěná. Stejně tak přebíraly tyto národy jedny od druhých i svoje kulturní dědictví, inspirovaly se jím a přetvářely ho ke svému obrazu, aby se dalším postupem věků opět proměňovalo. Naposledy na území, kde se budeme pohybovat, vládli Aztékové, kteří tu sídlili až do příchodu španělských kolonizátorů. Ti pak v čele s Hernánem Cortézem jejich říši během krátké doby dokonale rozvrátili. Trochu jim k tomu pomohla i náhoda, neboť podle předpovědi se měl vrátit kdysi vypuzený vládce světlé pleti ztotožňovaný s bohem Quetzalcoatlem. Cortéz, bílý muž, jedoucí na koni, vládnoucí ohni a zabíjející na dálku výstřely z děl či mušket, začal být za takového boha považován. Proto ho někteří, a zejména tehdejší aztécký vládce Montezuma, začali vítat a klanět se mu jako vracejícímu se božstvu. A na stranu španělských dobyvatelů se přidalo i některé místní obyvatelstvo, které už nechtělo dál trpět ukrutnosti aztéckých vládců. To Španělům významně pomohlo a jednoznačně přispělo k rychlému konci aztécké říše. Příliš si tím ale nepomohli. Bohužel to ale poznali, až když bylo pozdě. Celá aztécká říše už byla nenávratně v troskách.
Mayové v době Aztéků na tom byli tak, že už dávno ztratili svou vyspělou kulturu z doby, kdy žili po celém Yucatánském poloostrově i v jeho okolí soustředěni do mnoha městských států a panství. Jejich civilizace začala postupně a bůhvíproč skomírat mnohem dřív. Jejich města a městské státy postupně zanikaly. Pravděpodobně vlivem vážných katastrofických událostí souvisejících se zemědělstvím a souvisejících druhotných důsledků. Neblahé události tak postihly, nejspíše několikrát po sobě s v různých časových periodách, různé oblasti, v nichž staří Mayové žili. Většinou se jednalo o kombinaci několika nepříznivých vlivů a okolností. Ať už to bylo například několikaleté devastující sucho, velké klimatické změny a výkyvy, způsobující a prohlubující velikou neúrodu, značný nedostatek dřeva, a další a další důsledky. Jejich množství a intenzitě se mayská civilizace zřejmě už nedokázala přizpůsobit. Úpadek kultury a civilizace Mayů je však stále z velké části opředen tajemstvím, a zůstává dosud velkou záhadou. Skutečné a prokazatelné příčiny toho, proč Mayové svá vyspělá města náhle opouštěli, proč jejich kultura najednou jakoby zmizela ze světa, dodnes známy nejsou. Přesto konec starých Mayů nepochybně nastal.
Ale od konce Mayů se vraťme k jejich začátku. Mayská civilizace vznikala zhruba před třemi tisíci lety, a v době svého rozkvětu, začínajícím nějaké dvě stovky let po začátku našeho letopočtu, v tak zvaném klasickém období, zhruba v sedmém a osmém století, se dobrala některých velmi pozoruhodných dovedností a znalostí. Především Mayové jednoznačně vynikali svou vyspělou matematikou a aritmetikou. Měli dokonce samostatný výraz i pro časovou jednotku 64 miliónů let! Je to docela podivné a zarážející zároveň. Když pro to měli samostatný výraz, tak to také asi nějak používali. Ale k čemupak asi něco takového mohli potřebovat? No a ještě jedna důležitá věc! Víte například, že Mayové vynalezli nulu? Vážně, přijít na něco takového, jako je nula, to je opravdu velký objev, i když nám to dnes připadá jako samozřejmost. Mayové ovšem nevynalezli nulu, jako takovou, nulu znamenající nulový počet. Ale vymysleli nulu, která znamenala, stejně jako znamená naše nula, oddělení číslic a jejich určení do jednotlivých číselných řádů. Tak třeba mayská šestka, stejně jako ta naše, je-li následovaná různým počtem nul, znamená úplně jiná čísla, úplně odlišný počet. Mayům tento vynález nuly umožnil počítání s velkými čísly, při kterém důmyslně používali kombinaci pro nás nezvyklé pětkové a dvacítkové číselné soustavy. A co myslíte? Je jen náhoda mayské matematiky, když jedna lidská ruka má prstů zrovna pět a jeden člověk má všech prstů na svých končetinách právě dvacet?
Staří Mayové se také velmi dobře vyznali v zemědělství. Přesto ale neměli a nepoužívali tažná zvířata. Proto také neměli žádné vozy. A nepoužívali ani kola, ačkoliv kolo jako takové znali. Podobně to bylo s kovy, které také Mayové znali. Nepoužívali je však na výrobu nástrojů ani nářadí, ale nejvýše jen jako ozdoby. Zvláštní, že? Musely jim tím pádem na všechno stačit jen dřevěné a kamenné nástroje. A k tomu samozřejmě neúnavné nohy, šikovné ruce, a bystrá hlava. Na setbu například Mayové používali jen obyčejný tkaný proděravělý pytel. Na svých políčkách pěstovali hlavně kukuřici, brambory, fazole, rajčata, ale i nějaké koření a tabák. Ze zvířat chovali snad jen krocany a včely, jako domácí zvířata měli ještě psy. Naprostá většina veškerého mayského lidu patřila právě k zemědělcům. Prostí vesničané po celodenní dřině na svých kukuřičných políčkách museli ještě zdarma a vlastně dobrovolně pracovat na výstavbě chrámů a kultovních míst. Přitom již svou zemědělskou prací živili nejen šlechtu a kněží, ale i sochaře, kameníky, a stavitele chrámů. Museli uživit mnoho různých řemeslníků kteří se zabývali stavbou nebo údržbou paláců pro vládnoucí šlechtu, i dalších, zvláště náboženských staveb a objektů pro své kněžstvo.
Kněží byli důležitou společenskou skupinou. V mayské společnosti představovali hlavní nositele vzdělání i tradic. Byli zároveň astronomové, matematici, proroci, obřadníci, vykladači událostí a vykonavatelé rituálů. A v neposlední řadě byli mnozí kněží také správci či politiky. Nutno dodat, že mayská společnost měla ještě jednu neopominutelnou společenskou vrstvu. Byli to otroci, kterými se stávali především váleční zajatci. Ale otrokem se mohl člověk také narodit, a nebo se jím mohl stát v důsledku udělení nějakého trestu. Kupříkladu třeba za krádež.
K dobrému hospodaření a zemědělčení Mayům pomáhala zejména jejich skvělá znalost astronomie. A především z ní vycházející proslulý mayský kalendář, jakožto základní prvek moci mayských kněží. V mayských časových informacích se udává, kolik dní uplynulo od začátku jejich letopočtu, což by mělo být od 11. srpna 3114 před naším letopočtem. Podle některých zdrojů se sice udává začátek mayského kalendáře o pár dní nebo i o pár měsíců až 25 let jinak, ale to není v téhle chvíli nijak důležité. Spíše je na tom zajímavé, proč mayský kalendář začíná svou nulou celá tisíciletí před vlastní mayskou velkou civilizační epochou.
obrázek Slavný Aztécký kalendář z Antropologického muzea v Mexico City vychází z mayských počtů
Zatím můžete přemýšlet o tom, co se vlastně ten den mohlo asi tak stát, a jakou že významnou událost si kdo mohl několik tisíc let pamatovat. Ještě se k tomu dostaneme, když se podíváme Mayům do kalendáře trochu podrobněji. Vlastně se podíváme i do kalendáře pozdějším Aztékům, kteří většinu důležitých vlastností od Mayů převzali. Pro laika, jako jsem já, nejsou rozdíly mezi aztéckým a mayským kalendářem nijak podstatné a zásadní.
Základní jednotkou mayského kalendáře byl den. Dny pak Mayové řadili do dvou různých roků. První z nich, tzolkin, měl třináct měsíců po dvaceti dnech. Byl to rok posvátný a řídil se astronomickým cyklem souhvězdí Plejády. Podle posvátného kalendáře se věštilo a prováděly se různé obřady nebo slavnosti. Druhý rok, nazývaný nepřesný, sestával z osmnácti dvacetidenních měsíců, přičemž po nich se přidávalo ještě pět takzvaných nešťastných dnů. Tenhle rok měl tedy přímou vazbu na astronomický rok, neboť v součtu to dává dohromady 365 dnů, čili náš sluneční rok. Tenhle astronomický rok Mayové nazývali haab. Pro počítání dlouhých období pak používali rok zjednodušený na 360 dní, takzvaný tun. Dvacet tunů se nazývalo katun, dvacet katunů pak bakatun, dvacet bakatunů tvořilo piktun, a tak dále a tak dále. Velký význam, zejména obřadní, ale i náboženský, měl u Mayů cyklus 52 let. To je doba, za kterou se oba souběžně ale nezávisle plynoucí roky podle obou kalendářů, tedy tzolkin a haab, sešly. Na konci tohoto cyklu řešili Mayové odchylku, kterou my řešíme jako přestupný rok, a dokázali to s neuvěřitelnou přesností.
Třináct je taky takové "nešťastné číslo", viďte? No tak vidíte. Třináct mayských dvacetiročních období, třináct katunů, tvoří dobu, za kterou se podle Mayů začíná historie opakovat. Já myslím ale, že nejspíš jen proto, že po uplynuvších 260 letech si nikdo z doby předtím nic pořádně nepamatoval už ani z vyprávění.
Konec některého ze zmíněných dvaapadesátiletých cyklů je také u Mayů spojován s předpovědí konce světa. Takové datum bude 21. prosince 2012. Pokud jste slyšeli někde něco o mayském konci světa, pak vězte, že se jedná právě o tohle datum. A protože Aztékové mají v kalendáři mnoho společných znaků s kalendářem starších Mayů, dvaapadesátiletý cyklus u Aztéků pravděpodobně nabýval ještě větší důležitosti. Můžete proto najít podobné předpovědi konce světa i v aztéckých záznamech a materiálech. Konec světa je podle mayského kalendáře na datum 21. prosince 2012 stanoven ale především ještě z jednoho vážného důvodu. A to proto, že se konec tohohle mayského kalendářního okruhu zároveň shoduje s koncem třináctého bakatunu (zase třináctka!), počítaného od počátku mayského letopočtu! Těch 5125 let má být podle Mayů zároveň dobou trvání jednoho mayského světa, takzvaného Velkého koloběhu, neboli mayského věku. My žijeme podle všeho ve věku Čtvrtého Slunce, který ovšem bohužel právě zanedlouho skončí, a započne se další éra, éra Pátého Slunce. Uvidíme, jestli přežijeme, my, Internet, tenhle text na něm, zkrátka uvidíme, zda a jak přečkáme tohle datum z nedaleké, ba dokonce už velmi blízké, budoucnosti!
A pokud ještě nemáte dost záhad, zkuste nahlédnout do historických knih a učebnic. Zjistíte, jak se počátek mayského kalendáře v roce 3114 před naším letopočtem podivuhodně přesně shoduje s několika dalšími světovými důležitými historickými událostmi. Podle hinduistické kosmologie začíná indický kalendář, současné období kali-juga, jen o pouhopouhých dvanáct let později. Zhruba do roku 3100 před naším letopočtem se také datuje první egyptská královská dynastie, která sjednocením Egypta položila základ k budoucí egyptské civilizaci. Ve stejné době ale také započala třeba stavba komplexu menhirů a kamenných kruhů v jihoanglickém Stonehenge. A také kolem roku 3100 před naším letopočtem vynalezl v Mezopotámii národ zcela neznámého původu, Sumerové, první písmo. A když vám to nestačí, nahlédněte ještě do astronomických ročenek či magazínů. Zjistíte něco ještě mnohem podivuhodnějšího. Datum 21. prosince roku 2012 se velice přesně shoduje s důležitou astronomickou událostí. Není to ale jenom obyčejný zimní slunovrat! Přesně toho dne, po více než 26000 letech Slunce překročí na své dráze galaktický rovník, a vyjde v konjunkci průsečnice Mléčné dráhy a roviny ekliptiky. To znamená, že postavení naší Země bude toho dne v jedné přímce se Sluncem a s centrem naší Galaxie. Takový cyklus 26000 let se přitom objevuje třeba také u Sumerů, Tibeťanů, Egypťanů, i některých dalších starověkých národů. Je to všechno jenom obyčejná náhoda? Nebo někdo vymyslel ďábelsky rafinovanou konstrukci spojující nesouvisející fakta? Jde jen o nějakou zlomyslnou hru s čísly? A nebo Mayové opravdu dokázali i tohle vypozorovat a přesně vypočítat? Stanovili si skutečně začátek svého letopočtu nějakým matematickým výpočtem založeným na astronomických pozorováních? Na tyhle otázky si raději odpovězte sami! A přestože 21. prosinec roku 2012 je blízko, tak proboha nikam neutíkejte, a ničeho se nebojte. Nelučte se se svými milými, ani nerozdávejte svůj majetek, i když staří Mayové také žádný neměli. A můžu-li vám radit, i na vánoční svátky roku 2012 klidně nakupujte dárky pro své blízké. I podle Mayů přece započne nová éra. Oni jen "vyhodí" starý kalendář, a začnou s novým. Lidstvo přetrvá, jen bude jiné a pozvedne se na novou úroveň. A já věřím, že stejně jako každý jiný den, i 21. prosince 2012 políbím ráno svou ženu a popřeju jí hezký den. A stejně tak věřím, že hezký bude. Pro mne, i pro ni. A určitě takové budou i dny následující.
A co tedy v ten den skončí? Já nevím. Toho dne určitě skončí mnoho věcí, mnoho jiných ale zase naopak začne. Stejně jako každý jiný den se přihodí mnohé. Tisíce lidí zemřou, tisíce jiných lidí se narodí. A stane se určitě spousta malých i velkých věcí, radostných i tragických, pro někoho důležitých, pro jiného nikoli. Možná se taky pár hlupců praští do čela. Ale možná taky ne, možná že jenom "objeví" zase jiné datum konce světa. Jako prostě každý jiný den.
A teď, po téhle mé předpovědi, kdy mi už taky můžete klidně začít říkat šaman či prorok, opusťme konečně úvahy o konci světa a vraťme se zase k Mayům. Ti si tedy na základě kalendáře uměli nejen přesně spočítat, kdy zasít, kdy sklízet, kdy pořádat oslavy či obětovat bohům, ale dokázali s obdivuhodnou přesností na tisíce let dopředu odhadnout například i zatmění Slunce. Takové přesné a úspěšné předpovědi samozřejmě dodávaly značnou vážnost mayským kněžím a dále upevňovaly jejich moc. Mayové také znali některé planety a velmi dobře uměli předpovídat jejich pohyb. Svědčí o tom mimo jiné i třeba skutečnost, že Mayové v pozdějším období převzali od Toltéků ještě další kalendářní rok dlouhý 584 dny, což je přesně doba oběhu Venuše kolem Slunce. Mayové, a to je jistě pro mnohé překvapující, znali podle posledních našich znalostí dokonce sedmnáct různých kalendářů, které byly založeny na rozličných přírodních cyklech a některé z nich velmi přesně popisovaly období přesahující i deset miliónů let. A když už si Mayové potřebovali zapisovat čísla a vytvořili kalendáře, netřeba pochybovat o tom, že si dovedli také zapisovat i jiné věci. Znalost písma se u tak vzdělaného národa stává téměř samozřejmostí. A Mayové měli opravdu své písmo. Obrázkové, hieroglyfické, které se četlo po dvou znacích zleva doprava a shora dolů. Některé znaky znamenaly celá slova, jiné měly význam slabiky, další představovaly jen fonetickou podobu nějaké hlásky.
A právě z takových písemných záznamů víme, že kromě Venuše Mayové znali i další planety. Na obloze rozeznávali Merkur, Mars, Jupiter, stejně jako souhvězdí Orionu, Blíženců, nebo Plejád. Mayové věděli o Polárce a zmiňují se i o kometách. Kromě těchto vskutku udivujících astronomických a matematických znalostí, umožňující jejich duchovní i materiální rozvoj, měli Mayové také velmi dobře zvládnutou architekturu. O tom svědčí mnoho staveb, ať už paláců, chrámů, pyramid, hrobek, nebo dalších úžasných objektů, které po sobě ve velkých i menších městských komplexech zanechali.
Potomků Mayů dnes na Yucatánu a v jeho blízkosti žije asi šest miliónů. Jedná se o několik rozličných etnických skupin. Mnoho z nich, zvláště na území Guatemaly, stále pokračuje ve svých různě odlišných tradicích a používá jeden z mnoha mayských jazyků, přestože téměř všichni dnes mluví také španělsky. Spíše však jde o různé dialekty původního mayského jazyka, kterému se říká Quiche. Potomci Mayů přitom dodnes vyznávají svého boha kukuřice, ze kterého údajně vzešli, ale na svou historicky významnou kulturu za mnoho generací už dávno zapomněli. A už vůbec nejspíš netuší, že třeba ve výtvarném umění začali používat perspektivu o dobrých pět set let dřív, než na něco takového přišli naši předci v Evropě.
A to mi připomíná, že jsem se ještě nezmínil o mayském náboženství. Náboženství skoro vždycky začíná u představy o světě. Ten si Mayové představovali jako placku na zádech krokodýla. Nad tím vším bylo třináct vrstev nebe, v každé z nich nějaký bůh, stejně jako v devíti vrstvách podsvětí. Mayové vůbec uctívali mnoho bohů, mnoho božstev. Například každičký den mayského posvátného roku tzolkinu, podle kterého se předpovídal osud narozeného, měl nějakého svého boha. Či vlastně ještě spíš několik bohů. Mayští bohové měli různé určení a různé funkce, rozdělené mezi sebe, ale také všelijak kumulované. Pro většinu z nich je příznačná jejich dvojí podoba. Vyznat se v mayských bozích a souvislostech mezi nimi není zřejmě jednoduché ani pro zasvěceného odborníka.
obrázek Symboly opeřeného hada a boha deště v Antropologickém muzeu v Mexico City pocházející z kultury Teotihuacánu
A tak tu zmíním jen několik nejdůležitějších mayských bohů. Prvním z nich je bůh kukuřice, bůh stvořitel, Hunab Ku, spojující v sobě zemi i oblohu, a symbolizovaný chřestýšem a ptákem quetzalem. Správné české biologické jméno ptáka quetzala je kvesal chocholatý, pokud by to někdo potřeboval vědět. Nicméně tady, u boha stvořitele, se právě v chřestýši a quetzalovi objevuje první kombinace hada a ptáka, která je už zcela otevřeně spojena do jediné bytosti, do bytosti opeřeného hada. Jde o boha Kukulcána, neboli Quetzalcoatla, boha slunce a nebes. Odtud také pochází výraz "Země opeřeného hada" používaný hojně právě pro území ovládané a obývané Mayi. Symbol opeřeného hada později převzali i Aztékové a lze ho nalézt na mnohých památkách, neboť kult opeřeného hada uctívali i ostatní národy Střední Ameriky.
obrázek Maska boha Chaca na paláci v Labná
Dalším velmi důležitým bohem, a to nejen u Mayů, byl bůh dešťů, bouří a hromů, kterého Mayové nazývali Chac. Důležitost boha deště zřejmě souvisí s tím, že na poloostrově Yucatán, kde se nacházela velká většina dávných mayských měst, je velký nedostatek povrchové vody a vodních zdrojů, které jsou tolik důležité pro mayské zemědělství. A pro život Mayů vůbec. Jako pro každou civilizaci.
S náboženstvím a mayskými bohy souvisí zase kultovní a obětní obřady. Kromě obětování potravin, šperků, zbraní a dalších předmětů jsou pověstné krvavé mayské oběti a rituály, ať už zvířecí nebo i lidské. Dokonce i vládnoucí šlechta na sobě prováděla některé krvavé a velmi bolestivé rituální zákroky. Mnohým lidským obětem byla srdce vytrhávána za živa, a často snědena ještě tepající. Ale i některé další části těl obětí posloužily ke kanibalistickým obřadům. Jiným hodně krvavým rituálem bylo stažení kůže oběti za živa. Kněží si ji poté oblékli a prováděli v ní obřadní tance. Nejčastější způsob usmrcení oběti pak bylo setnutí hlavy. Krvavé obřady se prováděly většinou na vrcholcích pyramid, odkud krev v proudech stékala dolů, po schodištích se kutálely hlavy popravených obětí, a shazována dolů byla i celá těla někdy ještě žijících obětí. V této souvislosti prostřílení obětí šípy, když je předtím přivázali ke kůlům, patřilo ještě k těm méně drastickým obřadům. Nutno ale ještě dodat, že Mayové sami ty nejhorší krvavé rituály a oběti sami nevymysleli. Dokonce se přepokládá, že zprvu a dlouho neměli vůbec žádné. Začali je údajně používat až v takzvané poklasické době, a převzali je postupně od Toltéků, se kterými se částečně v té době smísili, a kdy už také byli pod silným vlivem kočovných mexických kmenů na severu. Tedy Aztéků.
V předchozích odstavcích jsem zmiňoval, že podle Mayů žijeme ve Čtvrtém Slunci Velkého koloběhu. Čtyřem mayským věkům, čtyřem Sluncím, jsou přisuzovány čtyři tradiční elementy: voda, země, oheň a vzduch. A přijde Páté Slunce, kterému bude patřit nový prvek: éter. Ten by měl znamenat harmonii, duchovní vyspělost, soulad lidského žití s přírodou, a opuštění materiální podstaty lidského snažení.
Někde se ale tvrdí, že končí éra nikoli Čtvrtého, ale Pátého Slunce. Tyto nesrovnalosti pramení z různých zdrojů starých Mayů a pozdějších Aztéků. Aztékové, jak už víme, převzali od Mayů všechny podstatné prvky jejich kalendáře. Pro následující řádky se přidržme aztéckého výkladu o současném Pátém Slunci. K Velkému koloběhu se váže legenda o předpovědích a zániku světů. I ona vychází z původní mayské představy, ale jemně ji modifikuje. Protože mi připadá zajímavá, nemůžu ji vynechat. A neodpustím si maličké srovnání s Biblí, která je v našich krajích často označována za prazáklad naší kultury, za Knihu knih. První aztécký svět, éra Prvního Slunce, bylo Vodní Slunce. Vláda Vodního Slunce byla ukončena obrovskou všezničující povodní. Tady je to jasné. Legendu o velké potopě světa nacházíme prakticky u všech starověkých národů. A tedy nejen v Bibli. Druhé Slunce se nazývá Věkem Jaguára. Zemi v té době obývali obři, lidé byli jejich potravou, a jaguáři nakonec všechny obry roztrhali a lidstvo zachránili. Tohle období se chápe jako věk zničujících válek lidských pokolení, a netřeba se zmiňovat o tom, že lidstvo skutečně takovým obdobím prošlo. I tady najdeme v Bibli například "svatou válku", která vedla k obsazení Svaté země izraelskými kmeny. K této válce dal přitom příkaz samotný Hospodin. Věk Třetího Slunce je věkem ohnivého slunečního deště, věkem Deštivého Slunce. Svět trpěl ohnivým deštěm a z nebes padajícími kameny a žhavý nebeský déšť také nakonec svět zničil. Vzpomenete si, jak v Bibli Bůh dští oheň a síru na své nehodné ovečky v Sodomě a Gomoře? Zase je to vcelku jasná paralela. No, a co Čtvrté Slunce? Za Čtvrtého Slunce, Větrného, byl svět bičován vánicemi a hurikány, které ho nakonec rovněž zničily. I tady najdeme jakousi obdobu v bibli, byť ne tolik výraznou. A to třeba v knize Zjevení, kde mají andělé zadržet ničivé větry, které jsou v představách o apokalypse příznakem konce světa. Ale o bouřících čtyřech nebeských větrech se v Bibli píše i jinde. Po Čtvrtém Slunci nastoupilo období Pátého Slunce. V tomhle věku my právě žijeme. Je to období zemětřesení a hladu, nazývané Pohyblivé Slunce. A myslím, že nejen v Bibli, ale i kolem nás, najdeme dost příkladů všelijakých katastrof a lidského utrpení. Ani to, kolik lidí i dětí dnes ve světě umírá hladem, není pro nikoho žádným tajemstvím. Myslím tedy, že tahle legenda, když ji porovnáte s prehistorií, historií i současností, v sobě nese mnoho podnětného k zamyšlení a přemýšlení.
O Mayích by se toho dalo napsat ještě hodně. Tenhle text ovšem nemá být historicko-filozofickým pojednáním, ale vzpomínkami a informacemi o gringově cestě zemí Mayů. Tak se to přece jmenuje, ne? Nicméně musím říct, že jsem považoval za velmi užitečné začít s tímhle úvodem o starých Mayích. Myslím, že je to dobrý a inspirující začátek k následujícímu popisu mé cesty po mayských památkách Mexika a Guatemaly. Možná, ba vlastně určitě, je tahle kapitola delší, než jsem byl zamýšlel. Civilizace Mayů mi připadá velice zajímavá, stejně jako všechno, co s ní souvisí. Věřím, že může být zajímavá i pro někoho dalšího. I třeba proto, že v mayské historii zůstává stále mnoho ještě nezodpovězených otázek, stejně jako v pralesích yucatánské džungle je jistě stále schováno mnoho dosud neobjevených mayských měst a pyramid. Slibuju, že k některým dalším zajímavostem o Mayích, Aztécích, Toltécích, i dalších národech se ještě časem dostaneme. Ale teď už vzhůru, dejme se na cestu, ať nám neuletí letadlo!

<<  Den prvý, přibližovací, 16. února  >>
<<  Jak nás vyprovodila paní Zima  >>

Rychle plynoucí dny, všední i víkendové, se překlopily do dne odletu na naší mayskou cestu. A ten den je právě dnes. Až do včerejška to venku na únor vůbec nevypadalo. Ale teď ve tři ráno, kdy vstáváme, je venku, jak říkávala moje babička, hotové boží dopuštění. Taková chumelenice ještě za celou letošní zimu nebyla! Začínám být moc zvědav, jak bude v Mexiku, protože jsem své ženě Líbě sliboval, že pojedeme za teplem. Pokud jsem ale sledoval poslední dobou počasí a teplotu v Mexico City, tak se při nějakých 10° C moc o teplu mluvit nedá. Uvidíme. Teď už mohou jen doufat, že se to zlepší, až tam přiletíme, protože jinak bude s Líbou jen těžko k vydržení.
Bude totiž přinejmenším hodně brblat, stejně jako brblá teď ráno, když musí jet po zaváté dálnici na Prahu. Jede hodně pomalu a opatrně, protože se sype, jako by roztrhal peřinu. Místy je vidět jen na pár metrů před auto. Líba dnes nemá z řízení žádnou radost, ba dokonce se dá říct, že toho má plné zuby. Určitě se dá tohle počasí nazvat regulérní vánicí, protože taky pořádně fouká a tu a tam se už musíme vyhýbat tvořícím se sněhovým jazykům. Díky téhle vánici se naše víc než hodinová rezerva, kterou jsme při odjezdu z domova měli, scvrkla na pouhých pár minut. Na předodletový sraz v pražské letištní hale tak dorazíme skoro na poslední chvíli. Průvodkyně Ivča tu ale není. Ta nás ale bude čekat až v Mexiku. Teď si jenom od nějakého poslíčka z cestovky převezmeme letenky. Rychle se loučíme s naší dcerou Pavlínou, která si naše auto nechá tady v Praze, a jdeme se dát k odletovým přepážkám odbavit. Čas odletu se blíží.
Ale ukazuje se, že to si jenom myslíme. S rychlým, a už vůbec ne s včasným, odletem rozhodně počítat nemůžeme. S takovouhle sněhovou nadílkou má problémy i Ruzyňské letiště. A tak ještě přes hodinu stojíme v hale, a koukáme, jak se naše letadlo odmrazuje a jak z něho ometají a ofukují sníh. Zavátá sněhem jsou i malá okénka pilotní kabiny. Tam jsou ale vidět stěrače, i když zatím stále ještě nestírají. Dokonce skoro nejsou pod sněhem vidět. Náš odlet se tak opožďuje o více než hodinu. Ještě štěstí, že máme v Londýně na přestup času dost.

<<  Přilétáme do mexické metropole  >>

Na londýnském Heathrow není po nějaké sněhové nadílce ze středu Evropy ani památky. Na letištní plochu dokonce svítí nízké zimní sluníčko. V Londýně je jinak při čekání na následující let celkem nuda. Bloumáme jen tak zbůhdarma po letišti a prohlížíme si tu různé obchůdky. Mě přitom nejvíc zaujme ten, kde prodávají whisky. Tu opravdovou skotskou, jednosladovou, z horských palíren skotské vysočiny. Přestože odlétáme ze stejného terminálu, ke kterému jsme přiletěli, k naší odletové bráně musíme jet letištním metrem. Heathrow je obrovské letiště. S ostatními našimi spolucestujícími se držíme všichni tak nějak pospolu. To pro jistotu, aby se tu někde někdo z nás neztratil a nezapomněl.
Stejně nudný a jednotvárný je i následný let do Mexika. Sedíme v řadě uprostřed, za celých deset hodin letu se ze sedadla zvednu jen jednou. Letíme, stejně jako do Londýna, se společností British Airways, která nás docela překvapí dobrým jídlem. Lazaně jsou opravdu výborné, jakkoli je nedokážu porovnat s jinými, protože si nevzpomínám, že bych je byl kdy dříve jedl. Méně příjemné je chladno. Asi chtějí, abychom se, zvyklí od nás zimu, příliš nepřehřáli. Jinak chvilkami pospávám, nebo sleduju film či poslouchám hudbu. Každý máme před sebou obrazovku s ovladačem. Na výběr tu mají desítky filmů a spoustu hudby. Nejvíc si ale čtu v knižním průvodci Mexikem. Doma jsem na to moc času neměl a tak se tady snažím dohnat zameškané, abych věděl alespoň o něco víc o zemi, kam právě letíme.
A tak se dozvídám, že Mexiko je federativní republika rozdělená na více než třicet spolkových států a distrikt hlavního města. Z asi sto deseti miliónů obyvatel Mexika je jen asi desetina bílých potomků Španělů. Třetinu pak tvoří původní indiánské kmeny, ponejvíce Aztécké, Mayské a Zapotécké, zbytek jsou míšenci bělochů a původních Indiánů. Už v koloniálním období začali španělští dobyvatelé obracet středoamerické Indiány na katolickou víru. Díky brutálnímu násilí v tom byli velmi úspěšní. Proto dnes víc než devět desetin mexických obyvatel vyznává křesťanství. Jedinou úřední řečí je v Mexiku španělština. Španělsky bohužel umím jenom počítat, a to ještě jen do dvou. V případě, že se zamyslím a soustředím, můžu to zkusit do tří. Mexičtí Indiáni ovšem používají dalších asi šedesát jazyků s převažující aztéčtinou, mayštinou, mixtéčtinou či zapotéčtinou. Kupříkladu z aztéckého jazyka nahuatl se některá slovíčka dostala i do světových jazyků. Například coyotl, což je kojot, nebo koření chilli, pálenky z agáve tequila a metzcalli, a nebo třeba tomatl, což je rajče. I naše čokoláda pochází původně z aztéckého chocolatl. Tak dobrou chuť!
Ale už se blíží přistání v Mexico City. Začínám se teď na Mexiko opravdu těšit. Jsem plný očekávání, co nám příští hodiny a dny přinesou. A jó! Hodiny! Musíme si posunout hodinky o šest hodin zpátky! Srovnávám i čas v obou našich fotoaparátech. A tak když posléze kolem osmnácté hodiny přistáváme na mezinárodním letišti v Mexico City, naše skoro už půlnoc se nám proměňuje zpátky na večer. Z večera ovšem nakonec stejně nezbývá prakticky nic. Přes hodinu a půl čekáme na letišti na pasové odbavení. Prohlížet se tady můžu jen šíleně barevné malůvky s mexickými motivy, namalované na zdech haly, kde stojíme v obrovské několikrát zatočené frontě. Na pestré barvičky, jak zjistíme později, si zdejší národy opravdu potrpí. Jen je mi záhadou, proč tu malují na zeď taky čerta. Má to snad být nějaké neblahé znamení, vidět čerta namalovaného na zdi, sotva přiletíme do Mexika?
obrázek Večer po příletu a ubytování jdeme ještě na chvíli ven
Průvodkyně Ivča nás tu čeká, jak má. Hned na letišti nám doporučuje vyměnit si větší množství dolarů na mexická pesa. Výhodnější kurs prý už jinde nebude. Venku před letištní halou na nás čeká veliký autobus, který nás bude vozit po celém Mexiku. To je docela fajn, protože je opravdu velký a budeme v něm mít spoustu místa. Každý můžeme mít svoje dvojsedadlo, dokonce bychom ještě mohli někoho přibrat. Autobus nás z letiště odváží do centra města, nepříliš daleko hlavního náměstí, kde nás Ivča ubytuje v postarším hotelu Principal. My s Líbou máme veliký pokoj bez oken. Dveře z něho vedou do jakéhosi átria s postarším zábradlím kolem širokých pavlačí spojujících různé části hotelu. Zřejmě to původně bývaly samostatné domy. Když se ubytováváme, je už devět večer. U nás doma tedy tři ráno.
Na pokoji si jen vybalíme nejdůležitější věci. Jsme unavení a utahaní, přesto ještě jdeme na chvíli ven. Jen kousek kolem hotelu po ulici. Musíme si koupit na noc nějakou vodu, Líba si hlavně potřebuje dát ještě kouřící tyčinku. A pak už se nám moc a moc chce spát. Ale než se dostanu do postele, je skoro jedenáct. Mexického času. U nás bych už skoro vstával. Dnešní den se nám docela protáhl.

<<  Den druhý, velkoměstský, 17. února  >>
<<  Chladné mexické ráno a hnusná káva  >>

Ráno se oba, Líba i já, budíme už ve tři ráno. Jen po pár hodinách spánku. Pak už nějak nemůžeme usnout a jen se tak na našich nebývale rozměrných postelích převalujeme z boku na bok. Asi to bude tím, že podle času, kterým jsme se řídili do včerejška, je doma skoro oběd. Kolem půl šesté už se naštvu. Vstávám a začínám si do deníčku psát první poznámky. Samozřejmě hlavně ze včerejška. O hodinu později už ale jdeme s Líbou na ranní procházku. Pro nás neobvyklá věc, i když já doma chodívám v tenhle čas venčit naši psí dámu. Obcházíme jen jeden blok domů, ten kolem našeho hotelu.
obrázek Ráno v potemnělých ulicích Mexico City
To pro jistotu, abychom někde nezabloudili. Na konci ulice za prvním rohem vidíme vysokánský mrakodrap. V tu chvíli ještě netušíme, že na jeho vrcholek se budeme večer drápat. Na sobě máme oblečená jen trička, i když Líba pro jistotu dvě. Ale nějak to není ono. Zatím je docela chladno. Je příliš brzké ráno. Ulice jsou ještě potemnělé, svítat teprve začíná. Poslední dva rohy míjíme už skoro v poklusu, jen abychom už byli co nejdřív zase v teple našeho pokoje, nejlépe alespoň chvíli v posteli pod dekou. Ale můžeme být rádi, že tu není počasí, jaké v bylo ještě minulý týden. V noci a brzy ráno bylo v Mexico City pod nulou. A to teď rozhodně není.
Kolem půl osmé máme schůzku, kde probíráme program na dnešní den. Dopoledne bude s Ivčou procházka po centru Mexico City, odpoledne budeme vypuštěni do víru velkoměsta samostatně. Někteří si stěžují, že se moc nevyspali kvůli hluku přicházejícímu z ulice za hotelovými okny. Zdá se, že mít pokoj bez oken, jako máme my, je tedy výhoda.
obrázek Než ráno odcházíme z hotelu do velkoměsta
Na schodech hotelové pavlače se ještě fotografujeme. Poprvé se tu tak nějak vidíme všichni pohromadě. Je to zajímavá setava. Trojnásobná babská přesilovka! Jsme tu jen tři páry, Petr s Ivetou, Láďa s Lidkou a já s Líbou. A k tomu už jen samá ženská jména. Dagmara, Pavla, Bláža, Lucka a Dáša. A pochopitelně průvodkyně Ivča.
K snídani si pak dáme po meníčku skoro za dvě stovky. Není to zrovna levná snídaně, ale máme teď ráno docela hlad. Oblíbená a téměř všudypřítomná jsou v Mexiku k snídani vejce. Líba si je dá trochu ostřejší s fazolkami a nějakou uzeninou, já volím omeletku se žampióny. K tomu se podává káva a nějaký džus. Mně přesto, že si objednávám "apple", tedy jablečný, bůhvíproč přinesou mrkvový. Nezdá se mi už svou barvou a když ho ochutnám, zatvářím se, jako bych viděl sedm čertů. Fuj! Tohle mi tedy opravdu skrz papulu neprojde! Líba, když mě vidí, jak se zhnuseně tvářím, se nade mnou ale slituje. Vymění mi můj mrkvový džus za její pomerančový. Zaplať pánbůh, ten se pít dá. A Líbě, zdá se, chutná i ten mrkváč. To absolutně nechápu.
Co však je u snídaně ještě větší katastrofa, je káva. To je tedy zoufale příšerná a nechutná břečka! Že je poněkud nakyslá, to už mi ani nepřijde. To jsem zaznamenal už na vícero místech včetně Evropy. Na rozdíl od skoro celého zbytku světa naopak my u nás v Česku máme rádi kávu aromatickou, silnou a hořkou. Případně jen mírně nasládlou. Alespoň já tedy určitě. Často taky říkám, že káva musí být hořká a černá, jako moje duše. A ještě bych mohl dodat, že má být i horká a silná. To už si ale nejsem jist, jestli moje duše oplývá i těmito vlastnostmi. To, co ale dostaneme tady jako kávu, je všechno možné, jenom ne tohle. Pokud vám můžu radit, dostanete-li se někdy do Mexika, dejte si cokoli jiného. Věřte mi, že to nebude horší!
Americana, jak se tu téhle kávě říká, má být jeden díl espressa a dva díly vody. Takový poměr už sám o sobě znamená, že to bude spíš hrušková voda, než nějaké kafe. Ale tady to ani takový poměr není. Přijde mi to jako náprstek espressa ve velkým kýblu vody! Má to sotva hustotu té louže, co je vidět na ulici, zatímco zabarvením má ta louže jasně a jednoznačně navrch. A co se teploty týče, odhaduji, že na tom budou přibližně nastejno. Chutí vás pak zdejší americana zaskočí asi stejně, jako když se napijete láku od okurek, zatímco čekáte pivo. Jedním slovem hrůza! Ještě štěstí, že jsem v posledních letech téměř odvykl pravidelnému pití kávy, takže se bez ní dokážu obejít. Ale chudák Líba, která potřebuje svou dávku pravidelně. Jak ta se s tím vyrovná?

<<  Centrum obrovského města  >>

Mexico City sami Mexičané tímto jménem nenazývají. Takhle říkají jejich hlavnímu městu Američané. Ty tu ale Mexičané příliš v lásce nemají. Mexičané sami svému hlavnímu městu říkají Ciudad de México, Město Mexiko, případně Distrito Federal. Federální distrikt je vlastně ve Spojených státech mexických jedním z mnoha samosprávných útvarů. Současné město začali stavět španělští dobyvatelé na troskách zničeného a poraženého aztéckého Tenochtitlánu. Jezero, uprostřed kterého byl původní Tenochtitlán vystavěn, už dávno neexistuje. Bylo postupně zasypáno a zastavěno neustále se rozpínající metropolí, která už dnes má průměru přes 100 kilometrů a sahá daleko a daleko za původní jezerní kotlinu. Začíná už dokonce rychle šplhat do kopců vzdálených hor. Počet obyvatel mexické metropole se odhaduje na neuvěřitelných 26 miliónů, což je skoro čtvrtina veškeré mexické populace. A každý den se prý do mexického hlavního města přistěhuje dalších nových tisíc lidí. Pokud najdete o počtu obyvatel města Mexico City podstatně menší údaj, kupříkladu ani ne poloviční, pak vězte, že ten se vztahuje pouze k centrálnímu Federálnímu distriktu. Tedy jen k části celé rozlohy tohohle obrovského velkoměsta, tedy jen ke středu města beze všech příměstských aglomerací. I tak je to ale neskutečný počet lidí, kteří v centru mexického hlavního města žijí.
obrázek Jedna z ulic mexické metropole
Na procházku po centru této obrovské metropole se vydáváme pěkně po svých. Bydlíme opravdu uprostřed města, jehož centrum samo o sobě není zase tak rozsáhlé, aby se nedalo projít pěšky. Vydáváme se stejným směrem, jako jsem šel brzy ráno s Líbou. Ulice teď už tak temné nejsou. Sklo toho vysokánského mrakodrapu před námi je teď rozzářené slunečními paprsky, jak se do něho plnou silou opírají. Taky už je docela teplo, většina z nás jde v tričku. Mexičané ale ještě nosí teplejší oděvy. Asi nevědí, co je zima. Měli by zažít sibérii, co byla u nás, když jsme odlétali! To by teprve viděli, jak pravá zima vypadá.
Zastavujeme před údajně nejkrásnějším koloniálním domem ve celém Mexico City, kterému se říká Casa de Los Azulejos (nezapomeňte číst "c" jako "K" a "j" jako "CH"). Velký dům připomíná spíš palác a pamatuje koloniální dobu. Pochází z konce 16. století. Barevné kachličky laděné převážně do modra a do žluta zdobí několikapatrový dům zvenku i zevnitř.
obrázek Líba se rozhlíží před kachličkovou fasádou domu Casa de Los Azulejos
Kachle jsou poněkud mladší, asi někde z 18. století. Uvnitř domu je žádaná a už i v téhle ranní době docela obsazená restaurace, kterou můžeme vidět i pěkně z nadhledu z ochozu na horním patře. Kachličkovou výzdobu uvnitř ještě doplňují barevné malby a štukování nad schodištěm, a především bohatě zdobené kamenné portály kolem dveří i oken. K nim patří i velká kamenná kašna zasazená do jedné ze stěn restaurace dole pod námi. Nevím bude-li čas, ale mohli bychom sem zajít třeba i na večeři. Ale bylo by tu nejspíš nutné si místo dopředu zarezervovat.
Vlevo teď míjíme mrakodrap Torre Latinoamericana, vpravo budovu mexické hlavní pošty. Krátce nahlédneme do zvnějšku i zevnitř mramorem obloženého secesního Paláce krásných umění, Palacio de Bellas Artes. Mramor na sochy, které rovněž ke stavbě patří, sem byl dovezen až ze vzdálené Itálie. Celý tenhle krásný palác můžeme považovat za takové mexické Národní divadlo. V jeho bezprostřední blízkosti začíná park Alameda Central. Při procházce parkem můžeme vidět spoustu věcí. Vysoké stinné stromy, široké dlážděné chodníky, vodotrysky a fontány, různé sochy, možná dokonce i bronzové, různé pomníky věnované nejen mexickým státníkům a kulturním osobnostem, ale třeba i Beethovenovi, zelené slunečníky pouličních prodavačů, nebo stejně zelené staromódní litinové lavičky.
obrázek Mexičtí policisté v parku Alameda Central
Potkáme tu taky kde koho. Můžeme začít třeba u vymóděných uniformovaných policistů na koních. Není jim ani vidět do tváří kvůli jejich širokým sombrerům. A skončit můžeme u pozvraceného bezdomovce, který zachumlaný do deky na nízké kamenné zídce vyspává včerejší opici. Kolem parku vidíme hemžení lidí i aut po široké několikaproudé třídě. Pozadí parku dotváří několik moderních výškových budov, a naproti přes ulici se pod jednou takovou krčí maličký prastarý kostelík. Pomalu se tu obracíme a začínáme se vracet zpátky směrem k hlavnímu náměstí.
Jen asi jedenkrát zahneme za roh a pak už míříme rovně, přímo k náměstí. Cestou se zastavujeme v jedné z několika cukráren, či pekáren sladkého pečiva. No páni! Nejen že civím jako na zjevení na to nepřeberné množství druhů sladkého pečiva, koláčků, koblížků, tyčinek, šátečků či báboviček, ale když vyjdeme do patra, nahoře je plno obrovských několikapatrových a nádherně zdobených dortů. Neuvěřitelné! Něco takového jsem ještě neviděl!
obrázek Když přijdete poprvé do takovéhle cukrárny, tak tomu prostě nevěříte
Ten devítipatrový do růžova zbarvený dort uprostřed má snad přes tři metry! Velikých dortů, opravdu nádherně zdobených, tu mají určitě přes stovku, každý je jiný, a ty desetikilogramové patří k těm nejmenším. Asi nejsou pravé, nejspíš jde jen o makety, podle kterých si zákazníci mohou dorty objednávat. Ale i tak je neuvěřitelné, jak dokáže někdo vůbec něco takového vymyslet a vytvořit. Že tu mají i další cukrovinky, marcipán, ovocné dorty a další laskominky, už mi ani nepřijde. Sladké moc nemusím, ale tohle mě tedy dostalo!
Náměstí Plaza de la Constitución, neboli Náměstí Ústavy, můžeme jistě označit za skutečné historické centrum mexické metropole. Je však známé spíše pod jménem Zócalo. To znamená něco jako podstavec, čili sokl.
obrázek Na náměstí Zócalo v Mexico City
Pokud vás napadne, že slovo sokl zní tak trochu podobně, jako slovo zócalo, vězte, že ta podobnost není čistě náhodná. Říká se, že tu měli dlouho prázdný podstavec pod nějakou sochu. Možná čekali na vhodného potentáta, možná se nedohodli, koho tam dají, možná tam někoho měli, znelíbil se, a musel dolů. Znáte to. Prázdné podstavce nejsou ani u nás nic tak zvláštního. Z jednoho třeba někteří sundávali Masaryka, druzí z jiných podstavců odstraňovali tanky. Znám i takový podstavec, pro který si dlouho nemohli vybrat, zda tam chtějí Lenina, Gottwalda či Marxe. Dotyčného pak samozřejmě o několik let později se stejnou důležitostí, s jakou ho vybírali, zase odstraňovali. A tomu našemu asi největšímu soklu v Praze na Letné, který býval také hodně dlouho prázdný, už jenom bimbá kyvadlo času. Hlavnímu náměstí Mexico City tedy jako připomínka možná podobných dob zůstává název Zócalo. Ten se natolik ujal, že se postupně rozšířil a Mexičané ho začali používat pro hlavní náměstí ve všech mexických městech. Připomíná mi to situaci v Peru, kde se zase všechna hlavní náměstí jmenují Plaza de Armas. Čili Náměstí zbraní.
Ivča nám tvrdí, že Zócalo je jedno z největších náměstí na světě. Větší že snad je jen Rudé náměstí v Moskvě, že jen to má větší rozlohu. Petr, který začal psát své zajímavé postřehy z Mexika do svého internetového blogu bezprostředně po návratu, ale zjistil, že tohle náměstí není dokonce ani největší v Mexiku. Větších náměstí je mnoho, o třetinu ho dokonce předčí i pražské Karlovo náměstí. Možná ale může existovat více pohledů, jak se určuje rozloha náměstí. Může se různit, co všechno k náměstí kdo počítá. Podobně jako když se uvažuje o počtu obyvatel světových velkoměst. Pokud se totiž k Zócalu bude počítat i část zastavěná katedrálou, rázem je velikost náměstí téměř dvojnásobná.
obrázek Metropolitní katedrála na Zócalu
Na Zócalu přecházíme přes velké dlážděné prostranství přímo ke katedrále. Je zřetelně vidět, jak se některé velké budovy propadají do měkkého podloží. Věže velké katedrály se povážlivě naklánějí, zdi přilehlého kostela včetně nádherně zdobeného průčelí jsou šikmo skloněné snad do všech stran. Katedrála se údajně propadá do podloží až o tři metry, ale vzhledem k obrovskému dlážděnému prostranství před ní to není tolik patrné. Téměř metr, možná víc, těžko se to odhaduje, je také pod úroveň náměstí propadlý celý prezidentský palác. Nejen tady na Zócalu, ale v celém městě, řada starších budov a kostelů pomalu klesá do bahnitého podloží. To je nezadržitelný důsledek toho, že Mexico City vzniklo na troskách Tenochtitlánu vystavěného uprostřed jezera.
obrázek Bohoslužba v Metropolitní katedrále
Metropolitní katedrála Nanebevzetí Panny Marie, Catedral Metropolitana de la Asunción de María, je pravděpodobně největším kostelem v celém Mexiku. Dosahuje výšky necelých šedesáti metrů, a váží více než 3000 tun. Postavená je z mramoru a žuly a její výstavba trvala rovnou celé čvrttisíciletí. Uvnitř hned za vchodem probíhá bohoslužba. Pohybujeme se proto tiše a opatrně si prohlížíme zlacené oltáře, gotické klenby, vyřezávané sochy, překrásně zdobené kazatelny, nástěnné fresky i barokní malby. Bohatě vyřezávaný chór z cedrového dřeva, jedna z nejkrásnějších a nejobdivuhodnějších věcí v celé katedrále, je bohužel zavřený a v rekonstrukci.
Palacio National, dnešní sídlo prezidenta, zabírá téměř celou délku východní strany náměstí Zócalo. Do téhle impozantní stavby postavené na základech aztéckého paláce scházíme dolů jako po nějaké sjezdové rampě. Tady je to zjevné, těžká obrovská budova se taky propadá stále hlouběji a hlouběji. Uvnitř se nachází barokní arkádové nádvoří, nad hlavním schodištěm si prohlížíme barevné malby Diega Rivery, zakladatele malířské skupiny murales, malířů nástěnných maleb a fresek.
obrázek Revolučně laděné malby Diega Rivery nad schodištěm prezidentského paláce
Diego Rivera je známý také jako manžel mexické malířky Fridy Kahlo, kterou do celosvětového podvědomí vyzdvihl film Frida z roku 2002. Rovněž je ale Diego Rivera proslulý jako vlivný revoluční a komunistický aktivista. Jeho výtvory na zdech prezidentského paláce představují symboliku Mexika, jeho kultury a života, zvláště však mexické historie od Aztéků přes conquistu až po revoluční dobu a vyhlášení mexické nezávislosti. A nezapomněl tu zpodobnit slavné i neslavné postavy mexických dějin, sice i předšpanělských, ale hlavně a zejména revolučních. Všelijakých revolucí pamatuje mexická historie opravdu víc než dost. Připadá mi to, když se na ty malby dívám, jako takový mexicko-indiánsky barevný socialistický realismus. Ten už naštěstí není k vidění v několika slavnostních místnostech paláce, kam můžeme posléze také nahlédnout.
Ještě není ani poledne, když se s Ivčou rozcházíme v rohu náměstí poblíž katedrály. Ivča nám ještě radí, co kde bychom mohli ještě vidět, jak se dostat metrem k Antropologickému muzeu, či jinam. Určí nám sraz na šestou večer před mrakodrapem Torre Latinoamericana a pak nás nemilosrdně opustí. Tím nás uvrhne do víru šestadvacetimiliónové megapole. No bezva. Domlouváme se, kam kdo chce. Někdo chce tam, někdo jinam. Někteří chtějí do muzea již zmíněné Fridy, Dagmara chce navštívit pomník T. G. Masaryka na třídě Prezidenta Masaryka ve čtvrti Chapultepec, kde je i Antropologické muzeum. Iveta s Petrem a Lucka Antropologické muzeum vynechají. Ti mají v programu na Mexico City ještě jeden den času, když nejedou s námi do Guatemaly. Většina ostatních však chce vidět muzeum. Stejně tak já. Mexické Národní antropologické muzeum je něco, co bych si rozhodně nechtěl nechat ujít,
obrázek Uprostřed vykopávek Tenochtitlánu
i když času na jeho prohlídku bude asi dost málo. Domlouváme si tedy společnou cestu metrem. Podle toho, co nám říkala Ivča, to asi bude dobrodrůžo.
Předtím se ale ještě chceme podívat na zbytky aztéckého Tenochtitlánu. Protože náměstí Plaza de la Constitutión bylo postavené na "Velkém náměstí" Aztéků, které bylo za conquisty zničeno, nemáme to nijak daleko. Vlastně stojíme přímo před Tenochtitlánem. Je jen pár kroků od Metropolitní katedrály. Nachází se tu vykopávky Templo Mayor, důležitého aztéckého chrámu. Centrálního chrámu aztécké říše. K vykopávkám a celému archeologickému areálu přináleží muzeum vystavující nějaké historické artefakty, které se vztahují k tomuhle místu a k aztécké historii mexického hlavního města. Aztékové, kteří Tenochtitlán vystavěli, byl kočovný národ. Přišli odkudsi ze severu a sami sebe nazývali Mexikové. Zpočátku nedosahovali vyspělosti okolních národů, ale hodně se od nich učili. A všechno co se naučili, dokázali rychle a úspěšně rozvíjet. Krvavé rituální obřady převzali od Toltéků, obrázkové písmo a číslice zase od Mixtéků. A aztécký kalendář se prakticky nelišil od mayského. Nejprve procházíme vykopávky původního aztéckého Tenochtitlánu. Z nich jsou nejpůsobivější zbytky chrámové pyramidy sestávající ze sedmi vrstev postavených na sebe. Novou pyramidu vždy postavili jako dutou zcela překrývající tu původní. Vždy z té vyšší vrstvy se vstupovalo dovnitř do nižší úrovně. Na vrcholu sedmé nejsvrchnější vrstvy pak byla dvojice svatyní zasvěcených důležitým bohům, bohu deště Tlalocovi, a bohu války Huitzilopochtlimu. Procházíme pomalu po chodnících postavených nad zbytky teras a chrámových schodišť jednotlivých vrstev, prohlížíme si impozantní kamenné hadí hlavy, zbytky zdí se zachovalým zdobením i barevným podáním,
obrázek Zeď lebek z Tenochtitlánu působí hrůzostrašně
barevné kamenné oltáře, třeba v podobě ležící mytické postavy mayského boha Chac Moola, nebo impozantně hrůzná zeď lebek. Návštěva tohohle místa je skutečně působivá a vidět se tu dá hodně a hodně zajímavostí.
Vše doplňuje muzejní část areálu vystavující v několika sálech a poschodích mnoho zajímavých nálezů ze zdejších vykopávek. Třeba model celé sedmivrstvé chrámové pyramidy, a další v mnohém zajímavé a poučné artefakty. Třeba takzvané orlí rytíře což jsou sochy aztéckých bojovníků v životní velikosti s oblečením pokrytým peřím. V neposlední řadě v muzeu vidíme i repliku osmitunového monolitu, známého kamene s reliéfem bohyně Měsíce Coyolxauhqui s useknutou hlavou a všemi údy. Pohled na kámen je možný shora z patra, a kámen je barevně nasvícen, aby vynikly jednotlivé detaily. Právě náhodný nález tohohle kamene byl prvním zdejším objevem, po kterém následovalo znovuobjevení a odkrytí celého chrámu Templo Mayor.
obrázek Barevně vyvedený model rozčtvrcené bohyně Coyolxauhqui
Na ten reliéf se váže pověst, podle které se bohyně Coyolxauhqui rozzlobila na svou matku, bohyni života a smrti Coatlicue, když přišla po čtyřistadruhé do jiného stavu. Koho by to nerozčílilo, že? I domluvila se svými čtyřmi sty sourozenci, nejspíš na nějakém velkém sněmu, že svou matku i dítě potrestají a zahubí. Ale plánovaná akce se nezdařila. Z lůna bohyně Coatlicue, pramatky bohů a bohyně plodnosti, vyskočil dospělý bůh slunce a války Huitzilopochtli v plné zbroji, a svou sestru Coyolxauhqui, bohyni Měsíce, rozsekal na kousky. Sourozence, kteří se proti tomu vzbouřili, vypudil ze země na nebesa, kde oni dodnes svítí jako hvězdy. Zajímavá, i když poněkud krutě znějící pohádka.
Venku před muzeem s Líbou čekáme na ostatní, až dokončí návštěvu Templo Mayor. Líba se ještě vrací zpět na toaletu. Mě tu zatím anglicky oslovuje pár mladých Mexičanů. Jsou prý studenti a pro nějakou školní práci potřebují nějaké interview. Jestli by mi tedy mohli položit pár otázek. Říkám jim, že snad ano, pokud jim budu rozumět, a pokud jim svou chatrnou angličtinou budu schopen odpovědět. Ptají se postupně na hodně věcí. Zajímá je, odkud jsem, chtějí znát některé informace o naší zemi, ptají se mne i na některé mexické záležitosti. Něco už samozřejmě vím, něco ne. Zajímá je taky, co všechno jsme tu už navštívili, co ještě navštívíme, a jak se mi tu líbí. Nejvíc je zklamalo, že jsem tu vlastně první den a že jim tedy těžko můžu říct, jak se mi tu líbí, a co se mi líbí. Kupodivu jsem se s nimi domluvil docela slušně,
obrázek Láďa a Lidka u přechodu hlídaného mexickou policistkou
i když si nedělám iluze o tom, že mluvím anglicky nějak dobře. Určitě mluvím "taková angličtina Massa Bob". Nakonec se se studentíky přátelsky rozloučím. Snad jim takové interview stačilo. A potom už se tu s Líbou scházíme s ostatními, co se chtějí také vydat do Antropologického muzea.
Jinak centrum Mexico City, odhlédnu-li od jeho památek, mi celkem připadlo nevábné, neúhledné a poněkud zašlé. Všude plno aut, člověk musí dávat pozor při přecházení i na zelenou. Zdá se, že si tu každý jezdí, jak chce. Přednost se nejspíš stanovuje podle toho, kdo má větší a silnější auto. Někdy možná i podle toho, kdo je odvážnější a jede první. Jako by dopravní předpisy fungovaly jen jako doporučení. Ale v ulicích jsou i policisté. A jak jsem se již zmínil, v parku u pošty dokonce na koních. V řadách mexické policie vidíme mnoho žen, podobně jako tomu tak bylo i třeba v peruánské Limě. Policii v Mexico City, jak se zdá, jde především o to, aby tu všechno fungovalo, a to pokud možno bez problémů. Nejde jim o to, aby jen vybírali pokuty. Když zrovna nic nejelo, ukázali nám na křižovatce, ať jdeme klidně i na červenou. To se mi u nás ještě nestalo. A ani nevěřím, že by mohlo.

<<  Jak se jezdí přelidněným metrem  >>

Oběd úplně vynecháváme. Jednak po vydatné snídani ani nemáme hlad či chuť zase něco jíst, ale hlavně chceme stihnout Antropologické muzeum. Času není opravdu nazbyt. Na celé tohle velkoměsto máme jen tenhle jediný den. Však o hladu nezůstaneme. Něčeho se najíme třeba večer. To už budeme mít snad trochu víc času, a nebudeme už muset nikam spěchat.
K Antropologickému muzeu se musíme dostat metrem. Ivča nás k tomu informačně vybavila. Doufáme, že dostatečně. Jedním z jejích poučení bylo, že metro v Mexico City je v dopravní špičce přeplněné. Dopravní špička tu je ovšem skoro pořád. Poleví snad, jak nám Ivča říkala, snad jen na asi dvě tři hodiny kolem poledne. Časově neomezená jízdenka na metro stojí pouhá dvě pesos, což jsou asi tři koruny. Při té ceně tedy není divu, že je metro šíleně přeplněné. Výstavba metra v Mexico City byla zahájena v roce 1967 a tvrdí se, že dnes za rok přepraví víc cestujících, než londýnské a newyorské metro dohromady. Každý den prý přepraví až kolem pěti miliónů lidí. Když si uvědomím, že to znamená, že tedy během jediného víkendu dokáže přepravit z místa na místo celou Českou republiku, připadá mi to skoro nemožné a neuvěřitelné.
obrázek Na Zócalu blízko vstupu do metra
Metro v Mexico City má dnes asi dvanáct tras všelijak zamotaných, z každé se dá přestoupit prakticky na všechny ostatní. Celková délka všech tras metra prý přesahuje 200 kilometrů.
Scházíme dolů do metra přímo na Zócalu. Do Antropologického muzea nás pojede pět. Já a se mnou čtyři dámy. Ty by beze mne mohly jet v prvních dvou vagónech vyhrazených pro ženy a děti, i když tyhle vyhrazené vagóny nejezdí úplně na všech linkách. Ale ony mne neopustí. Pojedou hezky celou tou tlačenicí se mnou. Vlaky metra jezdí v Mexico City v přibližně v půlminutových intervalech. To ovšem vyžaduje otevřené dveře ani ne patnáct vteřin. Pak se nekompromisně zavírají, a vlak odjíždí. Takže při prvním nástupu nás všech pět tak tak stíhá nastoupit, zvlášť když se ještě proti nám tlačí ti, co chtějí vystupovat. Nějak tady totiž nefunguje, že by se mělo nejdříve vystupovat. Není na to čas. Kdybyste měli čekat, až všichni nejprve vystoupí, nenastoupíte nikdy. Když zaváháte, tolik to zase nevadí. Za půl minutky je tu další vlak. Pak už to pochopíte rychle. Nic jiného vám nezbývá. Při přestupování si pak už dáváme větší pozor, abychom se do vagónu dostali všichni najednou.
Větší koncentraci lidí, než tady v metru, jsem snad nikde jinde neviděl. Možná snad na nějakém velkém koncertě věhlasné světové hvězdy. Nevím, jak jinde, ale tady se téhle dopravě říká hromadná plným právem. Přemýšlím o tom, jestli v hlavním městě Mexika žije víc lidí nad zemí, nebo tady - pod zemí. Kdo ví... Je to vážně zážitek, druhý den po odletu z relativně poklidného domova, z malé vesničky jménem Hradec Králové kdesi daleko uprostřed Evropy, se dostat sem, do podzemí toho obrovitého kotle zvaného Mexico City.
Kolem podzemních stanic metra je mnoho všelijakých obchodů a tržišť, nakoupit se tu dá asi všechno možné. Ale my se s čipernými obchodníky nezdržujeme. Jedině, až kdyby nám třeba zbyl nějaký čas cestou zpátky. Orientace v metru i při přestupu je v Mexiko City na velmi dobré úrovni.
obrázek Když se ohlédnu cestou do parku Chapultepec
Jednotlivé trasy i stanice jsou kromě svého názvu definovány také barevným obrázkovým symbolem. Takže i negramotní si tu dokážou najít svou stanici s želvou či jaguárem, a vědí tak, kde mají vystupovat. Celkem snadno se zorientujeme i my. A to i přesto, že při přestupu musíme pochodovat podzemím velkoměsta docela daleko a do několika protisměrných zatáček.
Metrem se v Mexiko City cestuje rychle. Nikde nezůstaneme stát, i když se to taky prý občas stává. Ani s přestupem nám netrvá cesta dlouho. Vystupujeme na stanici Chapultepec. Stanice dostala název podle stejnojmenného parku, ve kterém se Antropologické muzeum nachází. Teprve tady zase vytahuju foťák. Přiznávám, že jsem se v metru trochu bál, a tak jsem ho měl celou cestu uklizený do brašny, aniž bych ho v podzemí vyndával a něco fotil. Do parku Chapultepec se dostáváme po mostě pro pěší vedoucím přes širokou několikaproudou třídu. Po ní se řítí sem i tam stovky aut a kolem dokola vidíme samé výškové moderní budovy ze skla a oceli. Zřejmě banky, hotely, či kanceláře velkých firemních korporací. Tady už nenajdeme žádné koloniální paláce a staré honosné domy, jako v centru města.

<<  Létající indiáni a Antropologické muzeum  >>

Procházíme parkem Chapultepec. Snažíme se nespěchat a udělat si z cesty parkem příjemnou procházku. Nejprve jdeme kolem památníků malých hrdinů. Postavili ho na počest mladých chlapců padlých na začátku mexicko-americké války, když se jako jediní postavili americké invazi. Park Chapultepec je pro obyvatele Mexico City víkendovou zábavní rekreační oblastí a oázou odpočinku ve vroucím kotli neklidné mexické metropole. Připomíná mi ale spíše nějakou pouť. Je tu spousta stánků, kde prodávají spoustu příšerností, které se nám snaží vnutit jako suvenýry. Jen málokdy se mezi tím dá najít něco smysluplného. Prostě jako u nás na jarmarku, možná je to tady dokonce ještě horší. Posléze se dostáváme k chapultepeckému jezírku. Půjčovna lodiček zeje dokonale prázdnotou. Možná mají odpolední siestu, možná taky je na projížďku příliš zima. Každopádně se tu dnes po jezírku prohání spíš hejna kačen, které se teď nemusí bát, že by je někdo přetáhnul veslem.
obrázek Létající indiánští voladores při svém letu provozují hudbu
Před samotným Antropologickým muzeem se ještě na chvíli zastavujeme a odbočujeme kousek stranou. Právě tu začínají svoji artisticko-cirkusovou produkci létající indiáni, takzvaní voladores. Přicházíme na jejich představení přesně načas. Zatím ještě čtveřice Indiánů sedí vysoko nahoře na útlém sloupu, jehož vrcholek s dřevěným rámem dosahuje až nad koruny okolních stromů. Odhadl bych výšku stožáru zhruba na třicet metrů, ale je to opravdu jen můj odhad. Za pár okamžiků se již Indiáni začínají spouštět do prázdna. Jsou pestře oblečení do jakýchsi krojů. Bílé blůzky, zářivé červené kalhoty s barevnou výšivkou a černé vysoké boty doplňuje stuhami a květy zdobená čelenka. Čtyři létající muži majestátně a zeširoka krouží kolem sloupu hlavou dolů, přivázaní kolem pasu na lano. To mají ještě obtočené pro jistotu kolem nohy. Lana se přitom otáčení a kroužení Indiánů pomalu odvíjejí z vrcholku sloupu, kde byla předem navinuta. Jak voladores klesají níž a níž, kruhy opisované jejich těly kolem sloupu se stále zvětšují. Ti čtyři, stále jsou hlavou dolů, přitom ještě produkují hudbu. Mají malé flétničky, bubínek a k tomu také zpívají. Celý výstup končí za nějaké tři minuty. Lana jsou odmotána, Indiáni přestali hrát, a přistávají v širokém kruhu na plošině pod sloupem. Jejich pátý kolega teď obchází přihlížející diváky, většinou z řad turistů, a vybírá do své barevné čepice nějaké drobné. I od nás samozřejmě dostávají pár pesos. Určitě si je zaslouží. Předvedli nám tu prastarý obřad, který dnes provozují nejen pro svoji obživu, ale zachovávají ho i pro další generace. Původní obřad snad pochází od totonackých Indiánů, a sloužil k uctívání boha deště Tlaloca. Vysvětlení symboliky tohoto obřadu se už věnovat nebudu. Bylo by to docela dlouhé povídání, a to zřejmě i proto, že vysvětlení k tomuhle obřadu existuje hned několik. Jen se ještě zmíním, že celkový počet otáček všech čtyř mužů kolem sloupu by měl být 52.
obrázek Fontána na nádvoří Antropologického muzea
A to je, jak už víte, magické mayské číslo znamenající počet roků, po kterém se posvátný a sluneční rok Mayů vždycky sešly. Já jsem sice počet otáček létajících voladores nepočítal, ale nepochybuju, že tomu tak bylo. Voladores zcela nepochybně mayskou symboliku dodržují.
Pak už rychle létající voladores opouštíme. Trochu nás zdrželi, ale nevadí. Spěcháme už ale dovnitř do Národního antropologického muzea. Četl jsem o něm, či slyšel, jen samou chválu. Všichni a všude doporučují tohle muzeum v Mexiko City rozhodně nevynechat. Jsem na něj moc a moc zvědavý.
Muzeum zaujme už samotnou budovou. Je čtverhranná s širokým a dlouhým dvorem uprostřed, částečně překrytým střechou podpíranou jediným sloupem s reliéfy indiánských symbolů. Kolem sloupu shora padá voda vytvářející tak příjemně osvěžující fontánu. Uprostřed dvora je pak ještě jakási kašna či jezírko, nevím, jak bych to měl přesně nazvat. Kromě více než dvacítky výstavních sálů, uspořádaných podle jednotlivých kultur a věků má muzeum i významnou a nádhernou venkovní expozici v přilehlé zahradě, kde lze najít repliky a modely staveb či měst, ať už Mayů, Aztéků, nebo i jiných středoamerických předkolumbovských národů. Zjišťuju, že fotografovat se tu může, ale zásadně a pouze bez blesku. To není sice ideální, na druhou stranu jsou ale mnohá jiná muzea nebo památky, kde se nesmí fotografovat vůbec. V Evropě obzvlášť, a leckdy se mi zdají takové zákazy dost nesmyslné. Tady přece jenom mohu alespoň sem tam něco zkusit vyfotit.
obrázek V Antropologickém muzeu je k vidění hodně zajímavých a překrásných exponátů
Přesto, že nejsem zrovna nějaký muzejní typ, v tomhle muzeu se mi opravdu moc líbí. Je tu hodně zajímavých a překrásných věcí. Ať už jde o šperky, masky, nádoby, hudební nástroje, náboženské a pohřební předměty, plastiky, sošky, nebo ještě o úplně něco jiného. Jednotlivé exponáty jsou krásně a přehledně rozdělené a uspořádané, u těch důležitých jsou kromě španělských i anglické popisky. Mnohé vystavené předměty jsou doplněny vysvětlujícími kresbami nebo mapkami. Množství a nádhera jedinečných a skvěle naaranžovaných artefaktů, od těch maličkých až po velké kamenné reliéfy a části staveb, člověku vyráží dech. To všechno v mých očích jednoznačně řadí mexické Národní antropologické muzeum na první místo jako nejkrásnější a nejzajímavější muzeum, jaké jsem kdy navštívil.
Tvrdí se, že na Antropologické muzeum by si měl člověk vyhradit dostatek času, že jeden či dva dny nestačí. No, my na to máme jen asi dvě hodiny. Musíme si tedy vybírat a běháme tu skoro poklusem. Přesto mi to nedá, abych se u některých věcí nezastavil, pořádně si je neprohlédl, a nepřečetl si alespoň v rychlosti, co o kterém exponátu píší. Snažím se skutečně pár věcí také vyfotografovat. Bez blesku to ale není žádná legrace. Musím u toho zadržet dech, soustředit se a nepohnout se, abych při potřebě dlouhé expozice nepohnul fotoaparátem. Musím to taky vždycky raději zkusit vícekrát. Při tom úprku skrz místnosti Antropologického muzea jsem za chvíli zadýchaný a uštvaný jako raněný jelen.
obrázek Mayská stéla ve venkovní expozici Antropologického muzea
Doufám, že se mi alespoň několik obrázků vyfotit podaří.
Venkovní expozicí začínáme. Seznamujeme se nejprve s rekonstrukcemi mayských chrámů, podíváme se i do zrekonstruované hrobky z Monte Albánu. Z vnitřních výstavních sálů si vybíráme jen ty, které se týkají těch nejznámějších kultur a těch nejslavnějších artefaktů a exponátů. Procházíme tak postupně expozicí Mayů s rekonstruovanou královskou hrobkou z Palenque, nahlédneme do kultury Olméků a poprvé vidíme jejich tajemné obří kamenné hlavy. Následuje Aztécká síň a slavný Sluneční kámen představující aztécký kalendář, z velké části inspirovaný mayským. Ten podobně jako kalendář Mayů popisuje zrod aztéckého světa a zároveň předpovídá i jeho konec. Nádhernou čelenku aztéckého náčelníka z peří ptáka quetzala si jenom prohlížím. Tu se fotit nepokouším. Je v přítmí, a jen velmi málo osvětlená. Bez blesku se z ruky vůbec fotografovat nedá, a hrát si tady se stativem by zabralo příliš času. A možná, že ani se stativem se fotit nesmí. A tak fotografuju alespoň žezlo, které je také zdobeno krásně zeleným peřím stejného ptačího druhu. Po aztécké expozici následují další kultury, Toltékové, Zapotékové a Mixtékové, a potom síň věnovaná Teotihuacánu. U té se zase dostáváme ven, kde jsme s muzeem někde na druhé straně začínali.
Tady zase končíme. Jedním z posledních exponátů, který si prohlížíme, je velký venkovní model Teotihuacánu se slavnými pyramidami Slunce a Měsíce. Teotihuacán uvidíme zítra na vlastní oči v celé své velikosti a kráse. Když si ten model prohlížím, už se za zítřek těším. Nakonec nám kupodivu ještě zbývá chvilička času, než máme domluvený sraz s ostatními "muzejníky" k návratu. Nemá už ale cenu jít do dalších výstavních místností. Vracím se tedy znovu dovnitř do poslední výstavní síně, nenajdu-li pohřební masku z jadeitu, která patří k největším skvostům mezi zdejšími exponáty, a která by tam měla být. Nějak jsem ji předtím minul, ale nemůžu ji najít ani napodruhé. Asi tu opravdu není.
obrázek Cesta parkem Chapultepec
Nakonec, už docela znavení z toho běhání sem a tam, si dáváme malé občerstvení. Scházíme se zase s ostatními, abychom společně podruhé absolvovali poněkud dobrodružnou cestu metrem, tentokrát na druhou stranu, zpátky do centra Mexico City. Cestou parkem Chapultepec zpátky na metro se všichni domlouváme, jak se nám Antropologické muzeum líbilo. Času sice moc nebylo, bylo to všechno v rychlém sledu. Asi bych tu mohl být podstatně déle, a je možná škoda, že návštěvu muzea nemůžeme odložit až na konec cesty, kdy už budeme mít za sebou návštěvu všech hlavních míst,
obrázek Zmeškat výhled z tohohle mrakodrapu by bylo jistě škoda
paláců, pyramid a měst starých Mayů nebo dalších předkolumbovských kultur, jejichž artefakty jsme tady mohli vidět. Asi bychom pak měli lepší a jasnější představu o jednotlivých národech a jejich způsobu života. I tak sám za sebe musím říct, že odcházím z muzea spokojený, ba přímo nadšený.
Ani mi tolik nevadí, že nestíháme další významnou mexickou památku umístěnou v parku Chapultepec. Tou je Chapultepecký zámek. Sídlo, které si dal postavit mexický císař habsburského rodu Maxmilián. Ten naopak viděla zase Dagmara, která se tam zastavila cestou ze třídy T. G. Masaryka, kde si postála u památníku našeho prvního prezidenta. Chapultepecký park vůbec ukrývá mnoho pozoruhodností. Krom jiného třeba i hodně známou a také turisty hojně navštěvovanou zoologickou zahradu, nebo sídlo současných mexických prezidentů Los Pinos. Ale my už na nic dalšího čas nemáme. O šesté hodině máme sraz s Ivčou u mrakodrapu Torre Latinoamericana. Nechceme ten sraz a výhled z mrakodrapu prošvihnout a proto rychle sestupujeme zase dolů do přeplněného metra a vracíme se zpátky do centra města. Cestu metrem už známe a nepotká nás tu nic nového ani překvapivého. I když to množství lidí v metru je neuvěřitelné a překvapuje pořád.

<<  Mrakodrap a šunka s cukrovím  >>

K věži Torre Latinoamericana, u které jsme byli už ráno, dorazíme včas. Za chvíli je šest a scházíme se tu znovu s Ivčou a postupně se všemi ostatními. Mrakodrap, před nímž stojíme, je údajně nejvyšší budova celé Latinské Ameriky. Stavba byla dokončená v roce 1956, je jí tedy přes padesát let. Vysoká je přibližně 180 metrů. My vyjíždíme za vcelku přijatelný poplatek výtahem nahoru. Vystupujeme u restaurace v 41. poschodí. Pak jdeme ještě další dvě patra po schodech na vyhlídkovou plošinu. Tady už není žádné sklo, jen drátěné pletivo, a je odtud impozantní výhled na celé to obrovské město kolem nás. Překrásně je tu vidět celá ta původní jezerní kotlina, a město samotné se zvedá i ztrácí ve smogu a vzdálených horách, kam už oko sotva dohlédne. Jsme tu opravdu vysoko nad městem a myslím, že jsem dosud nikdy na takhle vysoké budově nebyl. A nejspíš ani nikdy tak vysoko ani na jiné stavbě. Na Eiffelově věži jsem byl totiž jen ve druhém patře, což je ve výšce kolem 115 metrů. Ale zato jsem tam šplhal pěšky, nikoli výtahem!
obrázek Fasinující západ slunce na mraveništěm zvaném Mexico City
Zůstáváme na Torre Latinoamericana asi hodinu a zastihneme tak západ slunce, který pozorujeme až do téměř úplného setmění. Lidí je nahoře víc, ale není tu rozhodně žádný nával. Naštěstí. Pokouším se udělat nějaké fotografie. Času je dost, něco se snad povede. I v tom smogovém povětří má výhled odtud svou zajímavost a kouzlo dosud neviděného. Slunce se pomalu ztrácí za horami na obzoru, přičemž výjev dekorují hranoly mnoha moderních výškových budov ztrácejících se v dáli. Tenhle hodně nevšední pohled je zabarvený do oranžova smogem
obrázek Pohled na milióny světel rozsvěcujího se velkoměsta
infikovaným barvou zapadajícího slunce. S přibývajícím časem pak postupně nad sluncem přebírají vládu milióny světel, které rozsvěcují celičké to obrovité velkoměsto pod námi do další zcela neočekávané a fascinující scenérie. Nádhera!
Večeři máme oproti původnímu předpokladu stejnou jako oběd: žádnou. Nemám prostě zatím vůbec na nic chuť, a taky mě čím dál víc bolí jícen při polykání. To mi začalo už cestou v letadle. Kupujeme tedy v obchůdku naproti hotelu pouze jogurty, Líba sní dva, já jeden. K tomu jeden malý toustový krajíček. A to je všechno. Hlad vůbec nemám, ale vím, že zítra nemá být snídaně a nebudeme mít prý ani večeři. Po zítřejším programu a dlouhé cestě přijedeme k ubytování hodně pozdě. Mám tedy mít radost, že na téhle dovolené třeba zhubnu?
Jediné, co teď máme nakoupeno na zítra, jsou tři slané housky. Poslední, které v té veliké pekárně měli. Je to hrůza, ale v Mexiku chleba nevedou a pečivo mají všechno sladké. Dokonce i to, co prodávají zabalené se šunkou. Děs. Představte si, že jíte šunku s cukrovím. I toustové krajíčky, co Líba koupila a tvrdila, že ty sladké nebudou, tak byly. Řekl bych, že tohle je nejhorší země na světě, když tady nemají normální chleba ani pečivo.

<<  Na dobrou noc mariachi a tequila v pixle  >>

Okolo jedenadvacáté hodiny má pro nás Ivča ještě další program. Čeký nás asi hodinová procházka na náměstí Garibaldi. Prý tam hrajou na přání mexičtí muzikanti, tak zvaní mariachi. Kapel tam bývá večer několik. Kdyby ale byla sobota, bude náměstí plné muzikantů a lidí. Někteří z nás už ovšem tuhle akci vynechávají, mají toho za dnešní den dost. Z nás, co jsme odpoledne běhali po Antropologickém muzeu, jdu nakonec na mariachi jako jediný. Líba se už umístila do postele a ostatní nejspíš taky. Taky máme dojem, že jsem silně uchozený. Bylo docela náročné být celý den na nohách. I já jsem proto dlouho váhal, jestli večer na ty hudebníky vůbec půjdu. Ale nakonec jdu. Nebylo to zrovna moc blízko. Ale možná se mi to jen daleko zdálo, jak se mi po celém náročném dnu šlapalo těžce.
Mariachi je skupina, větší či menší, mexických pouličních muzikantů a zpěváků. Hrají převážně na španělské kytary, housle a trubky či trumpety. Na náměstí Garibaldi vidíme takových kapel víc než dvacet, u některých jsou vidět i jiné nástroje. Lidí tu také několik okouní, ale muzikanti tu mají nejspíše lehkou přesilovku. Některé kapely jsou jen dvoučlenné, jiné se skládají z vícero muzikantů. Když jim zaplatíte, něco vám zahrajou. Obvykle na přání, ale musejí to znát a umět. Při našem příchodu se nám nabízí hned několik kapel mariachi, že nám něco zahrajou. A hned nabízejí a předhánějí se, za kolik. Funguje tu tvrdá a nekompromisní konkurence.
obrázek Zpěvák a šéf mariachi se s námi na slevě dohodl rychle
Nakonec si vybereme asi šestičlennou kapelu, housle, dvě kytary, dvě jakési trubky a zpěvák. Dřív hráli prý za sto pesos, teď máme výraznou slevu. Asi je ekonomická krize i tady. Je nás šest a platíme jim po deseti pesos. Oblečení jsou do černých krojových obleků ozdobených velkými stříbrnými knoflíky a kovovými knoflíkovými lampasy na kalhotách.
obrázek Hudebníci mariachi při své produkci
U krku mají bílé šátky. Jen zpěvák, vůdčí osobnost téhle kapely, má jasně červený vyšívaný šátek a na hlavě široké mexické sombrero. Nedohodli jsme se s nimi vcelku na ničem, co bychom my znali. Ale přece jenom nakonec hrajou něco známého. Něco, co už jsem slyšel i v české verzi doma. Jenom nevím a vůbec si nemůžu uvědomit, co by to mělo být.
Návrat z hudební produkce, z náměstí Garibaldi, mi připadá dvakrát tak dlouhý, než cesta tam. Asi je to tím, že jsem unavený a chce se mi spát. Kupuju ještě v malém obchůdku nedaleko našeho hotelu plechovku koly s rumem a druhou plechovku tequily s grepovým džusem. Poradila nám to průvodkyně Ivča, a Líba si přála, abych jí jednu vychlazenou pixlu tequily s džusem přinesl. Já piju svoji rumakolu s chutí. Líba je ovšem úplně tuhá. Absolutně není k probuzení. I když jí plechovku načnu, není schopna se zvednout. Jen na mě bezmocně cosi zamumlá. Tak co s tím, aby to nezteplalo a nezvětralo? Zatímco tedy píšu deníček, pustím se i do té Líbiny pixly, přestože je to poněkud kyselé. Ale zato záhy zjišťuju, že taky osvěžující a příjemné. Alkoholu v tom moc není, je to jen taková lehce alkoholická limonáda. Asi to nebude poslední plechovka, co si v Mexiku dám. Jen kdyby mě při polykání nebolel ten jícen, nebo hltan, či co to je. Ležím tedy jen relativně spokojeně při tequile s džusem, dopisuju poznámky z dnešního dne a začínám u toho usínat. A tak po chvíli moc rád a moc unavený zalézám pod deku. Tam je mi moc dobře.

