Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Závěrečné kapitoly  >>
<<  Jak to všechno doma pokračovalo a končilo  >>

Doma jsem nejprve asi dva dny prakticky nevylezl z postele. A pak, pár dní po příletu, jsem kvůli svým předchozím zdravotním problémům zašel na infekční oddělení v nemocnici. Skoro všichni naši spolucestující, i Ivča, mi to doporučovali. Pro jistotu, aby se vyloučila nějaká případná exotická nemoc. Třeba malárie. V nemocnici mi udělali všemožné laboratorní testy. Kromě zvýšené sedimentace a jaterních testů mi ale nic jiného nenašli. Všechny mé problémy, které jsem od Guatemaly se svým zdravím měl, se doma už neobjevily. Žádná zimnice, žádná horečka, nic. Čili nejspíš to byla jen nějaká běžná záležitost, která zafungovala na můj organizmus v daném čase a místě poněkud více negativně. Hlavně mě vyšetření uklidnilo, že malárie to určitě není a nebyla. Taky jsem proti tomu jako antimalarikum bral po cestě Lariam, přestože jeho ochrana před malárií prý stoprocentní není. O Lariamu se tvrdívá, že dává právě játrům docela zabrat. Docela se proto divím, že to lékaři nějak ignorovali, i když jsem jim to, že beru Lariam, nahlásil. Nejméně třikrát mi nařizovali jaterní dietu a posílali mě na stále nové a nové jaterní testy. S postupem času, jak jsem Lariam přestal brát, se to pak srovnalo, podobně jako se usadila zvýšená sedimentace.
Problémy s polykáním, kterých v posledních dnech cesty už znatelně ubylo, mi taky postupně ustaly. A to nedlouho po příletu. Tyhle potíže se mi vlastně srovnaly dost rychle. Na pozájezdové schůzce, kterou naše průvodkyně Ivča zorganizovala asi pět týdnů po našem návratů, jsem už spolykal pivo a zhltal večeři docela normálně. Na svoje "mexické" potíže s polykáním jsem si už ani nevzpomněl. Na schůzce jsme se nesešli úplně všichni. Praha přece jen není pro každého snadno dosažitelná, jako třeba pro nás. I tak bylo setkání docela fajn. Poseděli jsme, popovídali a strávili příjemný večer. I na fotky došlo. Měl jsem od své dcery Moniky kvůli nim zapůjčený notebook a jeho baterii jsem během večera dokonale zdecimoval.
Přesto jsem od návštěvy sopky Pacaya měl pořád jakési škrábaní v krku. To naopak sláblo hodně pomalu. Takové podobné škrábání jsem cítil ještě více než rok poté. A ještě i mnohem a mnohem později jsem měl občas pocit, že se mi to podivné dráždění v krku občas vrací. Možná to úplně nepřestane nikdy. Něco mi asi v krku uvázlo. Možná podobně, jako mi v srdci a duši uvázlo Mexiko, Guatemala, i Mayové. Na tuhle cestu určitě nezapomenu, a kousek toho gringa i Mexičana, na kterého mě pasovali, ve mně už asi zůstane napořád.
A když už jsem se zmínil o vulkánu Pacaya... Na konci května roku 2009, tedy ani ne tři měsíce po našem výstupu na svahy tohoto vulkánu, došlo na Pacayi k erupci a k mimořádnému zvýšení aktivity téhle sopky. K takovému výbuchu a aktivitě, aby Pacaya prachem a kamením zasypala své široké okolí předtím nedošlo rozhodně více než 10 let. Poslední velká erupce vulkánu Pacaya se, pokud vím, odehrála někdy v roce 1998. Nyní padající kamení chrlené tímto vulkánem způsobilo smrt několika lidem a dalším desítkám vážná zranění. Sopečný prach zasypal i 40 kilometrů vzdálené hlavní město Guatemala City, kde musel kvůli tomu být zastaven i provoz na mezinárodním letišti.
obrázek S Grigoškou Dagmarou jsme se doma několikrát potkali, ale jak řádění vulkánu Pacaya přežil sympatický Manolo?
V okolí sopečného kužele byl vyhlášen stav ohrožení, a byla nařízena evakuace mnoha vesnic na úpatí sopky. Několik tisíc lidí muselo opustit své domovy, když lávu, popel i kamení chrlila Pacaya po několik dní. A jako by toho nebylo málo, jen pár dní po této tragédii začala navíc Guatemalu pustošit tropická bouře Agatha. Přinesla prudké přívalové deště, rozsáhlé povodně, nánosy bahna a sesuvy půdy. To značně zkomplikovalo odstraňování následků předcházející erupce sopky Pacaya. A Guatemalcům přibyly desítky obětí na životech a mnoho dalších starostí s likvidací následků teď už dvou živelných katastrof. Nutně jsem si musel vzpomenout na sympatického Manola, kde a jak on asi přežil a přežívá tuhle tragickou dobu. A taky jsem myslel na děti, které nám při výstupu na Pacayu "půjčovaly" hole, zda některá z těchto děcek snad nejsou mezi obětmi řádění vulkánu. Kdo ví. Tohle se asi už nikdy nedozvím. A možná je to tak i lepší.