<<  Den třetí, boží, 18. února  >>
<<  Panenko Marie Guadalupská, co se tady děje?  >>

Ráno se opět probouzím ve tři. Líba na mě už kouká. Je prý vzhůru delší dobu. Včerejší únava je ale v podstatě pryč a nijak ospalý se necítím. Že by to byl efekt vyšší nadmořské výšky? Tedy že není třeba moc spát, jak jsme poznali už na naší cestě do Peru a Bolívie? Nevím. Jsme tu jen něco málo přes dva tisíce metrů nad mořem, na což sice z domova zvyklí nejsme, ale zase to není až tolik vysoko. Odjíždět máme o půl sedmé, a tak si zatím můžu dopsat deníček, u kterého jsem večer usnul. Přečtu si taky něco k programu dnešního dne a skočím na nákup do obchůdku naproti hotelu. Mají tam mít otevřeno nepřetržitě. Pravda, otevřeno mají. Ale ráno je tu otevřené jen maličké okýnko. Španělsky si o nic neřeknu, anglicky mi tady nerozumí, a dovnitř, abych si něco vybral, mě nevpustí. A tak mají po kšeftu. Jdu jen o pár kroků dál a tam kupuju všechno, co chci. I pixly tequily s grepovým džusem. Jen jogurt, na který máme s Líbou chuť, tu nemají.
O půl sedmé nastupujeme do autobusu. Sympatický a usměvavý řidič Armando, černovlasý chlapík s typickým krátce střiženým knírkem, s námi vyráží skrze Mexico City k severu. V té chvíli ještě nevíme, že Armando je přítel naší Ivči. Jakmile to později zjistíme, musíme konstatovat, že naše průvodkyně je přesně ta správná osoba pro cestu Mexikem. Má ráda nejen Mexiko, ale taky Mexičana. Je však pravda, že jejich vztah skončil dřív, než jsem celý tenhle cestopis stačil dokončit.
Přijíždíme do La Villa de Guadalupe, jedné ze severních čtvrtí hlavního města. Máme tu plánovanou zastávku s návštěvou snad nejuctívanější křesťanské svatyně celého Mexika. Jízda nějak vázne, a zanedlouho se dozvíme proč. Silnice před námi je zavřená. Koná se tu pouť a čeká se návštěva až statisíce lidí. Hustý provoz řídí policie, a zdá se mi, že docela s přehledem a citlivě. Armando ví, jak na to. Projíždí s drobným úplatkem policii i tam, kam už se jinak nesmí, a kam bychom se jinak nedostali. A tak se nakonec, i když pomalu, dostáváme k cíli naší první dnešní zastávky. Potkáváme či míjíme přitom mnoho všelijakých květinami bohatě zdobených autobusů i náklaďáků vezoucích sem zástupy indiánských poutníků.
obrázek Vedle katedrály jsou tisíce poutníků, mnozí ještě spí
V areálu katedrály jsou tisíce a tisíce lidí. Indiánky polehávají a pospávají na zemi i se svými dětmi pod pestrobarevnými přikrývkami. Je tu ale i mnoho malých stanů, postavených kdovíjak přímo na dláždění. Občas je v tom mumraji k zahlédnutí i moderní dětský kočárek. Mnozí Indiáni nosí sem a tam plné náruče květin. Tady asi musí dobře zavedené zahradnictví skvěle prosperovat. Někteří indiánští poutníci už jsou vzhůru a prodávají v improvizovaných stáncích či jen tak na dece na zemi spoustu všelijakých tretek, jiní na podivných železných kamnech připravují
obrázek Tisíce lidí se musí také nějak nakrmit
v obrovských hrncích něco k jídlu. Někteří vypadají chudě, ale všichni jsou čistí a zdá se, že i slavnostně oblečení. Sem tam se začíná ozývat i ryčná muzika. Někde hraje tranzistorák, viděl jsem už několik Indiánů, jak je nosí zavěšené na krku. Dostat se někam okolo katedrály znamená projít vířícím davem lidí, a nichž někteří rozmlouvají či obchodují, někteří se baví, i tancují, a jiní mají zrovna nějakou svačinku či spíše snídani. A o kus dál to všechno na zemi ještě spí, nebo zrovna vstává, otevírá oči a zírá na nový den a nebo na nás. Úžasné podívání a neskutečná atmosféra!
Dozvídáme se, veškerý ten zmatek má svědomí právě probíhající pouť Indiánů z jakési oblasti nedaleko hlavního města. Ty tisíce poutníků tu čekají na svou Bohoslužbu.
obrázek Nepřipomíná velká moderní betonová bazilika cirkusový stan?
V novém svatostánku, kolem kterého jsme právě prošli, se ostatně odbývá jedna za druhou. A až tahle indiánská pouť skončí, začne zase jiná. Přijdou sem zase jiní Indiáni, jiní poutníci z jiné části Mexika, a celý tenhle cirkus se bude zase opakovat. Pořád dokola.
Celý poutní areál se sestává z nového moderního svatostánku, z propadající se velké barokní baziliky, a z menšího kostelíka na přilehlém vrchu Tepeyac, obklopeného parkem s několika dalšími drobnějšími stavbami. Jestli jsem se před chvílí zmiňoval o cirkuse, není to tak docela náhoda. Velká nová betonová katedrála totiž opravdu připomíná cirkusový stan. Je vskutku monstrózní. Pojme na deset tisíc věřících, a dnes v ní je umístěný originál té nejposvátnější zdejší svátosti, originál obrazu Panny Marie Guadalupské. Starší barokní bazilika, ve které byl tento náboženský artefakt umístěn dříve, stojí opodál na stejném prostranství. Bazilika je opatřena několika věžemi a pocházející z 18. století. Byla postavena tehdy, když už přestal dostačovat několikrát zvětšený a přestavovaný kostelík na vrchu Tepeyac.
obrázek Pohled z vrchu Tepeyac na barokní šikmověžatou baziliku
Dnes se zřejmě tahle bazilika beznadějně propadá do měkkého podloží, stejně jako mnoho jiných těžkých budov v mexické metropoli. Kvůli bezpečnosti se do ní dnes smí jen malý kousíček za vchod. Zevnitř je jinak masivně podepřena složitou kovovou konstrukcí a zvenku působí dojmem, že každá její část a každá věž je nakloněna někam jinam.
A proč že je to tu všechno tolik posvátné a uctívané? Jaký je to posvátný obraz? Zkusím to popsat v krátkosti. Stalo se to v prosinci roku 1531, jen asi deset let po dobytí Mexika Španěly. Jakýsi Juan Diego, starý dobrý prostý Indián, v té době už ovšem katolický novokřtěnec, měl na vrchu Tepeyac potřikráte zjevení Panny Marie. Panna Marie domorodým jazykem nahuatlem Juana prosila, aby na tomhle místě nechal se svým biskupem postavit kostel. Že by prostřednictvím kostela mohla ukázat veškerému aztéckému lidu jediného a pravého Boha. To, že měla Panna Marie snědou indiánskou pleť, se může znát divné nám, ale jemu, Indiánovi, to asi tak divné nepřišlo. Při třetím zjevení, když biskup Juanovi ta první dvě neuvěřil a chtěl nějaký důkaz, nechala Panenka Marie na vrchu Tepeyac Juana natrhat růže, i když tam do té rostly jen kaktusy. A tak podobně jako Maruška u dvanácti Měsíčků k jahodám přišla, i Juan našel na kopci v prosincovém zámrazu nádherně kvetoucí růžovou zahradu. Růže tedy natrhal, Panenka Marie na ně dýchla a položila je do Juanova rozprostřeného pláště. Když Juan růže před biskupem vysypal, oba užasli, jaký se na vnitřní straně jeho indiánského pláště vytvořil krásný obraz indiánské panenky Marie i s pěkně vyvedenou svatozáří. A posvátný obraz byl na světě! Nevím jak vás, ale biskupa to prý přesvědčilo. Na vrchu Tepeyac dal poté postavit kostel. Místo, kde se celý zázrak zjevení indiánské Panny Marie odehrál, bylo nazváno Guadalupe podle zkomoleného aztéckého slova znamenajícího "rozšlápla jsem hada". Nejlepší způsob, jak naznačit Aztékům, že nad jejich opeřeným hadem a bohem Quetzalcoatlem má zjevená Panna Marie jasně navrch.
obrázek Dovnitř moderního svatostánku míří procesí věřících z celého Mexika
A od těch dob sem začaly mířit procesí věřících z celého Mexika. Katolické církvi se tohle opravdu povedlo. Předvedením takového zázraku s bohorodičkou indiánského vzezření, čímž se pro Indiány Panna Maria stala jednou z nich, tak obrátili mnoho domorodců na tu pravou a jedinou správnou víru. Obraz panny Marie Guadalupské je přímo přesycen symbolikou. Panna třeba stojí na Měsíci, chystá se rodit Slunce, a tak podobně. Tomu Aztékové rozuměli a tak se rychle a po miliónech začali hrnout do náruče katolické církve a nechávali se pokřtít. Přesně tak, jak to církev potřebovala. Tvrdí se, že během následujících pěti let se k církvi přihlásilo a nechalo se pokřtít více než pět miliónů Aztéků.
O obraze Panny Marie Guadalupské se můžete na mnoha místech dočíst, že je sám o sobě zázračný. Kolují o něm celé legendy. Obraz, tedy jeho originál, je prý stále původní a nerestaurovaný. Plášť, na němž je zjevení namalováno, je prý z vláken agáve, z toho nejlevnějšího a nejobyčejnějšího materiálu,
obrázek Abychom se dostali k obrazu Panny Marie Guadalupské, musíme do barevného indiánského průvodu
jaký byl v té době k dispozici, a používal se například na pytle na brambory. Takový plášť by se měl rozpadnout už za nějakých dvacet či nejvýše čtyřicet let. Leč drží pohromadě už skoro pět století a vypadá tak nějak jako nově utkané hedvábí. Namalovaný obraz, přestože je barevný, asi ale vůbec namalovaný není. Nemá prý žádné částice barviva, nenese žádné stopy tahů štětce, ani prý nemá žádný podklad, který je na plátně k namalování takového obrazu zapotřebí. Prý se tak nejedná o namalovanou barevnou vrstvu ale jsou nabarvena přímo jednotlivá vlákna. Technika, jakou to mohlo být zhotoveno, je dosud nevysvětlitelná. Obraz je opravdu krásně barevný, ani za těch pět století barvy nijak nevybledly, a jde prý o dosud zcela neznámé barvivo. A co má být tím úplně největším a nejnepochopitelnějším zázrakem? Při studii obrazu a velkém zvětšení se prý zjistilo, že v zorničkách očí panenky Marie se zrcadlí scéna, při které obraz vznikl. V očích Panny Marie je prý patrný Juan Diego, biskup, tlumočník, otrokyně, a snad i nějaká indiánská rodina. Tenhle zrcadlený obraz je prý v obou očích naprosto identický a je tak podrobný, miniaturní, a lidským okem neviditelný, že by to žádný malíř nemohl dokázat. Kromě toho zrcadlené obrazy v obou očích jsou prý nejen identické, ale také se zakřivují přesně tak, jak se celá scéna v očích zrcadlí. Tak mě napadá, jestli to náhodou není barevná fotografie. Tam by mohl být odraz v očích zachycen. Ale to bych byl nucen opravdu připustit Boží zázrak. Dnes je sice doba digitálních fotoaparátů, který má prakticky každý, ale kdo jiný než Bůh by mohl barevně fotografovat v šestnáctém století?
Spíše už jen pro pobavení čtenáře se zmíním také o tom, že panenku Marii na obraze vyšetřovali pomocí fonografu, a slyšeli tlukot srdce jejího ještě nenarozeného dítěte. A jakýsi univerzitní profesor, ovšem jaké jiné univerzity, než papežské, potvrdil pravost pohybu dítěte zachycené nějakou videokamerou, což ještě později potvrdil speciálním vyšetřením jakýsi věhlasný gynekolog. Napadá mě, jestlipak on se nestal věhlasným právě jen proto, že něco takového potvrdil? Asi budu muset zapřemýšlet, jakou nehoráznou blbostí bych se mohl stát věhlasným taky já.
No, vezměte si z toho, co kdo chcete. Veškerá zkoumání obrazu proběhla už relativně dost dávno. Dnes prý už církev ke studiu obraz nikomu zapůjčit nechce. Odrazu čehokoliv v očích panny Marie nevěřím už jenom proto, že ona se dívá kamsi dolů k zemi, oči má dost přivřené a myslím že ani na naprosto dokonalé fotografii by se jí v této pozici nemohlo v očích objevit tolik před ní stojících postav či obličejů. A materiál či barvy a malířská technika? Odhlédnu-li od toho, že obraz má nápadně byzantský styl, pochopitelně zcela poplatný době vzniku, jsem přesvědčen, že jde o grandiózní, ale přesně a správně na místní obyvatelstvo zacílený podvod. Ten ovšem církvi v těch pohnutých dobách výtečně posloužil. A to přesně k tomu účelu, pro který byl vymyšlen. Zjevení obrazu i Panny Marie pokládám asi za stejný zázrak, jako nerozkládající se tělo a dlouhá léta zachovalý obličej Bernadetty z Lurd, které se také zjevovala Panna Marie.
obrázek Zázračný obraz Panny Marie Guadalupské se fotografuje těžko, máte na to pár vteřin, světla moc není, a ujíždí vám přitom pod nohama chodník
Její tělo by však spíš než ve skleněném sarkofágu mělo být vystaveno v muzeu Madame Tussaudové. Nicméně církev se takovýchto a podobných "zázraků" drží stále. V roce 2002 papež Jan Pavel II. za velkých oslav v celém Mexiku Juana Diega svatořečil, a Panna Maria Guadalupská je už celá staletí významnou, ba přímo národní patronkou Mexika, potažmo i celé Latinské Ameriky. Za Pannou Marií Guadalupskou se vydávají na pouť milióny a milióny věřících nejen z Latinské Ameriky, ale i ze všech koutů světa. Víra v zázraky dokáže opravdu hodně.
Popisovaný obraz můžeme vidět v areálu katedrály hned v několika kopiích. V nové katedrále u vchodu i u východu, i ve velké barokní bazilice. Ten opravdový, zázračný a jedině pravý originál obrazu Panny Marie Guadalupské je umístěn za hlavním oltářem velké nové katedrály. Všichni poutníci, a tedy i my, se k němu přibližují v dlouhatánském průvodu pomocí pohyblivých chodníků dole pod úrovní podlahy chrámu. Prohlédnout i fotografovat si ho tedy můžeme jen hodně zdola a jen krátce během jízdy po chodníku. Návaly poutníků jsou totiž tak veliké, že už nebylo možné je zvládat. Proto byl zvolen tento způsob prohlídky obrazu, který nikomu nedovolí strávit u obrazu víc než několik vteřin. Pak ještě můžete jít do katedrály na mši, kde však svatý obraz vidíte za hlavním oltářem už zase z poměrně dost velké dálky. Ale věřícím poutníkům to zdá se vyhovuje. My chrámem nové katedrály jen pomalu a tiše procházíme, abychom nerušili právě probíhající mši. Nová katedrála představuje ohromný vnitřní prostor a ani zdaleka není zcela zaplněná. Přestože lidí je uvnitř dost, vypadá jako poloprázdná. Projdeme zadní částí kolem několika několika klečících a modlících se věřících a dostáváme se na druhé straně zase ven mezi Indiány.
obrázek Kostelík na vrchu Tepeyac
Samozřejmě také vystoupáme na samotný vrch Tepeyac podívat se do toho nejstaršího zdejšího svatostánku. Jeho poslední podoba je přibližně z konce 18. století. Procházíme také krásným přilehlým parkem, s mnoha květinami i kaktusy, několika kaplemi, fontánami i jezírkem s kýčovitě barevným sousoším snědých Indiánů klanějících se snědé Panně Marii Guadalupské ve stejně modrozeleném hvězdném plášti, jaký má oblečený na svém obraze. Park je sice hezký a procházka příjemná, z vrchu Tepeyac je i pěkný výhled na rozkolísanou baziliku a její nakloněné věže, ale jinak se tu nic neděje. A tak vyrážíme zase zpátky do chaosu, mezi davy indiánských poutníků. Tam se stále něco děje, stále je něco v pohybu, a pořád je na co se dívat.
Houstnoucím davem se pomalu prodíráme do staré barokní baziliky, která je teď s pokročilejší dobou už také otevřená. Vtom se mi jeden z Indiánů pokouší sáhnout do kapsy s peněženkou. Bylo mi divné už před chvílí, jak se tam v té uličce tak nějak divně motá a krouží, a zpozorněl jsem. Jakmile ho ucítím na svých kalhotách, že se snaží mi vloudit ruku do kapsy, zařvu na něho hlasitě a zplna hrdla hezky česky "NECH TOHO!". Drobný starý Indián se ani nelekne, ale jen rychle ucukne, rozhazuje ruce a snaží se dělat neviňátko, jako že nic. Já už nic neříkám. Co taky? Španělsky neumím vůbec nic, dokonce ani nadávat. A tak po něm jen házím jeden ze svých nejškaredějších pohledů, jakého jsem schopen.
obrázek Uvnitř staré baziliky je kromě kopie svatého obrazu především lešení
Tím pohledem chci říct něco v tom smyslu, že se jako nestydíš, ty lumpe, jdeš se tu modlit k Panence Marii a neznáš desatero a nevíš, že Bůh ti zakazuje krást! A pak se teprve obracím k vyděšené Líbě. Ona jediná se totiž pořádně lekla. Odehrálo se to tak rychle, že vůbec netušila, co se děje, a proč a na koho tu tak hulákám, a proč se tvářím, jako bych chtěl spáchat trojnásobnou vraždu. Jinak ale, až na tuhle kratičkou příhodu, tu vypadají všichni indiánští poutníci pokojně, klidně a mírumilovně. Nicméně jsem od této chvíle mnohem víc ve střehu a ruku mám pokud možno stále v kapse na peněžence. Zvlášť si dávám pozor uprostřed většího davu lidí.
V samotné bazilice vidíme opravdu mohutné lešení podepírající zdi a stropy, které tím pádem ani nejsou vidět. Kopie obrazu Panny Marie nás už taky neohromí, a tak pomalu odcházíme ven. Po opuštění celého areálu nám ještě zbývá trochu času na rychlou snídani. V jedné z mnoha okolních jednoduchých restaurací si s Líbou napůl rozdělujeme mexická smažená vejce. Tahle vaječná míchanice na mexický způsob, poněkud ostřejší, s nějakou paprikou a další zeleninou, mi celkem chutná. Ale co mi vlastně nechutná, že?

<<  Mezi Atlanty toltécké Tuly  >>

Teď už definitivně opouštíme Mexico City, i když pořád ještě ne daleko. Vydáváme se severním směrem, a míříme do Tuly. Cestu z valné části prospím. Dokonce usínám i s pixlou tequilového drinku v ruce, takže jsem ji pochopitelně z části na sebe, z části na zem převrhl. Pěkně se mi v tom zaschlém cukru na podlaze potom šmatlá. I při tom zdřímnutí si ale stačím všimnout okrajových sídlišť Mexico City, jakýchsi satelitních městeček a řadových domků. Některé vypadají chudě, jiné jsou bohatší. Domky pro více majetné Mexičany jsou obehnány vysokou zdí. Bydlet v takovém oploceném sídlišti se prý považuje za velké plus. Kdo žije uvnitř, má rozhodně dobrou adresu.
Tula patří k toltéckým lokalitám a mezi nimi je jednoznačně nejvýznamější. Toltékové byli kočovný národ mocných válečníků i šikovných obchodníků. Doba jejich civilizace se umisťuje přibližně mezi roky 700 až 1250 našeho letopočtu. Pravděpodobně přišli do dnešního Mexika ze severu. Nechali se ovlivnit zanikající kulturou Teotihuacánu a mnohé tradice, zvyky a vědění z ní převzali. Je možné, že byli jednou z hlavních příčin pádu a zániku původní teotihuacánské civilizace. Právě tohle místo, Tulu, používali Toltékové jako své hlavní město. Později ho však opustili, aby následně ovládli celé území západního Mexika, od Oaxacy po Yucatán. Právě u Toltéků pravděpodobně vznikají první rituály s lidskými oběťmi. Toltékové také zřejmě jako první začali používat oltář na zádech ležícího boha deště, bouře i plodnosti Chac Moola, kam se nejspíš pokládala srdce toltéckých obětí. Pravděpodobně také u Toltéků se začínají objevovat první rituální obřady končící utopením obětí v mayských studních, v takzvaných cenotách. Vůbec se všeobecně předpokládá, že s krvavými rituály a lidskými oběťmi začali právě Toltékové. Možná že v normálních dobách stačilo položit na obětní misku Chac Moola jen trochu kukuřice nebo zlata, ale když pak nastalo velké sucho, bylo třeba pro příchod deště "nakrmit" svého boha krví. A v tom případě nejlépe lidskou. Přitom však v tehdejších dobách bylo velkou poctou stát se takovými oběťmi, kdy živá ještě tepající srdce spolu s čerstvou krví měla dodat sílu a energii bohům k seslání deště. Takže se předpokládá, že samotné oběti si vážily toho, jakým způsobem s nimi bylo zacházeno, a jak byl jejich život krutě a krvavě ukončen. Vida, co dokázal správně cílená propaganda toltéckých kněží.
Od Toltéků se později zase hodně učili Aztékové. Ti považovali Toltéky za své přímé předchůdce. Bůh Quetzalcoatl, za kterého aztécký Montezuma považoval bílého muže Cortéze, byl právě poslední toltécký panovník, jenž se podle legendy s opeřeným hadem, tedy bohem, ztotožnil.
obrázek Naše společné foto pod Atlanty na pyramidě Jitřenky
Posléze tento Quetzalcoatl odešel, možná vyhnán a vypuzen, kamsi na východ, odkud se dle jeho slibu očekával jeho návrat. Část historiků má za to, že se dostal až na Yucatán, kde založil město Chichén Itzá. A nebo se v něm alespoň usadil.
Kromě dvou míčových hřišť stojí v areálu Tuly za vidění dlouhá hadí zeď s reliéfy orlů, jaguárů a hadů požírajících lidská srdce nebo lidské kostry. Ale tím hlavním a nejznámějším místem Tuly je pyramida Jitřenky. Vystoupáme na její nevysoký vrcholek zajištěný proti erozi nezvykle bílým tvrdým betonem. Jen fajn, že jsme tu úplně sami. Proti nám stojí jen čtyři kamenní Atlanti. Tihle nosiči nebeské klenby představují pravděpodobně toltécké válečníky, a původně šlo o sloupy podpírající chrámovou střechu. Jeden ze zdejších Atlantů je jenom kopie, jeho originál je umístěn v Antropologickém muzeu v Mexico City, kde jsme ho včera viděli. Kromě Atlantů se na pyramidě Jitřenky tyčí ještě několik sloupů a dalších kamenných monolitů. Všechny jsou vyzdobeny více čí méně hlubokými reliéfy. Kohosi nahoře napadne udělat skupinovou fotku, když tady jsme tak pěkně sami. Právě když si chystám svůj foťák na stojánek, abych použil samospoušť, vylézá sem za námi na pyramidu Jitřenky mladý polský pár. A oni nás nakonec vyfotí všechny, celou naší partu. Bez potřeby stativu.
obrázek V Tule před pyramidou Jitřenky
Láďa, pocházející odkudsi z Ostravska, se s oběma Poláky hbitě a bez problémů domluví.
My s Líbou pak ještě vyběhneme na sousední pyramidu, abychom se pěkně vyfotografovali s Atlanty a pyramidou Jitřenky odněkud z nadhledu. Z areálu toltécké Tuly vycházíme přes nádvoří a kolem Spáleného paláce se zbytky mnoha sloupů. Míjíme několik mexických dělníků, kteří tu provádějí konzervační a restaurátorské práce, a zamíříme zpátky k autobusu. Cestou už podruhé procházíme kolem stánků se suvenýry.
obrázek S novým mexickým kloboukem mezi kaktusy
Moc turistů dnes v Tule není a tak se stánkaři snaží o nějaký kšeft s námi, seč mohou. Podaří se. Dnes už podruhé. Zatímco cestou k pyramidě jsme si koupili první suvenýr, takovou nepříliš velkou indiánskou masku z pryskyřice, teď cestou zpátky si tady kupuju slaměný klobouk na hlavu. Je úplně obyčejný a stojí pouhopouhých třicet pesos. Počítám s tím, že až bude naše mexicko-guatemalská cesta končit, někde ho tu nechám. Ale pak to dopadlo jinak. Klobouk jsem v Mexiku nenechal, dovezl jsem si ho nakonec jako suvenýr až domů. Tak, teď jenom ještě aby mi Líba udělala nějakou tu fotku v mém novém mexickém klobouku. Pěkně stylově v kaktusové aleji. A teď teprve můžeme jet dál.

<<  Boží znamení v Teotihuacánu, městě bohů  >>

Autobus nás veze zčásti stále ještě po okraji Mexico City do Teotihuacánu. Předtím ním ale ještě následuje oběd. Dáváme si kuřecí vývar s velkými kousky masa. Kromě masa v něm ale už nic dalšího není, je to opravdu jen vývar. Jako hlavní chod je specialita doporučená Ivčou, kterou jsme si objednali všichni. Je to celé kuře vždy pro čtyři u jednoho stolu.
obrázek Kuře s kaktusem v listu agáve
Kuře je vcelku pečené v listu agáve, přičemž šťávu a chuť pokrmu dodávají kousky kaktusu opuncie. Zajímavé, zajímavě připravené, a opravdu moc dobré. Stejně mi to ale všechno připadá, jako bych polykal ten kaktus chlupatý a ostnatý. Jícen mě při polykání pořád bolí, od rána čím dál víc, a bohužel bolí, i když jenom piju. Co to jenom můžu mít? Při odchodu se ještě vedle restaurace můžeme podívat, jak tu dělají pravé mexické tortily, malé kukuřičné, a někdy pšeničné, placky.
Ale nebudeme na ně koukat dlouho, už nás čeká Teotihuacán původní metropole staré mexické civilizace, jejíž kultura se zrodila krátce před začátkem našeho letopočtu, a asi po sedmi stoletích zase bez zjevného důvodu zaniká. Možná a zčásti to může mít na svědomí vpád kočovných válečníků Toltéků. Považuje se totiž za hodně pravděpodobné, že Teotihuacán byl přepaden a zničen válečným tažením. Ale kdo ví. O lidech Teotihuacánu toho dnes víme poměrně málo. Přes svůj značný pokrok ve svém kulturním rozvoji a stavitelství se nedopracovali k nějakému významějšímu používání písma. Několik zachovalých primitivních hieroglyfů z Teotihuacánu, které by mohly znamenat jména osob či míst, se prozatím vůbec nepodařilo ani v náznaku rozluštit. Neznáme tedy, odkud tito lidé přišli, jakého byli etnika, nevíme, jakým mluvili jazykem, a dokonce se nepodařilo zjistit ani jejich původní název. Jméno Teotihuacán dali téhle lokalitě Aztékové a znamená asi něco jako "Místo, kde se lidé stávají bohy". Stejně tak z aztéčtiny pocházejí i názvy jednotlivých míst a chrámů Teotihuacánu, i když původní význam a funkce objektů byly zcela jistě odlišné. Teotihuacán, přestože jsem o něm už ledacos věděl, mě opravdu překvapuje svou velikostí a rozlehlostí celého areálu. Vždyť to původně bylo celé město, které se stalo cílem poutí z širokého okolí, které bylo postupně celé přestavěno a polorozpadlé chatrče nahradily velké cihlové či kamenné paláce. Předpokládá se, že v době největšího rozkvětu, asi mezi roky 400 a 600 našeho letopočtu, mělo město podle odhadů téměř sto tisíc obyvatel. V některých pramenech se ale píše i o dvojnásobku, ale na druhou stranu jsou i údaje hovořící o polovině tohoto počtu. Všemu lidu v Teotihuacánu v té době vládl jediný panovník a město zřejmě tehdy mělo i svou vlastní stálou armádu. Význam velkého Teotihuacánu zasahoval až daleko do mayské oblasti, daleko na Yucatán, a pravděpodobně se ve sféře jeho vlivu ocitla i mnohá velká a významná mayská města, jako třeba Tikal nebo Calakmul i další. Veškerou mayskou civilizaci to následně velmi pozvedlo, a teotihuacánská kultura tak měla pro Maye a jejich civilizační a kulturní rozvoj zřejmě obrovský vliv. Co je alespoň trochu jisté, je to, že lidé Teotihuacánu byli nepochybně nejen dobří zemědělci pěstující kukuřici, bavlník a fazole, ale také skvělí hrnčíři, malíři a tkalci, a v neposlední řadě také tvůrci překrásných mozaiek. Část obyvatel tvořili i zdatní obchodníci. Hlavními komoditami jejich obchodování bývaly kakao, bavlna, a ozdobné předměty z peří, nefritu, a dalších drahých kamenů. Když na sklonku své éry obyvatelé svůj Teotihuacán opustili, bylo město určitě vypáleno. Mohlo to být sice vlivem nějakých dobyvatelů, kteří je vyplenili a zapálili, ale je mnoho věcí, které ukazují spíše na to, že obyvatelé své město vypálili a opustili úmyslně a plánovaně. Jednou z takových zvláštností je třeba to, že vnitřní prostory některých chrámů byly vyplněny kamením. Na to muselo být jistě vynaloženo mnoho úsilí, a nějací cizí dobyvatelé by se s něčím takovým jen stěží namáhali.
obrázek Detail Quetzalcoatlova chrámu
Kolem Teotihuacánu je prostě mnoho věcí nejasných. Kdo miluje tajemno a záhady, jako třeba já, přijde si tu své. Ať už za pádem Teotihuacánu stojí národ Toltéků, nebo jiní neznámí dobyvatelé, a nebo sami obyvatelé města, jisté je, že jako důsledek této skutečnosti následoval i úpadek zapotéckého Monte Albánu, a v celé oblasti pak začínají Toltékové novou éru zdejších dějin. Přijali však, zřejmě smísením se zmiňovanými národy, mnoho zdejších kulturních rysů, čímž se vlastně Toltékové stali víceméně přímými následovníky zanikajících národů.
Nejprve se v Teotihuacánském komplexu jdeme podívat na Quetzalcoatlův chrám, někdy také nazývaný Pyramida opeřeného hada. Chrám je opravdu spíše nevysoká pyramida ozdobená maskami opeřeného hada Quetzalcoatla a boha Tlaloca. Masky jsou výtečně zachovalé, či možná i dobře zrekonstruované. Nevím. Jak už si pamatujeme, Tlaloc je aztécké jméno boha deště, zatímco Mayové nazývali stejné božstvo Chac Mool, nebo jen krátce Chac. Abychom viděli Quetzalcoatlovu pyramidu, musíme vylézt nahoru na jinou čtyřstupňovou nezdobenou pyramidu, jakých je tu okolo rozeseto mnoho. I tady, podobně jako v Egyptě, sloužily mnohé pyramidy jako hrobky panovníků i bojovníků. Pyramida opeřeného hada není výjimkou, o čemž svědčí bohaté archeologické nálezy koster i mnoha kultovních předmětů pod pyramidou. Okolo pyramidy vidíme, že archeologické snažení tu ještě zdaleka neskončilo. Tady v Teotihuacánu je lidí, návštěvníků a turistů nepoměrně víc, než bylo v Tule. Než se proto dostanu k nějakému fotografování, chvíli to trvá.
obrázek Cesta mrtvých s pyramidou Měsíce na jejím konci
Běžím pak ještě kousek vedle na jih, abych si chrámovou Pyramidu opeřeného hada vyfotil také ze strany. Ostatní jsou už ale dávno o kus dál, jen Líba na mě celá netrpělivá čeká. Že prý neuslyší, co se povídá.
Potom se už rychle, skoro v poklusu, snažíme dohnat ostatní, kteří jdou před námi k severu po ústřední ulici, po Cestě mrtvých. To jméno jí dali Aztékové. Okolní stavby totiž považovali za hrobky, přestože cesta neměla s mrtvými ani s hrobkami nic společného. Tahle centrální ulice bývala kdysi středem města, kolem ní především se stavěly obytné budovy a paláce. Cesta mrtvých je asi 40 metrů široká třída a vede přímo proti pyramidě Měsíce, a téměř přesně je orientována severojižním směrem. Zatím je pyramida Měsíce tam kdesi v dáli přede mnou. Cesta je tu ale přerušována několika překážkami se schodištěm hned nahoru, hned zase dolů. Jak je možné, že Däniken označoval tohle místo za přistávací dráhu mimozemšťanů? Vždyť by si potloukli svá zelená tykadla o první schody, kdyby se tu pokusili s něčím přistávat! I já tu mám s těmi schody problém, a nechtěl bych se tu s kamennými schody potkat zblízka, ani když jdu pěšky. Je teď odpoledne docela vedro, sluníčko pálí, a my spěcháme, neboť průvodkyně Ivča s ostatními je pořád před námi. A tak pořád jdeme tu po schodech nahoru, a hned nato zase dolů. Když se přiblížíme ke stále se zvětšující pyramidě Slunce, jsem celý udýchaný, jako bych už kdovíjak dlouho lezl nahoru. Výstup na tu kamennou "Sluneční horu", to bude teda nářez!
obrázek Před monumentální pyramidou Slunce
Pyramida Slunce, před níž teď stojíme, se vypíná na východní straně přibližně v polovině Cesty mrtvých. Jako největší a nejvyšší stavba celého Teotihuacánu je vskutku monumentální. Pozoruju s obavami zezdola ty malé mravenečky šplhající po schodišti pyramidy nahoru nebo dolů. Je to opravdu pořádná hora. Však základna pyramidy Slunce je stejná jako základna Cheopsovy pyramidy v Egyptě, největší egyptské pyramidy. Tedy asi 220 metrů.
obrázek Funím nahoru vstříc blížícímu se Slunci
Říkám si, že je štěstí, že dosahuje oproti ní jen poloviční výšku a začínám bojovat se schodištěm směřujícím neúprosně nahoru. Několikrát se musím zastavit, abych nabral dech. Moje funění musí být slyšet snad až na Zócalu v Mexico City. Nahoru lezu stále pomaleji. Schody vedou na další stupeň pyramidy, dál odzdola vidět není. Vidím Ivču a další na pokračujících schodech nade mnou. Ptám se, kolik je toho ještě nahoru, ale prý už nic. Oni už jsou nahoře. Tak ještě malý kousek. Líba mě fotí, jak si tu celý zpocený hezky funím. Ale i když funím, přece jen pořád pomalu pomaličku stoupám nahoru. Blížím se na pyramidě Slunce stále blíž a blíž Slunci. Zase jsem zdolal další stupeň pyramidy. A najednou je to tady. Jsem nahoře!
Pokouším se nabrat dech, i když zprvu marně Rozhlížím se okolo. Je to nádhera! Teotihuacán působí neobyčejně magickým dojmem. Jak je vůbec možné, že o kultuře, která něco takového vystavěla, skoro nic nevíme?
obrázek Pyramida Měsíce, jak je vidět z pyramidy Slunce
Jak to, že po sobě nezanechali žádné písemné památky, nebo jen několik nerozluštitelných symbolů? Není divu, že dávní Aztékové považovali Teotihuacán za posvátné místo, a že si o něm mysleli, že ho postavili obři, že se tady zrodilo Slunce a Měsíc, že zkrátka Teotihuacán patří bohům. Rozměry celého města i pyramid jsou opravdu impozantní. I ta menší pyramida Měsíce odtud vypadá jako pořádná hora. Už jsem sice trochu vydýchaný, ale stejně nechápu, jak si Líba může ještě zapálit cigaretu. Já chci teď vylézt výš, až na úplný vrcholek, co nejblíže ke sluníčku, obejít vršek kolem dokola, udělat dalších pár fotek a nakonec si ještě na chvíli sednout a vychutnat si ten překrásný výhled. A výhled je ze Sluneční pyramidy opravdu báječný. Na Měsíční pyramidu, na celý Teotihuacán, i na celé údolí, v téhle chvíli zalité zlatými slunečními paprsky. Tolik jsem se na Teotihuacán těšil, a musím říct, že tohle místo mě opravdu nezklamalo!
A jak si tak klidně nahoře sedíme a rozhlížíme se, najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, před Líbu vítr přivěje malé zelené peříčko. Tady na vrcholku Sluneční pyramidy! To nemůže být náhoda! To asi bůh Quetzalcoatl posílá Líbě nějaký pozdrav v podobě pírka z ptáka quetzala, onoho posvátného ptáka s nádherným barevným peřím, kvůli kterému byl už za Aztéků téměř vyhuben. Peříčko se nám kupodivu podaří chytit a máme skvělý suvenýr. Vůbec nepátráme po tom, jestli to pírko je opravdu z quetzala. Ani jestli není náhodou umělé či něčím nabarvené. Pro nás je to znamení a symbol mayských bohů. Tomu věříme a basta! Tohle quetzalí peříčko z pyramidy Slunce si dovezeme až domů! Teď už ale nezbývá, než jít zase dál. Proto se ovšem musíme nejprve dostat zase dolů. Ani nahoru to nebylo tak hrozné, jak jsem původně očekával a jak to zezdola vypadalo, tak dolů už to bude teprve hračka. Jen je třeba na schodech dávat pozor, aby člověk špatně nešlápl a nedopadl podobně, jako oběti indiánských rituálů, které byly po schodištích pyramid shazovány dolů.
obrázek Barevná malba pumy na Cestě mrtvých
Po dlouhé a široké Cestě mrtvých jdeme dále severním směrem. Blížíme se k pyramidě Měsíce. Zvedá se před námi do výšky a roste tím víc, čím víc se k ní blížíme. Sluníčko mezitím zašlo za mrak, jako by nesouhlasilo s tím, že jsme pyramidu Slunce opustili. Na cestě lemované bezpočtem různých staveb se krátce zastavujeme u nástěnné malby znázorňující pumu. Člověk tu užasne, když si uvědomí, že takhle podobně byl ozdobený a pomalovaný celý Teotihuacán. Jak velkolepý to musel být pohled na takové velké město v dobách jeho největší slávy!
Ale to už stojíme přímo před pyramidou Měsíce. Před námi je další výstup. Díky mému focení jsme s Líbou zase trochu pozadu. Většina našich už na nás kouká seshora. Stejně jako pyramida Slunce je i pyramida Měsíce stupňovitá a má čtvercový půdorys. Dosahuje ale výšky jen asi 42 metrů. Je tedy o nějakých 25 metrů nižší, než pyramida Slunce. Schody nahoru jsou možná o trochu horší, ale tohle mi už vůbec nepřipadá nijak vysoko. Smí se tu totiž jen do prvního patra, jen na první terasu před pyramidou, kde se podle dochovaných záznamů Aztéků tyčila jakási gigantická socha. Na samotnou pyramidu Měsíce až nahoru se už nesmí. Na posledním schodě terasy si tedy sedneme. Postupně se tu sejdeme všichni.
obrázek Výhled z terasy pyramidy Měsíce na náměstí, pyramidu Slunce a Cestu mrtvých
Sedíme, hledíme před sebe, a obáváme se, jestli předchozí sluníčko nevystřídá déšť. Od západu se zatahuje. Že by tady Měsíc přitahoval vodu podobně, jako příliv v oceánech? Při pohledu z terasy pyramidy Měsíce se přímo pod námi rozléhá veliké nádvoří. Náměstí Měsíce, jak se mu říká, v dávných dobách sloužilo k mnoha shromážděním a obřadním ceremoniím. Na náměstí pak přímo navazuje Cesta mrtvých, po které jsme sem přišli. Teprve odtud, seshora, je vidět, jak je vlastně Cesta mrtvých dlouhá. Vždyť od Quetzalcoatlovy pyramidy jsme sem k pyramidě Měsíce ušli prakticky dva kilometry! Nahoře na pyramidě strávíme asi patnáct minut. Líba ještě ke konci inhaluje svou nezbytnou dávku nikotinu. Zbývá ještě poslední pohled k pyramidě Slunce a už slézáme zase dolů.
Dole na náměstí zabočujeme doprava k obytným budovám a palácům tehdejší šlechty. Z Quetzalpapolotlova paláce vidíme jen malou část. Jen několik reliéfů a nástěnných maleb. Sloupové nádvoří s cimbuřím a další vnitřní prostory paláce i jejich zdobení vidíme jen průhledem skrze dveřní otvor, kterým se už dál do vnitřních prostor mezi budovy nesmí.
obrázek Ozdobně barevná kamenná hlava umístěná při vstupu do Quetzalpapalotlova paláce
Škoda. I tak je ale zřejmé, že palác sloužil jako honosná rezidence vládnoucí kasty, možná nejvyššího velekněze, a že pro zdejší architekturu byla typická kombinace dekorativní plastiky a barevné malby s převládající červení. Malby i reliéfy, které vidíme, jsou pozoruhodně zachovalé.
obrázek Pohled dovnitř na barevný interiér Quetzalpapalotlova paláce
Podobnými barevnými reliéfy byly původně pokryty všechny paláce a chrámy včetně pyramid. Uvnitř i vně. Stejně tak barevné bývaly i teotihuacánské sochy. Ještě musím říct, že Quetzalpapalotl znamená něco jako opeřený motýl. Jako mnoho jiných, je Quetzalpapalotl tajuplná mytická bytost, a jedná se tedy o palác božského motýla. Dovedete si ale představit jeho opeření?
Nějakou dobu, ne zrovna krátkou, mi trvá, než se to hrozné jméno Quetzalpapalotl naučím vyslovovat. U jeho paláce ale už nádherný a mytický Teotihuacán opouštíme. Procházíme branou ven kolem stánkařů s množstvím různých suvenýrů. Některé z nich jsou celkem hezké, většinou však jde o obvyklé pouťové cetky. Poměrně rychle pak už vycházíme na parkoviště, kde nás čeká autobus. Armando sem svůj autobus přivezl od jiné brány na jihu, kde jsme do areálu města Teotihuacánu vstupovali. Jak pozorujeme za okny vzdalující se siluetu pyramidy Slunce, úctyhodný a úchvatný Teotihuacán, největší náboženské a obřadní centrum předkolumbovského Mexika, se pro nás stává minulostí. Kdo ví, jestli se na tohle mysticky působivé místo tajuplné a neznámé kultury ještě někdy někdo z nás podívá?

<<  Agáve znamená tequilu, tequila spánek  >>

Cestou z Teotihuacánu, ba vlastně hned v jeho sousedství, ještě zastavujeme na jakési farmě. Ukazují nám, jak se tu z agáve čerpá šťáva, a co všechno dalšího dokáží Indiáni z agáve získat. Každičkou část téhle rostliny dokáží na něco použít. Není divu, že agáve platilo u Mayů i Aztéků za posvátnou rostlinu. Ze špičky listu dokáží udělat jehlu i s nití, listy třeba dokáží rozvinout a rozloupnout na jakýsi papír nebo z nich umí vyrobit vcelku kvalitní vlákna na tkaní látek. A ještě další a další věci. Je to neuvěřitelné, ale tahle rostlina se dá zužitkovat úplně celá, jak se každičká její část na něco hodí. Šťáva z agáve má mnoho léčebných účinků, a krom toho se z ní vyrábí tequila nebo mezcal. Agáve je tady hodně rozšířená rostlina, a má mnoho různých druhů. Každý z nich se přitom může používat na něco trochu jiného.
Vzápětí se ale ukazuje, že tohle není žádná farma, ale šperkařství, které si pro nalákání potencionálních zákazníků připravilo takovouhle kratičkou exkurzi do indiánského života. A tak nám záhy ukazují dílnu na zpracování polodrahokamů a výrobu suvenýrů, seznamují nás taky s všemožnými druhy různobarevných polodrahokamů, a taky nám trochu předvádějí, jak se některé takové kameny opracovávají.
obrázek Broušení polodrahokamů je hrozná práce
Většinou jsou zdejší šperkařské výrobky dost drahé. Jsou skutečně všechny vyrobeny z opravdových a kvalitních polodrahokamů či drahokamů, ne z nějakých podřadných kamenů či barevných sklíček a napodobenin. Za to tady ručí, a vystavují tu ke svým šperkům certifikáty pravosti a kvality. Vyrábějí tu také kopie některých historických ozdobných artefaktů, které jsme viděli třeba v muzeu. Ale to broušení a zpracování kamenů, řeknu vám, to je tedy hrozná práce! Evidentně to je neskutečně velká dřina. Brusič tu přitom musí pracovat v příšerně prašném prostředí, rouška na ústech je u něho naprostá nutnost. Brusný prach je v dílně absolutně všudypřítomný.
Nakonec samozřejmě skončíme kde jinde, než v obchodě. Když už nám něco ukázali, chtějí na nás také něco vydělat, a tudíž nám něco prodat. Mají tu ale spoustu překrásných věcí, různých indiánských předmětů a artefaktů, suvenýrů, i všelijakých šperků. Nejdříve nám ale v obchodě dají ochutnat zkvašenou šťávu z agáve. Je to takový lehce bíle zakalený nápoj, kterému říkají pulque. Je mírně nasládlý, a alkoholu v něm nejspíš moc nebude. Prostě jen taková šťávička. U zdejších Indiánů je ale poměrně oblíbená, i když průmyslově se nikde nevyrábí. Hned po tom nás ještě relativně snadno oblbnou pravou čistou bílou tequilou.
obrázek Náhrdelník, do něhož se Líba zahleděla, je tady ještě na prodejním pultu
Musíme přece ochutnat i tu. Od té doby už ovšem nemáme šanci. Líba se pod vlivem tequily zahleděla do krásného malachitového náhrdelníku, který se navíc dokonale hodí k jejím zeleným očím. Vyzkoušela si náhrdelníky sice asi tři, ale právě ten jeden je opravdu moc hezký. Musím uznat, že Líbě moc sluší, a zcela výjimečně ani moc neprotestuju. Asi taky pod vlivem tequily. Je tedy vybráno. Zaplatit tu můžu platební kartou. Jak prosté. Žádné dolary ani pesa mi neubudou, jen korunky doma z účtu. Takhle snadno tu dělají obchody, takhle tu velí ekonomické zákony. A protože jsme tam byli spokojení, byť nás "obrali" o nějaké ty peníze, udělám jim tu malou reklamu a uvedu jméno tohohle šperkařství. Můžete si tak podle něho najít jejich internetové stránky. To šperkařství se jmenuje Artesanias Poncho.
Když vidím, že na zakoupený náhrdelník už Líba dostala i certifikát, jdu do sebe vrazit ještě jednu tequilu. A třetí. Je mi teď fajn, a s klidem si prohlížím to nepřeberné množství
obrázek Zátiší s agáve a vlnitým plechem v záři zapadajícího slunce
různých šperků, artefaktů a suvenýrů, počínaje těmi úplně droboučkými a velkými a těmi nejrozměrnějšími konče. Při odchodu stihnu ještě krátce fotografovat nádherně barevný západ slunce s popředím kaktusů a plotu z vlnitého plechu. Zajímavá kombinace. Pak už se rychle a skoro najednou setmí.
V autobuse potom ještě vypiju lehký drink a spokojeně usnu, jako by se nechumelilo. Vždyť taky nechumelí. Čtyřhodinovou následující cestu do města Serdán tedy klidně skoro celou prospím. Venku je už stejně tma tmoucí. Vzbudím se až při průjezdu náměstím v Serdánu. Konstatuju, že tady to už vypadá mnohem mexičtěji, než ty poněkud ponuré ulice s vysokými domy v centru Mexico City. I náš hotel La Fuente nedaleko náměstí vypadá docela hezky. Naše pokoje jsou v něm rozmístěny okolo malého dvorku. Ale dnes už je pozdě, rychle proto dopisuji deníček, pak ještě sprcha a tak, a hajdy do postele. Tam ovšem delší dobu nemůžu usnout. Ale když už se mi to konečně podařilo, spal jsem tentokrát dost dobře až do samého rána. Asi to bude tou tequilou.

<<  Den čtvrtý, zaprášený, 19. února  >>
<<  Kodrcání a funění kolem Orizaby  >>

Ráno po probuzení mě pěkně bolí nohy. A Líba si na ně trochu stěžuje taky. Asi to bude únava z těch včerejších schodů, jak jsme běhali po Cestě mrtvých nahoru a dolů a lezli na všechny chrámy a pyramidy Teotihuacánu, kam se jen dalo. Máme proto z dnešního programu tak trochu strach. Dneska nemá být zrovna nějaká procházka růžovou zahradou, ani žádný dlouhý přejezd, kde bychom jen dřepěli v autobuse. Spíš naopak. Ale začněme pěkně popořádku.
Snídani si odbudeme v hotelu černou kávou, tedy spíše tou typickou zdejší bryndou, co jí říkají americana. Ráno je ale každopádně něco teplého do žaludku třeba. A tak když je nouze... Hned po ranní kávě si už připravujeme oblečení do prachu i chladu.
obrázek Luxusní džípy se připravují k odjezdu
Čeká nás dnes totiž výlet pod nejvyšší mexickou horu Orizabu, celým místním jménem Pico de Orizaba. Budeme v dost velké nadmořské výšce, pojedeme po prašných cestách a možná i necestách, a nejspíš si tam uděláme i menší pěší výšlap. A tak si sahám na nohy a zkoumám, jestli by nepotřebovaly nějakou masáž. Možná že ano, ale mexickou masáž neznám, Thajsko je odtud daleko, a tak se budu muset obejít bez masírování.
Venku na nás už čekají džípy. Jeden větší, druhý menší. Teda džípy bych asi říkat neměl, abych náhodou neurazil někoho, kdo opravdového džípa vlastní. Tohle jsou dva takové typické staré americké krámy bůhvíjaké značky. Průvodkyně Ivča si to však pochvaluje, jaké že jsou bezva. Ouha, ouha! Pohled na ně tomu moc nenasvědčuje. Zejména když se řidič toho menšího právě snaží otevřít zadní dveře. Už se snaží dlouho, leč zatím stále marně. Ale Ivča se nedá. Prý to mohlo být daleko horší, už to tu zažila. Často prý přijedou s mnohem horšími krámy. No nevím. Ten náš vehikl vypadá, že už toho má za sebou opravdu hodně. Když otevírám dveře, mimoděk je začínám chytat, aby neupadly. Jen co se usadím vedle řidiče, užasnu, když místo již dávno nefungujících budíků visí na pár drátech namontovaný nějaký jiný kdovíčehoměr. Pod rozpadající se palubní deskou se jen tak na těch drátech pohupuje, až se začínám obávat, že při jízdě terénem i tenhle přidaný a poslední fungující budík při nejbližší příležitosti odpadne. Ivča nás do aut roztřídila. Zřejmě proto, abychom byli správně vyvážení a rozložení, a některý z obou džípů se pod námi nerozlomil či nerozpadl. Nám s Líbou určila větší džíp, nejspíš kvůli mé hmotnosti. Sedět pak máme vepředu vedle řidiče. Zřejmě jsme pokládáni za úctyhodné stařešiny, a nebo možná jen vypadáme zdrchaně a nemohoucně. Za námi na korbě pojedou tři dámy, Dáša a Bláža s Pavlou. Ty musejí cestovat na nějakých dekách v polosedě, čí spíše v pololeže. Jaký tam přitom mají luxus! Ta korba našeho auta má plachtu a ta plachta dokonce jakási okýnka! "Tyhle džípy jsou opravdu o moc lepší, než jindy", opakuje Ivča, která má se zdejšími výlety k Orizabě asi daleko horší zkušenosti.
obrázek Cestou na Orizabu zastavujeme u nějakého suchého akvaduktu
Už cesta ven z města naznačuje, že dnešní jízda bude opravdu síla! Po městě i po několika následujících vesnicích, a někde dokonce i mezi nimi, je "ležící policajt" snad každých sto metrů. Možná častěji. Jedeme tedy většinou hodně pomaličku, není skoro kde se trochu rychleji rozjet. Zdá se, že budeme vyhrkaní ještě dřív, než vůbec sjedeme z asfaltových silnic. Párkrát někde zastavujeme na focení. Jednou dokonce u nějakého zajímavého historického akvaduktu, i když dnes už nefunkčního a suchého. Orizabu můžeme vidět hned za městem, městečko Serdán leží totiž nedaleko Orizaby. Stále se můžeme dívat, jak se kužel téhle hory vypíná před námi, a jak se k hoře pomalu přibližujeme. Ale jak Orizaba, tak vedlejší hora Sierra Negra, tedy Černá hora, jsou pořád proti slunci. To je na focení nedobré, ne-li přímo špatné, máte-li sluníčko nevysoko nad horou, kterou byste si rádi zvěčnili.
Projíždíme několika malými vesničkami, vesměs docela obyčejnými a chudými. Potkáváme několik domorodců jedoucích na oslím hřbetě. Je mi přitom trochu divné, že několik jich táhne pár opravdových velkých koní za sebou na provaze. Taky si všímám, že jsem si v Tule zakoupil ten správný mexický klobouk. Podobný tu nosí na hlavě skoro každý. Jen málokteří, zřejmě ti majetnější, nebo ti s modernějšími názory, mají na hlavě nějakou bejsbolku nebo tak něco. Ani já ale dnes nemám svůj klobouk na hlavě. Jako protiprašnou pokrývku hlavy jsem dnes zvolil šátek. V jedné z vesniček, kde se už i asfaltová silnice podobá spíše říčnímu korytu, náhle zabočujeme někam mezi malé domky a ocitáme se definitivně na prašné cestě. Ta jediná teď povede dál směrem k našemu cíli.
obrázek Prašná cesta opravdu práší, i když nepotkáte zrovna auto
A když říkám prašná, tak je ta cesta opravdu prašná. Vede mezi poli, rovně do dálky, a je pokryta jemným prachem do takové vrstvy, že byste se tu do ní propadli po kotníky. Naše džípy se tady poněkud rozdělují. Ten druhý zůstává o hodně vzadu. To proto, abychom zbytečně nepolykali prach rozvířený druhým vozidlem. Vířící oblak nad zemí v dálce před námi nás informuje o tom, že za chvíli něco potkáme. To něco je domorodec na oslu a i tenhle za sebou táhne dva koně. Doprovází je ještě jakési psisko a celá skupinka, přestože se pohybuje dost pomalu, za sebou zanechává mohutný oblak zvednutého prachu. Fuj! Honem zavřít okýnka! Ale moc to nepomáhá, ten prach je tak jemňoučký, že se dostane úplně všude.
Posléze se cesta začíná zvedat do kopců. Džíp poskakuje a drkotá cestou necestou stále výš. Nerovná, kamenitá a místy hodně vymletá cesta s námi zachází opravdu příšerně. A to musím říct, že náš řidič se velmi snaží o co nejohleduplnější jízdu. Je to drobnější chlapík, vcelku usměvavý, ale dost nemluvný. Anglicky mi asi nic nerozumí, i když pár slov taky řekne. Že prý dnes máme štěstí na počasí, a včera že nebylo vidět nikam, byla mlha. No, má pravdu. Dnes je opravdu krásně a slunečno. Můžeme proto na několika místech zastavit, abychom se rozhlédli. Zčásti i proto, že druhý džíp za námi stále nějak zaostává. V jednom místě, na svahu mezi poli, se konečně zase sjedeme dohromady. Ivča nám tady ukazuje, že tamtím směrem, kdyby nebyl opar, bychom mohli vidět vrcholky druhé i třetí nejvyšší hory Mexika. Což jsou Popocatépetl a Iztaccíhuatl. Možná, že nepatrně znatelná silueta, či obrys, se dá na okamžik zahlédnout i dnes, ale tyhle kopce při pohledu do dálky si spíše představujeme, než že bychom tam v dálce něco viděli.
obrázek Jsme už vysoko, trávy tu žloutnou, ale čistý vzduch umožňuje vidět Orizabu v celé její kráse
Další cesta už vede mnoha ostrými zatáčkami stále nahoru. Stoupáme a poskakujeme pořád výš a výš, až do sedla mezi Orizabou a Černou horou. Tady už nejsou žádná obdělávaná pole. Rostou tu jen zažloutlé traviny, nízké keře a pár borovic. A i ty rostou na prudkých kamenitých svazích stále řidčeji. Teprve až v tomhle sedle, na jedné z posledních zastávek při cestě nahoru, se před námi ukáže Orizaba a její bílý kuželovitý vrchol v celé své kráse. Tady nahoře už má fotografování smysl. Jednak je tu znatelně čistší vzduch, a hlavně Orizaba už není proti slunci. Odtud je opravdu krásná a majestátní. Je zahalena do ladného bílého ledového hávu, který zkrášluje její vrchol po celý rok. Případný výstup až úplně nahoru do nadmořské výšky 5747 metrů je tedy jen pro zdatné horolezce s příslušným kvalitním vybavením a zázemím.
obrázek Na Černé hoře je vidět satelit astronomické observatoře
Jasný blankyt dokonale bezmračné oblohy nad Orizabou teď zabarvuje vznikající fotografie až téměř do kýčovitosti. Orizaba je svým původem sopka, o čemž jasně svědčí její špičatý vrchol. Je ale nečinná, a to už nějakých 150 let, ba možná ještě mnohem víc. Pokládá se za spící vulkán. Tak doufejme, že se zrovna dnes neprobudí. V aztéckém jazyce nahuatl má Orizaba jméno Citlaltépetl, což znamená něco jako "Hvězdná hora". Napravo nad námi, na Černé hoře, která se svou výškou okolo 4650 metrů nad mořem tvoří druhotný vulkán vyšší Orizabě, je vidět obrovský satelit. Patří k velké astronomické observatoři dokončené před několika málo lety. Satelitní anténa má prý průměr přes padesát metrů a přes své obrovské rozměry je pohyblivá. Tenhle kolosální radioteleskop byl na Černé hoře vybudován, aby se podílel na výzkumu jader galaxií, evoluce hvězd a podobně. Dokáže se ale zaměřit i na podstatně bližší tělesa v naší sluneční soustavě.
Na cestě vedoucí nahoru k Orazibě stojíme teď dlouho. Čekáme na druhý džíp, který už zase bůhvíproč zůstal někde vzadu. Ale ten pořád nejede. Že by měli nějaké potíže? Kousek popojíždíme, zase čekáme, a znovu popojedeme o kousek dál.
obrázek Stále jsme Orizabě blíž a blíž
Jsme stále výš. Tady už nejsou ani stromy, jen nízká kleč a pár trsů trávy mezi kameny. Vypadá to, že jsme už na svahu samotné Orizaby. Jedeme teď přímo proti ní. Znovu zastavujeme. Hluboko dole pod námi konečně vidíme druhý džíp, jak se pomalu dere za námi do stráně. Čekáme na ně. Oni opravdu mají trochu problémy. Celou cestu jim smrdí pod nos kdovíodkud vytékající benzín. Džíp tak kolem sebe šíří hořlavou vůni a vyvolává dojem stěhování čerpací stanice. A ne dosti na tom. Pokud by si někdo myslel, že oni v uzavřeném autě v tom prachu jsou na tom líp, než dámy u nás pod plachtou, je na omylu. Druhému džípu nejde zavřít okno. Zřejmě od okamžiku, kdy se jim konečně podařilo otevřít dveře. Proto si prachu z cest pod Orizabou užívají víc než dostatečně. Uděláme si na svahu ještě foto s Orizabou v pozadí a zase jedeme ještě dál a výš. Ale už ne dlouho. Najednou jsme na konci cesty. Džípy už dál nepojedou. Nahoru teď už vede nesjízdná ušlapaná cestička pro pěší. A navíc - džípy už stejně asi nemůžou. Ale my ano! My můžeme!
Na zemi už takhle vysoko na svahu Orizaby neroste vůbec nic. Alespoň ne tady. Pod nohama máme jen lávové kamení a škvárovou suť. Jsme zhruba 4400 metrů nad mořem. Teď nastává okamžik pro fyzicky zdatné jedince. Bude následovat výstup asi 300 výškových metrů k horolezecké chatě. Ti méně zdatní účastnící výpravy mohou zůstat tady dole u aut. Ukazuje se však, že méně zdatný jedinec z nás nechce být vůbec nikdo. Musíme se ale před výstupem nahoru pořádně obléci. Teplo rozhodně není, i když pořád krásně svítí sluníčko. Nad vrcholkem Orizaby kdesi vysoko nad nad námi se už ale objevují první bílé obláčky. Jako by si sopečný kužel začal náhle pokuřovat. Já sice taky nechci být jediný méně zdatný turista, ale mám z výstupu nahoru trochu obavy. Moc dobře si pamatuju svůj hrůzný zážitek s nedostatkem kyslíku z peruánského kaňonu Colca. A to nebylo zdaleka tak vysoko, jako tady! Ale co! Tady to zase není takové převýšení, ani taková vzdálenost. Alespoň doufám. Každopádně musím jít hodně pomalu, určit si vhodné tempo, a hlavně se nesmím zadýchat, jak mi tenkrát v Peru radili.
obrázek Tady už musíme nahoru hezky po svých
I průvodkyně Ivča nás upozorňuje na úskalí zdejší nadmořské výšky a udílí nám rady, jak se tu máme pěkně pomalu pohybovat. Hlavně s klidem, zlehka a rozvážně. Asi dvacet minut před polednem začínáme tedy zvolna stoupat nahoru. Cílem je jakási turistická či horolezecká chatka nad námi. Stoupání je hodně příkré, zejména zpočátku. Nejhorší ale je, že sopečná suť pod nohama každý krok zkracuje, nohy při každém došlápnutí ujíždějí zpátky po svahu dolů.
obrázek Fuj, to je ale krpál!
Kráčím nahoru hodně pomaličku, zato ale vytrvale. Dýchání je docela obtížné, ale snažím se ani na chviličku nejít nadoraz. Svoje supění a funění tlumím častými kratšími zastávkami. Můžu se tak přitom vždycky rozhlédnout kolem sebe a vychutávám si tak pohled nejen na svah, kterým stoupáme, ale i na horu Sierra Negra se satelitem observatoře, co máme přímo za zády. Ostatní stoupají všichni. Někdo jde o něco rychleji napřed, někdo je pomalejší a vzadu. Divím se, že Líba není nijak moc vepředu. Ba spíše naopak. Drží se pořád někde za mnou. Nakonec k chatce dorazím kupodivu celkem v pohodě a bez problémů. Paráda! Za necelou hodinku!
Zato koukám a divím se, že Líba je pořád za mnou. To u ní není obvyklé. Vidím, že do kopce se jí jde dost těžce. Není nějak ve své kůži. Cestou jí prý bylo chvílemi až na zvracení.
obrázek Líba při pohledu na kříže zde zahynulých jen doufá, že tu nepřibude i její
Asi proto barva jejího obličeje připomíná spíše hráškovou zeleň, než obvyklou broskvičku. A taky jí dost bolí hlava. Ostatní vypadají v pohodě, jen Petrova Ivetka dochází nahoru poněkud později, než ostatní. Asi na tom je podobně jako Líba. Zato Petr ještě vybíhá přes pole obrovských balvanů kamsi nahoru, odkud se za pár minut vrací s podivuhodnou trofejí. Se sněhovou koulí v ruce. S průvodkyní Ivčou se vzápětí dožaduje pořízení dokumentační fotografie.
obrázek U horolezecké chaty v nadmořské výšce 4660 metrů
Horolezecká chata, ke které jsme došli, se ukazuje být zděnou boudou s dost příšerným oranžovým a růžovým nátěrem. Zřejmě slouží horolezcům jako základní výškový tábor při zdolávání nejvyššího vrcholu Mexika. Navrchu je pomalovaná podivnými graffiti jako nějaký pražský podchod kdesi v okrajové čtvrti. A samozřejmě tu nechybí obraz panenky Marie Guadalupské. Podle toho, co jsem našel v různých internetových zdrojích, má Orizaba i mezi horolezci respekt. Výstup na ledem pokrytou Orizabu není rozhodně nic jednoduchého a snadného. Kolem na kamenitém svahu mezi velikými balvany je mnoho křížů na památku zde zahynuvších horolezců, které to jednoznačně potvrzují. U některých křížů, stejně jako u boudy, jsou položeny květiny. Jsou to květiny a kříže na památku obětí Orizaby. Na památku horolezců, kteří tu zahynuli v nerovném boji s přírodou, když si pro svůj nesnadný výstup vybrali nevhodné místo a čas, i když většinou šlo o shodu mnoha nepříznivých okolností.
Odpočinek nahoře u chaty nám všem bodnul. Přece jen to nebyla procházka růžovým sadem, ale slušně namáhavý, i když ne dlouhý, výstup. Každý během té půlhodinky odpočinku něco výživného zakousne, a vytáhne k tomu nějakou pixlu s drinkem. Energie v tom bude vždycky dost! A Líba si ani přes svou nevolnost neodpustí vrcholovou cigaretu. V téhle výšce 4 660 metrů nad mořem, jak nám píšou na vnitřní stěně horolezecké boudy, není už zrovna nadbytek kyslíku, a ona si tu ještě takhle ubírá. Ale všichni kuřáci tu mají jiný a dost zásadní problém. Shánějí sirky. Jejich zapalovače tu nefungují. I na hoření plynu je tu kyslíku málo!
Nějak kolem jedné hodiny začínáme od horolezecké chaty sestupovat zase dolů. Naše džípy shora vidět nejsou. Stejně, jako od nich zase není vidět horolezecká chata. Když ale sejdeme o kus níž, už je na stráni spatříme, jak na nás poslušně čekají. Během sestupu sluníčko poprvé za celý den schová svou tvář za bílá oblaka, a občas se nějaký mráček převalí i kolem okolních skal. Dolů po štěrkové suti spíše kloužu, než že bych nějak sestupoval. Vířím přitom prach na všechny strany k nelibosti těch, kteří kráčejí někde poblíž.
obrázek Dáša s Blážou se stále ještě usmívají nad svým "pohodlným" posezením v džípu
No tak co? Mně to jinak nejde! Stejně jsme si prachu i tak během celého dne užili víc než dost. I bez toho nám prach zalezl postupně všude, kam se dalo. Do batohů a oblečení, do očí i do nosu a úst.
Cesta džípem zpátky dolů je stejně kostitřasná, jako nahoru. Líbu ale začala bolet hlava ještě víc, zatímco já, vcelku jen lehce unaven, jsem si kapánek zdřímnul. Je to téměř neuvěřitelné, ale já dokážu usnout všude, byť jsem přitom mlácen nerovnostmi cesty sem a tam. A tady prosím pozor, tvar slova mlácen je rod trpný! A rod trpný je v tomhle případě zcela na místě! Je to opravdové utrpení. Hůř než já jsou na tom ale dámy za námi. Ony sedí a pololeží vzadu na korbě hezky natvrdo. My s Líbou přece jen sedíme na měkkých sedadlech. I když každou chvíli mám pocit, jak tu tak poskakuju, že nějaké péro co chvíli vyskočí a zapíchne se mi do zadnice, a nebo že hlavou brzy vyrobím zcela nové střešní okénko. Konečně dorazíme zpátky do Serdánu. Na hotelovém dvorku se všichni otřásáme jako mokré psisko, čímž vyrábíme společným úsilím úctyhodný prašný oblak. A pak už spěcháme co nejrychleji do sprchy. Všechen ten prach ze sebe musíme smýt, a Líbě musí uschnout vlasy. Chceme se ještě projít po městečku, aby bylo alespoň chvíli ještě světlo.

<<  Večerní arrachera a margarita  >>

Městečko Serdán není velké. Ale v těch několika ulicích kolem náměstí, které na sebe kolmo navazují bychom klidně mohli zabloudit. Podobají se sobě jako vejce vejci. Jsou rovné, protože Serdán leží na náhorní rovině, v nadmořské výšce kolem 2500 metrů. V některých ulicích, třeba hned v té mezi katedrálou a tržnicí, je možné spatřit Orizabu i Černou horu. Zdá se jako by se obě hory začínaly zvedat hned za městečkem. A ono tomu tak prakticky i je, Serdán leží na jejich úpatí. Oficiálně se městečko jmenuje Ciudad Serdán, což znamená "Město Serdán". Asi proto, aby tohle nevelké městečko nikdo nemohl považovat za vesnici.
obrázek Náměstí ve městě Serdánu
Procházíme se po náměstí a v přilehlých ulicích, nikam daleko stranou nezacházíme. To proto, abychom zase pěkně trefili zpátky. Náš hotel je od náměstí vzdálen jen asi 200 metrů, tak bychom se tady ztratit neměli. Na náměstí nahlédneme dovnitř do katedrály, která v odpoledním slunci září křiklavě okrovou barvou. Serdánská katedrála má jen jednu věž. Vypadá to, že na druhou už nezbyly peníze. Nebo materiál.
Vedle katedrály prolézáme křížem krážem celou velkou tržnici. Kupujeme si pár drobností na zítřejší cestování, a taky něco k snědku, ať už na snídani, nebo do autobusu. Nakupuje se nám vcelku dobře. Mladá prodavačka, kterou jsme si vybrali pro náš nákup, umí anglicky. A o dost líp než já. K snídani si pak ještě k housce kupuju u "řezníků" nějakou klobásku. Možná je to spíš salám. Těžko říct. Uvidíme zítra, jaké to bude. Doufám, že dobré.
obrázek Tady hrdě vaří mexickou pochoutku: vepřové kůže
Na náměstí vedle katedrály vidíme přímo na ulici vařit vepřové kůže, které Mexičané mají za velikou pochoutku. V restauracích se kůže celkem běžně vyskytují i na jídelníčku. Mně se teda moc nepozdávají. Rozhodně bych si je k večeři nedal. Mexický mladík, co je vaří, mi ochotně zapózuje před fotoaparátem. Rozkročí se doširoka a stejně doširoka mi ukazuje i zuby. Je evidentně hrdý na to, co v tom hrnci má. Přece pochoutku! Vepřové kůže! Chvilku pak ještě na náměstí na sluníčku posedíme a sledujeme zdejší poklidnou náladu města Serdán. Posléze se vracíme do našeho hotelu, kde má být v sedm hodin společná večeře spojená se seznamovacím večírkem Ivčiných oveček.
V restauraci našeho hotelu La Fuente jsme se sešli všichni. Objednává se večeře, průvodkyně Ivča nám radí z jídelníčku, co je co. A taky Dagmara. Jak se ukazuje, Dagmara umí španělsky taky moc dobře. Líba si dává k jídlu tortily plněné kuřecím masem, s ostrou omáčkou, která se jmenuje Švýcarská. Nejspíš proto, že je smetanová. Líbě to ovšem příliš nechutná, z kukuřičných tortil cítí nějakou divnou pachuť. Už si tortily v Mexiku asi dávat nebude. Co se týče mexické kuchyně, tak se zdá, že má Líba už jasno. Mexická kuchyně u nás v Hradci v mexické restauraci je prý mnohem lepší, než ta originální tady v Mexiku. Já jen nevím, jestli to není třeba tím, že Líba si musí dát vždycky něco divného, a ne třeba to, co já.
obrázek Takhle vypadá hovězí arrachera, pozadí dotváří pivo Bohemia
Já si dávám na radu Ivči flákotu masa zvanou arrachera, což jsou nějaké asi čtyři plátky hovězího se čtyřmi přílohami. S hranolky, fazolovou kaší, červeně kořeněnou hráškovou rýží a s kousky křupavých tortil na husté studené zelené hmotě pocházející prý z avokáda. Ta zelená kaše mi jako jediná moc nechutná. Maso je však výborné. Měkké a tak nějak zvláštně příjemně voňavě kořeněné. Je taky nezvykle připravené. Tady v Mexiku se nekrájí maso napříč přes vlákna, ale podélně. Vypadá to taky tím pádem dost exoticky. Narozdíl od Líby jsem já se svou volbou večeře nadmíru spokojen. Arrachera je skvělá. Určitě si ji ještě někde dám, a říkám Líbě, aby to příště zkusila se mnou. Polykat maso však musím hodně pomalu. Kdesi hluboko uvnitř mě to pořádně bolí. Na spláchnutí večeře a hlavně prachu z Orizaby si dám pivo Bohemia. Patří k těm nejlepším, co se tu dají pít. Jeho výrobu v Mexiku zavedl jakýsi Němec a podle názvu piva můžete hádat, odkud asi tenhle Němec získal postup či recept na jeho výrobu.
Na seznámení si pak připíjíme drinkem zvaným margarita. Hlavní ingrediencí tohoto populárního a původního mexického koktejlu je tequila. Margarita se podává s mořskou solí na okraji sklenice. Pije se tedy naslano a někteří si proto raději vyberou piňakoládu. Margarita je díky své slanosti drink dost neobvyklé chuti, přesto celkem zajímavě osvěžující. Kromě tequily se do margarity přidává limetková limonáda a melounový likér, nebo něco podobného. A pochopitelně led. Při drinku, ať už slaném nebo sladkém, po večeři ještě chvíli sedíme. Každý se tak trochu představí a řekne o sobě pár slov. Do konverzace nám ovšem často skáčou svým pronikavým křikem ptáci z několika klecí zavěšených v rohu restaurace. Tohle nebudou quetzalové čili kvesalové. Tihle jsou typičtí uřvaní "kecalové". Při dalším studeném drinku jsme už všichni oblečeni do teplých mikin. Tady v Serdanu, v téhle nadmořské výšce, teď večer, opravdu žádné teplo není. Zvlášť když si dáte pití s ledem. A tak jsme vděční, když nám obsluha restaurace zatopí v krbu, odkud se nám po chvíli příjemně hřejivé teplo začne opírat do zad. Přesto ale už nesedíme moc dlouho. Ráno máme vstávat poměrně brzy.

<<  Den pátý, tropický, 20. února  >>
<<  Dlouhá cesta na východ  >>

Nazítří se opět probouzíme dřív, než je potřeba. Asi pořád ještě nejsme srovnaní s časovým posunem. Zřejmě ani včerejší výlet na Orizabu ani večerní margarita nás neunavily natolik, abychom spali jako dudci. Snídani zhltneme narychlo. Sním jen kus housky s tím mexickým salámem koupeným včera na tržnici. Není příliš dobrý. Je to taková blemcavá hmota z kousků polosyrového masa, příjemně ovšem okořeněná, což jedině ji činí jakž takž poživatelnou. Nemám čas už nad tím ale moc přemýšlet. Musíme se rychle sbalit. O půl sedmé odjíždíme. Opouštíme Serdán a chvíli vlevo a chvíli vpravo můžeme na rozednívajícím se nebi naposled pozorovat grandiózní siluetu špičatého vrcholku Orizaby a její sousedky Černé hory.
V autobuse sním s chutí mandarinkový jogurt, koupený rovněž včera. Jogurty mají v Mexiku dobré. Mezitím se ovšem jasné nebe, připravující se na východ slunce, schová do mlhy, která je vmžiku tak hustá, že by se o ní dalo opřít. A záhy začíná liják jako když obrátí konev. Nebo spíš několik mnoho konví s velikostí vodojemu. Sedím ale v autobuse a tak chvílemi klidně podřimuju. Po nějaké té hodince se mlha pomalu rozestupuje a déšť zvolna ustává. Silnice teď vede mezi strmými svahy kopců porostlých hustou džunglí. Vrcholky těch kopců ale nevidíme. Ztrácí se nám v mlhách a mracích, ze kterých jsme postupně sjeli z hor sem dolů na okraj nížiny při Mexickém zálivu. Suchý zažloutlý porost horských partií najednou nabírá svěží tropickou zeleň. Když kolem osmé zastavujeme u čerpací stanice na dobré italské cappuccino, už dávno neprší. Jenom ve vzduchu je ještě cítit vysoká vlhkost. Není divu, tady už jsme v tropické oblasti Mexika. Svědčí o tom také znatelně vyšší teplota, ba přímo vedro. A taky neprostupná džungle svažující se často až k samotné silnici.
Následuje dlouhá mnohahodinová cesta nížinou. Kopce a džungle mnohokrát ustupují polím a plantážím. Pěstují se tu banány, kukuřice, ananas a další plodiny, nejvíce polí je však vidět s cukrovou třtinou. Z té se vyrábí samozřejmě cukr. Z melasy, jakožto odpadního produktu při výrobě cukru, se pak vyrábí rum. Třeba i některé značky Baccardi se vyrábějí právě tady v Mexiku. Cesta nás vede nížinou po nepříliš kvalitní dálnici, která je částečně v rekonstrukci. Pole kolem silnice jsou občas vystřídána mokřinami, ve kterých sem tam vidíme nějakou volavku či jiné vodní ptactvo. Místy jedeme i hustou živě zelenou džunglí, na jejímž okraji se pase dobytek. Ne celá nížina tu byla přeměněna na pole, i když z původní krajiny a vegetace tu už mnoho nezbývá.
Průvodkyně Ivča nám cestou autobusem čte úryvky z knížky "Jak se mají Mayové aneb proč bychom se neděsili" od Zdeňka Šmída. Vznikla před pár lety na základě prakticky stejné cesty po Mexiku, a se stejnou cestovní kanceláří, jako právě jdeme my. A my nyní posloucháme ukázku, jak Španěl Cortéz dobýval Mexiko a Tenochtitlán. Knížka je to, zdá se, velmi humorná a vtipná. Dobývání Mexika Španěly ovšem takováhle legrace jistě nebyla.
S další postupující cestou se obloha stále více vyjasňuje. Po jedenácté hodině už jen nějaký občasný bílý mráček na chvilku přeruší teď už skoro trvalý sluneční svit. Všichni při zastávkách na protažení a toaletu konstatujeme, že tady v nížině konečně už začíná být trochu teplo. Dnešní dlouhou cestu pak ještě přerušujeme trochu delší zastávkou na oběd v Mínatitlánu u obchodního domu Chedraui. V bufetu si dám výborný a neobvykle libový vepřový guláš s rýží. Polykat mi to jde pořád hodně těžko. Líbě není po včerejším výstupu na Orizabu stále moc dobře a tak si jen tak maličko od mne zobne. Pak si dá presíčko s nezbytnou cigaretkou. Já raději studené moka frapé.

<<  Záhadné olmécké hlavy s vyšpulenými rty  >>

Kolem patnácté hodiny zastavuje Armando svůj autobus ve Villahermose. Villahermosa, alespoň pro nás turisty, patří především Olmékům a jejich kultuře. Olmékové jsou přitom zřejmě nejstarší známou civilizací na území Mexika.
obrázek Jaguárem posedlí Olmékové měli i kamenné jaguáří klece
Nejstarší nálezy jejich kultury jsou datovány někam ke konci druhého tisíciletí před naším letopočtem. Zlatý věk Olméků se pak určuje přibližně mezi roky 800 a 400 před naším letopočtem. Někdy zhruba v té době Olmékové vystavěli své hlavní město La Ventu, aby ji na sklonku své éry, o několik století později, zase docela opustili. Olmékům se říká Jaguáří lidé. Oni byli jaguárem zřejmě dočista posedlí. Jaguár byl jednoznačně neujctívanějším olméckým božstvem, mezi reliéfy a sochami se objevuje velice často. Dokonce je známo i zpodobnění soulože ženy s jaguárem a je možné, že Olmékové z takového spojení odvozovali svůj původ. Dalším významným bohem Olméků byl bůh otec, stvořitel vesmíru, známý rovněž jako "Bůh kukuřice" a "Opeřený had".
obrázek Líba si prohlíží olmécký oltář
Olmékové byli zřejmě také první, kdo začali na území Mexika stavět monumentální chrámy a posvátná místa, kdo skvěle dokázali pozorovat hvězdy, kdo zavedením letopočtu vytvořili kalendář, kdo vynalezli systém číslovek s nulou, a kdo také jako první začali používat hieroglyfické písmo. A nejen to. Olmékové byli zřejmě taky první, kteří začali hrát míčovou hru pelotu. A především jako první začali se stavbou velkých pyramid, byť je ještě stavěli z hlíny a dávali jim kruhový tvar, když tak pravděpodobně napodobovali kužely vulkánů. Všechny tyto obory olméckých činností a dovedností později položily základ pozdějším mayských kalendářům, mayské astronomii a matematice, mayskému písmu, a samozřejmě i mayské architektuře. Mayové se evidentně od Olméků hodně učili. A učili se dobře. Mnoho znalostí a vědomostí Mayové od Olméků převzali tak, že si je rovnou vzali za své. Proto můžeme najít mnoho pozoruhodných vlastností, které Olmékové sdílejí společně s Mayi. A samozřejmě taky s pozdějšími Aztéky a dalšími národy na území Mexika. Vidíme tak, že Olmékové významně ovlivnili všechny následné kultury Střední Ameriky. Olmékové tak položili základy pro rozvoj všech dalších indiánských kultur, které se na území Střední Ameriky po Olmécích postupně objevili. Tedy i Mayů. Zánik národa Olméků a ústup jejich kultury je pak stejně záhadný jako jejich původ, podobně jako je záhadný úpadek lidu a kultury pozdějšího Teotihuacánu.
Nás ve Villahermose čeká návštěva La Venty. Je to poněkud zmatečné, poněkud nepřesné. La Venta je bývalé hlavní město Olméků a hlavní naleziště mnoha jejich soch, stél, a dalších historických artefaktů. Samotná La Venta však leží asi 100 kilometrů odtud na východ. Ale celé původní olmécké naleziště bylo přemístěno, když tamní lokalita musela ustoupit těžbě ropy, která se tam v okolí našla. A tak je nyní La Venta tady, ve Villahermose. Byly sem přemístěny všechny významné olmécké památky a pod názvem La Venta tu byl vybudován překrásný přírodní lesopark. Je to vlastně takové velké olmécké muzeum zasazené úžasným způsobem do přírodního prostředí. Je vybudované s velkorysostí, jakou si však Olmékové nepochybně zaslouží.
U vstupní brány si kupujeme vstupenky a musíme tu nechat všechny větší tašky a batohy. Areál La Venty slouží jako muzeum v přírodě, které ukazuje návštěvníkům množství olméckých soch, skulptur a dalších památek, i když malá část především drobnějších artefaktů se ukrývá i pod střechou. Zároveň jsou však části areálu zařízeny také jako infocentrum, obchod se suvenýry, i jako botanická zahrada nebo menší zoo.
obrázek Procházka lesoparkem La Venta je jako procházka džunglí
Procházíme takovou okružní tropickou botanickou zahradou, chodníkem uprostřed husté džungle, zeleným tunelem pod příkrovem tropického rostlinstva. Procházka ve stínu vysoké kompaktní vegetace je příjemná. Jsme tady dobře chráněni před ostrými slunečními paprsky i tropickým vedrem.
obrázek Nosálové pobíhají po lesoparku zcela volně
Vidíme desítky či snad stovky druhů všemožných rostlin, od palem až po různé popínavé neřády obrůstající ostatní stromy a parazitující na nich. Zkrátka džungle, jak má být.
Mezi tím vším v houštinách i na chodnících pobíhají a šmejdí tlupy zvědavých a trochu bojácných nosálů. Nosálové by asi rádi od nás vyškemrali něco k snědku. Ivča nám už předem říkala, ať si pro ně připravíme nějakou housku. Ale nosálové mají teď smůlu. Housku, kterou jsme pro ně všichni měli nachystanou, jsme museli nechat i s báglem v úschovně u vchodu. Vstup bez batohů tady zavedli teprve nedávno jako důsledek toho, že nějaký magor pomaloval vzácné olmécké hlavy barevným sprejem. Nevím, jestli použití slova magor, je zcela adekvátní, možná jsem měl použít mnohem ostřejší výraz. Ale v La Ventě nejsou jen proslulé olmécké hlavy. Kromě nich se ve zdejším lesoparku můžeme obdivovat mnoha dalším zajímavým olméckým památkám, jako jsou rozličné sochy a reliéfy, trůny, obětní oltáře, rituální předměty, stély, a dokonce i kamenné klece. Ano. Jsou tu i kamenné klece! Pravděpodobně je Olmékové měli pro své posvátné jaguáry.
Nicméně olmécké hlavy jsou nejvýraznější, nejznámější a nejzajímavější zdejší památky. Vždyť také patří k největším záhadám celé Latinské Ameriky. Jsou kamenné, čedičové a v La Ventě jich můžeme vidět několik. Největší z nich měří na výšku skoro tři metry a váží asi 25 tun. Olmécké hlavy jsou opravdu obdivuhodné. Mají nezvyklé a zcela zvláštní rysy charakterizované podivně širokým a kulatým obličejem s masitými rty a pokleslými koutky úst. Dohadů a teorií kolem olméckých hlav je mnoho. Podle některých historiků se do tvarů obličeje promítá jaguáří božstvo. Další se domnívají, že jsou to hráči míčového sportu ve svých typických helmách.
obrázek Tajemná olmécká hlava by taky třeba mohla někomu připomínat mě, nebo ne?
Někteří vědci olmécké hlavy považují za portréty vládců. Jiní v olméckých hlavách vidí dětské rysy, a nebo v nich nalézají typické charakteristiky mongoloidní či negroidní rasy. Možná tedy olmécké hlavy zpodobňují zcela neznámý národ úplně odlišný od ostatních. Ale kdož ví, jak to doopravdy je. Jistě nevíme nic. Podobně jako o původu, ani o zániku Olméků a jejich kultury nevíme téměř nic. Stejnou záhadou pro nás zůstávají také jejich fascinující obří kamenné hlavy, a jejich plné a špulící se rty. Že by měly něco společného s černou Afrikou? A nebo se s panem hoteliérem Dänikenem přikloníme k tomu, že tajuplné olmécké hlavy znázorňují astronauty s přilbou? Myslíte, že by to tak mohlo být?
obrázek Nádherný tukan v zoologické části La Venty
No, já s panem Dänikenem určitě souhlasit nebudu. Je dost jiných důvěryhodnějších a seriózních teorií. V tomto případě dokonce víc než dost. Nějaké kosmické lety či návštěvu z vesmíru za dob Olméků, jak se nám snaží posunout pan Däniken? To pokládám za čirý nesmysl, na jakém ovšem pan hoteliér asi stále vydělává. Ale kdo v dnešní době nevydělává na hlouposti či nevědomosti druhých? Vždyť na tom dnes bývá založen kdejaký obchod. Pan Dänikem ve svých knížkách značně manipuluje s fakty, překrucuje jejich význam, zamlčuje a zakrývá skutečnosti, které se mu k jeho teoriím nehodí. Využívá tak neznalosti prostých lidí o podrobnějších skutečnostech souvisejících s jím předkládanými informacemi a se seriózními vědeckými názory, které mnoho věcí obvykle zcela jasně a srozumitelně vysvětlují. A to bez kosmických letů, bez raket i bez všech mimozemšťanů s těmi jejich zelenými tykadélky. Ale pojďme od Dänikena raději do zoo.
Už jsem se o malé zoologické zahradě, která je součástí lesoparku La Venta, zmínil. A teď do ní přicházíme. Krásný a nesmírně zajímavý prohlídkový okruh lesoparkem La Venty končí právě zoologickou částí. Jezírkem s několika krokodýly, množstvím želv, voliérou s tukany a nádherně barevnými papoušky, a s dalšími klecemi a výběhy pro další zvířata, většinou savce. Největší lákadlo, jaguár, posvátné zvíře všech středoamerických indiánských kultur tu má ale jen klec. Jinak z něj necítíme ani smrad a nevidíme ani chlup. A tak asi nejzajímavější částí zoo koutku zůstává pohled do zamřížovaného okénka, které je označeno jako nejstrašnější zvíře na světě. Zrcadlo za mříží mi samozřejmě ukazuje mě, a je to přinejmenším překvapivý pohled na ono hrůzné a strašlivé zvíře, které každý z nás pochopitelně vidí poněkud jinak. S lesoparkem La Venta se na konci okruhu loučíme u výběhu několika malých a čilých opiček. Areál pak po dvou příjemně strávených hodinách opouštíme a bereme si zpět své batohy. Housku pro nosály teď můžeme sníst sami. Chudáci nosálové museli zůstat o hladu. Snad si v parku někde něco k snědku vyšmejdí.

<<  Nekrásné krásné město Villahermosa  >>

Za několik málo dalších minut už jsme ubytováni, a to v hotelu Provincia Express přímo v samém středu Villahermosy. Hned poté jdeme na procházku po okolí, čili po centru města. Centrum půlmiliónové Villahermosy nacházíme jako velice rušné, s množství obchodů, obchůdků i stánků.
obrázek Na pěší zóně v centru podvečerní Villahermosy
Lidí je všude spousta. Je jen dobře, že mnoho z těch rušných ulic a uliček v centru funguje jako pěší zóna, zvlášť když většina jich je hodně úzkých. Přestože Villahermosa znamená v překladu "krásné město", ovšem nijak úžasným dojmem na mě nepůsobí. Přesto se tu najdou hezké a udržované koloniální domy. Některé jsou pokryté kachličkami, takže nabývám dojmu, že kachličkových domů, krásných, krásnějších i méně hezkých ještě uvidíme v Mexiku hodně. Procházíme uličkami až na náměstí s architektonicky výraznou, ale ničím nepřekvapující radnicí.
obrázek Betonová večerní atmosféra nad řekou Grijalvou
Za náměstím nás ovšem překvapí most přes řeku Grijalvu. A to zejména širokou šedivou betonovou plochou na předmostí, kolem níž se zvedají prapodivné zašlé betonové konstrukce nepochopitelného účelu a smyslu. Část konstrukcí a zdí okolo mostu je pokryta rovněž zašlými tmavomodrými kachlíky. Vypadají nevábně a o vhodnosti jejich použití bych pochyboval i v případě stavby podzemních toalet. Působí to na mě celé příšerně socialisticky betonově.
obrázek Postava vlevo nepatří k sousoší, to je Líba
Ten dojem ještě zesilují barevné sochy dvou postav realistického vzezření v životní velikosti, jakéhosi chlápka v bílé uniformě, a černě oděné dámy, která na pánovi možná loudí ten zlatý prut, který on nese v ruce. Ty sochy stojí jen tak, či vlastně jsou nakročené, uprostřed toho velikého prostranství. Samotný most, určený jen pro pěší, je rovněž betonový. S betonovým zábradlím, betonovými lavičkami, betonovými sloupy a div že ne i s betonovým osvětlením. Most je opatřen i vysokou betonovou rozhlednou zakončenou vyhlídkovou plošinou. Ta je obehnána už ne betonovým, ale skleněným zábradlím. To je príma, takhle mohou z betonové rozhledny snadno shlížet dolů i trpaslíci. Ale my ne. My se odtamtud dolů nepodíváme. Už je totiž večer, začíná se rozsvěcet pouliční i pomostní osvětlení, a rozhledna je už zavřená. Na výhled na Villahermosu si tedy musíme nechat zajít chuť. Jdeme tedy jen přes most na druhou stranu, kde se zastavujeme. Zjišťujeme, že most vlastně nikam nevede. Na druhé straně mostu nějak nevidíme, kam a proč bychom tam vůbec měli z mostu scházet dolů. A tak obracíme své kroky a vracíme se zpátky do centra města.
Pak už míříme do restaurace, kterou nám Ivča před naším hotelem ukázala, abychom tam přišli na společnou večeři. Tedy, pokud máme zájem. Sešli jsme se tu opravdu jen někteří. Je to opět těžká přesilovka: šest ženských a já. Pak dorazí ještě průvodkyně Ivča. To, abych tu na všechny ty baby nebyl sám, zachraňuje její Armando. Líba si dá k večeři lososa. Je prý normální, dobrý, ale nic úchvatného, nic zvláštního. Já mám steak nazývaný Timbal. Ten je vynikající a je to vlastně takový sendvič ze tří hovězích plátků proložený rajčaty a sýrem, celý strouhaným sýrem ještě překrytý a nakonec zalitý tmavou pepřovou omáčkou. Naprosto skvělou chuť a vůni dokresluje tomuhle pokrmu oregáno. Dokonale mi k tomu sedne i příloha, trocha lehce osmahlých plátků brambor, a výborná dušená zelenina, i když ve srovnání s tím, na jakou jsem zvyklý od nás, poněkud netradičního a exotického složení. Takováhle mexická kuchyně mi vyhovuje.
Po večeři ještě zajdeme na nábřeží, nedaleko onoho betonově zbetonovaného mostu. Je tu pod přístřeším na betonové promenádě kolem řeky několik barů vzájemně se přehlušujících hlasitou reprodukovanou hudbou. Svou večerní margaritu si v jednom z těch barů vypijeme zcela beze slov. Jinak to v tom kraválu vlastně ani nejde. Z ryčného mexického popu sem tam prostřídaného tupým americkým popíkem máme zanedlouho všichni v uších nějak přeplněno. Na druhou margaritu se proto už ani nedostane a my se svorně, dobrovolně a rádi odebereme zpátky do našeho hotelu. Tak všem ahoj, dobrou noc, a ráno o půl sedmé zase jedeme dál!

<<  Den šestý, pirátský, 21. února  >>
<<  Jedeme na Yucatán  >>

Ráno se s Líbou opět probouzíme dlouho před tím, než bychom museli. S tím časovým posunem se pořád nějak nemůžeme vyrovnat. Před odjezdem z Villahermosy sním nosálům kousek housky a dojídám k ní tu prapodivnou mexickou klobásu ze Serdánu. Už těším se do autobusu, kde si v klidu smlsnu včera večer nakoupené jogurty. Budou hezky vychlazené, tady na hotelu máme fungující ledničku. Krajina ubíhající za okny autobusu je podobná té včerejší, spousta zeleně se střídá s malými chudými domky krčícími se ve skupinkách poblíž silnice. Políčka a pastviny vcelku řídce rozeseté kolem cesty se střídají s bažinami a mokřady. Dálnice se dnes zdá být o něco kvalitnější. Soudím tak především podle toho, že dnes můžu mnohem lépe psát své zápisky. Zdaleka mi to tolik nedrká. Dálnice je na některých úsecích lemovaná nádherně barevně kvetoucími stromy. Provoz na dálnici je značný, ale zase ne nijak úplně hustý. Určitě je dnes dálnice mnohem volnější než včera. Možná to bude tím, že je sobota. Člověka tu na silnicích zaujme, kolik tu jezdí Volkswagen "brouků". Nejde si toho nevšimnout. Ale ono se není čemu divit.
obrázek Jeden z typických amerických náklaďáků, jakých po Mexiku potkáte stovky
Tahle populární autíčka se tady v Mexiku vyráběla ještě hodně dlouho poté, co byla v Evropě vyřazena z výroby. Výroba "brouků" tu skončila teprve asi před dvěma lety, čili přibližně dlouhých pětadvacet let poté, kdy výroba stejných modelů byla ukončena na evropském kontinentě. Mnohem méně dnes potkáváme náklaďáků a kamiónů. Tahle nákladní vozidla jsou na mexických silnicích vesměs takové ty typické těžké americké vozy s velkými motory vepředu a několika výfuky směřujícími za kabinou řidiče nahoru vzhůru k obloze. Často jsou tyhle náklaďáky krásně nalakované a někdy také dost divoce pomalované. Vypadají přesně stejně, jak to všichni znáte z mnoha amerických filmů.
Začal jsem v autobuse chvilku dřímat. Netrvalo to ale moc dlouho. Najednou mě probudí drncání po mostě přes širokánskou řeku. Když se podívám z okna, dole po proudu řeky už je vidět moře. Z Villaheromsy jsme tedy už dorazili k Mexickému zálivu. Přejíždíme právě řeku Grijalvu, tekoucí sem od jihu od Villahermosy. Odtud už teď pojedeme podél pobřeží Mexického zálivu k severu poloostrova Yucatán. Za mostem pozorujeme okolo silnice několik vesniček, malé chudé domky, drůbež, psy, i rybáře brázdící velkou lagunu. Moře teď už zase nevidíme. Jen právě tu lagunu, její zadní zákoutí. Ale i moře a mořských pláží se nakonec dočkáme. Přes moře kupříkladu přejíždíme po mostě na ostrov Isla del Carmen do města Ciudad del Carmen. Most se jmenuje Puente Zacatal. Je strategicky důležitý a hlídá ho tady armáda. Jeho délka je celkem 4300 metrů. Je zvláštní vidět, když okolo mostu není nic vidět. Jen samá voda. Kolem dokola na všechny strany, vpravo i vlevo, vidíme opravdu jen moře, přes které most Puente Zacatal vede.
Ve městě Isla del Carmen se zastavujeme na pozdní ranní kávu. Najít nějakou slušnou kavárnu není v Mexiku nic snadného. Zvláště, má-li být otevřená brzy po ránu. Tady máme italskou kavárnu, s italským vybavením, a mohli bychom tedy předpokládat trochu lepší kávičku, než je brynda "americano". Ale rychlost, s jakou nám to tu servírují je přinejmenším podivuhodná.
obrázek Na italské kávě u pomalých Mexičanů
Je nás asi osm, co si tu něco chceme dát. Ale naneštěstí skoro každý chceme něco jiného. A tak nám to taky postupně pěkně po jedné kávě vyrábějí. Mají na to perfektní soupravu zaručeně pravých italských mašinek. Přestože tu obsluhují čtyři lidé, vypadá to, jako by se navzájem pletli jeden druhému. Pak to asi zjistí, tak nejspíš přemýšlejí, jak by si to měli mezi sebe rozdělit. Jedna mladá dáma se jde nejspíše dozadu vyplakat nad rozlitým mlékem, další začnou utírat nějaké hrnky a police, a na obsluhu a přípravu kávy tak nakonec málem nezbude nikdo. Nechápu, co to tu vlastně všichni dělají. Možná ještě spí, nebo se modlí k Panně Marii. Trvá neuvěřitelnou dobu, než prvnímu v naší malé frontě, nikdo jiný kromě nás tu už není, přinesou požadovaný nápoj. A teď si k němu ještě někdo vymyslí zákusek. Hrůza! Kdo to tady s tím má běhat! Tolik požadavků najednou. No, řeknu vám, Ital by se asi nestačil divit. Kdyby takhle "hbitě" obsluhoval zákazníky v Evropě, asi by si nevydělal ani na neslanou špagetu. A já se zase divím, proč tu vůbec mají tolik stolů. Určitě by jim stačily zhruba čtyři. Než stihnou obsloužit zákazníky u čtvrtého stolu, musí být u prvního dávno prázdno, i kdyby čekali, až káva docela vychladne. Ale jedno plus to tady má. Tahle káva je dobrá. Možná ještě o to lepší, že se na ni člověk při tom dlouhém čekání začne víc těšit.
Ostrov Isla del Carmen opouštíme po podobném mostě, po jakém jsme na něj přijeli. Tentokrát nese most jméno Puente de la Unidad a je na opačné straně ostrova. Po dobré kávičce jsme všichni čilejší, a tak nám průvodkyně Ivča v autobuse začne předčítat další ukázku z knížky "Jak se mají Mayové".
obrázek Na mostě z ostrova Isla del Carmen
Tentokrát čte o výletu s džípy na Orizabu. Tenhle výlet my už taky máme za sebou, a tak se zájmem posloucháme a můžeme porovnávat, jak se na stejné akci měla jiná skupinka turistů. Čtení je opět barvité a osobitě veselé. Humor autorovi opravdu nechybí. Líba se chvílemi hihňá na celé kolo. O tuhle knížku, až se vrátíme, asi Líba brzy rozšíří naší knihovnu. Zasměju se i já, ale taky dost přemítám o tom, jaká to tehdy musela být výprava nedomrlých a chudokrevných neduživců, když je všechny sklátila výšková nemoc už v polovině cesty tak, že už ani džípy s nimi nechtěly jet dál, zvracely olej a z nevolnosti jim padaly chladiče. I naše džípy, pravda, taky měly své mušky na skle. Třeba okna a dveře, co nejdou zavírat a otvírat, rozpadající se palubní desky, a místo oleje z nich pro změnu unikal benzín. Ale o tolika vrhajících, blinkajících a zvracejících lidí najednou jsem jaktěživ neslyšel. A to někteří prý na tom byli až natolik špatně, že skončili v nemocnici. Vím, že literární zpracování a humorná nadsázka stvoří takovou bandu nedovivinutých slabochů jistě velmi snadno, ale co je moc, to je moc. Každopádně je ale při Ivčině čtení v Armandově autobusu docela legrace a cesta nám takhle určitě ubíhá mnohem rychleji.

<<  První letošní koupání na karibské pláži  >>

V dalším úseku cesty už občas zahlédneme moře, když se po levé straně husté křoviny poněkud rozestoupí, případně podlehnou krajinotvorbě mayských domorodců. Líba si vzpomene na "Piráty z Karibiku", co nedávno viděla, a ptá se, jestli tohle už je Karibik. No, není to ještě ten opravdový Karibik. Tohle je Mexický záliv. Karibik je až na druhé straně poloostrova Yucatán. Za pár dní k němu dojedeme taky. Ale klidně už to tady ke Karibiku můžeme počítat. Je to nedaleko a jako šiřší okolí to ke Karibiku určitě patří. A nejen proto, že dnes podél tohohle pobřeží dojedeme do Campeche, které se často označuje jako pirátské město. Karibští piráti tu tedy také mají své místo. Takže klidně můžeme říkat, že už u Karibiku jsme. Zkrátka už to je Karibik a hotovo!
obrázek Restaurace Bahia de Tortugas u nádherné pláže
Po chvíli křoviny za okny zřídnou a objevují se nějaké malé rekreační domky. Záhy řidič Armando zatáčí na parkoviště u restaurace Bahia de Tortugas. Restaurace je asi sto kilometrů před Campeche, a nachází přímo vedle hlavní silnice. Kromě občerstvení nabízí projíždějícím i báječné prostředí k relaxaci a k vykoupání. Vedle restaurace je malý bazén, kolem něho stolky a lehátka, za restaurací je pak dlouhá nekonečná pláž s nádherným bílým pískem, tyrkysové moře, palmy a slunečníky. No prostě nádhera. Je tu jako v pohádce, někdo by možná řekl, že jako v ráji. Dá se říct, že tohle dokonale splňuje mou představu o karibských plážích.
obrázek Líba nad paprikovou polévkou z mořských plodů
Ale nejprve zamíříme do restaurace, než bude plná. Jsme rozhodnutí dát si tu jen něco menšího, a vybereme si s Líbou polévku z mořských plodů. Je hodně hustá, ale moc mi zrovna nechutná. Je příliš papriková, takže i trochu nahořklá. Chuti polévky nepomůže ani dochucení natí koriandru a nakrájenou cibulí, což nám k polévce přinesli zvlášť. Na rozdíl od Líby mám já pálivou verzi polévky. Ostřeji kořeněná je možná o něco lepší. Ale možná taky o něco horší. Nějak se na tom ani po vzájemném ochutnávání nemůžeme shodnout. Ale na polévku si rychle zvyknu. Zase tak úplně špatná není. Spíš má jen nezvyklou a nečekanou chuť. Polykání mi jde už trochu líp, alespoň zpočátku. Pak se mi ale jeden lok nějak nepovede, a ta nepříjemná bolest se mi znovu vrací. Co to jenom probůh může být? Nevím. Jen doufám, že to snad přejde. Abychom neměli zbytečné prostoje, převlékli jsme se s Líbou do plavek už při čekání na jídlo. Zastávka tu nebude dlouhá a musíme si to tady užít. Líba hlavně sluníčka, já především vody. A tak jen co dokoušeme poslední krevety, chobotničky a to další kdovíco, co ještě v té polévce máme, shazujeme svršky, a hurá na pláž a do vody!
Je to první naše letošní koupačka. A je báječná! Voda je teplá, jen snad při prvních pár krocích či tempech se zdá chladnější. Zato ale jen co vlezu do vody, zaútočí na mě pelikán. Přelétá mi docela těsně nad hlavou.
obrázek Pelikán jako když na Blážu a Pavlu útočí
Pravděpodobně si teprve v poslední chvíli rozmyslel, že tenhle vorvaň by pro něho bylo přece jen příliš velké sousto. Během následující koupačky tu pelikánů přelétá vícero. Někdy úplně těsně nad hladinou, jindy o trochu výš. Jejich siluety při pohledu z vody proti obloze připomínají ptakoještěry, jako odněkud z jurského parku. Chvíli si na to musíte zvykat, že vám při plavání lítají nad hlavou takoví velcí krocani. Sem tam taky poletují okolo racci, a občas se vrhnou střemhlav do vln pro nějakou rybku. Zdá se ale, že většinou neúspěšně. Téměř celé dvě hodiny tu spokojeně spočívám ve vodě, jen s malou přestávkou na fotografování pláže, moře nebo létajících pelikánů. Pláž je opravdu nádherná a neskutečná barva moře téměř omračující. Nedivím se, že nahoře u bazénu vedle restaurace není ani noha.
obrázek Bílá karibská pláž prostě nemá chybu
Ale ani tady na pláži není mnoho lidí. Vzhledem k délce pláže, která se odtud táhne do nedohledna na obě strany, se dá říct, že tu není skoro nikdo. Potom, co udělám pár fotografií, hned zase spěchám zpátky do vody. Líba se ovšem více než koupání věnuje spalování vlastní kůže.
obrázek Nádvoří hotelu America v Campeche
Maličko ji v tom brání bílé obláčky rozeseté po obloze, které jsou jeden jako druhý. Jako kdyby někdo ten první namaloval a ostatní potom vyráběl přes kopírák. Pod těmi obláčky je ale zdejší obloha tak zvláštně modrá, že jsem snad nikdy dřív takhle měkkce zářivou modrou barvu na nebi neviděl. Tady to nemá chybu!
Všechno má ale svůj konec. V hotelu America v Campeche už nás jistě čekají. I naše koupání musí tedy skončit. Ale na to, že je únor, to bylo fakt dost dobrý! V autobuse si dáme pivo. Armando má vždycky pro nás v autobusové ledničce zásobičku a pečlivě a pravidelně ji doplňuje. Od Ivči a zřejmě i z předchozích zájezdů dobře ví, co Češi ke své spokojenosti potřebují. Mám ale problém s tím, abych pivo vypil dřív, než usnu. Hrozně rychle se mi začínají zavírat oči. Více než hodinovou cestu do Campeche potom celou prospím. A to tak tvrdě, že by mne neprobudili ani karibští piráti, kdyby přepadli Campeche a zcela ho vyplenili. Tak, jako to už několikrát udělali kdysi ve druhé polovině 17. století.

<<  O pirátech a zajíčcích v barevném Campeche  >>

V Campeche, kde už jsme na yucatánském poloostrově, se ubytováváme v hotelu America, ani ne pět minut pěší chůze od náměstí. Bydlíme až nahoře v třípatrové budově, postavené dokola kolem jakéhosi dvorku. Arkádové oblouky v dolních patrech dotváří atmosféru hotelu, že si tu připadáte tak trochu jako na zámku. Tento dojem jen lehce kazí několik plátěných slunečníků dole uprostřed dvorka. Pod nimi nebo i mimo ně však může člověk usednout ke kávě či jinému občerstvení. Na to my ale teď nemáme čas. V rychlém sledu následuje sprcha, přestrojit něco čistého na sebe, a pak hned hajdy do města, než zapadne sluníčko. Blíží se pátá hodina a už dlouho svítit nebude. A potmě už bych si toho mnoho nevyfotil.
Centrum Campeche, zhruba šestiúhelníkového tvaru, jsou kolmé uličky uvnitř zbytků historického opevnění, které bylo postaveno kolem druhé poloviny 17. století. Postavili ho Španělé na obranu před piráty, kteří tehdejší rychle rostoucí a bohatnoucí přístav čím dál více terorizovali. Napadali nejen lodě vezoucí zlato, stříbro a vzácná dřeva, ale přepadli několikrát i samotné město. Obyvatele okradli, mnoho jich povraždili, ženy znásilnili, domy vyloupili, a zajatce prodávali do otroctví. Po dva měsíce pak ještě dokázali plenit i okolní statky a vesnice, a nakonec město Campeche ještě vypálili. Trpělivost měšťanů a královských úředníků přetekla a Španělé začali stavět na obranu města mohutné opevnění. Kromě přes tři metry silných zdí se na okrajích Campeche objevilo i několik pevností. Město se tak stalo téměř nedobytné. A to také i díky tomu, že městské hradby zasahovaly až do moře, a chránily tím i přístav a v něm kotvící lodě.
obrázek O piráty není v Campeche nouze
Pirátům tak nezbylo, než se znovu soustředit na přepadávání lodí na volném moři.
Nicméně Campeche od těch dob platí za pirátské město. S pirátskou tematikou se tu setkáte na každém kroku. Nejen v nesčetných prodejnách suvenýrů, ale i v různých restauracích, domech, průchodech, i kolem zbytků zdí a bran původního opevnění. Někdy třeba jen tak nahlédnete otevřeným oknem dovnitř do místnosti, a vyděsí vás figurína piráta s páskou přes oko, jak na vás míří bambitkou a hlídá nějakou truhlici s pokladem, nebo mává černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty.
Čím však pirátské Campeche zaujme turistu na první pohled? Myslím, že především svými pestrobarevnými domy. Jejich fasády se barevně překřikují jedna přes druhou, jedna chce být barevnější, než druhá. Právě kvůli zachovalé části městského opevnění a především kvůli těmhle barevným uličkám,
obrázek Pestrobarevné domky v Campeche
kterými teď procházíme sem a tam až do západu slunce, je celé Campeche zařazeno na seznam kulturních památek UNESCO. Nejprve rychle projdeme malé kolečko kolem městského centra s Ivčou, aby nám v krátkosti ukázala, kde co je. Pak už sami procházíme městem. Najdeme si nejproslulejší 59. ulici, vedoucí od Mořské brány k Zemské. To jsou opravdové historické brány v původním městském opevnění a asi netřeba komentovat, proč se jmenují tak, jak se jmenují. Všichni turisté a zřejmě i domácí obyvatelstvo jsou nejspíš zatím někde na pobřeží, za Mořskou bránou, kde se od pěti hodin odehrává karneval s velkým karnevalovým průvodem. Nechtělo se nám do té tlačenice kolem průvodu, a protože zezadu bychom stejně asi moc neviděli, raději se projdeme po téměř liduprázdném Campeche. Uličky jsou opravdu jako po vymření. Všude stojí jen spousta zaparkovaných aut a brání tak fotografům zaznamenat barevnou krásu ulic a uliček bez rušivých prvků moderních automobilů.
obrázek Divadelní scéna u městských hradeb za Zemskou bránou
U Zemské brány vidíme několik kanónů a nevelkou maketu pirátské lodi. Patří k nevelké scéně, na které se večer bude odehrávat pirátská divadelní, světelná a ohňostrojná šou. Příběh o tom, jak karibští piráti přepadli město Campeche.
Od Zemské brány pak jdeme jinými uličkami zpět směrem k hlavnímu náměstí. Navštívíme i pár krámků. Prodávají tu panamáky, pověstné klobouky, i takové typické mexické halenky. A samozřejmě i další oblečení. Líba pochopitelně musí uskutečnit nějaký nákup. V jednom z krámků se jí zalíbily tříčtvrteční kalhoty, a nic jí nezabrání, abychom nebyli zase o pár pesos chudší.
obrázek Štíhlé věže katedrály v Campeche
Na náměstí už docházíme téměř za soumraku. V sedm večer tady máme sraz na společnou večeři. Přímo před krásně nasvícenou katedrálou, do které se nakrátko stihneme podívat dovnitř. Katedrála s dvěma vysokými štíhlými věžemi pochází ze 16. století a je tedy stejně stará, jako samotné město.
obrázek Večerní pohled na městskou knihovnu v Campeche
Nasvícené dlouhé arkády v průčelí domů na jižní straně náměstí mi připomínají podobný ráz hlavního náměstí v peruánské Arequipě. Stejně jako v Arequipě je i tady uprostřed náměstí krásný park. Projdeme-li skrze něj, na druhé straně rozlehlého náměstí narazíme na další velký patrový dům s arkádami obdobného stylu. Je to zdejší městská knihovna.
Společná večeře je výborná, nutno zdejší kuchyni pochválit. Máme s Líbou oba hovězí steak. Umějí je tu dobře, byť jsou i tentokrát nakrájené po vláknech. Moje "Lomo Ranchero" má tři čtyři plátky masa pokladené mexickou omáčkou se spoustou rajčat a cibule. Jak já rajčata zrovna moc nemusím, tak tohle je vážně skvělé. A snad poprvé je jakž takž s jídlem spokojená i Líba. Jakž takž proto, že ona nikdy u masa tak nemlaská blahem, jako já. Po večeři se ještě domlouváme s dalšími, že zajdeme na nějaký drink na nábřeží za Mořskou branou. Půjde s námi i Ivča s Armandem.
Armando nám najde hotel s restaurací na terase, odkud je možné pozorovat stále ještě proudící karnevalový průvod a nezbytné okolní karnevalové veselí. Přemýšlíme chvíli, co si dáme k pití, a posléze si vybereme daiquiri. Je to drink připravovaný z rumu, tak co jiného si dát ve městě pirátů? Z hotelové terasy teď můžeme sledovat karneval hýření barev, tvarů, kostýmů, masek, nazdobených aut, snědých Mexičanů i krásných Mexičanek, a naslouchat halasným zvukům jejich nevázaného veselí. Ve výhledu nám tu brání jeden stůl, z jehož osazenstva nad jiné vyniká nepřehlédnutelná statná Mexičanka. Průvodkyně Ivča tvrdí, že právě ona je typický idol mexické krásy. Ale mně se zdá, že zrovna tenhle idol je poněkud přehnaný. A to ve všech směrech. Má husté vlasy slámové barvy a je tvarů natolik oblých, že hrozí každou chvíli prasknout a vytéci. Mexičanka tu sedí se svou sotva čtvrtinovou kámoškou, o které se ale stále ještě nedá říci, že by byla zrovna hubená. Obě dámy tu sedí v doprovodu dvou statných černochů, jací v těchto končinách moc vidět nejsou. Mohutná ramena těchhle dvou dosahují impozantní šíře. Při pohledu na ně a na jejich svalnaté ruce se neodvažuji vytáhnout fotoaparát, i když ho mám sebou. Myslím, že kdyby mi jeden z těch černochů plácl pohlavek, asi by mi hlava uletěla až kdovíkam pod mayskou pyramidu. Dámy i jejich černí přátelé si nás ale nevšímají. Vesele popíjí a baví se. Vlní se přitom v rytmu mexické salsy, lambády i samby, a přelévají se ze strany na stranu, sem a tam. Pikantnosti celému výjevu dodává fakt, že ta kyprá dáma představuje karnevalového zajíčka, což jednoznačně dokazují růžová chlupatá ouška vpletená do jejích světlých vlasů. Druhá dáma je šedá dlouhouchá vlčice, a je taky fascinující. Člověk neví, jestli má víc sledovat tuhle čtveřici zabírající dobré tři čtvrtiny našeho výhledu, nebo zda se má s nimi vlnit do rytmu, aby občas průzorem mezi jejich těly zahlédl alespoň něco z karnevalového průvodu.
Blíží se ale desátá večer. Moje zraky už ta neobvykle rozměrná čtveřice poněkud unavila, stejně jako neutuchající karnevalový rej unavuje moje uši. Není tedy divu, že se mi oči začínají pomalu ale jistě klížit. Uši nejspíš taky. Zvlášť když už dopíjíme naše druhé daiquiri. Je nejvyšší čas, abychom se už odebrali ke spánku. Karneval v Campeche ovšem ještě zdaleka nekončí. Po celé dlouhé ulici dodaleka je vidět přicházející průvod, jehož konec je stále až kdovíkde v nedohlednu. Prapory, balónky a fangle se nad průvodem zvedají, kam až oko přes ty veselící se davy dohlédne. Tady v Campeche bude jistě trvat karnevalová radost až do rána. Mexičané se umějí veselit a oslavovat nadoraz. Já z toho všeho na hotelu téměř okamžitě usínám, snad ještě s jednou nohou na zemi.

<<  Den sedmý, čarodějnický, 22. února  >>
<<  Selvou do nitra Yucatánu  >>

Snídaně máme dnes v ceně hotelu. Jsou to dva tousty. Máslo stačí sotva na jeden, na druhý dávám marmeládu. Taky sotva stačí. K tomu patří trocha kávové břečky a decka džusu. Toť vše. No, rozhodně už jsem měl lepší snídani. Na tuhle nanicovatou raději rychle zapomenu.
Venku na asi dvousetmetrové cestě z hotelu směrem do přístavu, kde nás bude čekat autobus, nás skrápí vydatný tropický deštík. Trochu na něj pochopitelně brbláme, ale nakonec nám zase tolik nevadí. Jako vždy usměvavý Armando nás naloží do autobusu, kde se všichni pohodlně rozvalíme, abychom vyjeli vstříc několika mayským památkám poloostrova Yucatán. Nedlouho potom pršet přestane, a silnice zvolna osychá. Těžká mračna se rozestupují a sluníčko začíná bojovat o svůj prostor na yucatánské obloze. Už po několikáté přejíždíme hranici mexických států. Do státu Campeche jsme přijeli ze státu Tabasco, teď přejíždíme do státu Yucatán. Na hranicích mezi státy tu bývají kontroly. Neprohlížejí tu ale pasy. Jen dohlížejí to, aby se přes hranice jednotlivých států nepřeváželo to, co se nesmí. A to jsou pochopitelně především drogy nebo zbraně, ale taky třeba skoro všechny potraviny a hlavně ovoce. Neměli bychom převážet dokonce ani jablko. Tahle opatření prý slouží k ochraně zemědělských komodit před zavlečením a rozšířením chorob ze státu do státu. Nás turisty ale na hranicích prohlížejí jen výjimečně. Spíš jen tak lehce nakouknou do autobusu, a to je všechno. Důkladní tedy moc nejsou. Většinou nás odbudou mávnutím ruky, abychom jeli dál. Nějaké to jablko, pro jistotu schované v tašce pod sedadlem, nám proto vždycky docela lehce projde.
Celý Yucatán je velice rozhlehlý a víceméně rovinatý poloostrov. Z jedné strany je omývaný Mexickým zálivem, z druhé strany Karibským mořem. Mayských staveb a památek je tady nepočítaně, od těch nejznámějších až po ty méně profláklé. Yucatánská džungle, rozprostírající se po obrovském území až hluboko na území Guatemaly a ještě dál, do Belize i Hondurasu, takových staveb, památek, a pyramid nabízí turistům mnoho. A určitě je mnoho dalších, které tahle vše překrývající džungle zcela pohltila, a které zůstávají pod jejím hustým příkrovem našim zrakům stále zcela skryty a doposud neobjeveny. Na Yucatánu ale není jen džungle a zbytky mnohých mayských měst. Zejména severní část východního pobřeží slouží k rekreaci. Bílé pláže, azurové moře, blízký korálový útes a také nedaleké mayské lokality sem lákají milióny turistů. Celá oblast je proto nazývána Mayskou Riviérou. Tahle část Yucatánu je podřízena obrovskému turistickému ruchu se vším pozitivním i negativním, co k němu patří. Oblast navštěvují ponejvíce Američané. Do luxusních hotelových komplexů v okolí Cancúnu, turistického velkoměsta, které je vybudované především právě pro ně, to mají velmi blízko. Stačí jim jen přeletět Mexický záliv. Je tu pro ně navíc velmi levno, a těch negativ, která jejich invaze přináší, bude vzhledem k jejich pohodlnosti, náročnosti a sebestředné nadutosti zřejmě víc. Ze svých apartmánů navštěvují blízké mayské památky, a dokáží je velmi bezohledně devastovat. Na mnoho pyramid už museli zdejší památkáři zakázat přístup, protože díky nezodpovědnému přístupu turistů docházelo k bezpříkladnému ničení a poškozování důležitých mayských staveb. A podle toho, co jsme slyšeli, šlo téměř vždycky především právě o turisty z řad Američanů. Asi bych mohl vsadit dolar proti fazoli, že i tu sprejem postříkanou olméckou hlavu z La Venty, o které jsme slyšeli předevčírem, má na svědomí nějaký zasraný Američan. Promiňte mi ten poněkud hrubý výraz.
obrázek Takhle to z autobusu vypadá, když jedete yucatánskou selvou
Jedeme teď dlouho yucatánskou džunglí, které někde říkají tropický prales. Ale ve skutečnosti je to něco úplně jiného, než co si člověk jako já pod slovem prales představuje. Je to vlastně jen takové podivné středně vysoké roští. Všechno to jsou spíš nějaké keře, než stromy. A nevypadá to nijak vlhké, jak by si člověk tropický prales představoval, ale naopak docela suché. Takovéhle suché křovinaté džungli se tu říká selva. Pro mne je to slovo, jaké jsem dosud neslyšel. Vody je na Yucatánu poměrně hodně, ale neteče na povrchu, nýbrž se drží v podzemí. Obvykle se po deštích do vápencového podloží rychle vsakuje, a vytváří mohutné podzemní toky i velká jezera či studně. Yucatán je právě známý mnoha podzemními studněmi, takzvanými cenotami, které také slouží jako zásobárny vody. A stejně fungovaly za Mayů už od pradávna. Křoviny a keře selvy kolem silnice jsou prakticky neprostupné. Ivča nás upozorňuje, že v selvě se drží spousta hadů. Jejich koncentrace je tu prý nejvyšší na světě. Většina z nich jsou samozřejmě, jak jinak, hadi jedovatí. Naštěstí nikdo z nás nemá žádné potíže, takže nemusíme nikde zastavovat. Dokonce ani naše děvčata a dámy zcela výjimečně nepotřebují na toaletu. A nebo se natolik bojí hadů, že raději vydrží, až budeme někde v civilizaci?

<<  Puuckou Labná obdivujeme skoro sami  >>

Po necelých třech hodinách cesty selvou přijíždíme k první dnešní mayské lokalitě, k Labná. Patří do takzvané puucké architektury, ke které se počítá také několik dalších známých i méně známých mayských měst. Nalézají se právě tady v okolí, v ojedinělé, mírné a nepříliš rozlehlé pahorkatině na jinak rovinatém Yucatánu. Za starých Mayů bývala puucká města propojena cestami. Bývaly to kamenné a nad terén vyvýšené stezky, postavené za jistě nemalého úsilí mayských obyvatel. Puucká architektura se vyznačuje především stavbami pokrytými zvnějšku velkými bohatě zdobenými dlaždicemi, ať už s figurálními či jen vzorovanými motivy. Tenhle architektonický styl, jenž zaznamenal největší rozkvět někdy kolem 10. století našeho letopočtu, nemá na jiných mayských stavbách a městech obdoby. Rozhodně stojí za to, abychom mu věnovali několik zastávek a nějakou tu hodinku času. A já taky několik písmenek. Vzhledem k ostatním mayským městům a pyramidám puucký styl působí na návštěvníka trochu přezdobeně, možná lze říci, že i přeplácaně. Ale v tom je právě jeho zajímavost i neobvyklá krása.
obrázek Líba si v Labná u mayské Indiánky kupuje džus
Taková je i Labná. Ale působí na mě přímo idylicky, a to z valné části také proto, že tu kromě nás nepotkáme živou duši. Samozřejmě nepočítám-li prodavače vstupenek u vchodu, a mayskou Indiánku připravující pro žíznivce z našich řad výborný a dokonale čerstvý pomerančový džus. Celé pomeranče lisuje na počkání přímo před našimi zraky. Zdá se, že tu v areálu Labná žije a hospodaří jedna rodina. Nejspíš bydlí tamhle v tom malém oválném domě se slaměnou střechou, na který nás Ivča právě upozorňuje. Takhle prý vypadá typické mayské venkovské obydlí, a to už zřejmě stovky let zpátky.
obrázek Leguán je ještěr, o jaké není na mayských památkách nouze
Pokud jsem se zmínil o živých duších, přiznáte-li, že i takový leguán má duši, pak moje předchozí tvrzení tak úplně neplatí. Tyhle živé duše, leguány, ty jsme v Labná potkali. Několikrát. Vypadají jako draci z pohádky, které nějaký čaroděj Dobroděj zmenšil na lidem přijatelnou velikost. První z leguánů, moc pěkný a docela velký, se nám předvedl v celé své kráse hned u rozhlehlého a členitého paláce. Palác v Labná se sice už na některých místech trochu rozpadá, ale pořád je na něm velice okouzlující, jak je nádherně a bohatě zdobený zajímavými ornamenty a takovým nadýchaným kamenným krajkovím. Kromě toho je na paláci vidět i několik kamenných masek boha Chaca i s jeho typickým kamenným zatočeným nosem, který nám poněkud připomíná sloní chobot. Že by staří Mayové někdy viděli slona? Ne. To určitě ne.
obrázek Labná je proslavená svým Obloukem
Labná nepatří mezi ty nejznámější mayské lokality, ale pokud je něčím známá, je to především její proslavený Oblouk. Najdeme ho na druhé straně areálu, naproti paláci, když předtím kráčíme po vyvýšeném kamenném chodníku, o kterém jsem se už zmiňoval. Oblouk v Labná je zdobený jakousi mozaikou, která mi při pohledu z větší vzdálenosti připomíná oči. Můžu tak dumat nad tím, kterému že mayskému bohu zrovna tyhle oči patří. Chodíme skrze oblouk tam a zpět a pěkně si ho můžeme prohlédnout ze všech stran. Je to nádherná a skvělá ukázka mayské architektury,
obrázek Mayská Observatoř v Labná
a vyniká tu zejména vedle oné dominantní Observatoře, Miradoru, Vyhlídky, či jak všelijak se té stavbě říká. Observatoř, která je zakončená čtyřmetrovým střešním hřebenem, se vypíná na pravděpodobně uměle vybudovaném kopci. Tenhle vršek se strmými svahy se nachází hned v samém sousedství Oblouku. Řekl bych, že ten vršek býval kdysi nějakou pyramidou a Observatoř na jeho vrcholu obřadním chrámem. Ale nevím, nemůžu tu nic tvrdit s určitostí. Labná je mayská lokalita nejen méně navštěvovaná a méně známá, ale také se o ní z hlediska její historie poměrně dost málo ví.
S takovými trochu podivnými pojmenováními, jako je tady Oblouk nebo Vyhlídka, se setkáme ještě na mnoha dalších mayských památkách. Uvidíme třeba kláštery, kostely, hrady a podobně. Všechna taková jména však nemají nic společného se starými Mayi, ani s účelem, k jakému jejich stavby původně sloužily. Tahle jména pocházejí od španělských dobyvatelů. Oni stavby pojmenovávali podle toho, co jim zrovna připomínaly. Není to pro nás už žádná novinka. S tímtéž principem jsme se už setkali třeba u Aztéků, když pojmenovávali v Teotihuacánu Cestu mrtvých, nebo pyramidy Slunce a Měsíce.

<<  Pod ulámanými nosy boha Chaca v Kabahu  >>

Z Labná se rychle dostáváme do nedalekého Kabahu. Je větší než Labná, známější, a už tu taky nejsme tak sami. Stejně jako Labná se i Kabah nachází na takzvané puucké cestě, patří tedy do stejného puuckého architektonického stylu. Procházíme pomalu areálem rozkládajícím se hned vedle silnice. To některé spořivé turisty nabádá k tomu, aby na Kabah čučeli jen přes plot. To je ale jen k jejich škodě. Kabah za vidění i zaplacení nevelkého vstupného opravdu stojí.
obrázek Jeden z paláců v Kabahu
Prohlížíme si palác s několika terasami stojící na malém návrší s jednou vzrostlou palmou. Okolo něho je podobných menších domů či paláců několik. Terasy v některých jiných částech Kabahu se už podobají spíše sutinám. Na tyhle hromady kamenů se snad ani nedá vylézt. Podobně jako jiné haldy kamení mohou i tyto být zbytky starých mayských pyramid. To obrovské množství kamene soustředěného do několika těsně sousedících staveb je opravdu impozantní. Mezi jednotlivými domy a částmi areálu se přitom ještě proplétáte nesčetným množstvím různých teras, nádvoří, ochozů a schodišť, kdy jen o málokterém můžete říct, že víte proč a kam vede. Na některých travnatých plochách jsou rozloženy zbytky ozdob domů a paláců, jako by si je tady kdosi poskládal pro případnou rekonstrukci. A na jiných prostranstvích si nemohu nevšimnout kamenných nízkých sloupů, které kdysi bývaly možná o mnoho vyšší, ale které mi teď kdovíproč připomínají náš středověký kamenný pranýř. A ty schody? Taky bezva! Některé jsou natolik příkré, že se člověk raději něčeho přidržuje, nebo slézá skoro po čtyřech, aby nespadl se schodů dolů a neposloužil tak jako nechtěná oběť mayským bohům.
obrázek Láďa s Lidkou u masek boha Chaca v Kabahu
Nejimpozantnější a také nejznámější je ovšem v Kabahu Palác masek boha Chaca. Na tomhle paláci je celá dolní polovina asi osm metrů vysoké zdi vyzdobena nám teď už notoricky známými maskami boha Chaca. Jejich chobotovité hákovité nosy prý mohly sloužit k zavěšování obětních vykuřovadel. Což si já představuju nějak podobně, jako když křesťané používají voňavé kadidlo. Ale teď by se tu voňavých vykuřovadel dalo pověsit jen málo. Prakticky všechny nosy boha Chaca jsou ulámané. Proč? Jak to, že mnoho odlomených zbytků leží na ploše dole pod palácem? Proč na celém paláci najdu nepoškozené nosy už jen asi poslední dva? Kdo nebo co to má na svědomí?
obrázek Ulámané nosy boha Chaca
I když připustím, že něco mohl ukousnout neúprosný zub času, něco by mohlo mít na svědomí nějaké zemětřesení, přesto zůstávám přesvědčen, že mnoho z ulámaných Chacových nosů mají na svědomí vandalští turisté. Mayové by si přece svého boha deště Chaca určitě rozhněvat nechtěli. Toho je naopak třeba si v téhle vyprahlé oblasti předcházet. Na celém paláci má být Chacových masek přesně 260. Pokud tomu tak není, nekamenujte mne. Já je nepočítal. Ale věřím tomu. Proč by jich mělo být více nebo méně, když 260 je počet dní mayského posvátného roku? Pamatujete se přece ještě na kapitolu o starých Mayích, o jejich kalendářích, o konci jejich světa?
A ještě jedna stavba v Kabahu stojí za vidění i za zmínku. Je tu další Oblouk! Ten zdejší je ale mimo oplocený areál paláců. Je až na druhé straně asfaltové silnice, na staré mayské cestě do Uxmalu. Oblouk tu zřejmě sloužil jako městská brána při vstupu do Kabahu. Kolem téhle uxmalské mayské cesty vidíme za řídkými a nízkými stromy a keři další zbytky strmých mayských pyramid. Nemám tušení souvislostí a nevím, zda a co se ještě může skrývat pod nimi nebo uvnitř. Ale teď už vypadají jen jako kopce hlíny a kamení, jako velké snědé bradavice na zelené tváři okolní selvy. I tady, stejně jako už několikrát předtím, a taky mnohokrát potom, mě napadne, jak by bylo zajímavé, kdyby mě nějaký čaroděj dokázal přenést v čase do dávných dob starých Mayů, kde bych mohl odhalit všechna jejich skrytá tajemství, a rozluštit všechny záhady, nad kterými si dnešní vědci a historikové zatím marně lámou hlavy. Nebylo by to prima? Bohužel ale žádného takového čaroděje neznám, vraťme se proto zpátky k Oblouku.
obrázek Oblouk v Kabahu na staré mayské cestě do Uxmalu
Mayský Oblouk v Kabahu není nijak krásně zdobený. Ba vlastně není zdobený vůbec. Zato je ale o hodně větší, než ten v Labná. Představuje asi vrchol toho, co Mayové dokázali postavit, pokud se velikosti podobného oblouku týče. Nejedná se totiž o žádnou složitou klenbu ani nějakou zvláštní architektonickou finesu. Mayové stavěli oblouk jen obyčejným přesazováním horního kamene přes ten spodní tak dlouho, dokud obě části oblouku nemohli nahoře spojit a překlenout. Odborníci tomu říkají přečnělková klenba.
Ještě než z Kabahu odjíždíme, upozorňuje nás Ivča, že od toalet je pěkný pohled na další slaměné mayské chýše. A že tam bývá opřena řada rezatých stavebních koleček, což přináší nám fotografům zajímavý a nevšední záběr. A tak, přestože nemusím, jdu čůrat. A opravdu. Mayské chaloupky i rezatá kolečka jsou přesně tam, jak Ivča řekla. Tak ještě tuhle fotku, radši dvakrát, a můžeme z Kabahu odjet.

<<  Jak se při obědě státi Mexičanem  >>

V yucatánské selvě zatím udeřilo poledne. Je čas zastavit se na oběd, oznámila Ivča. Už přesně ví, kam se na něj pojede. Restaurace Cana-Nah, před kterou Armando zaparkuje náš autobus, je nedaleko Uxmalu, další puucké mayské lokality. Té nejznámější. Restaurace je jednopatrová, nízká a dobře udržovaná budova, s hezkou parkovou úpravou okolo.
obrázek Kuře by v jámě mělo být pod tím alobalem
Nejprve si jdeme objednat jídlo. Ivča doporučuje zdejší mexickou specialitu "kuře z jámy", ale zvláště nám radí, a to s potutelným úsměvem, abychom si tu dali celé polední menu. Proč ne? Nijak příliš drahé to tu není. Celé menu si tak dáme skoro všichni, jen Lidka a Bláža s Pavlou asi nemají na celé menu ten správný hlad. Líba si objednává ono kuře z jámy, já tradičně zůstávám u hovězího.
obrázek Líba má kuře z jámy už na talíři
A když je objednáno, s paní majitelkou restaurace se jdeme podívat na to, jak se takové kuře z jámy připravuje. Vede nás stranou vedle hlavní budovy pod malý přístřešek. Dříve se potřebná jáma hloubila v hlíně, ale tady teď na to mají pod tímhle přístřeškem několik pěkňoučkých jam vybetonovaných dolů pod zem. Jeden ze zaměstnanců restaurace, nevím, jestli bych mu měl říkat kuchař, či spíše kuřař, jámař, nebo lopatář, opatrně odhrne lopatou jemný horký popel. Pod ním se ukáže být plechový poklop. Ten se musí odkrýt. Pod plechem vidíme jámu s žhavým dřevěným uhlím, na ní asi dvě misky přikryté či zabalené do alobalu. Ten už nám ovšem neodkryjí, zcela by se tím narušil proces přípravy. Hledíme tedy jen na ty dva alobaly v díře. Stačí několik vteřin, není proč na ně koukat dýl. Nikomu nám to nic neříká, protože to podstatné, to pod tím alobalem, stejně nevidíme. Navíc je potřeba rychle jámu zase přiklopit plechem a zahrnout znovu žhavým popelem. Příprava musí ještě nějakou dobu pokračovat. Líba bude mít tedy jiné kuře, které už je hotové, a z jámy vytažené.
Oběd nám v restauraci Cana-Nah chutná, jídlo je výborné. A tím myslím celé meníčko, jak Líbino kuře z jámy, tak moje hovězí, i citrónová kuřecí polévka, která obsahuje neobvykle hodně masa. A výborný je i pikantní salátek skvěle připravený do ostra, který patří právě do té polévky. A kupodivu mi vyhovuje i sladká tečka nakonec, nějaký mléčný krém se třemi rozinkami, který kupodivu a k mé spokojenosti není ani příliš sladký. Myslím, že spokojení jsme tu všichni. I Líba si opět trochu poopravuje své nepříliš pozitivní mínění o mexické kuchyni několika kladnými body. Jen já si stále neužívám své vykrmování, jak by se mi bylo líbilo. Mé problémy s polykáním sice snad trošičku polevily, ale rozhodně nepřestaly. Řekli byste, že mi třeba pomůže tekutá strava, ale jícen mě bolí i při každém doušku vody.
Ke každému meníčku ovšem patří překvapení podniku, o které Bláža, Pavla, i Lidka přijdou. Je to zdejší zvyk pasování turistů na Mexičany. Souvisí to s vypitím malého míchaného drinku. Chlapík, který nás přitom obsluhuje a provádí s námi tuhle veselou taškařici, je pravý mayský Indián. Taková typická figurka, jako když si vezmete do ruky sošku starých Mayů. Zavalité rozložité silné tělo nepříliš vysokého vzrůstu, široký a hezky kulatý obličej, plochý a přesto typicky maysky zahnutý nos. Takhle podobně tady na Yucatánu vypadá většina obyvatel. Prostě tihle Mayové jsou úplně jiní Mexičané než ti ostatní. Poznáte je opravdu na první pohled. Ale zpět k obřadu. První jde na řadu Petr. Je na tom ze všech nejhůř, protože ještě neví, co ho čeká. My ostatní už víme, máme to okouknuté.
obrázek Láďo, šup tam! Ať ti neuteče ani kapka!
Každého z nás, kdo má být pasován na Mexičana, pěkně jednoho po druhém usadí zmíněný mayský amígo na židli. Přes rameno nám šikmo urovná barevný indiánský přehoz, jakousi šálu, a na hlavu nám posadí širokánské mexické slaměné sombrero, rovněž hrající všemi barvami. Pak před každého postaví štamprli namíchaného drinku, když ho před tím krátce protřepal. Protřepaný nápoj okamžitě začíná zběsile pěnit. Vy pochopitelně nechcete způsobit ztrátu vzácného nápoje větší než minimální, a tak honem šup s tím do papuly. Nechutná to špatně, je to taková sladká laskominka.
obrázek Typický mayský Indián si svou funkci užívá, my si to ostatně užíváme taky
Sombrero na hlavě vám přitom ovšem zamává celou hlavou kamsi dozadu, div se vám nezlomí krk. Než se ale stačíte vzpamatovat a odložit prázdnou sklenku, ten mayský pořízek hbitě přiskočí s plátěným ubrouskem a přiloží vám ho k ústům na otření. Utírání vašich úst ovšem spočívá hlavně v tom, že vám za pomoci sombrera řádně zatřepe celou hlavou. Nevím jestli u toho náš mayský šaman taky nemumlá nějaké čarodějnické formulky. Ale věřte mi, že to třepání hlavami si ten Indián řádně užívá a na otírání našich papul si pěkně smlsne. Teď, když na nás ten prapodivný a legrační obřad vykonal, jsme prý opravdoví Mexikáni. Stačilo nám k tomu namísto čarodějnického proutku jedno štamprle a právě ono zatřepání hlavou a utření huby. No nevím. I když jsme teď Mexičané, stejně si budeme dál říkat gringové, jak se na nás mexickými větry ještě řádně neošlehané Evropany sluší a patří. Každopádně byl ale tenhle obřad vítaným, veselým a milým zpestřením dnešního oběda.
Ještě bych mohl prozradit, že tenhle drink se v Mexiku jmenuje Cucaracha, anglicky Cockroach, v českém překladu šváb. Mexičané mají obsah drinku Cucaracha jako svoje národní tajemství. Nemohu tedy prozradit přesné složení, protože jsem se právě stal taky Mexičanem. Pokud si to vygooglíte, dozvíte se množství receptů. Každý je ale jiný a nenašel jsem ani jediný takový, aby svým složením odpovídal drinku, jaký jsme v restauraci Cana-Nah měli tu čest pít my. Snad mohu prozradit malou nápovědu, že v Cucarachu je mexický kávový likér Kahlua, který občas je k sehnání i v našich krajích, dále pak trochu tequily, a aby to pěkně po zatřepání pěnilo, také Coca-cola. Ale pšt! Nikomu ani muk!

<<  U kouzelné pyramidy uxmalského kouzelníka  >>

Do archeologické lokality Uxmalu, dalšího mayského města puuckého architektonického stylu, přijíždíme od restaurace Cana-Nah jen za pár minut. Ani jsem si tak po dobrém obědě nestačil zdřímnout, a jsme tu. Název Uxmal pochází z mayštiny a znamená "třikrát". Asi proto, že byl několikrát přestavovaný. My už víme, že pyramidy a chrámy se často dostavovaly a přestavovaly, leckdy přibyla k pyramidě zcela nová vrstva nebo další patro. Nejspíš to mělo svůj náboženský význam. Mayové se tím podle všeho odměňovali svým bohům na konci svých dvaapadesátiletých cyklů za to, že jsou stále naživu, že nenastal konec světa, a tak podobně.
obrázek Oválnou Kouzelníkovu pyramidu obcházíme kolem dokola
obrázek Otevřená kníratá huba boha Chaca na Kouzelníkově pyramidě
Mayský Uxmal je nádherný a rozlehlý areál s krásnými a dobře zachovanými či restaurovanými stavbami. Z nich nad jiné vyniká impozantní asi čtyřicet metrů vysoká Kouzelníkova pyramida Nachází se jen několik kroků za vstupní branou. Obcházíme Kouzelníkovu pyramidu kolem dokola, odzadu dopředu, až ke schodišti vedoucímu nahoru, na které se dnes už bohužel nesmí. Čím ale Kouzelníkova pyramida každého překvapí, jsou její kulaté zaoblené rohy. Jinými slovy má oválnou základnu. Taková pyramida je prý v celém mayském světě jediná svého druhu. I když s tím, že je jediná, to nesouvisí, je Kouzelníkova pyramida opravdu jedinečná a překrásná. Původně měla pyramida kolem dokola temně červenou omítku. O tu ale už postupem věků dávno přišla, takže nyní už vidíme jen samotný kamenný základ pyramidy. Kdybychom mohli vystoupat po strmém kouzelníkově schodišti, dostali bychom se ke vchodu do horní svatyně. Bohatě zdobená brána do chrámu na prvním stupni téhle třístupňové pyramidy má symbolizovat otevřená ústa. Kohopak asi myslíte? Pochopitelně boha Chaca. A ani nemusíte mít moc velkou fantazii, abyste na Chacově tváři rozeznali dokonce knír! To je rozhodně velice zvláštní, protože vousy byly u Mayů považovány za něco nesprávného, za něco nepatřičného, za něco nemyslitelného.
Zdá se, že v puuckých městech byl Chac jednoznačně ten nejdůležitější bůh ze všech. Déšť, který měl bůh Chac na starosti, měl nejspíš v těch dobách doslova životodárnou sílu. Všudypřítomnost boha deště Chaca na veškerých uxmalských stavbách lze možná dobře vysvětlit zdejším nedostatkem vody. Na rozdíl od jiných mayských sídlišť na Yucatánu nemá Uxmal v okolí žádné cenoty, žádné přírodní studně. Zdejší Mayové si tedy museli sami hloubit umělé cisterny, ve kterých by mohli jímat a zachycovat onu velmi potřebou a vzácnou tekutinu.
Nemůžu si neodpustit vás dvěma větami seznámit s pověstí, která se ke Kouzelníkově pyramidě váže. Jakási čarodějka, tedy nikoli kouzelník, se rozhodla sedět na vejci, ze kterého se posléze vyklubal trpaslík. Aby se mohl stát králem, musela mu čarodějka dopomoci k tomu, aby za jedinou noc postavil pyramidu a vyhrál tak soutěž nad stávajícím vládcem a panovníkem. Kolik to je vět? Dobře, máte pravdu. Jsou to dvě souvětí. Tehdy byla asi Kouzelníkova pyramida znatelně menší, protože se tvrdí, že uvnitř sebe ukrývá pět svých menších předchůdkyň. Proč pět, když Uxmal znamená "třikrát", to opravdu netuším. Mayové počítat, jak víme, uměli dobře. Možná ale měli špatnou paměť. A nebo si při třetí přestavbě mysleli, že žádná další už nebude?
obrázek Palác jeptišek v Uxmalu se rozkládá okolo čtvercového náměstí
Uxmal a jeho stavby nás opravdu nadchnou. Třeba hned vedle Kouzelníkovy pyramidy Palác jeptišek, který pojmenovali Španělé podle toho, že jim malé místnosti paláce připomínaly klášterní cely. Přicházíme na veliké čtvercové náměstí, po jehož ploše se plazí nějací kamenní hadi. Cestou sem skoro zakopneme o živé plazy, o párek leguánů. Není to tu poprvé ani naposled, narazíme tu na ně ještě několikrát. Kolem čtvercového náměstí na všech čtyřech stranách stojí kamennými reliéfy a mozaikami překrásně zdobené budovy, táhnoucí se po celé šířce jednotlivých stran tohoto prostranství. K některým částem paláce vedou do vyvýšených pater širokánská schodiště, na jedné straně dokonce přes celou šířku náměstí. Tohle prostranství uprostřed kamenných paláců působí opravdu impozantně.
obrázek Do takového kruhu se mayští hráči peloty museli strefit lokty, koleny, nebo vrtěním boků
Od krásného a rozlehlého Paláce jeptišek procházíme přes veliké hřiště na pelotu, což je prastará mayská míčová hra. Tahle hra se současnou hrou, která se také jmenuje pelota a která pochází z Baskicka, nemá absolutně nic společného. Nejenom proto by se tedy pro mayskou hru měl používat správnější aztécký výraz tlachtli. Ale my pořád mluvíme o pelotě a hřišti na pelotu, a to podle Španělů, kteří asi jinou míčovou hru neznali. Já se toho názvu budu tedy držet taky. Podobné hřiště jsme viděli už v Tule a ještě uvidíme na naší cestě mnohá další, jak nás ujišťuje Ivča.
Hřiště na pelotu má tvar velkého písmene "I". Tohle hřiště tady v Uxmalu patří k těm větším. Je dlouhé přes padesát metrů. Ve střední části má hřiště po obou stranách široký svažitý stupeň ukončený prakticky svislou zdí. Na ní se nacházejí dva nevelké kamenné kruhy, které jinde, na jiných hřištích, mohly být třeba i ze dřeva. Způsob hry a pravidla téhle mayské hry dnes nikdo nezná přesně, ale přece jen se o ní něco ví. Pelotu hrály proti sobě dva týmy zdatných a silných hráčů s malým kaučukovým a zřejmě dost těžkým míčem. Jedním ze způsobů, jak docílit bodů, či branky, bylo prohození míče skrze onen malý kruh upevněný na straně hřiště. Míč přitom ovšem nikdo nesměl vzít do ruky, ani odehrát nohou. Hráči, patřičně vybavení různými chrániči, ho mohli odrážet pouze pomocí loktů, ramen, boků, možná ještě kolen. Když tu tak procházím tímhle hřištěm a vidím jeho rozměry, a ten relativně malý kroužek na zdi, není mi vůbec jasné, jak Mayové dokázali na takovém hřišti vrtět svými boky, aby vůbec mohli těžký míč někam odehrát. Natožpak aby se strefili do maličkého otvoru tamhle daleko a vysoko na zdi! Neuvěřitelné! To museli hrát jako o život. A vlastně oni o život nejspíš hráli. Zejména za Aztéků, kteří od Mayů tuhle hru převzali, byl tým poražených po ukončení zápasu obvykle obětován bohům. Hra tak obvykle končila krvavým divadlem ještě na samotném hřišti. Historici se ale dodnes přou, jestli naopak za odměnu nebylo obětováno vítězné družstvo, což jim mělo být prokazováno jakožto pocta vítězům. Kdo ví. Možná se to v různých dobách měnilo, a také mohla hra mít různé varianty.
obrázek Na uxmalskou velkou pyramidou můžeme nahoru, výhled je z jejího vrcholu nádherný
Za hřištěm vystoupáme na velkou pyramidu. Samozřejmě po dost strmém schodišti, kde je rozhodně dobře se přidržovat rukama. Každý ze schodů je hodně úzký, a snad užší, než vyšší.
obrázek Půvabná Kouzelníkova pyramida na pozadí modré oblohy a zelené selvy
Nahoru na tuhle pyramidu se může, sem je to dovoleno. Na jejím vrcholu není žádný velký chrám, i když nějaké Chacovy masky tu nechybí. Nahoře na velké uxmalské pyramidě je nevelká plochá terasa, odkud je nádherný rozhled na celý mayský Uxmal pod námi. A taky ještě o moc dál. Dál do oné rozlehlé yucatánské roviny. Nad její temně zelenou a do široka a daleka se rozprostírající selvou, nad tím obrovským křovinatým pralesem, ční jako hrdý monument navzdory nepřízni Času i Osudu půvabná Kouzelníkova pyramida. Je to opravdu výjimečný a naprosto neskutečný zážitek, jak se kouzelná pyramida vypíná a rozsvěcuje v odpoledním slunci na pozadí střetu modré a zelené barvy yucatánské oblohy a džungle. Civím tu před sebe hodně dlouho, a nějak se nemůžu té nádhery nabažit. Ani mi tady nevadí, že jako největší a nejznámější z puuckých lokalit je Uxmal také ze všech nejnavštěvovanější. Ta neskonalá krása a nádhera, kterou před sebou z velké pyramidy vidím, mi dává snad nějakou čarodějnou moc všechny ty další turisty kolem sebe, kteří sem přijeli ze všech koutů světa, nevnímat a nevidět.
obrázek Při pohledu z velké uxmalské pyramidy máme před sebou hřiště na pelotu, za ním Palác jeptišek, a vpravo Kouzelníkovu pyramidu
Rozhled z téhle velké uxmalské pyramidy je vskutku vynikající. Vlevo vidíme Holubník, což je zřícenina paláce pojmenovaného podle neobyčejně zdobeného střešního hřebenu. Před námi dole je hřiště na pelotu. Je teď skvěle vidět jeho typický tvar. Za ním pak vidíme Palác jeptišek i s čtvercovým nádvořím, nezaměnitelná oblá Kouzelníkova pyramida je mírně napravo od něho. Další palác, tentokrát Palác guvernéra, vidíme od nás hodně vpravo. Má velmi krásné a výrazně zdobené průčelí. Za Palácem guvernéra, či spíše trochu pod ním, vidíme ještě menší Želví dům. Okolo všech těchhle staveb ještě budeme v Uxmalu procházet a všechny si je prohlédneme pěkně zblízka. A jak se tak seshora rozhlížím a nikoho nevnímám, všichni naši už jsou zase dávno dole pod pyramidou. Jen Líba na mě hartusí, ať sebou koukám hodit, že Ivča i všichni ostatní už jsou pryč.
A úplně nakonec nás ještě Ivča zatáhne trochu stranou do okrajové části uxmalského areálu. Byla to odbočka speciálně pro dámy. Pod nevelkým přístřeškem tu bylo něco jako výstava mayských pískovcových sošek pánských údů. Všechny přítomné dámy si tu zavzdychaly, jaké že jsou všechny veliké a tvrdé jako kámen. Procházíme ještě nějakými křovinami a posléze se kolem menší Pyramidy Staré ženy dostáváme zpátky z druhé strany ke Kouzelníkově pyramidě. Ale to už celí nadšení z nevšedního zážitku kouzelníkův čarokrásný Uxmal opouštíme. A možná je spíš kouzelný, než kouzelníkův, protože nám doslova učaroval. Kouzelníkova pyramida a nádherný výhled shora z velké pyramidy, to je něco, co si poté promítám před očima ještě dlouho. Na něco takového může člověk jen těžko úplně zapomenout.

<<  Zase karneval, tentokrát v Méridě  >>

Necelé následující dvě hodiny, po které trvala jízda Armandovým autobusem do Méridy, zcela slabošsky opět prospím. Příjezd do města a zvlášť do našeho hotelu je komplikovaný. V Méridě se totiž zrovna dneska koná karneval. Průvod jako z udělání prochází právě hlavní ulicí, na které se nachází i náš hotel. Všude jsou tu uzávěry, zábrany, mobilní ploty a zátarasy, všude houkají a blikají policejní auta, skoro jako někde na diskotéce. A nebo na karnevalu? Armandovi s průjezdem Méridou pomohou i samotní policisté, když mu ukáží a vysvětlí, kudy to bude nejlépe průjezdné.
obrázek 60. ulice v Méridě po karnevalovém průvodu, fotografovaná už uklizená na druhý den ráno
Přes všechno to složité kličkování jednosměrkami a policejními uzávěrami se nakonec k hotelu úspěšně dostáváme. Stojí na 60. ulici na rohu něco přes kilometr od hlavního náměstí.
Večer, už za tmy, vyrážíme do města na procházku. K náměstí to sice není pár kroků, ale rozhodně zase ne nijak daleko. Musíme jít přímo po hlavní 60. ulici, která náměstím prochází a je to přes několik bloků.
obrázek Vstupní portál paláce rodiny Montejů na meridském Zócalu
obrázek Budova Yucatánské univerzity příštího dne za svítání
Procházíme tak kolem některých velkých moderních hotelů, kolem několika parků, kolem meridského divadla, i kolem Yuacatánské univerzity. Na náměstí se pak samozřejmě nachází nepostradatelná katedrála. Je docela stará, pochází až z 16. století. Na další straně náměstí vyniká růžovooranžová budova radnice s věží a hodinami, a vedle katedrály stojí historický palác rodiny Montejů s bohatou starodávnou výzdobou plastik a reliéfů. Na vstupním portálem tohoto paláce můžeme vidět sochy jednoho z Montejů, zakladatele Méridy, jak stojí na hlavách poražených Mayů. Krásné a velké budovy v Méridě svědčí o tom, že město, v němž se nacházíme, není zrovna nějaké malé městečko. Žije tu kolem tři čtvrtě miliónu obyvatel, což vzhledem k velikostem našich měst je rozhodně dost. Karnevalový průvod už v Méridě zřejmě skončil a po ulicích po něm zůstal vcelku slušný nepořádek. Všude se válejí nejen zbytky karnevalových masek, barevných konfet nebo mávátek, ale taky pet lahve, papíry, a vůbec odpadky všeho druhu. A taky jsou po celé 60. ulici kolem chodníků nataženy železné ploty, které zřejmě oddělovaly diváky od procházejícího průvodu.
Všude, především na náměstí, je ale pořád ještě spousta lidí. Davy oslavujících Mayů proudí ulicemi a křižují náměstí sem a tam. Někde jen tak posedávají, diskutují, jinde popíjejí, zpívají a veselí se. Děti křičí jako o život. Jsou tu i ty úplně nejmenší, i jen několik týdnů stará mimina. Ta jsou samozřejmě potichu, nebo nejvýše mlaskají sajíc právě z ňadra své matky mateřské mléko. Na lavičce v parku na náměstí si jeden milenecký pár vysává hlavy, druhý prochází kolem zavěšený do sebe tak pevně, že vůbec není schopen vnímat ruch pokračujícího karnevalového veselí. Naproti stařeček sedící na tribuně tiše pozoruje dovádějící mládež, jak si svůj karneval opravdu užívá, a možná jim tak trochu závidí jejich veselí a jejich mládí. Vedle něho mayská stařenka, která k němu asi nepatří, znuděně kouše do nějaké mexické laskominky, kterou si zakoupila u jednoho z nesčetných stánků lemujících 60. ulici i park na náměstí. Náměstí tu pochopitelně říkají Zócalo, stejně jako, jak už víme, mnoha jiným náměstím po celém Mexiku.
Při večeři v baru a restauraci La Parranda na 60. ulici nás obsluhují typičtí kulatí mayští Indiáni. Jméno hospody, které znamená kapela, tlupa, nebo hromada, vystihuje tuhle restauraci ve všech třech významech naprosto dokonale. Je tu hromada lidí, přeplněno, těžko sháníme místo. Nakonec se uchytíme v horním patře. Je tu několik menších i větších tlup turistů, z různých koutů světa, a hučí to tady jako v úle. Do toho hraje živá hudba, kterou se neúspěšně snaží přeřvat televize,
obrázek Líba pod plastickými obrazy hospody La Parranda v Méridě
v níž zrovna vysílají naprosto příšerný program. Připadá mi jako Genzer a Suchánek v kostýmech Nšoči a Rybanny. Jsme ale mezi Indiány, tak se asi není čemu divit. A to jsem ještě docela imunní k úděsným barevným plastickým obrazům vystupujících ze zdí okolo nás, ze kterých by citlivější člověk mohl dostat za chvíli psotník. Natolik jsem rozhozem tím karnevalovým ruchem i řevem barev i hluku v téhle hospodě, že ani pořádně nevnímám, co si objednávám, a co jím. Na závěr před placením si dám ještě jahodové daiquiri. Vlastně dvě. Nějak to přesně nevyšlo s počtem a s objednávkou, a tak na mě zbylo jedno navíc. A já takovouhle tečku klidně dvakrát můžu. Barevně tenhle nápoj k hospodě La Parranda ladí dokonale. Mayové si prostě na pestré barvy potrpí.
A pak už se mi chce spát. Vracíme se tedy do našeho hotelu. Jmenuje se Trinidad Galería a svým interiérem opravdu připomíná nějakou galerii. Šmrcnutou ovšem lehce muzeem a silně starožitnictvím, které si v některých případech možná nezadá s vetešnictvím. Ve svých zákoutích všelijakých chodbiček a průchodů ale hotel skrývá i spoustu živé zeleně. Zrovna přede dveřmi našeho přízemního pokoje je nevelké prostranství s jedním vzrostlým stromem dosahujícím svou korunou kamsi nad střechy. Jsou tu ale i další zelené rostliny, keře, nebo stromky v květináčích. Společně s bílými sloupy jako odněkud z antiky vidíme kromě zeleně také množství všelikých váz, amfor, váziček, dóz, soch i sošek a dalších rádoby starožitných kousků,
obrázek Jedno ze zákoutí uvnitř méridského hotelu Trinidad Galería
jako je kupříkladu úplně rezavý mlýnek na bůhvíco, oprýskaný dřevěný kůň, busta jakéhosi revolucionáře, těžký litinový stolek, jiné a různorodé starožitné kousky nábytku, a kdovíco ještě. Pokud ovšem pohlédnete nahoru do zavřeného a černou železnou mříži zcela obehnaného prvního patra, připadáte si tu jako někde v americkém vězení. Jako byste se rázem ocitli někde v Sing Singu. Pokud podivnými zákoutími hotelu Trinidad Galería bloudíte dostatečně dlouho, narazíte i na bazén. V tomhle starém domě působí překvapivě a docela příjemně. Je celkem čistý, nasvícený, a teď večer tu není ani noha. Uvažuju, že bych se před spaním zlehka namočil, nakonec se ale do bazénu nesmočí ani moje noha. Samotnému se mi tu být nechce a Líbu do bazénu lákám sice dost dlouho, leč marně. Ostatní už nejspíš dávno spí. Půjdu tedy do postele taky. Bez bazénu.

<<  Den osmý, studniční, 23. února  >>
<<  Ranní pokarnevalová Mérida  >>

Nekompromisní budík z mobilu mě vzbudí ještě před šestou ráno. Tentokrát jsem spal opravdu dobře. Nejspíš to bude díky dobré večeři a těm dvěma daiquiri po ní. Protože Méridu jsme včera viděli jen za tmy, jsem rozhodnut se teď ráno znovu projít po 60. ulici směrem k náměstí, abych si mohl ještě alespoň něco z Méridy vyfotit. Líba je rozespalá, jí se na procházku nechce, a tak jdu sám. Dostávám jen za úkol, abych někde koupil vodu a jogurty.
obrázek Do ulic Méridy ranní sluníčko proniká jen pomalu
Vyrážím asi o půl sedmé. Moc času nemám, za hodinu už bychom měli s Armandem odjíždět. Ulice je už po včerejším karnevalu z nejhoršího uklizená. Bar La Parranda má staženou roletu. Pravý opak včerejšího večera. Teď je tu ticho jako v katedrále. Sluníčko se jen nedávno vyhouplo nad obzor, moc světla v ulici ani na náměstí není, ale přece jen se dá fotit o něco lépe, než včera večer za tmy.
obrázek Upracovaní prodavači ráno po karnevalu dlouho spí
Na náměstí tedy rychle udělám pár fotografií. Zachytím si katedrálu, krásný palác Montejů, radnici a taky univerzitu, nezapomenu ale ani na méridské divadlo. Po včerejším karnevalu je teď město úplně ztichlé. Někteří prodavači na lehátkách přímo u svých stánků ještě vyspávají včerejší bujarou a dlouhou noc. Jiní už jsou vzhůru a čtou si ranní noviny, zatímco další Mayové spěchají do práce. Pěšky, auty, i na kolech. I já už musím spěchat. Cestou zpátky ještě plním v malém obchůdku svůj úkol a kupuju pro nás jogurty a balenou vodu.
Podobný obraz města vidím z oken Armandova autobusu, když z Méridy odjíždíme ulicí Paseo de Montejo. To je jedna z nejbohatších méridských ulic s mnoha vilami zdejších bohatých plantážníků. Kolem ulice i v jejím středu jsou tribuny a mezi nimi desítky či snad stovky prodejních stánků. I to je zřejmě pozůstatek včerejšího karnevalového veselí. Kvůli tribunám a stánkům teď ani ty vily méridských milionářů a zbohatlíků nejdou fotografovat. Následující cestu, protože jsem opravdu nějaký nedospalý, si můžu spokojeně zdřímnout. A opravdu ji z větší části prospím. Asi mám nějakou mexickou spavou nemoc, nebo co.

<<  Chichén Itzá je Kukulcánovo  >>

Do dalšího města starých Mayů, do Chichén Iztá, přijíždíme ještě před desátou. Tedy ještě v době, kdy tu prozatím není znát invaze turistů z nedalekého turistického centra Cancúnu. Ano, jsme už spíše na východní části Yucatánu. Blížíme se k tomu opravdovému a nefalšovanému Karibiku. Cancún už není odtud příliš daleko, jen něco přes sto kilometrů. A není daleko ani odjinud, pro ty nejmovitější je prakticky hned za historickým areálem Chichén Itzá k dispozici malé letiště. Turistů z Cancúnu tu s postupujícím časem bude rychle přibývat. Ani liduprázdno ale takhle nevypadá, lidí je tu dost už teď. Tak se nikde zbytečně nezdržujme a hurá dovnitř.
obrázek Naše první kroky po Chichén Itzá, v pozadí Chrám jaguárů a část hřiště na pelotu
Město Chichén Itzá, či jak ho kdysi přejmenoval Jan Werich na Čičenice, bylo založeno pravděpodobně někdy v 5. či 6. století našeho letopočtu. A podobně jako třeba Uxmal bylo i tohle město opuštěno ještě dávno a dávno před příchodem španělských dobyvatelů. Tím pádem zůstalo uchráněno a schováno uprostřed džungle, z níž bylo vysvobozeno až na počátku dvacátého století. Po svém založení začalo město Chichén Itzá prožívat svůj první rozkvět, nicméně po zhruba čtvrt tisíciletí je Mayi zase opuštěno. Ale mayský národ Itzá, jak se začalo zdejším Mayům říkat, se do města ještě jednou vrátil. Osídluje město znovu před začátkem druhého tisíciletí. Necelá dvě století poté dosahuje Chichén Itzá nebývalého rozmachu a slávy. To když se tu objevili válečníci Toltékové. Už víme z toltécké Tuly, že je sem mohl přivést vládce Toltéků ztotožňovaný z opeřeným hadem Quetzalcoatlem. Na tři celá následující století se pak Chichén Itzá stává hlavním městem Mayů a jejich poutním střediskem. V této době tu žije téměř čtvrt miliónu lidí. Kromě vlivu Toltéků je v Chichén Itzá zřejmý i puucký styl, ale není zdaleka tolik všudypřítomný a patrný, jako v klasických puuckých městech, kde jsme byli včera. Celý zdejší archeologický areál je velice rozlehlý. Jeho součástí je mnoho historicky významných a krásných staveb. Procházíme postupně mezi jednotlivými budovami a paláci. Kolem některých cest tu je rozloženo mnoho stánků se suvenýry. Turisté, zejména ti američtí, tu jistě utratí za tyhle věci spousty svých dolarů. A tomu samozřejmě nemalá nabídka a počet prodejců plně odpovídá. Nedaleko za námi už také vidíme, jak se začíná areál od vstupní části turisty postupně zaplňovat. Začínají sem proudit davy lidí.
obrázek Jeden z mnoha možných pohledů na Kukulcánovu pyramidu, neboli na El Castillo
Nejvýraznější stavbou v Chichén Itzá je na širokém volném prostranství důstojně stojící mytická Kukulcánova pyramida. Španělé ji nazvali El Castillo, čili zámek, hrad nebo věž. Nádherná a majestátní devítistupňová stavba je jedna z nejznámějších mayských památek. Nechybí snad na žádném prospektu cestovních kanceláří, které vás chtějí na cestu do Mexika a na Yucatán nalákat. Uvnitř sebe Kukulcánova pyramida ukrývá ještě jednu vnitřní a starší pyramidu s červeným jaguářím trůnem. Při čtvercové základně s hranou asi 55 metrů je Kukulcánova pyramida zhruba 30 metrů vysoká.
obrázek Severní schodiště Kukulcánovy pyramidy
Tohle číslo se mi samo o sobě nezdá velké, ale i tak si připadám pod schodištěm El Castilla jako nějaký trpaslík, nebo jako když mravenec stane před velikou horou. Zvláštní pocit.
Schody vedou nahoru po všech čtyřech stranách pyramidy, a tvrdí se, že jsou orientována přesně do čtyř světových stran. Ani na jedno ze všech čtyř schodišť Kukulcánovy pyramidy se dnes nesmí, i když tomu tak dříve nebývalo. Přesto na jednom, na tom hlavním schodišti, vidím kohosi slézat dolů. Není to turista, ale přesto má se schodištěm docela potíže, musí se často opřít rukou, a chvílemi jako by lezl po čtyřech. Určitě výstup nahoru i sestup zpátky nebude nic snadného. Počet všech schodů na všech čtyřech schodištích společně s tím posledním stupněm při vstupu do horního Kukulcánova chrámu dává nám všem poněkud povědomé a známé číslo 365. Díváme se tu na kamenné zábradlí u hlavního severního schodiště, které jediné se tím liší od ostatních. To jediné totiž symbolizuje hadí těla zakončená hlavou, samozřejmě taky hadí, dole u země. Tvrdí se, že za jarní a podzimní rovnodennosti na zábradlí vrhá pyramida stín takovým způsobem, že při slunci postupujícím po obloze se zdá, jako by had, symbol plodnosti, lezl z horního chrámu dolů do země, aby jí oplodnil. Teď ale rovnodennost není, 21. března bude až za měsíc. Obloha je navíc docela zatažená, a když se náhodou sluníčko na chvíli z mraků prodere a shlédne k nám dolů, je tak vysoko, že Kukulcánova pyramida ani její schodiště žádný stín nikam vrhat nemůže.
obrázek Nekonečná sloupořadí kolem Chrámu válečníků
Následně v severní části Chichén Itzá obdivujeme Chrám válečníků. Je to ve skutečnosti nižší, ale co do šířky trochu rozměrnější pyramida, kolem které jsou stovky, ne-li tisíce sloupů. Hned si vzpomenu na sloupořadí a množství sloupů Spáleného paláce, které jsem viděl v Tule. Je to neklamné znamení vlivů Toltéků na stavitele Chichén Itzá. Právě Toltékové si velmi potrpěli na stavbu rozsáhlých dřevěných staveb podpíraných kamennými sloupy. Dřevo z těch dávných dob pochopitelně dávno pohltila džungle. Pouze kamenná sloupořadí, a je jich tu hned několik, tady zůstala. Je naprosto fascinující těmi nekonečnými sloupořadími procházet, bloudit, a schovávat se tu. Něco takového nezažijete ani na lázeňských kolonádách. V dobách Mayů byly na sloupech položeny střechy, a do široka rozlehlý vnitřní prostor takové sloupové síně umožňoval, aby se pod střechou chrámu shromáždilo velké množství lidí. V mayském respektive toltéckém stavitelství to představovalo značný pokrok oproti dřívějším prostorám zastřešených pouze klenbou. Rozměry takových místností nutně musely být a také byly mnohonásobně menší, stejně jako počet lidí, kteří se do takových chrámu vměstnali.
obrázek Zeď lebek ani dnes nepůsobí na člověka příjemně
Od Chrámu válečníků nás Ivča zavede na druhou stranu areálu k několika drobnějším stavbám. Například k Tzompantli, čili Zdi lebek. Tahle drobnější nevysoká stavba sloužila jako oltář, kde byly vystavovány hlavy rituálních obětí. Taky proto jsou zřejmě postranní zdi "vyzdobeny" lebkami, některé dokonce vypadají jako napíchané na kůlech. Pak nás Ivča vede ke Chrámu jaguárů s opravdovým kamenným jaguárem střežícím vchod do vnitřních prostor. Opodál jsou zase mayské lázně, prý bývaly parní. A následují další drobnější budovy či stavby, jejichž účel není v mých silách si zapamatovat. Většina těchto staveb oplývá bohatou reliéfní výzdobou. Nejčastější jsou symboly jaguárů, orlů nebo hadů, mnohdy požírajících lidská srdce.
obrázek Na velikém hřišti peloty v Chichén Itzá
Procházíme tu pak taky hřištěm na pelotu. Je obrovské. Na délku měří přibližně 150 metrů a je prý největší v celé Střední Americe. Zdobené je plastikami znázorňující různé výjevy ze hry. Nedaleko hřiště se mi taky podaří zajímavý a neobyčejný snímek. Nad zdí s lebkami se mi podaří najít leguána sedícího přímo na kamenné hlavě svého plazího příbuzného.
obrázek Živý jako zkamenělý a kamenný jako živý
Živý a kamenný had! Jako by mi to symbolizovalo živou současnost a už dávno zapomenou a strnulou minulost. Jsem na ten snímek docela pyšný, i když moc dobře vím, že při troše času a šplhání po zdích a kamenech by se dal určitě pořídit mnohem a mnohem lepší. Pokud by ovšem zatím plachá živá současnost pána leguána postála na místě a neráčila uprchnout někam do houští okolní džungle.
Nežli se teď ze severní části Chichén Itzá dostaneme k té jižní, projdeme ještě desítkami stánků se suvenýry, kde si ale nic vybrat nedokážeme, k Posvátné cenotě. Ta je až úplně nejseverněji v celém areálu Chichén Itzá. Teď nebudu zabíhat do podrobností, nechám si to až na další kapitoly. O cenotách tady, i jinde na Yucatánu, ještě řeč bude. Dostaneme se k nim hned v následující kapitole.
V jižní části Chichén Itzá, na druhé straně od Kukulcánovy pyramidy, je pak jednou z nejzajímavějších staveb Observatoř, jinak zvaná též El Caracol, neboli Šnek. Ten název pochází od Španělů kvůli tvaru vnitřního schodiště. Je ovšem otázkou, jestli se opravdu jedná o mayskou observatoř, o místo, odkud Mayové pozorovali hvězdnou oblohu.
obrázek Stojí Líba před opravdovou mayskou hvězdárnou?
Kdoví, ale možná právě odtud si mohli přesně vypozorovat a vypočítat svůj optický úkaz na Kukulcánově pyramidě. A pokud mayští kněží z téhle kopule podle postavení hvězd a planet určovali začátky konání oslav a rituálů, nebo vhodný čas na setbu i začátek sklizně kukuřice, pokud Mayové opravdu takhle Observatoř používali, asi se jedná o nejstarší známou hvězdárnu na světě. Možná však jde opět jen o název, který byl kruhové stavbě přisouzen pro její velmi nápadnou podobnost s kopulemi skutečných dnešních hvězdáren. Nejsem z toho příliš moudrý. Ať se člověk podívá, kam se podívá, všude se tvrdí něco jiného. Každopádně je to zajímavé a jedinečné místo. Pochází zřejmě z toltéckého období, protože Mayové samotní údajně kruhové budovy nestavěli. Nahoru k Observatoři se dnes už také nesmí. Nezbývá, než abychom šli dál.
V Chichén Itzá také vidíme Kláštěr jeptišek, původním určením palác vládnoucí šlechty. Kromě toho i kostel, tržnici, a další a další zajímavé stavby. Hrobka velekněze je zajímavá malá pyramida, podobná té Kukulcánově.
obrázek S postupujícím časem je v Chichén Itzá stále více turistů, tedy i tady u kostela, jak se právě téhle mayské budově říká
Na první pohled vypadá tak trochu jako její zmenšený model. A to včetně symbolů hadů plazících se dolů podél schodiště. Bohužel se v Chichén Itzá nesmí nahoru ani na jednu jedinou stavbu, ani na jediné schodiště. V tomto směru byl Uxmal mnohem přívětivější. Nicméně při pohledu na ty davy uřvaných a bezohledných turistů, kterých je už teď v Chichén Itzá víc než dost, se zase tak moc nedivím. To množství turistů a prodejců suvenýrů mi tady poněkud kazí dojem z tohohle jinak opravdu hezkého místa. Možná i proto mě, a myslím ani Líbu, tohle místo neuchvátilo tolik, jako třeba Teotihuacán, nebo Uxmal. A to přesto, že Chrám Kukulcána lze bez nadsázky považovat za jednu z nejkrásnějších a nejúžasnějších pyramid světa. Teď kolem poledne, kdy my už odcházíme, je to v Chichén Itzá už opravdu hlava na hlavě. Či spíše Amík na Amíkovi. Američané tu jsou všichni většinou na celodenním výletu z Cancúnské Riviéry. My jsme to přece jen měli trochu lepší, že nás Ivča ráno honila na brzký odjezd. Teď odpoledne, až odjedeme, to tu ještě zhoustne.