Fotografie z foťáku do vody a pod vodu nedopadly zrovna nejlépe. Spokojen jsem s nimi rozhodně nebyl. Pod vodou je obecně málo světla a tenhle fotoaparát má problémy se zaostřením a ostrostí většinou i za plného slunce. Nicméně je fakt, že u fotografií pořízených pod vodou nějak ta nedostatečná ostrost až tolik nevadí.
obrázek S fotografiemi z podvodního fotoaparátu Olympus jsem spokojen nebyl
Fotografie pod vodou vypadá celkem dost přirozeně, i když je neostrá. Pravdou však zůstává, že v době kdy jsem tenhle cestopis dokončoval, jsem už podvodní fotoaparát Olympus nepoužíval. Nedlouho po návratu z Mexika jsem zakoupil jiný vodotěsný fotoaparát značky Canon. A musím říct, že podstatně lepší. Fotoaparátům Olympus se velmi pravděpodobně budu ještě dlouho vyhýbat velikánským obloukem.
Veselou knížku "Jak se mají Mayové aneb proč bychom se neděsili" od Zdeňka Šmída, ze které nám průvodkyně Ivča občas něco k našemu pobavení přečetla, Líba nikde nemohla sehnat. Celý náklad téhle knížky byl už dávno rozebrán, nebyla k sehnání ani v internetových obchodech, všude byla označena jako nedostupná. Ale nějakou výhodu to přece jen má. Alespoň se nebudeme zbytečně děsit, a Líbě nebude od smíchu praskat bránice. A jak se Mayové mají, to se tímhle mým povídáním snažím tak trochu napsat i já. I když zdaleka ne tak humorně.
Cestovní kancelář Adventura, jak jsme zjistili pohledem do katalogu na další rok, zařadila honduraský Copán do programu téhle poznávací cesty natrvalo. S Ivčou jsme prověřili dobře proveditelnost tohoto záměru, a tak naši následovníci už nebudou muset dělat neplánovanou odbočku z trasy, aby překrásný a zajímavý mayský Copán viděli. Už ho odteď budou mít v programu rovnou. A ještě mají naši následovníci jednu výhodu. Mexikem projíždějí jen jednou, pomaleji a podrobněji. Potom už se z Guatemaly tou dlouhou cestou zpátky do Mexico City nevracejí, a odlétají z Guatemaly rovnou domů. Stihnou proto během cesty kromě Hondurasu ještě i odbočku do Belize. Jó, to je vývoj...
obrázek Balíčků výborné kávy Azotea bylo málo
Guatemalská káva, kterou jsme si přivezli domů, se nám nějak hodně rychle ztratila. Balíčků jsme přivezli několik, ale i tak to bylo pořád málo. Za pár týdnů bylo všechno pryč. Pravda, většinu jsme rozdali. Především proto jsme ji také kupovali, abychom něco přivezli našim blízkým a kamarádům. Ale to, co jsme ochutnali, bylo nade všechna očekávání. Tahle guatemalská káva byla opravdu skvělá, a pokud vím, tak její kvalitu a zvlášť výbornou a vynikající chuť, přestože dost odlišnou od kávy, která se prodává u nás, si pochvalovali všichni, kdož ji ochutnali. Asi proto se po ní jen zaprášilo. Nakonec nám zbylo jen těch několik zrníček, která si Líba přivezla čerstvě utržená z kávového keříku. Ta ovšem zasazena do hlíny rostla v malém květináči. Rostla málo, rostla hodně pomalu, ale zato rostla dlouho. Ale že by z toho někdy mohla být sklizeň? Těžko. Pokus o domácí kávovou plantáž se asi nevydařil. Rostlinky kávy nám doma spíše živoří.
Mezcal taky dlouho nevydržel. Byl opravdu moc dobrý, ale příliš těkavý. Za několik dní se vypařil a byl pryč. Kdo se u nás nezastavil včas, už neochutnal. Jenom ten pověstný poslední doušek s červem zbýval. A ten zbýval naopak velmi dlouho. Teprve za několik měsíců jsem se odhodlal červa zhltnout. Dostal jsem pak jednou na doušek mezcalu chuť a bez červa už to nešlo. Nikomu pokud vím, to neublížilo. Tak do toho! Jen jsem si vybral chvilku, aby u toho nikdo nebyl, a kdy jsem byl doma sám. Nechtěl jsem riskovat, že by můj náhodný škleb někoho k smrti vyděsil. A tak vlastně nevím, jak moc jsme se u červa zašklebil. U zrcadla jsem nestál. Proti všemu očekávání to se mnou nic neudělalo. Šlo jen o poprvé. Příště už můžu červy z mezcalu polykat, jako by se nechumelilo.
A česnekové kobylky? No, těch bylo jen pár. Líba je postupně všechny schroupala. Občas někomu nabídla, když k nám někdo přišel na návštěvu. Sem tam se našel nějaký odvážlivec, který je ochutnal. Já jsem mezi nimi ale nebyl. Kobylku jsem já prostě nerozkousal ani jednu jedinou.
Teď ještě, když už dopisuju tenhle text, nevím, co udělám se svými malými notýsky. Už z nich je všechno zpracováno a přepsáno, jako pracovní pomůcka jsou nadále zcela k nepotřebě. Ale posloužily mi moc dobře. Jako itinerář cesty, poznámkový blok k fotkám, i jako deníček. Moje poznámky byly velice užitečné a pro následnou tvorbu tohohle cestopisu nezbytné a nepostradatelné. I přesto nejspíš skončí v koši tříděného odpadu na stejné hromadě, kam dávám noviny nebo papírové krabice od piva. Taky je vidět, že s poznámkami psanými cestou je tohle moje psaní mnohem delší a podrobnější, než moje předchozí cestopisné texty psané zpaměti. Jen nevím, jestli to je dobře. Pro mě nejspíš ano.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3