<<  Cenoty aneb studny, nádrže a obětiště  >>

V průběhu procházky areálem Chichén Itzá, jak jsem se v minulé kapitole byl zmínil, jsme prošli též na severní stranu areálu k Posvátné cenotě, jedné ze dvou, které se v Chichén Itzá nacházejí. Píšu sice prošli, ale spíš jsme se museli prodírat mezi nesčetnými stánkaři
obrázek Chtěla bys hezké šatečky nebo půjdeme raději k cenotě?
a prodejci suvenýrů. Tu druhou cenotu jsme na vlastní oči neviděli, přestože jsme byli blízko ní. Byla zarostlá hustým křovím a příliš blízko k ní nebylo radno chodit kvůli nebezpečnému terénu okolo. Důrazně nás před tím varovalo několik provazů, dřevěných zábran, a ještě také primitivní zábradlí z několika větví. Taky jsem vlastně v minulé kapitole víceméně slíbil, že tahle další bude o cenotách. Vidíte, slib tedy plním.
Cenoty jsou pověstné mayské studně. Už jsme o nich slyšeli mnohé. Třeba to, že všude je Mayové využívali jako zásobárnu vody, nebo že zrovna v Uxmalu ani v jeho v okolí žádné nejsou, a proto si tamní Mayové museli sami umělé cisterny vyhloubit, aby tam vůbec nějakou vodu měli. Na Yucatánu a i jinde na území Mayů, je jinak cenot mnoho. Jejich původ není úplně jasný. Kromě obvyklých krasových jevů souvisejících s rozpouštěním vápence nebo propadem stropů jeskynních systémů s tím má pravděpodobně co dělat i dávný pád obrovského meteoritu, který dopadl nedaleko Yucatánu. Toho, o kterém se předpokládá, že má rovněž na svědomí vyhynutí dinosaurů. Tyhle souvislosti mi moc jasné nejsou, ale předpokladů a teorií vedoucích k tomuto závěru se dá najít mnoho. Každopádně cenoty jsou přírodní krasové útvary, propasti ve vápencovém krasu, do kterých se přirozeně jímá dešťová voda. Pro mayský lid měly v suché okolní selvě opravdu životodárný význam, a oni je proto pochopitelně měli za posvátné. Mayové jim proto přinášeli dary a vhazovali do svých studní oběti. Házeli do nich všechno možné. Většinou to byly nějaké cenné a obřadní předměty, zlaté ozdoby, měděné šperky, kopí, sošky, předměty z pryskyřice, míče na pelotu, ale i textilie či košíky, vázy nebo hrnce. Zkrátka cokoli, o čem si mysleli, že by bohům mohlo udělat dobře. A samozřejmě shazovali dolů i oběti zvířecí nebo nejlépe lidské. Počínaje lidskými hlavami, přes zaživa z lidských těl vyrvaná srdce, a celými člověky, nejlépe dětmi, konče. Ty usmíří deštivého boha Chaca asi úplně nejlépe a dají mu větší moc a sílu.
Posvátnou cenotu, nazývanou též Studnou obětí, přírodní krasovou vodní nádrž v Chichén Itzá, můžeme obejít zhruba z jedné poloviny jejího obvodu. U cenoty vidíme i zříceniny jakési stavby, snad prý to bývalo něco jako sauna. Na druhé polovině obvodu cenoty je terén zcela nepřístupný. Stojíme-li někde na okraji, musíme si dávat moc dobrý pozor,
obrázek Další oběť Posvátné cenoty v Chichén Itzá?
abychom ze sebe neudělali mayskou oběť a neskončili v temné vodě asi pětadvacet metrů pod námi. Jáma cenoty vypadá opravdu hluboká. Je zhruba kruhového půdorysu a její průměr může být kolem šedesáti metrů.
Tahle studna byla zvláště uctívána jako domov boha dešťů Chaca. Předpokládá se, že do ní bylo shozeno mnoho lidských obětí. Nesloužila prý výjimečně jako zásobárna vody. Pravděpodobně i proto, že poblíž se nachází ještě druhá podobná cisterna. Svého času, nedlouho po objevení mayských sídlišť na Yucatánu, když došlo k jejich osvobození ze sevření okolní džungle, se spustil hon na mayské poklady. V té době také začal překotný "výlov" předmětů a pozůstatků ze dna téhle Posvátné cenoty. Zpočátku se jednalo jen o bezuzdné plenění, které se teprve mnohem později změnilo na nějaký smysluplný a odborný archeologický výzkum. Jakési bagry a mechanizované lopaty z počátků "výzkumů" Posvátné cenoty jsme mohli vidět u vrátnice do areálu Chichén Itzá, kde jsme si při našem příchodu do areálu kupovali vstupenky.
Tvrdí se, že jako lidské oběti tu byly obětovány především panny. Tuhle smyšlenku dali do oběhu španělští dobyvatelé, kteří se některých obětních obřadů a rituálů sami zúčastnili a viděli vrhat se dolů mnoho dětí obtěžkaných spoustou zlatých a cenných ozdob a šperků. Seriózní průzkum však říká, že nejčastěji byli Posvátné cenotě obětováni malí chlapci. Ale nacházejí se i pozůstatky dospělých, takže ani takové oběti z řad Mayů nebyly v dávných mayských dobách ničím neobvyklým. Děti však jednoznačně převažují. Dospělých žen bylo mezi oběťmi naopak zjištěno nejméně. Někteří Mayové zřejmě podstupovali své oběti zcela dobrovolně. Bylo totiž tehdy považováno za čest být obětován bohům. Jiní však zřejmě byli dolů nemilosrdně shazováni, leckdy po předcházejícím krvavém obřadním rituálu.

<<  Poprask pod krápníky cenoty X'Keken  >>

Po opuštění areálu Chichén Itzá nás čeká ještě jedna cenota. Nejprve se ale o slovo hlásí náš vyhladovělý žaludek. Zastavujeme na oběd v restauraci Mayaland, která patří k velkému hotelovému komplexu v bezprostředním sousedství mayských staveb Chichén Itzá. Není to nic moc. Jen taková rychlá vývařovna, postavená s cílem nakrmit co největší množství turistů v co nejkratším čase s co možná největším výdělkem. Já bych tenhle velkobufet nejraději pojmenoval "U Lakomce". Mám na talíři dvě malé kukuřičné placičky a dva kousky vepřového, jako by vrabec šprknul. Obsluhující personál, co mi to na talíř kydnul, se tváří, jako že mi to musí stačit. Abych neměl svůj talíř tak hladově prázdný, pokusím se ještě vysomrovat trochu česnekových špaget. Úspěšně. Ale s masem na přidání mi to už neprojde. No, a ke kávě tu mají jenom ovoce. Dortík žádný. Trochu divná mexická restaurace. Nakonec přece jen něco sladkého zezadu přinesou, ale to já už mám zase tu břečku, co jí říkají kafe, dávno vypitou. A tak to sladké už ani nedojím. Jen si kousnu, abych to ochutnal, a přenechám to Líbě. Ona to dojede za mě. Když je to sladké, tak bez problémů.
Dojem mám z restaurace nevalný a to i přesto, že nám tu k obědu Mayové tančí. Na tančící pár tu civí spousta Američanů, kteří tu všude kolem nás sedí. Tanečník má kostým celý bílý, a taky bílý kloubouk. Na Maye je hrozně hubený. Jeho partnerka má bílý, ale hodně bohatě a barevně vyšívaný kroj, a na rozdíl od muže ona představu mayské lehce korpulentní krásy splňuje.
obrázek Obrázek z vesničky Dzitnup
Oba tu podivně hopsají mezi stoly, chvílemi se sklenkami na hlavě. Nejspíš v nich bude nějaká tequila, kterou pak budou prodávat hodujícím stolovníkům. Přestávám to záhy sledovat, je to spíš trapné. Zdá se mi, že každý, i ten nejhorší cirkusák, nebo i podprůměrný tanečník, by toho předvedl víc. Ale je to přesně v tom nejbrutálnějším komerčním duchu. Hlavně jakkoli uspokojit za jejich peníze Američany, kterých je tu plno. A jim to očividně stačí. Jsou divní. Já se raději věnuju svému talíři, a hledání něčeho k jídlu na něm.
obrázek Mayská obyvatelka z vesničky Dzitnup
Po obědě si v autobuse zase zdřímnu, a tak mi cesta další rychle uteče. Zastavujeme krátce nejprve ve vesničce Dzitnup, abychom si udělali představu, jak vypadá taková dnešní typická mayská yucatánská vesnice. Udělám tu několik fotografií, a hned přejíždíme k cenotě X'Keken nacházející se asi kilometr za vsí. Tahle cenota naštěstí není posvátná, a tak nám nehrozí, že by nás tu zdejší Mayové použili jako oběť pro své bohy. Cenota X'Keken nám poslouží jako ukázka typické podzemní mayské studně, a zároveň taky jako koupaliště. Plavky máme po ruce, na to nás Ivča upozorňovala již včera, abychom si je nezapomněli vzít sebou, a nehledali je pak někde na dně našich kufrů uložených hluboko v útrobách Armandova autobusu.
Než si všichni koupíme lístky, stihnu se ještě pohoupat v sedací hamace a prohlédnout si domorodce potulující se okolo, kteří si nás většinou zvědavě prohlížejí. Pak scházíme dolů po schodech do úzké štěrbiny ve skále. Průchod do cenoty je v jednom místě tak malý a nízký, že i nevelcí Mayové se tu musí sehnout. Cenota X'Keken je úplně jiná, než Posvátná cenota v Chichén Itzá. Tahle je úplně celá pod zemí, a je to regulérní vápencová jeskyně s krápníky. Nahoru se jeskyně zužuje a uprostřed jejího vrcholku zeje ve stropě nevelká díra vzhůru k obloze. Otvor sem dolů do tmy propouští jen úzký sluneční paprsek, který ani nestačí celou jeskyni dostatečně osvětlit. Proto je ještě okolo jeskyně rozmístěno několik reflektorů. Seshora visí množství krápníků, některé veliké a silné, nahoře u stropu jsou pak ty malé tenké, kterým se u nás říká brčka. A ještě dolů visí mnoho dlouhatánských kořenů stromů a rostlin, které si prodraly svou cestu vápencovým stropem jeskyně a natahují se do hloubi jeskyně ve snaze dosáhnout až na životodárnou vodu.
obrázek Všichni do plavek a rychle do vody!
Tou je pochopitelně jeskyně zaplavena, když je to dávná mayská studna. A vody je v téhle cenotě opravdu dost. Tak honem do plavek a šup do vody!
Překvapující je, že v podzemní jeskyni je docela teplo. Člověk se tu vůbec nemusí při převlékání klepat zimou. Další pozitivum je, že ani voda není zdaleka tak studená, jak jsem se byl zpočátku obával. Vydržím v ní bez problémů víc než půl hodiny, a to můžu tvrdit, že na studenou vodu mám hodně zvýšenou citlivost. Koupání je to báječné. Plavete v nádherné tyrkysově zbarvené vodě jezírka, plavete mezi siluetami černých rybiček prohánějících se kolem vás, plavete od krápníku ke krápníku, plavete z jednoho konce jeskyně k druhému. Je to, jako bychom byli v nějakém snu, nebo v nějaké pohádce.
obrázek Cenotu osvětlují kromě otvoru uprostřed ještě mihotavá světýlka reflektorů na stěnách jeskyně
Plavete a přitom zíráte kolem sebe na tu nádhernou jeskyni, na její krápníkovou výzdobu, hledíte s úžasem na hru světel a stínů po stěnách jeskyně i na vodní hladině, a civíte z podzemí malým otvorem nahoru na svět, kde je z jednoho místa vidět nádherně červeně kvetoucí strom. Prostě parádní "parada". To slovo v uvozovkách, aby bylo jasno, je španělské, a znamená přestávku či zastávku na cestě.
obrázek Tak dělej, foť, než se utopím!
Máme sebou i foťák do vody a pod vodu, tak zkoušíme něco málo vyfotit i při koupání. Díky podzemní tmě se tu ale moc fotit nedá. Blesk nemá žádnou šanci tuhle rozlehlou jeskyni osvítit. Tak můžu jen zkusit vyfotit si něco zblízka. Třeba Líbu, jak proplouvá pod krápníkem, jak se některého drží, nebo když vyleze na malou krápníkovou římsu. Fotíme se tu, plaveme si a docela hezky si to užíváme. Moc se nám tu líbí. Příjemně to mění rytmus cestování po mayském světě. Je to bezva nápad takováhle zastávka mezi městy a památkami. Navíc to je pro nás i mimořádný zážitek. Kdepak a jakpak často se může člověku stát, aby se takhle nádherně vykoupal v krápníkové jeskyni? A věřte mi, že je to paráda!
Líba ovšem tady dole v cenotě způsobí mezi Mayi, kteří tu na turisty dohlížejí a někteří jiní se i koupou, docela slušný rozruch. Neřkuli přímo poprask. Vylézá z vody o něco dřív než já, aby uklidila foťák. Jedna z mayských žen, které dohlížejí na koupající se turisty, se zničehonic na Líbu vrhne. Líba se lekne, a vůbec netuší, co se děje. Hned se ale vysvětlí, že Líbě z jejích plavek vypadlo ňadro. Mayská žena se jen snažila zachránit situaci a nacpat ho Líbě do plavek rychle zpátky.
obrázek Pohled na jeskyni cenoty X'Keken ze stativu
A culila se přitom i potom na Líbu jako mayský měsíček za úplňku. I pro ostatní mayské ženy tady v jeskyni to byla, jak se zdá, velice veselá příhoda. Těch kulaťoučkých mayských tváří rozevřených do širokánského úsměvu se na nás dívá několik.
Ale to už jsem z vody venku i já. Naše pohádková zastávka se už schyluje ke konci. Nechápu, proč příjemné věci vždycky rychle skončí, zatímco u těch méně příjemných záležitostí se člověk obvykle konce dočkat nemůže. Zdržuju odchod z cenoty trošičku i tím, že zkouším postavit svůj foťák na stativ, abych vyfotil tuhle nádhernou cenotu za použití dlouhého času poněkud lépe. Stihnu udělat jen čtyři fotky. Ta první mi ujela. To vím hned. Ale ty ostatní, jak se ale definitivně potvrdí až doma, se docela vydařily. Venku se pak ještě jednou s Líbou pohoupáme v hamace, zatímco se čeká, než se všichni vystřídají na barevné malované mayské toaletě.

<<  Do třetice fiesta, tentokrát ve Valladolidu  >>

Od cenoty X'Keken jsme ve Valladolidu, menším asi padesátitisícovém městě, za pár minut. Je to nedaleko. Ubytováváme se v příjemném hotelu San Clemente v samém v rohu náměstí. Líba vyhlašuje akci "velké prádlo" a se slovy "Už nemáme co na sebe, přece tu nebudeme chodit jako čuníci!" se s vehemencí jí vlastní pouští do praní. První přichází na řadu batoh, který Líbu pravděpodobně k celé téhle prací smršti vyprovokoval. To když si ráno v autobuse dovolil nasáknout jejím vytékajícím opalovacím olejem. Ten samozřejmě z batohu pouští docela blbě, a jak tu tak Líba nad tím dokolečka lamentuje, já raději vyklízím pozice a vyrážím ven na obchůzku a obhlídku valladolidského Zócala.
obrázek Vstupní portál katedrály ve Valladolidu
Tohle náměstí se podobná jiným mexickým náměstím jako levá ruka pravé. I tohle náměstí je čtvercové, u ono má uprostřed park, i tady je na náměstí katedrála a radnice. Katedrála vypínající své věže vzhůru naproti hotelu vypadá impozantně, leč zevnitř působí velice stroze. Její téměř neexistující výzdoba vůbec nekoresponduje s její velikostí. Přecházím k radnici. Procházím chodbou s podezřele revolučně příšernými obrázky, které se zřejmě váží k mayské rebelii proti španělskému útisku, což začalo zhruba v polovině 19. století. Jak jinak, pro Maye tahle revoluce skončila tragickým vyhlazením téměř poloviny jejich yucatánské populace. Nutno však dodat, že stále pokračujícího vítězného tažení prý Mayové zanechali až na znamení boha Chaca v podobě hejna kobylek, kdy odešli domů věnovat se svým políčkům a úrodě, aby si svého Chaca nerozzlobili a on se jim neodměnil ničivým suchem a neúrodou.
Jinak Valladolid je známý mimo jiné i tím, že tu zemřel objevitel amerického kontinentu Kryštof Kolumbus. Byl zde i krátce pohřbený, než Španělé rozhodli, že odtud jeho ostatky odvezou. Ale protože to možná někdo popletl, možná to někdo chtěl poplést, tak se dnes neví, kam a kdy a čí ostatky byly vlastně převezeny.
obrázek Před radnicí se chystá fiesta
Proto je dnes hrobů Kryštofa Kolumba na světě povícero. Přitom nikdo neví, kde přesně chudák Kolumbus leží a kde spočinuly jeho kosti.
Z prvního patra valladolidské radnice mám jakýs takýs rozhled na náměstí. Na jednom konci je tribuna, kde právě sundávají karnevalovou výzdobu. Polovina provázků opentlených barevnými praporky se už válí na zemi. Ne, počkat! Oni to nebourají. Naopak, oni to chystají! Oni ty barevné provázky teprve natahují nahoru. Asi tu bude zase nějaký karneval, nějaká fiesta, či co. No, to jsem zvědav, jak se nám přitom bude spát, když máme hotel rovnou na náměstí. Myslím však spíše na ostatní, mně to nejspíš bude docela fuk. Já, jak je o mně všeobecně známo, usnu vždycky všude.
obrázek U zdi valladolidské katedrály
Teď procházím parkem přes náměstí. Prohlédnu si tu několik stánků, kde mají spoustu všelijakých suvenýrů. A taky si se zájmem prohlížím všechna mayská děvčata i mayské stařenky poskakující u zdi katedrály. Všechny jsou ustrojené do slavnostních bílých barevně vyšívaných šatů, a postávají, pobíhají, nebo odpočívají ve stínu vysokých věží. Možná už přišly na karneval a čekají, než se na náměstí začne něco dít. Ale teď, o půl šesté, je tu ještě posvátný klid. Vracím se za Líbou do hotelu.
Velké prádlo už visí na šňůře, a tak se můžeme s Líbou znovu projít kolem náměstí. Já už vím, co tu je zajímavého a co jí mám ukázat. Projdeme také okolní uličky, kde v malých krámcích kupujeme několik suvenýrů. Když už se na Valladolid snese tma, vracíme se zpátky na hotel. Do domluvené společné večeře nám už moc času nezbývá. Přemisťujeme se tedy do restaurace, která se nachází hned naproti hotelu.
obrázek Arrachera, která ve mně probouzí posvátnou bázeň
Líba nevydrží chuť na sladké, a dává si k večeři banán s ovocem a hrozitánskou kupou šlehačky. Já řeším svůj hlad osvědčeným hovězím. Nad tou obrovskou flákotou zvanou arrachera sprásknu ruce. To je porce snad pro zvíře! Přinesli mi to na podlouhlém talíři. No jasně! Na normální, kulatý talíř, by se tohle ani nevešlo. Arrachera je však výborná, uvnitř pro mě tak akorát, krásně růžovoučká, a stejně jako už jinde, je i tahle krájená po vláknech.
obrázek Ivča si objednala slanou margaritu
K tomu dostanu trošku avokádové kaše, hrstičku syrové zeleniny, kopeček rýže a nějakou ochucenou bramboru v alobalu. Po večeři si objednáváme drink. My s Líbou protentokrát volíme kubánské mojito, zatímco Ivča si objednává oblíbenou mexickou margaritu. Než nám drink přinesou, začne se nám mezitím dveřmi z náměstí vnucovat ryčná hudba. Začíná valladolidská fiesta. Je to už třetí den po sobě, co vidíme nějaký karneval, oslavu, fiestu. Mexičané a potažmo Mayové, asi mají co oslavovat každý den. Nějaký důvod se zřejmě vždycky najde. Však my taky nikdy nehledáme dlouho důvod k napití. Určitě je to ale takhle lepší, než nudné a vylidněné náměstí, po kterém bychom se jen krátce prošli a čekala by nás brzy postel. I když odpočinek taky mít musíme a jeho potřebu nemůžeme podceňovat.
obrázek Valladolidské tanečnice po produkci
Vycházíme z hospody ven. Po náměstí už kolotají davy lidí, mnoho z nich v krásně a bohatě vyšívaných krojích. To tedy především ženy, abych byl přesný. Muži mají naopak většinou jen čistě bílé oblečení se stejně zářivě bílými klobouky. Přesně tak jsme to viděli u mayské dvojice, která nám v Chichén Itzá tančila u oběda. Ženy pak jsou načesané, namalované, vlasy jim zdobí velké spony nebo svazky květin, a jsou ověšeny spoustou korálků a jiných šperků. Před radnicí, pod těmi teď už pěkně zavěšenými ozdobami, se zpívá a tančí ostošest. Skupinky menších i větších dětí, krásně nastrojených a načesaných, se střídají s dospělými tanečníky. Někomu to jde líp, někomu hůř, jak už to tak bývá, ale nejroztomilejší pohled je na ta nejmenší děcka, pro která je tanec jen zatím takovým nepříliš koordinovaným cupitáním. I tady se kupodivu tancuje s nějakými štamprlaty na hlavě, podobně jako jsme viděli v poledne. Někteří pánové mají na hlavě i pivo. Ale přece jen při porovnání s polední šou mezi stoly je tady vidět, že tihle Mayové tu nekřepčí kvůli penězům turistů. Tihle tančí sami sobě pro radost, aby se setkali s přáteli, aby se mohli před nimi ukázat, aby se mohli pochlubit svými dětmi a jejich karnevalovými oblečky zajíčka nebo medvídka, aby se zkrátka společně radovali, protože je fiesta. Jejich fiesta. A proč je fiesta? To je přece jedno. Tančeme a radujme se ze života, a třeba i proto, že zítra se můžeme veselit zase.
obrázek Tahle mayská dívka ještě prý není na fiestu zcela připravená
A já musím dodat, že valladolidští se rádi předvedou i nám turistům. Strčí nám své děcko přímo před objektiv našich fotoaparátů, a ochotně a s úsměvem nám zapózují. Stejné to bylo před chvílí i v malém krámku, kde jsme se s Líbou zastavili. Před zrcadlem si tu mayská dívka teprve dokončovala svou fiestovou image, aby byla zcela perfektní a dokonalá. A neváhala, když jsem ukázal na svůj fotoaparát, hbitě přiskočit před objektiv a ukázat mi svůj krásný široký a kulatý mayský úsměv. A neopomněla zdůraznit, že ještě se sebou není zcela hotová. Přesto byla dokonalá.
Uprostřed náměstí v parku se soustřeďuje především mládež, která se tu baví, veselí se a dělá různé skopičiny. Asi tak jako mládež všude jinde na světě. Včera v Méridě jsem se ještě trochu bál pustit se doprostřed karnevalu. Dobře si ještě pamatuju, jak se mi pokoušel zbožný indiánský poutník v Mexico City vytáhnout z kapsy peněženku přímo před panenkou Marií Guadalupskou. Ale dnes už se, možná proto, že jsem posilněn mojitem, nějak nebojím. Pouštíme se s Líbou klidně mezi mládež doprostřed parku. Je tu opravdu rušno a veselo. Bílé barvy krojovaných oděvů sice převládají, ale barvami to tu přesto jen hýří.
obrázek Taková hezká holka, někdo mě s ní vyfoťte!
Ze všech pestrobarevných krojů, balónků, praporků, fanglí, i pruhovaných stánků s občerstvením přechází zrak. Zdejší mládež ale, jak se zdá, pojala tuhle fiestu tak trochu jinak. Nejméně polovina těch mladých veselících se lidí je oblečena do něčeho jiného, než co by jim normálně podle pohlaví přináleželo. Vypadá to, jako bychom se ocitli na nějaké travesti-show. Někteří kluci jsou tak dokonalí se svými krojovanými a vyšívanými dívčími šaty, že jsou opravdu jen těžko k rozeznání, co jsou zač. Vypadají se svými parukami jako opravdové mayské slečinky. A baví je to.
obrázek Mezi mayskou mládeží je opravdu veselo
Když se my turisté na ně s úžasem díváme, ochotně se s námi dají do řeči, aby se předvedli a hlavně aby sebe i nás pobavili. Dají nám napít vína, nebo se s námi fotí. Krouží za všeobecného křiku a jásotu po celém náměstí. Těch falešných mayských slečinek a dívek je tu snad víc, než těch opravdových. Zábava je v plném proudu. Zatím to vůbec nevypadá, že se by tu cokoli mělo v brzké době chýlit ke konci. Naopak. Spíš se to stále ještě rozjíždí.
I my už jsme si užili trochu té slávy a legrace. Musí nám to ale stačit, abychom zítra neprospali celý den. A tak, když jsme takhle poznali mexickou fiestu trochu víc zblízka, se přesouváme do protějšího rohu náměstí. Tam v našich hotelových postelích, už hodně po jedenácté, usínáme za zvuků halasné mexické dechovky střižené částečně mayským rapem. A samozřejmě také za řevu a vřískotu početné bavící se mládeže. Z blízkého náměstí je to moc dobře slyšet. Usínání za ryku valladolidské fiesty někde za okny hotelového pokoje mi však vůbec nevadí. Když chci spát, tak spím. Leckdy dokonce spím, i když nechci. A když už jednou spím, jen tak něco mě nerozhází! Dobrou noc!

<<  Den devátý, romantický, 24. února  >>
<<  Jak se chystáme na Karibik  >>

A jak jsme večer za rámusu usínali, tak jsme se ráno za řevu a křiku probudili. Také přichází oknem odněkud z náměstí, ale s včerejší fiestou nemá pranic společného. Tentokrát řvou ptáci posedávající a poletující v parku. Kdosi pak u snídaně bude podávat přesnou zprávu o tom, jak ptáci plynule vystřídali jásající a zpívající Mexičany, kteří ztichli o půl druhé, přesně sedm vteřin poté, co na valladolidské náměstí dorazila policie. Tou dobou ovšem já už dávno snil svůj mayský sen. Sen o mayských pokladech na dně hlubokých studní a o mayských krasavicích, jenž jsou do nich shazovány. Vycházející sluníčko posléze tu řvoucí drůbež trochu umlčí.
obrázek Ráno u Armadova autobusu ve Valladolidu
Ale probudí mě další a tentokrát hodně hrůzostrašný sen. Můj foťák se mi nějak samovolně rozpadá na součástečky a na šroubečky. V prodejně Fuji vedle hotelu, kam to nesu opravit zabalené ve zmačkaném papíru, z toho zbytku mého digitálu tahají film. Je to hororová scéna. Zahulákám vší silou: "Vždyť ho osvítíte!". A možná, že řvu ještě ve snu, možná už ve skutečnosti. Každopádně ale se celý zpocený a vyděšený probudím.
Snídani si dnes kupujeme v našem hotelu. Konzumujeme ji venku na hotelovém nádvoří u bazénu za krásného slunečného rána pod blankytně modrou oblohou. To hezké počasí je dneska velice žádoucí. Dnešní cesta nás totiž zavede k opravdovému a nefalšovanému Karibiku na východním pobřeží Yucatánu. Na to se samozřejmě nejvíc těší asi Líba. Nemůže se dočkat, až se bude moct někde na písku u vody rozplácnout a užívat si paprsků karibského sluníčka. A tak když před půl devátou nastupujeme na okraji téměř liduprázdného valladolidského náměstí do Armandova autobusu, jsme celí natěšení a plní očekávání dvoudenního pobytu u moře. Nebudou to sice plné dva dny, ale dvě žhavé karibské noci určitě.
Zatímco jedeme pro nás už starou známou yucatánskou selvou, Ivča nám nejprve zase chvíli čte, a pak nás začne seznamovat s místem u Tulumu, kde budeme následující dvě noci spát. Nebudeme spát tentokrát v žádném hotelu, ale v proutěných chýších zvaných cabaňas. A nebo, budeme-li chtít, můžeme spát venku v natažené síti. Prý tu tak před lety, na prvních cestách českých turistů do Mexika a na Yucatán, spávali. Ale dnes už je jiná doba, my turisti jsme zpohodlněli a taky asi máme víc peněz. Ivča nám radí, abychom si nakoupili dostatečnou zásobu jídla. Prý tam nebude kde posnídat, a že tamní restaurace jsou na oběd nebo večeři docela drahé. A hned nato nás ujistí, že cokoliv si koupíme a jakkoliv si to schováme, stejně nám to v cabani sežerou tamní šikovné myšky. Načež Líba odkudsi vyloví kus suchého salámu, jedinou potravinu, kterou pašujeme až z dalekého královéhradeckého kraje, a řekne "Na! Lepší, než aby to sežraly myši...". Bez váhání odpovídám: "Jo, dej to sem!", a s chutí se pouštím do kusu toho lovečáku, přičemž mi hlavou doznívá konec Líbiny nedovyřčené věty: "...lepší bude, když to sežereš TY!".
Na okraji Tulumu, kam přijíždíme krátce před dvanáctou, máme pauzu u supermarketu. Na mexickém supermarketu není nic zvláštního ani pozoruhodného, vypadá stejně, jako ty u nás. Ta zastávka je ale důležitá, abychom mohli koupit dostatek mlsání karibským myškám. A můžeme si tu dát i oběd. My se s Líbou díky vydatné snídani ještě na oběd necítíme, a tak se jen lehce dozaplácneme jogurtem. Náš hlavní nákup ovšem spočívá v tom, abychom měli obrovskou Coca-colu a rum, pochopitelně karibský. Jsou to potřebné suroviny pro zahřátí na večerních karibských plážích, kdyby snad, nějakou podivnou shodou náhod, byla nějaká zima.
A zima opravdu je. Dokonce už odpoledne. Když po dvanácté hodině přijíždíme do kempu, sluníčko chvíli ještě jakž takž svítí a hřeje, ale čím dál víc se potom obloha pokrývá a zatahuje temnými mračny. Kolem třetí to začíná vypadat, že se na nás od moře řítí tropická bouře. Čím dál tím víc nepříjemně fouká, a spíš, než že bychom zažívali tropické vedro, se nakonec klepeme tropickou zimou.

<<  Chladná karibská romantika  >>

Líba má prostě na sluníčko, na které je celá natěšená, velkou smůlu. A já vlastně taky. Když pěkně sluníčko praží, chodívám vždycky rovnou z postele do vody a zpátky. A tady, když mám postel jen asi třicet kroků od vody, to teď ani pořádně nevyužiju! Naše chajda zvaná cabaňa v kempu Diamante K, kterému Ivča důvěrně říká "náš Diamantek", je totiž ta nejposlednější v kempu. Ale zato přímo nad malou plážičkou, která právě u naší cabaně začíná.
obrázek Líba se rozhlíží okolo naší cabaně
Hned před cabaňou vedle betonového chodníčku už šlapeme po karibském písku. Nad námi je pak skloněná vzrostlá kokosová palma, obtěžkaná velikými kokosovými ořechy. Jestli na nás opravdu přijde nějaká tropická bouře, doufám, že nám ty kokosy nenahází skrze střechu naší cabaně vyrobenou z palmového listí na naše hlavy.
obrázek Cabaňa je z větví a je samá škvíra
Celý kemp "Diamantek" i naše cabaňa se nám líbí. Zdá se tu být příjemně. Naše cabaňa, stejně jako všechny ostatní okolo, je tedy malá chatka sbitá z rovnějších větví, jejíž hlavní kostru tvoří několik silnějších dřev na kamenné podezdívce. Vcházíme dovnitř mohutnými a těžkými dřevěnými dveřmi, na nichž je vyřezaný reliéf panenky Marie Guadalupské. Dole pak mají dveře trojúhelník s poznávacím znamením naší cabaně, s číslem třináct. Snad pro nás nebude znamenat nějakou další smůlu, když už nám zrovna to počasí nepřeje. Těžké dveře cabaní se zavírají na visací zámek, který jsme všichni vyfasovali namísto obvyklých hotelových klíčů. "Běda vám, jestli je ztratíte!", vyhrožuje nám Ivča. "Stálo by vás to 60 pesos!".
Uvnitř nám přidělené cabaně pak nenajdeme nic jiného, než malý stolek postlučený z podobných větviček, jako celá cabaňa. Kromě něho jsou uvnitř už jen dvě rozměrné postele s moskytiérou. Postele ovšem nestojí na zemi na nohách, jak by se na taková mohutná lůžka slušelo a patřilo, ale jsou zavěšené čtyřmi lany na silných příčných kládách, které nesou také střechu naší cabaně. Přemýšlím, jestli ty postele visí nad zemí proto, aby nám ti šikovní karibští myšáci, nebo štíři a škorpióni či jiná podobná zdejší havěť, nemohli ztrpčovat noc tím, že by se nám za tmy producírovali přes naše spící a chrupající obličeje. Jako jediná ozdoba visí v cabani malý obrázek. Zdá se mi, že to není zrovna moc zdařilá ukázka současného mayského umění. Ale to není důležité. Mnohem zajímavější je, jak skrze stěny z větvoví je zevnitř krásně vidět ven. Můžeme sledovat a špízovat, kdo a kam venku chodí okolo nás. Dovnitř do cabaně sice vidět není, zato do ní ale může snadno zabloudit karibský větřík. A taky může stejně snadno vybloudit zase ven. Pak mě napadne, že zavěšené postele, na kterých budeme spát, alespoň dobře zatíží trámy držící střechu, která nám tak alespoň neodletí, až začne blížící se bouře.
obrázek Pláž resortu "Diamantek", v pozadí společenský přístřešek a vpravo od něho naše cabaňa
Ať tak či tak, takováhle cabaňa na pobřeží Karibiku, to je opravdu něco! Opravdová karibská romantika!
Všichni ostatní naši jsou v sousedství. Bydlí v podobných cabaních blízko nás. A tam někde mezi cabaňami jsou schované i sprchy a toalety, postavené ze stejných větví jako tyhle chajdy, a stejně zevnitř ven úplně průhledné. Jedna z nich je také v dokonale romantickém duchu, když kupříkladu namísto sprchovací hlavicí je voda téhle sprchy rozstřikována velkou škeblí. Mezi jednotlivými cabaňami, přístřešky i restaurací vedou pískem úzké betonové chodníčky, a kolem nich jsou rozmístěné pochodně nebo malá elektrická světýlka, která večer budou osvětlovat různé tu i onde umístěné drobné sošky a plastiky. Spolu s nimi dotvářejí příjemnou atmosféru romantického areálu kempu Diamante K ještě rezavé hlavně děl namířených kamsi na moře. Že by na obranu před krvežíznivími piráty? Že by se pořád ještě plavili ve zdejších karibských vodách? Potkáme tu snad opravdové piráty z Karibiku?
Všechny cabaně jsou před slunkem chráněny korunami vysokých palem, některé se sklánějí až nad pláž. Mezi některými palmami jsou nataženy houpací sítě, kterým se tu říká hamaky. V těchhle se ale nespí a neodpočívá na délku, ale, jak nám radí průvodkyně Ivča, máme se do nich položit napříč. Zvláštní. V hamakách, co známe z Bolívie, se leželo na délku. Na to se pořád pamatuju.
obrázek Pohled na Karibik z "Diamantku" od restaurace
Vlevo přímo před naší cabaňou je stylová restaurace. Taky vlastně celá z větví a dřeva. Vpravo od nás je krátký plážový svah k vodě s jemňoučkým karibským pískem. Písek na pláží je neskutečně bílý, a místy narůžovělý. Tenhle písek ani za nejprudšího slunečního žáru nepálí. To je způsobeno tím, že na rozdíl od pláží kolem Středozemního moře není karibský písek z křemene, ale ze skořápek plžů. Ty jsou bílé, chytají proto ze slunečních paprsků méně tepla, a kromě toho se vápenec zdaleka tolik nezahřeje, jako křemen. A ta narůžovělá barvička? Tu mají na svědomí mořem a příbojem rozemleté barevné korály. Je to tady nádherné místo, a i když okolo je skalnaté pobřeží, tady máme krásnou pláž. Byť maličkou.
obrázek Líba se laská s bělostným karibským pískem
Za karibským pískem je pak pohádkově modré Karibské moře. Všechny jeho nádherné barvy přecházejí jedna v druhou, od světlého tyrkysového odstínu přes něžnou ultramarínovou až po hlubokou temnou kobaltovou modř. Karibik se lehce vlní a svým mírným příbojem laská písečnou pláž a svlažuje okolní kamenité pobřeží.
Než se přiblíží mraky, musím samozřejmě vyzkoušet vodu. Budeme tu jen dvě noci, není nad čím váhat. Tak hup do vody! Voda v Karibiku mi nepřipadá nějak zvlášť teplá. Ale zase není studená, abych se v ní nemohl cachtat dostatečně dlouho. V dáli jsou vidět bílé napěněné vlny. Táhnou se po celé šířce obzoru kam jen oko dohlédne. Tam Karibik naráží na korálový útes, na který si tu lze zakoupit šnorchlovací výpravu. Ale to dnes nestíháme. Teď si užíváme pláže, moře a odpočinku. Alespoň pokud nám to podmračená obloha dovolí a nesnaží se před námi sluníčko rozpustile zakrývat. Na pláži se dají využít porůznu pohozená laminátová nebo dřevěná lehátka, můžeme si sednout do některého z dřevěných křesílek, a nebo si můžeme dát ručník či deku jen tak na písek. Ale taky se lze složit do hamaky, nebo si jen tak dřepnout na některý z pobřežích balvanů. Možností tu je dle chuti každého z nás.
obrázek Panoráma naší malé ale nádherné pláže
Zprvu hezké a teplé odpoledne už poněkud vychladlo. Teď už je docela zataženo. Začíná čím dál víc foukat. Vítr nám žene do tváří slané drobounké kapičky, které ukradl Karibiku na zpěněném útesu a odnesl je až k nám. Když člověk vyleze z vody, zdá se už být docela zima. Líba je ovšem dostatečně akční a hbitě připravuje drink z nakoupeného rumu a Coca-coly. I přes zamračené karibské nebe nad hlavou nám karibský rum na karibské pláži u Karibského moře hned pozvedne náladu.
obrázek Líba se vrací ze sprchy
Ale i tak kolem třetí končíme náš pobyt na pláži a koupání s tím, že už je zima. Bodejť, chce se mi dodat. Je přece únor, a zima v únoru není nic divného. Ještě že máme něco na zahřátí. Podělíme se o rum i s některými zoufalci z naší výpravy, kteří možnost nákupu alkoholického zahřívadla v supermarketu tak úplně správně nevyhodnotili. Síla okamžiku je ale vzápětí donutila odjet do nedalekého Tulumu tenhle neutěšený stav rumových zásob napravit a nějaký rum koupit. Možná taky proto, že na večer slibovala Ivča uspořádat karibský mejdan. A ten se u Karibiku bez pořádného karibského rumu bude dělat jen těžko.
obrázek Tahle pohoda v hamace možná vypadá záviděníhodně, ale pohodlné to pro mne moc není
Osprchován a oblečen si chci vyzkoušet, jak vypadá romantický odpočinek v hamace. Vybírám si jednu hamaku mezi takovými palmami, které nehrozí tím, že by chtěly shodit svůj kokos na můj kokos. Chvíli se jen tak pohupuju. Naslouchám přitom tichému a tajemnému šumění Karibského moře a pravidelnému šplouchání příboje. Nad hlavou se mezi palmovými listy sem tam zase začínají objevovat kousky modré oblohy, přes které občas a v nepravidelných intervalech přelétne osamělý kormorán. Je to příjemná chvilka, ovšem až na to, že pozice ležení v hamace se mi nezdá příliš pohodlné. A tak bezohledně, zato s chutí, dopiju Líbě její rumakolu. Líba se právě raduje, že se zase na chvilku ukázalo sluníčko. Já se jdu zatím do cabaně natáhnout na postel, protože sluníčko stejně už dlouho svítit nebude. Už je totiž půl páté. Na zavěšené posteli je báječné poležení a odpočinek. Jakmile se trochu pohnete, hned se s vámi postýlka rozhoupe. Řekl bych, že je to mnohem lepší pohoupání, než v nějaké hamace. Jo! Ať zkouším, co zkouším, vždycky dojdu k tomu, že u moře je nejlepší střídat postel a vodu. Jak se tak sem tam otočím a přitom se pohupuju, netrvá ani moc dlouho, a začnu usínat. Jako když se miminko houpá v kolíbce.

<<  Zmoklý podvečer, mejdan a hlad  >>

Ale než stačím pořádně zabrat, Líba mě nekompromisně, a bez špetky smyslu pro romantiku, probudí. Že by mě probudila třeba nějak něžně, nebo polibkem, to jí ani nenapadne! Jen se mnou ošklivě zatřese a zahuláká: "Jdeme, sluníčko už nehřeje!", a že prý půjdeme podél pláže kousek na procházku.
obrázek Temná obloha na severu věští liják, který přijde za pět minut po téhle fotografii
Bůh deště Chac asi nade mnou drží ochrannou ruku, a tak trest za tuto Líbinu opovážlivost přichází vzápětí. Jen co se dostaneme na hranici našeho kempu a projdeme se kousek po skalnatém břehu k plážím na sever od nás, začíná pršet. A prší rychle. Vlahý karibský deštík se záhy proměňuje v krátký ale vydatný tropický liják. Obloha na severu je teď tak zatažená a temná, jako by byla samotným Chacem očarovaná. Rozhlédneme se do dálky po pláži, kam jsme se chystali jít, a schováváme se pod nejbližší přístřešek. No co! Trocha vody, a mokrá trička. Horší by bylo, kdyby nás tu zastihla nějaká bouře nebo hurikán. Naštěstí na hurikány není v této době sezóna. Když se déšť po chvíli trochu zklidní, vracíme se z té kratičké procházky zase zpátky k našemu rumu.
obrázek Ivča připravuje další drink, tequila už dochází
Musíme přece nějak rozehnat myšlenky, které se zdají být černější, než teď už se zase poněkud rozsvětlující obloha. Vracíme se do cabaně, která je sice samá díra, ale střechu má dobrou a spolehlivou. Alespoň pršet sem nebude, když už se naám tu prohánějí karibské větry.
Večer, asi půl hodinky poté, nás průvodkyně Ivča a její Armando, toho času řidič, který má volno, vytáhnou na slibovaný mejdan. Koná se hned vedle naší cabaně pod větším přístřeškem, pro podobné společenské akce jako stvořeným. Je odtud výhled na moře, bílá pláž je přímo pod námi, dál napravo se blýská mokré skalnaté pobřeží. Nad světlem karibského dne už pomalu začíná přebírat vládu tma noci. Ivča s Armandem mají k drinkům slušnou zásobu ledu, a nalévají a míchají o sto šest. Margarita může téci proudem. A teče. Když už na ní praskla celá láhev tequily, pochopitelně dojde i na rum s kolou. Sedíme, popíjíme a povídáme si. Náš hovor ruší jen blízkost stále hlasitějšího příboje. Moře jako by nám chtělo dát na srozuměnou, že zítřejší počasí by mohlo být ještě mnohem horší.
Najednou zjišťujeme, že nám došel i rum. To nás dohání k tomu, že večírek musíme ukončit. Myslím, že právě včas. Alespoň mně už to pro dnešek stačí. Teď už je ovšem příliš pozdě na to, abychom šli někam na večeři. Pojíme tedy něco málo z vlastních zásob. Vlastně se dá říct, že se s Líbou vrhneme do zavazadel a zlikvidujeme skoro všechno, co sebou máme. Snad až na pár kousků ovoce a dva tři jogurty. Po margaritě a rumakole se zkrátka ozval hodně hladový hlad. Začínám chápat hladovou situaci místních karibských myšiček, které dnes přijdou zkrátka. Alespoň u nás. V naší cabani žádná myší noční žranice nebude. Myšky budou muset jinam.
A teď už zbývá jen zhasnout v cabani žárovičku, dobrou právě tak jen na to, aby člověk vytušil, kde se mu jeho postel právě houpá. Tak hup do ní! Chvíli se ještě pohoupám, ale brzy usnu. Je to legrace, jak se otočíte či pohnete, hezky se to tu s vámi začne houpat. To bude veselá noc!

<<  Den desátý, karibský, 25. února  >>
<<  Jasné a růžové karibské ráno  >>

obrázek Když v názvu kapitoly píšu o růžovém ránu, tady se můžete přesvědčit proč
První, co zajímá Líbu hned ráno po houpavém probuzení, je to, jaké je dnes počasí a jestli se konečně dočká vytouženého sluníčka. Ona je prostě na sluníčko ujetá. Kdyby zhaslo, Líba by asi zhasla s ním. Skrze plaňky naší cabaně vidíme zárodek počínajícího svítání i dosud ještě potemnělé Karibské moře. Dnešní ráno je diametrálně odlišné od včerejšího. Namísto řevu ptáků slyšíme neutichající hukot moře. Karibik se tam, hned pod naším domečkem, ozývá stejně hlasitě, jako včera zvečera. Ležíme ještě chvíli a kocháme se tím zvukem. Doma za svítání rozhodně něco takového slyšet nemůžeme. Pak vykouknu ven. Hvězdy ale nikde nevidím. Obloha vypadá zatažená. Nebo že by už na hvězdy bylo příliš světlo?
Když se o půl hodiny později vydáváme pěší procházkou po bílých plážích k Mayské pevnosti Tulum, je už jasno. Jen nemnoho bílých obláčků je rozesetých po obloze, a jsou jen hodně nízko nad obzorem. Zdá se to být jasné: Bude jasno! Vyfotil jsem pár ranních obrázků nejprve u nás v kempu, a fotím i teď na pláži, po které právě jdeme. Je nádherné světlo a svěží nadýchané růžové ráno.
obrázek Jdeme po pláži k mayské pevnosti Tulum
Vstávali jsme a vycházíme dnes hodně časně, abychom mayský Tulum, mayskou přístavní pevnost, jedinou mayskou památku na mořském pobřeží, navštívili co nejdříve po ránu. Nebude tam ještě tolik lidí, a na prohlídku pečlivě udržovaného areálu s parkovou úpravou budeme mít dostatek času i klidu.
Po pláži směrem na sever capkáme pískem pěkně na boso. Občas si můžeme nechat ošplouchnout a polaskat nožky Karibikem, a zanechat otisky našich ťapiček v bělostném písku. Zůstanou v něm jen několik okamžiků, než je lehký ale nelítostný příboj svými vlnkami zase zahladí. U jakého osamoceného černého kmene stromu vyvrženého mořem, který na zářivém bílém písku vypadá jako obrovská jizva na dětské prdýlce, si můžeme vykroutit krky. Nějakým dvěma fotografům tu pózují dvě nahé slečny. Tedy abych byl přesný, úplně nahé zase nejsou. Ale jediné, co na sobě ale mají, je provazová síť s velkými oky. Pánové tu asi fotografují zrození mořských panen nebo co.
obrázek Tulumský přístav Mayů je na dohled
Jak procházíme okolo, přeruší svou uměleckou činnost, a nevraživě a zamračeně nás sledují. Nikdo si netroufáme pozvednout náš fotoaparát, abychom si taky vyzkoušeli, jak se tyhle polonahé slečny fotí. Tak ošklivě se na nás ti pánové škaredí, že se raději jenom díváme. A nejlépe úplně jinam. Cesta k Tulumu ubíhá rychle. Za chvíli už jsou mořské panny daleko za námi, a při ohlédnutí vidíme, jak páni fotografové už zase poskakují kolem obou slečen a cvakají a cvakají. Za chvíli z pláže v místě, kde kotví několik starých i novějších lodiček a člunů, odbočujeme. Tulumská pevnost je na dohled. Vidíme ji před sebou na pobřeží, je už jen kousíček před námi. Nás čeká ještě poslední zbytek cesty po silnici, a budeme tam. Cesta nám netrvala ani celou třičtvrtěhodinu.

<<  Tulum, mayské paláce nad mořem  >>

Tulum bývalo důležitým obchodním centrem. Jako jediné mayské město bylo postavené na mořském pobřeží jako pevnost, a možná právě proto bylo obýváno ještě za příchodu Španělů. Jeho paláce v té době hýřily krásou a barevností. Krásou, řekl bych, Tulum oplývá dodnes, i když po bývalé barevnosti města je dnes už těžké něco najít. I samotné jméno Tulum znamená "pevnost".
obrázek Jeden ze zachovalých tulumských paláců
Město opravdu bylo na tehdejší dobu prakticky nedobytné, když bylo ze tří stran obehnané silnou a pevnou zdí a přitom ho Mayové chytře vystavěli na vysokém útesu nad Karibským mořem, který chránil přístup do města od moře společně s bariérou korálového útesu, který je vidět nedaleko od pobřeží.
Jednou z děr ve zmíněné hradební zdi se po zakoupení vstupenek dostáváme dovnitř Tulumu, do samotného archeologického areálu, který údajně dosud vůbec nebyl restaurován. Jen se tu prý pečlivě snaží o jeho údržbu. Vidíme to hned mezi prvními paláci a chrámy. Několik dělníků se tu motyčkami, lopatami, ale i mačetami, snaží obnovit trávník, možná rozrytý po nějakých předchozích vykopávkách. Dovnitř do chrámů a paláců vstoupit sice nemůžeme, ale i tak je procházka mayským Tulumem nezapomenutelným zážitkem.
obrázek Přístav starých Mayů je opravdu báječné místo
Procházíme tu pomalu, od paláce k paláci, od chrámu ke chrámu. Rozhlížíme se z útesů a obcházíme také malou přístavní zátoku, která je tu mezi útesy skryta. Chrámy a paláce v Tulumu nejsou postaveny na vrcholcích pyramid, jako tomu bývalo jinde. Stojí jen na nízkých kamenných terasách.
obrázek Na pláži pod pevností Tulum
U velkého paláce sejdu po dřevěném schodišti dolů pod útesy na malou pláž. Modré moře, bílý písek, nade mnou mayské paláce. Je to nádhera! Tulum je nevelké, ale obdivuhodné a jedinečné místo.
Užíváme si Tulumu více než hodinu. Potkáváme tu minimální množství lidí. Ani dole na pláži se nikdo cizí neobjevil.
obrázek Leguán vypadá zblízka jako nějaký drak
Rozhodně se dá říct, že je tu víc leguánů, než lidí. Leguány tu vidíme opět několikrát, přestože se tvrdí, jak moc jsou plaší. Vyhřívají se tu na kamenech i na zdech paláců na mnoha místech. Nejsou to u nás známější leguáni zelení, ale leguáni černí. Zdá se, že se nás lidí ani nebojí. Jednoho si chci vyfotit hodně zblízka, a když se mi objeví v zorném poli hledáčku, úplně se leknu. Zblízka vypadá jako nějaký drak!
Po klidné a pohodové procházce Tulum opouštíme krátce po deváté hodině. Stále ještě předtím, než se sem naženou davy amerických a dalších turistů, které začnou chrlit velké autobusy přijíždějící od severu z Mayské Riviéry okolo Cancúnu. Ostatní s Ivčou se cestou zpátky chtějí stavit na snídani, a ještě předtím zajít kousek stranou do novéhu Tulumu podívat se na voladores, na létající Indiány.
obrázek Při návratu už na karibské pláži není tak nádherné světlo jako ráno
Líba ale už nikam nechce, na ní čeká sluníčko. Voladores už jsme přece viděli v Mexico City, a jestli prý já chci taky na snídani, tak že ona půjde sama napřed. A ať se rychle rozmyslím, než si dá cigaretku. Tu ovšem vzápětí vytahá zběsilým tempem rozjeté lokomotivy, a je připravená na návrat. Vzdávám se raději hned. Proti Líbě, když chce na sluníčko, se bojovat nedá. A tak si jen říkám, že bych mohl alespoň trochu zhubnout, když už budu o hladu.
Rychle ťapeme z Tulumu zpátky. Nejprve po silnici, později zase po pláži. Vracíme se do našeho "Diamantku" stejnou cestou. Líba mi nedá vydechnout. Nechce mi dát ani čas vyfotit leguána, který se nám tu na asfaltové silnici plazí přes cestu. Na pláži se pak skoro odmítá zastavit u té větve či kusu stromu, kde se po ránu nechaly fotografovat mořské panny. Chci tu Líbu taky vyfotit. Ona ale tady odmítá ztrácet čas, nechce tu tak zbůhdarma postávat. A to po ní ani nechci, aby se svlékala či oblékala do sítí, jako ty slečny ráno! Prý honem honem zpátky. A tak, než zase mažeme dál, stihnu udělat sotva dvě fotky. Ale stačí to. To krásné měkké ranní slunce, tolik příjemné pro fotografování, už je stejně dávno pryč.

<<  Léto v únoru a pohled pod hladinu Karibiku  >>

Nějak těsně před desátou už jsme v kempu, a ani ne o deset minut později ve vodě. Na tohle se Líba těšila nejvíc. Slunění a koupání. Líba si užívá víc toho prvního, i když leží pod slunečníkem, já spíš toho druhého. A poležím si taky, i když ne přímo na pláži. Většinou ležím v posteli v naší cabani. Tam se můžu ke všemu i spokojeně pohoupat, skoro jako bych byl venku v hamace. To je panečku přepych! Taky si přitom můžu dopsat poznámky do deníčku. Stejně ale nevydržím v posteli dlouho. Brzy se mi chce zase do vody. Je nádherný karibský den. Sluníčko svítí jako o život, moře i obloha spolu soupeří o co nejhezčí modrou barvu, s nimi pak doslova čarovně kontrastuje zařící bílá pláž s temnou zelení vysokých palem, které se nad ní sklánějí. Hezká a moc příjemná letní pohoda. A přitom v únoru!
Po třinácté hodině mě čeká šnorchlovací výprava. Zkouším nejprve zahnat ozývající se hlad hroznovým vínem. Bez valného úspěchu. Moc ho sníst nemůžu, abych se neutopil. Alespoň se tedy posilním pár doušky karibského rumu s colou. Obhlížím přitom útesovou bariéru, která je na Karibiku vidět i odtud ze břehu.
obrázek Korálové útesy skrývající se pod hladinou Karibiku
Přicházející vlny se o útesy tříští a vytvářejí dojem zpěněného pásu táhnoucího se v dáli podél celého zdejšího pobřeží. Vlny jsou trochu i tady, ale nevypadá to nijak divoce, tak to snad půjde.
Sraz na výpravu máme u malého domku na opačném konci kempu. Od nás, od Ivči, jsme čtyři, shodou okolností ve všech případech polovina páru. Petr jede bez Ivety, já bez Líby, Láďa bez Lidky. Pavla, která tu sice nemá partnera, nechává ale na břehu svou maminku Blážu. Nejprve dostáváme malé poučení, co a jak, a už fasujeme výbavu. Šéf přitom vybírá 25 dolarů za jednotlivce, bez ohledu na to, zda někdo má své vlastní vybavení, nebo nemá. Já mám svoje. Ale ti, co ho nemají, si musí dobře vyzkoušet, co by jim padlo. Všem nutí ploutve. Já je ovšem odmítám. Šéfovi se to moc nezdá. Prý je budu potřebovat, jsou tam proudy. Ale já je mít nemůžu, mě s mýma nohama spíš překážejí. Zkoušel jsem to a nemohl jsem s nimi plavat ani v Egyptě, na který si teď vzpomínám. Tam bylo šnorchlování bezva! Stačilo šnorchlovat hned u hotelu, ani se nikam nemuselo jezdit. Byla to tam úžasná podívaná, jako když se ponoříte do nějakého akvária! Jsem zvědav, jaké to bude tady. Když už všichni kromě mne mají ploutve, šéf si z nás vybere dva nejstarší a vnutí jim plovací vestu. Jeden z nich jsem já, druhý Láďa. Láďa si vestu utáhne, ale já tu svou nezapnu. Ani náhodou. Ale není to mnou, moje vesta je tak malá, že by ji nezapla nejspíš ani Líba. Stačí mi sotva na záda, musel bych takové mít dvě. Jednu zepředu a druhou zezadu a svázat je k sobě. Přesto si nejdřív tu vestu chci nechat. Zahodím ji pak až na lodi s tím, že je mi malá. Ale nakonec proč bych se s ní měl tahat? A tak ji šéfovi vracím, že ji nepotřebuju. Zadívá se na mne pátravým pohledem, ze kterého se dá vyčíst: "Ty jsi mi ale divnej patron! Ploutve nechceš, vestu nepotřebuješ, a přitom vypadáš, že budeš potřebovat první pomoc po první vlnce, co ti šplouchne na hlavu!". Ale asi jen já vím, že se v tomhle trošičku mýlí. Svůj dlouhý zkoumavý pohled šéf ukončuje otázkou, jestli jsem si opravu jistý. "Sí, jasně že jó!", odpovídám na anglickou otázku španělsko-česky a doprovodím svá slova gestem, jako že se o tom už nehodlám bavit. A je to. Šéf už nic nenamítá. Snad jsem ho přesvědčil
obrázek Šnorchlovací výprava právě vyplouvá.
a budeme moci odjet.
Na loďku nasedáme v zátoce přímo před naší cabaňou. Kromě nás čtyř s námi jede, kde se vzal, tu se vzal, ještě jeden český pár a nějací tři Kanaďané, dvě děvčata s mladíkem. Zatímco lodník a kotevní mistr uvolňuje a vytahuje kotvu, my ostatní máváme svým pozůstalým na břeh. Oni nás přitom zuřivě fotografují, jako kdyby to měly být naše poslední fotografie v životě. No, snad se ještě někdy shledáme.
Kapitán a kormidelník v jedné osobě nás na lodi rozsadí tak, abychom byli vyvážení a varuje nás, abychom se příliš nehýbali, jinak že se loď může převrhnout. Chvílemi to tak i vypadá. Loď se ve zdejších vlnách kymácí ze strany na stranu a zepředu dozadu, jak si zrovna ta vlnící se masa vody zamane, že do loďky strčí. Odjíždíme od břehu kousek dál a jedeme k severu. Blíž k tulumské pevnosti, vlastně skoro až před ní. Zastavujeme kousíček před útesy, které se jen na pár místech ocitají nad vlnící se hladinou. Bílé hřebeny vln postupujících z moře směrem k pobřeží do útesů naráží a tříští se o ně, a vytváří tak nedaleko pobřeží divoce zpěněnou čáru podél celé té dlouhé korálové bariéry, která se táhne podél pobřeží do nedohledna oběma směry. Není divu. Vždyť tenhle korálový útes by měl být druhým nejdelším na celé naší planetě. Hned po onom proslulém útesu při severovýchodním pobřeží Austrálie v Korálovém moři daleko odtud za Pacifikem.
Než nám je povoleno vystoupit z lodi do vod Karibiku, dostáváme ještě spoustu pokynů. Nemáme sahat na korály, některé jsou velmi ostré, jiné zase žahavé. Máme dávat pozor na proudy, v některých místech v jakýchsi malých průlivech vedoucích skrze útesy mohou být leckdy velice silné. A kdyby se něco přihodilo, máme na kapitána zamávat, že potřebujeme pomoc. Po pár dalších instrukcích a informacích, jako kupříkladu že žraloků je tu málo, a když, tak jsou jen malí, konečně můžeme hupsnout do vody.
obrázek Pohled na korály zpod hladiny Karibského moře
Přehodím si přes hlavu kolem krku svůj foťák do vody. Líba tenhle způsob vymyslela na poslední chvíli. Na šnorchlování budu mít s vodotěsným foťákem premiéru. Doufám, že to alespoň trochu půjde. Tak ještě brýle a šnorchl, a přehodit nohy přes okraj. Foťák připravit taky přes okraj, aby proti mé vůli nechtěl zůstat v lodi, a zatímco ostatní si ještě oblékají ploutve, vrhám se radostně jako první do vln Karibiku. Vlny tu nejsou úplně zanedbatelné, nicméně plavat a šnorchlovat v nich nemám nejmenší problém. Trošku horší je to s proudy, které se tu mezi útesy prohánějí. Občas se mě proudící voda pokouší odnést od útesů někam dál, jindy se mě zase snaží připlácnout na některé korály. Ale já plavu dobře, takže to zvládám vcelku bez potíží. Chce to místy jen trochu víc zabrat. A je pravda, že někde se musím snažit hodně. Jsem vděčný Líbě za její nápad zavěsit mi foťák na krk. Mám takhle obě ruce volné a můžu při plavání opravdu oběma rukama zabrat tak, jak je právě potřeba. S foťákem v ruce by se mi určitě plavalo mnohem hůř, a nejspíš bych ho také mohl ztratit. Možná by to ani nebyla velká škoda, protože s tímhle přístrojem zrovna moc spokojený nejsem. Nedělá dobré fotky ani na suchu, a tak jsem moc zvědavý na to, jaké fotky se mi podaří pod vodou.
obrázek Jedna z mála fotografií, kde se mi podařilo vyfotit víc, než jen jednu rybku
Pod hladinou Karibiku je vidět dost korálů zajímavých tvarů. Barvené však příliš nejsou. A ani ryby mezi nimi. Těch tu ostatně ani moc není, nějaká trochu větší se najde opravdu jen výjimečně. A ty, co tu jsou, se pořád mezi korály schovávají. Opět si vzpomínám na Egypt, na to neskutečné akvárium s hejny malých i velkých ryb prohánějících se člověku přímo před nosem. Však nás Ivča upozorňovala předem, že kdo z nás šnorchloval v Rudém moři, bude tady nejspíš trochu zklamaný. Zklamaný zase tak moc nejsem. Jsme tu jen krátce a poznat bychom měli všechno. Ale pravdou je, že tady aby člověk ryby mezi korály skoro hledal. Fotografovat jdou už vůbec špatně. Pod vodou je tu málo světla, rybky se rychle pohybují, a než člověk stačí zamířit fotoaparát a zaostřit, jsou už zase schované někde za korálem, nebo plavou pryč. Navíc zjišťuju, že musím fotit skoro naslepo, na displeji není vidět skoro vůbec nic. No, uvidíme doma, co z toho podvodního fotografování nakonec bude.
A tak plavu a užívám si. Objevuju další zákoutí mezi korály a pozoruju další druhy rybek, které se mezi nimi schovávají. Šnorchlovací výsadek trvá asi čtyřicet minut. Za celou dobu šnorchl a brýle ani na chviličku neodložím. Je to v pohodě. Jen párkrát vynořím hlavu nad hladinu, abych se podíval směrem k lodi, jestli už na mne nemávají a jestli už nekončíme.
obrázek Tady kotvíme před druhým šnorchlovacím výsadkem
A taky, jak jsem se od lodi vzdálil a jestli mě nějaký proud neodnesl příliš daleko. Najednou zjišťuju, že jsem ve vodě už skoro sám. Někdo další jen ještě plave směrem k lodi a všichni ostatní už jsou tam. Proto si už taky zavelím k návratu na loď. Vůbec to nebylo to špatné šnorchlování, ale s Rudým mořem na Sinaji se to opravdu nedá srovnávat. Tam je moře mnohem čistší a průhlednější, je tam mnohem víc ryb i jejich druhů, je tam mnohem víc korálů, mnohem víc barev.
Druhý šnorchlovací výsadek, na který nás odvezli zase na jiné místo, je ještě slabší. Vidět pod vodou je ještě mnohem hůř, sluníčko se totiž beznadějně schovalo kamsi za mrak.
obrázek Tři rybičky vyfotografované při druhém šnorchlování musíte hledat pečlivě
Vlny se přede mnou tříští o útesy mnohem rázněji. Ve vodě je proto spousta bublin, které snižují viditelnost ještě podstatně víc. A kromě toho jsou tu taky silnější proudy. V některých místech mám co dělat, aby mě to někam neodneslo. A tak šnorchlujeme přibližně dvacet minut, po kterých se zase všichni sejdeme na lodi. Sluníčko se už neukazuje a nevypadá, že by si to chtělo v nejbližší době rozmyslet. A protože taky začalo docela foukat, začíná nám všem být slušná zima. Není jak se ohřát. Rum, zdá se, sebou nikdo nemá. Proto se celí zkřehlí všichni rychle shodujeme na tom, že třetí plánovaný výsadek už vynecháme. Ani jeden z celé lodi na třetím výsadku netrvá.
Vracíme se a mně je dost zima. Nemám se do čeho obléknout. Tričko mám celé úplně mokré. Spadlo mi totiž pod lavičku do louže. Jsem opravdu nějaký ztuhlý. Už když jsem vylézal z vody na loď, byl jsem rád, že mají žebříček, jinak nevím, jak bych sem vylezl.
obrázek Mayský Tulum při pohledu od moře
A ještě navíc mám problém s dýcháním. Bez brýlí a šnorchlu se teď ve mně všechna vlhkost a sůl, co jsem po celou dobu šnorchlování nadýchal, někde hluboko v mých útrobách spojila do jedné veliké hlenové koule. A ta teď chce někudy ven. Vykašlat a vychrchlat všechno zpátky je docela fuška, a tak ani příliš nemůžu vnímat, jak namísto třetího výsadku s námi kapitán proplouvá kolem mayské pevnosti Tulum. Můžeme ji teď pěkně vidět ještě ze strany od moře, od útesů. A pak už kapitán stáčí kormidlo k návratu. I přistání u naší pláže je teď náročnější kvůli větším příbojovým vlnám. Ale povede se. Zbývá už jen pár kroků mělkou vodou na pláž, a můžeme se přivítat s ostatními, které jsme tu nechali na břehu. Však nás už dávno vyhlížejí.

<<  Rozloučení s Karibikem  >>

Než jsem se po příjezdu ze šnorchlování odsolil, osprchoval, oblékl, a hlavně zahřál kapkou rumu, Líbě už začínaly hlady vypadávat oči z důlků. A mně venkoncem taky. Bodejť! Ráno Líba na snídani nechtěla, a teď mě popohání, abych spěchal. Ostatní se chystají na večeři do restaurace až kolem šesté. Chtějí jít tam, kde se zastavili ráno na snídani cestou z Tulumu.
obrázek Poslední fotografie, kterou se s Karibikem loučíme
Restaurace je prý až na konci bílé pláže, na půl cesty do Tulumu. To se nám zdá daleko. Navíc do šesti hodin zbývá ještě dost času, chtěli bychom něco sníst dřív. Vyrážíme proto napřed do nedaleké Thajské restaurace. Je hned za naším "Diamantkem", je to sem opravdu jen pár kroků. Všimli jsme si jí také ráno cestou z Tulumu. Zdejší hustá thajská polévka se spoustou hovězího a velkou miskou rýže je vydatná a za normálních okolností by nám úplně stačila jako hlavní chod. Dneska ale ne. Ani náhodou. Dneska jsme opravdu od rána oba vyhladovělí. Já jsem po tom šnorchlování už hlady sotva pletl nohama. Dáme si mojito. Mojito ale teď jen ještě víc podpoří naši chuť na něco dalšího. Chvíli jen tak sedíme před restaurací a naposledy pozorujeme pláž a bílé vlny kontrastující s temně azurovými vodami Karibiku. Jsou to jedny z posledních pohledů na Karibské moře, a tak se ním v duchu pomalu loučíme. Čekáme přitom, jestli ostatní nepůjdou okolo. Ale ti už mezitím nejspíš prošli. Už budou možná v oné domluvené restauraci v půli cesty do Tulumu. Váháme však, jestli se nám za nimi bude chtít jít tak daleko, jestli se raději nevrátíme zpátky do restaurace našeho resortu Diamante K.
Nakonec si zouváme sandály a pomalu jdeme po pláži za ostatními. Ať už tam všichni jsou, nebo teprve přijdou, to je nakonec jedno. Znovu ťapkáme bosí v měkkém písku omývaném laskavými karibskými vlnkami. Když do restaurace dorazíme, zrovna všem našim roznášejí jídlo. Líba si objednává vytouženou rybu. Už se těší několik dní, že si ji někde dá. Já si dám zase hovězí, tentokrát nakrájené na kousky, zamíchané se zeleninou a sýrem. Sníme všechno jako nic, bez ohledu na předchozí sytou thajskou polévku a misku rýže. Jen já jsem nesnědl všechny tortily, tyhle kukuřičné mi moc nechutnají. Pšeničné jsou podstatně lepší.
Nakonec, už za tmy, nás všech devět zase pěkně cupe plážovým pískem zpátky. Na cestu se vydáváme jen za svitu dvou mihotavých baterek. Víc jich sebou nemáme. Pohybujeme se rychlou a měkkou chůzí, pěkně tiše a nenápadně jako tlupa desperátů na lupičské výpravě. Ráno mi to tak nepřišlo, ale teď ta bosá rychlá chůze pískem mi pěkně masíruje chodidla. Tuhle večerní masáž pískem a vodou budu v nohách cítit ještě dlouho druhý den. Takhle se s námi zase loučí Karibik, abychom si ho na vlastním těle připomínali ještě zítra, kdy už zase pojedeme někam dál. Líba by tu určitě vydržela mnohem déle, a ani mně by asi pár dní navíc tady nevadilo. Ale program je pevný. Čeká nás další poznávání země Mayů. Každopádně tu byla moc příjemná, i když nemůžu říct, že zrovna odpočinková, zastávka. V našem resortu, v restauraci Diamante K, do sebe ještě vrazím jedno zasloužené mojito. Líba, mumlajíc cosi o překyseleném žaludku, namísto mojita vyzunkne horkou čokoládu. Dokonce i se škraloupem. Vzápětí se jí už ale začínají klížit oči. To je neklamná známka toho, že bude zanedlouho protivná, pokud se včas nesetká s postelí. A tak ani já už si další mojito na dobrou noc raději nedám.

<<  Den jedenáctý, přejezdový, 26. února  >>
<<  Dlouhá cesta na jihozápad přes mayský Becán  >>

Ráno vstáváme ještě téměř za tmy. Bágly si balíme při mihotavém svitu čelovky. Všechny naše věci přitom musíme důkladně čistit, neboť v naší cabani je nafoukaná spousta písku a soli. Celou noc vydatně fičelo, a škvírami mezi větvemi tu máme navátou vrstvičku jako mouka jemňoučkého karibského písku. Pokrývá úplně všechno. Začínám pochybovat o smyslu moskytiéry nad zdejšími postelemi. Možná je to spíš protipísková plachta, jestli tu takhle fouká často. Trošku nás to odpískování zdržuje, přesto však už krátce po šesté zase sedíme v Armandově autobusu.
obrázek Moje motuleňos za mexickou stovku
Jsme tu všichni a tak můžeme jet. Časné vstávaní a brzký odjezd má i dnes svůj důvod. Čeká nás dnes totiž dlouhý více než osmisetkilometrový přejezd hodně na jih, do státu Chiapas, až do Palenque. A to je skoro přes celý Yucatán.
Asi o tři hodiny později zastavujeme na snídani v docela hezkém hotýlku u jezera Bacalar. Ivča nám doporučuje vejce motuleňos, a tak si je dám. Jsou to dvě volská oka na tortilách podložená fazolovou kaší, nahoře přelitá rajskou salsou se šunkou, hráškem a sýrem. K vejcím jsou na talíři ještě přiloženy asi dva kousky pečeného banánu. Je toho poměrně dost. Přesto to do mě tentokrát spadlo nějak rychle. A byla to opravdu dobrá a vydatná snídaně. Přesto když si uvědomím, že to celé stálo mexickou stovku,
obrázek Tyrkys jezera Bacalar z terasy hotelu Laguna Bacalar
musím přiznat, že to taky nebyla zrovna laciná snídaně. Líba ovšem neměla na vejce chuť a nevoněly jí v tom zejména ty fazole. Raději si tedy dala ovocný talíř přelitý jogurtem a posypaný nějakýma křupavýma granulema. Cena za tuhle snídani je stejná a Líba se u ní tváří taky náramně spokojeně.
Po snídani dopijeme kávovou břečku a dobrý džus, a jdeme se krátce projít. Chceme se podívat ven na jezero a pohybujeme se tu po několika terasách, které k hotýlku patří. Zatímco jsme snídali, venku krátce sprchlo. Teď chvilkami vysvitne sluníčko, ale nevydrží dlouho, a zase se schová. Je moc zajímavé, jak se přitom mění barva jezera Bacalar dole pod námi. Když je sluníčko skryté za mraky, vody jezera mají celkem normální temně modrou až šedavou barvu. Ale jakmile slunce vysvitne, jezero se doslova rozzáří jasnou tyrkysovou modří. Prazvláštní a neobvyklý úkaz.
obrázek Mayský Becán stojí uprostřed yucatánské džungle
Když po poledni dojedeme k Becánu, dalšímu dávnému mayskému městu, jsme už kdesi hluboko uprostřed Yucatánu a mnohem blíž ke guatemalským hranicím. Becán se svým vrcholným obdobím řadí mezi léta 600 a 800 našeho letopočtu. První archeologické nálezy jsou však datovány o nějakých tisíc let nazpět, tedy do období úpadku Olméků.
obrázek Při procházce v Becánu se dají najít překrásná zákoutí
Úpadek města, kdy se v Becánu přestávají stavět monumenty na oslavu svých vládců, přichází přibližně kolem 10. století. Zcela opuštěn je však Becán až později, až kolem roku 1200. Tedy v době, kdy v Tule Toltékové a v Mitle Mixtékové žijí na vrcholu svého věhlasu. Becán býval důležitým centrem stojícím na dávné cestě spojující obě strany yucatánského poloostrova. Mimo to je Becán pravděpodobně také oním bájným městem národa Itzá, který tady okolo, uprostřed Yuacatánu a hluboko v neprostupné džungli, odolával španělským dobyvatelům a nadvládě kolonizátorů skoro celá dvě století. Což je, alespoň pro mne, docela překvapující fakt.
Becán jako takový se nám moc líbí. Vzhledem k tomu, že je hodně vzdálen od karibského pobřeží a zejména od hotelových komplexů na severu Yucatánu, je tu turistů opět jen velmi málo. Vlastně jsme tu jenom my. A možná i proto nám Becán připadá ještě půvabnější a působivější, když tu za celou dobu pohodové více než hodinové procházky prakticky nepotkáme živou duši. Celý Becán a všechna jeho kouzelná zákoutí máme jen sami pro sebe. A vylézt můžeme na kteroukoli stavbu či pyramidu, jak je nám libo. Je to prostě paráda! Tohle si fakt užívám.
Jako skoro každé mayské město, i Becán je něčím zvláštní a jedinečný. Napovídá to i jeho jméno, Becán v jazyce Mayů znamená "příkop". A Becán je opravdu město, které bývalo obehnáno dokola vodním příkopem. Ten podobně jako u mnoha evropských středověkých hradů tvořil podstatnou součást obranného systému. Příkop se táhl dokola v délce téměř dvou kilometrů,
obrázek Jak se leze nahoru na becánskou pyramidu
obrázek Naše děvčata na strmém vrcholku mayské pyramidy v Becánu
býval kolem pěti metrů hluboký a přes patnáct metrů široký. Dnes už vidíme jen jeho zbytky. Suché prohlubně v okolním terénu. Zarůstají tu postupně velkými stromy s cizopasícími broméliemi. Právě přes prohlubeň a kolem tabule s mapou celého areálu, která na tento příkop výrazně upozorňuje, se dostáváme do centra dávného mayského města.
Procházíme postupně celým archeologickým areálem, který tvoří asi dvě desítky různých menších i větších objektů. Hlavní palác se zvedá do výšky několika pochodí. Vylézáme také na nejvyšší stavbu, na velkou pyramidu. Její schodiště je hodně strmé, zvláště v horní části, ale odměnou nahoře nám je rozhled na celou becánskou lokalitu i do okolní džungle. Tady to už není nízká křovinatá selva, jako na severu Yucatánu. Zdejší džungle je mnohem vhlčí, neprostupnější, a její zelený příkrov se zvedá do mnohem větší výšky. To je patrné nejen shora z pyramidy, ale i na některých úzkých cestičkách, které vedou mezi jednotlivými stavbami téhle jedinečné mayské lokality.
obrázek Docela povedená fotka toho, co přes nepovedené téměř neprůhledné sklo ani nebylo vidět
V jednom místě je zasklený nějaký zřejmě vzácný reliéf nebo co. Sklo je však prakticky neprůhledné, jako zakalené. Okolo obchází hlídač, kterého se Ivča ptá, proč dovnitř není nic vidět. Odpověď je vskutku zvláštní. Sklo prý je lepené ze dvou vrstev. Lepidlo však v teple ztratilo svou průhlednost a proto přes takhle slepené sklo není vidět prakticky nic. To, co je za sklem, je tedy chráněno opravdu dokonale. Jak před světlem, tak i před zraky zvídavých turistů. Když sklo zkoumám zblízka, objevím na něm malý čirý průhledný kousek. Je asi půl metru nad mou hlavou. Zkusím k tomu naslepo přiložit foťák a zmáčknu spoušť. Na displeji vidím jakousi podivnou mayskou skulpturu s několika obličeji a se zbytky červeného obarvení. Jestli se ale fotka opravdu povede, jestli bude dost ostrá, to zjistím až doma. Ale nakonec to docela vyšlo. Vyfotil jsem tak v Becánu něco, co jsem jinak ani nemohl vidět!
Mayských měst, a to rozhodně ne nezajímavých, je v okolí Becánu více. Ale na naší dnešní dlouhé cestě napříč Yucatánem nemáme už na návštěvu dalších čas. Máme to z Becánu do dnešního cíle, do Palenque, pořád ještě dost daleko. Zelená džungle se za okny autobusu mírně vlní, zatímco průvodkyně Ivča nám krátí cestu čtením o historii, současném životě a zvycích některých mayských kmenů. A potom nám vypráví smutnou pověst o Popocatépetlovi a jeho krásné milé Iztaccíhuatl, což, jak už víme, jsou vulkány v centrální části Mexika. Je to pověst o veliké lásce, o lidské zlobě a nenávisti, a samozřejmě také o věrolomné zradě. Moc hezká pohádka, jako na dobrou noc. A tak si zase na chvíli zdřímnu.
Na oběd zastavujeme ve městě Escarcega. V jeho okolí yucatánská džungle poněkud ustoupila políčkům, pastvinám a obydlím místních obyvatel. Jídlo tady v restauraci u hlavní silnice dostaneme ani ne za polovic, než co to samé stálo u Karibiku. Já opět zůstávám věrný hovězí flákotě arrachera, zatímco Líba si dá kuře s hranolkama. Je ovšem otázka, zda tohle naše jídlo je ještě oběd, nebo spíš už večeře. Když z Escarcegy odjíždíme směrem do Palenque, je totiž už půl šesté. Já si připadám natolik najedený, že dnes už určitě víc jíst nebudu. Takže to asi byl oběd spolčený s večeří do jedné dávky.
Když se ubytováváme v Palenque v hotelu Avenida, je už opravdu večer. Vyfasovali jsme s Líbou hluboce zatuchlý pokoj v přízemí, ve kterém se téměř nedá dýchat. Nejsem rozhodně nijak náročný, co se ubytování týče, ale tady se přece nedá spát! Jdeme to vyreklamovat. Snaží se nám sice ten pokoj vyměnit, ale moc si nepolepšíme. Vymění nám ho za jiný dost podobně zatuchlý pokoj, který má navíc na zdi obrovský plesnivý flek. Zůstáváme však raději tady, protože na rozdíl od toho předchozího má tenhle pokoj alespoň okno. To je panečku věc, když jde otevřít okno! Jsme tedy rádi alespoň za to, flek neflek. Kdoví jaký pokoj by byl ten další a jestli tu vůbec ještě nějaký jiný volný mají. Naproti hotelu v několika krámcích potom provedeme nějaké drobné nákupy. Vezmeme si pár jogurtů na ráno a tak podobně. Do pokoje na hotel se nám moc nechce, a tak sedíme na hotelové terase. Při troše rumu si tu s Dášou vyměňujeme zážitky z našich předchozích cest a ani si nevšímáme, jak čas utíká. Najednou je jedenáct pryč. Tak honem do pokoje, snad už bude vyvětraný! Tam po krátké rychlé sprše zakrátko tvrdě usínám.

<<  Den dvanáctý, vodní, 27. února  >>
<<  Mimozemšťané pod věží mayského Palenque?  >>

Ráno opět odjíždíme brzy. Dnešní program nám toho nabízí hodně. Podstatnou věcí, co musíme mít sebou, jsou plavky. Raději to ráno dvakrát kontrolujeme, abychom je nezapomněli. Stihnu ještě dvě tři rychlé fotografie ranního Palenque, a už nás Armando veze k dalším mayským ruinám. I když zrovna mayské Palenque, alespoň ta hlavní část, až takové ruiny nejsou. Mnoho staveb a pyramid tu prošlo rekonstrukcí, a jiné zůstaly, než byly znovu odkryty, pod příkrovem džungle dobře zakonzervovány. Další stovky staveb v okolí areálu však stále ještě džungle ukrývá a ty na své objevení teprve čekají.
Dnes máme ovšem zcela jinou průvodkyni. Tahle příjemná mladá dáma se jmenuje Táňa. Je Češka, a žije už několik let v Mexiku. Příležitostně podle potřeby vypomáhá jako průvodkyně. A ona teď s námi jede do mayského Palenque, které je nedaleko od současného města, jen několik málo kilometrů. Ivča se k nám přidá později, až se budeme vracet. Mezitím bude zajišťovat naši zítřejší cestu do Guatemaly. Na tu ovšem už nepojedeme úplně všichni. Lucka a Petr s Ivetou mají zkrácený program jen po Mexiku. Zatímco my ostatní se vydáme do Guatemaly, oni budou zítra pokračovat dál Armandovým autobusem, a vracet se právě s Táňou na východ do Mexico City. Jejich program my v téměř totožné podobě budeme s Ivčou absolvovat později, až po návratu z Guatemaly. No, jsem na Guatemalu zvědav, jaké zážitky nás tam čekají. Ale to bude až zítra. Teď jsme ještě v Mexiku, v Palenque.
obrázek Mayské Palenque, ač nedaleko moderního města, leží uprostřed vysokého deštného pralesa
Palenque Mayové založili asi jedno století před naším letopočtem na úpatí nevysokého horského masívu. Původní mayské pojmenování města není známo, současné jméno dostalo tohle město od Španělů. Vrcholného věhlasu dosáhlo Palenque podobně jako Becán mezi lety 600 a 800 našeho letopočtu. Na počátku 10. století pak započal prudký úpadek města, a to z důvodů, které jsou dodnes nejasné a zahalené rouškou tajemství. Netrvalo dlouho a město poté zcela pohltila okolní džungle. Ta, jak můžeme vidět, je tu ještě mnohem hustší a bujnější, než byla v Becánu. Nicméně mayské Palenque je dalším překrásným a jedinečným místem starých Mayů s nádherně zachovalými stavbami, které na člověka dýchnou svým tajemnem a atmosférou slávy dávných věků.
obrázek Zlověstný reliéf na Chrámu umírajícího měsíce
Naši procházku po archeologickém areálu v Palenque začínáme s Táňou na západní straně výstupem ke Chrámu umírajícího měsíce. Hned vedle tohoto chrámu se pak můžeme vypravit úzkou chodbičkou do nitra menší pyramidy, kde nacházíme jakousi kamennou hrobku. Hrobka proslulého krále Pacala to však není. Tohle je hrobka některé ze zdejších královen, a vidíme v ní jen prázdný červeně vybarvený sarkofág. Slavná hrobka krále Pacala je uvnitř pyramidy s Chrámem nápisů. A na tuhle pyramidu, do Chrámu nápisů, se jako na jedinou stavbu v Palenque nahoru nesmí. Neuvidíme tedy ani dosud jen zčásti rozluštěné hieroglyfické nápisy na zdech chrámu, podle kterých se celá nádherná pyramida jmenuje a které stále poskytují badatelům neocenitelné informace, ani nespatříme onu hrobku krále Pacala, nejmocnějšího a nejslavnějšího vladaře Palenque. Ten nastoupil na trůn už ve svých dvanácti letech a za jeho bezmála sedmdesátileté vlády dosáhlo Palenque největšího rozmachu. Tehdy byly postaveny téměř všechny stavby, které si tu dnes prohlížíme. Svou slávou v tehdejší době město Palenque zastiňovalo i mocný Tikal.
obrázek Bělostná pyramida s Chrámem nápisů zasazená do temné divoké džungle
Pyramida s Chrámem nápisů je devítistupňová podle počtu vrstev mayského podsvětí. Původně bývala červená. Nyní však bělostně svítící pyramidu v úžasném kontrastu shora jakoby překrývá temně zelené husté listoví palenqské džungle, které se za ní výrazně vypíná do výšky. Pyramidu s Chrámem nápisů můžeme jenom obejít zvenčí. Strmě stoupající schodiště na přední straně pyramidy je turistům uzavřeno. Hrobka krále Pacala se pak nachází úplně uvnitř, až téměř v dolní části pyramidy, a schází se k ní jiným vnitřním schodištěm seshora od Chrámu nápisů. Hrobka byla objevena v polovině dvacátého století,
obrázek Sarkofág s náhrobní deskou v rekonstruované hrobce krále Pacala v Antropologickém muzeu v Mexico City
když bylo nejprve odkryto schodiště pod podlahou vrcholku pyramidy. Repliku celé hrobky krále Pacala jsme viděli v Antropologickém muzeu v Mexico City. V královské hrobce v Palenque se našlo mnoho šperků z jadeitu a slavná posmrtná maska palenqského krále. Svým významem a slávou je tak tento nález nedotčené hrobky srovnáván s nálezem jediného nevykradeného hrobu egyptských faraónů, s nálezem Tutanchámonovy hrobky. Uvnitř královské hrobky v Palenque byl nalezen mohutný sarkofág s pětitunovou deskou zdobenou nádhernou reliéfní kresbou. Sarkofág obsahoval tělo muže, jehož stáří se odhadovalo na čtyřicet až padesát let. Přesto však vše nasvědčuje tomu, že se jedná o krále Pacala. Nesrovnalost stáří mumie s dobou Pacalovy vlády však zůstává záhadou, pro kterou se dosud jen těžko hledá vysvětlení.
Uvedený rozdíl mezi dobou vlády a stářím nalezené mumie krále Pacala se často používá jako argument na podporu teorie o styku starých Mayů s mimozemskými civilizacemi. Existuje totiž legenda, že král Pacal odcestoval s vesmírnými učiteli, a za velkého rámusu v ohnivé záři a oblacích se po čase zase vrátil. Samozřejmě patřičně moudřejší a mladší, než by měl být. Asi i proto, nebo možná právě proto, vidí pan Erich von Däniken v reliéfu náhrobní desky krále Pacala astronauta. Je to však klasická ukázka manipulace s důvěřivými čtenáři. Kresba na náhrobní desce představuje krále Pacala v jeho smrti i znovuzrození. Král leží na pohřebním stole a ze srdce mu vyrůstá strom života, posvátný strom mytologie a kosmologie starých Mayů. Kolem výjevu jsou pak různé ozdobné ornamenty s rostlinnými motivy. Téměř jistě to nemůže znamenat nic jiného, i když existují i jiné teorie. Například že se jedná o bohyni Chac Chel v poloze rodící ženy. Ale výklad se stromem života souhlasí přesně s mayskými mýty o pojmu smrti jakožto předpokladu o novém zrození, souhlasí s mayskou legendou o prvním Otci a jeho dobrovolné smrti, kterou stvořil svět a kdy z jeho těla vyrostl právě onen strom života. Pan Däniken vám však předvede dokonale připravenou fotografii, fotografii pořízenou pod zvláštním úhlem a otočenou o devadesát stupňů. Navíc jeho fotografie obsahuje právě jen kus celé scény, jen přesně ten výřez, který je právě vhodný k tomu, aby fotografie mohla vypadat tak, jak si to pan hoteliér přeje, tak, aby vám podle takto vytvořeného obrazu mohl celý ten výjev po svém popsat. Ten výřez vám neukáže ani dva nápisy, které jasně vypovídají o správné orientaci vyobrazení a usvědčují tak pana Dänikena z podvodu, když ukazuje výjev otočený. Podle takto záměrně přesně "zpracované" fotografie pak leckdo snadno uvěří páně Dänikovým fantasmagoriím. Můžete vidět, jak astronaut sedí uvnitř kabiny, manipuluje s přístrojovou deskou, šlape levou nohou na pedál, před ústy má kyslíkovou trubici, a tak dále. To je výjev zase přesně podle pana Dänikena, zdatného manipulátora s fakty, který si na tom založil svůj výnosný byznys. Rozhodně výnosnější, než jaký mu přinášelo jeho hotelové podnikání. Ale dost už! Nechme Dänikena Dänikenem.
obrázek Nádvoří královského paláce v Palenque s dominantou třípatrové věže
Vraťme se do Palenque a vraťme se do středu mayského města. Tady navštěvujeme hlavní královský palác. Ten stojí na plošině, která se zvedá zhruba uprostřed celého areálu. Komplex budov tohoto paláce tvoří malé bludiště složené z několika nádvoří, chodeb a místností. Nacházíme v něm několik zajímavých desek s reliéfy. Některé jsou věkem již trochu poznamenány, jiné jsou zachovalejší. Dominantou paláce, a tím, co je v mayském Palenque zcela ojedinělé a zvláštní, je vysoká třípatrová věž. Je zcela unikátní a jinde neopakovatelná, stejně, jako třeba uxmalská Kouzelníkova pyramida, nebo vodní příkop v Becánu. Věž má svůj specifický tvar s šikmou kamennou střechou a je svým způsobem symbolem dnešního mayského Palenque. Původně sloužila zřejmě jako pozorovatelna. Ale možná taky jako astronomická observatoř, neboť se má za to, že Palenque kdysi bývalo jakýmsi centrem mayské vzdělanosti.
obrázek Chrám slunce a jeho neobvyklá hřebenová konstrukce
Na jihovýchod od centrálního paláce přecházíme přes vodní příkop, který sloužil jako vodovod pro zásobování města. Voda tudy teče dodnes. V této části areálu postupně slézáme tři dosti podobné stupňovité pyramidy. Všechny samozřejmě mají nezbytné chrámy na jejich vrcholové části, také se šikmými střechami. Chrám slunce, Chrám kříže a Chrám listového kříže mají také všechny na střeše zvláštní složitou hřebenovou konstrukci. Uvnitř chrámů můžeme vidět početné hieroglyfy a tesané reliéfní kresby, takže vystoupat po schodech nahoru se opravdu vyplatí. Zvlášť když zejména z Chrámu kříže je ještě nádherný výhled na téměř celý archeologický areál Palenque s vévodícími stavbami pyramidy s Chrámem nápisů a věží královského paláce.
Samozřejmě i v Palenque je míčové hřiště na pelotu. Skrze něho se tak dostáváme ke chrámům v severní části areálu. Tady ještě vylezeme na pyramidu s Chrámem počtu, odkud máme výhled po severní části mayského Palenque. Už poněkolikáté uvnitř tohohle mystického města se nahoře jen tak posadím, abych se v tichosti a beze slova díval kolem sebe a vstřebal tak onu tajemnou atmosféru dávných časů, která leckdy přivodí vnímavému člověku lehké mrazené v zádech. Takovéhle mrazení mi je ale velmi příjemné a rozhodně nemůžu říct, že ho nemám ho rád.
obrázek Mnoho dalších staveb je v Palenque ještě schováno v okolním pralese
Z Chrámu počtu se pak vydáváme na nepříliš širokou stezku do džungle. Tady nás cesta vede kolem mnoha dalších chrámů a staveb, které nebyly dosud vyrvány z lůna džungle tak, jako bílé hlavní stavby v okolí královského paláce. Má se za to, že velká většina celého původního města je stále ještě ukryta v okolní těžko prostupné džungli. Mnohé stavby tady jsou už jen pouhé ruiny, mnohé však dosud stojí, a jiné budou jistě ukryty pod příkrovem divokého rostlinstva. Stavby v džungli nejsou zdaleka tak krásně bílé. Většinou jsou porostlé lišejníkem či mechem, některé jejich části jsou přikryté vrstvou hlíny, Tady si můžeme udělat představu, mnohé z nich zápasí o své bytí či nebytí s kořeny vysokých stromů. jak asi celé Palenque vypadalo, než sem přišli archeologové, aby centrální část mayského města osvobodili od nánosů staletí a pralesní vegetace. A ta je tu opravdu divoká. Skrze hustý porost sem proniká jen málo světla, takže fotografovat tu skoro nejde. Mnohé stromy s mohutnými kmeny dosahují úctyhodné výšky. Prales tu opravdu převyšuje i ty nejvyšší stavby mayského Palenque.
obrázek Lakandonský Indián a jeho lehce podezřelé hodinky
Chodník nás vede i kolem dvou malých vodopádů, malých možná jen proto, že vody v tomhle období je poměrně málo. Posléze se dostaneme najednou ven z pralesa a vycházíme z džungle na cestu. Je moc dobře, že jsme tu byli ještě docela brzy ráno. Tady teď proudí davy lidí lačných vidět mayské ruiny, které my právě opouštíme.
Na cestě k autobusu potkáváme lakandonského Indiána. Je to příslušník jednoho z mnoha dnes ne-li vymírajících, tedy alespoň živořících mayských národnostních skupin. Jejich vesničky se nacházejí obvykle hluboko v deštném pralese, v džungli, a o jejich životě není k dispozici mnoho informací. Většina se jich prý snaží dodržovat svůj původní a po staletí zaběhaný životní styl, a jsou známí svou neochotou přizpůsobovat se novým časům. Sami sebe proto nazývají "opravdoví" nebo "praví" lidé. Lakandonci byli svého času velmi utlačování a decimováni různými misionáři a náboženskými fanatiky, protože zcela odmítají přijmout křesťanství a setrvávají na svých bozích a přírodním způsobu života. A možná jsou utiskováni dodnes, odmítají-li se v mnoha věcech přizpůsobit jim nepřijatelné civilizaci. Tenhle náš Lakandonec je středně vysoký snědý chlapík s dlouhými havraními vlasy volně spuštěnými na ramena. Typickou kulatost mayského obličeje byste na něm hledali marně. Lakandonec tady na chodníku se snaží prodávat okolo jdoucím turistům rozličné suvenýry. Své zboží, luky a šípy, všelijaké figurky, ponejvíce jaguáří, různé korále, náramky a další ozdoby nabízí s neuvěřitelnou výřečností a přesvědčivostí, takže nám všem prakticky nezbude, než si u něho něco koupit. Fotografování mu, na rozdíl od mnoha jiných domorodých obyvatel, vůbec nevadí. Naopak. Jakmile vidí, že se ho někdo chystá fotografovat, roztáhne svá ústa do širokého odzbrojujícího úsměvu. Potom obvykle i ten, kdo si před tím u něho nic nekoupil, a ani se k tomu nechystal, takový nedostatek rychle hodlá napravit. Při jeho výřečnosti není divu, že vám při vašem nákupu jen tak jakoby mimochodem dokáže zdůraznit kvalitu jeho oděvu. Jeho splývavá košile dlouhá až na zem, pod kterou ukrývá zřejmě ještě jednu bílou plátěnou, je prý velmi pevná, má přírodní barvu, a je údajně vyrobena z kůry nějakého stromu. Podle hodinek na jeho ruce, které vypadají rozhodně dražší, než ty moje, soudím, že s chudobou a neochotou přijmout nové věci to alespoň u tohohle Lakandoce nebude zrovna slavné. Kdoví, jak je to s ostatními, kteří se potulují kolem mayského Palenque. Než Palenque definitivně opustíme, potkáme jich ještě několik.

<<  Vodopády, kaskády a vodní radovánky  >>

Další naše zastávka na dnešním výletu do okolí Palenque už není mayské město, ale přírodní lokalita, konkrétně vodopád Misol-Ha. Je ukrytý, jako v tomhle kraji skoro všechno, kdesi v džungli. Jeho výšku odhaduji něco přes 30 metrů. Pod vodopádem se rozkládá malé kruhové jezírko, vzniklé pravděpodobně neúnavnou prací padající vody. Zrovna teď se ale nezdá, že by tu teklo moc vody. Vodopád vypadá jen na takový malý čůrek a voda padá dolů jen v jediném proudu. Ale v období dešťů to muže být docela síla.
Scházíme až dolů k vodě. Několik lidí se tady koupe, všichni jsou nejspíš Mexičané. Teď už zase i s Ivčou obcházíme celý vodopád zezadu. Úzká stezka nás vede pod skalním převisem, přes který vodopád padá dolů.
obrázek Pohled na vodopád Misol-Ha od jeskyně s podzemní říčkou
Teď, když jsme padající vodě podstatně blíž, se mi vodopád jako malý čůrek už rozhodně nezdá. Naopak to vypadá, že vodopád má docela sílu. Nasvědčuje tomu i silný hukot padající vody, a když se tak dívám na místo, kde voda dopadá na hladinu jezírka, vidím, že bych tam určitě stát nechtěl. Jestli bych to vůbec přežil, ta padající voda by mi určitě sedřela z těla všechny chlupy. Procházíme nyní po celé délce skalního převisu až úplně na druhou stranu vodopádu, kousek po mokrém betonovém chodníčku, pak po kluzkých kamenech přes několik menších potůčků a vodopádů vyvěrajících ze skály. Všechno je tu mokré a divoce obrostlé vodomilným rostlinstvem a temně zelenými mechy. I my jsme zanedlouho celí navlhlí. Jen na to, abychom také zezelenali a zarostli mechem, tu nejsme dostatečně dlouho. Chvíli postojíme v malé jeskyni na konci stezky. Ale jen na okraji jeskyně. Dozadu do jeskynní tmy se nikdo z nás neodvažuje. Kolem nás proudí z hloubi té skály ven nevelká podzemní říčka. Nebýt té padající vodní záclony venku, připadal bych si tu skoro jako někde na dně Macochy. Po krátké chvíli se vracíme zpátky. Máme možnost se v jezírku taky vykoupat. Ale tahle voda mě ke koupání zrovna neláká. Navíc nám Ivča slibuje něco podstatně lepšího. A tak možnost vykoupání vynecháme. Tedy až na Petra. Ten se rozhodl, že vyzkoušet se musí všechno. I tak se tu už ale moc nezdržujeme a spěcháme k Armandovi do autobusu.
Armando nás teď veze od Palenque na jih. Stoupá s autobusem postupně do kopců nad údolím, kde dole vidíme přízračně neskutečnou řeku.
obrázek Pohled na neobvyklou barvu řeky Tulija z okolních kopců
V temné zeleni zdejší přírody se klikatí řeka Tulija jako nějaká stuha a svou podivuhodnou modrou barvou do daleka téměř září. Je to neuvěřitelný a fascinující pohled. Mořskou vodu někde, snad, ale řeku jsem tedy v podobném zabarvení rozhodně nikdy nikde dosud neviděl. Neuvěřitelná barva!
Nakonec dojedeme do cíle téhle cesty, k travertinovým kaskádám národního parku Agua Azul. Nejprve je ovšem třeba utišit naše už téměř zpívající hladové žaludky. K ukojení hladu nám poslouží nejbližší restaurace, do které všichni svorně jako tři muži s harémem ženských zamíříme. Moc se nerozmýšlíme. Já opět klasicky hovězí, Líba si dá rybu, která má být nějakou místní specialitou. Ta ryba vypadá moc zajímavě. Jako nějaká piraňa. Cení zuby ještě na talíři, a k mému údivu dokonce ještě i jako snědená. Ale oběd nás už dost zdržel, tak rychle vzhůru na kaskády a vodopády. Nezapomněl někdo plavky v autobuse?
Agua Azul je čarokrásné místo, samozřejmě opět ukryté v džungli. Pár kroků nad restaurací nás překvapí první pohledy na řeku, která tu v mnohých kaskádách vodopádů postupně klesá dolů do údolí. Vody v tůňkách mezi kaskádami a vodopády mají zase tu neobvyklou fantasticky modrou barvu. Opravdu nevím, jak mám tu barvu pojmenovat, jestli je akvamarínová, tyrkysová, nebo azurová. Možná jak kde, možná od každého trochu. Snad i proto se to tu jmenuje Agua Azul, Modrá voda, protože modrá voda to je, i když vlastně taková ta normální modrá to zase není. No, nějak jsem se do těch barev zamotal. Prohlašme tedy barvu vody třeba za tyrkysovou a raději pojďme dál. Jen ještě dodám, že barva zdejší vody je dána erozí. Tekoucí voda rozrušuje okolní skály a rozpouští a přijímá do sebe drobné částečky vápna a různé soli a chloridy.
obrázek No řekněte, není to sen se v něčem takovém moci vykoupat?
Stoupáme pomalu po chodníku kolem řeky nahoru. Levá strana chodníku je lemována stánky domorodců. V nich nabízejí okolo procházejícím turistům suvenýry, oblečení, nějaké pití a nebo i něco menšího k jídlu. Ale levé strany si ani moc nevšímáme.
obrázek Ty třpytivé bílé kaskády v kombinaci s tyrkysovými tůňkami nemají chybu, zvlášť když k tomu zapózuji Táňa s Ivčou
Po pravé straně totiž zcela užaslí pozorujeme nádherná zákoutí a tůně, bělostné jemně pěnící nižší i vyšší vodopády a jejich kaskády. Táhnou se od nás nahoru i dolů, kam až oko skrze okolní hustou vegetaci dohlédne. Na mnohých místech se v tůňkách někdo koupe, nebo se v nich cachtají děti. Jen na několika místech není koupání dovoleno, a vstupu do řeky brání provaz či výstražná tabulka.
obrázek Nikdy dřív mě nepadlo, že si budu chtít stahovat gatě při pohledu na nějakou řeku
Ale je to jen v místech, kde by mohlo hrozit nebezpečí zranění a pádu z vodopádu, kde se tvoří nějaké víry, případně od blízkého vodopádu hrozí člověku jiné nebezpečí. Když vidím tu nádheru vodopádů i krásně čistou tyrkysovou vodu, mám chuť hned teď a okamžitě si stáhnout kalhoty a hupsnout tam. Hupsnout tam, tam mezi vodopády!
Líba nicméně trvá na tom, že se projdeme někam výš. Musíme si to přece také trochu prohlédnout, když už jsme tady. A pak se prý tady koupe už dost lidí. Mně tu zase tolik lidí ve vodě nepřipadá, zvlášť když si představím, kolik jich je v létě u nás u kdejaké špinavé louže. Ale v tom prvním má Líba pravdu. Procházka nahoru a porozhlédnout se tady trochu víc určitě nebude na škodu. Je to opravdu nádhera. Bílé drobně perlící vodopády, splavy, peřeje, i jejich různé skupinky i divoké kombinace, mělké i hlubší tůňky a jezírka, nádherně barevná a čistá voda, a nad tím vším tropický zelený deštný prales, který na kaskádách řeky tvoří i početné ostrůvky. Prostě paráda!
Nakonec si s Líbou nacházíme jedno klidnější místo na koupání. Takovou příjemnou malou tůňku. Je už dost nahoře, kde už je okolních stánků poněkud méně, Nikdo jiný tu není, za chvíli se k nám přidá jen Ivča a někteří naši. Abych se dlouho nezdržoval, neváhám ani okamžik a vmžiku skáču do vody po hlavě z jakéhosi prkna. V čisté a průzračné vodě je dobře vidět, že tůň je pod prknem dostatečně hluboká.
obrázek Jak si gringo užívá přírodní bublinkovou lázeň
Voda mě rychle ochladí, ale ledová rozhodně není. Přitom je nádherně čistá a modrá, jako někde v bazénu, co bývají namodro natírány. Že by proto, aby se podobaly Agua Azul? No, řeknu vám, pokoupání je to báječné. Plavu kousek proti proudu, vpravo ode mne je jakýsi ostrůvek. Je příliš zarostlý a vypadá zcela nepřístupný. Tak plavu víc nahoru a objevuju místo, kde je dole pode mnou velký kámen, na němž se dá stát. Přitom je přímo pod proudem vody padající z asi půlmetrového nízkého přírodního splavu. Stačí se jen trochu naklonit proti proudu a udržovat rovnováhu, a mám tu dokonalou přírodní vířivku spojenou s masáží a současně naprosto skvělou bublinkovou lázeň. Lákám za sebou sem do proudu i Líbu. I jí se to moc líbí, jen trochu hůř udržuje rovnováhu a poněkud víc s tou vodou zápasí. Ale každopádně je to moc prima! Vydržel bych tu klidně i dvě hodiny. Naše Ivča, už zase samozřejmě fungující jako šéfprůvodkyně, je už ale dávno z vody venku. A začíná na mě mávat, abych už taky vylezl, že se už blíží čas odjezdu.
Tak jo. Co se dá dělat! Lehce osušen, ale ještě pořád alespoň myšlenkami v nádherně modravé vodě, pomalu procházím zase kolem všech těch překrásných míst dolů k našemu autobusu. Ještě se cestou snažím udělat nějaké fotky, i když jsem totéž už jednou fotografoval při cestě nahoru. Po nádherných skoro dvou velice příjemně strávených hodinách v tomhle krásném přírodním parku pak Armando veze nadšené a spokojené české turisty zpátky do Palenque. Dnešní den byl opravdu moc vydařený.

<<  Poslední večer pohromadě znamená loučení  >>

Den ale ještě nekončí. V Palenque vyběhnu z hotelu na rychlý nákup. Vezmu nějaké jogurty, a chybí nám taky Coca-cola k rumu. Zatímco Líba si prozřetelně schovává jogurty na ráno, já jsem po té dnešní koupeli natolik vyhladovělý, že všechno sprásknu ještě před večeří. Na tu půjdeme někam do hospody. Bude to pro nás zároveň rozlučka s Mexikem, s Armandem, s Táňou, i těmi třemi, co mají kratší program jen po Mexiku a do Guatemaly s námi už zítra nepojedou. Ani se mi na večeři moc nechce. Hlavně jíst vůbec nemám chuť. Dal bych si spíš ještě nějaký dva jogurty, a třeba nějaký studený kafe se zmrzlinou. Jo, na to mám chuť!
obrázek Jedna z posledních společných fotografií před Armandovým autobusem, chybí na ní jen Dáša a já
Když se nakonec sejdeme v restauraci na hlavní ulici, jen pár desítek metrů od hotelu, mám ukrutánskou žízeň. Dnes ji mám vlastně už od rána. Moje tropická žízeň se mi zdá neuhasitelná. K údivu všech si namísto večeře dávám dvakrát za sebou půllitr studeného chocomilku. To je něco jako vychlazená horká čokoláda. Jinak by se tomu ale klidně mohlo říkat studené kakao. Se svou volbou jsem moc spokojený. Fakt jsem přesně na tohle měl chuť. Zaplácnout něčím žaludek a přitom hlavně pít! Líba se těší na flambování banánu, který si objednala. Ale přinesou jí ho už horký, oflambovaný. Že prý už hořel někde v kuchyni. Hrůza! Dost podivná restaurace s ještě pochybnější kuchyní! K pití si Líba dává jahodové daiquiri, které si objednává hnedle dvakrát. A protože tu na drinky mají zrovna akci dva za jeden, tak hrdinně, ale zjevně bez potíží, vyzunkne čtyři daiquiri za sebou. Moje "kakao" bohužel drinkem nebylo.
Touhle večeří se definitivně rozloučíme s Luckou, Ivetou a Petrem. Narychlo, před odchodem z téhle trochu podivné hospody na hlavní ulici, si ještě vyměníme emaily. Rozloučíme se taky s Táňou. My, co pokračujeme do Guatemaly, jsme si jí ani moc neužili. Poděkujeme rovněž Armandovi za jeho řidičské umění a služby, i za vždycky v autobuse připravené pivo i další nápoje. Je ale možné, že Armanda ještě uvidíme. Po návratu z Guatemaly nás ještě někdo poveze poslední úsek cesty po Mexiku a na letiště. Ivča i Armando by rádi, aby to byl právě Armando, ale v tuhle chvíli ještě není jisté, jestli to klapne. Rozděleni na dvě party, na "mexickou" a "guatemalskou", si vzájemně popřejeme šťastnou a příjemnou další cestu, a dobrý let domů do Evropy. Potom už se naposled rozcházíme do svých zatuchlých pokojů. Přede mnou je poslední noc v Mexiku, zítra už budu spát někde v Guatemale. Jsem na to zvědav. Podle programu cestovní kanceláře by cesta po Guatemale měla být taková dobrodružnější. Ani Ivča kromě zítřka ještě neví, jak a čím se po Guatemale budeme pohybovat, nakolik budeme využívat místních autobusů, a jestli a kam budeme cestovat společně s domorodými Indiány. Všechno se bude vyvíjet podle okolností, podle možností, guatemalský program nemusí být tak pevně daný, jak se v programu cestovní kanceláře píše. Ale to se všechno uvidí, až zítra překročíme guatemalské hranice. Teď už dobrou poslední noc, Mexiko!

<<  Den třináctý, barevný, 28. února  >>
<<  Guatemalské dobrodružství začíná  >>

Tak dnes nás čeká cesta do Guatemaly, která slibuje mnohá dobrodružství. A mně slibuje i mayský Tikal, kvůli kterému jsem právě tuhle naši cestu mezi několika možnými vybral. Musíme si však poněkud upravit zavazadla, zgruntu zpřeházet jejich obsah, a rozdělit věci na ty, které budeme v Guatemale potřebovat, a na ty, které nikoli. Následně je jeden náš bágl s relativně nepotřebnými věcmi poslán s "mexickou" skupinkou do Oaxacy. Tam na nás počká.
obrázek Silnice, po níž jedeme do Guatemaly
My gringové, co se teď nazýváme "guatemalci", se pak poskládáme do malého mikrobusu, zatímco naše bágly jsou jakž takž srovnány nad našimi hlavami na střeše. Možná, budeme-li mít štěstí, je neztratíme. Vyrážíme ke guatemalským hranicím, přesně na opačnou stranu, než na jakou o chvíli později odjedou "mexičané" s Armandem a Táňou.
Cesta z Palenque ke hranici je lemována pralesem. Sem tam projedeme chudou indiánskou vesničkou s jednoduchými domky. Musíme se na silnici vyhýbat několika zvířatům z čeledi psovitých šelem. Pejsci jsou často jen tak ledabyle pohození na silnici, kde si nedbajíce kličkujících aut vyhřívají svoje psovité kosti. Možná by spíš měli hlídat okolo se pasoucí kravky. Ale kam ty by utekly, když kousek za vesnicí není nic, než zase jen hustý prales? Zdejší vesničané se museli vedle bujného pralesa naučit žít, musejí s ním svádět každodenní zápas o svá malá políčka a pro svůj dobytek nepostradatelné pastviny. V jakémsi restaurantu u silnice jménem Jol-Há zastavujeme na snídani. Restaurant je docela rozměrný, dokázal by počtem míst uspokojit snad i dva velké plné autobusy. Nicméně celá restaurace je úplně prázdná. Sedíme pod střechou svázanou z palmových listů, a pod zadnicemi máme obyčejné dřevěné špalky ze silných kmenů. Těch je pravděpodobně v okolním pralese víc než dost. Na židle jim už asi nezbyly finance. Třeba to časem bude lepší, až se tu zastaví víc turistů, než jenom my.
obrázek Přijeli jsme do ráje?
S další jízdou převážně rovinatou krajinou se prales, který se střídá s domorodými vesničkami, zdá stále vyšší a stále hustší. Přesto nám velká cedule v jedné z nich hlásá, že tady je "EL PARAISO", že jsme tedy přijeli do ráje. Vida. Nám to připadá jako někde na konci světa, a místní to tady považují za ráj. Ale proč vlastně ne? Pro někoho je ráj tohle, pro někoho zase něco jiného. Nedaleko od "ráje" se najednou před námi objevuje větší vesnice. V ní zastavujeme před mexickým pohraničním úřadem. Jsme v pohraniční obci Frontera Corozal. Za mexickou stovku nám tady dávají razítko do pasu a ponechají nám papír vyplněný při příletu na letiště v Mexico City. Průvodkyně Ivča nás neprodleně varuje, abychom ten papír někde neztratili, že by nás taková nehoda mohla přijít zatraceně draho. Znovu se pak vracíme do mikrobusu a řidič s námi pokračuje v další cestě. Kdesi na konci téhle dost velké vesnice najednou sjíždíme někam z kopce dolů a ocitáme se na velké písčitokamenité ploše u jakési řeky.
obrázek Loďky u řeky Usumacinty čekají na ty, co chtějí do Guatemaly
Průvodkyně Ivča tu rychle dohodla nějakou loďku, aby nás vzápětí informovala, že tohle je hraniční řeka Usumacinta, a že Guatemala je támhle na druhé straně. Dívám se tam. Na druhé straně jsou na svahu vidět jen stromy a ojedinělý maličký domek. Mezi stromy se klikatí několik cestiček, nahoře na svahu lze spatřit komunikační stožár. Kam tam pojedeme? Bůhví. Ale to uvidíme. Finální přeprava do Guatemaly bude tedy lodí. Však už nám překládají naše bágly ze střechy auta na naší loďku opatřenou pro případ nepříznivého počasí přístřeškem z palmového listí. Nakonec usedáme i my na dvě lavice proti sobě. Musíme se trochu porovnat a usadit, lodice je úzká, a moc místa pro nohy tu nemáme.
obrázek Připravit k vylodění, tady je Guatemala!
Několik podobných loděk proplouvá okolo, vedle nás se k odplutí připravuje jiná loďka a jiní turisté. Vyfasujeme taky nezbytné záchranné vesty, a vzápětí se už startuje motor. Můžeme vyplout. Navzdory mému předpokladu, že nás tu jen převezou na druhou stranu řeky, vyplouváme přímo proti proudu Usumacinty. Tam je před námi vidět jen široká řeka obklopená tropickým pralesem. Naše cesta nakonec trvá skoro půl hodiny, a spíš než cesta přes hranici to připomíná jen nějakou projížďku po řece. Ale tenhle výlet je příjemný a docela nás baví. Občas mezi hustým břehovým porostem zahlédneme nějaký život. Tamhle v řece vidíme indiánskou pradlenu, nedaleko ní si ve vodě hrají děti. Potkáváme několik dalších loděk podobných té naší. Asi po půlhodinové cestě se na guatemalské straně mezi stromy objeví výrazný flek udupané a ušlapané hlíny, což je pro našeho kormidelníka znamení, aby zatočil ke břehu. Několik kotvících loděk nás přesvědčuje o tom, že tady je přístaviště. Bude se vystupovat na břeh. Čeká na nás Guatemala!
Na břehu vyhlíží turisty houf dětí očekávajících nějaký drobný dárek. A taky na nás nahoře nad břehem čeká zrezivělý autobus. Zvenku se pyšní nápisem Deluxe, ale vypadá, a to zejména zevnitř, jako by jezdil kdesi v džungli už dobrých padesát let. Na guatemalské děti teď není čas, musíme rychle naložit svá zavazadla na střechu, dokud se tam ještě vejdou. V autobuse nás přivítá nápadně řídce vousatý řidič, kterému vypomáhá statný svalnatý Indián s čínským copem, ze kterého se později vyklube turistický průvodce. Ten nám udílí instrukce ohledně postupu na hraničním přechodu. Autobus je docela nacpaný, není nás v něm zrovna málo. Nemačkáme se tu jen my, ale i další skupinky turistů. I copatý Indián zřejmě usoudí, že už nás tady je dost. Netrvá to proto dlouho a autobus se rozkodrcá po prašné cestě plné děr a výmolů.
obrázek Antény, lán kukuřice a Líba vedle guatemalské celnice
Po pár stech metrech zastavujeme mezi kukuřičným polem a pastvinami. Guatemalská celnice je nápadně modře natřená zděná budova, ke které patří i tři velké satelitní antény situované na okraj kukuřičného lánu. Na druhé straně budovy je rozlehlá pastvina, kde mezi ještě nevysokými palmami spásá nízkou trávu mnohohlavé stádo guatemalského hovězího. Řeknu vám, je to opravdu úžasný pohled, jaký se hned tak nevidí. Civíte tu skoro nevěřícně na krávy, jak se pasou mezi palmami! Tenhle netradičně umístěný pohraniční úřad vypadá,
obrázek Exotická guatemalská pastvina
jako by si tu místní zemědělci občasným celničením vylepšovali svůj příjem a životní standard. O totéž se zřejmě snaží i malá snědá, nikoli polednice, ale obtloustlá Indiánka, která se tu prapodivně pomalým a šouravým krokem potuluje kolem celnice. Nabízí přijíždějícím gringům na výměnu místní peníze, quetzaly. Vida, jméno quetzal je mi povědomé. A je snad i vám, čtenářům. Už o něm byla řeč několikrát. Teď s tím tady budeme platit, a mě se moc líbí, že když budeme při placení někde smlouvat, můžeme se snažit cenu uquetzávat.
Při čekání na odbavení ještě koukám na dvě stodoly nedaleko celnice. Střecha ze suchého listí drží jen na několika trámcích, zeď z prken se nachází jen na zadní straně, na straně od pastviny. Je tam nejspíš jen proto, aby se jim dovnitř nezatoulaly krávy. Obě ty střechy patří k sobě. Zblízka se mi pak zdá, že by to snad mohla být hospoda. Cedule nabízející zmrzlinu moje tušení mění v jistotu. Ale vidím, že kdybych dostal chuť na zmrzlinový pohár, nebo bych si tam chtěl zasednout třeba na nějaký drink, museli by rozehnat slepice a obrovské hejno kuřat, které se po hospodě potuluje. Možná je kuře i na jídelníčku, protože několik jich je už na stole. Jsou sice ještě živá a cosi tam zobají, ale když přijde host, může takové kuře dost rychle skončit na pekáči.
Lidí je na celnici dost a naše odbavení proto chvíli trvá. Naše Ivča nám ho nakonec zařídí zcela bez poplatků. Oni tu prý sice jakési poplatky za razítka vybírají, ale nemají k tomu pražádné opodstatnění. Je to zcela nezákonné a všechny vybrané poplatky pochopitelně končí v kapsách zdejších úředníků. Bezva! Kam jsme to proboha přijeli? No, přece do Guatemaly. Uvidíme, co bude dál. Teď hlavně, aniž nás to stálo nelegální poplatek, jsme už docela legálně na guatemalském území.
Úspěšným odbavením na téhle podivné celnici jsme tedy definitivně v Guatemale. Je na čase, abych se zmínil alespoň o pár základních věcech, které tuhle středoamerickou zemi charakterizují. Guatemala je od roku 1821, kdy se osvobodila od španělské nadvlády, nezávislou zemí. Její rozloha je asi o třetinu větší, než činí rozloha České Republiky. Počet obyvatel Guatemaly naši zemi převyšuje o necelou polovinu. Úředním jazykem je tu španělština, ale mluví ještě mnoha dalšími jazyky. Uznává se jich tu ještě nejméně dvacet. Název země pochází z indiánské řeči nahuatl, ze slova Cuauhtemallan, což znamená něco jako "země mezi lesy". Česky by to bylo asi Mezilesí, ne? Tomu názvu se ale nelze divit. Prakticky polovinu guatemalského území pokrývají tropické pralesy. Jsou převážně v severních částech země, zatímco na jihu prochází Guatemalou hřbet středoamerických Kordiller dosahující výšky až 4000 metrů. Tam se nachází také mnohé dosud činné sopky. Větší část obyvatelstva tvoří míšenci, přesto ale téměř polovina obyvatel jsou potomci Mayů, kteří po sobě zanechali na území Guatemaly mnoho významných památek. Dnes jsou Mayové velmi chudí a pracují převážně v zemědělství. Co se zemědělských produktů týče, je důležitým vývozním artiklem vzácné dřevo, oleje, banány, třtinový cukr, ale ze všeho nejdůležitější a pro Guatemalu nejcharakterističtější plodinou je káva. A to káva velmi kvalitní. Guatemala je jedním z největších světových vývozců kávy druhu arabica. A tak můžu být vedle mayského Tikalu zvědav také ještě na guatemalskou kávu. Doufám, že to bude jiná káva, než hnusná mexická americana.
obrázek Po prašné silnici kodrcáme o nitra Guatemaly
Od hranic pokračujeme stále stejným autobusem. Kodrcáme po prašné silnici mezi pastvinami, poli, sady a plantážemi, většinou oplocenými. Patří místním rančerům. Cesta do nitra Guatemaly se ukazuje být docela divokou jízdou. Autobus skřípe a úpí na každém výmolu štěrkové cesty. Prasklé přední sklo sotva drží na svém místě, na podlahu aby se člověk bál stoupnout, aby ji neprošlápl. Je dost s podivem, že těžká sedadla s cestujícími nepropadnou na silnici. Před jednou z větších vesnic se prašná silnice konečně změní na zánovní asfaltovou, překvapivě rovnou a kvalitní. Alespoň se tedy poslední úsek cesty nemusíme tolik bát, že se pod námi autobus rozpadne na několik zcela nesouvislých částí. Ivča měla pravdu. Guatemala je mnohem dobrodružnější. A začalo to hned za hranicí.
obrázek Přestávka u čerpací stanice už bude končit
Autobus nás kupodivu dokáže vézt k našemu cíli téměř čtyři hodiny. Ač to zprvu vypadalo jako nemožné, tak zcela bez poruchy. Potřebuje k tomu sice dvě zastávky, ale musí přece u benzinové pumpy něco natankovat. My zastávek využíváme k protažení a občerstvení, ale i k tomu, abychom zašli na toaletu. Cestou i při zastávkách vidíme mnoho zajímavých věcí. Chudé barevné vesničky a kostelíky, indiánské hřbitovy, z jejichž křiklavé barevnosti až přechází zrak. Ale taky úplně rozpadlý náklaďák. Nebo traktor, který totéž brzy čeká. Pozor si musíme dát na zlostného afrického pštrosa zavřeného v ohradě. Úžasný je i peloton indiánských cyklistů drncajících po prašné silnici docela podobně, jako my s autobusem. A vidíme ještě mnoho dalších podivuhodných a neobvyklých věcí. Copatý indiánský průvodce občas cestou něco řekne. O Guatemale, o místu, kterým projíždíme, i něco o tom, co vidíme z oken autobusu.

<<  Florés, počty a nastrojená děvčata  >>

Zhruba ve čtyři odpoledne přijíždíme do Florés. Současné město je v podstatě vybudované na zbytcích dávného sídla Taysal, Tayasal, či Tayazal. Nějak nevím, jak se to správně píše. Každopádně tohle město bývalo posledním útočištěm národa Itzá během španělské conquisty. Mayské chrámy, modly a pyramidy byly poté při budování základů španělského města zbořeny a mayské obyvatelstvo vyhnáno do okolní džungle. Náš autobus má ve Florés několik zastávek. Někteří turisté vystupují dřív, bydlet budou v poněkud levnějších hotýlcích dál od centra. Naše česká parta vystupuje z autobusu mezi posledními.
obrázek Ve Florés vystupujeme u jezera Petén Itzá
Hotel, v němž budeme jednu noc spát, je až v samém srdci Florés, na nevelkém ostrově na jezeře Petén Itzá. Ostrov tu tak vytváří přirozené centrum města. Náš hotel je opravdu víc než slušný, má dokonce i fungující klimatizaci. A ta je jasným poznávacím znamením středoamerického luxusu. My tu ale bohužel budeme jen jedinou noc.
Než vyrazíme na procházku do barevných uliček, musíme se vybavit guatemalskou měnou. Jeden quetzal vychází v bance vedle hotelu asi na tři koruny. Ale s výměnou je spojena neuvěřitelná spousta zmatků. Nějak tu neumějí počítat, nebo co. Na lístku vůbec nevychází součet peněz s nastaveným a zveřejněným kursem. Nikdo pořádně neví proč. Nakonec nám to přepočítají znovu až přímo v kase, a teprve pak konečně dostáváme, co si zasloužíme. Tedy to, co nám podle platného kursovního lístku správně patří. Počty asi dnes nejsou silnou stránkou Indiánů dokonce ani tam, kde jde o peníze. Zajímavé.
Láďa a Lidka s námi na procházku nejdou, a tak je na mne velká přesilovka šesti ženských. Není to poprvé, a tak už si zvykám. Malý ostrůvek Florés se dá snadno pěšky obejít. V ulici vedoucí okolo ostrova se střídají hotýlky a penziony s krámky, kavárnami i restauracemi. Díváme se po nějaké hospůdce, kam bychom zašli na večeři. Příliš živo tu není. Potkáváme jen několik lidí, sem tam nějakou kapotovanou tříkolku, a nebo prodavače moštů, který na vozíku veze ulicí svou nabídku čerstvé ovocné šťávy. Budeme-li chtít, na počkání nám ji vymačká ze svého lisu. Šlapeme chvíli po cestě, které chybí jakýkoli zpevněný povrch. Vysoká vrstva sypkého písku naznačuje, že je silnice nejspíš v rekonstrukci.
obrázek Barevné kamenné domky ve Florés
Později už je na ulici položené dláždění, většinou kamenné. I všechny ty domky okolo nás jsou postaveny z kamene, a všechny jsou natřeny a pomalovány pestrými pastelovými barvami. Hospůdku si nakonec nedokážeme vybrat. Když se vydáme úzkou strmě stoupající uličkou doprostřed nevysokého návrší, kde se nachází centrum Florés a náměstí, pochopíme proč v dolní ulici okolo ostrova bylo skoro jako po vymření. Tady nahoře, kolem náměstí i na něm, je totiž živo víc než dost.
obrázek Zajímavý pouliční elektroměr
První, co mě nahoře u náměstí upoutá, však nejsou lidé, ale pár obuvi, který je zavěšený za svázané tkaničky na elektrických drátech. Elektroinstalace je ve Florés vůbec zajímavě řešená. A tohle jí dodává obzvlášť ránu. Boty tam nahoře vypadají jako párek oběšených havranů. Jdeme dál a vzápětí se začínáme proplétat mezi auty a motorkami. Nějaká mayská žena na motorce právě přede mnou zastavila na křižovatce. Veze dvě malá děcka, přičemž to menší má posazené před sebou na nádrži. Zprvu si mě nevšímá. Ale pak se na mě rozzářeně a kulaťoučce usmívá, když si všimne, že si ji fotografuju.
Na náměstí samotném se děje mnoho věcí. Tančí se tu a zpívá, je tu mnoho mladých guatemalských děvčat nastrojených do překrásných kostýmů. Ne že by tu vůbec žádní kluci nebyli, ale na první pohled se zdá, jako by ta slavnost tady byla jenom pro dívky.
obrázek Zpívající motýlci
Jedny mají průsvitná křídla jako motýlci a sborově zpívají. Jiné, které mají sytě růžové šatečky se širokými krátkými sukýnkami, růžové botičky, bílé punčochy a po lokty dlouhé krajkové zářivě bílé rukavičky, tančí na širokém prostranství skupinový tanec tak trošku připomínající nějakou spartakiádu. Jiné dívky zřejmě už mají svá vystoupení za sebou, nebo na ně ještě čekají. Jako třeba tyhle, co mají na sobě kostýmy orientálních břišních tanečnic. Z těch mnoha nádherných kostýmů a barev až přechází zrak. Další skupinu dívek vidím oblečenou do kostýmů cirkusových klaunů.
obrázek Nastrojené guatemalské krásky
Tamhlety dvě jsou oblečeny snad do kostkovaného kanafasu! Mají z něho vyrobené i krásně fialově kostkované a bělostným krajkovím přizdobené čepečky. Tohle tedy v Mexiku na žádné fiestě nebylo! Tady mi všechno připadá mnohem pestřejší, mnohem barevnější. A tu barevnost ještě zdůrazňují nafukovací balónky, které se kdekomu vznášejí nad hlavou. I dívky se mi tady v Guatemale zdají nějaké hezčí, přestože i tady jich je mnoho takových typicky maysky boubelatých. Zvlášť támhletěm děvčatům to moc sluší. Mají na sobě až po zem dlouhé krásné společenské šaty, jako kdyby se dívky chystaly jít na velký ples, na svatbu, nebo do tanečních. Právě se postavily za sebe a pózují někomu před fotoaparátem. Hbitě přiskočím a využívám situace, abych si taky domů přivezl fotografii těch dokonale nastrojených a pečlivě učesaných a nakrášlených děvčat. Ta poslední, to je obzvlášť moc hezká dívka. Myslím, že by se neztratila ani na některé věhlasné soutěži krásy.
Díváme se kolem sebe na hýřivé vířící barvy a posloucháme přitom měnící se guatemalské rytmy. Ivča nám na ale rozhlížení moc času nedává. Už píská na prsty, a svolává nás do houfu na okraj náměstí. Asi ji žene hlad. Ten já už sice mám taky, ale kvůli tolika hezkým dívkám bych to ještě vydržel. Z náměstí scházíme dolů druhou stranou, a zatáčíme zase do té hlavní uličky, co vede okolo ostrova. Nakonec nás už těsně před setměním hlad opravdu zažene do jedné malé hospůdky. Sedíme venku na terase nad jezerem Petén Itzá, i když přímo pod námi je nevzhledné staveniště opravované pobřežní zdi. Zato je tu ale velice levno, a staveniště se stejně zanedlouho ponoří do tmy. Mají tu asi japonského nebo čínského kuchaře, protože skoro všechna jídla jsou v japonském či asijském stylu. Opečené nudle s kuřecím a krevetami nemají chybu. Jsou jednoznačně skvělé. Jediná drobná vada je, že nějak špatně spočítali počet objednaných porcí, takže tu mou dodělávali o dobrou půlhodinu později. A tak jsem musel nejdříve jen mlsně zírat do šest talířů mého dámského doprovodu, a teď zase všech šest ženských mlsně zírá do mého talíře, protože ten svůj už dávno mají dokonale vypucovaný. Nevím jak pro ně, ale pro mě je to takhle lepší. Alespoň jsem se na to déle a hodně těšil, když si to všechny dámy pochvalovaly.
Při placení je potřeba společný účet rozpočítat. S tím, to už dávno víme, mají problémy leckde ve světě. Dnes už to jsou druhé naše problémy s počty. Zdejší personál to však vzdává dost rychle. Musí se dostavit osobně sama majitelka restaurace, vizáží evidentně nějaká Asiatka. I jí to sice nějakou dobu trvá, ale nakonec to zvládne a k něčemu se dopočítá. My to ani moc nekontrolujeme. Drahé to rozhodně není, a hlavně nám to moc chutnalo. Pak se už jen krátce zastavíme v další restauraci, abychom si přidali do spokojeného bříška nějaké to kafíčko, v mém případě ledově chladivé se zmrzlinkou. Hodit se může i štamprlička na dobrou noc. Ale to už bude pro dnešek všechno. Ráno zase odjíždíme hodně brzy, je třeba jít spát. A dobře si na zítřek odpočinout!

<<  Den čtrnáctý, velkolepý, 1. března  >>
<<  Monumentální Tikal znamená nebát se a nahoru!  >>

A když říkám, že budeme odjíždět hodně brzy, je to pravda. Odjezd je stanoven na pátou hodinu ráno. Náš najatý řidič stojí na střeše svého mikrobusu už o půl hodiny dřív, aby mohl včas nahoru poskládat naše zavazadla. Všechno balíme, večer zase budeme spát někde jinde, dost daleko odtud. Brzké ranní vstávání má nejen ten důvod, že je před námi dlouhá cesta. Především vstáváme proto, že nejprve jedeme do Tikalu, bájného mayského města. Je jenom dobře, že tohle hojně navštěvované a slavné místo navštívíme co nejdříve po ránu, kdy ještě nebude zvídavými turisty tolik obleženo, a kdy budeme mít na jeho prohlídku relativní klid. Ivča plánuje návštěvy mayských lokalit moc dobře.
Do Tikalu musíme jet na sever Dostaneme se tak do nitra druhého největšího deštného pralesa na světě. Prales zabírá podstatnou část severní Guatemaly a táhne se daleko k severu, až na samotný Yucatán a přechází i do Mexika. A mayský Tikal leží kdesi uprostřed tohoto pralesa. Náš zánovní mikrobus značky Hyundai nás veze po kvalitní silnici mezi obrovskými pralesními velikány. Stromy a celý prales je tu tak vysoký, že vzniká dojem, jako když jedeme dlouhatánským tunelem s mnoha zatáčkami.
obrázek Exotická dopravní značka: "Bacha na nosály!"
Dagmara si přeje několikrát zastavit, aby si mohla, a my také, vyfotografovat pro nás exotické dopravní značky s jaguárem, hadem, bažantem či dokonce nosálem. Hustý zelený příkrov však brání přístupu světla, a tak se nám fotografování moc nedaří, i když slunce už začíná stoupat nad obzor. Projedeme branou, která tu stojí na okraji národního parku. Guatemalská vláda tento archeologický národní park vyhlásila na rozloze téměř šesti set čtverečních kilometrů. My směřujeme do centra této veliké oblasti, kde na malém zlomku její rozlohy, na nějakých šestnácti čtverečních kilometrech, se nalézá více než čtyři tisíce mayských staveb. Mnoho z nich je stále dosud zakryto tropickým pralesem, a jen některé jsou již vykopány. I tak je toho k vidění v Tikalu dost a dost. Budeme tu moci obdivovat vládní rezidence a paláce, obytné domy, plošiny a terasy, oltáře, pyramidy a samozřejmě i prostranství na míčovou hru. Všechny tyhle stavby původního tikalského města kdysi bývaly propojeny důmyslným systémem cest a chodníků.
obrázek Za tikalskými pyramidami musíme jít do opravdové džungle
Od vstupního areálu po jednom chodníku jdeme. Ale asi to nebude ten původní, historický. Procházíme skrze džungli po široké stezce, která je zřejmě vyšlapána tisíci turistických bot, jaké i my máme na svých nohou. Nejdeme nějak moc zvolna. Naopak. Nikdo neví proč, ale spěcháme. Jako bychom se už nemohli dočkat, až pyramidy bájného Tikalu spatříme na vlastní oči. Alespoň já jsem tedy celý napnutý. Líba to ale ještě zdržuje. Musí si odskočit na toaletu. Prales okolo nás dosahuje pozoruhodné výšky, obrovité stromy nad našimi hlavami vzbuzují respekt. Najednou se před námi otevře jakési prostranství, kterým je prales přerušen, a my nečekaně staneme před vysokou pyramidou. Respektive za ní.
obrázek První pohled na tikalskou pyramidu: takhle vypadá Velký Jaguár zezadu
Stojíme totiž při její zadní straně. Tahle mayská pyramida je opět úplně jiná, než všechny, které jsme dosud na naší cestě viděli. Kukulkánova pyramida v Chichén Itzá byla mnohem strmější, než třeba pyramida Slunce v Teotihuacánu, ale tahle pyramida se vypíná k obloze tak strmými stěnami, jako by nahoru do té oblohy chtěla vrůst. Její strmost trochu připomíná Kouzelníkovu pyramidu v Uxmalu, ale vedle ní by byla jistě o dost vyšší. A taky nemá v rozích pro Kouzelníkovu pyramidu charakteristické a nápadné zaoblení. Tuhletu pyramidu tady v Tikalu nazývají Velkým Jaguárem, a jinak je označována také jako Templo I. Je úchvatná. I odtud zezadu. Ale jakmile Velkého Jaguára obejdeme a staneme na Velkém náměstí, zůstanu stát jako bez dechu. Je to nádhera. Krása! Jak velkolepé! To je místo, které jsem chtěl vidět! Ivča to opravdu naplánovala moc dobře s tím ranním vstáváním. Je krátce po půl osmé, a kromě nás tu ještě skoro nikdo není. Sluníčko občas vykoukne zpoza oblaků, častěji se sice schová, ale my si tu nádhernou a jedinečnou kulisu tikalského Velkého náměstí můžeme vychutnat do sytosti. Když vidím před sebou pyramidu Templo II, jinak známou jako Chrám masek, někdy také jako Chrám Měsíce, jak ozářená sluncem monumentálně soupeří s Velkým Jaguárem o to, která z nich bude důstojnější a majestátnější, začíná mnou třást podivné vzrušení z té tajemné a mystické atmosféry tohohle překrásného místa.
Průvodkyně Ivča nám tu dává po krátkém seznámení s tím, co kde najdeme, na hodinku rozchod. A tak se všichni rozprchneme na všechny strany Velkého náměstí. Každý zpočátku míří někam jinam. Kam půjdeme my, Líbo? Stojíme teď v srdci původního velkého města, uprostřed místa, které bylo jedním z nejvýznamnějších mayských sídlišť, jedním z nejdůležitějších center mayské civilizace a kultury. Tikal byl obydlen někdy na počátku šestého století před naším letopočtem, a v následujícím století tu začaly vznikat ty nejrannější stavby. Dnešním historikům není zcela jasné, proč si Mayové vybrali právě tohle místo uprostřed pralesa, místo bez zdroje pitné vody, kterou tu museli získávat z vody dešťové a skladovat ji v ohromných rezervoárech. Pravděpodobně bylo tohle místo zvoleno s ohledem na dostatek surovin pro výrobu zbraní i pro stavební činnost. Historie mayského Tikalu je dlouhá. Zhruba ve 4. století století našeho letopočtu se dostává pod vliv dalekého Teotihuacánu společně s dalšími městy této oblasti. Tehdy Tikal ovládl vládce jménem Zrození ohně, který sem přivandroval domněle neprostupnou džunglí z víc než tisíc kilometrů vzdáleného Teotihuacánu jen s nepříliš početnou družinou svých bojovníků. Největšího rozmachu dosahuje Tikal až zhruba v období mezi pátým a sedmým stoletím našeho letopočtu. V této době zde žilo více než padesát tisíc obyvatel, v některých kratších obdobích snad až dvojnásobek. Také tehdy vznikla většina zdejších staveb, včetně právě Velkého náměstí, na němž teď zrovna stojíme. Poté se úspěšný rozvoj tikalské civilizace zastavil, a to na dobu necelých 150 let. Nejspíš k tomu došlo v důsledku neúspěšného válečného střetu s jiným mayským městem Caracol, jehož ruiny se nacházejí necelých sto kilometrů jihovýchodně odtud za guatemalskou hranicí, na území dnešního státu Belize. Caracol byl kdysi pod vlivem Tikalu, ale v této době je už ovládán jiným mocným mayským městem ležícím severně od Tikalu, městem Calakmul. A tohle město zřejmě vojskům Caracolu vydatně pomohlo. K novému vzepětí věhlasu a slávy Tikal ještě jednou pozvedl vládce nazývaný Čokoláda. Tehdy došlo k obnovení starých chrámů a náměstí, postaveny byly i nové a větší pyramidy. Na konci desátého století našeho letopočtu však bylo město náhle a z dosud neznámých příčin opuštěno. Život se v Tikalu záhadně zastavil a všechny jeho stavby rychle a neúprosně pohltila všeobjímající džungle. Jsou snad jisté náznaky, že by příčinou pádu Tikalu mohlo být zemětřesení, ale žádné pádné důkazy pro takovou teorii nalezeny nebyly.
obrázek Panoráma tikalského Velkého náměstí pořízené ze Severní akropole
A tak si prohlížíme všechny ty úžasné stavby okolo nás. Jaguáří chrám, který v dávných dobách posloužil jako hrobka vládci Čokoládovi, je nepřístupný. Vykročíme tedy s Líbou nejprve k Severní akropoli. Cestou míjíme několik kamenných stél, oltářů, a jiných posvátných kamenů a desek. Některé jsou kryty přístřeškem, aby byly alespoň trochu chráněny před nežádoucími účinky rozmarů počasí. Když vystoupáme po příkrém schodišti s vysokými stupni, vidíme kolem sebe mnoho a mnoho porůznu poskládaných staveb a chrámů, propletených různými schodišti a terasami. Je to důsledek toho, že Severní akropole sloužila jako pohřebiště tikalských vladařů a je proto nejposvátnějším místem celého Tikalu. Nejspíš tu jsou tedy pohřbení různí tikalští panovníci, které si trochu pamatuju podle jejich poněkud zvláštních jmen. Ta jména docela exoticky i poněkud legračně: třeba je Kadeř Nos, Bouřlivé Nebe, Velká Jaguáří Tlapa, Kouřící Žába, či Dvojitý Pták.
Pod sebou směrem k jihu vidíme ze Severní akropole celé Velké náměstí Tikalu jako na dlani. A taky okolní džungli, z jejíhož objetí byla tahle unikátní mayská památka postupně vyrvána. V západní části náměstí na chrámu Templo II vidíme nahoře některé z našich. Vida, tahle pyramida je na rozdíl od Velkého Jaguára přístupná. Na tu tedy půjdeme vzápětí. Nestoupáme na ní ale po jejím kamenném schodišti, nýbrž z boku po dřevěných schodech.
obrázek Na vrcholu pyramidy Templo II při pohledu dozadu zjistíte, že jste vysoko mezi korunami stromů
Výstup i přesto, že schodiště vede nahoru dosti strmě, mi moc namáhavý nepřipadá. Na terase chrámu Templo II pak chvíli zůstaneme. Jsme tu s Líbou sami, ostatní naši už jsou zase někde jinde. Třeba gringošku Dagmaru vidíme přímo před námi, jak zrovna stoupá na Severní akropoli. A průvodkyně Ivča sedí dole na několika kamenných schodech téměř uprostřed náměstí. I my tu můžeme v klidu posedět a vychutnávat si nádhernou a mrazivě mystickou atmosféru krásy tohohle místa. Při pohledu do stran tu člověku připadá, že sedí mezi korunami stromů. Nad Jižní akropolí vidíme zvedat se do výšky další vysokou pyramidu. Je to chrám označovaný jako Templo V. Pod námi na travnaté ploše náměstí roste podivný strom, který je těsně pod korunou svírán cizopasící rostlinou, která obtáčí jeho kmen kolem dokola a vypadá jako nějaká obrovitá chlupatá housenka. Nakonec vylézáme na Jižní akropoli, kde si můžeme prohlédnout
obrázek Velký Jaguár a Severní akropole při pohledu od jihu
několik dalších drobnějších budov a staveb, uvnitř kterých se nachází většinou několik místností. Ale to úplně nejkrásnější na Jižní akropoli je výhled na Velkého Jaguára. Místo, na kterém právě stojíme, umožňuje pyramidu vidět hodně zblízka. Nacházíme se přímo proti ní, uprostřed její výšky, a můžeme tak plně obdivovat její tichou majestátnost a velikost. Jak velkolepé!
Když se asi za hodinu zase všichni uprostřed Velkého náměstí sejdeme s Ivčou, vydáváme se dál do džungle. Les je kupodivu docela prostupný, možná díky tomu, jak je vysoký. Stromy jsou opravdu mohutné, a jejich husté a široké koruny propouštějí dolů k nám na cestu světla jen málo. Po asi dvacetiminutové chůzi pralesním porostem se ocitám pod dřevěným schodištěm, které vede na další tikalskou pyramidu, na Templo IV. Je to ta úplně nejvyšší pyramida v Tikalu.
obrázek Líba se rozhlíží z nejvyšší tikalské pyramidy Templo IV
Templo IV je pyramida vysoká kolem asi 66 metrů. Ale berte to s rezervou. Údaje, které se dají najít, se ve výšce tikalských pyramid dost výrazně liší. Vrcholová část pyramidy Templo IV je obestavěna trubkovitou konstrukcí, která nejspíš slouží jako lešení při právě probíhající rekonstrukci. Na vrcholek vystoupáme všichni společně, i tady je vybudováno postranní dřevěné schodiště. Nahoře se nacházíme tentokrát až nad úrovní korun pralesních velikánů, a tak je z Templo IV úžasný rozhled do okolí. Zelený pralesní příkrov se táhne až do nedohledna. Prostě vůkol džungle, kam se podíváš. Pod námi vede z malé terasy dolů původní kamenné schodiště, z velké části již rekonstruované, k němuž na kraj se nikdo moc neodvažuje. Zvlášť když nás krátce po našem výstupu postrašilo pár dešťových kapek. Navíc je to hrozně vysoko, a připadá vám to skoro jako rovně dolů. Pád dolů z téhle výšky po takhle prudkých stupních by nutně musel znamenat setkání s mayskými bohy kdesi na onom světě. Je třeba být velice opatrný, zejména pokud je člověk zcela uchvácen tím fantastickým výhledem.
obrázek Při pohledu z Templo IV je vidět džungle na všechny strany: odleva jsou vidět pyramidy Templo I, II a III
Nad okolní hustý pralesní porost vystupují vrcholky několika dalších tikalských pyramid. Přímo před námi se tyčí téměř v zákrytu Templo I a II na Velkém náměstí, a zdánlivě poněkud vpravo od nich, ve skutečnosti však spíš před nimi, vystupuje z pralesa vrcholek pyramidy Templo III. Je to úžasný a jistě nezapomenutelný pohled. Zcela fascinován se dívám do dáli na pyšně se tyčící monumenty dávno zaniklého mayského města, kterým ani víc než tisíc let a ani divoce rostoucí okolní džungle nedokázaly vzít jejich velikost a nezpochybnitelný půvab. Ještě se tady na vrcholku pyramidy vyfotíme, a pak už pomalu slézáme dolů abychom se opět ponořili do hloubi tikalského pralesa.
Stejně jako už před tím na cestě k Templo IV nám i teď párkrát nad hlavou přeskáče stádo opic. Odkudsi znedaleka slyšíme neskutečně vřeštící tlupu vřešťanů. Postupně procházíme kolem mnoha menších, přesto velmi zajímavých tikalských staveb. Pyramida Mundo Perdido, což znamená "Ztracený svět", je pravděpodobně nejstarší pyramidou v celém Tikalu, a zřejmě byla využívána pro astronomická pozorování. Její schodiště vedoucí na širokou plošinu na vrcholu je nepřístupné. Další vedlejší nižší pyramida už přístupná je. Ale nahoru tady nelvylézáme. Jednak tahle pyramida není moc vysoká, aby z ní byl nějaký rozhled, a jednak Ivča vyhrožuje, že všemu našemu tikalskému šplhání ještě zdaleka není konec. Obě pyramidy stojí skoro u sebe, a jako "Ztracený svět" bývají někdy označovány obě dvě. Každopádně podle mapek se jako Mundo Perdido označuje celé široké prostranství okolo obou těchto pyramid.
obrázek Dagmara opatrně slézá kluzké schody, mně to za chvíli půjde ještě hůř
Potkají nás taky dvě přepršky. V obou případech jsem zrovna někde nahoře na nějaké stavbě. Z první jen tak tak slezu po kluzké vrstvičce hlíny pokrývající schodiště. Slézám skoro po čtyřech, abych svým pádem nepřeválcoval gringošku Dagmaru, která se taky hezky klouže dolů. Je jen pár metrů pode mnou, a taky z poloviny leze po čtyřech. Druhý deštík mě zastihne u Chrámu oken. Je známý též jako Chrám netopýrů a od něho kloužu dolů jako na skluzavce téměř po zadku. A to po mokrém nízkém trávníku, protože na té strmé stráni okolo chrámu se mi to po cestičce klouzalo snad ještě víc. Připadám si jako nemotorný brouk, co leze po velikánském mýdle. K tomu všemu se ještě okolo Chrámu netopýrů ozývá šílený řev, jako by se někdo těšil, až spadnu a proměním se v oběť mayským bohům. Samozřejmě to neřvou žádní netopýři, ale tentokrát ani vřešťani či jiné opice. Ten křik sice vypadá, jako by patřil stádu opic, ale nade mnou se tu ve větvích hádají jen dva ptáci s nápadně žlutými ocásky. Vás bych tedy nechtěl mít doma, bando!
Kolem desáté hodiny procházíme přes Náměstí Sedmi chrámů a přicházíme k další vysoké pyramidě. Templo V, jak je pyramida označována, je vysoká necelých 60 metrů. Sotva dorazíme na prostranství před pyramidou, začíná znovu pršet. Jsme nuceni se na chvíli schovat po dřevěný přístřešek, pod nímž se kromě nás schovává i několik dalších turistů. Můžeme si tu zatím prohlížet zdejší fotografie, kresby a informace, které jsou tu umístěny. Kamenné schodiště pyramidy je uzavřeno stejně jako jinde, ale i tady lze nahoru jít, jak už jsme si skoro v Tikalu zvykli, opět po dřevěných schodech.
obrázek Abych si troufnul vytotit Líbu na schodech pyramidy Templo V, potřeboval jsem dost odvahy
Tyhle jsou ovšem natolik prudké, že jsou ještě o hodně strmější, než původní kamenné schodiště samotné pyramidy. Rozhodně se spíš podobají žebříku, než schodišti. Dívám se na ně s velkým respektem a cítím obavu, jak já na takovýhle žebřík vylezu. A když vylezu, jak se proboha dostanu zpátky dolů? Popředu, jako po schodech, to rozhodně nepůjde. A pozadu? Z takové výšky? To nebude žádná legrace. Zvlášť když začínám být lehce rozklepaný v kolenou.
Přestává pršet a tak se pomalu vydávám k výstupu. Přece nezůstanu jako baba dole, že? Přemýšlím jenom, kdo z nás a čím rozzlobil boha deště Chaca, že nám tu tahle namočil a namydlil schody. Po zvlhlém něčem už jsem dnes klouzal několikrát. Ale tady to bude mnohem horší a je to mnohem větší výška. A teď vzhůru! Už poněkolikáté, pokud se Tikalu týče, supím někam nahoru. Tady je to opravdu nejhorší. Lezu před Líbou. Dřevo pod nohama je mokré, jako namydlené a opravdu to docela klouže. Musím být opatrný, abych nespadl dolů, a nesrazil sebou i Líbu, která leze pomalu za mnou. Schodiště má dvě části oddělené uprostřed zábradlím. Podobné to bylo i na Templo II. Po jedné straně se stoupá nahoru, na té druhé se zase leze dolů. Leze je přesně to správné slovo, které nejlépe vystihuje pohyb, jakým se tady lze dostat nahoru nebo dolů. Žebříkovité schodiště je přerušeno několika malými plošinkami, na nichž se lze trochu uvolnit a krátce si vydechnout. Zhruba uprostřed toho šíleného schodožebříku potkávám na jedné plošině jakési děvče, které se snaží dostat dolů. Pozadu a dost nemotorně. Jinak to ale asi nejde. Když ji tu takhle vidím, začínám se bát ještě víc, jak se já dostanu odtamtud shora zase zpátky dolů. Mám od té chvíle pocit, že nahoru to vlastně nic není. A pak už jsme najednou nahoře. Bezva!
obrázek Schody na pyramidu Templo V ve mně probouzely posvátnou bázeň
Rozhodně ale to tady nahoře na Templo V není pro nikoho, kdo trpí závratí. Mám tu z toho hodně stísňující pocit a nějaké divné šimrání kolem žaludku. Terasa u vrcholu je mnohem užší, než byla na jiných pyramidách, je to jen taková úzká plošinka se třemi stupni. Vepředu je pode mnou hlavní kamenné schodiště, které se hodně strmě svažuje dolů a je navíc dost rozbité. Radši si honem sednu, než se mi zatočí hlava.
obrázek Na úzkém ochozu kolem vrcholu Templo V se nikdo necítíme nejbezpečněji
A když se chci po chvíli podívat za roh, musím se pohybovat po ochozu širokém místy jen sotva půl metru. V některých místech tu přirozenou člověčí opatrnost snižuje tropická vegetace, která se nějak dokázala vyšplhat či vyrůst až takhle vysoko. Ta by rozhodně člověka nepodržela, ale místy dodává hornímu ochozu falešný pocit bezpečí, že vedle není ta bezmála šedesátimetrová propast. Na bočních stranách zeje kolem pyramidy opravdu hluboká díra, která se zdá padat úplně kolmo dolů. Vůbec se tam neodvažuju pohledět. Tam někam dolů na všechny strany vedou sice jednotlivé stupně pyramidy, ale raději je ani vidět nechci. Vůbec se teď pohybuju jako přilepený zády ke středové vrcholové části pyramidy a stále se o ní lehce opírám. Není tu absolutně nic, čeho by se jinak člověk mohl zachytit, kdybych nějak ztratil rovnováhu. Stejně jako předtím z Templo IV je ale i odtud úžasný rozhled. Před námi je překrásný výhled na pyramidu Velkého Jaguára
obrázek Velký Jaguár při pohledu z Templo V
a zadní část Jižní akropole Velkého náměstí. Dole pod schodištěm pyramidy vidíme nevelké prostranství, ale přístřešek, kde jsme se schovávali před deštěm, už je sotva vidět pod příkrovem pralesa. Zelený koberec divoké džungle se rozbíhá na všechny strany, nádherně ozdobený několika zelenočervenými korunami zvláštních vysokých stromů. Ještě chvíli chci posedět a pokochat se. Líba má z té výšky a malého prostoru nahoře asi taky trochu divný pocit, a chystá se už raději na cestu dolů. Nechce se jí tu být dlouho, a zdá se, že by mě tu klidně nechala. Vrcholek téhle pyramidy je opravdu poněkud adrenalinový zážitek a tak se jí ani moc nedivím. Taky se tu moc dlouho nechci zdržovat. Proto se už příliš nerozhlížím a zamířím dolů za Líbou. Propána! Dostanu se odtud živý a zdravý?
Odvrátím hlavy od té hloubky Dolů z Templo V budu muset slézat pozpátku. Nezbývá, než se tedy obrátit zády k propasti. Fuj! To je ale nepříjemný pocit! Začínám slézat dolů. Pomaličku, krůček za krůčkem, sestupuju po jedné straně žebříkovitého schodiště. Jde to pomalu. Držím se stále alespoň jednou rukou. Pokud možno co nejpevněji. Jako v křeči. Neohlížím se. Dolů se raději vůbec nedívám. Na každý další stupínek níž našlapuju poslepu a opatrně. Couvám tady jako rak dolů do díry. Trvá to dlouho. Předlouho. Když jsem konečně dole, docela si oddechnu, že už to mám za sebou.
obrázek V tikalském pralese se skrývá mnoho menších staveb, tahle patří ke komplexu P
Ale určitě to stálo za tu námahu i trochu toho strachu, který, ač to člověk nerad přiznává, jsem tady opravdu měl. Ještě častokrát potom se mi nohy trochu rozklepou, když si na to vzpomenu. Ale vzpomínám na to rád. Moc rád!
Než se všichni dole sejdeme, stačím tu ve stromě nad přístřeškem vyfotit dva papoušky. Všelijakých ptáků je v pralesním porostu vidět hodně. A ještě víc jsou slyšet. Na Velkém náměstí, kam se právě vracíme, už je lidí mnohem víc, než brzy ráno. Kromě nich tu teď narazíme i na pestře zbarvené bažanty, kteří se tu motají pod schodištěm Jižní akropole. Ale my jdeme dál, na další procházku džunglí. V tikalském pralese se skrývá mnoho dalších menších staveb, my teď míříme ke stavbám označovaným jako Grupo H. Postupně procházíme ještě komplexy označenými jako P a Q. Celou cestu nás doprovází výrazný nepřehlédnutelný ptačí křik. Ti křiklouni ale vidět nejsou. Ve větvích nad hlavou zahlédnu jen tukana. Velmi krátce. Rychle se přede mnou schovává v koruně vysokého stromu. O kousek vedle nápadný žlutý ocásek patří asi nějakému datlovi. Pomalu se blížíme nazpátek ke vstupnímu areálu tikalských ruin.
obrázek Trpaslinka Líba a pralesní velikán
Protože jsem každou chvíli něco fotil, jdu pochopitelně, jako častokrát, až jako poslední. Ostatní jsou všichni napřed. Stranou cesty najednou zahlédnu nosály, jak se prohánějí po trávníku. A tak se ještě víc zdržím, protože mi to nedá a jdu stranou za nimi udělat pár fotek. Líba na mě zatím netrpělivě čeká u velikánského stromu, a neví, kde jsem. U toho stromu jsme se ale ráno domlouvali, že se tu při návratu vyfotíme. Tenhle strom, nevím, co je to za druh, je opravdový pralesní velikán. Líba u něho vypadá jako nějaká nepatrná trpaslinka. Udělám jí asi dvě fotky a pak už musíme rychle spěchat za ostatními. Když se posléze vynoříme z pralesa, je už po dvanácté. Já musím říct, že právě skončená návštěva bájného mayského Tikalu a prohlídka jeho mnoha zajímavých staveb a pyramid uprostřed džungle byla opravdu hlubokým a nezapomenutelným zážitkem. Jsem příjemně překvapený a ohromený ještě teď. Nějakou chvíli mi to nadšení určitě ještě vydrží.
Ve vstupním areálu se zastavujeme v restauraci na oběd. Je to trochu složitější a dlouho to trvá. Každou chvíli tady totiž vypínají proud. Já ale stejně vůbec nemám chuť na jídlo. Asi proto, že se cítím poněkud unavený. Několikrát jsme šplhali na pyramidy nahoru a dolů, všelijakých schodů bylo dohromady určitě hodně. Procházka po Tikalu zkrátka nebyla zrovna krátká a nenáročná. A tak řeším oběd jinak. Protože mám opět spíš velkou žízeň, než nějaký hlad, dávám si zase chocomilk. Už to mám vyzkoušené z mexického Palenque. Že by to začal být na téhle cestě můj oblíbený nápoj? Půllitr vychlazeného kakaa je taky přece něco výživného do žaludku. Vážně mi moc vyhovuje. A tak chocomilk ve mně zmizí dřív, než Líba smlsne svou omeletku se žampióny. Tím pádem si v klidu můžu ten chocomilk objednat ještě jednou. A protože vzadu za restaurací zřejmě nějaké opice znovu překousaly dráty a už zase nefunguje elektřina, tak si poobědní kávu dáme až na příští zastávce u obchůdku se suvenýry. Náš řidič už teď taky čeká, abychom jeli dál. Dnešní cesta bude ještě dlouhá.

<<  Do Rio Dulce mezi milionáře  >>

obrázek Kterýpak kopeček v guatemalské krajině ukrývá dosud neobjevenou pyramidu?
Směřujeme teď na jih k jezeru Izabal. Je to skoro přes půl Guatemaly a bude to tedy opravdu dlouhá cesta. Je přitom krásně barevná. Příroda tu barvami nešetří, podobně jako jimi nešetří místní domorodé národy. Nádhera a zelená svěžest guatemalské krajiny vyniká zejména v pozdním odpoledním slunci. Kolem nás se míhá spousta kopečků, malých i větších homolí a špiček, často právě tak velkých, že by klidně mohly ukrývat desítky či stovky dalších mayských pyramid. Po dnešní návštěvě nezapomenutelného Tikalu teď prostě vidíme pyramidy všude. Za okny mikrobusu se střídají vesničky s rozlehlými lesy i pastvinami, kde se pasou kravky i koně, tamhle zase chovají několik vepříků. Uprostřed vesniček s barevnými domky a kostelíky se na silnici občas najde nějaká drůbež, a není nic zvláštního potkat několik jezdců na koních.
obrázek Jeden z mnoha barevných kostelíků v nesčetných guatemalských vesnicích
V malém mikrobusu máme sice poměrně málo místa, což je ve srovnání s Armandovým mexickým autobusem veliký rozdíl, ale zase tu všichni máme k sobě tak nějak blíž. Taky možná proto v mikrobusu skoro nespím. Pravděpodobně ale taky i z toho důvodu, že jsem stále v zajetí dosud ne plně vstřebaných dojmů z Tikalských staveb a pyramid. Byly báječné. Párkrát se cestou někde zastavíme na chvíli na protažení, na občerstvení, nebo na fotografování. Láďa s Lidkou vzadu jedou kouzelně zabalení. Mají kolem hlavy uvázány velké šátky. Jsou, jak říkají, trochu choulostiví na průvan, ale bez klimatizace a občasného větrání se malým mikrobusem jet nedá. Ale oni jsou v pohodě a počítají s tím. Jen pro nás ostatní vypadají s těmi šátky trošičku nezvykle.
Se západem slunce přijíždíme do Rio Dulce, malého městečka na řece Rio Dulce nedaleko rozlehlého sladkovodního jezera Izabal. Se svou přibližně dvacetikilometrovou šířkou a víc než dvojnásobnou délkou je jezero Izabal největším jezerem v Guatemale. Široká řeka, která z něho vytéká, se vlévá do Karibiku a cestou vytváří širokánský tok, takové jakoby ještě jedno menší jezero, kterému říkají El Golfete. V městečku, které se jmenuje právě podle řeky Rio Dulce, se ubytováváme přímo v sousedství dlouhého mostu, spojujícího oba břehy široké řeky. Most je opravdu velký. Vysoký, dlouhý i široký. Údajně největší v celé Střední Americe.
obrázek Molo a jachty u restaurace Bruno's, kde jsme v Rio Dulce večeřeli i snídali
V hotelu, který se taky jmenuje Rio Dulce, si dáme rychlou sprchu. Ne, že bychom tolik spěchali, ale voda teče jen studená, neřkuli ledová. Kdopak by měl chuť se v ní nějak dlouho cachtat? Za oknem se mezitím skoro setmí.
obrázek Jachty v Rio Dulce při pohledy z mostu
Najednou něco zablýskne, silně zahřmí, a spustí se prudký liják. Opravdový tropický, jak se na pořádné tropy sluší a patří. Zdrží nám to odchod na večeři asi o pětadvacet minut, když oblečeni do bund pod střechou čekáme, až ten lijavec trochu poleví. Na večeři pak odcházíme do restaurace Bruno's k jachetnímu přístavu. Na jezeře Izabal kotví své jachty mnoho milionářů z Ameriky i z Evropy. Asi dvacet vskutku parádních jachet vidíme kotvit hned vedle hospody. Někteří z oněch milionářů jsou i tady v restauraci. Pohybují se tu se samozřejmostí sobě vlastní. Sami si za barem nalévají, míchají si své drinky, na televizním přijímači si pouštějí, co je napadne. Kroky některých jsou značně nejisté. Všimnu si hlavně jednoho. Šourá se po hospodě pomalým vratkým krokem. Přemýšlím, zda je to krok člověka nezvyklého mít pod nohama pevnou zem. Mohly by to být ale i kroky člověka mírně zmoženého alkoholem. Ale s největší pravděpodobností to vypadá na šouravý pohyb vetchého milionářského starce. Asi proto se ani žádná z přítomných dam nesnaží využít situace a vloudit se třeba k některému z milionářů na jeho jachtu. Tak co? Dam bez partnerů je tu dost! Žádná nechce milionáře? Žádná to nerada horké? Zítra bychom pak mohli na milionářské jachtě křižovat po jezeru Izabal třeba všichni. No, tak z toho nic nebude. Už nám nesou večeři.
Ze samotné večeře v restauraci stojí za zmínku hlavně to, že Líba si dala dvě brambory na loupačku, dokonce i s nějakým tvarohem. To by doma ona rozhodně nikdy nejedla. Jenomže tady chudák dopředu nevěděla, co dostane. Ještě k tomu dostala misku nějaké zeleniny. Nakonec tady ale Líba snědla úplně všechno. Hlad je zřejmě výborný kuchař. Spolu s vydatnou a vcelku dobrou kuřecí polévkou a česnekovým chlebem, kdy jsem jí ze svého masa s rýží věnoval ještě jeden krajíc i já, spořádala neskutečnou porci jídla. Nechápu, jak a kam se toho tolik do Líby vejde. Za dvě hodiny, co strávíme v restauraci, si dáváme k pití jeden drink. Další už nestíháme. Prý je to standardní rychlost zdejší obsluhy, chlácholí nás Ivča. Okamžitě mě napadá, jakou by asi vyvinuli rychlost, kdyby někdo odešel bez placení. Pokud by se totiž personál věnoval pronásledování takových uprchlíků podobnou rychlostí, nedohonil by nejspíš ani kličkující želvu.
Při návratu z hospody už neprší, ale v nedostatečném světle máme docela starosti vyhnout se velikánským kalužím na cestě. Na hotelu už je ale pohoda. A hlavně je tady postel. Jelikož se mi začaly zavírat oči už při drinku v hospodě, usínám ihned, jakmile pod sebou svou postel ucítím. Skoro mám nohy ještě na zemi. Spím tentokrát jako zabitý až do rána, bez ohledu na kamióny projíždějící přes most před hotelem, které vydávají rámus podobný zvuku startujícího letadla nebo přinejmenším vrtulníku. Nic neslyším. Když spím, tak spím.
obrázek Hotel Rio Dulce ráno opouštíme

<<  Den patnáctý, otrokářský, 2. března  >>
<<  Po vodě od jezera Izabal ke Karibiku  >>

Ráno, když náš hotel zase opouštíme, je zataženo a docela chladno. Ale naštěstí neprší. Snad ani nebude. Dnešní den máme strávit prakticky celý na lodi, a mít mokro zdola i shůry by nebylo zrovna nejpříjemnější. Na snídani jdeme do stejné restaurace Bruno's, kde jsme byli večer na večeři. Teď za světla si teprve můžeme pořádně prohlédnout ty kotvící jachty. Po snídani nikam nespěcháme, máme čas i na krátkou procházku po městečku. Zdá se nám, že je tu o hodně dráž, než bylo v Mexiku. Možná je to tím, že Rio Dulce je populární ráj jachtařů a milionářů z celého světa.
obrázek Pod mostem na Rio Dulce
Kolem deváté hodiny se naloďujeme. Bohužel nikoli na milionářskou jachtu, ale na vcelku obyčejnou motorovou loď, tak akorát velkou pro naši skupinu. Vyplouváme pod most směrem k jezeru Izabal. Co tady nedaleko jezera na široké řece můžeme vidět? Spoustu lodí a jachet, vily, hotely, bungalovy, milionáře, a tak podobně.
obrázek Některá zákoutí na Rio Dulce vypadají romanticky
Některá zákoutí a bungalovy vypadají dost romanticky. Pozemky u jezera prý stojí okolo 25 tisíc dolarů. Nekupte to za ty prachy! Na členitém pobřeží stále zbývá mnoho dosud zarostlých míst, kam lidská noha zřejmě ani nevkročila. Možná tam ale kráčet nelze. Mohou tu být bažiny, protože většina staveb u jezera Izabal je postavena nad vodou a na kůlech.
Loďka s námi teď neklidně drncá. Chvílemi, zvlášť při větší rychlosti, to taky docela fouká. Bunda je na tady lodi naprosto nutná. Zastavujeme u jednoho hotýlku, který stojí prakticky ještě na vodě. Vlastní ho nějaká Australanka a je prý nově otevřený. Postavený je ve dřevě a v romantickém duchu. Zatím má majitelka svůj nový hotel ještě téměř prázdný. Ivča se hned chytá příležitosti, a jde se podívat na pokoje, ptá se na cenu, a nakonec si bere adresu a telefon. Možná při další cestě budou příští čeští turisté ubytování právě tady. Kdo ví? My si také se zájmem prohlédneme, o jaký nocleh jsme přišli, ale spíš si všímám toho ostatního. Na dřevěném zábradlí sedí krásní papoušci a na terase "hlídají" hotel dvě velká rozdováděná psiska. Bujná tropická vegetace okolo hotelu na vodě tu roste jako z vody. Jak jinak, že? Taky tu majitelka půjčuje loďky. Ale to musí být nářez! Loďky jsou uzounké kanoe, takové ty vydlabané z jednoho kusu kmene. Několik jich vidím přivázaných ke stromu nad vodou. Tahle podnikavá Australanka tu může mít do budoucna jistě zajímavé ubytování. Má tu už téměř všechno hotovo a vybudováno, a zřejmě už potřebuje jen to tady pořádně rozjet.
obrázek Pevnost San Felipe na okraji jezera Izabal
Na okraji jezera Izabal, kam jsme mezitím dojeli, se pomalu otáčíme. Projíždíme kolem nevelké španělské pevnosti San Felipe. Španělé ji tady postavili na obranu před karibskými piráty, aby se od moře nemohli dostat až na samotné jezero Izabal. Už takhle se díky širokému toku řeky Rio Dulce mohli z moře po vodě dostat dost daleko do vnitrozemí. Před dvanáctou hodinou znovu podplouváme již zmíněný silniční most ve městečku Rio Dulce a záhy vyplouváme do opačného směru, po proudu řeky.
obrázek Téhle fotografii dvou volavek říkám "Polibek na dálku"
Domky na pobřeží i jachty se postupně vytrácejí. Kolem říčního toku jich je vidět čím dál méně. Ale když na nějaké jachty narazíme, často žasneme, jaké jsou to velké, moderní a luxusní lodě. Plujeme teď místy, kde je tok řeky Rio Dulce široký i více než čtyři kilometry. Někde to právě označují jako jezero zvané El Golfete, jak už jsem se zmiňoval. Mineme postupně několik ostrovů s mnoha sněhově bílými volavkami a s obrovským množstvím kormoránů sedících ve větvích stromů. Kolem břehů vidíme teď už jen hustou džungli. Prý je plná jaguárů, ale ti se asi rychle schovávají před velkým řvoucím krokodýlem, jakého jim musí naše loď připomínat.
Několikrát odbočíme z hlavního toku k nějakému přítoku, ke slepému rameni, nebo k nějaké laguně. Tam, kde voda klidnější a stojatější, roste spousta leknínů. Někde jich jsou tisíce. Už jsme v místech, kde není voda už jen sladká, ale spíš sladkoslaná. Nedaleký Karibik v těchto místech totiž často v době přílivu nebo za bouří vystoupá proti proudu až sem.
obrázek Po vodě plné leknínů nám přijíždějí děcka naproti
Zastavujeme se na malé občerstvení v obchůdku nad vodou. Naproti nám po vodě zdobené lekníny ve vydlabaných lodičkách přijíždějí děti. Každé děcko se nám snaží něco ukázat. Jeden chlapec drží v ruce vousatou rybu, druhý nějakého modrého raka. Ve svých lodičkách k nám pádlují o sto šest, aby byly první a dostaly od nás za odměnu nějakou drobnou minci. Můžeme si tu nakoupit i nějaké suvenýry, jako sušené hvězdice, škeble, různé ozdůbky, modely dlabaných lodiček, klobouky a spoustu dalších všelijakých nepotřebností. Líba se rozhodne občerstvit se velkým kokosovým ořechem. Děti na lodičkách mezitím už zase odjely "lovit" další turisty. Zůstaly tu s námi jen dvě malé dívenky a jejich maličký bráška, který tu zabalený po miminkovsku spí zavěšený v zelené hamace. Vůbec přitom nedbá na okolní ruch, nevzbudí ho dokonce ani blesky našich fotoaparátů.
Jen o pár minut později přijíždíme k místu zvanému Aguas Calientes. Tady se budeme moci koupat v sirných horkých pramenech. Naštěstí se počasí docela umoudřilo. Odpoledne už je docela slunečno, později dokonce už zcela jasno a modro. My se ale před koupáním jdeme nejprve podívat do jeskyní. Půjčí nám tady baterky a s nimi bloudíme jeskyněmi. Hned za vchodem nás začne trápit neuveřitelné vlhko a vedro. Připadám si, jako bych tou dírou lezl do samotného pekla, jako kdybych prošel pekelnou bránou. Foťák se mi okamžitě zapotil a orosil, takže fotografie za nic nestojí. Prolézáme tu labyritem několika vyšších a také docela nízkých jeskyní, které jsou vzájemně propojené mnoha úzkými chodbami a průlezy. Zdá se, že to bludiště je docela hluboké a člověk by se tu mohl snad i ztratit. Naštěstí se tu zatím žádná z cest nevětví, takže nikdo nikam nezabloudil. Není problém se kdykoli otočit a vrátit se zpátky. Konec je stejně kdoví kde, a tak se raději budeme vracet. Půjdeme se spíš vyšplouchat. Venku vrátíme baterky
obrázek V horkých sirných pramenech si užijeme i nemálo legrace
a jdeme do plavek.
Horká voda tu vyvěrá odkudsi z nitra skály. Ten pramen je hodně malý, ale zato parádně horký. Rychle se ale mísí s okolní studenou řekou. I kdybych tu bych sám jediný, tak abych si pořádně ohřál v teplé vodě nohy, musel bych si opařit záda. A když nás tu je víc, je o to to komplikovanější, abychom se tu nějak srovnali. Přesto tu strávíme docela příjemnou půlhodinku, při které se všichni střídáme a každý si tu horkou lázeň vcelku může vychutnat. Je to bezva koupel a užijeme přitom i nemálo legrace. Mrskáme se tu na mělčině jako tlupa aligátorů.
obrázek Jedna ze studentek indiánské školy Ak'Tenamit
Po nějaké další půlhodince cesty zajíždíme do jednoho z menších přítoků řeky Rio Dulce. Tam nad řekou se nachází indiánská škola Ak'Tenamit. To slovo znamená v mayském jazyce Q'eqchi "Nová vesnice". Byla založena v roce 1992, je provozována neziskovou nadací, přičemž jejím smyslem a účelem je poskytovat vzdělání a kulturní rozvoj právě Mayům z kmene Q'eqchi z mnoha desítek odlehlých vesnic. Jejich domorodým potřebám, zvyklostem, jejich venkovské realitě, tomu všemu se snaží škola přizpůsobit. Zdá se, že úspěšně. Klade přitom důraz na vzdělávání především dívek, zlepšení jejich postavení v mayské společnosti a posílení jejich rovnoprávnosti s muži. Více než 500 studentů se také učí mnoha pracovním dovednostem. A nejen zemědělským či řemeslným, ale také z oblasti obchodu a třeba i provozování restaurace. A není to tady jen škola.
obrázek Areál školy Ak'Tenamit je umístěn v nádherném prostředí
Kromě vzdělávání je důležitým aspektem téhle školy i péče o zdraví domorodých mayských obyvatel. Poskytuje základní zdravotní péči přibližně pro šest tisíc obyvatel z více než pětatřiceti mayských vesnic kmene Q'eqchi ze širokého okolí. Počet vesnic, kterým je tato zdravotní péče poskytována, se na základě dohody z guatemalskou vládou v poslední době významně a rychle rozšiřuje a pokrývá stále větší oblast okolo řeky.
Procházíme pomalu částí rozlehlého areálu téhle zvláštní internátní školy. Doprovází nás přitom jedna z místních studentek. Není příliš hovorná. Má asi zrovna službu, aby případné návštěvníky z řad turistů areálem provedla, ale asi jí to moc nebaví. Něco se však od ní přece jen dozvíme. Zejména z kulturních zvyků, slavností a dalších ne tak úplně školních aktivit, které jsou však nesmírně důležité k celkovému kulturnímu uvědomění těchto guatemalských Indiánů. Celý areál školy je umístěný uprostřed pralesa nad řekou v opravdu nádherném prostředí. V několika malých domcích je tu umístěna knihovna i jednotlivé třídy. Menší skupinky staveb jsou postaveny na vymýcených pozemcích a propojeny mnoha chodníčky protínajícími prales a džungli. Areál je zřejmě velice rozlehlý, my tu procházíme jen jeho malou částí. Vzdělávací program pro Indiány Q'eqchi je v plném proudu. Ve většině tříd se zrovna učí, v jedné jsou menší děcka, v další vidíme zase ty větší. Jen opatrně nahlédneme, nechtěli bychom je příliš rušit. I tak se děcka hned za námi otáčejí. Jsou stejně zvědavá, jako děcka kdekoli jinde na světě. Jsme pro ně asi zajímavější, než právě probíhající vyučování. Když se s naší indiánskou průvodkyní na konci návštěvy školy Ak'Tenamit loučíme, ptáme se jí, jak je to s mayským kalendářem a předpovědí o konci světa. Ani ale nejsem překvapený, když prohlásí, že o tom ona neví zhola nic.
obrázek Oběd na Rio Dulce z darů vodního světa
Nedaleko odtud, už zase na řece Rio Dulce, se potom zastavujeme na oběd. Restaurace je tu postavena nad vodou právě pro ty, kdo jako my cestují lodí. Je už po třetí hodině, a tak už máme všichni tak trochu chuť do něčeho kousnout. K obědu máme, jak jinak na řece, vodní havěť. Ryby, raky či kraby, krevetky a podobně. Ke krabům tu roznáší jako doplněk příboru kleště na ořechy. Pikantní! To by mě nenapadlo. A pak už jen žasnu, jak s nimi šťastní majitelé krabů dokážou rozlousknout krabí klepítka. To bych nikdy nevěřil, že to je vůbec možné.
Po obědě vyplouváme na poslední úsek naší téměř celodenní plavby. Byla zajímavá a pestrá, s mnoha zastávkami. Vůbec mi nepřišla jako dlouhá. Začínají nás doprovázet racci a na řece i nad našimi hlavami se objevují velcí pelikáni. Jejich množství kolem řeky se postupně zvětšuje. Karibik už tedy nebude daleko. Jedeme dál už jen slabou půlhodinku. Řeka najednou končí a před námi se otevře široká zátoka. Vplouváme do Karibiku. Vlevo se před námi objevuje město, a už vidíme i jeho přístav. Tady zastavujeme a tady naši plavbu končíme. Vystupujeme z lodi. Jsme v Livingstonu.

<<  Livingston, město černých Garifunů  >>

Livingston je městečko na břehu Karibiku, do kterého se lze dostat právě jen způsobem, jakým jsme se sem dopravili my, tedy lodí. Nevede sem totiž žádná pozemní komunikace, žádná silnice. Kromě motorek a skútrů tu také nikde žádná jiná motorová vozidla nevidíme. Hned v přístavu nás vítá několik místních, kteří se nám hned snaží nabídnout nějaké ubytování, případně dopravu zavazadla. Jsou všichni černí, a někteří snad ještě černější.
obrázek Potomci afrických otroků na ulici v Livingstonu
Skoro by si člověk mohl myslet, že jsme zakotvili namísto Střední Ameriky kdesi v rovníkové Africe. Tihle černí obyvatelé patří k etniku Garifunů, jak se dnes označují potomci Afričanů, potomci bývalých otroků. Ti se sem dostali nedobrovolně, většinou z Ghany, Nigérie, ale i z dalších jižnějších částí rovníkové Afriky. Kdysi tu černí otroci stáli naproti bílým otrokářům po víc než dvě století na opačných stranách společenského systému, dnes tu však jejich potomci žijí v poklidu společně s potomky Evropanů i zdejších domorodců. Právě tady v Livingstonu žije početná komunita Garifunů a tvoří tu výraznou většinu zdejších obyvatel. Livingston je proto proslulý jako černé město uprostřed Střední Ameriky.
Od přístavu vyběhneme asi 200 metrů do kopečka k našemu hotelu, kde se ubytujeme. Líba si tu hned musí vyzkoušet, jak se odpočívá na dvorku v hamace, A vleze si do jedné zrovna mezi obrovité listy jakési jedovaté diffenbachie. Hotel se nachází na zdejší hlavní ulici, a když vyjdeme později na procházku na druhou stranu směrem od přístavu, vidíme, jak je Livingston docela malé městečko. Na druhou stranu kopce se ulice svažuje zase dolů, aby zase po pár stech metrech končila zase dole u vod Karibiku. Celá hlavní ulice, z níž na několika místech odbočují vedlejší cesty, má tak sotva půl kilometru. Kdybychom se nezastavovali před četnými obchůdky a stánky se suvenýry, prošli bychom ji za deset minut. Odzdola nahoru a až zase dolů. Na druhé straně u oceánu chvíli na moři pozorujeme maličký ostrůvek s nějakou sochou, možná to má být něco jako maják.
obrázek Pláž, kde si hrají černá děcka, ke koupání neláká
Zkoušíme se projít ještě kousek podél pobřeží. Mnoho černých děcek si tu hraje v písku na pláži, která díky špíně a nepořádku ke koupání opravdu neláká. Tady se v Karibiku asi nenamočíme. Procházíme podél pláže stezkou kolem mnoha zpola zchátralých budov, mezi nimiž jsou pod palmami ukrytá podivná temná zákoutí, která v nás nevzbuzují příliš sympatií. Některé z těch neskutečně zchátralých staveb však hrdě nesou nápis "Diskotéka", "Music Bar", nebo něco podobného. Přitom je to jen obyčejný zcela jednoduchý přístřešek sbitý z několika prken, bez jakkoli rozdělených vnitřních prostor, bez jakéhokoli kousku nějakého nábytku. Zdá se, že se tu diskotéky otevírají každý večer. No, sem tedy rozhodně večer za tmy nepůjdeme. Asi tu bude na náš vkus dost rušno, což naznačují sem tam pohozené prezervativy a další roztodivné odpadky evidentně pocházející z nočních radovánek. Kdepak. Sem nepůjdeme ani náhodou. Jen Bůh ví, co se tady za tmy děje a jak to tady večer vypadá. Raději se včas vraťme.
obrázek Mladé slečny Garifunů se jen tak poflakují po ulici
A tak se mezi kelímky, lahvemi, papíry a dalšími odpadky pomalu vracíme zpátky k hlavní ulici a k našemu hotelu. S odpadky, jak se zdá, si v Livingstonu nikdo příliš hlavu neláme. Povalují se všude, a pokud je někde nějaké zákoutí, kam není tak dobře vidět, můžete si být jisti, že jich tam je celá hromada.
Procházka po Livingstonu, na kterou se vydáváme s Dášou a Dagmarou, je opravdu velice zvláštní. Obyvatelstvo černé pleti tu převažuje. Jedna ze starších černošek se brání fotografování. Jakmile zjistí, že jsem ji vyfotil, vrhne po mě ošklivý pohled a vystartuje za mnou. Dožaduje se nějakého ne úplně drobného obnosu, který jí prý za tu jednu fotografii s rukama před obličejem náleží. A mladí Garifunové? Ti se většinou jen tak v džínách a džínových sukních poflakují po ulici, postávají na nároží, další prodávají zeleninu nebo suvenýry, jiní vysedávají po barech a nálevnách roztodivných jmen, kterými je hlavní ulice lemována. Odbočovat do postranních ulic se nám moc nechce. Přesto, když to zkusíme, se brzy vrátíme zpátky. Skoro nikoho tam nepotkáváme a nějak to v nás nebudí důvěru. Na hlavní ulici je mnohem živěji a cítíme se tu bezpečněji. V Livingstonu potkáváme také indiánské obyvatelstvo i několik bílých turistů. Ale ty spíš výjimečně. Chudé a levné krámky a hospůdky na hlavní ulici vystřídá, hlavně blíž mořskému pobřeží, několik honosných vil. Uvnitř za vysokými ploty také vidíme černé obyvatele. Ne všichni Garifunové v Livingstonu jsou tedy chudí.
Zastavíme se v nějaké cukrárně, kde si dámy moc pochvalují čokoládový dortík. Je to vlastně spíš taková malá prodejna s pečivem, ale mají tu chladící box s nápoji a obrovské množství vajec. Zvenku nás zvědavě okukuje malá okatá indiánská slečinka, která zrovna mlsá nějakou sušenku. V jiném krámku na hlavní ulici také seženu další notýsek. Z toho mého druhého už mám skoro polovinu popsanou a je zřejmé, že do konce mi to stačit nebude. Není to ještě kritická situace, ale ne všude bude příležitost něco takového shánět. Od papíru v tomhle krámku mají všechno možné. Ukazuju prodavačce svůj malý sešitek, jaký asi chci, ale ona se jen marně rozhlíží po svém obchůdku. Gringoška Dagmara, která umí skvěle španělsky, mi tady také pomáhá s domluvou. Ostatní mi pomáhají prošmejdit obchod a hledat nějaký malý sešit. Nakonec, přestože prodavačka jen bezradně krčí rameny, je naše snažení korunováno úspěchem. Malé notýsky, s tvrdými deskami, tu mají. Jen o tom asi ani nevědí, a proto jsme si ho museli najít sami.
obrázek Jeden z livingstonských pejsků, který vděčný i za pouhé vlídné slovo
Co je však v Livingstonu pro mě naprosto nepochopitelné, jací zbědovaní pejsci se tu po ulicích toulají. I jinde jsme už viděli pobíhat mnoho psů, ale takhle zbídačení a podvyživení nebyli vážně nikde. Nezdá se, že by komukoli chtěli a dokázali ublížit. Domácí je však odevšad vyhánějí kopanci a kamením. Naopak turisté jako my, kteří je dokáží pohladit či polaskat, jsou za tento svůj čin odměněni neskutečnou reakcí. Pejsci kolem nás radostně běhají a skákají, doprovázejí nás po celou dlouhou procházku, a jsou nadšení i z vlídného slova. Nakonec jsme ještě překvapení i tím, jak si nás později dokážou najít i před hospodou, v níž sedíme více než dvě hodiny. Žebra a všechny kostičky na takovém pejskovi můžete snadno spočítat, ale rozradostnění tohohle livingstonského psího tvora z pouhého pohlazení je nefalšované a absolutní. Jestli jste doposud nikdy neviděli psí duši na vrcholu blaha, tak tady to uvidíte. Jeďte do guatemalského Livingstonu a pohlaďte si tam nějakého pejska.
obrázek Rytmická skupina mladých Garifunů
Večer se v Livingstou nakonec sejdeme skoro všichni v hospodě. Patří stejnému majiteli, jako náš hotel, a je jen pár kroků stranou přes ulici, téměř přesně naproti hotelu. Majitel nám vychytrale při ubytování nabídl drinky 2 x 1, což značí dva drinky za jednu cenu. A tak nás tu má. Na dva drinky my většinou rádi slyšíme. Venku už se mezitím úplně setmělo a sotva si stačíme něco objednat, vidíme okolo hospody s nějakými bubínky pobíhat několik barevných triček, nad nimiž se vznáší vždycky po páru velikých očí pod typickou americkou kšiltovkou. Americký styl oblékání sem pronikl zřejmě docela rázně. A asi nejen oblékání. Tihle černí garifunští mládenci začnou vmžiku na své bubínky a chřestítka provozovat zběsilou černošskou rytmiku, kterou občas doprovázejí jakýmsi hýkavým a pronikavým zpěvem. Dovnitř do restaurace ale nejdou. Asi sem nesmí a tak hrajou jen venku na ulici. A jako všichni pouliční muzikanti všude na světě, když zahrajou, vyberou drobné, a jdou zase dál. Jen co od nás vybrali nějaký ten peníz, rázem se jejich oči i s tričky ztratily kdesi ve tmě.
obrázek Nevzdávám se a nikdo na mě nestřílí, to jen ukazuju svoje nové gatě
Zanedlouho pak zaslechneme jejich šílený rytmus odkudsi od nedaleké sousední hospůdky. A tam jim zase nějací jiní turisté pomohou k dalšímu drobnému výdělku.
My zatím pojídáme dobrou večeři a popíjíme své drinky. Ale těch si příliš neužijeme. Už nás sice guatemalská extrémní pomalost hospodské obsluhy tolik nepřekvapuje, ale přestože jsem měl zoufalou žízeň, za dvě a půl hodiny prostě nestihnu víc, než dvě mojita. To mi připadá docela šílené. Že by proto, že každé druhé máme slíbené zdarma? Tady mě fakt drinkama neutopí. Spíš tu leknu jako ryba na suchu. Na večerní hospodu jsem si oblékl své nové a nedávno koupené červeně pruhované guatemalské gatě. Když je ostatní chtějí vidět v celé jejich kráse, jak dokonale mi sluší i padnou, musím vyskočit na židli a se zdviženýma rukama se otáčet jako manekýn. Fotografie tohoto okamžiku, kterou Líba aktuálně pořídí, je následně doma některými považována za situaci, kdy se se zdviženýma rukama vzdávám, zatímco mě chce někdo zastřelit. Ale jak vidíte, přestože by to tak na první pohled mohlo vypadat, skutečnost je zcela jiná a mnohem méně dramatická. A nakonec zaplaťbůh za tu pomalou obsluhu. Alespoň z té židle nespadnu a do postele se tak dostanu bez újmy na zdraví. Ale bohužel taky úplně střízlivý a navíc ještě žíznivý.

<<  Den šestnáctý, plastický, 3. března  >>
<<  Neplánovaná odbočka do Hondurasu  >>

obrázek "Otrokářská" loď, která nás dopravila do Puerto Barrios
Protože odtud z Livingstonu se nelze dostat jinak než po vodě, nikoho nepřekvapí, že ráno znovu nasedáme na loď. Průvodkyně Ivča nás sice upozorňovala, že to nebude jen tak, ale čím a jak a kdy jsme z Livingstonu cestovali, nás přece jen trochu překvapilo. Vstávat musíme tentokrát ještě dřív, než brzy. Sraz máme za hluboké tmy, už ve 4:40 před hotelem. Odcházíme do přístavu, odkud v pět hodin odjíždí loď veřejné dopravy do Puerto Barrios. Loď je to taková pracovní, která jakoby vozila dělníky do továren a do práce. Podle toho jak vypadá, mohla už v dávných dobách převážet přes tenhle kousek Karibiku otroky. Je tu pár jednoduchých lavic, na kterých sedíme proti několika Indiánům i černochům, kteří touhle "otrokářskou" lodí zřejmě do práce opravdu jedou. Prostor na lodi, který s nimi v této chvíli sdílíme, a kde chtě nechtě jako tlupa turistů musíme vypadat značně exoticky, osvětlují jen čtyři slaboučká světýlka. Z některých těch černých Garifunů tak vidíme ve tmě jen jejich oči, a to ještě jen tehdy, pokud je mají otevřené. Všichni totiž spíš pospávají. Pospává i rozložitý černý hromotluk, který sedí naproti mě, a který vzbuzuje opravdu respekt. Je to vskutku obrovitý chlap, chlap jako hora. Pospáváme i my. Musíme se dospat. Nejen že jsme museli vstávat tak nekřesťansky brzo, ale nějak jsme se moc nevyspali ani v noci. Času na dospávání máme ale na lodi relativně dost. Celá plavba trvá asi hodinu a půl, a doba od chvíle, kdy se vzadu za námi nad temným mořem ztratí mihotavá světýlka livingstonského přístavu, do okamžiku, kdy před sebou spatříme přístavní světla Puerto Barrios, se mi i přes občasné pospávání zdá dlouhá víc než dost. Na konci cesty, když jsme přepluli část karibské zátoky Bahia de Amatique, před námi už také nebe začíná zlátnout počínajícím úsvitem. Den začíná teprve teď.
Z Puerto Barrios jsme podle původního itineráře měli cestovat linkovým autobusem. Ivča se nicméně dohodla s řidičem mikrobusu, který nás vezl z Florés do Tikalu a do Rio Dulce, že nás za stejnou cenu jako autobus doveze odtud do Antiguy i on. Láďa s Lidkou, kteří už předtím uvažovali o výletu z Antiguy do Hondurasu, do mayské archeologické lokality Copán, se hbitě chytili nové šance. Z Antiguy by to byl dlouhý celodenní výlet, relativně i dost drahý a přišli bychom taky o část plánovaného programu. Proto jsme my ostatní jejich předchozí návrh odmítli. Teď se ale za této situace dá taková odbočka realizovat cestou, a žádný náš plánovaný program to neovlivní. A tak se na téhle změně programu všichni rychle shodneme. Pokud nejedeme linkovým autobusem, lze honduraský Copán navštívit po cestě do Antiguy celkem snadno.
obrázek Sice jsme chvíli čekali, ale teď už brzy pojedeme
Je to nepříliš dlouhá odbočka, neboť Copán je jen pár kilometrů za honduraskou hranicí. A řidič našeho mikrobusu za to chce vcelku jen nevelký příplatek. Uvidíme Copán. Tedy něco navíc, co v původním rozpisu nebylo.
Dnes nás náš řidič ale trochu zklamal. Předtím nás vždy a všude čekal včas, ale teď ho v přístavu Puerto Barrios vyhlížíme marně. Naopak na něho musíme nějakou dobu čekat my. Můžeme si tak v přístavu zatím dát ranní kávu, koupit nějakou sušenku, či něco jiného k zakousnutí. Já mám ale chuť spíš na něco teplého k jídlu, neboť na lodi bylo celkem chladno. Moc na výběr tu ovšem nemají. Nakonec očekávaný mikrobus přece jen přijíždí, řidič s omluvou naskládá naše velká zavazadla na střechu a můžeme jet. Dnešní cesta bude opět poměrně dlouhá, zastavujeme proto ještě uprostřed hornaté guatemalské krajiny na pozdní snídani. Je to jen takové rychlé občerstvení po americku, jakýsi místní řetězec pro kuřecí rychlokonzumenty. Abych zahnal ten nejhorší hlad, dám si tu něco i já.
Hranice do Hondurasu překračujeme až před polednem. Hraniční přechod se jmenuje Copán Ruinas, stejně jako vesnice hned za hranicí. Čekají nás tu drobné poplatky, velmi pravděpodobně nelegální. Dáma za stolem se na nás usmívá. Možná proto, že jsme jí právě několika dolary přilepšili k jejímu standardnímu platu. Ptá se, odkud jsme, a pak kvůli nám vytahuje ze šuplíku i razítko. Razítka nám pěkně a pečlivě nabouchá do pasů a za pár minut můžeme pokračovat v cestě. Samotné archeologické naleziště Copán je pak už jen asi deset kilometrů odtud.

<<  Honduraský Copán je galerií mayské plastiky  >>

Vstupné je do mayského Copánu docela vysoké, celých patnáct dolarů. A to nás ještě zdaleka na zakoupenou vstupenku nepustí všude. Pokud bychom se chtěli podívat do nitra pyramidy na vnitřní chrám Rosalila, museli bychom si připlatit další docela tučnou částku, dalších patnáct dolarů. Podobně se další zvláštní vstupenka musí zakoupit i do muzea mayské plastiky, které je součástí zdejšího areálu, a které je nedaleko od pokladny. Platíme tedy jen základní vstupné, protože ani času, abychom tu prolezli všechno, nemáme díky dnešnímu dlouhému přejezdu zase tolik.
obrázek V Copánu nás vítají nádherně zbarvení papoušci
Samotný archeologický areál Copánu je poměrně rozsáhlý a uvítá nás při vstupu několika papoušky. Sedí ve větvích stromů hned za vchodem do ruin. Jsou velcí a tak nádherně barevní, červenožlutomodří, že kdyby se nehýbali, měl bych podezření, že jsou sádroví a nalakovaní. Sedí vysoko ve větvích, zdánlivě volní a svobodní, ale své klece mají umístěny okolo vstupní brány. Po lesní cestě přicházíme na rozlehlé prostranství, na copánské Velké náměstí.
Než se pustíme do prohlídky Copánu, řekněme si nejprve něco málo o jeho historii. Kdysi dávno, více než tisíc let před naším letopočtem, osídlili tohle místo Olmékové, nicméně to podstatné z Mayské historie Copánu patří do stejného období, jako historie Tikalu. Společně s Tikalem také patří Copán k největším a nejvýznamnějším mayským městům. O Copánu se mluví jako o kolébce mayské astronomie a matematicky, neboť právě tady vznikl ten nejpřesnější výpočet délky slunečního roku a tady byla také Mayi objevena nová metoda výpočtu lunárních měsíců. Podobně jako v Tikalu se klasické nejvýznamnější období Copánu zařazuje mezi roky 500 a 800 našeho letopočtu. V té době vznikla nejvýznamnější královská dynastie, založená prvním vládcem jménem Yax K’uk Mo', což česky znamená První Kvesal Papoušek. Některé poslední údaje naznačují, že tento panovník obdržel své symboly královské moci na vzdáleném místě, kterým mohl být Tikal nebo snad dokonce až Teotihuacán. Každopádně se našlo v Copánu několik předmětů a odkazů na obě zmiňovaná města. I další copánští panovníci vládnoucí dynastie mají pro nás, podobně jako vládci Tikalu, nezvyklá a legrační jména. Například Kouř Jaguár, Osmnáct Králík, Rozcuchaná hlava, Kouř Lastura
obrázek Na severní straně Velkého náměstí si prohlížím oltář před stélou D
či Kouřová opice, nebo dokonce Leknínový jaguár. Za jejich vlády také v Copánu vznikly všechny nejvýznamnější stavby. A přestože ve své době žilo na území Copánu o pětadvaceti čtverečních kilometrech určitě více než dvacet tisíc lidí, i tady Mayové na sklonku devátého století své město opustili zcela náhle, a nakonec se celá oblast úplně vylidnila. Španělé, kteří sem za conquisty přišli, tu prý nalezli v širém okolí pouhopouhých pět mayských rodin. Ani v případě Copánu není přesně známa příčina, i když různých teorií je dost, proč mayští obyvatelé město opustili. Nicméně některé nálezy kosterních pozůstatků svědčící o tom, že tito lidé trpěli podvýživou, mohou o konci Copánu ledacos napovídat. Většinou se má za to, že rozpínavost města a stěhování stále většího počtu lidí do centra Copánu, měly za následek nové a nové kácení lesů za účelem získání další a další zemědělské půdy. To ve svém důsledku způsobilo devastující půdní erozi následovanou katastrofální mnohaletou neúrodou. A tohle, spolu s přelidněním města, znečištěním vody, a dalšími doprovodnými jevy, se zdá být hlavní příčinou úpadku Copánu, hlavním důvodem, proč Mayové své město nakonec tak narychlo opustili.
obrázek Copánské stély jsou pravým uměleckým pokladem
Copánské ruiny jsou proslulé mnoha zachovalými stélami, s mnoha nápisy a hieroglyfy. Stély jsou v Copánu tím největším pokladem, a především kvůli nim je Copán považován za centrum mayského umění. Na Velkém náměstí, které mě překvapuje svou rozlehlostí, můžeme stél vidět mnoho. Je to skutečná galerie mayských plastik pod širým nebem. Jsou nádherně zachovalé, udivují svými přesně vytesanými detaily, a pocházejí z různých údobí vlády zdejší královské dynastie. Hluboké reliéfní hieroglyfické nápisy ukazují, jak mayské písmo nejen že je užitečné pro zkoumání historie, ale jak je taky tohle obrázkové písmo krásné na pohled. Úplný mayský krasopis! Stély, aby je bylo možno od sebe rozlišit a popsat, jsou v Copánu označovány jedním písmenem nebo číslici. Na většině stél se nachází plastika některého z panovníků, zadní část a boční stěny jsou popsány množstvím hieroglyfických nápisů. Protože toto hieroglyfické písmo již bylo rozluštěno, zřejmě poskytuje historikům mnoho cenného materiálu. I to je jeden z důvodů, proč ruiny Copánu patří mezi ty nejlépe popsané a nejvíce prozkoumané. Nádhera zdejších staveb, ať už jde o stély, pyramidy, hřiště, paláce a další, je udivující. Všechny mají zcela fantastickou výzdobu a jedinečné glyfy. Zdá se, že nejvíc staveb patří třináctému panovníkovi královské dynastie jménem Osmnáct Králík.
obrázek Copánské hřiště má místo kamenných kruhů papouščí hlavy
Procházíme Velkým náměstím na jižní stranu a dostáváme se na velké míčové hřiště. Dodnes je skvěle zachované a je zvláštní tím, že namísto kamenných kruhů, kterými se prohazovaly kaučukové míče, tu vidíme kamenné papouščí hlavy. Asi proto, že hřiště bylo zasvěceno nějakému papouščímu bohu. Možná taky mělo hřiště upomínat na zakladatele copánské dynastie vládců, čili na Prvního Kvesala Papouška. Nad hřištěm projdeme několika klenutými kobkami, kde v jedné z nich na stropě visí klubko netopýrů. Z jejich klidu je nevyruší ani blesk mého fotoaparátu.
A pak už přicházíme k nejvýznamnějšímu místu mayského Copánu, k proslulému Hieroglyfickému schodišti. Tohle schodiště na západní straně jedné z pyramid patřící k Jižní akropoli je v celém mayském světě naprosto jedinečné. Přibližně sedmdesát schodů je totiž vyzdobeno více než dvěma tisíci glyfy, a jedná se tak o zřejmě o nejdelší mayský text, jaký kdy byl nalezen. Bohužel dost velké úseky jsou dnes již ztracené, zvětralé, poškozené nebo zpřeházené, a tím pádem nerozluštitelné.
obrázek Detail Hieroglyfického schodiště
Přestože text nelze tedy přečíst v celé jeho úplnosti, je prý z čitelných částí zřejmé, že Hieroglyfické schodiště představuje jakousi mayskou knihu pojednávající o historii Copánu a jeho vládnoucí dynastii. Vidíme, že tohle schodiště evidentně nedávno prošlo, a velmi pravděpodobně ještě prochází, rekonstrukcí. Fotografuje se těžko, protože je shora překryto nějakými plachtami a snad i plechovou střechou, nebo co to je. Zřejmě to má za účel tuto slavnou památku chránit před rozmary počasí. Bohužel to však také velmi brání přístupu světla, které je pro pořízení dobrých obrázků tolik žádoucí. Původní podobu celé strany pyramidy i se schodištěm si pak hned vedle můžeme prohlédnout na obrázku, kde je tohle schodiště vymalováno v původních červených barvách tak, jak původně vypadalo v dobách starých Mayů.
Od Hieroglyfického schodiště projdeme kolem jižního schodiště vedoucího nahoru na Jižní akropoli. Po něm ale nahoru nemůžeme, tohle schodiště sice není hieroglyfické, ale o to víc by rekonstukci potřebovalo. Vypadá, jako kdyby ho rozházelo několikeré zemětřesení. Abychom se dostali do Jižní akropole, musíme ho celé obejít. Až pak se dostaneme na východní i západní dvorec akropole. Jižní akropole je překrásný komplex pyramid, chrámů a schodišť s dalšími kamennými stélami a oltáři.
obrázek Levá postava na oltáři Q představuje zakladatele copánské královské dynastie
Jako jeden z nejvýznamnějších je tu oltář označený jako Q. Jde sice spíš o trůn, než o oltář, ale je na něm na všech jeho stranách zobrazeno celkem šestnáct copánských panovníků i s jejich jmény v hieroglyfickém písmu. Oltář Q tak pro archeology a vědce představuje důležitý artefakt pro studium copánské historie. Obsahuje totiž mnoho cenných a jedinečných informací. Lze z něho například vyčíst i data nástupu na trůn
obrázek Rozbité schodiště pod Jižní akropolí
jak zakladatele copánské královské dynastie, tak i posledního mayského krále Copánu U-Cit-Toka.
Pod jednou z pyramid se v téhle části Copánu také nachází tunel vedoucí k již zmiňovanému chrámu Rosalila. Zdejší panovníci, podobně jako v mnoha jiných mayských městech, se všichni předháněli, aby každý postavil něco většího a velkolepějšího, než jeho předchůdce. A tak podobně jako jinde staré chrámy mizely, byly rozebrány a nový panovník na jejich základech postavil nový pomník, tentokrát památku zase na jeho panování. Někdy, na některých stavbách, se však původní stavbu rozhodli nezbořit, ale obestavět a zakrýt ji celou. Právě takhle se tu nádherně zachovala ukrytá po dlouhé věky červená pyramida zvaná Rosalila, další to slavná copánská památka zasvěcená králi Měsíčnímu Jaguárovi. Asi to byl vážený a slavný panovník. Chrám Rosalila tu ale není jediný takový překrytý něčím novým. Při vykopávkách prováděných v Copánu se našly i pod mnoha jinými stavbami pozůstatky jiných, mnohem starších chrámů. Dokonce i pod samotným chrámem Rosalila byl objeven ještě jiný a starší chrám, pod ním ještě jeden, a okolo obou se nacházejí také nějaké hrobky. Díky onomu vysokému poplatku, právě zvlášť jenom za vstup do tunelu, dovnitř ke chrámu Rosalila nikdo nepůjdeme. Jen si prohlížíme jeho obrázek při vstupu do podzemí. Ivča nám říká, že kopii chrámu Rosalila bychom mohli vidět v muzeu, pokud se tam ještě někdo z nás půjde podívat. A pak už pomalu zamíříme zpátky na Velké náměstí a k východu z archeologického areálu.
obrázek Replika chrámu Rosalila uprostřed copánského muzea se fotografuje špatně
Do stanoveného odjezdu, kdy nás bude na parkovišti čekat náš řidič, ještě ale nějaký čas zbývá. Líbě se už do muzea nechce. Ale já se rozhoduju rychle! Dagmara se ke mně přidá a tak si společně hbitě přikupujeme ještě vstupenky do muzea a jdeme tam. Když už jsme jednou tady a čas na to trochu je, tak proč ne? V muzeu nejprve vidíme další překrásné mayské plastiky. Některé jsou originál, jiné jen kopie. A uprostřed muzea, pod širokým otvorem ve střeše, je opravdu umístěna replika chrámu Rosalila. Je to nevelká dvoupatrová červeně natřená pyramidka, která je ozdobená štukováním malovaným v kontrastující modré, žluté a zelené barvě. Je to zajímavá stavba, jiná je na ní především právě ta její výzdoba. Fotí se hodně špatně, neboť dolní části jsou v přítmí, zatímco nahoře se pyramida zvedá proti obloze, proti ostrému světlu, jelikož je nad ní otevřené nebe. Střecha muzea nad pyramidou prostě není. Můžeme projít i dovnitř chrámu Rosalila a projít skrz spodní partii rozdělenou do čtyř místností. Obcházím pak ještě jednou muzeum kolem dokola, tentokrát v horním patře. Jsou tu moc krásné a zajímavé artefakty mayského umění. Čas odjezdu se už ale blíží. Byť na muzeum nebylo až tolik času, kolik by si zasloužilo, stihl jsem ho projít celé, a můžu říct, že jsem jeho návštěvou určitě nic nepokazil. Ba právě naopak.

<<  To jsem uprostřed Guatemaly nečekal!  >>

Krátce před třetí hodinou Copán opuštíme. Byla to moc zajímavá lokalita, a všichni se shodneme na tom, že tahle odbočka od původní trasy opravdu stála za to. Přes hranici zpátky do Guatemaly kupodivu ani nemusíme zastavovat. Jen před námi zvednou závoru, zamávají na nás a můžeme projet. Všichni nejprve trochu pospáváme. Netrvá to ale dlouho a okolní hory se kolem nás začnou zvyšovat, a silnice se také začíná zvolna šplhat nahoru. Jedeme po překvapivě kvalitní silnici. Zřejmě patří mezi hlavní. Je na ní také značný provoz, což je zřejmě způsobeno asi tím, že směřujeme do hlavního města. Kdyby v místech stoupání, které je čím dál častější, nebyly zdvojené stoupací pruhy, ani by se snad nedalo předjíždět. Posléze se silnice mění v několik pruhů už natrvalo, a hustota provozu i domků kolem silnice stále stoupá.
Jsme už na okraji Guatemala City, čili Ciudad de Guatemala, hlavního města země. Ivča nám říká, že Guatemala City je pro turisty hodně nebezpečné město. Původně jsme tu prý měli přestupovat z jednoho autobusu na další, přičemž pro dopravu z jednoho autobusového stanoviště na jiné bychom právě kvůli bezpečnosti museli použít taxíky. My ale teď máme svůj mikrobus, a tak hlavní město Guatemaly jen projedeme. Řidič nám jen krátce zastavuje kdesi na okraji u benzínové stanice na čůrací pauzu. Ale evidentně docela nerad. Nechtělo se mu tu zastavovat, ani on si nemyslí, že tu je bezpečno. Naštěstí se nám ale nic zlého nepřihodí, nikomu se tu nic nestane, nikdo nás neohrožuje. Projíždíme pak městem dál a dál. Provoz je hustý, ale v ulicích krom aut nic jiného nevidíme. Moc lidí tu nikde po ulicích nechodí. Většina jich jezdí v typických barevných autobusech, které potkáváme nacpané často až k prasknutí. Několikrát málem uvázneme v pouliční zácpě, když ani několikaproudá silnice zdejší hustotě provozu nestačí. Mezitím se setmělo. Pouliční osvětlení je tu ale velice mizerné, pokud je vůbec nějaké. Když už na ulicích něco svítí, je to většinou velká reklamní plocha. Zajímavé na tom je to, že na všech reklamách jsou pouze bílí lidé. Domorodé obyvatelstvo se v reklamách nevyskytuje. A Ivča říká, že to platí i o všech reklamách v televizi. Guatemala City, pokračuje Ivča, nestojí prý ani za zastávku, a pokud se bezpečnosti týče, byla by taková zastávka značně riskantní.
Silnice či dálnice stále pomalu stoupá kamsi nahoru, a světla velkého nebezpečného města už zůstávají za námi. Když kolem osmé večer, už za tmy, dojíždíme do Antiguy, cíle dnešního přejezdu, jsme už všichni neuvěřitelně hladoví. Ale asi to je i tím, co nám Ivča celou odpolední cestu slibuje. Že prý se můžeme těšit na vídeňský řízek. No, já se docela těším, zvlášť takhle vyhladovělý. Už jsme pár dní z domova pryč a nějaká "naše" strava by se určitě hodila. A tak nedbáme varování, že teplá voda na hotelu nepoteče dlouho. Vždyť včera kupříkladu netekla vůbec žádná! Hodíme si jen rychle naše zavazadla na pokoje, a hurá do restaurace. Sprcha tentokrát výjimečně přijde až po večeři.
obrázek Takový řízek se salátem jsem k večeři uprostřed Guatemaly opravdu nečekal
Oceňujeme, že do hospody to je jen pár kroků. Ivča nás vede jen přes ulici, je to prakticky přímo naproti hotelu. Majitelem restaurace je nějaký Rakušák, a tak tu opravdu na jídelníčku najdu ledacos, co bych normálně v Guatemale nečekal. Někdo si sice dá něco jiného, ale já jsem připravený a natěšený na slibovaný řízek. Mají tu i hovězí nebo kuřecí řízky, ale pro mě bude nejlepší vepřová klasika. A tak si opravdu dnes večer, hluboko uprostřed Guatemaly, dávám já i Líba klasický vepřový řízek! Naštěstí mám zrovna dnes svůj problém s polykáním poněkud mírnější. A řízek je dokonce i s bramborovým salátem, k tomu celkem dobré pivko. Paráda! Nemá to chybu! Zblajznu to jako malinu. Arrachera je sice arrachera, ale řízek je řízek! Je velký, je vynikající a fakt mi přijde k chuti. Antigua nás tedy přivítala příjemným, i když Ivčou dopředu avizovaným, překvapením.
A pak si ještě chvíli v restauraci povídáme o zítřejším programu, i o tom, kam jsme zrovna přijeli. Jsme teď v centrální Guatemale asi 1500 metrů nad mořem. Město, ve kterém se nacházíme, se jmenuje Antigua. Je to bývalé hlavní město Guatemaly, kdysi velmi bohaté až přepychové. Jeho rychlý konec ale zapřičinilo obrovské a ničivé zemětřesení, jímž byla Antigua postižena někdy na konci třetí čtvrtiny 18. století. Podstatná část celého tehdejšího města byla zcela zničena. Hlavní město Guatemaly pak bylo jen několik let poté přemístěno do nově zbudovaného města Guatemala City, do onoho města, kterým jsme dnes projížděli, a ve kterém se i náš řidič bál s námi zastavit u čerpací stanice. Nyní, kdy již uplynula dlouhá desetiletí od přestěhování hlavního města, má nebezpečná Guatemala City kolem dvou miliónů obyvatel, zatímco Antigua je relativně bezpečné asi čtyřicetitisícové město. Naštěstí ne všichni obyvatelé se odtud tehdy odstěhovali, a tak je Antigua stále živoucím městem a nikoli jen nějakými Pompejemi s mrtvými ulicemi a prázdnými domy.
Nedlouho po večeři se v mém případě dostavuje lehká ospalost, která mě poměrně rychle žene do postele. Když tedy dobře najedený a spokojený odcházím s Líbou zpátky do hotelu na protější straně ulice, je mi docela jedno, jestli voda poteče studená nebo teplá. Studenou vodu snadno přežiju. V tuhle chvíli je pro mě nejdůležitější, že tam bude nějaká postel. A v ní spokojeně usínám s přesvědčením, že zítra si na tenhle řízek zajdu znovu. Spát totiž budeme v tomhle hotelu ještě i zítra.

<<  Den sedmnáctý, pekelný, 4. března  >>
<<  Pacaya, aneb intenzívní polibek samotného Pekla  >>

Dnešní den stíháme v Antiguě nedaleko hotelu rychlou ranní kávu, a hned na to, poměrně brzy, vyjíždíme za město. Čeká nás blízké setkání s aktivním sopečným vulkánem, se sopkou jménem Pacaya. Říkají nám, že vulkán je aktivní asi tři roky, ale podle informací, které si zjistím později doma, je aktivní mnohem déle. I když asi občas více a občas méně. Možná to tu oni berou jinak. Náš guatemalský průvodce, který nás bude na svahy Pacayi doprovázet, se nám představuje jako Manolo. Cestou míjíme a postupně objíždíme tři vulkány, které se vypínají do výšky přímo nad Antiguou, a dotvářejí nádhernou kulisu tomuhle příjemnému a starými časy dýchajícímu městu.
obrázek Vrcholek neaktivního vulkánu Agua se vypíná víc než dva kilometry nad Antiguou
Manolo nás seznamuje s těmito horami, jejichž nápadné kužely se zvedají nedaleko města Antigua. První z nich, jejíž svahy začínají snad ještě na okraji města, je typická svým pravidelným kuželovitým tvarem. Jmenuje se Agua. To je španělsky voda. Pravděpodobně se tak jmenuje proto, že v jejím vrcholovém kráteru se nachází jezero. Vrcholek vulkánu Agua dosahuje nadmořské výšky 3765 metrů. Blízkost městu a skutečnost, že se jeho vrchol zvedá nad okolní terén více než dva kilometry, působí, že při pohledu k sopečnému kuželu zůstanete stát jako uhranutí. Hora působí mohutně a majestátně a rozhodně budí respekt. Aktivní ale tenhle vulkán není. To se už ovšem nedá říci o dalším vulkánu jménem Fuego, který je částečně spojen s dalším kuželovitým vrcholkem Acatenango. K erupcím sopky Acatenanga, která má dvojitý vrcholek, sice během dvacátého století došlo jen asi třikrát, zato kužel Fuega prý patří k těm vůbec nejaktivnějším sopkám v Gautemale i v celé Střední Americe. Odtud taky pochází jméno vulkánu znamenající oheň.
Cestou k sopce Pacaya se dost zdržíme na zablokované dálnici. Jedna půlka je zacpaná auty a druhá zcela neprůjezdná, snaží se tu odklidit převrácený kamión. Je to dlouhá cisterna, která leží bezmocně na zádech, jako převrácený brouk na krovkách. A zdá se, že z něho vytekla i nafta. Vypadá to na dlouho.
obrázek Visíme v dopravní zácpě a kouřící vrchol vulkánu vidíme zatím jen z dálky
Dopravní zácpa je tu obrovská, a hodně nás zdrží. Když nakonec se značným zpožděním dorazíme do vesnice Montúfar, odkud vyrazíme na Pacayu, seběhne se kolem našeho auta spousta dětí i dospělých domorodců. Ti první nám nabízejí hole, které nám mají pomoci při výstupu na horu, ti druzí, dospělí, nám k výstupu nabízejí muly nebo koně. Za malý obnos si půjčujeme od děcek dlouhé hole. Až přijdeme zpátky, zase jim je vrátíme. Ale ještě než vyrazíme, okamžitě v tom zmatku zapomenu, od koho mám tu hůl vypůjčenou. Ale Líba tvrdí, že si toho kluka pamatuje. Tedy dobře. S koněm poněkud váhám. Cesta má být dost do kopce, díky časovému skluzu budeme muset spěchat. I naše průvodkyně Ivča nám doporučuje, že pokud někdo z nás nebude moci jít rychle do kopce, ať si koníka či mulu najme. Abychom dobře stihli plánovaný odpolední program, měli bychom být za čtyři hodiny zase zpátky. Za pronájem zvířete tu chtějí 75 quetzalů. Uquetzat nižší cenu zdá se nejde. Nakonec si řeknu, že to zkusím po svých. Nechci být přece taková srababa. Hned záhy se však ukáže, že budu.
obrázek Po tomhle chodníku to nejprve zkusím po svých
Manolo v čele naší výpravy vyrazil skutečně svižně. Jdu za ním, a hned za vesnicí nerovný chodník s velkými kameny začíná stoupat do prudkého kopce. Nevydržím to moc dlouho, jen snad nějakých sto metrů, a začínám se rozhodovat, jak svoje hrdinství s výstupem po svých ukončit. Stanu se srababou. Sehnat koníka i tady nad vesnicí by neměl být žádný problém. Někteří koněvodi to už asi znají a jdou s námi, když předpokládají, že si to někdo rozmyslí. A předpokládají správně. Jiní další koněvodi čekají ještě tady za vesnicí kolem chodníku. Funím už teď do toho kopce víc než dost. Manolo se mi rychle vzdaluje. Tady není nad čím váhat. Definitivně se rozhodnu, že chci koně. Zeptám se tedy hned prvního koněvoda, co tu stojí u cesty, za kolik nabízí toho svýho koníka. Nevím, jestli jsem dobře rozuměl, ale zdá mi, že říká za padesát. Zeptám se ještě jednou. A opravdu. Tenhle koník je k mání za pade! No super! Je levnější, než ti dole. Nad ničím už nepřemýšlím, a hbitě sahám pro padesátku do peněženky. A hned nato se hrnu na vysoký šutr, u něhož koník zrovna stojí,
obrázek Na koni se mi jede pohodlně
abych se dostal do sedla. Koněvod mi ještě pomůže umístit nohy do třmenů a můžeme vyrazit. Vzhůru na Pacayu!
Můj koněvod neumí anglicky ani "ň". Mršil dost i obyčejné číslovky a můžu být proto rád, že jsme se vůbec dokázali domluvit, za kolik to bude. Protože povídat si s ním tím pádem nemůžu, mám dost času, abych se mohl rozhlížet okolo. Výhled z koně, pokud nejedeme zrovna lesem nebo houštím, je dokonalý. A jede se mi celkem pohodlně. Sedlo je v pohodě, nikde mě nic nedře a netlačí. Hruška sedla, které se musím přidržovat, je dřevěná, takže mi ani ruce nezebou, jako kdysi v Peru na mule. Teplo však moc není. Jednak jsme, co nadmořské výšky týče, docela vysoko a jednak fouká dosti silný vítr, zvlášť když cesta vede po otevřeném svahu. Koukám, že kromě mne si vzala koníka ještě Bláža. Všichni ostatní ťapou za Manolem po svých. Snaží se za ním jít co možná nejrychleji a chtějí být napřed před všemi těmi koněvody, co nás pořád doprovázejí a doufají ještě v nějaký kšeft. Ale na ten už nedojde. Každopádně to ale vzdají až docela nahoře. Za těmi všemi jejich koňmi a mulami se práší čím dál tím víc. Chodník a cesta vedou pořád nahoru, chvílemi stoupáme mezi stromy, a občas se přede mnou otevře pohled dolů do údolí. Jen na krátkých úsecích cesta několikrát po svahu trochu klesá. Jsem teď rád, že jsem si toho koníka vzal. Je to světle šedá kobylka a v pohodě mě vynese nahoru. Cestu mi tím velice zpříjemnila.
obrázek Hlavní i vedlejší vrchol vulkánu Pacaya (a taky cestička, po níž půjdeme nahoru)
Okolní stromoví se najednou poměrně rychle změní v nízké křoví. Na místě, kde je ve stráni jakási malá nízká stavba a okolo několik štíhlých kovových konstrukcí vysílačů, koníci končí. Tady s Blážou s koní musíme sesednout. Před námi už končí i poslední zbytky křoví a vegetace, dál je už jen šedivá škvára a ztuhlá láva, nebo co to vlastně je. Po pravé straně nad hlubokým údolím teď nádherně vidíme sopky Aguu, Acatenango a nejdál od nás Fuego. Uchopím pořádně do ruky svou hůl a jdu za Líbou. Nebojte, hůl nemám proto, abych Líbě ubližoval, ale proto, aby mi pomohla dostat se výš na tu škvárovou horu, kterou teď vidíme před námi. Vlevo je hlavní a nejvyšší vrchol, který se tyčí do nadmořské výšky 2550 metrů, vpravo od něho vedlejší, nižší boční vrcholek vulkánu. Na něm je při pozorném pohledu dosti nahoře vidět jiná skupinka turistů. Jsou to proti té hoře úplně maličcí tvorečkové, vypadají jako nepatrní mravenečci. Manolo nás upozorňuje, ať se podíváme výš. Nahoru nad ty turisty.
obrázek Lávový svah pod vedlejším vrcholem Pacayi a skupinka turistů pod ním
Tam nad nimi se občas objevuje červený ohnivý úkaz tekoucí lávy, a můžeme vidět, jak se z něho nějaké žhavé kusy oddělují, a jako červené koule se kutálí po sopečném svahu kamsi dolů. Ale jsme ještě strašně daleko, vidět odtud moc dobře není. Musíme blíž k té hoře, dál na sopečné svahy. Manolo nám říká, že tihle turisté nejsou na příliš dobrém místě, že by to tam mohlo být docela nebezpečné. My prý půjdeme nahoru raději trochu jinam.
No, ale kdyby se náhodou stalo, že by se vulkán Pacaya najednou probudil, určitě by to bylo nebezpečné i tady, kde stojíme my. A kdyby sopka vybuchla, nebyli bychom v bezpečí ani o hodně dál. Pátravě se zadívám k hlavnímu vrcholu. Vypadá to, že Pacaya je docela klidná, když si jen tak tiše dýmá do světa. Snad nám tedy nebezpečí nehrozí, když půjdeme za Manolem dál.
Nejprve se musíme po ušlapané škvárové stezce dostat o nějakých sto metrů níž, A pak teprve začíná stoupání nahoru. Zprvu je to relativně dobré, jdeme po jedné z několika dobře ušlapaných cestiček klikatících se po svahu hory, která stoupá nahoru jen mírně. Najednou nás Manolo uprostřed pochodu po škvárovém svahu upozorní, abychom se ohlédli zpět na vulkán Fuego. Podíváme se tedy za sebe dozadu a vidíme, jak si vulkán Fuego najednou odfoukl. Je to pěkný pohled, když se nad Fuegem najednou objevil temný obláček kouře, a jen pozvolna se ve vzduchu rozplývá a ztrácí, aby se za nějakou, i když dost dlouhou dobu, objevil zase další. Tu chvíli, kdy se díváme na ten odfuk nad vrcholem Fuega, využívám ke krátkému odpočinku. Manolo nám říká, že Fuego si takhle odfukuje teprve asi tři dny. Ale jak doma zjistím, jiní turisté tu úplně stejně viděli odfukovat tuhle horu vloni, a jiní i předloni. Zřejmě si tedy takhle odfukuje skoro pořád. To asi jen Manolo chce v té chvíli nám turistům dodat pocit, že vidíme něco mimořádného a zvláštního. Nejspíš netuší, že to není potřeba. Vidět takovýhle kouřící kopec je pro našince mimořádné, zvláštní a jedinečné tak jako tak. Kdepak bychom u nás hledali kouřící sopku, že? Naše nejznámější, Milešovka, vyhasla už strašně dávno.
Výstup nahoru teď už není žádná legrace. Už tu nejsou ušlapané cestičky, škvárový svah je čím dál prudší. Jemný sopečný prach mi tu ujíždí pod nohama s každým krokem, a mám pocit, že s ním ujíždí i půlka celé té hory. A pokud už jsou někde větší lávové kameny, jsou vratké a ostré. Tady by se hodily i rukavice, když tu člověk po některých kamenech musí balancovat. Rovnováha, když vám to pod nohama všechno ujíždí, se drží jen těžko.
obrázek Tady už dávno musím po svých a výstup na sopečný svah je čím dál obtížnější
Někdo si rukavice opravdu na radu Ivči opatřil, ostatní máme pro tenhle případ alespoň připraveny ponožky, které si lze v nouzi na ruce obléknout, abychom se o ty ostré lávové kameny neporanili. Tady, kdybychom ztratili rovnováhu, kdybychom upadli či uklouzli, by to okamžitě znamenalo velkou a ošklivou odřeninu. Nakonec se s Manolem zastavujeme na takové malé lávové mýtince, v jakési nevelké prohlubni tvořené velkými a křehkými lávovými kameny.
Tady si můžeme chvíli odpočinout. Líba vyndá z batohu nějaké připravené občerstvení. A hlavně vodu. Musím se taky pořádně napít. Sluníčko do nás praží, výstup sem byl hodně namáhavý, žízeň je tudíž obrovská. Hrozně mě taky škrábe v krku. Už zase se mi strašně těžko a jen s velkou bolestí polyká.
obrázek Občerstvit se na takovémhle obtížném terénu musíme ve stoje
Zdá se mi, že mám plné hrdlo sopečného prachu, který mi drásá krk úplně stejně, jako kdybych nějaké ty lávové kamínky polykal. Docela mě potěší jogurt, který mi jakž takž bez velké bolesti mým citlivým hrdlem projde. Jíst ho ovšem musím ve stoje. Není si kam tu sednout. Terén je tu obtížný a citlivý na jakýkoli pohyb. Celou dobu se pode mnou lávové kameny bortí, praskají a lámou, nebo se převrací a ujíždějí pod nohama ze svahu dolů. Nejsme tu ani všichni. Koukáme za sebe a vidíme, že ne každý hodlá šplhat za Manolem až sem. Někteří zůstávají na svahu dole pod námi, nebo se jen tak pomalu procházejí lávovým polem. Mu odtud už ale máme hezký výhled na žhavou červenou lávu, která pomalým proudem stéká nahoře nad námi ze svahu. Docela dobře taky vidíme i na velké rudě žhnoucí kusy lávy, které jak stydnou, odlupují se a začínají se kutálet dolů, stále však ještě do ruda rozpálené. Od toho hlavního proudu jsme hodně stranou a tak nehrozí, že by se mohly začít valit sem na nás. Na druhou stranu máme rovněž krásný výhled na krajinu a údolí, za nímž se vypínají ony tři již zmiňované vulkány. Domlouváme se tu s ostatními, že dál nahoru už nepůjdeme, že už stačí, kam jsme došli. Nahoru je přece jenom ještě dlouhá cesta. Manolovi to ale evidentně nevyhovuje. Stojí už kus výš nad námi a láká nás, ať jdeme za ním. Spolu s ním nás přesvědčuje i Dáša, která už stojí vedle něho připravená k další cestě. A Manolo mává a ukazuje nahoru, a že už je to jen kousek. Některé nás tím přesvědčí a tak vyrážíme znovu za ním. Tak tedy vzhůru za Manolem!
obrázek Snad při výstupu nahoru za Manolem a Dášou nevypustím duši
Ale to jsem si teda dal! Nahoru je to čím dál horší, čím dál prudší! Lezeme po tom příšerně strmém kopci pořád výš a výš. Pohybujeme se jen s obtížemi po obrovských i menších lávových kamenech a balvanech, nebo ztuhlých lávových jazycích. Všechna ta ztuhlá, ale pohyblivá hmota, nám pod nohama ujíždí dolů, některé ploché desky a kameny se pod našimi kroky bortí a praskají. Každým krokem se s nezměrnou námahou posunu výš jen o několik centimetrů, protože všechno se mnou sjíždí zase zpátky. Je to obrovsky namáhavý výstup, a mám pocit, že snad za chvíli vypustím duši. Místy by to chtělo lézt po čtyřech. Ale to nejde, rukama se tu opřít nemůžu, kameny jsou hrozně ostré a nepříjemně řežou do rukou. Cítím to, když na nějakých pohyblivých kamenech zabalancuju, ztratím rovnováhu, a musím se, byť zlehka, o ně přece jen opřít. Mnohokrát mi hodně pomůže ta hůl půjčená dole od dětí. Ani ponožky na ruce si neberu. Nebyly by mi tady stejně nic platné. Myslím, že by se za pár okamžiků o něco prořízly. Snad jen nějaké silné vlněné by tu mohly být k užitku. Líba už toho má asi taky dost. Jen pořád opakuje, že to říkala, že už jsme neměli dál chodit, a že věděla, že to nebude jen kousek. No to opravdu potřebuju, takovýhle povzbuzení! Ale já už toho mám taky plný zuby. Už dál nemůžu! Už nejdu!
Ale musím. Manolo nás pořád popohání nahoru. Nahoru na horu! Pořád nás vábí výš a výš, a prý už jsme skoro nahoře. Ukazuje nám, kudy máme jít, kde je lepší cesta a pevnější povrch, který se pod námi neprolomí nebo s námi nesjede zase zpátky. Vzpomenu si na Orizabu. Jé, to byla pohoda! To byla proti tomuhle procházka růžovou zahradou! Znovu se chvíli zastavím. Už fakt nemůžu. Někdo nedaleko mne si stěžuje, že se mu na žhavém kameni připálila bota. Okolní kameny jsou opravdu teplé, některé žhavé. Tady se už tedy vůbec nemůžu opřít rukou. Kromě pořezání bych se mohl i popálit. Hůl je mi tady neocenitelným pomocníkem. Nejen že mi pomůže vybalancovat ztrátu rovnováhy, abych se o ostré a horké lávové kameny nemusel opírat, ale taky mi hodně pomáhá to, že se o ní mohu rukama opřít i při postupu vzhůru.
Na tomhle horkém kopci už začíná být naprosto příšerné a neskutečné vedro. Celý kopec tu pod nohama pálí, jako by člověk stál v dohasínajícím ohništi. Začínám to už cítit i skrze podrážky svých bot. Říkám teď už nahlas a anglicky, že dál už nelezu, že už výš nepůjdu. Počkám tady, až půjdou zpátky. Manolo ale nesouhlasí: "To nejde!", a dodá, že zpátky půjdeme jinudy: "Tamhle!". A ukazuje přitom na úplně jiný svah o notný kus dál. No bezva! Tam se odtud přece vůbec nemůžu dostat! Nezbývá mi, než v sobě posbírat poslední zbytky sil a pustit se znovu do lezení. Přestávám už pomalu vnímat okolí, i únavu a bolest. Nevím, kde jsem, čí jsem, a jen lezu a lezu.
Najednou nás Manolo zastavuje. Je konec. Asi i se mnou. Je mi příšerně. Nemůžu popadnou dech a mám pocit, že už vůbec nemám žádnou sílu. Na nic. Dlouhé minuty tu jen stojím, abych se vydýchal. Něco tu příšerně pálí. Pozor, tam nechodit! Někdo si tam spálil boty! Konečně po několika dlouhých minutách jsem schopen smysluplně něco vnímat.
obrázek Žhnoucí láva a Manolo s mou holí
Asi tři metry přede mnou se pomalu a líně plazí červený lávový jazyk. Nádhera! Paráda! Došli jsme na samý konec našich možností, k rudě žhnoucí a tekoucí lávě. Manolo si ode mne bere mou hůl, která mi při výstupu fakt hodně pomohla. Bylo to to jediné, o co se člověk mohl opřít. Manolo se s holí natáhne směrem k rozžhavené lávě. Musí si přitom rukou chránit tvář přes sálajícím žárem. Zaboří konec hole do jazyka temně rudé žhavé lávy. Hůl se ihned rozzáří jasným žlutým plamenem, jako nějaká pochodeň. Ještě pořád jsem se dostatečně nevydýchal, a ruce se mi klepou, jako bych v nich držel vibrátor. Nemůžu skoro fotit, moc fotek se mi tu asi nepovede. A moje nohy? I ty se mi klepou tak, že bych se nedivil, kdyby to někdo, kdo mi stojí nablízku, vyhodnotil jako zemětřesení. Je mi opravdu hrozně a zdá se, že se toho jen tak nezbavím. Chvíli pozorujeme světlo hořícího dřeva mé hole. Manolo pak hůl vyndá z lávy a vrací mi ji nazpátek. Dolní konec hole vydrží hořet ještě hodnou chvíli.
Připadám si, jako bychom se ocitli na samém okraji Pekla. Jako by tu samo Peklo na nás ten rudý žhnoucí jazyk vyplazovalo. Začínám teď polemizovat s vlastní vžitou představou, že Peklo je někde dole. Kdepak dole! Tady je peklo nahoře! Zrovna u něj přece stojím! Dostat se sem nahoru, být na samém pokraji sil, a vidět tu tekoucí a sálající lávu takhle zblízka, to je jako cítit polibek samotného Pekla. Jediné, co mi tu pekelnou představu poněkud nabourává, je zřejmý nedostatek rohatých čertů. Jediné příhosdné čertisko v širém okolí by snad mohl být Manolo, ale ať koukám jak koukám, ani rohy ani kopyta u něho nevidím.
obrázek Líba nemůže blízko žhavé lávy vydržet
Stojím tu vratkém kameni, který se pode mnou může každou chvíli rozlomit. Jako jeden z mála není tak horký, aby mi začal pálit podrážky mých adidasek. Přímo přede mnou líně teče žhnoucí ohnivá řeka. Vedro je příšerné. V krku mám, jako bych napůl spolkl pilník. Nepomáhá ani pití, už zase mi jde i voda spolknout jen se značnými obtížemi. Mám pocit, že mám uvnitř sopečný prach úplně všude, a navíc se mi zdá, jako by se mi polykací dírka zmenšila na pár milimetrů. Pořád se celý klepu, a začínám mít pocit, že mám horečku. To bude asi tím hrozným horkem, které tu sálá z lávového jazyka. Zkouším fotit Líbu, abych ji zvěčnil vedle té červené lávy. Vůbec mi to s těma rozklepanýma rukama nejde, trvá mi to hrozně dlouho. Líba tak blízko žhnoucí lávy už nemůže vydržet. Stihnu udělat jen jednu jedinou fotku a ani se moc nepovede. No, nedá se nic dělat. Alespoň párkrát ještě cvaknu tu žhnoucí masu tekoucího kamene. Opravdu jen párkrát. Ani na focení už nějak nemám sílu. A ruce se mi tak strašlivě klepou! Jsem úplně hotový. Vyřízený.
Ohlédnu se za sebe, zpátky k hlavnímu vrcholu sopky Pacaya. Tam pořád stejnoměrně, jako už dlouho předtím, stoupá k obloze oblak hustého dýmu. Tam se nahoru už nesmí. Výstup k hlavnímu vrcholu je zakázaný. Naštěstí. Jinak by nás tam Manolo určitě chtěl dovést. Ale stejně bych tam už nevylezl. V žádném případě. Jsem na konci svých sil a začínám teď mít strach i z cesty dolů. Každopádně to ale za tu námahu stálo. Dostat se takhle blízko k tekoucí lávě, být na dosah žhavým lávovým jazykům, to je nezapomenutelný zážitek na celý život. Jsem rád, že jsem sem vylezl. Blahořečím teď svému nápadu, že jsem ten první úsek výstupu na Pacayu, tam kde to ještě šlo, jel na koni. Celou tu cestu po svých bych sem nahoru rozhodně nezvládl. Jen díky tomu koníku si to teď můžu tady užívat. I přes všechny ty nepříjemné pocity prachu, vedra a přestálé námahy.
obrázek Přiblížený pohled přes údolí na právě si odfouknuvší Fuego
Manolo nás tu už nenechává dlouho. Nejspíš i proto, že jsme sem přijeli se zpožděním, a on dobře ví, že nás dnes čeká ještě další program. Nekompromisně zavelí k sestupu. Zrovna v okamžiku, kdy si naproti za údolím hora Fuego znovu mocně odfoukne. Kdyby si snad někdo myslel, že sestup dolů už bude jednoduchý, hodně by se mýlil. I sestup je nesmírně náročný. Je třeba dávat pozor na každý krok, na rovnováhu, na každý sopečný balvan, který se může pod nohou rozlomit, převážit, nebo sesunout. Naštěstí už není potřeba vydat ze sebe tolik sil, jako při výstupu nahoru. To jediné je o něco lepší. Teď bych v sobě další sílu k výstupu hledal jen těžko. Sestup mi velmi znesnadňuje intenzívní škrábání v krku, jehož se nemůžu zbavit a které mi velice stěžuje i samotné dýchání. Dolů jdeme opravdu poněkud jinudy, mnohem víc po úbočí hlavního vrcholu Pacayi. Tady, zvlášť o trochu níž, jsou nekonečné hromady sopečné suti. Kloužu po nich dolů, zabořen do škváry a popela po kolena, nezřídka až po zadnici. A občas jedu i po ní. Ten prach budu mít úplně všude. Zvenku, i zevnitř! Líba na mě chvílemi bručí, abych byl trochu opatrnější, a tolik neprášil. Ale já jsem rád, že se vůbec nějak dostávám dolů.
Když dosáhnu nejnižšího bodu škvárového svahu, musím začít stoupat kousek nahoru k domečku u antén, kde mě předtím opustil koník. Vůbec mi to však do kopce nejde. Plazím se pomalu jako šnek. Nemám už prostě sílu. Vůbec žádnou. Celé tělo mám jako v ohni, cítím každý sval, a bolí mě každičký krok. Když se sotva poloviční rychlostí, než všichni ostatní, konečně vyškrábu nahoru, plně chápu moudrá slova anglického krále Richarda III., když řekl: "Království za koně!".
obrázek Pohled na odfukující Fuego, na vulkán Acatenango a na nejbližší Aguu při sestupu z Pacayi
On sice tenkrát utíkal z bitvy, zatímco já slézám sopku Pacayu, ale v obou případech, Richardovi tenkrát, a mě teď, šlo a jde o život. Kdybych tu teď nějakého koněvoda našel, určitě bychom se spolu domluvili na novém kšeftu, i kdyby zase neuměl anglicky ani slovíčko. A dal bych mu třeba i kilo! U domečku se všichni scházíme. O něco déle tu na nás čekají ti, co se nedali Manolem přesvědčit k onomu heroickému výstupu. A na tu poslední želvu, čili na mě, na tu posléze čekají úplně všichni. Koník tu bohužel nečeká žádný. Trochu lituju, že jsem se s tím, co mě sem vezl, nedomluvil, aby počkal. No, nedá se nic dělat. Musím dolů po svých.
A je to hrůza i dolů! Jdu beznadějně stále poslední. Všichni jsou daleko přede mnou. Ani Líba už na mě nechce pořád čekat. Bojuju s bolestí stehenních svalů, které mám celou dobu jako v křeči, a hledám a sbírám v sobě novou sílu, když je potřeba udělat i jen pár kroků do kopce. Cesta dolů se mi zdá několikrát delší, než když jsem po ní jel nahoru na koníkovi. Nepřemýšlím teď o ničem a jen tupě pořád ťapu a ťapu a kladu jednu nohu před druhou, aniž vím proč. Konečně už tu je kamenný chodník, na kterém jsem si předtím najal koníka. Teď už tady taky žádní nejsou. Nevadí. Hlavní je, že teď už to je opravdu jen pár kroků a budu dole. No sláva! Přežil jsem! Stojíme zase ve vesnici Montúfar před stejnou nízkou budovou, odkud jsme ráno vycházeli. Nevím jestli tohle má být restaurace. Možná bývalá. Spíš jsou tu jen asi dvě tři prodejní budky a pár dřevených otlučených stolů. Teď bych se asi měl něčím posilnit. Moc se toho tady koupit ale nedá. Potřebuju nejspíš něco sladkého. Od rána jsem měl jen ten jeden jediný jogurt opepřený popelem z Pacayi. Hlavně ale potřebuju taky pít a tak si kupuju Pepsi. Hledáme s Líbou kluka, od kterého jsme měli zapůjčené hole. Nikde ho nevidíme, a tak dám nakonec hůl nějaké malé holčičce. Snad mu ji dá. Jestli ne, má hoch smůlu. Měl tady být. Měl si nás pohlídat.
obrázek Zážitek, kdy se člověk dostane takhle blízko žhavé lávy, je nezapomenutelný
Umýt se tady nemáme kde a tak nasedáme do mikrobusu celí špinaví a zaprášení. Líba mi už poněkolikáté tvrdí, že mám černý i zuby. No, asi jo. A taky mám nejspíš černé i plíce a hltan s celým zažívacím traktem. V krku mě nepřestává škrábat, ani když jsem se hodně napil. A polyká se mi zase už tak těžce! Jako bych měl v krku obrovskou bramboru. Líba ještě z okýnka mikrobusu rozdá zdejším klukům nějaké bonbóny, které vyštrachá kdesi na dně báglu, a můžeme odjet. Průvodkyně Ivča nás cestou chválí, jak jsme byli rychlí, a že jsme časovou ztrátu z rána krásně dohonili. No, však jsme si taky dali do těla. Já alespoň určitě. I přesto, že jsem jel kus na koni. Připadám si příšerně unavený, ale na druhou stranu spokojený. Takovýhle zážitek, kdy se člověk dostane na dosah až k žhnoucí a tekoucí lávě, mě určitě v životě často nepotká. O tom nepochybuju. I kdybych se sem někdy nakrásně dostal ještě jednou, ve světle právě přestálé námahy a toho, jak mi je, bych se už podruhé nahoru asi nevydal. Na ten určitě nikdy nemůžu zapomenout.

<<  Jak vzniká vynikající guatemalská káva  >>

obrázek Začínáme prohlídku v muzeu kávy
Na dálnici při návratu z Pacayi znovu uvízneme v zácpě. Je to ta samá, jako ráno. Silnici s převrácenou cisternou se stále ještě nepodařilo plně zprůjezdnit. Náš řidič tentokrát najde dobré řešení. O kousek dál je čerpací stanice, a tak jakmile k ní dorazíme, řidič k ní zatočí, natankuje přitom benzin, a vydává se s námi po silnici na opačnou stranu. Do Antiguy pak přijíždíme sice oklikou, po vedlejší silnici mezi horami Agua a Acatenango, ale zato o moc dřív, bez dlouhého zdržení v dálniční zácpě. Plánované muzeum kávy La Azotea na okraji Antiguy tak přes veškeré zdržení stále ještě stíháme včas. Pojďme na kávu!
Tohle muzeum kávy je spíše statek či farma, zabývající se pěstováním i výrobou kávy. Muzeum je tu k tomu jaksi navíc. Ale není to jen tak nějaké pro nás nezajímavé muzeum. Z některých muzejních exponátů a z výkladu zjistíme, že jeden z původních majitelů tohohle kávového hospodářství byl Čech. Jmenoval se Pokorny, a k tomuhle majetku se dostal sňatkem s plantážníkovou dcerou. Vida, jak se dá v Guatemale přijít k takové farmě. Škoda, že jsem se sem nedostal, když mi bylo dvacet. Taky bych byl třeba dneska guatemalský plantážník. Hezkých děvčat je v Guatemale dost. Stačilo by jen zjistit, která z nich dostane věnem statek a kávové plantáže.
V celé Guatemale, a stejně tak i tady na statku, se pěstuje výhradně káva druhu Arabika. Ta je na rozdíl od druhu Robusta považována za kvalitnější a na světových trzích je také žádanější. Poskytuje však mnohem menší výnosy a je podstatně náročnější na pěstování i zpracování. Plantáže, kde kávu pěstují, nám ukazují při procházce po okolí taky. Malé sazenice se nejprve předpěstují v bavlněných obalech, a teprve poté jsou přesazovány na plantáže. K první sklizni dochází po třech až pěti letech. Přibližně v desátém roce života mají keříky nejvyšší úrodu, i když jejich životnost je něco kolem padesáti let. Obvykle se ale nenechávají rodit tak dlouho, a nahrazují se novými mladými kávovníky. Je velice důležité, aby kávové keříky rostly na plantážích ve stínu vysokých stromů.
obrázek Kávové keříky rostou ve stínu vysokých stromů
Ty jsou na kávových plantážích speciálně vysazovány právě za tímto účelem, protože jen keříky rostoucí v jejich stínu poskytují požadovanou vysokou kvalitu sklizené kávy. Jméno těch stromů jsem dosud nikdy neslyšel, a hned jak ho slyším, zase ho okamžitě zapomenu, aniž si ho stihnu poznamenat do svého deníčku. Omluvte tedy prosím tenhle můj sklerotický výpadek. Pravděpodobně byl způsobený předchozím přestálým utrpením na svahu vulkánu Pacaya. I když sklerotický bývám poslední dobou stále častěji.
Ochutnáváme červené bobule, které na kávovnících rostou. Jsou to takové docela dobré třešničky. Chutnají skutečně jako nějaké ovoce, které se dá normálně jíst. Tyhle kávové bobule, když jsou zralé, se na plantážích sbírají.
obrázek Muzeum kávy je zároveň farma, a kávu tu najdete i na dvorku
Má-li být káva opravdu kvalitní, sbírá se káva zásadně ručně. Vybírají se jen právě ty správně zralé bobule, a takový sběr se pak musí po několika dnech, přibližně po týdnu, opakovat. To zaručuje velice vysokou kvalitu kávy, která při strojové sklizni možná není, neboť strojově se sklízejí z kávových keříků všechny bobule různého stupně zralosti. Takový postup nikdy nemůže dosáhnout ani podobné výsledné kvality, jako pečlivý selektivní ruční sběr. A to obvykle ani po následném dalším pečlivém vytřídění, které ale každopádně kvalitu kávy významně zvyšuje. Ta horší vytříděná káva se pak zpracovává zcela jinak. Vyrábí se z ní instantní káva. Ano, ano. Ty granule, které vám pod mohutnou reklamou všichni vnucují jako nejlepší! Já to vždycky říkal, že instantní granule nejsou žádná káva, a že se tak pije kdovíjaký humus. Jen zrnková káva je nejlepší a dobrá káva! Taky asi proto mi právě jenom ta zrnková káva chutná. Teď je to jasné. Tady mi jenom potvrzují, že moje mlsná huba poznala ten rozdíl už dávno!
Z plantáží se vracíme zpátky do statku a dovnitř do muzea. Tady vidíme, jak se z bobulí oddělují v mlýnech kávová zrna, a jak se následně suší a loupou. Pak tu kávová zrna pytlují, odesílají do pražírny. Pražení probíhá do požadovaného odstínu a kvality, a káva tu získává svou finální chuť a aroma. A pak už se balí pro výsledný prodej nebo export. Celý ten proces jsem popsal velmi zjednodušeně. V mnoha fázích výroby dochází ještě ke třídění, podle velikosti a barvy, k testování kvality, i k různým drobným úpravám a odchylkám v postupu, které mají za cíl zvýšit výslednou kvalitu, případně ovlivnit chuť, barvu a vůni. Většinou podle požadavků, které jsou na kávu kladeny při vývozu do té které cílové země.
Muzeum kávy pak končí obchůdkem. Ale tak nádherně voňavým, že ho žádný milovník dobré kávy nemůže projít jen tak. Neprojdeme ho jen tak ani my. To prostě nejde! Můžeme tu i kávu ochutnat. Je vskutku vynikající. Uvažujeme, kolik jí koupíme. Plánujeme ji doma rozdat jako suvenýr, který z naší cesty přivezeme svým blízkým a kamarádům. Když počítáme, komu a kam chceme balíček přivézt, objem nákupu nám hrozivě narůstá a při určitě ne nízké ceně nám začíná hrozit finanční kolaps.
obrázek V balírně kávu hezky zabalí, abychom my o kus dál mohli vesele nakupovat
Nakupujeme tu nakonec opravdu hodně kávy. V našem batohu končí mnoho balíčků. Naštěstí však ani naše na kávu mlsné papuly nedopustí, abychom se tu finančně zruinovali. Doufáme, že pravou guatemalskou kávou Azotea doma uděláme radost. Vždyť Guatemala patří mezi tři největší světové producenty kávy arabika, a guatemalská káva je přitom obecně považována za jednu z nejkvalitnějších na světových trzích, podle některých zdrojů za snad vůbec nejlepší na světě.
obrázek Kávové bobule na keříku
Než muzeum kávy definitivně opustíme, Líba si ještě pár zralých bobulí, čerstvě utržených z keříku, uschová v batohu. V tu chvíli ještě nevím, jestli chce ty bobule sníst, nebo si chce konečně uvařit lepší kávu, než tu hnusnou americanu. Možná si ale bude chtít doma založit kávovou plantáž. To bych řekl, že bude ze všeho nejpravděpodobnější. A s bobulemi v kapse už je Líba z muzea kávy venku. Já za ní.
Tohle muzeum kávy na farmě Azotea ale není jediné. Jsou tu vlastně tři muzea vedle sebe. V několika místnostech si tak ještě prohlédneme muzeum krojů a pak ještě sousedící muzeum hudebních nástrojů. Mají tady už zanedlouho zavírat, a tak obě muzea jen docela rychle proběhneme. Pokud se tedy tomu mému směšnému pohybu na bolavých nohou dá vůbec ještě tahle říkat. Ale nakonec máme ještě chvíli času v malém dosti improvizovaném kinosále shlédnout zajímavý asi patnáctiminutový film, kde vidíme různé slavnosti, vidíme a slyšíme různé hudební nástroje a folklórní guatemalskou hudbu. Přitom nás film seznámí s některými z více než tří set krojů, které se v Guatemale používají. Každý kmen, ba každá vesnice, tu má svůj kroj, své vzory, své barvy. Negativem tohohle zajímavého kinopředstavení je, že si ve tmě sednu zrovna na lavici, kam nějaký rošťák přilepil žvýkačku. A já mám teď na svých nových barevných guatemalských kalhotách ošklivý a velikánský flek. To mě tedy naštvalo! A ještě k tomu je na mě rozzlobená i Líba, že prý jsem se měl podívat kam si sedám. Jo, to jsem měl! Ale co bych tam potmě asi tak viděl, to už mi neřekne. Kdybych jí měl napovědět, nejspíš bych musel použít lehce vulgární slovíčko. Nepochybuji o tom, že víte, které to je.

<<  Antigua v podvečer i zvečera  >>

V mikrobusu, který se s námi vrací zpátky do Antiguy, se s Ivčou dohodneme, aby nás nechala vyložit u katedrály. Většina z nás se chce ještě projít po městě, dokud je ještě světlo a dá se něco vyfotit. Ale je to pro mě hotové utrpení. Příšerně mě bolí nohy. Každičký schod, lhostejno zda nahoru či dolů, jsou pro mě úplná muka. Ještě štěstí, že Antigua má ulice na rovině, že nevedou nahoru a dolů. Jsou uspořádány pravoúhle do čtverců, poměrné úzké, dlážděné, protože si zachovávají svou původní historickou podobu. Dnešní ulice jsou povětšinou lemovány opravenými nízkými přízemními domky, díky nimž se v ulicích dlouho drží světlo a taky je tu dostatečně teplo.
obrázek Nádvoří bývalého kláštera u kostela La Merced
Podíváme se do kostela La Merced, čili do chrámu Boží Milosti, obnoveného po ničivém zemětřesení jen částečně. Zato se ale kostel pyšní nepřehlédnutelnou čistou žlutou fasádou s neuvěřitelně bohatým bělostným štukováním.
obrázek Bohaté štukové zdobení kostela La Merced
Zabrousíme i do vedlejší budovy, do prostor bývalého kláštera, kde se dnes nachází zřejmě nějaká hudební škola. Na nádvoří u staré barokní kašny brnká na kytary skupinka chlapců. Na okraji podloubí na schodech sedí naopak několik dívek. Mají u sebe noty i hudební nástroje, kytary nebo flétny. O něčem vášnivě diskutují. Uvnitř klášterních budov, schován za podloubím v jakémsi zastřešeném výklenku, hraje nějaký větší dětský orchestr. Na židličkách tu je rozesazeno do čtverce asi dvacet děcek, větších i menších, někteří s kytarami, jiní s houslemi, jsou tu flétny, mandolíny, a nějaký bubínek. Posléze se dostaneme i nahoru na terasu kolem nádvoří. Tady se dočkáme fascinujícího výhledu na vulkán Agua, který se tyčí na pozadí vedle fasády na průčelí kostela La Merced. Omračující pohled. Ta fasáda v odpoledním slunci proti modré obloze září jako zdobný rozsvícený lampión. I ta kašna s fontánou dole na nádvoří stojí za pozornost. Je považována za největší ve Střední Americe, a mniši v ní prý kdysi chovali ryby.
obrázek Jedna z barevných ulic Antiguy v odpoledním slunci
Antigua Guatemala působí jako vcelku poklidné menší město, přesto kypící životem. Potkáváme v něm jak mnoho domorodců, tak procházející turisty obdivující krásy města. Nacházíme tu plno kdysi pobořených barokních památek, většinou alespoň zčásti obnovených.
obrázek Nízké barvené domky Antiguy se krčí pod horou Agua
Někde jsou to ale už jen zakonzervované ruiny kdysi zřejmě nádherných domů, paláců i kostelů. Procházíme pak mnoha barevnými uličkami, i hlavním náměstím s nádhernou parkovou úpravou doplněnou kašnami a fontánami. Zjišťujeme, že nikdo z nás netuší, kterým směrem je náš hotel. Několikrát se ptáme na ulici Santa Lucia, na které se nachází náš hotel téhož jména. Bloudíme i kolem nějakého autobusového nádraží, kde poprvé zblízka vidím nádherně zbarvené guatemalské autobusy. Projíždí jich tu hodně. Každý je jiný, jinak barevný. Zvenčí vypadají, jako nové, jako by právě vyjely z výrobních linek. Na hotel se nakonec přece jen zdárně dostaneme, ale obejdeme přitom snad půlku města. Nebo mně to tak alespoň připadá. Nohy už skoro necítím, a potácím se jako chromý. Mám dojem, že zítra asi budu potřebovat berle. Kdoví, jestli nebylo chybou, že jsem pod Pacayou vracel hůl, když ji ani nikdo nechtěl.
Na hotelu potkáme naši Ivču. Líčíme jí naše potíže s nalezením hotelu. Ale i ona říká, že se i jí tenhle hotel špatně hledá. A protože vůbec nevíme, odkud a kudy jsme sem přišli, poradí nám cestu odtud na hlavní náměstí: "Z hotelu se dejte vlevo a pak hned první ulici zase doleva". Dobrá, snad už tedy nebudeme bloudit. Teď teprve máme čas na očistu. Vyklepáváme ze sebe všechen ten sopečný prach, škváru a vyvřeliny, zkrátka všechno, co se na nás cestou na Pacayu a zpět nabalilo. Je toho dost, v botách, ve vlasech, po kapsách, zkrátka všude. Nejbizarnější je vrstva vypoceniny, taková tuhá krusta smíchaná z vlastního potu a sopečného prachu, která místy opadává sama a jinde se ji ne a ne zbavit. Když vylezeme ze sprchy, Líba chce, abych se jí někam uklidil. Chce dělat velké prádlo, nebo co. Nechce si asi památku z Pacayi v podobě špíny a prachu balit do zavazadel a vozit domů. A tak se uklidím na v té chvíli jediné rozumné místo. To jest do postele pod peřinu. Sprcha mě sice asi trochu odprašnila, ale jinak mi vůbec nepomohla. Bolí mě teď úplně celej člověk, a jakmile se jen trochu pohnu, chytají mě do nohou šílené křeče. Cítím se příšerně. Jsem strašně zesláblý a úplně vyšťavený. Možná to je i z hladu. Od rána jsem neměl nic jiného k jídlu, než ten jeden jediný jogurt.
Přes všechny své obtíže se ještě jednou hrdinsky vydávám s našimi dámami na večerní procházku do centra Antiguy. Chtějí totiž něco nakupovat, což u ženských jistě není nic překvapujícího. Projdeme znovu k náměstí, a vydáváme se jednou přilehlou ulicí, kde se zdá být všelijakých obchůdků nejvíc. Každý tu něco nakoupíme. Já třeba knížku, Líba zase tašku. Líně se ploužím večerním městem, většinou se jen tak pomalu belhám za ostatními zcela neschopen jakéhokoli rychlejšího pohybu. Kde můžu, tam si sednu, i kdyby to mělo být jen na pár vteřin. Nakonec se zase vracíme do hotelu. Teď už naštěstí víme kudy, a tak je to mnohem blíž.
Nesmíme taky zapomenout na večeři. Je nejvyšší čas něco sníst! A tak jdeme, stejně jako včera, naproti k Rakušákovi na řízek. Já řízku zůstávám věrný, zatímco Líba si dnes raději dá kuřecí plátky na česneku. Vepřový řízek se stejně ani na všechny nedostane. Láďa si už musí dát hovězí. Já ovšem na svůj řízek ani chuť nemám. Nemám vůbec chuť na jakékoli jídlo, nějaký hlad také necítím. Před chvílí mi dokonce přišlo i na zvracení. Nejraději ze všeho bych se vrátil na hotel do postele. Něco ale jíst musím. K pití si dám velikou sklenici ibiškové limonády a Coca-colu s rumem na spravení zažívání, a abych snad dostal i větší chuť k jídlu. Něco nakonec sním, ale celý ten veliký řízek je dnes nad moje síly. A to i přesto, že zcela vynechám veškerou zeleninu v podobě oblohy. Řízek prostě nemůžu dojíst, nejde to. Trochu i proto, že mě pořád strašně škrábe v krku, a celé hrdlo mám rozpálené, jako by mi v něm hořelo. Zato Líbě chutná. Má takový hlad, že po své nemalé porci kuřecího vmžiku spořádá i zbytek mého řízku, na který mi už nestačí síly. Budiž jí to přáno. Však taky od rána skoro nic nejedla.
Mě zato ten řízek definitivně odrovnal. Jsem po večeři sotva schopen se přeploužit na druhou stranu ulice a dostat se do hotelu a do postele. Uléhám celý rozklepaný, lomcuje mnou nějaká zimnice, a čelo mám přitom rozpálené, až běda. Asi mám nějakou svalovou horečku, nebo co to je. A moje nohy se nejspíš rozhodly, že se mi za tu štrapáci na Pacayu náležitě pomstí. Nenechají mě moc spát, několikrát po sobě se probudím s obrovskou bolestí a křečemi, kterých se pak dlouhé minuty nemůžu zbavit. Líba do mě naláduje nějaké prášky, po kterých se nakonec přece jenom trochu vyspím.

<<  Den osmnáctý, horečnatý, 5. března  >>
<<  Rozloučení s Antiguou  >>

Ráno se probouzím v celkem překvapivě dobré pohodě. Nohy mě nebolí, křeče žádné. Nic se mnou nelomcuje, horečku taky asi už nemám. Jsem docela fit, nebo si tak alespoň sám sobě připadám. Snad to není jen relativní zdání proti té včerejší bídě. S Líbou nejprve vylezeme na střechu našeho hotelu. Je odtud pěkný rozhled na celou Antiguu, na blízkou impozantní horu vulkánu Agua,
obrázek "Čmoudík" Fuego se s námi loučí po svém
i na další strmé kužely sopek Acatenango a Fuego. Té poslední teď říkáme roztomile a důvěrně "Čmoudík". Je krásné a slunečné ráno, a tak pohled z výšky na krásnou a sluncem zalévanou Antiguu na mne působí vskutku mimořádně silným dojmem. Taková krásná rána na krásných místech miluju!
A když si posléze vyjdeme na ranní procházku po městě, krása tohohle města pod vysokými vulkány se mi nesmazatelně zapíše do paměti. V jakési bance nejprve vyměníme ještě nějaké quetzaly, a stavíme se v kavárně na kapučíno "grande". Kapučíno je opravdu obrovské, jak se na takové pořádné grande sluší a patří. Díky včerejší radě od Ivči už nebloudíme a na náměstí i zpátky teď trefíme snadno. Vždyť je to jen dvakrát doleva! Na náměstí udělám ještě několik fotografií. Nádherné a slunečné ranní světlo k nim přímo vybízí. Zajdeme se podívat i do katedrály San José, v minulosti těžce poškozené několika zemětřeseními. Z terasy radnice se zase dá skvěle vyfotit celé náměstí i s majestátní Aguou v pozadí. A taky nám na rozloučenou ještě párkrát začoudí náš "Čmoudík".
obrázek Jeden z mnoha pozůstatků zašlých koloniálních dob a bývalé slávy Antiguy
Barevné starobylé ulice Antiguy dýchající ještě i dnes slávou koloniálních časů, byť už poněkud povadlou z dlouhého nerovného boje s Matkou Přírodou, ve mně dnes zanechávají mnohem silnější dojmy, než včera odpoledne. To jsem bloudil zmožen přestálými útrapami celého dne ulicemi Antiguy jako tělo bez duše. Tohle muselo být kdysi opravdu výstavní, bohaté a pyšné město. A teď je opět plné lidí. Nahlédneme do pár krámků, které už mají otevřeno. A před návratem do hotelu ještě okrajem míjíme zdejší tržnici. Ale to už máme do hotelu jen pár kroků. Přicházíme právě včas. Bude deset hodin, a to je čas stanovený jako hodina odjezdu.
Krajina kolem Antiguy, kterou jsme právě opustili, oplývá sopečnou půdou bohatou na živiny. Pastviny obvyklé v oblasti Peténu, kde jsme do Guatemaly přijížděli, jsou ty tam. Tady se pastvinářství příliš nenosí. Hospodařící Guatemalci se tu téměř výhradně věnují pěstitelství. Na políčkách jich při pilné práci, která jim zajištuje jejich skromné živobytí, vidíme mnoho. Pěstují tu všechno možné, zeleninu, brambory, obilí, i třeba jahody. Zdejší klima i úrodná sopečná půda jim to umožňuje měrou vrchovatou. Na sopky okolo Antiguy, které tak zdejším lidem na jedné straně pomáhají a na straně druhé dokážou i rozsévat smrt, se můžeme ohlížet ještě dlouhou dobu, jak se od Antiguy pomalu vzdalujeme. A je vidět, že "Čmoudík" Fuego si pořád ještě každou chvíli upšoukne. Zdá se, že je mu zcela lhostejno, jestli jsme mu na blízku, nebo se od něho vzdalujeme vstříc dalším našim guatemalským zážitkům.
A ještě si cestou nemůžu nevšimnout jedné věci. Opomenu-li úseky silnice v rekonstrukci, které se ovšem na rozdíl od těch našich cest opravdu opravují a někdo tu neustále pracuje, začínám mít čím dál větší dojem, že Guatemalcům můžeme jejich silnice jen a jen závidět. Kvalita našich silnic nemůže před těmi tady obstát. Zrovna teď projíždíme místem, kde se silnice zakusuje hluboko do kopců, a přestože se nacházíme v dost divokém horském terénu, začínají tu budovat další pruhy, které z téhle cesty vytvoří velkoryse širokou dálnici. Po chvíli najdeme na jiný úsek, kde už taková dálnice dobudovaná je a silnice je vskutku perfektní.

<<  Horečka na trzích v Chichicastenangu  >>

Na jedné kratičké zastávce Líba hbitě stíhá nakoupit u stánku barevné strakaté gatě. A to přesto, že asi za hodinu máme dojet do Chichicastenanga, kde se právě dnes odehrávají proslulé indiánské trhy. Líba nakupuje už tady.
obrázek Hudebník, jemuž říkám tykvofonista
Jednak jí prostě ty gatě padly do oka, a jednak jsou tu zřejmě zdatní a šikovní obchodníci. Líba není totiž sama. Jen naší malé české skupince tu dokázali prodat takové podobně gaťky hnedle celkem troje. Zcela nepochybně to je nutno pokládat za významný obchodní úspěch.
V Chichicastenangu, což je taková větší guatemalská vesnice, zastavujeme někde uprostřed. U nás by se asi řeklo na návsi, ale nevím, jak tomu říkají tady. Na jednom nároží dvou ulic tu stojí větší hotel s restaurací, kde můžeme použít toalety. Můžeme si přitom, jak se postupně střídáme, prohlédnout několik krásných barevných papoušků a poslechnout si produkci jakéhosi domorodého hudebníka vyluzujícího libé tóny na prazvláštní nástroj. Podobá se xylofonu, jen namísto rezonančních trubek má dole pověšeny nějaké tykve. Koukám na to s docela nevěřícím pohledem, ale je to tak. Opravdu to jsou nějaké tykve. Hádal bych, že se ladí nejspíš naplněním určitým množstvím vody. No, budu tomu tedy asi říkat tykvofon. A hudebníkovi tykvofonista. Hezká slovíčka, ne?
obrázek Pestrobarevný obrázek z pestrobarevného Chichicastenanga
Naproti hotelu s restaurací vede ulička stranou z hlavní silnice, a tady hned z kraje už začínají zdejší indiánské trhy. Odehrávají se ve všech okolních ulicích i na náměstí a nepřipraveného návštěvníka opravdu ohromí. Trhy jsou plné korzujících domorodců i návštěvníků z řad turistů, které jsou fascinování především barevností a celkovou atmosférou zdejších trhů.
obrázek Trhy jsou prostě barvy a zase barvy
Indiáni z širokého okolí, kteří jsou všichni oblečení do pestrobarevných krojů, tu nabízejí své zboží, rovněž svou barevností a pestrostí až překypující. Myslím, že něco takového je jen těžko představitelné a popsatelné, pokud to nemůžete spatřit sami na vlastní oči. Je to neuvěřitelné!
Koupit se tu dá opravdu všechno možné. Barvy především textilních výrobků dodávají těmto trhům neopakovatelnou, jinde neviděnou a jedinečnou charakteristiku. Ať už se rozhlížíte třeba po kalhotách, po halenkách nebo košilích, Ať si prohlížíte všelijaké pestrobarevné ručníky, tašky či deky, nebo až hýřivě přeplácané ubrusy nebo přehozy, nepřehlédnete přitom ani zajímavou domorodou keramiku nebo množství malých i větších suvenýrů. Můžete tu zakoupit látkové či kožené peněženky a pásky, kabelky, větší i menší tašky či batohy, a nebo také pestré dřevěné masky, nádobky, popelníčky, a spoustu všelijakých hraček, figurek a tretek všemožného druhu a určení. Proplétáme se tu s Líbou těmi živými uličkami sem a tam, potkáváme chvátající domorodce i pouliční prodavačky z řad Indiánek, které nabízejí až kýčovitě barevně vyšívané jakési "obrazy", které nám na potkání strkají až pod nos v domnění, že zblízka si je můžeme prohlédnout lépe a že nás tak snáze přesvědčí k tomu, abychom si je koupili.
obrázek Barevný je i indiánský hřbitov
Skoro tři hodiny v Chichicastenangu jen tak bez cíle couráme mezi vší tou nepředstavitelnou barevností. Nahlédneme i do dvou zdejších kostelů a stavíme se taky na drink. Z jakési terasy z dálky také okoukneme indiánský hřbitov za vesnicí. Je stejně pestrobarevný, jako jsou tady kolem nás všichni ti Indiáni, i všechno jejich zboží. A samozřejmě taky nakupujeme. A znovu nakupujeme. Jde to snadno. Zboží je tu hodně levné, a ještě se dá něco usmlouvat. Někdy se zdá, že ani není o co smlouvat, že to ani nestojí za to. Ale Líba je tady ve svém živlu, zdá se mít nějakou nákupní horečku nebo co. Ale ani já nejsem z takovýchhle trhů rozhodně nijak otrávený. Naopak. Docela si je užívám. Jen bych zdaleka všechno tak nezkoumal, zblízka neprohlížel, a tolik nekupoval. Ale bloudit takovými trhy a nasávat jejich atmosféru, to mě docela baví a uspokojuje, ačkoli jinak nakupování, mírně řečeno, hodně nemám rád. Asi proto, jak nás ty trhy dostaly, ani pak už nejdeme s Ivčou a ostatními na krátkou procházku po okolí Chichicastenanga.
Když už je Líbina nákupní horečka poněkud utlumena tím, co si nese nakoupeno v kabeli, máme tak akorát čas si asi hodinu před plánovaným odjezdem sednout do jedné z místních kaváren. Líba chce džus, já si dám teplou čokoládu. Už zase totiž začínám cítit nějakou horečku, bohužel ale úplně jinou, než nákupní. Začínám se zase celý klepat jako ratlík, že mi už při tom zapadajícím slunci vposledku ani nešlo fotit. A pak už si pomalu jdeme sednout do vyhřátého mikrobusu. Líba tu do mě hnedle narve jeden acylpyrin. Snad se mi po něm trochu uleví, snad Líba jako zdravotnice ví, co dělá. Čekáme už jen na ostatní, co byli s Ivčou na procházce. Přišli později. Nakonec totiž i na ně ta nákupní horečka přišla. Ženských máme mezi námi víc než dost, a když jich je někde na jednom místě tolik, a je tam ještě navíc taková spousta hadříků, jako tady, snad to ani jinak dopadnout nemůže. A taky nedopadlo. Přestože jsme ráno s Líbou měnili další dolary na quetzaly, při pohledu do peněženky zjišťujeme, že nejpozději zítra budeme muset do směnárny či banky znovu. Nákupní horečka se neléčí levně ani tady v Guatemale. A ostatní, jak se zdá, jsou na tom asi všichni přibližně stejně. A to máme přitom před sebou ještě další trhy! Hned zítra, jak víme od naší průvodkyně Ivči. Naše zpoždění nicméně není proti původnímu záměru nijak veliké. Teď už ale, když jsme konečně pohromadě, musíme plni dojmů Chichicastengo opravdu opustit. Před námi je teď další cesta. Cesta k jezeru Atitlán.

<<  Jezero Atitlán je už ve tmě  >>

K jezeru Atitlán sjíždíme dolů už skoro za tmy. Jen úzký proužek světlejšího nebe na západě nad dávno zapadlým sluníčkem zvýrazňuje špičaté temné siluety kuželovitých vulkánů na temnou hladinou jezera. Přestože o moc víc už teď večer z jezera a jeho okolí nevidíme, můžeme si o jezeru Atitlán něco málo říct. Leží v nadmořské výšce přes 1500 metrů, a je poměrně veliké, jeho rozloha prý činí více než 300 čtverečních kilometrů. Jeho hloubka je proměnlivá, ale není malá, jezero dosahuje i hloubek kolem 250 metrů. Říká se ale, že na mnoha místech může být mnohem hlubší. Moc nějakých hodnověrných měření tu ale neproběhlo. Na nějaké souvislé zmapování tu vlastně ještě vůbec nedošlo. O krásu tohoto místa, se stará množství sopečných kuželů, které vytvářejí nezaměnitelnou siluetu okolí. Jezero samotné leží v jakémsi hlubokém údolí. Zdá se, že existují dva názory na původ jezera Atitlán. První ho vysvětluje starým vyhaslým sopečným kráterem, zatímco druhý říká, že při sopečné činnosti v okolí došlo k přehrazení několika řek, a jejich spojením prý jezero vzniklo. Jezero dnes ale nemá žádný viditelný odtok, a pokud z něho nevytéká nějaká podzemní řeka, je nejspíše bezodtokové. Ať už vzniklo jakkoli, mnozí považují jezero Atitlán za nejkrásnější na světě. To my ovšem budeme moci posoudit až zítra. Dnes už je na to příliš tma.
Protože po acylpyrinu mi je opravdu o poznání lépe, rozhodneme se jít s ostatními na krátkou večerní procházku městečkem Panajachel. To je místo, kam jsme dojeli a kde jsme se v jednom z mnoha zdejších hotelů ubytovali. Náš hotel je hezký, příjemný, přímo na hlavní ulici Santander, jen nedaleko jezera Atitlán. Panajachel se nachází přímo na břehu jezera a je proto významným cílem a hlavním výchozím bodem většiny turistů pro výlety na jezero a do okolí. Restaurací i hotelů je tu proto dost a dost. Domorodí obyvatelé říkají Panajachelu Gringotenango, protože většinu těchto podniků tu vlastní bývalí hippies, kteří se sem sjeli někdy v šedesátých letech minulého století. My samozřejmě kolektivně jdeme do jedné z restaurací na večeři. Líba mi už od rána slibuje rum, ten bílý guatemalský, který nám moc chutná. A tak než nám večeři přinesou, Líba s Láďou, který má taky o rum zájem, odbíhají shánět bílý rum do okolích obchodů. Přinesou ho. Je to dobře, musím s ním začít vyhánět bacily. Byl sice dost drahý, ale nevadí. Vůbec to vypadá, že tady v Panajachelu je docela draho. A přitom se tu, pokud se týče obchodů a restaurací, zdá být slušná konkurence. Návštěvníků tu v téhle době taky zrovna moc není. Ale vyšší ceny jsou relativní. Večeři tady v Panajachelu totiž pořád ještě pořídíme za třetinu ceny, než kolik nás stálo jídlo v Tikalu. Přestože jsem od rána nejedl, nemám už zase na jídlo chuť. Vůbec. Ani všechno nesním. Možná i proto, že hovězí je tentokrát tuhé a žvýkací, na což asi nemám ani dost sil. Polykání se mi naštěstí už trochu vylepšilo. Ještě nějaký tlak a škrábání v krku cítím, ale už to zdaleka tak nebolí. Hned po večeři mám silné nutkání si jít lehnout. Rozloučíme se proto s ostatními, kteří v restauraci ještě zůstávají, a jdeme na hotel. Načneme rum a kolu, něco vypijeme a jdeme docela brzy spát.

<<  Den devatenáctý, zahuštěný, 6. března  >>
<<  V "chickenbusu" husto, na trhu v Sololá taky  >>

Ráno po probuzení mi tentokrát není o nic líp, než včera večer. Naštěstí má být dnes nenáročný program, tak uvidíme, jak to zvládnu. Zatímco Líba se po ránu ukájí svou první dnešní cigaretkou, já si naleju trochu rumu na posilněnou, abych měl pod snídaní nějaký solidní základ. Než na tu snídani odejdeme, ještě si stačím dopsat další poznámky do deníčku. Jsem přitom docela překvapený a spokojený zároveň, že při tom všem pestrém programu a spoustě zážitků i informací stále stíhám mít zapsáno všechno důležité. A něco i docela podrobně. V devět ráno na srazu na nádvoří hotelu nám Ivča sděluje, že na trhy do Sololá s námi nepojede. Jednak má nějaké shánění a jednak jí potkaly nepříjemné zažívací potíže. Ivča nám tak ještě vysvětlí, kde nastoupíme do autobusu a zbytek už je na nás. Nezbývá nám, než Ivče popřát, ať se ze svých problémů vylíže, a vyrazíme do Sololá sami.
obrázek "Kuřecí autobus", ze kterého jsme právě vystoupili
Místnímu autobusu, obvykle krásně barevně vyvedenému, se všeobecně říká "chickenbus". Což znamená něco jako "kuřecí autobus". Nejspíš proto, že v něm všichni jezdí namačkaní jeden vedle druhého jako drůbež ve výkrmu. Do zářivě nově žlutého "chickenbusu" s jakýmisi srdíčky na předním skle nastupujeme pro nás zcela nezvykle zadními dveřmi. Jsou malé, nízké, a jen co vylezu po vysokých žebříkových schůdkách, utrpím ránu do hlavy. Proč je to "chickenbus", poznáváme hned vzápětí. Po obou stranách uličky vedoucí středem autobusu jsou sedadla, která by normálně byla pro dva lidi, jako v našich autobusech. Guatemalští domorodci na nich ale sedí pěkně po třech. Zapadneme s Líbou do jednoho zatím volného sedadla. Na šířku nám jakž takž stačí. Zato kolena nemám vpředu kam dát. Přestože rozhodně nepatřím mezi dlouhány, začnu si držet kolena skoro pod bradou, protože už za pár minut je mám otlačená od železa od sedadla přede mnou víc než dost. Je to opravdu autobus pro kuřátka. Normálně se sem vejdou jen ti malí útlí Guatemalci. S Líbou ovšem nesedíme takhle, relativně spokojeně, moc dlouho. Přestože vedle nás na sedadle už místo nemáme, kde se vzala tu se vzala, přiskotačí drobná Indiánka v typickém barevném krojovaném oblečení a s dlouhým černým copem. Z uličky se na nás zazubí, něco skoro tajnůstkářsky zamumlá, a namáčkne se vedle Líby, která sedí blíže ke středu autobusu. Vzápětí začne Indiánka Líbu vrtěním své hubené zadnice nekompromisně tlačit na mě a dál k oknu. Sedadlo je zkrátka pro tři, tak jaképak copak! Když už sedím s koleny pod bradou, proč bych nemohl mít před sebou ještě ruce? Jinam je totiž nemám kam složit. Jsem tu spíš jako sardinka, než jako kuře. Nalepený a zatlačený na sklo se ani nemůžu pořádně pohnout. Do tak malého prostoru mě už dlouho nikdo takhle "neurovnal". Indiánka teď už sedí vedle nás a vypadá náramně spokojená. Něco ještě zažvatlá a začne si nás zvědavě prohlížet. My si jí bohužel už moc prohlédnout nemůžeme, protože se neodvažujeme ani pohnout. Ale je to jedno. I kdybychom se odvážili, stejně se skoro hýbat nemůžeme. Není kam.
Cesta z Panajachelu do Sololá trvá naštěstí jen něco málo přes čtvrt hodiny. Je to stále do kopce, stále stoupáme od jezera Atitlán nahoru, chickenbus musí překonat asi šestisetmetrový výškový rozdíl. Zevnitř náš chickenbus už zdaleka nevypadá tak hezký, udržovaný a nový, jako zvenku. Jezdí tu takových autobusů mnoho, jsou pro nás nezvyklé a zajímavé, protože je každý jiný, každý je jinak barevný a jinak přikrášlený. Zastavuje se na několika zastávkách, kdy se do chickenbusu přihrne několik dalších "kuřátek". Přestože se ještě před chvilkou zdálo, že už se sem další nevejdou, okamžitě nás přesvědčí o opaku. Vejdou se vždycky. Nebudeme za chvíli ještě sedět po čtyřech? Líba se zatím s Indiánkou přetlačuje o každičký centimetr sedadla. Je to taková malá nenápadná bitva dvou civilizací o životní prostor. Naštěstí, jak už jsem se zmínil, cesta dlouhá není. Někde vzadu za námi se plným chickenbusem prodírá hulákající výběrčí peněz a řidič to s námi nahoru mastí, co to jde. Začátky vykroužíme rychlostí, o které se dá říci skoro všechno, jen ne to, že je bezpečná. Každou chvíli se ozývá troubení. Od nás, nebo i od těch, co jedou proti nám dolů. Pozor, pozor! Jde přece o život! Uhýbáme, zatáčíme, a nakláníme se ze strany na stranu, pokud nám to stísněný prostor dovoluje. Tyhle autobusy mají asi dost silné motory. Soudím tak alespoň podle rámusu a rychlosti, s jakou se dokážou řítit do kopce, i když jsou přeplněné k prasknutí.
obrázek Obrázek z trhu v Sololá z místa, kde zdaleka není tak husto, jako jinde
Na náměstí v Sololá z chickenbusu všichni vystupujeme. Musíme si zapamatovat místo, kde nás náš chickenbus vyklopil. Odtud se zase budeme vracet do Panajachelu. Náměstí kolem nás je doslova přecpané lidmi. Není to o moc lepší, než uvnitř chickenbusu. Stovky lidí se někam tlačí a hrnou, každý míří někam jinam, než ti ostatní.
obrázek Krojované oblečení nosí i muži
Všichni přitom uhýbají a uskakují před dalšími chickenbusy, které přijíždějí a odjíždějí jeden za druhým. Jezdí sem zřejmě z širokého okolí. Tyhle trhy nejsou ani zdaleka stejné nebo podobné, jako ty včerejší v Chichicastenangu. Zatímco včera ty trhy byly převážně se suvenýry a zbožím, které zajímá především turisty a které je vyráběno pro ně, tyhle trhy v Sololá jsou především pro domorodé Guatemalce. To je zřejmé na první pohled. Včerejším trhům se to tady podobá snad jen tou typickou indiánskou barevností. Zatímco turistů, jako jsme my, tu na rozdíl od včerejška moc nepotkáme, domorodých Indiánů tu jsou neuvěřitelné davy. Téměř všichni jsou neskutečně barevně vymódění, každá z okolních vesnic má oblečení v jiné kombinaci barev. V krojovaném oblečení nechodí jen ženy, ale i spousta mužů. Je to nádhera. Z té barevnosti jde člověku hlava kolem. Fotím a fotím. Prostě mi to nedá. Něco takového se hned tak nevidí. Co na tom, že se třeba spousta fotek nepovede, protože se mi co chvíli před objektiv někdo připlete, někdo do mě strčí, nebo mi do výhledu postaví své zboží. Někdy se v té tlačenici ani nedá fotoaparát použít! Jen mayští bohové vědí, kolik a jaké obrázky se mi povedou.
Nejprve chvíli chodíme po parku na náměstí, ale pak se vydáme přímo do víru tržiště mezi stánky. Jsem z těch barev, množství lidí, a toho zmatku docela rozhozený. Zdá se mi zhola zbytečné, abych se nějak pokoušel vyjmenovávat, co se tu všechno prodává. Prostě cokoli.
obrázek Ulička čističů bot na trhu v Sololá
Barevné látky i indiánské oblečení, sušené rybičky vedle ovoce, živé slípky, vedle zase mobily, hodinky a radiomagnetofony, spousty všelijakých podivností, starožitností, krámů a zbytečností, plné pytle a tašky s bůhvíjakým obsahem, a stejně tak i desítky věcí, které vůbec neznáme a nevíme, k čemu jsou. To všechno je, dejme tomu, normální. Ale z uličky podél zdi vedoucí ke kostelu jsem docela vedle. Tady dřepí jeden čistič bot vedle druhého, a kupodivu všichni mají práci. Guatemalců, kteří mají rádi čisté boty, a klidně za to nějaký obnos zaplatí, je zřejmě víc než dost. Zdá se, jako by to patřilo k nějakému vyššímu postavení, když si někdo může nechat vyčistit boty. Suvenýry pro turisty tu skoro nikdo nenabízí. Je to tu docela jiné, než včera. Tenhle trh je pro ně, pro Indiány z okolí a možná i z daleka.
Mezi stánky je opravdu husto. Davy proudí sem a tam, tlačenice dosahuje vrcholu v úzkých uličkách, kde jsou improvizované stoly namačkány jeden vedle druhého. Mezi krámky není dost místa ani na ty dva protisměrné proudy drobných domorodců, které se vzájemně přetlačují, natožpak na to, aby se tu nějaký obtloustlý gringo zastavil a rozhlížel a nebo dokonce ještě zkoušel něco či někoho fotografovat. Jsem tím davem téměř nesen, a chvílemi vůbec nejsem schopen kontrolovat směr svého pohybu. Jen občas je mi dovoleno se snažit, abych se alespoň zhruba pohyboval stejným směrem jako Líba a ostatní. Najednou již tak hustá tlačení nabere ještě více na síle, a posunuje mě kamsi k volnému prostoru. Ale ouha! Volno tu není, na zemi je spousta kulatých košů s kdákavými obyvatelkami. Ještě, že jsou ty košíky hezky kulaté, a můžu mezi ně stoupnout, jinak bych se na ty klece natlačen zezadu natáhl jak široký tak dlouhý. Mladý prodavač v hnědém westernovém klobouku, který tu ty živé slepice nejspíš prodává, na mě kouká a náramně se baví. Pobaveně sleduje, jak se mu tady nemotorný gringo najednou ocitl mezi slepicemi, a teď neví, kudy ven. Nakonec mi podává pomocnou ruku, a hodí mě zpátky do proudícího davu. Aniž stačím říct "Gracias", proud Indiánů mě hned odnese kamsi dál do vedlejší uličky. A už mě tam zase vystrkují kamsi mimo. Teď se naštěstí ubráním, že znovu nevypadnu z té divoké lidské řeky. Přemýšlím, jak bych tady asi dopadl, kdybych se nechal natlačit na ta rajčata nebo mezi přezrálé banány. Vůbec není nic platné, že všichni ti hemžící se pestrobarevní domorodci mi sahají sotva po ramena. I když jednu výhodu to přece jen má. Všichni gringové a gringošky, tedy i ti naši, nad tím davem vyčuhují a jsou dobře vidět.
obrázek Fotit maminku s děckem můžu jen tam, kde je na to prostor
Fotit se pořádně nedá, není tu na to prostor. Ostatně na tomhle trhu se všichni fotografování jaksi vyhýbají. Dokonce dokážou bleskurychle své zboží přikrýt a schovat, jakmile si všimnou, že ho chci vyfotit. Někteří se rozzlobí, když to nestihnou, jiní se sami před objektivem schovávají, další po mně chtějí peníze. Je s podivem, jak jsou ostražití a pozorní. A tak občas něco vyfotím jen na pár místech, kde je trochu volněji. A kde můžu fotit trochu víc zoomem z dálky.
obrázek Fotka z tlačenice u ostružin
Teď se lidský pohybující se chumel na chvíli zastavil. Koukám dopředu. Aha! Líba s děvčaty něco nakupují! A zase tlak zezadu! Pozor! Ta Indiánka přede mnou má na zádech děcko! Snažím se ho nepraštit foťákem, který musím přece nějak držet! Nakonec jsem dotlačen až k našim děvčatům, a teď tu jako hráz blokujeme pohyb a překážíme hnedle čtyři. Proboha! Ony tu kupují hrášek, ředkvičky a mrkvičku. O kus dál Líba narazí na ostružiny. Jen se ale stačí oblíznout, nákup se jí nezdaří. Proud lidí nás všechny rychle vytlačuje daleko pryč. Tenhle trh je teda neuvěřitelný mumraj! Chvílemi tlačenice už začíná přesahovat únosnou míru. Zabloudili jsme nějak příliš hluboko dovnitř. Už v tom nějak nemůžeme vydržet a musíme se nějak odtud dostat. Protlačíme se tedy ještě další kousek, a snažíme se alespoň trochu korigovat směr pohybu. Daří se to. Dav Indiánů nás ještě trochu semele a prosmýká nás jednou postranní ulicí, aby nás nakonec vyvrhnul na náměstí jako něco nepatřičného. Jako zbytečný a nepotřebný odpad.
obrázek V Sololá v parku na náměstí
Uff! To je úleva! Pojďme raději někam dál. Ještě se tedy rozhodneme podívat se do ulic na druhé straně náměstí. Tam nejsou žádné stánky, žádná tlačenice. Lidí tu ale potkáváme taky hodně. Někteří nosí rance nebo pytle se zbožím na hlavě či na zádech, další nosí na hlavě různé koše a nůše, nebo ve svých rukách přenáší velké barevné krabice. Spěchají na trh. Jiní ovšem s plnými taškami toho, co nakoupili, už zase spěchají na druhou stranu. Na kolotání a hemžení Indiánů dohlíží mladá policistka v policejním stejnokroji a s oblečenou reflexní vestou. Práce by asi mohla mít dost, ale pochybuju, že se tenhle bláznivý mumraj dá nějak kočírovat. Těžko. Nakonec si na chvíli sedneme doprostřed náměstí do parku. Přímo před kostel, do kterého ani nevíme, jak bychom se dostali. Možná zase skrz tržnici, a tam tedy už nepůjdeme. Rozhodně ne! Tam už to stačilo. Sedíme na nízké zídce uprostřed parku jen tak, jako bychom odpočívali. Pozorujeme přitom to víření kolem nás. Líba s Dášou chroupají nedávno nakoupenou mrkvičku, kvůli které málem způsobily kolaps pohybujícího se davu. Já zatím pozoruju domorodce, který jde právě kolem v zářivě bílém klobouku a ve zbrusu novém čisťounkém kroji s bílými kalhotami. Chodí tu taky mnoho maminek, které nosí své děti v barevných vacích na zádech. Tamhle naproti zrovna jedna z nich začíná své děcko přebalovat. Spíš než na maminku ale vypadá, že by to mohla být sestra toho děcka. Pochybuju, že je jí víc než dvanáct. Tohle mě doopravdy baví, pozorovat ty roztomilé barevné lidičky, jejich hemžení, shlukování a štěbetání. Tyhle lidičky berou své trhy i jako příležitost k setkávání a popovídání. Sedím tu a pozoruju je dost dlouho. Baví mě to a proto se mi odtud ani nechce.
Ale už bude čas vydat se zpátky. Najdeme si náš chickenbus, který musí mít nápis "Panajachel". Zaplatíme výběrčímu drobný obnos a vydáváme se na zpáteční cestu. Dolů nás ale jede sotva polovina. Ostatní se rozhodli, že půjdou dolů do Panajachelu pěšky. Moc jim to nezávidím. Pokud půjdou po silnici, nebude to v tom provozu asi nic příjemného. Autobusů, aut a dalších vehiklů, které supí nahoru nebo dolů, je mnoho. A jiná cesta dolů v těch prudkých svazích kolem jezera možná ani nevede. Naše zpáteční cesta chickenbusem je podobný zážitek, jako ta předchozí. Přece jen však už pro nás není takovým překvapením. Už jsme zkušení a víme přece, jak to v takovém guatemalském chickenbusu chodí.

<<  Odpoledne na jezeře Atitlán  >>

Kolem poledne už jsme zase zpátky v Panajachelu. Jen krátce se stavíme na hotelu a bez dlouhého rozvažování vyrážíme na malou procházku k jezeru. Hned na rohu, u širokého kamenitého chodníku vedoucího podél jezera k několika restauracím a k malému přístavišti nás překvapí žena s dvěma malými chlapci, kteří si pod stromem hrají s maličkými kuřátky.
obrázek Barevná kuřátka
Mají jich asi dvacet a vypouštějí je do světa z nevelké kartónové krabice. Ale nejsou to obyčejná žlutá kuřátka. Tahle kuřátka jsou nabarvená podobně, jako se barví u nás velikonoční vejce. Vypadají jako by se z takových barevných vajec právě vylíhla. Oranžová, zelená, fialová, růžová, tyrkysová, všechny ty zářivé barvy ve slunečném dni svítí do daleka. Kdyby se kuřátka nehýbala, člověk by nevěřil, že jsou živá. Zdá se neskutečné, že se něco takhle barevného hýbe, a že je to živé. Protože jsou kuřátka obarvená úplně celá i s nožičkami, někdo je musel asi v barvě vykoupat úplně celá. Kuřátka ale vypadají spokojeně a pohybují se docela čile. Oba kluci i s maminkou mají co dělat, aby se jim jejich barevná kuřátka nerozutíkala na všechny strany. Asi kuřátkům to obarvení moc neublížilo.
obrázek Výhled z nábřežní promenády přes jezero k vulkánům Tolimán a Atitlán
U jezera Atitlán je moc krásně. Ten pohled odtud na jezero je jedinečný, neopakovatelný. Hladina se lehce vlní, pod námi se houpou loďky u starých polorozpadlých mol, čistá azurově modrá voda, a široká písečná pláž, jako bychom byli někde bůhvíkde u moře. Ale jsme jen u guatemalského jezera Atitlán, a nabízí se nám tu překrásný výhled na jezerní hladinu a okolní krajinu, které dominují kužely vulkánů San Pedro, Tolimán a Atitlán. Ten posledně jmenovaný je nejvyšší a vypíná se přibližně 2000 metrů nad hladinu jezera. Odtud ale tak vysoký nevypadá, protože je od jezera o něco dál, než zbylé dva. A je téměř zakryt siluetou vulkánu Tolimán.
Na břehu jezera Atitlán hledáme nějakou restauraci, kde bychom se zastavili na oběd. Vybíráme si tu, která nad mnohé jiné vyniká tím, že mají menu v angličtině. Teď je to pro nás nutnost, když jsme tu sami. Když sebou nemáme ani průvodkyni Ivču, ani gringošku Dagmaru, španělsky psaný jídelníček by nám byl platný asi stejně jako čínský telefonní seznam. V restauraci si vyberu nějaké kuře, Líba rybu. Stále mi není moc dobře, a moc hlad ani chuť nemám. Porce na talířích tentokrát příliš velké nejsou. I tak sním ale jen poměrně málo. Vracíme se pak pomalu hotel. Vezmu si od Líby zase nějaký prášek a zalezu pod peřinu. Alespoň na tu slabou půlhodinku, která nám do dalšího programu ještě zbývá.
Tím dalším programem je vyjížďka po jezeře. Ivča má s nájemci loďky nějaké drobné spory ohledně ceny a cíle naší vyjížďky. A tak jedeme asi trochu jinam, než byl původní záměr, a dovezou nás jen do nejbližší vesničky jménem Santa Catarina. A protože nikdo nevíme, kam jsme měli jet a o co přijdeme, nikomu nám to nevadí. Jak říká Ivča, ty vesničky jsou si tu stejně všechny podobné. Porovnáme se postupně do loďky a vyplouváme na jezero Atitlán. Temně modrá voda vypadá čistá, naše malá loďka se krásně pohupuje na vlnách. Plujeme pod jasně modrým nebem bez jediného mráčku. Siluety sopečných kuželů na druhé straně jezera Atitlán se ztrácejí v mlžném oparu. Občas nám loďka uštědří příjemnou a osvěžující spršku. Plavbu ale kvůli tomu musejí zpomalit, jinak bychom byli za chvíli promočení skrz naskrz.
obrázek Naše malá loďka zakotvená na konci mola v Santa Catarině
Ve vesničce Santa Catarina vystupujeme u mola, které vypadá, že se už v nejbližších několika hodinách docela rozpadne. Projdeme kolem hřiště, kde odrostlejší dívky, asi z nějaké školy, hrají basketbal. Pomalu se projdeme pár desítek metrů dlouhou uličkou kamsi do středu vesnice. Moc k vidění tu není. Uličku lemuje několik indiánských prodavaček barevných látek. Místní výroba látek je charakteristická právě svou tmavě modrou barvou, podobnou té, jakou jsme před chviličkou viděli na jezeře.
obrázek Látky v Santa Catarině některé ženy vyrábějí přímo na ulici
Modrá barva je tu opravdu módní, nosí ji tu na sobě snad všichni domorodci. Látky to jsou krásné a bohatě zdobené. Indiánky čekají u svých výrobků na turisty jako na případné zákazníky. Některé na odpoledním slunci pospávají, jiné vyplňují čas výrobou látek přímo tady na ulici. To je trochu zajímavější, když se u nich člověk zastaví a sleduje jejich práci a jejich nesmírně šikovné a hbité prsty. Některé se ochotně nechají vyfotit, jiné si však tvář zakrývají na znamení, že si být fotografovány nepřejí. Zastavíme se krátce jen v jednom obchůdku s látkami a suvenýry a za půl hodinky se vracíme zpátky do přístavu. U jezera je to hezčí. Mnohem hezčí. V přístavu potkáváme několik menších děvčat nabízejících látky, panenky a nějaké další výrobky. Pravděpodobně své vlastní. U přístavu v jedné z několika restaurací se někteří kupují drobné občerstvení a už zase nastupujeme na loďku na zpáteční cestu.
obrázek Panajachel z hladiny jezera Atitlán
Plujeme teď o poznání pomaleji. Zase s námi jezero Atitlán krásně houpá. Po chvíli zastavujeme u břehu, kde vyvěrají horké prameny. Plavky sebou máme, mohli bychom se i vykoupat. Ale strmý kamenitý břeh a dorážející vlny nás k nějaké koupeli přesvědčit nedokážou. Zvlášť když přímo před námi nějaký domorodec v té vodě zrovna máchá prádlo. A tak ani nevylézáme z loďky. Jen náš lodník vyskakuje na břeh, aby nám alespoň nabral trochu vody do kyblíčku. Když do něho sáhnu, málem se opařím. Fuj, to je ale horká voda! Definitivně se tu koupat nikdo nebudeme. Ještě se tedy při pomalé plavbě trochu pohoupáme na vlnách Atitlánu a kolem čtvrté jsme zpátky v přístavu v Panajachelu.
Procházka přístavní promenádou po jezerním nábřeží má také něco do sebe. Ale já už zase cítím horečku. Zapadneme ještě do obchůdku se suvenýry. Líba mi chce koupit něco na krk. Do včerejška jsem nosil malou lebku, ale bůhvíkde jsem ji ztratil. Tušil jsem, že k tomu dojde. Při způsobu, jakým se k ní připevněná tkanice zavazovala, bylo jen otázkou času, kde se to stane. Líba se rozhodne mi koupit na krk hezký kovový přívěsek s mayským symbolem dne mého narození. Ivča říká, že přesně tyhle přívěsky budou mít i Mexiku v San Cristóbalu, kde je vyrábějí. A že tam nejspíš budou i levnější. Ale já teď jsem rozladěný ze své ztráty. Nemám na krku nic. To musíme nějak napravit. K tomuhle mayského kalendáře mám ale trochu nedůvěru. Vždyť mayský kalendář a s ním i mayský svět, k němuž patří, končí za necelé dva roky! A je to už několikátý svět starých Mayů! Jeden mayský svět zničila voda, jiný zničil oheň, další jaguár, a teď to nejspíš bude ekonomická krize. Když mi vypočtou, který symbol ke mně patří, ukáže se, že ho mají že se tedy obchod může uskutečnit. A hned mi říkají, že jsem zrozen ve znamení kojota a datla. Zatím nevím, co s kojotem, ale do počítače něco datluju pořád. Tady se Mayové do mě dokonale strefili. A já jsem rád, že mám zase něco na krku.
Teď zrovna je mi to ale dost jedno. Když dorazíme na hotel, je mi už hodně mizerně. Nějaký prášek mi vyhledá Líba, další léčbu v podobě rumu si pak vezmu sám. O půl páté zalézám se svou horečkou pod deku a zůstávám tam až do sedmi. Líba zatím vyrazí do města. Potřebujeme vyměnit ještě nějaké dolary. Místní quetzaly nám už skoro došly a přece nebudeme hladovět! Na večeři se pak zase zvednu. Dáme si kuřecí polévku, kterou nám doporučila Ivča. Nemusíme na ní nikam daleko, večeříme hned vedle našeho hotelu. Polévka mi docela sedne. Je v ní spousta zeleniny i dost masa, a taková silná polévka je na tu mou horečku právě akorát. Polykání stále zatím ujde, moc už to nebolí, byť to pořád ještě není úplně dobré. Občas mi nějaké sousto nebo doušek trochu víc zadrhne. Ale ujde to. Jen kdyby se to nezhoršovalo. Nechce se mi v restauraci dlouho vysedávat. Dáme si s Líbou ještě jeden drink, abych uhasil svou horečkou způsobenou žízeň, a vracíme se zpátky na hotel. Tam s Dášou a Dagmarou dopijíme zbytek rumu, který by nám na další cestě už jen zbytečně zabíral místo v báglu. Než zalezu zase a pro dnešek už definitivně do postele, chvíli tak ještě posedíme a poklábosíme. A taky se rozloučíme s Guatemalou, protože zítra už budeme nocovat zase v Mexiku.

<<  Den dvacátý, termální, 7. března  >>
<<  Fuentes Georginas aneb koupání naruby  >>

obrázek Takovouhle silnici v horském terénu můžeme Guatemalcům závidět
Dnes vstáváme hodně pozdě. Máme mít nenáročný a spíše odpočinkový den s asi jen stokilometrovým přejezdem do Quetzaltenanga a se zastávkou v termálních koupelích. To bude určitě prima. Přesto se nějak vstávat nechce, i když takhle dlouho jsme ráno za celou dobu snad ještě nevstávali. Ale nakonec vstanu, protože musím. Dostatek času máme i na snídani. Toho využiju, protože po delší době mám chuť na nějaké pořádné jídlo. Dám si proto k snídani vejce a přidám si k nim klobásku.
Cesta nás vede hornatou krajinou, kterou zpestřují vysoké kužely vulkánů. Přestože je tu krajina docela členitá a divoká, jedeme po krásné a široké několikaproudé silnici, jakou bychom u nás mohli Guatemalcům klidně závidět. Posléze vjíždíme do hezky tvarovaného hlubokého údolí, odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí po úbočí a začínáme stoupat kamsi nahoru.
obrázek Políčka v horách okolo Quetzaltenanga
Silničku lemují prudké stráně a je téměř neuvěřitelné, jak mohou i takovéhle strmé svahy být pokryty drobnými a rozličně osázenými různobarevnými políčky. Já bych se na tak prudkém sešupu sotva udržel a lezl bych tu po čtyřech, a oni si tu obdělávají svoje políčka! A to jim tu ještě po příkopech a kolem potoků rostou divoké kaly. Překvapivá krajina. Asi stejně, jako kdybyste našli obdělávaná políčka na svazích krkonošských hor či údolí.
Do Fuentes Georginas vystoupáme před polednem. Tahle zastávka byla námi kolektivně dohodnutá jako nejméně náročná varianta programu na dnešní den, ze kterých nám Ivča dala na výběr. Nikdo už nechtěl náročnější program před zítřejším odjezdem do Mexika, jako například mnohahodinovou cestu na pobřeží Pacifiku.
obrázek Celkový pohled na trojici bazénů sirných koupelí Fuentes Georginas
Ani Ivče pořád není dobře, ba dokonce jí je hodně blbě. K jejím zažívacím potížím přibyla ještě migréna. A tak je asi zastávka v horkých sirných koupelích pro všechny na dnešní den tím nejlepším řešením. Ivča, která už od rána chodí jako tělo bez duše, to ani tady s námi těch několik hodin nebude mít jednoduché. Bude to ale muset nějak vydržet. Hned, jakmile nás dovede do centra zdejšího dění, zalézá schoulit se kamsi stranou do stínu.
Fuentes Georginas jsou horké sirné lázně. Voda teplá skoro 50 °C do nich vyvěrá ze skal vysoko v horském masivu, či lépe řečeno v masivu jakého sopečného vulkánu. Jsme v nadmořské výšce kolem 2500 metrů, a tady v úzkém uzavřeném údolí uprostřed hlubokých lesů není vzduch příliš rozehřátý, přestože je jasno a na obloze téměř ani mráček. K vlastním lázním přicházíme podél několika jednoduchých bungalovů. Za nimi je malý domek s několika kabinkami na převlečení a s toaletami. A nad ním za bazény je přístřešek s boxy na odložení věcí, které si návštěvníci nechtějí v horké sirné vodě máchat. Ty bazény jsou tady tři. Jsou malé, umístěné těsně nad sebou. Jeden nad druhým.
obrázek Mlha nad bazénem, kde je voda horká nejvíc
Jeden z bazénů ve Fuentes Georginas, ten nejhořejší, je trochu větší. Do něho vyvěrají horké prameny přímo ze skály, u které bazén končí, nebo chcete-li začíná. Nad bazénem je vidět táhnout se těsně nad vodou podivnou mlhu. Je to vodní pára. Jemné a lehounké obláčky se vznášejí nad celým tímhle bazénem. Voda tu bude asi opravdu dost horká. Další dva maličké bazény jsou pod tím nejhořejším a jak nám Ivča vysvětlila, v nich je voda horká už o něco méně. Čím spodnější bazén, tím chladnější voda. A ještě nám Ivča radila, abychom v tom horním bazénu nepobývali moc dlouho. A abychom v něm taky moc neplavali a omezili pohybovou aktivitu. To by při té teplotě vody našemu zdraví příliš neprospělo. Dobrá, tak si nezaplavu. Nevadí. Budu se místo toho jen cachtat. Ty spodní bazénky jsou totiž tak maličké, že v nich ani plavat nejde.
Je sobota a tak je tu dost lidí. Turisti i domorodci, dospělí i děti. Lázně jako víkendové povyražení navštěvují hojně i Guatemalci. Teda nevím, jestli se dá říct hojně. Stovky jich tu nejsou. Ale vzhledem k velikosti těch termálních bazénů je tu lidí docela dost. V horní nejteplejší vodě opravdu skoro nikdo není. Většina lidí jen tak posedává okolo. Šplouchají si nohy a nebo se horkou vodou jen postřikují. Jen zřídka se někdo ponoří do vody až po krk a nebo si dojde až ke skále pošplouchat se tou nejteplejší vodou. Tak jó. Já už jsem konečně v plavkách a jdu tam taky.
obrázek Dáša a Líba se sluní u prostředního bazénku
Lezu tam. Pomalu. Nejdřív nohy. Trochu to pálí, ale rychle si na to zvykám. A za pár vteřin jsem tam. Po krk. Paráda! To se mi líbí. A začnu se tu pěkně rochnit. Líba ovšem má problém. Říká, že jí to pálí moc, a že v tom nemůže vydržet. Proto se odebere ke spodnějším bazénkům. Tam vleze krátce asi dvakrát, načež se, jak jinak, začne věnovat opalování. Sluníčko na ní svítí téměř kolmo shora a to jí vyhovuje. To já bych se připekl jako sušenka nejspíš i ve vodě, a tak řeším ochranu před sluníčkem svým mexickým kloboukem. Mám ho na hlavě pořád, na suchu i ve vodě. Když mi začne být horko, přelezu do dolního bazénku, u něhož se Líba sluní. Tam vydržím dobu, zdaleka mi to tu tak horké už nepřipadá. Ale nedá mi to. Chce se mi zase nahoru, do toho teplejšího, kam se srababa Líba nakonec už vůbec neodváží. Mně to tady naopak vyhovuje. Láďa tu zrovna sedí na okraji bazénu, něco si čte, a na nohou, kterýma máchá ve vodě, má krásné červené "podkolenky". Jeho Lidka se právě vrací vodou od nejteplejšího místa, od skály. Tam si teď dojdu i já. Až nakonec, ke skále. Tam je to fakt už docela horké. Chvílemi to pálí hodně, ale pořád ještě se to dá vydržet. I když ne na dlouho. Na chvíli z vody musím vylézt. A zase zpátky do vody!
obrázek Nejvíc si libuju v horním bazénu s nejteplejší vodou
Krátce jdu vyzkoušet také oba dolní bazény. Opravdu. Čím níž, tím je voda chladnější. Ale pořád je ještě všude pěkně teplá. Zase se vracím nahoru. Tady je to fakticky bezva! Koupání naruby! Když je mi venku chladno a zima, jdu do vody. A když je mi teplo a horko, vylezu z vody ven. Nádhera!
Cachtám se tu pořád dokola, abych si tuhle skvělou koupačku naruby užil co nejvíc. Ve vodě jsem vždycky rád a když není studená, tak v ní můžu být skoro pořád. A tady studená opravdu není! A tak se cachtám a cachtám, dokud se všichni ostatní nedohodnou, že už končíme. Pak si v malé restauraci namáčknuté ke stěně údolí, hned k onomu hornímu bazénu, dáme nějaký sendvič. Je to jedno z posledních guatemalských jídel. A pak odjíždíme. Čeká nás dnes už poslední guatemalský večer.

<<  O Quetzaltenangu se toho moc nakecat nedá  >>

Odjíždíme do Quetzaltenanga. Podle Ivči tu chcíp pes, a já asi můžu potvrdit, že tady opravdu quetzalové dávají dobrou noc. Quetzalové proto, abych se vyhnul našim liškám, které chudinky za nic nemůžou. Quetzaltenango je druhé největší město v Guatemale, počet obyvatel se odhaduje na zhruba nějakých 160 tisíc. Začátkem dvacátého století bylo město kompletně zničeno v důsledku mohutného zemětřesení spojeného s obdobím silné aktivity s následnou obrovskou erupcí nedalekého vulkánu Santa Maria. Takže tu k vidění opravdu moc není. Ubytujeme se v hotelu exoticky znějícího jména Kiktem-Ja. Asi jen Mayové vědí, co to znamená. Na procházku po městě si potom zapomenu vzít foťák, ale když vidím náměstí, nemám vůbec chuť se pro něj vracet. Fakt tu není co fotit.
Špinavé město, špinavé náměstí, špinavé ulice i budovy, původní zcela nebarevnou zachovalou část průčelí katedrály ještě hyzdí stánky trhovců, které se sem vlezle roztahují ze sousedního tržiště. V některých pečou tortily a taky nějaké jiné plněné placičky, jinde vaří podivné omáčky a další velmi podezřelé pochutiny. Nikdo z nás se tu v té špíně neodvažuje cokoli si dát k jídlu. Já bych stejně ani neměl chuť. Cítím už znovu vracející se horečku. Jediné, co chci, je malý koláček na ráno, a pořádný hrnec čokolády na teď, k večeři. A tak ještě vcelku slušně vypadající zmrzlinárna je tím pravým cílovým místem, kam zamíříme. Milkshake si dám tentokrát studený. Jednak jsem ve zmrzlinárně a jednak moje tělo si dnes užilo dokonalé horké lázně a nehodlám ho až toliko rozmazlovat. Moc velký hrnec sice za svoje quetzaly nedostanu, ale k dnešní večeři mi to bude muset stačit.
Vracíme se na hotel. Spolknu protihorečkový prášek a zalezu do postele. Posílám Líbu s Dášou a Dagmarou do města utratit poslední quetzaly. Zítra v Mexiku už by nám k ničemu nebyly. Děvčata jsou snaživá. Udělají útratu téměř přesně do posledního quetzalu, do čehož se jim vejde i menší lahvička rumu a k němu velká Coca-cola. To obé posléze u nás na hotelovém pokoji při povídání vypijeme. A povídáme až do pozdního večera. Já sice chvílemi klepu kosu pod dekou, ale když se trochu zahřeju rumem, můžu alespoň na chvíli vylézt ven. Pak mi začne být zima a zase potřebuju deku a rum. A tak dokola. Funguje to podobně, jako ta dnešní koupačka v termálech. Když je mnoho věcí povyprávěno, láhev vzhůru dnem a všechen rum dopit, otočím se na posteli a usnu, ani nevím jak. Je to poslední guatemalská noc.

<<  Den dvacátý první, přeshraniční, 8. března  >>
<<  Cesta zpátky do Mexika  >>

Ráno se probouzím zmrzlý jako drozd. Někdo říká, že na pokoji bylo 16 °C. To se mi ale nezdá. Já bych řekl, že takový vedro jsem neměl snad ani pod dekou. Quetzaltenango opouštíme už v sedm hodin. Na náměstí zrovna uklízejí bordel po včerejší tržnici a jakési slavnosti asi patnáctiletých teenagerů. I takováhle slavnost se včera na náměstí v Quetzaltenangu vešla.
Krajina za Quetzaltenangem je mnohem hezčí, než samotné město. Projíždíme hezkými horami, kdy ty vzdálenější a vyšší vystupují nad pásmem oblaků táhnoucích se dole údolími mezi kopci. Jako bychom ty mraky viděli z letadla. Všímám si, že v místech, kam se ještě nedostalo ranní sluníčko a kde je ještě stín, je často k vidění ledová barva všepokrývající jinovatky. Zřejmě tedy v noci tady v horách dokonce mrzlo. Proto jsem byl po ránu tolik promrzlý. Hory a kopce mají podobně strmé stráně, jako když jsme včera stoupali do sirných lázní Fuentes Georginas. Jsou hojně porostlé jehličnany, mezi kterými jednoznačně převládají nějaké druhy borovic. Mezi horami před námi i kolem nás se otevírají široká i hluboká údolí, na jejichž svazích je roztroušeno množství malých horských vesniček. Projíždíme mnoha z nich a téměř v každé vesnici je vždy po zhruba padesáti metrech, podobně jako pod Orizabou, ležící policajt. Je to strašné. Jako by si tu na silnici mohl položit policajta každý, koho to napadne. Někde jsou třeba jen dva domky a před nimi i za nimi je na silnici další příšerný hrb. Musí se jet skoro pořád krokem. Vzdálenost mezi těmi "velbloudími" hrby nic jiného nedovoluje. Cesta tak ubíhá nepředstavitelně pomalu a za neustálého kolíbání nás pasažérů sem a zase tam.
obrázek Těsně před guatemalsko-mexickou hranicí
Ke guatemalsko-mexické hranici pak sjíždíme dlouho táhlým hlubokým údolím podél dravé říčky. Údolí je stále uzavřenější a užší, a až nedaleko před hranicí se najednou rozšíří a roztáhne se do široké plochy. Hustota domů i vesniček se zvyšuje. V té myslím poslední před hranicí, v La Mesille, nás zastavují, a chtějí po nás nějaké vstupné či příspěvěk na místní fiestu. Nechtějí nám věřit, že nejedeme na jejich slavnost, ale do Mexika přes hranici. Nakonec to nějak ukecáme. Bez quetzalů, které stejně už ani nemáme. Možná přece jen pochopili, že nevypadáme jako domorodci jedoucí na fiestu. Přechod hranic je pak už bezproblémový. Odevzdáme lístky, které jsme vyplňovali při příjezdu do Guatemaly, dají nám razítko do pasu a pak už si nastoupíme do taxíků.
obrázek Uprostřed mezi hraničními úřady v zemi nikoho
Samotná hranice se zdá být uprostřed guatemalské vesnice, ale my teď jedeme asi o čtyři kilometry dál, do mexického Ciudad Cuauhtémoc. Teprve tam je mexický pohraniční úřad. Mezi tím je nejspíš země nikoho. Zdejší taxikáři tu tak mají o kšeft postaráno. Kdopak by se takhle daleko plahočil pěšky se všemi zavazadly? Do Mexika nás taky bez problémů vpustí. Není co řešit, a já tím pádem už nemám o čem psát.
V Ciudad Cuauhtémoc máme dvě hodiny času. Přestože "Ciudad" v názvu znamená město, je to jen nadneseně hrdý název pro tuhle pohraniční mexickou vesnici. Není tu moc co dělat. Náš linkový autobus do San Cristóbalu odjíždí až ve čtvrt na jednu, tak si můžeme zatím zajít na oběd. Abychom na něj mohli, je třeba zase sehnat jiné peníze. Musíme najít mexická pesa, protože tady už jsme v Mexiku. Naproti čekárně autobusového terminálu tedy lehce poobědváme. Trousíme se sem po částech, jak kdo má chuť. Je to maličká hospůdka, do které bychom se stejně ani všichni najednou nevešli. A po obědě ještě můžeme, ba vlastně musíme, spoustu času proflákat. Do odjezdu našeho autobusu zbývá ještě spousta a spousta času.
Konečně přijde čas odjezdu našeho autobusu. Autobus je velký a velice luxusní. Dokonce i na naše poměry. Celá cesta autobusem je ovšem jako jízda mezi nanuky v mrazícím voze. Klimatizace jede naplno a je tu zima jak v morně. Bodejť. Už jsem se zmiňoval, že mít klimatizaci je tady známka luxusu. A když už ji autobus má, musí o ní každý vědět. Tahle klimatizace o sobě dává vědět zatraceně hodně! Ruce v kapsách své mikiny si ještě jakž takž ohřeju, zato nos mám jako rampouch. Jediný rozdíl je, že rampouchy obvykle nebývají červené. Snažím se cestu prospat. Ale v té zimě to moc nejde. Když konečně vidím ceduli, na níž píšou, že do San Cristóbalu je dvanáct kilometrů, jsem moc a moc rád, že utrpení v téhle pojízdné guatemalské mrazírně už zanedlouho skončí.

<<  Ztraceni v příjemném San Cristóbalu  >>

Před autobusovým terminálem v San Cristóbalu Ivča objedná taxík, kam naložíme všechny naše velké bágly. Někdo s nima musí odjet, aby je v hotelu zase vyložil. Jedu tedy já s Láďou a ostatní půjdou s Ivčou pěšky. Taxík nás vyklopí u hotelu Villa Real, a odjede. S Láďou dotaháme všechnu bagáž na recepci. O nějakých Češích, Ivče, nebo dokonce o Adventuře tady ale nevědí zhola nic. Tak. A je to. Asi jsme v jiném hotelu. Domlouváme se s Láďou s recepčními, co a jak.
obrázek Hotel Real del Valle, hotel bludného jména
Tohle je prý Villa Real Two, o dva bloky odtud je prý Villa Real One. Tak co teď? Rychle se domlouváme, co budeme dělat. Láďa půjde hledat Villa Real One a ostatní, zatímco já budu čekat tady u zavazadel. A tak nakonec zcela osiřím: v neznámém městě, v neznámém hotelu, a nikdo mě tu nechce. Ale jsem v klidu. Však oni si mě tu nějak najdou. Mám tu jako zástavu všechna jejich zavazadla! Nějakou dobu to trvá a začínám se nudit. Naše batohy opustit nemůžu a tak se rozhlížím se po ulici na všechny strany, jestli neuvidím nějaké známé bledé tváře. Konečně se objevuje skupinka pěšáků bílé pleti a povědomého zevnějšku. Láďa nakonec ostatní někde našel, i když jak říká, nebylo to zrovna jednoduché. Nebyli totiž ani ve Villa Real One. Ukazuje se, že jsme se ztratili a zbloudili kvůli našemu taxíkáři. Byl to pěkný mamlas! A nebo špatně slyší. Žádný Villa Real, kam nás odvezl! Ani One, ani Two! Náš hotel se jmenuje Real del Valle. Tedy sice trochu podobně, ale úplně jinak. A pochopitelně je taky úplně někde jinde. Myslím, že se teď všichni rádi vidíme. Ostatní neměli zavazadla, my s Láďou zase neměli své drahé polovičky a průvodkyni. Ale dopadlo to dobře. Teď už všichni společně a s nemalým ulehčením vyrážíme k tomu správnému hotelu. Real del Valle! To je to bludné jméno.
Než se ubytujeme, je skoro večer. Náš správný hotel Real del Valle je situován mnohem lépe. Bydlíme přímo v centru na pěší zóně, jen pár kroků od náměstí. Vyrazíme do města na procházku, ale potřebujeme nejprve zařídit pár důležitých věcí. Naštěstí všechno, co potřebujeme, máme hned v naší ulici, jen pár kroků od hotelu. I samošku a extra obchod s tequilou. A tak si v pohodě hned můžeme zařídit a nakoupit všechno, čeho je nám libo. V malé agentuře nám Ivča objednává na zítra výlet do kaňonu Sumidero. Líba si hned ve vedlejším obchůdku s mayskými suvenýry a symboly, objednává stříbrný náramek podle svého data narození i s malým tmavým kamínkem jadeitu. Bude to ale hotové až za pár hodin. Výroba je náročnější, na počkání to nejde. Kupujeme i přívěsky, jako mám já z guatemalského Panajachelu. Jsou prakticky stejné a i finančně jsou kupodivu za stejné peníze.
San Cristóbal se vlastně správně jmenuje celým jménem San Cristóbal de las Casas, i když tohle jméno se v minulosti několikrát změnilo. Historie města je plná konfliktů mezi španělskými kolonizátory a místními Indiány. Někde jsem našel, že v San Cristóbalu žije asi 150 tisíc lidí.
obrázek Okázalé průčelí katedrály v San Cristóbalu v záři odpoledního slunce
Moc se mi to nezdá. Neřekl bych, že je to tak velké město. Ale můžu se mýlit. Možná je to tím, že v San Cristóbalu není žádná moderní zástavba, a žádné výškové budovy. Město leží sevřené v údolí mezi horami v nadmořské výšce přes 2200 metrů. Díky tomu je zde příjemné podnebí, a není tu přílišné horko. My se projdeme po pěší zóně, po náměstí s bílou radnicí a v rohu stojící katedrálou. Základy katedrály byly položeny Španěly již při výstavbě města v 16. století.
obrázek Nízké pozdní sluníčko u radnice v San Cristóbalu
Katedrála má křiklavou a okázalou fasádu na svém průčelí, a z bočních stran přitom vypadá značně omšele. San Cristóbal se nám jeví moc hezké a příjemné městečko s množstvím udržovaných a krásných koloniálních domů. V laskající záři zapadajícího slunce je můj dojem z městečka ještě mnohem více okouzlující. Měkké a teplé sluneční světlo v horském vzduchu působí až mysticky. San Cristóbal je téměř absolutní protiklad ve vztahu ke špinavému a nevábnému guatemalskému Quetzaltenangu, které jsme ráno opustili. Ulicemi, především na pěší zóně, líně prochází mnoho lidí. Domorodců i turistů. Další jen tak posedávají na lavičkách nebo postávají na náměstí. Všude nás zvou k návštěvě restaurace, kterých je okolo opravdu velký výběr. V další barevné ulici Indián v nádherném mayském kostýmu mávajíc zběsile dlouhým kopím zve návštěvníky na jakési divadelní představení. Mezi turisty sem a tam procházejí Indiánky, některé s dětmi na zádech, a nabízejí jako suvenýry své typické výrobky, jako jsou jednoduché náramky, náušnice a další šperky, kabelky, šátky, opasky i jiné kožené výrobky a další a další nepostradatelné maličkosti. Takové, jakých si každý turista přiveze domů nemálo, přestože je vůbec nepotřebuje, a nejspíše je vozí jenom proto, že je tu prostě nabízejí za pár babek.
obrázek Habsbuský orel na průčelí kostela Santo Domingo
Posléze dojdeme až ke kostelu Santo Domingo se zvláštní narůžovělou fasádu, na níž jsou zvláštností habsburští orli. Už jsem se kdesi v kapitole o Mexico City zmiňoval, že bývalý mexický císař Maxmilián byl rodem Habsburk. Na schodech před kostelem se beze strachu před procházejícími lidmi poflakuje celá smečka pejsků, které jsou ovšem nějací orli na fasádě docela ukradení. Takhle nějakou kostičku kdyby jim někdo hodil!
Jako předkrm před večeří si Líba, a není sama, cestou do hospody kupuje v pouličním stánku jahody v čokoládě. Líba jahody nebo banány miluje, a když vidí, jak tu krásné velké jahody pěkně celé napíchnou hezky na špejličku, kterou vzápětí až po prst namočí do tmavé čokolády, její mlsný jazýček to nemůže vydržet. Nedivím se, znám Líbu. Dá mi ochutnat a opravdu je to moc dobré.
obrázek Líba s Dášou a jejich jahody v čokoládě
Čokoládu já taky rád a ta jahoda uvnitř rozhodně není na závadu. Příště si určitě dám taky.
I restauraci, v níž večeříme, si najdeme hned vedle našeho hotelu. Není proto problém si v průběhu večeře odskočit o pár domů vedle pro Líbin objednaný náramek. Je už hotový a připravený. Líbí se mi, je hezký, jenom ten jadeit, který jsme s Líbou do něho vybrali, je mnohem tmavší, než se byl původně jevil. Je to tím, že předtím jsme ho vybírali na volném světle, zatímco teď už je zasazený do náramku a nevypadá už jako průsvitný. Večeře je pro mě dnes ale zásadní. Mám opravdu velký hlad a konečně taky i chuť na pořádnou flákotu. Polykání se mi už opravdu znatelně vylepšilo, a tak mi nic nebrání, abych se pořádně najedl. Zatímco v Guatemale nějaká arrachera moc nebyla, tady ji mají i jako součást celého meníčka, ke kterému patří polévka, nějaká limča, kafe nebo čaj, a dokonce i zákusek. Jako zákusek si Líba po své vepřové panence vybrala čokoládový dortík, já do svého arracherou zaplněného bříška ještě dotlačím zmrzlinku. Nevím sice, co to se mnou udělá, ale prostě na ní mám zrovna chuť. A úplně nakonec přidáme ještě jednu margaritu. Na dobré spaní!
obrázek Oblačnost jako kolem sluncem ozářeného San Cristóbalu se vidí málokdy

<<  Den dvacátý druhý, plavební, 9. března  >>
<<  Kaňon Sumidero s krokodýly a bez opiček  >>

Noc byla teda zase hrozná! Skoro jsem nespal a byla mi hrozná zima. Z toho mrazibusu jsem ke všemu ještě dostal nějakou rýmu. Z nosu mi teče, jako z vodopádu. Tohle že jsou nějaké tropy? Líbě je ale pořád dobře. Na rozdíl ode mne se zdá být docela v pohodě. Zvláštní. Doma si na zimu stěžuje skoro pořád, i když tam máme vedro. A tady jí to nijak nevadí. Ráno před odjezdem za dnešním programem využíváme na krátkou procházku po městě spojenou se snídaní. Procházíme uličkami a za městem vidíme zvláštní nízkou oblačnost, z níž nesměle vykukují vrcholky okolních hor a kopců, ale která přitom stále ještě nepřikrývá město pod sebou. První sluneční paprsky začínají tuhle nádherou a mystickou oblačnost kolem San Cristóbalu pomalu rozpouštět. Málokdy se něco takového vidí. San Cristóbal de las Casas je opravdu městečko neobvyklé atmosféry a okouzlující krásy koloniálních časů. Nehyzdí ho dosud žádné moderní budovy ani mrakodrapy, a připadá mi to, jako by se vrátil čas o hezkých pár desítek let nazpátek. A právě takhle je to zaručeně dobře! Určitě. Z příjemné ranní procházky se ale bohužel musíme brzy vrátit na hotel. Ještě před devátou bychom měli mít sbaleno a vyklizené pokoje. Naše zavazadla si prozatím uschováme v hotelové úschovně a pojedeme pak na včera objednaný výlet do kaňonu Sumidero. Kromě kaňonu samotného bychom měli vidět i nějaké krokodýly a opičky.
Asi hodinu sjíždíme stále někam dolů a dolů. Kaňon Sumidero leží v mnohem nižší nadmořské výšce. Poznáme to taky hned na vlastní kůži, jakmile vystoupíme z auta. Je tu mnohem větší vedro i vlhko, než v San Cristóbalu. U přístavního mola, kde je taky možno koupit nějaké suvenýry i lehké občerstvení, vyfasujeme všichni povinně plovací vesty. Poskládají nás pak do člunu na nepohodlné lavice, pěkně jednoho vedle druhého. Je kolem desáté, když se můžeme vypravit na asi dvouhodinovou vyjížďku do kaňonu Sumidero, který je středem stejnojmenného národního parku.
obrázek Pohled na vysoké stěny kaňonu Sumidero
Řeka Grijalva tu za miliony let vytvořila půvabný, místy až kilometr hluboký klikatící se vápencový kaňon, přičemž hloubka vody pod hladinou dosahuje až 150 metrů. Délka kaňonu se udává asi na čtrnáct kilometrů, takže naše plavba tam a zase zpátky bude něco kolem 30 kilometrů. Kaňon Sumidero je ve zdejším kraji natolik známou a důležitou přírodní lokalitou, že se dostal i do znaku a vlajky mexického státu Chiapas, v němž se právě nacházíme.
obrázek Tomuhle podivnému útvaru v kaňonu Sumidero říkají "Vánoční stromeček"
Hladina řeky v kaňonu nepůsobí zrovna vábně, a když to nazvu docela velkým bordelem, nejspíš ani trochu nepřeháním. Plave tu všechno možné. Pozvolna míjíme několik jeskyní, vodopádů, skalních převisů, a mnoho dalších podivuhodných přírodních zajímavostí. Vidíme tak třeba vánoční stromeček, mořského koníka, nebo jeskyni s Pannou Marií Guadalupskou, ke které se leze z hladiny po jakémsi lanovém žebříku. Čerstvé květiny svědčí o tom, že sem hojně připlouvají domorodí obyvatelé. My turisté se ovšem jen podíváme z našeho člunu a plujeme dál. Sem tam zahlédneme nějakou volavku nebo jiné ptactvo, jednou dokonce krokodýla, který ovšem neváhá a rychle před námi zmizí ve vodě. Jízda kaňonem je příjemná, až na tu tvrdou lavici, na jakých musíme sedět. Naše plavba na opačném konci kaňonu končí na dohled od přehradní hráze, která nedaleko za vyústěním kaňonu drží hladinu řeky na potřebné výši. Pak už se poměrně rychle a bez zastávek vracíme zpátky. I když ještě asi třikrát zastavíme a pozorujeme krokodýly, kteří se vyhřívají na březích kaňonu. Na zpáteční cestě na ně máme poněkud větší štěstí. Jen na opičky, které nám slibovali, nějak nedošlo. Tu jsme neviděli ani jedinou.
Po vylodění přejedeme do nedalekého městečka Chiapa de Corzo. Je známé tím, že v jeho blízkosti se nachází archeologické naleziště jednoho z nejstarších mayských sídlišť ve Střední Americe. Sídliště z doby více než 700 let před naším letopočtem. Tam my ovšem nepůjdeme.
obrázek "Královská koruna" na náměstí v Chiapa de Corzo
Máme tu především přestávku na oběd. Je podivné, jak se u mne nechuť a chuť na něco k jídlu podivně střídá. Teď, stejně jako včera večer, mám zase hlad. A tak si zase dávám nějakou flaksu. Tentokrát mi maso ale moc nesedí. Je to tu sice levnější, ale jídlo zdaleka není tak dobré. Maso je docela tuhé a celý pokrm má takovou nepříliš valnou chuť. Zdá se, že v mexických restauracích se dá velmi přesně rozlišovat kvalita restaurací podle ceny jídel. Po obědě se ještě projdeme po náměstí Chiapa de Corzo. Na náměstí lemovaném podloubím a arkádami vyniká především nevysoká cihlová věž se špatně seřízenými hodinami a s ní architektonicky souznící cihlový altán kryjící kašnu. Tahle fontána v podobě španělské královské koruny je považována za architektonickou perlu tohohle městečka.
Čekám v Chiapa de Corzo pod mohutným stromem na náměstí, až nastoupíme na zpáteční cestu. Jsem unavený a nevyspalý, a těším se, že si cestou zpátky trochu zdřímnu. Noční spánkový deficit se hlásí o svá práva. A já mu je nehodlám upírat. Opravdu pak cestu zpátky do San Cristóbalu celou prospím.

<<  Před nočním autobusem ještě Muzeum jadeitu  >>

V San Cristóbalu máme ještě dost času na to, abychom se znovu prošli po městečku, nakoukli do obchůdků, okoukli Indiánkám jejich výrobky, a poseděli v cukrárně.
Ukázky jadeitových masek z muzea v San Cristóbalu
Hlavně však v rohu náměstí před katedrálou chceme zajít do zdejšího Muzea jadeitu. Nabízí mnoho zajímavého k vidění, od drobných šperků přes rituální kameny až po velké jadeitové masky. Na malé výstavce hned u vchodu ukazuje i různé zabarvení jen málo průsvitného jadeitového polodrahokamu. Od skoro bílé přes nespočet odstínů zelené a šedozelené až po téměř černou. Líba má ve svém náramku právě ten hodně tmavý, až skoro černý. Ale jsou i jiné odstíny, třeba s nádechem fialové či modré barvy. I v muzeu se dá ledasco zajímavého koupit. Mají tady malé prodejní oddělení i ochotný stále něco nabízející personál. Jadeit není dnes příliš drahý ani vzácný kámen, ale Olmékové i Mayové si ho považovali nad všechny drahokamy i nad všechno zlato světa. Vyráběli z něho různé posmrtné masky, části zbraní, šperky a všelijaké symbolické předměty s rituálním nebo i léčebným určením. Tahle obliba jadeitu starých Mayů se udržela až do pozdních aztéckých dob. A jak je tady vidět, tak nejspíš trochu i do dneška.
Kromě jadeitu je v tomhle muzeu k vidění jedna moc zajímavá věc. V jedné část můžeme navštívit a prohlédnout si kopii proslulé hrobky krále Pacala z mayského Palenque. Palenque, kde už jsme byli před cestou po Guatemale, je odtud jen nějakých sto kilometrů vzdušnou čarou. Z toho je vidět, že se naše cesta za Mayi obrací směrem nazpátek. Uvědomím si, že už nám zbývá jen pár dní, a bude konec. To mě na chvíli poněkud rozesmutní. Ale zpět ke králi Pacalovi.
obrázek Líba v bílém se poměřuje s proklatě rudou barvou
obrázek Kopie sarkofágu krále Pacala z Palenque
Kopie královské hrobky je podle všeho provedena ve skutečné velikosti. Alespoň tomu nasvědčuje velikost figuríny krále uloženého pod odklopeným víkem sarkofágu. Za ní je naaranžovaná i králova posmrtná jadeitová maska, a jako rituální symboly jsou tu i další jadeitové šperky i různě velké jadeitové kuličky uložené v hrobce kolem krále. Ty měly pravděpodobně symbolizovat znovuzrození a pokračování života. Podobnou rekonstruovanou hrobku krále Pacala z Palenque jsme viděli už v Antropologickém muzeu v Mexico City. Jenom jsme tehdy ještě neviděli Palenque, ani jiné mayské stavby a pyramidy, a o Mayích jsme ještě zdaleka neměli tolik informací. Asi proto je pohled do téhle kopie hrobky krále Pacala pro mne teď mnohem působivější. Okolní výzdoba místnosti kolem sarkofágu taky stojí za to. Je vyvedena úplně šílenou ďábelsky rudou barvou zdobenou několika barevnými plastikami. I při oblibě Mayů a všech zdejších kultur v zářivých barvách je tohle vskutku nepředstavitelná barvená síla. Rudá barva bývalé sovětské vlajky je proti tomu úplně vybledlá sepranina. Takováhle rudá u mě jednoznačně patří peklu a k pekelnému ohni. Že by i tohle byla kopie výzdoby vnitřku královské hrobky? Nevím. Ale pokud ano, z čeho Mayové vyráběli takovouhle uhrančivou rudou barvu, to ví nejspíš jen ďábel sám.
Kolem šesté nám pořád ještě zbývá čas zajít na večeři. Jdeme znovu do stejné restaurace, kde jsme byli i včera. Zdaleka ovšem dnes nemám na to, abych snědl celé menu, jako včera. Dávám si tedy jen kuřecí polévku. Líba se ke mně přidá, asi je na tom podobně. Ani jí dnes nic nepřesvědčí na něco většího. Zvlášť když je polévka hustá a dobrá, opravdu už ničeho dalšího nepotřebujeme.
V sedm hodin máme sraz v našem hotelu. Vyzvedneme si tu z hotelové úschovny naše zavazadla a přesunujeme se k autobusovému terminálu. Velká zavazadla jedou opět taxíkem, s nimi dostal důvěru opět Láďa. Tentokrát taxikář nikam nezabloudil, a tak se s Láďou a se všemi zavazadly zase zanedlouho shledáme. Po chvíli už nastupujeme do nočního autobusu, který nás doveze dlouhou cestu do více než 600 kilometrů vzdálené Oaxacy. S nějakými nutnými přestávkami pojedeme celou noc, cesta zabere víc než dvanáct hodin. Autobus, do kterého nastoupíme je opět hodně luxusní, stejně a pro nás už nepřekvapivě luxusně mu funguje i klimatizace. V hrobce v muzeu bylo tepleji, než tady. Z nosu mi už sice téct přestalo, ale počítám, že brzy zase začne. Místa mezi sedadly je spousta, skoro jako v nějaké limuzíně. Není proto vůbec žádný problém položit opěradlo sedadla téměř do ležata. Takové pohodlí a prostor jsem dosud v žádném autobuse neměl. Možná snad jako malé růžolící miminko, na což se ovšem zase nemůžu pamatovat. Je trochu smutné, když pohodlné cestování autobusem člověk zažije až kdesi v dalekém Mexiku ve svých více než padesáti letech. Ach jo! Tady se můžu klidně položit a rozvalit. Hlavně se ale musím dobře zachumlat. Jedině díky tomu všemu můžu potom i klidně spát. Ať si se mnou jedou kudy chtějí a jak chtějí. Však mě ráno někdo vzbudí.

<<  Den dvacátý třetí, našlapaný, 10. března  >>
<<  Monte Albán, odkaz Zapotéků  >>

V tomhle autobusu jsem se nakonec opravdu vyspal dobře. Určitě víc, než předchozí noc v hotelu v San Cristóbalu. Zastávku si ráno pamatuju prakticky jen jednu, ostatní jsem buď prospal, nebo zaspal. Je to dobře, protože žádný odpočinek teď nebude. Je přibližně půl osmé ráno, a my v Oaxace právě vystupujeme z nočního autobusu. Ocitáme se na novém moderním autobusovém terminálu připomínajícím letištní halu. Na toaletách si uděláme nejnutnější hygienu, a převlečeme se do lehkého oblečení, do tepla. Vzápětí se potkáváme s naším starým známým Armandem. Přijel pro nás zase s tím svým velkým autobusem. Od teď až k odletu z Mexico City nás bude zase vozit náš Armando.
A tak jen co se trochu po ránu upravíme, aby se na nás dalo koukat, naskáčeme radostně k Armandovi do autobusu, a můžeme odjet. Tentokrát pojedeme jen pár kilometrů za město. Vystoupáme nahoru nad široké oaxacké údolí, na Monte Albán, na další významnou památku z předkolumbovských dob. Monte Albán, což znamená "Bílá hora", byl původně založen Olméky, kteří se přišli někdy kolem roku 800 před naším letopočtem. Díky tomu je Monte Albán pravděpodobně nejstarším městem celé Ameriky. A to přitom některé poslední výzkumy prý posunují osídlení Monte Albánu ještě o dalších pět set let do minulosti. Ať tak či onak, na vrcholku hory v nadmořské výšce asi 2000 metrů vytvořili Olmékové rozsáhlou umělou a dokonale rovnou plošinu. Jak to udělali, to se vědcům dodnes nepodařilo úspěšně vysvětlit. Tuhle upravenou plochu orientovanou prý velmi přesně severojižním směrem o velikosti asi tří fotbalových hřišť Olmékové posléze obehnali mohutnými hradbami. Uvnitř potom budovali své paláce, hrobky, hřiště, a další stavby.
obrázek Monte Albán srovnali Olmékové do dokonalé roviny, což je dobře vidět i při pohledu z vyvýšené Severní plošiny
Okolo roku 300 před naším letopočtem se na Monte Albánu objevuje jiný národ: Zapotékové. Ti na téhle hoře postavili zase své vlastní chrámy a pyramidy, zejména však množství hrobů a hrobek. Z této doby také pochází většina zdejších zachovaných staveb celého tohohle rozlehlého komplexu kultovních budov a chrámů soustředěných kolem velkoryse pojatého Velkého náměstí. Před opuštěním tohoto místa zhruba v devátém století
obrázek Severní plošinu i další chrámy a pyramidy Monte Albánu postavili Zapotékové
Zapotékové své město vyklidili a své pyramidy, chrámy i hrobky pečlivě zasypali. Proč? No, taky bych se to rád dozvěděl. A určitě nejen já. Možná město začalo upadat, když se dostalo pod vliv Teotihuacánu, možná se Zapotékové stáhli před Mixtéky, kteří v té době začali dobývat rozsáhlá území kolem oaxackého údolí. Kdo ví... Každopádně ve dvanáctém století, nebo možná o něco dříve, právě Mixtékové na Monte Albánu Zapotéky zasypané hrobky zase vyprázdnili a začali je používat pro své mrtvé. Monte Albán se tak nakonec stal rituálním místem Mixtéků. O Mixtécích se trošku zmíním ještě o něco později, návštěva centra jejich kultury nás teprve čeká. Teď ještě zůstaňme u Zapotéků.
obrázek Zapotékové říkali Monte Albánu "Hora posvátných staveb"
Oni neříkali svému městu "Bílá hora". Tenhle název pochází od Španělů. Jméno tohohle místa v dobách Zapotéků bylo jiné a dalo by se přeložit asi jako "Hora posvátných staveb". Ale zajímavější je zřejmě ještě o něco starší název místa Sahandevui, který znamená něco jako "Úpatí nebes". Vzhledem k okolí tahle hora na člověka skutečně takhle působí, protože Monte Albán se svou výškou výrazně vypíná nad rozhlehlé a široké údolí táhnoucí se odtud snad na všechny strany.
Zlatý věk Monte Albánu tedy patří legendárním Zapotékům. Byl jejich hlavním a nejdůležitějším náboženským, kulturním i hospodářským centrem po dlouhá staletí. V době největšího rozkvětu, po začátku našeho letopočtu, žilo na Monte Albánu a v jeho nejbližším okolí podle různých odhadů na třicet tisíc lidí, možná dokonce ještě o polovinu více. Tak si teď řekněme pár informací k zapotécké kultuře a civilizaci. Zapotékové byli původně válečnický národ, který měl svůj vlastní kalendář, i své vlastní písmo. To nepochybně svědčí o vysoké úrovni zapotécké civilizace. Rituální kalendář o 260 dnech dělili Zapotékové na čtyři období, která skládala z pěti části po třinácti dnech, zatímco světský kalendář měl osmnáct měsíců po dvaceti dnech a pět dodatečných dní, tedy podobně jako mayský haab. Svůj propracovaný kalendářní systém používali potomci Zapotéků údajně ještě v šestnáctém století našeho letopočtu. A zapotécké písmo? Je hieroglyfické, a tesané do kamene. Jeho základní stavebním kamenem je slabika a má podobnou strukturu jako mayské písmo. Dodnes se ho ale nepodařilo zcela rozluštit. Protože nejstarší zapotécké písemné znaky, které se našly, pocházejí už ze sedmého století před naším letopočtem, je zapotécké písmo zřejmě nejstarší ze všech středoamerických kultur. Pokud se náboženství týče, hlavními božstvy Zapotéků byli bůh světla Coquihani a jak nikoho asi nepřekvapí, také bůh deště. Zapotékové svou obdobu mayského Chaca či aztéckého Tlaloca nazývali Cocijo. Významný byl zřejmě i bůh kukuřice nazývaný Pitao Cozobi. A samozřejmě Zapotékové od Olméků převzali kult jaguára symbolizujícího zemi a sílu.
Ale to už máme u pokladny zakoupeny vstupenky, a tak se pojďme podívat na Monte Albán dovnitř. Od vstupní brány vycházíme na opravdu neuvěřitelně rovné a veliké prostranství nedaleko Severní plošiny. Ta spolu s Jižní plošinou ukončuje Velké náměstí na jeho kratších stranách. Je brzy ráno. Turistů je tu ještě hodně málo, a tak před sebou vidíme téměř liduprázdnou plochu. A pokud už před námi po náměstí nějaká ojedinělá postava kráčí, vzhledem k velikosti prostranství a okolních staveb a chrámů vypadá jako naprosto nepatrný tvoreček, který nikterak nemůže ohrozit monumentální a uhrančivý dojem, jakým na mne tohle místo od prvních okamžiků působí.
obrázek Jednou z prvních staveb, které na Monte Albánu vidíme, je míčové hřiště
Hned na začátku Velkého náměstí je po naší levé straně skvěle zachované a rekonstruované míčové hřiště, samozřejmě ve tvaru "I", jako všechna ostatní, ať už jsme je viděli kdekoli. Postupně se pak přemisťujeme přes Velké náměstí po jeho východní straně směrem k Jižní plošině. Uprostřed náměstí míjíme několik budov, do kterých údajně vede tunel z paláce na východní straně. To umožňovalo zřejmě kněžím a hodnostářům, aby se tu mohli zčistajasna objevit. Udržovali tak nezasvěcené obyvatelstvo v domnění, že mají nadpřirozené schopnosti, což jistě jen dále upevňovalo jejich moc. Jdeme dál.
obrázek Zapotécká Observatoř při pohledu z Jižní plošiny
Pokračujeme teď mezi palácem a Observatoří, podivnou nízkou stavbou s několika chodbičkami či průhledy, která zdá se jako jediná nedodržuje pravé úhly a čtvercový či obdélníkový půdorys, jaký mají ostatní stavby i celé náměstí. To je právě důvod, proč je téhle kamenné stavbě přisuzována funkce observatoře. K pozorování oblohy je třeba právě různých úhlů pohledů, chodeb a průhledů. Na druhou stranu jen Bůh ví, jestli to opravdu observatoř byla. Dá také najít jiný názor, který připisuje téhle zapotécké Observatoři naprosto odlišný význam, když tvrdí, že stavba byla vystavěna na připomínku a oslavu vítězství v jakési bitvě. Tomu prý napovídají reliéfové kresby a hieroglyfy na stěnách, které by údajně měly být soupisem poražených nepřátel.
obrázek Schody na Jižní plošinu Monte Albánu
Na tomhle konci Velkého náměstí vystoupáme všichni nahoru na Jižní plošinu. Schody jsou nezvykle široké, dost strmé a trochu vysoké. Výhled shora ale stojí za jakoukoli námahu. Před námi se otevře stále ještě téměř liduprázdná plocha celého obrovského náměstí s podivnou observatoří dole pod námi, s palácem po pravici, a dalšími stavbami a pyramidami po naší levé straně. Výhled je opravdu impozantní a nádherný, s neuvěřitelně mystickou atmosférou korespondující s mnoha pozoruhodnostmi i dosud neobjasněnými tajemstvími Monte Albánu. Výhled na protější Severní plošinu podtrhuje neskutečně modré nebe. Zůstávám nahoře, a vlastně všichni, co tu jsme, dobrou čtvrthodinku. Jen tak si tohle místo starých Zapotéků, tenhle jejich nádherný odkaz budoucím věkům, můžeme dostatečně vychutnat a užít.
Dole pod schody Jižní plošiny zamíříme na západ k pyramidám a ke Chrámu tanečníků mezi nimi. Kolem tohoto chrámu v jihozápadní části Velkého náměstí je rozmístěna celá galerie kamenných desek s reliéfy postav v prapodivných pozicích. Právě tyhle postavy daly chrámu jméno, protože připomínají tanečníky. Prohlížím si ty vyryté figury na deskách, z nichž některé dosahují velikosti skutečných lidských postav. O významu těch zvláštních a slavných vyobrazení záhadných nahých lidí také není dodnes zcela jasno. Téměř jistě to nejsou žádní zdrogovaní tanečníci, jak se původně předpokládalo. Mnoho ze zobrazených postav má typické olmécké rysy, plné rty a koutky úst směřující dolů a působí často poněkud útrpným dojmem.
obrázek Kamenné desky před Chrámem tanečníků
Jedna z těch novějších teorií o těchto postavách přepokládá, že jde o vyobrazení zajatých a mučených či pobitých nepřátelských válečníků. Proto prý mají postavy nepřirozené a křečovité pozice, proto z některých postav vytéká krev, a odtud také prý pochází jejich nahota, která bývala v dávných dobách považována za symbol porážky. Další, a dnes zřejmě nejrozšířenější názor je, že postavy znázorňují různé choroby, tělesné anomálie a znetvoření, a také nemoci, často související s plodností, která v těch dávných dobách byla považovanou za velmi důležitou. I tahle teorie dobře vysvětluje nahotu vyobrazených postav, krev, i jejich "tancování". A podporuje ji i skutečnost, že některé postavy mají zdůrazněny genitálie, a jiné mají vyobrazeny vnitřnosti.
obrázek "Tanečník" s vousy, které Indiáni pokládali za něco nepatřičného
A ještě tahle teorie vysvětluje dokonce i to, že některé z postav mají vousy. Vousy totiž bývaly u Indiánů něco naprosto neobvyklého. Oni je považovali za nějakou nepatřičnou úchylku. Takže co by se z toho dalo usoudit? Třeba to, že Chrám tanečníků, jedna z nejstarších staveb na Monte Albánu, může být klidně považován za jakousi prastarou nemocnici. A nebo to přece jen bude oltář nepřátelských válečníků? Tanečníci to ale opravdu asi nebudou.
Chvíli fotografuju, pak jen tak stojím a přemítám nad těmi dávnými kresbami a jejich záhadným účelem. Myslím přitom na uplynulé věky, na krutost i moudrost tehdejších lidí, na hloubku i šíři jejich vědění i na to, co nám dosud zůstává skryto, na jejich úžasný civilizační a kulturní rozvoj, a především na tu neskutečnou odlišnost doby a místa, kde žiju já, malý nevýznamný turista odkudsi z daleké střední Evropy žijící v době více než dva tisíce let po Kristu. Ta vzdálenost věků i míst je fascinující i hrůzná zároveň. Monte Albán je opravdu působivý.
Ale je čas jít dál tímhle téměř zapomenutým a přece nezapomenutelným zapotéckým světem. Podél západní strany náměstí míjíme další stavby a monumenty, udivující svými tvary i rozměry. Míjíme jakýsi kamenný obelisk a posléze se dostáváme až na Severní plošinu. Uprostřed ní se nachází velké zapuštěné nádvoří s nízkým čtvercovým oltářem v jeho středu. Schodiště uprostřed všech čtyř stran nádvoří se pak zvedají k dalším různým menším i větším pyramidám a stavbám. Zbytky sloupů na straně u Velkého náměstí naznačují, že kdysi bývala Severní plošina zastřešená. Možná ne celá, ale alespoň její nejvýznamnější část. Procházíme po několika schodištích nahoru i dolů. Kdosi nám tu na schodech jen tak ze svého batohu, tak trochu jakoby nelegálně a potajmu, nabízí nějaké suvenýry, sošky a masky. Nevypadají špatně, ale já takovému obchodu nejsem zrovna přátelsky nakloněn. Na jedné z pyramid vidíme takzvanou Jaguáří stélu s vyobrazením několika postav s jaguáří hlavou. Podle toho, jak svítí novotou, se jedná o kopii. Přestože jednotlivé stavby a pyramidy nejsou nijak obrovité a vysoké, když se posadím na některé ze schodišť, připadám si při pohledu kolem sebe úplně malinký a ztracený. A jako nepatrní mravenečkové tu vypadají dole na náměstí i turisté, kterých je teď už v areálu Monte Albánu přece jen poněkud víc.
obrázek Tady názorně vidíte, proč jsem si občas připadal malý a ztracený
Skrze Severní terasu se dostaneme až k hrobkám. Na Monte Albánu a jeho svazích bylo objeveno téměř 200 hrobů a hrobek. Zejména za Mixtéků to přece bývalo město hrobů. Nejstarší hrobky byly jen obyčejné obdélníkové jámy zakryté kamennými deskami, ty novější už bývaly zakryté jakousi střechou, úplně nebo alespoň z části. Všechny hrobky jsou dnes bohužel zavřené, a tak v areálu nemůžeme dovnitř navštívit ani jedinou z nich, přestože náš tištěný průvodce nám jejich návštěvu doporučuje. Hrobky na Monte Albánu poskytly mnoho důležitého materiálu vědcům a archeologům, protože většina z nich je zdobena různými reliéfy a nápisy. Uvnitř hrobů pak bylo nalezeno mnoho nástěnných maleb, sošek, masek, nádob a jiné keramiky a mnoho dalších zajímavých věcí, včetně samozřejmě lidských pozůstatků. V hrobce číslo sedm se dokonce našel celý velký poklad pocházející z období Mixtéků včetně třeba nefritových šperků či alabastrových nádob. A tak místo, abychom si prohlíželi hrobky, můžeme jen poslouchat cikády, které tu všude kolem nás cvrkají, jako by na jejich cvrlikání závisel jejich život.
obrázek V muzeu uložený originál Jaguáří stély
Vracíme se pomalu zpátky ke vstupnímu objektu do areálu. Moc se mi odtud nechce. Nerad opouštím tuhle překrásnou lokalitu, její starobylé pyramidy a oltáře, i tu nezaměnitelnou atmosféru dávno zaniklé zapotécké kultury pod nechutně modrým nebem. Ale už se blíží stanovený čas odjezdu a chci ještě alespoň krátce nahlédnout do muzea.
obrázek Lebka v muzeu s viditelnými otvory po trepanaci
Muzeum se nachází hned u vstupu do Monte Albánu. Je v něm k vidění například originál Jaguáří stély, další desky s "tanečníky", a mnoho různých sošek, stél, reliéfů a dalších předmětů nalezených na Monte Albánu a v jeho hrobkách. A taky lidských pozůstatků včetně několika lebek s pravidelnými otvory, pocházejících evidentně z trepanace. Kdopak asi Zapotéky naučil vrtat lidem do hlav? A proč to dělali? Muzeum projdeme poměrně rychle, naštěstí není příliš velké. V sousední prodejně se suvenýry si pak ještě vyberu knížku s fotografiemi z Mexika. Je pěkná, a není ani příliš drahá. A teď se ještě rychle běžíme s Líbou podívat do zlatnictví, kde prodávají kopie zapotéckých a mixtéckých zlatých šperků. Naštěstí si tu Líba nic nevybere. Zřejmě proto, že naprostá většina těchto šperků by na Líbě u nás působila příliš extravagantně, příliš divoce. A protože ani mě tu nic nezaujme, tak nás tohle zlatnictví tentokrát kupodivu nic nestojí. A teď už honem na parkoviště k autobusu, ať na nás Armando a ostatní nemusejí čekat.

<<  Úctyhodný obr mezi stromy  >>

obrázek Ve vesnici Santa Maria del Tule se buduje něco jako lázeňská promenáda
Usměvavý Armando nás opět naloží do svého autobusu, aby s námi odjel do malého městečka, vlastně spíš vesnice, která se jmenuje Santa Maria del Tule. Přijíždíme sem před polednem. Je to taky jen pár kilometrů od Oaxacy, jen na druhou stranu města, než Monte Albán. V Santa Maria del Tule mají jako raritu huňaté jehličnany, tisovce. A mezi nimi jednoho opravdového rekordmana, na kterého se půjdeme podívat. Často se o těchhle stromech tvrdí, že jsou to cypřiše. Ale není to tak. Tenhle druh stromu sice patří do čeledi cypřišovitých, ale jeho správný český název je tisovec. Část procházky jdeme po krásném chodníku s dokonalou parkovou úpravou, které vévodí široká prostranství, zelený zavlažovaný trávník a vysoké palmy. Jiná část cesty nás ovšem vede místy, kde se taková parková úprava teprve chystá. Až to tu dobudují celé, bude to tu jako nějaká lázeňská promenáda. Zajímavé, co jeden "stromeček" dokáže skrze turistický ruch udělat s jinak zřejmě docela obyčejnou vesnicí.
Nad hlavou máme stále naprosto bezmračné nebe. Konečně se taky dá po delší době říct, že je venku zase teplo. Několik vzrostlých tisovců vidíme okolo cesty, i když my směřujeme k tomu jednomu jedinému, k onomu rekordmanovi. Zastavím se, abych udělal několik fotek, a najednou koukám, že nikoho z našich nevidím. Kam se všichni poděli? Popoběhnu po ulici, koukám do postranních uliček, ale nikde nikdo. Jdu kousek zpátky a pořad nic. Když už začínám být trošku nervózní, že jsem se ztratil, najednou se všichni objeví. Zapadli do nějakého krámku ochutnávat mezcal. Tak. Tohle jsem teda prošvih! No co, snad mezcal ještě někde bude. Vždyť Ivča slibovala i návštěvu jakési palírny.
Árbol del Tule, jak se tisovci rekordmanovi mu říká, stojí v malém hezkém parčíku s několika cestičkami a hezkou úpravou. Kolem něho se nachází čtvercové oplocení, kam se za vstup platí nevelké, téměř symbolické vstupné. Rozhodně je třeba jít dovnitř, aby člověk pochopil ty neuvěřitelné rozměry tohohle obra. Nejprve šířka stromu v koruně. Tu si dovolím odhadnout na nejméně 40 metrů. Ostatní už lze vyčíst z tabulky, která je tu umístěna. Stáří tohohle tisovce se odhaduje na víc než 2000, možná dokonce až 3000 roků. Jeho výška je 42 metrů, průměr kmene je 14 metrů, a obvod jeho kmene dosahuje neuvěřitelných 58 metrů. Možná, že čtenáři taková čísla moc neřeknou. Tak si zkuste třeba představit, že když půjdete kolem, bude to asi stejná vzdálenost, jako byste obcházeli nějaký rodinný domek. Ještě výstižnější třeba budou tahle čísla: Objem tisovce Árbol del Tule přesahuje 800 krychlových metrů, a váží určitě víc než 640 tun. Tabulka na místě udává dokonce 680 tun. To už je pořádná váha, že? Takovou váhu by například největší nákladní letoun na světě, což je Antonov AN 225 Mryja původně vyrobený za účelem přemísťování ruského raketoplánu Buran, musel přepravovat natřikrát!
obrázek Když se na tohle panorama pořádně podíváte, vpravo při jeho okraji najdete pro porovnání s tím obrovitým kmenem Líbu
Strom je to tedy opravdu úctyhodný. Není divu, že je považován za nejstarší a největší strom svého druhu na světě. A turistům tu tvrdí, že to je vůbec největší strom na světě. I to je pravděpodobně pravda, ale jen potud, pokud mluvíme o obvodu tohoto velikána.
obrázek Kostel ve srovnání s obřím tisovcem vypadá jako malá kaplička
Pokud jde o jiné míry či váhy, pak jsou na světě rozměrnější i starší stromy. Když k tisovci Árbol del Tule přicházíte, vidíte, že se nachází v sousedství kostela. Tedy spíš kostelíka. Árbol del Tule překonává tenhle kostel naprosto jednoznačně ve všech rozměrech. Kostel však není tak maličký. Ale tady vedle toho stromu vypadá mnohem menší, než ve skutečnosti je. Skoro jako nějaká nepatrná kaplička. A když potom procházíte kolem stromu pod jeho korunou, dojem je opravdu ohromující. To snad ani není možný, aby mohl mít nějaký kmen takovéhle rozměry! Chodím tu kolem tisovce v němém úžasu. Těžko se mi fotí. Zvenku zpoza plotu nebyl kmen stromu pořádně vidět. Tady uvnitř vidět je, ale zase se absolutně nevejde v celé své šířce do objektivu. Chci-li uvnitř vyfotit na šířku celý kmen, musím ho cvaknout nadvakrát, a doma si to pěkně poskládat jako panorama. Neuvěřitelné!

<<  Mozaiková tečka v mixtécké Mitle  >>

K poslední archeologické lokalitě předkolumbovských civilizací na naší cestě za Mayi jedeme od Oaxacy trochu dál. Projíždíme úrodným údolím Tlacolula, jehož název pochází z jazyka nahuatl a znamená přibližně něco jako "Husté křoví". Naším cílem je Mitla, známé a hojně turisty navštěvované místo, které patří k zapotécké a především mixtécké civilizaci. Slovo Mitla pochází rovněž z jazyka nahuatl, a znamená "místo smrti", případně "místo mrtvých", jinak řečeno "podsvětí". I když zdejší nálezy dokládají první osídlení už začátkem našeho letopočtu, svůj význam nabývá Mitla teprve až s příchodem Zapotéků v době, kdy opustili Monte Albán. Mitla se tak stává novým zapotéckým střediskem a kulturně náboženským centrem. Naproti na hoře umístěnému Monte Albánu, který mohl být považován za bránu do nebes, Mitlu Zapotékové pokládali za bránu do podsvětí. Největšího rozmachu a věhlasu dosahuje Mitla mezi lety 950 a 1500 našeho letopočtu. To už jsou tu ovšem doma Mixtékové. I ti, podobně jako před nimi Zapotékové, pohřbívali v Mitle své vladaře a hodnostáře, a jako pohřebiště později začali využívat i Zapotéky opuštěný Monte Albán.
Mixtékové podle všeho přišli do těchto míst jako vcelku pokojní zemědělci, a zřejmě postupně přejímali zapotéckou kulturu. Pokračovali ve výstavbě chrámů i pyramid, a nakonec nad upadající zapotéckou civilizací získali navrch. Nejvýraznější vzestup národa Mixtéků se pak přiřazuje do doby, kdy se Mixtékové setkali s militantní toltéckou kulturou a ze severu přicházejícími bojovnými Toltéky. Přestože se Mixtékové proslavili i jako stavitelé, nezanechali po sobě žádné výrazné architektonické skvosty. Vynikali totiž spíše v řemeslech. Mixtékové jako národ si vytvořili své vlastní obrázkové písmo, a zachovali tím po sobě sdostatek písemných památek. Dešifrováním mixtéckého písma získali současní badatelé spoustu informací o životě národa Mixtéků a jeho vývoji za téměř tisíc let od roku 692, odkdy se datuje první mixtécká královská dynastie. Písmo, které se zcela odlišuje od písma sousedních Zapotéků, později od Mixtéků převzali Aztékové, kteří se od nich také naučili skvěle rozvinutým řemeslům.
obrázek Kostel San Pablo v Mitle byl vystavěn na zbořených mixtéckých chrámech a palácích
Archelogický areál Mitla se nachází prakticky uprostřed města, které se celé jmenuje San Pablo Villa de Mitla. Od parkoviště procházíme k areálu kolem kostela San Pablo mezi nezbytnými stánky trhovců se suvenýry. Ty jediné ale svědčí o turistické oblíbenosti Mitly. Na parkovišti ani v samotném archeologickém areálu totiž turistů mnoho není. Je to sice zvláštní, ale pro nás jen dobře.
obrázek Plot z kaktusů je pro nás nefalšovanou exotikou
Nejvíc mě ovšem cestou kolem kostela upoutají kaktusové ploty okolo. Ne že by na kaktusech vysokých asi metr a půl až dva metry bylo něco zvláštního. Kromě toho, že pěkně rostou v řádku jeden vedle druhého, to jsou docela obyčejné kaktusy. Jsou rozmístěné mezi betonové sloupky a v rovině mezi nimi kaktusy přidržují dlouhé tenké tyčky připomínajícími snad bambus. Čili taky celkem běžný způsob oplocení. Ale přece jen takovýhle plot z kaktusů člověka zaujme. Pro Středoevropana jako já je to nefalšovaná exotika.
Paláce a zbytky pyramid v Mitle jsou nízké přízemní stavby. Většina zachovalých památek stavebně zapadá do doby 200 až 300 let před příchodem Španělů.
obrázek Množství různých vzorů kamenných mixtéckých mozaiek se snad ani nedá spočítat
Přestože tu narazíme spíše jen na ruiny, je Mitla působivé místo. Žádná složitá výzdoba, žádná reliéfní písma nebo malby, zato na téměř každé zdi paláců a budov najdeme ozdobnou kamennou mozaiku. Ornamenty a mozaiky mají každá docela jiný vzor a jsou členěny do kamenných rámů. Některé budovy mají mozaikou zdobené fasády na všech stranách. Mozaiky nepředstavují žádnou zvláštní složitost. Jsou to jen nezdobené a do stejna opracované kameny, pravděpodobně pískovce, složené do rozmanitých geometrických tvarů a vzorů. Na některých mozaikách mohou ale být takových kamenů tisíce. Mozaiek a vzorů tu jsou pak desítky, některé stěny paláců mají i tři nad sebou. Ale ať se dívám, jak se dívám, dva stejné vzory tu nenácházím.
Jeden ze snad nejznámějších a asi i nejúchvatnějších pohledů v Mitle se nabízí na centrálním nádvoří ze zbytkem jakéhosi oltáře. Před sebou vidím největší dominantu mixtécké Mitly: Palác s širokým třídílným průčelím, jehož střední část je tvořena schodištěm a vstupním trojitým průchodem. Hořejšek průčelí zdobí tři vrstvy mixtéckých mozaiek. Nějak je to tu skoro všechno do trojita. Ihned mi to připomene mou oblíbenou sci-fi knížku Arthura C. Clarka "Setkání s Rámou", neboť Rámané také dělají všechno trojmo. Ale tady to stavěli Mixtékové. Že by se Clark u Mixtéků inspiroval? Postranní zdi hlavního paláce jsou dole zabarveny červenou omítkou působící vedle těch málo barevných mozaiek a okolního kamení jako velmi příjemná a něžná ozdoba. Vyniká tím spíš, že při pohledu na palác na levé straně průčelí nad zdí vyčuhují báně nedalekého kostela San Pablo, které mají kupodivu téměř přesně stejnou barvu. Je to záměrná symbióza, nebo rekonstrukci obojího jen prováděli ti samí památkáři, kteří měli k dispozici jen tuhle jednu jedinou barvu?
obrázek Průčelí dominanty mixtécké Mitly s vlevo vyčnívajícími kupolemi kostela San Pablo
Hlavnímu paláci v mixtécké Mitle se říká "Palác se šesti sloupy". Oněch šest monolitických kamenných sloupů se nachází uvnitř tohoto paláce. Dříve nepochybně podpíraly mohutný strop. Pokud si potrpíte na nějaké záhady, tak tady zase jedna taková malá je:
Líba je důležitá figurantka pro porovnání velikostí, ať už se v Mitle poměřuje s kaktusem nebo monolitickým sloupem
Sloupy jsou silné a obrovské. Mají určitě na výšku víc než tři metry. Opracování takového obrovitého a těžkého kamene, doprava na místo usazení i samotné jeho vztyčení musel být v tehdejších dobách docela složitý problém. Zvlášť když víme, že Mayové, a pochopitelně ani Mixtékové, nepoužívali kola ani tažná zvířata. Jen je myslím škoda, že ve vedlejším křídle paláce jsou stropy zrekonstruované. Díky těmto stropům totiž uvnitř místností není vidět prakticky nic. Zvlášť když sem vcházíte ze sluncem ozářených téměř bílých okolních prostor. Je tam tma jako byste ani nebyli ve vladařově paláci, ale spíš někde v mixtéckém podsvětí.
V Mitle jsou taky přístupné dvě hrobky. Do jedné z nich musíme vlézt, když už jsme se nemohli podívat do žádné z hrobek na Monte Albánu. Nejprve pár schodů dolů a pak nízký průchod. Nedá se nic dělat, musím na všechny čtyři. Jako skrčenci se mi nakonec podaří do hrobky vniknout. Připadám si jako lupič. Jako vykradač hrobek. Uvnitř je tma. Kromě ní větší tma. Nejprve se musím chvíli rozkoukávat, abych vůbec něco viděl. V hrobce však není vůbec nic. Jen vedro a vlhké dusno. Překvapí mě jenom to, že mixtécká mozaika s geometrickým vzorem zdobí stěny i uvnitř hrobky.
obrázek Že by Ivča posílala Líbu do hrobky hláškou "vrať se do hrobu"?
Tentokrát mám ale pocit, že tuhletu mozaiku, právě tenhle stejný vzor, jsem už někde venku viděl. Ale můžu se mýlit, některé mozaiky si mohou být jen velmi podobné. Zkusím také uvnitř hrobky udělat jednu fotku, i když vím, že fotoaparát v takovéhle tmě jen těžko dokáže zaostřovat. Ale kupodivu to docela vyjde.
obrázek Omamnou vůni květin z kostela San Pablo v Mitle si musíte jen představit, v lahvičce ji nemám
Taky se během prohlídky Mitly zastavujeme v kostele San Pablo. Jeho vybudování Španěly mělo za následek zdevastování podstatné části původního mixtéckého města. Jednak byl postaven přímo na místě jednoho ze zbořených mixtéckých paláců, a jednak Španělům na jeho stavbu posloužil kámen z mnoha okolních starých mixtéckých budov a pyramid. I to je jeden z důvodů, proč celá mixtécká Mitla jsou dnes už ponejvíce jen ruiny a proč zeď táhnoucí se podél zadní části kostela je zdobena mixtéckou mozaikou. Při pohledu na kostel z bílého a růžového kamene tak můžu přemýšlet o tom, za kterým kamenem přebýval jaký mixtécký vladař či velmož. Vnitřek kostela San Pablo je hezký, typicky indiánsky barevný, se zlatým hlavním oltářem. Už jsme takových viděli několik. Jediné, co mě tu překvapí, je nasládlá silná a omamná vůně. Rozlévá se po kostele z mnoha květin, jimiž je interiér vyzdoben. Jsou zřejmě všechny čerstvě řezané. A možná se k tomu přidávají i nějaké voňavé svíčky, jichž uvnitř kostela San Pablo také hoří bezpočet.
Stojím v kostele, dívám se na ty květy a uvědomuji si ten paradox. Zatímco za předkolumbovské éry bývaly oltáře zbroceny krví ještě teplých a často i dosud tepajících lidských srdcí, tenhle oltář je zdobený něžnými a voňavými květinami. Přitom se nachází v kostele, jehož výstavba se odehrávala na pozadí španělské conquisty, tedy obrovského a nebývalého krvavého masakru páchaného na všech středoamerických i jihoamerických indiánských národech. Vpád Španělů do Střední i Jižní Ameriky za conquisty by byl zřejmě v dnešních dobách celkem určitě nazýván genocidou. Samozřejmě, že všechny původní národy Střední a Jižní Ameriky tím byly velmi poznamenány. A můžete si sami odpovědět na otázku, zda Španělé přinesli do těchto končin nějakou civilizaci, a nebo zda naopak poslední zbytky zdejších civilizací brutálně a barbarsky zmasakrovali a zašlapali do země. A ve jménu čeho? Ve jménu šíření křesťanství? To je směšná výmluva. Samo křesťanství přece ve svém tuším pátém přikázání říká "Nezabiješ!", takže ti rádoby svatí šiřitelé pravé víry a svatého náboženství sami a jako první porušovali své nejdůležitější a nejposvátnější zákony. Nešlo o křesťanskou víru. Vůbec ne. Jako prakticky ve všech konfliktech kdekoli na světě a v kterékoli době šlo především o moc, o peníze, a možná také o pochybnou a pomíjívou slávu, která s mocí a penězi pochopitelně souvisí. A to je pravda! Větší pravda, než že je Bůh nade mnou! Španělské zločiny spáchané na Mayích ve jménu křesťanství jsou neospravedlnitelné!
Tak. Je čas opustit kostel a myslet na návrat k autobusu. Předtím se venku ještě rozhlížím kolem po kaktusových plotech, i po početných trhovcích nabízejících nám své zboží. Nabízejí tu především pestrobarevné textilie, ať už jde o halenky, tašky, ozdoby, panenky, nebo cokoli dalšího. Najednou ještě koukám, jak za starým kaktusovým plotem stojí plot docela nový, drátěný.
obrázek Podivný pichlavý krámek z Mitly
Jedno jeho pole je snížené a nějaké trhovkyně tamtudy mávají sněhobílým plédem a mezi ostnatým drátem a pichlavými kaktusy nabízejí procházejícím turistům další své textilní výrobky. To je hodně pichlavá nabídka! Líbo, pojď raději od toho píchajícího krámku pryč! Současná Mitla, zdá se, se snaží hodně vytěžit z turismu, založeného na zbytcích staré Mitly, okolo kterých vyrostla. Ale myslím, že od jeho postavení Španěly už nikdy nemělo, a asi už nikdy nenabude, bývalého významu a slávy té staré zapotécké a mixtécké Mitly.
Tečka. Za Mitlou i za Mixtéky. A je to tečka i za Mayi a za všemi ostatními národy. Mozaiková tečka za pestrou mozaikou předkolumbovských památek a civilizací. Viděli jsme na téhle cestě několik opravdu nádherných a tajuplných míst, míst s nepředstavitelně fantastickou atmosférou, několikero věhlasných měst starých a dávných civilizací s jejich pro nás dnes těžko pochopitelným způsobem života a různorodě rozvinutou kulturou. Další teď už neuvidíme. Mitla byla poslední, alespoň protentokrát. Bohužel. Všechno jednou končí. Teď už zbývá jen zamáčknout nostalgickou slzu a nastupovat k Armandovi. Odjíždíme.

<<  O tequile, mezcalu a červech  >>

Cestou zpět z Mitly do Oaxacy se zastavujeme v malé soukromé palírně. V údolí podél silnice jich tu je řada. Tak konečně snad ochutnám i mezcal, když už jsem o něj přišel v Santa Maria del Tule. Jakmile Armando zaparkuje autobus, prohlížím si palírnu zvenku. Za širokým prostranstvím, vlastně spíše dvorem, s velkými kalužemi vidím několik cihlových zčásti omítnutých budov. Před dvěma z nich stojí dva měděné destilační přístroje, respektive jejich baňaté nádoby. Jen tak na okrasu, zřejmě z již nepoužívaného zařízení. Na jedné ze zdí se na omítce skví velký barevný nápis "FABRICA DE MEZCAL".
obrázek Armandův autobus zaparkovaný u fabriky na mezcal
Přejdeme přes dvůr a nejprve se zastavíme pod přístřeškem, kde je množství popela a ohořelých dřev hned vedle hromady ořezaných rostlin agáve. Zatímco se tady prohlížíme tu nejzákladnější surovinu, ze které se mezcal vyrábí,
obrázek Moje srdíčko a několik srdcí agáve
vysvětlí nám tu nejprve celý postup této výroby, všechny její fáze. Potom jdeme dovnitř do palírny, kde nám následně všechny tyto jednotlivé fáze výroby ukážou.
Mezcal se tedy stejně jako tequila vyrábí z agáve. Rozdíl při výrobě těchto dvou pálenek není velký. Používají se jen některé specifické druhy agáve, a podle toho potom bývají také specifické druhy mezcalu, které ale také někdy vznikají i trochu odlišným postupem. S tím nás ale nebudou zatěžovat. Agáve se pěstují na velkých plantážích. První důležitá věc je, že agáve se musí sklidit zralé, ale dostatečně včas. Musí se sklidit dřív, než vykvetou, protože po odkvětu celá rostlina agáve rychle umírá. Pro výrobu pravé tequily musí být nejméně pro 51 % výsledného destilátu použit druh agáve modré, v případě tequily premium to musí být dokonce plných 100 %. Z agáve se pak oddělením listů získává jeho hlavní část. Střed, kterému se říká srdce. A nebo taky ananas, protože ho srdce agáve svým vzhledem připomíná. Tato srdce se následně praží na rozpálených kamenech přikrytá agávovými listy. Nebo se dusí v ohni a popelu ze dřeva a dřevěného uhlí ve velkých jámách vyzděných kamenem, taktéž většinou překrytých listy agáve.
obrázek Srdce z agáve musí roztloukat tenhle koníček tím, že tu pořád chodí kolem dokola
U takové nějaké zaházené jámy právě stojíme.
obrázek Jednoduché destilační přístroje, ve kterých se mezcal dvakrát destiluje
Tady se odlišuje výroba tequily od mezcalu. Pro výrobu tequily se agávová srdce jen paří ve zvláštních pecích a eventuelně se nepaří vůbec. A na další postup se už jdeme přes dvůr podívat dovnitř do "fabriky".
Vychladlá srdce se v palírně poté roztloukají pomocí velikého kamene. Tahá ho tady dokola takovou velkou kruhovou vanou nějaký koník. Tekutina, která přitom vznikne, se následně cedí a nechá se pak kvasit a fermentovat, nejlépe za pomoci pouze divokých přírodních kvasinek, jaké se také nacházejí na rostlinách agáve. Podle mexických zákonů nelze do tequily přidávat cukry. Někteří výrobci to ale dělají, protože tak mohou při výrobě používat méně zralé a ještě mladé rostliny. Takovou tequilu označovanou "mixto" potom vyvážejí do zahraničí a plní je do lahví v zemích, kde zákony přidávání cukru do tequily neomezují. Ale zpátky do výroby. Když je už agáve dostatečně zkvašeno, už je to vlastně skoro hotovo. Zbývá to jen dvakrát předestilovat, silný výsledný destilát vhodně zředit, a přidat příchutě nebo bylinky.
obrázek Že by Armando přemýšlel, který sud nám koupí do autobusu?
Zrání pálenky neprobíhá buď skoro vůbec, nebo jen pár týdnů. To je pak tequila silver či blanca, tedy tequila stříbrná či bílá. A nebo oro, zlatá, která se od stříbrné liší jen tím, že je do ní přidáno karamelové barvivo, aby vypadala jako ty starší a kvalitnější. Tou opravdu kvalitnější tequilou je však reposado. Tenhle druh tequily už zraje v sudech vícero měsíců až rok. A ještě kvalitnější je několik let zrající anejo. Mezcal se označuje podle doby zrání prakticky stejně. Tak. A když nám to všechno v sudech tak hezky dozrálo, jak jsme potřebovali, už se může začít lahvovat.
A do láhve mezcalu se taky může přidat červ. Jeden, nebo i víc. Ti jsou spolu s mezcalem stejně většinou uloženy v sudech a dodávají mezcalu k jeho chuti kouře a spáleniny další nezaměnitelné aroma a příchuť. Předtím však tyto červy ještě zvlášť vaří a louhují v silném destilátu. A kde ty červy sbírají? No hádejte. Samozřejmě, že ten červ je larva hmyzu, který žije uvnitř rostlin agáve. Všechno je prostě z agáve! Nemáte chuť ho začít pěstovat na zahrádce? Na rozdíl od konopí by vám to asi hladce prošlo. Ale vraťme se k červům. Červi se dávají právě jen do mezcalu, nikoli však do tequily.
obrázek Teď už je mezcal hotový, můžeme ochutnávat
Možná proto, že tequila se vyrábí především na vývoz a pro cizince, zatímco opravdový Mexičan dává jednoznačně přednost mezcalu. Tady v téhle palírně taky vyrábějí především mezcal.
Prohlídka továrny na mezcal končí, jak jinak, v malém baru ochutnávkou. A případně nákupem. A tak ochutnávám, a ochutnávám. Něco si ale přeci musíme taky koupit. Ale když chci dvě menší lahvičky tohohle červivého pití, ukazuje se, že je nemají. Nabízejí mi jen velké lahve. A nebo malé, ve kterých zase nemají červa. Smůla. Ne pro mě. Pro ně. Ivča se hbitě domluví s Armandem, ať klidně počkáme a ať nekupujeme, co nechceme. Armando nám pak zastaví ještě někde jinde. Palíren je tu okolo cesty víc než dost. Určitě někde budou mít mezcal, jaký chceme.
A jak řekli, tak udělali. V jiné palírně si už mezcal kupujeme. Mají tu to, co chceme. Přesně ty správně velké lahve, a s červem. Dokonce jsou ještě o pětinu levnější. A když mi před nákupem dají ochutnat, zjišťuju, že tenhle mezcal je navíc mnohem a mnohem lepší. Předchozí delší ochutnávání a otálení se nám tedy vyplatilo! Spokojeni s naším nákupem, že budeme mít doma na ochutnání nebo jako dárek pravý a dobrý mezcal i s červíkem, děkujeme Armandovi za tuhle druhou výbornou mezcalovou zastávku.

<<  Co stihneme odpoledne v Oaxace  >>

Protože stále nejsem zdravotně úplně v pořádku, spolykám v autobuse další prášek. Tentokrát je to spíš preventivní počin. Naštěstí to u mě zabírá a zatím to vždycky zafungovalo. Začínám mít už taky zase hlad. Bodejť by ne, vždyť jsem měl několik aperitivů v podobě mezcalu! Ale na jídlo teď ještě není čas. Vracíme se do Oaxacy, abychom i tam ještě něco stihli. Dnešní den je opravdu nabitý. A tak ani ne za hodinku po úspěšném nákupu mezcalu se už zase procházíme po městě. Po Oaxace.
obrázek Tyhle česnekované kobylky z oaxacké tržnice Líba opravdu chroupala
Začínáme pestrobarevnou tržnicí. Dá se tu najít a vidět ledacos. Hned na kraji mě Líba poněkud šokuje. Odhodlá se ochutnat pražené či sušené česnekové kobylky. A vzápětí kupuje sáček jako vzorek domů. No to bude teda legrace, až to někomu nasype k vínku místo křupek. Už se těším. Jak to probůh Líba může jíst? Asi může. Já se bojím, že by mi nějaká vrzavá nožička mohla zůstat mezi zuby. Do toho já nejdu! Koukám na Líbu jak se říká "celej tumpachovej", a úplně ji při tom žvýkání kobylek zapomenu vyfotit. Musím tedy nakonec vyfotit alespoň ty kobylky.
V dalším úseku tržnice kupujeme několik druhů papriček. Platí tu, že čím jsou menší, tím jsou ostřejší a pálivější. Ivča nám ještě doporučuje oaxacký sýr. Můžeme ho tu nejprve ochutnat. "Jo, je dobrý!", schvaluju to. A tak za čtyřicet drobných máme v mžiku v batohu dvě pořádné koule tohohle sýra.
obrázek Průčelí oaxacké katedrály
Kromě toho ochutnáváme ještě nějaké podivné nám neznámé ovoce, takové zvláštní žluté kuličky za jedno peso. A taky se rozhodneme si dát zmrzlinu. Stánky se zmrzlinou jsou tu zřejmě populární, potkáme jich víc. Tady u tohohle stánku mají nejmíň pětadvacet druhů zmrzliny, mezi jinými i piňakoládovou, mezcalovou a tequilovou. Ale taky sýrovou nebo tuňákovou, a dokonce i zmrzlinu s chutí spáleného mléka. Zajímavá zmrzlinárna. Líba si nakonec vybere ovocnou opunciovou, já kokosovou. Vybral jsem dobře. I Líba. Jenom jsem zvědav, co nám v bříšku ta zmrzlina po smísení s mezcalem udělá. Hlavně, aby se v Líbě nevzkřísily ty kobylky a nezačaly v ní hopsat nebo vrzat.
Přejdeme přes Zócalo, jak se pochopitelně i tady v Oaxace říká centrálnímu náměstí. Katedrála na Zócalu, do které se podíváme i dovnitř, byla v minulosti několikrát vážně poničena zemětřesením. Vyniká především svou bohatě zdobenou fasádou, která prý byla zhotovena výhradně indiánskými umělci. Uprostřed fasády nad vchodem je opravdu překrásný reliéf Nanebevzetí Panny Marie. Střed Zócala vedle katedrály zabírá rozlehlý park. Stinné místo, kde se setkávají místní obyvatelé, poslouží dobře i turistům. Mohou zde posedět, a kochat se pohledem na Zócalo kypící životem. My se kochat zatím nemůžeme, chceme-li z Oaxacy ještě něco vidět. A tak pokračujeme v naší cestě dál. Oaxaca na mě působí vcelku příjemným a veselým dojmem. Opět tu vidíme město, kde se mísí krása koloniální architektury s živoucími indiánskými tradicemi. Po pěší zóně nakonec dojdeme až před kostel Santo Domingo. V přilehlých klášterních prostorách je muzeum, jehož hlavní atrakcí je poklad z hrobky na Monte Albánu. Musíme se rychle rozhodnout. Na muzeum do zavírací hodiny už není ani celá třičtvrtěhodinka času. Mnohým se nám to zdá už moc málo, a tak se dovnitř jdou nakonec podívat jen Lidka s Láďou. My ostatní se postupně rozejdeme každý někam jinam.
Dvě ukázky nádherného interiéru kostela Santo Domingo v Oaxace
Já s Líbou se chceme vrátit po pěší zóně do hotelu. Jsme přece jen už z dnešního náročnějšího dne trochu unaveni. Potřebujeme si dát sprchu a kopnout do sebe nějaká léčiva. I Líba začíná mít drobný problém. Bolí ji hlava. Před tím, než se budeme vracet, se ale ještě podíváme do kostela Santo Domingo. Kostel je velmi dobře zachovalý a pochází ze šestnáctého století. Jakmile ale vejdu dovnitř, to, co vidím, je naprosto ohromující. I vnější průčelí ozářené v tuhle hodinu už dost nízkým sluníčkem vypadalo úžasně, ale tenhle interiér je něco neskutečného. Jestli až dosud na mě výzdoba prakticky všech katolických kostelů, ať už v Mexiku nebo Guatemale, působila poněkud stroze, barokní výzdoba kostela Santo Domingo to zcela popírá. Je vskutku nádherná. Přenádherná! Dech beroucí krása interiéru kostela je dána především oslnivou zlacenou i barevnou bohatou štukovou výzdobou.
obrázek Pokus zachytit zlaté světlo ve zlatém chrámu
Zlato je tady téměř všude a s náramným citem ho doplňují barevné ozdoby, obrazy či sochy. Vpravo v popředí vedle oltáře je nepřehlédnutelný nám už notoricky známý obraz Panny Marie Guadalupské. I ten zlatem zářící oltář je výrazným prvkem zasazeným přesně na své místo tak, aby umocnil krásu a působivost tohoto křesťanského chrámu. Je vyřezávaný ze dřeva a údajně zdobený zlatými lístky. Nádhera! A co teprve když se otočím! To je naprosto nečekaná a zázračná chvíle. Stojím proti zlatému slunci pronikajícímu horním oknem i vchodovým portálem. Slunce navíc svým zlatým světlem ozařuje i to, co tu zlaté není. Téměř oněmím úžasem a nějakou chvíli nehnutě stojím a jen se dívám. Zlaté světlo ve zlatém kostele. Neuvěřitelně působivé! Zkouším, jestli to vůbec v protisvětle půjde vyfotit. Uvidíme doma, jestli z toho něco bude. Pak se ještě podívám na skvostný rodokmen svatého Dominika, který je na stropě u vchodu nádherně vyštukován v podobě rozplétající se zlaté vinné révy a barevných figur. Pak už hledám Líbu, která je rovněž z tohohle kostela celá unešená, a oba očarováni tou krásou pomalu odcházíme.

<<  Poslední mexický večer  >>

Když se z kostela Santo Domingo dostaneme ven, už pomalu nejdeme. Spěcháme a spěcháme hodně. Na večer máme domluvený sraz na večeři v jedné z restaurací na Zócalu. Do té doby už teď nemáme ani celou jednu hodinu času. A musíme ještě dojít na hotel a pokusit se o téměř nemožné: dát se nějak dohromady. A taky se alespoň připravit na závěrečné balení.
obrázek Takhle vypadáme poslední večer v Mexiku
Na nějaký odpočinek teď čas opravdu není. Je to náš úplně poslední večer v Mexiku, naše poslední mexická večeře. To si přece nesmíme nechat ujít. To prostě nejde! Musíme si pospíšit a neztrácet zbytečně ani minutu!
Na domluvenou sedmou hodinu se nejprve nesejdeme úplně všichni. Tu honičku dnešního našlapaného dne někteří prostě nestíhají. Přemýšlím, co si mám dát k večeři. Hlad mám. U Armanda po krátkém zkoumání jídelníčku vítězí arrachera, a tak se rozhodnu, že si ji dám taky. Trochu jsem nejdřív váhal, protože předchozí dvě hovězí flákoty příliš podařené nebyly. Ale tady jsem rád, že jsem dal na Armanda. Tahle arrachera je opravdu výborná, vynikající. Líba i někteří další si dali lazaně. Ale ať už měl kdokoli cokoli, všichni si tady jídlo pochvalují. Sedíme teď spokojeně po večeři, někdo při večeři a někdo ještě před ní. Postupně jsme se tu přece jen sešli nakonec všichni. A přestože jsme se skvěle najedli, jsme všichni takoví nějací zaražení.
Je to už náš poslední mexický večer. Loučíme se s Mexikem, a tak si kolektivně dáme drink na rozloučenou. Někdo margaritu, někdo alfonsa. To je takový sladší drink, jehož hlavní složkou je mexický kávový likér Kahlua. Ano, ten co je taky jednou ze složek Cucaracha. Tedy drinku, kterým nás pasovali na Mexičany. Alfonsa si dávám i já. Tentokrát si potřebuju trochu osladit dnešní poněkud hořkobolné loučení. Sedíme na živém Zócalu, hraje nám tu živá hudba, jen my jsme takoví trochu mrtví a poněkud zaražení.
obrázek Také s Ivčou a Armandem se už brzy budeme loučit
Nikomu není příliš do řeči. Ani mně. Vyměňujeme si vzájemně emailové adresy, abychom i v budoucnu mohli zůstat v kontaktu. Neznamená to, že se nebavíme a nezasmějeme. To ne. Ale je to o atmosféře a o náladě. Tu mají asi všichni podobnou. Poslední večer je asi nejen pro mě trochu smutný, trochu nostalgický. Těším se domů, nebo ani ne? Na tuhle otázku se mi těžko odpovídá. Ano i ne. Protože už zítra odlétáme domů, docela rád bych to už měl za sebou. Ale jinak se mi odtud nechce. Vůbec. Bylo tu přece moc fajn. Nálada je obojaká. Cukr a sůl, radost i smutek. Radostné je pomyšlení na to, jak báječná to byla dovolená, co nádherných, tajuplných a zajímavých míst jsem viděl, a smutné je, že už se to bohužel rychle schyluje ke svému konci.
Nesedíme dnes večer v restauraci nijak dlouho. Čeká nás všechny ještě závěrečné balení, kdy musíme zabalit i to, co jsme nepotřebovali v Guatemale, a co nám sem do hotelu v Oaxace dopravili Armando s Táňou, když se s Petrem, Ivetou a Luckou vraceli od guatemalských hranic při jejich kratším programu. Se smíšenými pocity si na hotelu popřejeme poslední mexickou dobrou noc. Dnešní bolavý večer se nikomu nechce dál protahovat. Musíme navíc brzy vstávat, protože nás zítra čeká více než 500 kilometrů dlouhá cesta do hlavního města, do Mexico City. A potom ještě mnohem delší let do Evropy. A tak zatímco se Líba věnuje balení, u kterého mě většinou moc nepotřebuje a ani nechce, já si zatím dopisuju svoje poznámky, svůj deníček. Ani do toho se mi už příliš nechce. Proto po nedlouhé chvíli svůj notýsek se zápisky zaklapnu s tím, že si všechno dopíšu až zítra cestou. Vzápětí se otočím od šramotící Líby na druhou stranu a zavřu oči. Tak tedy naposledy dobrou noc, Mexiko!

<<  Den dvacátý čtvrtý, poslední, 11. března  >>
<<  Děsivé ráno a pichlavá cesta  >>

Poslední ráno v Mexiku je strašné. Ba dalo by se říct i příšerné. Probouzím se už zase s horečkou. Celý se klepu zimou, a přitom se se mnou ještě všechno točí. Netuším, kolik je hodin. Asi je ještě hodně brzy. Šmátrám po okolním točícím se vesmíru. Něco nahmátnu. Zavrčí to. Je to Líba. Sáhnu na druhou stranu. Tam je nějaká deka. Přitáhnu ji na sebe. Moc mi to nepomůže. Dál vibruju jako bych držel sbíječku. Vrčící Líba odkudsi ze sbalených zavazadel vyhrabe dva prášky. Rychle je zhltnu. Nespím. Jen se párkrát otočím z boku na bok. Postupně mi namísto zimy začne být šílený horko. Nakonec právě to mě přece jen na chvíli uspí. Když mě pak Líba později budí, protože už je čas se chystat k odjezdu, vstávám pro změnu celý horký a mokrý, jako bych právě lezl z termální lázně. Ach jo. To mi ten den zase pěkně začíná! Ale ty Líbiny prášky mi opravdu pomohly. Přece jen jsem se trochu vzpamatoval.
O půl sedmé s přerovnanými batohy připravenými do letadla stepujeme v zástupu u Armandova autobusu. Armando nám pomůže naložit bágly dovnitř, a pak už z Oaxacy odjíždíme. Začnu si dopisovat poznámky, které jsem včera nehotové odložil. Připadá mi, že jsem všechno zapomněl. Nicméně se mi ze včerejška všechno začne postupně vybavovat. Nějak mě však ta cesta, a už ani to psaní, nebaví. Ale když už jsem si deníček psal celou dobu až sem, přece toho teď nemůžu nechat, ne? A tak píšu, a jen po očku sleduju ubíhající a měnící se krajinu za oknem autobusu. Zprvu jen mírně zvlněná vrchovina postupně přechází ve vysoké hory a mělká údolí se proměňují v hluboké kaňony. Na stráních se objevuje les výhružně vztyčených prstů vysokých pichlavých kaktusů. Některá místa vypadají poněkud strašidelně. Ale možná, že mám jen po horečce zjitřenou fantazii a poněkud ujetou představivost.
obrázek Hornatá krajina mezi Oaxacou a Pueblou
Několikrát zastavujeme. Armando si musí občas dát chvíli pauzu, my si zase musíme dojít na toaletu a nebo se občerstvit. Ale já stejně nevím, co si mám dát. Na nic nemám chuť. Jinde se na zastávce zase kocháme krajinou, která se před námi otevírá.
obrázek Tenhle kaktusek není na doma do květináče
A nebo se zastavujeme u velkých kaktusů, které rostou hned vedle silnice u parkoviště, abychom se s těmi vysokými buď jednoduchými, a nebo jako stromy zkošatělými pichláči, mohli poměřit. Zastavuje tu několik projíždějících autobusů s turisty. Chvílemi se tu před tím největším pichlavým kaktustromem dokonce tvoří fronta na fotografování.
Před dvanáctou hodinou, když přijíždíme do Puebly, mě najednou někde u žaludku cosi píchne, jako bych spolkl kus kaktusu. A pak to ve mě děsivě zahrká. Ještě štěstí, že má v autobuse Armando fungující záchod. Používáme ho jen v nejvyšší nouzi, aby s tím Armando neměl práci. Ale tohle nouze je. Dokonce nouze nejvyšší! Mám to na záchod jen asi tak tři kroky, přesto to stíhám jen tak tak. Probůh, co to se mnou je? Můj zdravotní stav se od té Pacayi vyvíjí prapodivným způsobem. Chvílemi je to lepší, pak se to zase výrazně zhorší, a dnes a teď se to zdá být dokonce už skoro nejhorší. Možná je dobře, že už se budeme vracet domů. Teď opravdu nevím, jak a jestli bych tu nějaký další den navíc vlastně přežil. Zatím jsem se se všemi problémy jakž takž dokázal vyrovnat, aniž to mělo nějaké důsledky v tom, že bych někde něco vynechal, že bych si něco neužil a o něco přišel. Ale tohle začíná být na pováženou.

<<  Puebla, město kachliček, andělů a hezkých děvčat  >>

V Pueble, ve čtvrtém největším městě Mexika žijí přibližně dva miliony obyvatel. Dlouho dobu v historii však byla Peubla druhé největší mexické město, samozřejmě za nepřekonatelným hlavním městem, které leží něco málo přes sto kilometrů odtud směrem na severozápad. Puebla byla založena roku 1531 a v té době byla prvním městem na území Mexika, kde španělští kolonizátoři při výstavbě určili, že bude mít pravoúhlou síť městských ulic. Město leží v široké kotlině v blízkosti tří velkých sopek, Popocatépetlu a Iztaccíhuatlu na východě a Matlalcueitlu na severozápadě. Jedinou činnou a aktivní sopkou je z nich ale jen Popocatépetl.
Na prohlídku Puebly i s případným obědem máme přibližně hodinku a půl. Pro cestu na letiště, kde nesmíme samozřejmě zmeškat letadlo musíme mít časovou rezervu, tak bychom se teď už neměli nikde zdržovat, ani se někde zapomenout. Procházku Pueblou začneme na Zócalu, kde nás Armando vyloží. Parkovat tu ovšem nemůže a tak odjede na nedaleké parkoviště mimo centrum, kam my posléze dojdeme pěšky. Já po přestálé příhodě v autobuse jen doufám, že se tam dostanu bez úhony a bez nějakých nepříjemných a náhlých příhod.
obrázek Vodotrysky na Zócalu stříkají přímo z chodníku
Na Zócalu nejprve lehce navlhneme. To když procházíme kolem malých vodotrysků stříkajících přímo ze široké procházkové zóny, přímo z chodníku. Zócalu, které se v Pueble správně jmenuje Plaza Principal, vévodí obrovská katedrála z poloviny sedmnáctého století nápadná svými dvěma vysokými věžemi. Je údajně druhá největší v celém Mexiku. Katedrála má vymezené vlastní nádvoří ohraničené mohutným a vysokým plotem, jehož sloupy nesou neuvěřitelné množství soch andělů. Tyto sochy se staly jedním ze symbolů města, a Pueble se proto říká "Město andělů". Vždyť také a úplné a celé jméno města zní Puebla de Los Angeles.
obrázek Oltář v katedrále připomíná kapli
Vnitřek katedrály mě zaujme už svou velikosti, když se sestává z pěti lodí a asi patnácti bočních kaplí. Krom toho zaujme především hlavním oltářem, který vypadá, jako by to byla samostatná ne zrovna malá kaple. Ten oltář je totiž překryt bombasticky působivými nebesy tvořenými vysokou kupolí, kterou podpírají štíhlé sloupy atického stylu. Oltář taky stojí poněkud zvláštně a záhadně téměř uprostřed celé katedrály. Zdá se, že na ním je tam vzadu ještě jeden. Starší a klasický, jaké se nacházejí i v jiných chrámech.
Procházíme pak postupně pár ulicemi okolo náměstí. Obdivujeme přitom krásu a barevnost starobylé koloniální architektury, ať už jde o kostely, paláce či jednotlivé domy. Mnoho domů je opatřeno keramickými kachlemi. Právě jimi je Puebla pověstná a charakteristická. Pestrobarevná keramika na fasádách domů patří evidentně ke koloritu tohohle okouzlujícího města. Trochu si vzpomenu na včerejší návštěvu Mitly. I když je Mitla odtud dost daleko, jako by se tu od Mixtéků mozaice učili. Jen došli dál tím, že namísto obyčejných opracovaných kamenů používají pálené kachle, a v mnoha případech namísto všelijakých vzorů začali vytvářené mozaiky zpracovávat i do působivých obrazů. Některé domy mají kachle jen v určité části, jiné jsou jimi obloženy úplně celé.
obrázek Detail kachličkové výzdoby domu Casa de los Muňecos
Někde barevné kachlíky tvoří jen více či méně složité vzory, jinde na fasádě mozaika tvoří několik obrazů s figurami, a vytváří tak pozoruhodná umělecká díla. Právě takový dům, Casa de los Muňecos, vystavěný v osmnáctém století pro tehdejšího starostu, jsme našli podle našeho tištěného průvodce v jedné z ulic jen pár kroků od Zócala. Dnes je v něm umístěno univerzitní muzeum.
Na poslední chvíli stihneme návštěvu kostela Santo Domingo, kterou nám doporučuje náš tištěný průvodce. Opravdu to stojí za návštěvu. Kostel ukrývá okázale zdobenou kapli Rosario, která je snad ještě zdobnější a honosnější, než kostel Santo Domingo včera v Oaxace.
obrázek Přebohatě vyzdobený interiér kostela Santo Domingo v Pueble
Bohaté zlaté zdobení je všude, kam se podívám. Na oltáři, nad ním, okolo, na stěnách i na klenutém stropě. Bohaté a veliké zlacené rámy mají mohutné obrazy vyplňující veškeré části stěn pod žebrovím klenby, kdekoliv snad ještě zbývalo nějaké zlatým zdobením nezasažené místečko. Někdo by možná řekl: "Přezdobené!". Asi ano, ale přesto hezké a jedinečné. Opravdu jsem rád, že jsme sem došli. I když jsme tu mohli zůstat jen několik minut, měli jsme nakonec veliké štěstí. Když vycházíme z kostela Santo Domingo ven, už dovnitř nikoho nepouštějí a za námi prakticky ihned zavírají.
V ulicích Puebly je živo. Davy lidí proudí městem sem a tam, někde vyhrávají pouliční hudebníci čekající na pár drobných. Puebla je snad ještě živější a barvitější, než Oaxaca. Ne snad. Určitě. Přestože je mi dost blbě a na jídlo vůbec nemám chuť, stačí abych v pár stáncích v ulicích viděl točit se něco jako gyros, okamžitě mám jasno, že zrovna tohle je snad to jediné, co bych si dal. Najednou se Líba vytasí s nečekanou myšlenkou: "Všimni si," říká nejspíš ve snaze rozptýlit mé nekalé myšlenky na jídlo, "že jsou tady v Pueble hezčí holky, než kdekoli jinde!". "A zapni si ten poslední knoflíček!" dodá,
obrázek Nevšímejte si Líby, jak se oblizuje, ale čokoládového špízu, nad kterým se oblizuje
jako by zrovna tahle skutečnost mohla zdejší hezké mexické girls kdovíjak rozvášnit. "Na holky nějak nemám ani pomyšlení," říkám Líbě s kyselou tváří, "pojďme radši někam na ten gyros!". Přesto se ale začnu po holkách trochu víc rozhlížet. Líba má asi pravdu. Ale to už jdeme na gyros. Nejsme sami. Přesně to samé si právě dávají i Dáša a Pavla s Blážou, když se s nimi sejdeme v podloubí na náměstí v jedné z mnoha a mnoha zdejších restaurací. A jak nám sdělují, prý to tady dokonce dávají do obyčejné a nesladké housky. No jo! Tak to je rozhodnuto! Blbě - neblbě, tohle si prostě musím dát! Normální nesladkou housku jsem už neměl, ani nepamatuju. Líba si nakonec dá totéž, jen k tomu chce překvapivě tortilu. Asi housce nevěří. Ale uspokojeni jsme oba. Tortila je prý moc dobrá, protože není kukuřičná. Ty kukuřičné nám v Mexiku nechutnají. Vůbec. Pšeničné jsou o moc lepší. A můj gyros v housce? Myslím, že to stačí vyjádřit jediným jednoslabičným slovem: Mňam!
Do odjezdu nám ještě nějaký čas zbývá, a proto se chceme projít ještě několika jinými ulicemi. Nakonec ale některými jdeme už potřetí nebo počtvrté, jelikož Líba cestou viděla někoho mlsat jahody v čokoládě. A protože lepší sladkou mexickou tečku si ona představit neumí, tak kmitáme zběsilým tempem po ulicích Puebly sem a tam, abychom našli, kdepakže tu dobrůtku prodávají. Nějaká kachličková výzdoba a kachličkové domy teď Líbu vůbec nezajímají. Jako ohař na stopě se žene za svými jahodami v čokoládě. Stánek s čokoládou nakonec najdeme. Kromě samotných čokoládových jahod tu prodávají i mix, kde se asi čtyři jahody střídají s velikánskými ostružinami. Líba se zaraduje: "Jo. To je ono! To chci!".
obrázek Poslední ohlédnutí ke katedrále na Zócalu, když odcházíme k Armandovu autobusu
A když zjistím, že ten sladký špíz v čokoládě je skoro dvakrát větší a o polovinu levnější, než ten, co měla Líba v San Cristóbalu, nevydržím to a dám si taky jeden. Ať mi je blbě nebo ne, čokoládu já přece taky rád. A musím si několikrát zamlaskat, jak mi to chutná! Ani bych to do sebe neřekl. To je ale mazec!
Ještě pořád nám zbude chvilka času, abychom poseděli na Zócalu ve stínu stromů na nepříliš pohodlné lavičce. Začnu teď okolo opravdu koukat po holkách, když mi je Líba doporučila. Vážně jsou tady asi hezčí, než jinde. Pár jich vyfotím, ale pak už se musíme dostat jednou z ulic z rohu náměstí na parkoviště, kde nás bude čekat Armando se svým autobusem. Ještě pár posledních obrázků ulic, domků, kachliček, i procházejích děvčat, a už je to z Mexika úplně všechno. Odjíždíme z Puebly, z jejího živého a příjemného centra. Teď už pojedeme přímo na letiště do Mexico City. Celá naše cesta nám v Pueble tímto definitivně a neodvolatelně končí.

<<  Odlet  >>

Cestou do Mexiko City se jen tak občas podívám z okna na ubíhající krajinu. V duchu se s Mexikem loučím a když už vím, že teď mě čeká už jen dlouhá cesta domů, tak se na domov začínám snad i těšit. Doufám taky, že se doma rychle doléčím. Všichni mě tu straší, že by to mohla být třeba i malárie, že prý se zpočátku projevuje podobně. A radí mi, abych si doma určitě zašel k lékaři. No, uvidíme. Tady jsem ještě v Mexiku a ze všeho nejdřív se musím dostat domů.
Před letištěm v Mexiko City nám Armando pomůže vyložit všechna naše zavazadla. Ještě prohlíží narychlo celý autobus, jestli uvnitř někdo něco nezapomněl. A protože musí rychle odjet, jelikož se tu parkovat nesmí, musíme se s ním svižně rozloučit. Je to naposledy, co ho vidíme. Loučíme se s Armandem s poděkováním, jak hezky a bezpečně se nám s ním cestovalo. Se stálým milým úsměvem se o nás staral a zásobil autobus nezbytným pivem, kávou i dalším občerstvením, jehož jsme cestou bohatě využívali. Projeli jsem společně velký kus Mexika, a Armando si náš dík určitě zaslouží. I on se podílel na tom, jak se nám naše dovolená báječně vydařila.
obrázek Než se Ivčou na letišti rozloučíme, udělám poslední fotky celého toho babince, který jsme s Láďou měli na starosti přes celou Guatemalu až sem do Mexico City
Na letišti odbavíme zavazadla a utratíme posledních pár pesos, která nám ještě zbývala. Za ty úplně poslední si kupuju maličkou čokoládu. A pak už poděkujeme Ivče. Určitě je ráda, že se nás už zbaví, že už jí skončí všechny průvodcovské starosti, které s námi nepochybně celou dobu měla. Loučíme se s ní a přejeme jí příjemný zbytek pobytu. Ona tu ještě nějaký čas s Armandem zůstává. Tak se tu měj Ivčo moc hezky! A ahoj v Praze! Když svoláš pozájezdovou schůzku, určitě se na ní budeme snažit přijet.
Čekání na letadlo je docela dlouhé. Veškeré odbavení proběhne hladce a bez potíží. V obrovském letadle sedíme až někde v padesáté řadě. Odlétáme a já poněkud unaven už teď nemyslím na nic. Když je čas na jídlo, společnost British Airways nás opět překvapí výtečnou večeří. Ještě víc, než při cestě sem. Nemůžu pochopit, jak nám dokážou po odletu z Mexico City naservírovat naprosto dokonalý růžovoučký pravý biftek. Je tak perfektní, že takový kolikrát nedokážou připravit ani v leckteré kvalitní restauraci. Skvělá večeře! A přišla mi k chuti. A po večeři, opět pro jistotu nadopován několika prášky, spokojeně usínám. Obrovské letadlo zatím pokračuje ve své dlouhé mnohahodinové cestě přes oceán.

<<  Den dvacátý pátý, nutný, 12. března  >>
<<  Dlouhý a nudný návrat domů  >>

Let do Evropy do Londýna mi utekl poměrně rychle. Zřejmě díky tomu, že jsem byl docela unavený a pod vlivem. Tedy pod vlivem léků, které mi na cestu naordinovala Líba. Už není moc o čem psát. Budu proto stručný. V Londýně máme zase dostatek času a já zase koukám na whisky. A protože letíme domů, najdu svou oblíbenou značku a jednu láhev si koupím. Cena je natolik příznivá a nesrovnatelná s cenami něčeho takového u nás, že si koupím whisku rovnou plnoletou. Tedy osmnáctiletou. Ale klidně bych ji hned vyměnil za to, abych byl už doma. Ta cesta domů je hnusná. Vůbec mě nebaví.
Zbývá ještě zhruba dvouhodinový let do Prahy. Během něho se nestane vůbec nic zvláštního. Je to jen další nudná a nutná přeprava z místa na místo, kterou zase zčásti prospím. V Praze se pak rozloučíme se zbytkem našich spolucestujících. Už nás je zase o něco míň, protože Pavla s Blážou letí z Mexika s úplně jinou společností. A nás teď už čeká jen dálnice k domovu. Praha nás ovšem přivítá stejně ošklivým počasím, jako když jsme před necelým měsícem odlétali. I na dálnici je hnusně, jen tehdejší sněžení teď vystřídal liják. Jsme moc rádi, když se bez problémů dostaneme až domů. Konečně doma!

<<  Závěrečné kapitoly  >>
<<  Jak to všechno doma pokračovalo a končilo  >>

Doma jsem nejprve asi dva dny prakticky nevylezl z postele. A pak, pár dní po příletu, jsem kvůli svým předchozím zdravotním problémům zašel na infekční oddělení v nemocnici. Skoro všichni naši spolucestující, i Ivča, mi to doporučovali. Pro jistotu, aby se vyloučila nějaká případná exotická nemoc. Třeba malárie. V nemocnici mi udělali všemožné laboratorní testy. Kromě zvýšené sedimentace a jaterních testů mi ale nic jiného nenašli. Všechny mé problémy, které jsem od Guatemaly se svým zdravím měl, se doma už neobjevily. Žádná zimnice, žádná horečka, nic. Čili nejspíš to byla jen nějaká běžná záležitost, která zafungovala na můj organizmus v daném čase a místě poněkud více negativně. Hlavně mě vyšetření uklidnilo, že malárie to určitě není a nebyla. Taky jsem proti tomu jako antimalarikum bral po cestě Lariam, přestože jeho ochrana před malárií prý stoprocentní není. O Lariamu se tvrdívá, že dává právě játrům docela zabrat. Docela se proto divím, že to lékaři nějak ignorovali, i když jsem jim to, že beru Lariam, nahlásil. Nejméně třikrát mi nařizovali jaterní dietu a posílali mě na stále nové a nové jaterní testy. S postupem času, jak jsem Lariam přestal brát, se to pak srovnalo, podobně jako se usadila zvýšená sedimentace.
Problémy s polykáním, kterých v posledních dnech cesty už znatelně ubylo, mi taky postupně ustaly. A to nedlouho po příletu. Tyhle potíže se mi vlastně srovnaly dost rychle. Na pozájezdové schůzce, kterou naše průvodkyně Ivča zorganizovala asi pět týdnů po našem návratů, jsem už spolykal pivo a zhltal večeři docela normálně. Na svoje "mexické" potíže s polykáním jsem si už ani nevzpomněl. Na schůzce jsme se nesešli úplně všichni. Praha přece jen není pro každého snadno dosažitelná, jako třeba pro nás. I tak bylo setkání docela fajn. Poseděli jsme, popovídali a strávili příjemný večer. I na fotky došlo. Měl jsem od své dcery Moniky kvůli nim zapůjčený notebook a jeho baterii jsem během večera dokonale zdecimoval.
Přesto jsem od návštěvy sopky Pacaya měl pořád jakési škrábaní v krku. To naopak sláblo hodně pomalu. Takové podobné škrábání jsem cítil ještě více než rok poté. A ještě i mnohem a mnohem později jsem měl občas pocit, že se mi to podivné dráždění v krku občas vrací. Možná to úplně nepřestane nikdy. Něco mi asi v krku uvázlo. Možná podobně, jako mi v srdci a duši uvázlo Mexiko, Guatemala, i Mayové. Na tuhle cestu určitě nezapomenu, a kousek toho gringa i Mexičana, na kterého mě pasovali, ve mně už asi zůstane napořád.
A když už jsem se zmínil o vulkánu Pacaya... Na konci května roku 2009, tedy ani ne tři měsíce po našem výstupu na svahy tohoto vulkánu, došlo na Pacayi k erupci a k mimořádnému zvýšení aktivity téhle sopky. K takovému výbuchu a aktivitě, aby Pacaya prachem a kamením zasypala své široké okolí předtím nedošlo rozhodně více než 10 let. Poslední velká erupce vulkánu Pacaya se, pokud vím, odehrála někdy v roce 1998. Nyní padající kamení chrlené tímto vulkánem způsobilo smrt několika lidem a dalším desítkám vážná zranění. Sopečný prach zasypal i 40 kilometrů vzdálené hlavní město Guatemala City, kde musel kvůli tomu být zastaven i provoz na mezinárodním letišti.
obrázek S Grigoškou Dagmarou jsme se doma několikrát potkali, ale jak řádění vulkánu Pacaya přežil sympatický Manolo?
V okolí sopečného kužele byl vyhlášen stav ohrožení, a byla nařízena evakuace mnoha vesnic na úpatí sopky. Několik tisíc lidí muselo opustit své domovy, když lávu, popel i kamení chrlila Pacaya po několik dní. A jako by toho nebylo málo, jen pár dní po této tragédii začala navíc Guatemalu pustošit tropická bouře Agatha. Přinesla prudké přívalové deště, rozsáhlé povodně, nánosy bahna a sesuvy půdy. To značně zkomplikovalo odstraňování následků předcházející erupce sopky Pacaya. A Guatemalcům přibyly desítky obětí na životech a mnoho dalších starostí s likvidací následků teď už dvou živelných katastrof. Nutně jsem si musel vzpomenout na sympatického Manola, kde a jak on asi přežil a přežívá tuhle tragickou dobu. A taky jsem myslel na děti, které nám při výstupu na Pacayu "půjčovaly" hole, zda některá z těchto děcek snad nejsou mezi obětmi řádění vulkánu. Kdo ví. Tohle se asi už nikdy nedozvím. A možná je to tak i lepší.
Fotografie z foťáku do vody a pod vodu nedopadly zrovna nejlépe. Spokojen jsem s nimi rozhodně nebyl. Pod vodou je obecně málo světla a tenhle fotoaparát má problémy se zaostřením a ostrostí většinou i za plného slunce. Nicméně je fakt, že u fotografií pořízených pod vodou nějak ta nedostatečná ostrost až tolik nevadí.
obrázek S fotografiemi z podvodního fotoaparátu Olympus jsem spokojen nebyl
Fotografie pod vodou vypadá celkem dost přirozeně, i když je neostrá. Pravdou však zůstává, že v době kdy jsem tenhle cestopis dokončoval, jsem už podvodní fotoaparát Olympus nepoužíval. Nedlouho po návratu z Mexika jsem zakoupil jiný vodotěsný fotoaparát značky Canon. A musím říct, že podstatně lepší. Fotoaparátům Olympus se velmi pravděpodobně budu ještě dlouho vyhýbat velikánským obloukem.
Veselou knížku "Jak se mají Mayové aneb proč bychom se neděsili" od Zdeňka Šmída, ze které nám průvodkyně Ivča občas něco k našemu pobavení přečetla, Líba nikde nemohla sehnat. Celý náklad téhle knížky byl už dávno rozebrán, nebyla k sehnání ani v internetových obchodech, všude byla označena jako nedostupná. Ale nějakou výhodu to přece jen má. Alespoň se nebudeme zbytečně děsit, a Líbě nebude od smíchu praskat bránice. A jak se Mayové mají, to se tímhle mým povídáním snažím tak trochu napsat i já. I když zdaleka ne tak humorně.
Cestovní kancelář Adventura, jak jsme zjistili pohledem do katalogu na další rok, zařadila honduraský Copán do programu téhle poznávací cesty natrvalo. S Ivčou jsme prověřili dobře proveditelnost tohoto záměru, a tak naši následovníci už nebudou muset dělat neplánovanou odbočku z trasy, aby překrásný a zajímavý mayský Copán viděli. Už ho odteď budou mít v programu rovnou. A ještě mají naši následovníci jednu výhodu. Mexikem projíždějí jen jednou, pomaleji a podrobněji. Potom už se z Guatemaly tou dlouhou cestou zpátky do Mexico City nevracejí, a odlétají z Guatemaly rovnou domů. Stihnou proto během cesty kromě Hondurasu ještě i odbočku do Belize. Jó, to je vývoj...
obrázek Balíčků výborné kávy Azotea bylo málo
Guatemalská káva, kterou jsme si přivezli domů, se nám nějak hodně rychle ztratila. Balíčků jsme přivezli několik, ale i tak to bylo pořád málo. Za pár týdnů bylo všechno pryč. Pravda, většinu jsme rozdali. Především proto jsme ji také kupovali, abychom něco přivezli našim blízkým a kamarádům. Ale to, co jsme ochutnali, bylo nade všechna očekávání. Tahle guatemalská káva byla opravdu skvělá, a pokud vím, tak její kvalitu a zvlášť výbornou a vynikající chuť, přestože dost odlišnou od kávy, která se prodává u nás, si pochvalovali všichni, kdož ji ochutnali. Asi proto se po ní jen zaprášilo. Nakonec nám zbylo jen těch několik zrníček, která si Líba přivezla čerstvě utržená z kávového keříku. Ta ovšem zasazena do hlíny rostla v malém květináči. Rostla málo, rostla hodně pomalu, ale zato rostla dlouho. Ale že by z toho někdy mohla být sklizeň? Těžko. Pokus o domácí kávovou plantáž se asi nevydařil. Rostlinky kávy nám doma spíše živoří.
Mezcal taky dlouho nevydržel. Byl opravdu moc dobrý, ale příliš těkavý. Za několik dní se vypařil a byl pryč. Kdo se u nás nezastavil včas, už neochutnal. Jenom ten pověstný poslední doušek s červem zbýval. A ten zbýval naopak velmi dlouho. Teprve za několik měsíců jsem se odhodlal červa zhltnout. Dostal jsem pak jednou na doušek mezcalu chuť a bez červa už to nešlo. Nikomu pokud vím, to neublížilo. Tak do toho! Jen jsem si vybral chvilku, aby u toho nikdo nebyl, a kdy jsem byl doma sám. Nechtěl jsem riskovat, že by můj náhodný škleb někoho k smrti vyděsil. A tak vlastně nevím, jak moc jsme se u červa zašklebil. U zrcadla jsem nestál. Proti všemu očekávání to se mnou nic neudělalo. Šlo jen o poprvé. Příště už můžu červy z mezcalu polykat, jako by se nechumelilo.
A česnekové kobylky? No, těch bylo jen pár. Líba je postupně všechny schroupala. Občas někomu nabídla, když k nám někdo přišel na návštěvu. Sem tam se našel nějaký odvážlivec, který je ochutnal. Já jsem mezi nimi ale nebyl. Kobylku jsem já prostě nerozkousal ani jednu jedinou.
Teď ještě, když už dopisuju tenhle text, nevím, co udělám se svými malými notýsky. Už z nich je všechno zpracováno a přepsáno, jako pracovní pomůcka jsou nadále zcela k nepotřebě. Ale posloužily mi moc dobře. Jako itinerář cesty, poznámkový blok k fotkám, i jako deníček. Moje poznámky byly velice užitečné a pro následnou tvorbu tohohle cestopisu nezbytné a nepostradatelné. I přesto nejspíš skončí v koši tříděného odpadu na stejné hromadě, kam dávám noviny nebo papírové krabice od piva. Taky je vidět, že s poznámkami psanými cestou je tohle moje psaní mnohem delší a podrobnější, než moje předchozí cestopisné texty psané zpaměti. Jen nevím, jestli to je dobře. Pro mě nejspíš ano.

<<  Co na mne prozradí symbolika mayského kalendáře?  >>

Přívěsek na krk s mayským znamením dne mého narození, který jsem si koupil v Guatemale, mám pořád. Stále ho rád nosím, i když ho občas vystřídám něčím jiným. A budu ho nosit, dokud se mi na něm neroztrhá tkanička. Představuje symbol Caban, yucatánskou mayštinou Kab'an, v jazyce nahuatl No'j. Toho posledního názvu se budu držet, protože ten mám vyrytý na zadní straně tohohle mého přívěsku. Přestože jsem k jakýmkoli astrologickým horoskopům a jiným takovým pseudovědeckým vědám vcelku nepřístupný, u Mayů jsem se trochu zadíval na horoskop a na některé významy dat a symbolů, jaké jim připisuje. Rozhodně z toho pro sebe nevyvozuji pražádné závěry. Bral jsem to, a stále beru, jen tak. Čistě jako zábavu. Pro ty, kteří jsou přístupní věřit starým Mayům a jejich kalendáři, mohou následující řádky znamenat, že se o mně něco dozvědí. Doufám jen, že nic, co by mi mohlo uškodit, a že to nikdo proti mně nebude zneužívat.
Symbol No'j je jeden z dvaceti symbolů pro dny mayského kalendáře. Patří sedmnáctému dni v měsíci posvátného kalendáře tzolkin, a je to den moudrosti a poznání. No'j je posvátné slovo, které znamená Zemi. Mým denním symbolem je tedy Země. Světovou stranou patřící k symbolu No'j je Východ, jeho barvou je červená. Je to znamení učení, s projekcí na moudrost, ušlechtilost, silnou víru a důvěru.
obrázek Z muzea z Mexico City ještě jeden obrázek aztéckého kalendáře, který se mayskému podobá jako vajíčko vejci
Základními charakteristikami člověka zrozeného ve dni No'j by měly být inteligence, moudrost, umění, rozumové schopnosti, logika, racionalita, ale i duchovno, umění, pozitivní myšlení, z čehož by měly dále vyplývat vlastnosti, jako je soběstačnost a samostatnost, nebo i arogance, zvídavost i zvědavost, tvořivost, dále pak individualismus, nebo partnerská nevěra.
Ze třinácti měsíců mayského tzolkinu jsem se narodil v tom dvanáctém. K měsícům Mayové přiřazovali cosi, co my dnes překládáme jak kosmické tóny či vlákna. Mým mayským kosmickým tónem, mým měsíčním znamením, je tón krystalu, k němuž patří vlastnosti jako nadhled, nebo schopnost spolupráce a sklon k sebeobětování. K mayskému měsíci mého data narození je pak přiřazen bůh s pro mě nevyslovitelným jménem Tlahuizcalpantecuhtli. Je to bůh ranní hvězdy, vládnoucí před úsvitem, bůh, který poskytuje energii pro porozumění a vzájemnou komunikaci.
Zvířata, která patří k mému znamení, jak už si jistě pozorný čtenář zapamatoval z předchozího textu, jsou kojot a datel. A tak bych měl mít tak trochu taky vlastnosti těchto dvou zvířat. Jen zrovna moc nevím, jaké vlastnosti to jsou. To, že jsem zaručeně zbabělejší, než kojot, a že do všeho klofu a dělám kravál víc než datel, to vím. Na tom není pro mne nic nového ani překvapivého.
O tom, jaké další symboly a znamení ten můj den ovlivňují, se už víc rozepisovat nebudu, nicméně výsledek mayského rozboru mé osobnosti by měl být asi tento: Měl bych mít dobré znalosti, dobrou paměť i kombinační schopnosti, duševní rychlost a sílu, schopnost přeměnit zkušenosti v moudrost. A taky silné morální vlastnosti, podpořené trpělivostí. To vše by měla poněkud brzdit opatrnost a obezřetnost veškerého mého konání. Každopádně bych měl být také dobrý a spolehlivý rádce či poradce, dokonce i vědec nebo ideolog. Díky smyslu pro hodnoty ať už materiální nebo duševní bych měl být dokonce i dobrý správce různých zdrojů se smyslem pro disciplínu a přesnost. Měl bych být ale také idealista a snílek s vážnými problémy dostat se zpátky do reality. V umění bych tedy měl nacházet svůj způsob komunikace, kde bych měl vyjadřovat myšlenky, pro které mi nestačí běžné výrazové prostředky. Mnohé starosti mají být často nad moje síly, což může mít za následek až tendenci k chronickým chorobám. Měl bych být snadno náchylný k emocím jako jsou smutek nebo strach, které by mne mohly velmi negativně ovlivňovat.
Tak. Teď o mně víte mnohé. Nebo nevíte? Já ponechám předchozí mayskou charakteristiku mé osoby zcela bez komentáře. Ti co mě znají, asi vědí co a jak. Vědí, co je pravda, a taky vědí, co je nesmysl. Ti co mne neznají, mají prostě smůlu. Na druhou stranu si myslím, že každý, kdo se trochu začte do mých webových stránek, se o mně i tak dozví víc než dost. Hlavně se mě probůh nikdo nesnažte přesvědčovat, že to či ono je zaručeně pravda. Mohli byste mi buď způsobit fyzickou újmu, až by se můj frňák samou pýchou někde zarazil o futro. A nebo byste mi naopak mohli takříkajíc šlápnout na kuří oko a způsobit mi vážnou psychickou újmu a těžkou despresi, která by mne mohla zcela vyřadit z provozu. Nezapomeňte, že jsem náchylný ke smutku a strachu. A strach z něčeho takového mám už teď!

<<  Ještě přece jen malý návrat k Mayům  >>

Nakonec, když už teď všichni vědí, co jsem zač, se chci ještě trošičku vrátit k Mayům. Jejich dávnou a tajemnou předpověď o konci světa se mi na cestě za nimi rozluštit nepodařilo. Astronomie a matematika starých Mayů byla obdivuhodná a podivuhodně přesná, a tak nezbývá než doufat, že Mayové ve své předpovědi konce světa nebyli tak docela neomylní. Pokud se mé budoucnosti týče, třeba se za Mayi a jejich předky i potomky ještě někdy podívám. To bych chtěl ovšem vidět zase něco jiného, na co tentokrát nezbyl čas. Jak jsem s naprostou určitostí poznal, je toho v zemi Mayů k vidění ještě mnoho. Nepochybuju o tom, že i jiná místa jsou stejně zajímavými a stejně hodnotnými lokalitami,
obrázek Do nezapomenutelné atmosféry tajuplného Tikalu bych se docela rád ještě někdy vrátil
jako ty, které jsem měl možnost navštívit a poznat na téhle cestě. Ale třeba Tikal, to mohu tvrdit s naprostou jistotou, si klidně můžu znovu zopakovat. Podobně, jako to můžu říct třeba o peruánském Machu Picchu, nebo o kambodžském Angkor Watu. Taková mystická a nádherná místa, a jsou i jiná, mám zapsána v mysli hlubokou a nesmazatelnou rýhou. A pokud se mi mozek časem nesrovná úplně do hladka, zůstanou tam. A až se stane, že mi moje mozková hmota časem přece jen vyměkne, stejná rýha bude ještě v mém srdci. A tam bude tak dlouho, dokud to srdce zvládne do mého života alespoň trochu bušit.
O mnoho možností k pochopení a lepšímu poznání mayského světa jsme přišli díky barbarskému vpádu španělských dobyvatelů, díky conquistě. Španělé na tehdy již ne tolik vyspělé mayské obyvatele dobývaného území, kteří žili již jen ve stínu svých předků, spustili nebývalou genocidu. Připravili je tak o mnohé z jejich duchovních vůdců, rozprášili zbytky jejich duchovních společenství,
obrázek Mnoho památek Mayů bylo zničeno, tahle písmenka zůstala v Copánu
čímž Maye zcela připravili o jejich historickou a společenskou paměť. Mayové přišli o téměř vše ze svých dějin i své literatury. A dá se říct, že o to přišli díky prakticky jedné jediné osobě. Františkánský mnich Diego de Landa spustil totální likvidaci všeho mayského, veškerých mayských kulturních a uměleckých artefaktů, mayských rukopisů, i mnoha dalších historicky velmi cenných sbírek mayské kultury, vědy i historie. Možná, ba téměř jistě, díky tomu, kolik písemných materiálů starého mayského světa bylo nenávratně zničeno, pro nás zůstává mnoho z mayské civilizace dosud nepochopeno, neobjasněno a obestřeno tajemstvím.
A co tedy ještě říci k Mayům a k jejich tajemství vědění? Myslím, že otázek zůstává stále mnoho. A je to tak asi dobře. Jen těžko dnes můžeme srovnávat vědu starých Mayů s tou naší, s vědou prošpikovanou moderními technologiemi. Mohlo by to být naprosto fatální nedorozumnění, kdybychom si mysleli, že Mayové žili na nějaké nižší intelektuální rovině, než naše současná civilizace. Jejich věda byla přece postavena na úplně odlišné bázi, v jiné době a ve zcela jiných kulturně-sociálních souvislostech, kdy nebylo třeba počítačů a kosmických cest k dalšímu rozvoji jejich duchovna a vědění. Mám za to, že bychom museli velmi změnit náš pohled na Maye, shlédnout kamsi dolů z výšin naší pomyslné nadřazenosti, a také bychom museli silně korigovat náš "logický" způsob uvažování, abychom se myšlení starých Mayů dokázali přiblížit, abychom pochopili jejich jedinečný odkaz, abychom dobře porozuměli všem těm úžasným informacím, které oni zanechali svým potomkům. Nepochybuju o tom, že Mayové se o takové "propojení" s budoucími lidskými pokoleními vždycky snažili. A to po celou dobu své existence, kdy pro nás těžko pochopitelným způsobem do své vědy uchopili jejich tehdejší svět i celý vesmír. Dokázali ho přivést a vypočítat k dokonale harmonickému systému, s jehož souzněním byli vyrovnáni a sami v něm žili. Možná že právě ta naše myšlenková vzdálenost nám dosud stále brání odhalit mnohé z jejich tajuplného a překrásného dědictví.
Ale rozvíjením takových úvah bych se už mohl dostat někam, kam mi to nepřísluší. Do otázek z oblasti filozofie či metafyziky souvisejících s energií vědomí putujícího vesmírem a spojujícího světy, galaxie i časové roviny stejně jako věci živé i neživé, a do nějakých následných rozborů s pravděpodobně náboženským podtextem, bych se opravdu už nerad pouštěl. Proto tady, v tomhle bodě, s Mayi, s jejich světem, s jejich životem, s jejich vědou, i s jejich nepochybně významným kulturním odkazem, raději skončím.

<<  Problém s pozdravem nakonec  >>

A skončím už definitivně i celé tohle moje povídání. S touhle kapitolou to už bude totiž opravdu asi všechno, co jsem chtěl napsat, mohl napsat, co jsem si cestou stihl poznamenat či zapamatovat, i co jsem kvůli tomuhle psaní následně zjistil a co jsem se dozvěděl. Všechno to, co mi připadalo zajímavé či důležité, jsem se pokusil napsat. Nakolik zdařile nechť každý posoudí sám. Myslím, že jsem toho napsal víc než dost, a opět mnohem víc, než jsem si původně představoval. Počet písmenek tohohle cestopisu byste určitě počítali hodně dlouho, že?
Sepsání takhle dlouhého textu mi taky trvalo značnou dobu. Celé jsem to dokončil definitivně až po více než dvou letech po návratu. Ale zase jsem byl celou tu dobu v Mexiku a Guatemale, šplhal po pyramidách a coural se mezi mayskými chrámy, přemýšlel o starých Mayích i dalších dávných civilizacích, podivoval se nad jejich úžasnými vědomostmi, pil margaritu nebo mezcal, a šplouchal se na bílé pláži laskavého Karibiku. Samozřejmě jen v duchu, ale zato moc rád. I to mi stálo za tu námahu. Vlastně jsem si při tom psaní tuhle čtyřiadvacetidenní cestu o víc než dva roky prodloužil. A můžu říct, že to pro mě bylo docela prima, a že i to se mi velmi líbilo.
Posíláme pozdrav Mexičanům, Guatemalcům, Mayům, i ostatním: Líba z Becánu, já z Copánu
Je už tedy na čase skončit poděkováním především naší průvodkyni Ivče i jejímu Armandovi za skvělé zážitky, které nám na naší cestě připravili. A taky za všechna překrásná a nezapomenutelná místa, která nám umožnili navštívit. Ale moje poděkování také patří i všem ostatním novým kamarádům, které jsem na téhle cestě poznal. Tak tedy díky vám všem! A na úplném konci zbývá už jen poslední věc: Pozdrav všem Mexičanům, Guatemalcům, a především Mayům a ostatním národům Střední Ameriky, jejichž svět, kulturu a historii jsme se snažili na naší cestě poznávat. A taky všem našim gringům, gringoškám, i Dagmařiným gringošákům:

"Dobré dny, přátelé!"

"Buenos dias, amigos!"

A ještě dodatek. Nekamenujte mě tu vy, kdož jste španělštináři. Já vím, že ve španělsky mluvících zemích se tenhle výraz používá jako pozdrav na ráno nebo během dopoledne. Nicméně já tenhle pozdrav v tomto případě jednoznačně míním, a proto i překládám, doslova. Když jsem ale pátral, jak se něco takového řekne maysky, tu narazila kosa na kámen. Mayských jazyků je celá řada. V každém slovníku jsem našel něco jiného, a nějak mi to nešlo dát dohromady. Gramatika mi navíc připadala neuvěřitelně komplikovaná, a to i pro tak jednoduchou věc, jakou je vytvoření množného čísla. A tak se mi v mayštině nakonec nic moc vypátrat nepodařilo. Můžu tu uvést jen takový čistě můj pokus o nějaký překlad, který bude jistojistě úplně špatně. Tak to prosím tak berte. Pokud bych opravdu měl nastudovat něco víc, potřeboval bych na to určitě několik měsíců, ne-li let, jelikož na lingvistiku opravdu vůbec nemám buňky. V yucatánské mayštině, pokud jsem alespoň trochu správně pochopil význam slov, a pokud jsem zcela vše nezmršil pokusem o množné číslo, by to mohlo vypadat nějak takhle:

"Utz k'iin-t-ik, 'et'ok-et-ik!"

Když jsem hledal v jiné mayštině označované jako mexické, moc mě pobavilo, že bolest ze řekne "yaj". Hezké, ne? Jinak mi to proti té yuacatánské mayštině připadlo, že je to úplně jinačí jazyk. Asi tak jako je jiná čeština a čínština. Pozdrav jsem celý ale v téhle mexické mayštině nebyl schopen dát dohromady. Výraz přítel nebo přátelé jsem kupodivu vůbec nikde nenašel. Nalezl jsem jen "dobré dny", a to by touhle mexickou mayštinou mělo být snad takhle:

"Yutzil kinob!"

Věřte, že mayština mi dala co proto, a už se k ní nikdy vracet nebudu. Nechám to jiným, povolanějším. Já nemusím luštit a číst mayské hieroglyfy ani mayské písmo. A jsem tomu rád, byť taková práce může být zajímavá, dobrodružná a objevná. Svůj popis cesty gringa ze středu Evropy za Mayi proto raději zakončím v aztéckém jazyce nahuatl, kde si jsem správným zápisem téměř jist. Není to mayština, já vím. Ale pozdější Aztékové od Mayů převzali mnohé, tak to snad ode mne nebude nijak velký prohřešek. Tedy nahuatlem:

"Cualli tonaltin, icniuhtin!"

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3