Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Do třetice fiesta, tentokrát ve Valladolidu  >>

Od cenoty X'Keken jsme ve Valladolidu, menším asi padesátitisícovém městě, za pár minut. Je to nedaleko. Ubytováváme se v příjemném hotelu San Clemente v samém v rohu náměstí. Líba vyhlašuje akci "velké prádlo" a se slovy "Už nemáme co na sebe, přece tu nebudeme chodit jako čuníci!" se s vehemencí jí vlastní pouští do praní. První přichází na řadu batoh, který Líbu pravděpodobně k celé téhle prací smršti vyprovokoval. To když si ráno v autobuse dovolil nasáknout jejím vytékajícím opalovacím olejem. Ten samozřejmě z batohu pouští docela blbě, a jak tu tak Líba nad tím dokolečka lamentuje, já raději vyklízím pozice a vyrážím ven na obchůzku a obhlídku valladolidského Zócala.
obrázek Vstupní portál katedrály ve Valladolidu
Tohle náměstí se podobná jiným mexickým náměstím jako levá ruka pravé. I tohle náměstí je čtvercové, u ono má uprostřed park, i tady je na náměstí katedrála a radnice. Katedrála vypínající své věže vzhůru naproti hotelu vypadá impozantně, leč zevnitř působí velice stroze. Její téměř neexistující výzdoba vůbec nekoresponduje s její velikostí. Přecházím k radnici. Procházím chodbou s podezřele revolučně příšernými obrázky, které se zřejmě váží k mayské rebelii proti španělskému útisku, což začalo zhruba v polovině 19. století. Jak jinak, pro Maye tahle revoluce skončila tragickým vyhlazením téměř poloviny jejich yucatánské populace. Nutno však dodat, že stále pokračujícího vítězného tažení prý Mayové zanechali až na znamení boha Chaca v podobě hejna kobylek, kdy odešli domů věnovat se svým políčkům a úrodě, aby si svého Chaca nerozzlobili a on se jim neodměnil ničivým suchem a neúrodou.
Jinak Valladolid je známý mimo jiné i tím, že tu zemřel objevitel amerického kontinentu Kryštof Kolumbus. Byl zde i krátce pohřbený, než Španělé rozhodli, že odtud jeho ostatky odvezou. Ale protože to možná někdo popletl, možná to někdo chtěl poplést, tak se dnes neví, kam a kdy a čí ostatky byly vlastně převezeny.
obrázek Před radnicí se chystá fiesta
Proto je dnes hrobů Kryštofa Kolumba na světě povícero. Přitom nikdo neví, kde přesně chudák Kolumbus leží a kde spočinuly jeho kosti.
Z prvního patra valladolidské radnice mám jakýs takýs rozhled na náměstí. Na jednom konci je tribuna, kde právě sundávají karnevalovou výzdobu. Polovina provázků opentlených barevnými praporky se už válí na zemi. Ne, počkat! Oni to nebourají. Naopak, oni to chystají! Oni ty barevné provázky teprve natahují nahoru. Asi tu bude zase nějaký karneval, nějaká fiesta, či co. No, to jsem zvědav, jak se nám přitom bude spát, když máme hotel rovnou na náměstí. Myslím však spíše na ostatní, mně to nejspíš bude docela fuk. Já, jak je o mně všeobecně známo, usnu vždycky všude.
obrázek U zdi valladolidské katedrály
Teď procházím parkem přes náměstí. Prohlédnu si tu několik stánků, kde mají spoustu všelijakých suvenýrů. A taky si se zájmem prohlížím všechna mayská děvčata i mayské stařenky poskakující u zdi katedrály. Všechny jsou ustrojené do slavnostních bílých barevně vyšívaných šatů, a postávají, pobíhají, nebo odpočívají ve stínu vysokých věží. Možná už přišly na karneval a čekají, než se na náměstí začne něco dít. Ale teď, o půl šesté, je tu ještě posvátný klid. Vracím se za Líbou do hotelu.
Velké prádlo už visí na šňůře, a tak se můžeme s Líbou znovu projít kolem náměstí. Já už vím, co tu je zajímavého a co jí mám ukázat. Projdeme také okolní uličky, kde v malých krámcích kupujeme několik suvenýrů. Když už se na Valladolid snese tma, vracíme se zpátky na hotel. Do domluvené společné večeře nám už moc času nezbývá. Přemisťujeme se tedy do restaurace, která se nachází hned naproti hotelu.
obrázek Arrachera, která ve mně probouzí posvátnou bázeň
Líba nevydrží chuť na sladké, a dává si k večeři banán s ovocem a hrozitánskou kupou šlehačky. Já řeším svůj hlad osvědčeným hovězím. Nad tou obrovskou flákotou zvanou arrachera sprásknu ruce. To je porce snad pro zvíře! Přinesli mi to na podlouhlém talíři. No jasně! Na normální, kulatý talíř, by se tohle ani nevešlo. Arrachera je však výborná, uvnitř pro mě tak akorát, krásně růžovoučká, a stejně jako už jinde, je i tahle krájená po vláknech.
obrázek Ivča si objednala slanou margaritu
K tomu dostanu trošku avokádové kaše, hrstičku syrové zeleniny, kopeček rýže a nějakou ochucenou bramboru v alobalu. Po večeři si objednáváme drink. My s Líbou protentokrát volíme kubánské mojito, zatímco Ivča si objednává oblíbenou mexickou margaritu. Než nám drink přinesou, začne se nám mezitím dveřmi z náměstí vnucovat ryčná hudba. Začíná valladolidská fiesta. Je to už třetí den po sobě, co vidíme nějaký karneval, oslavu, fiestu. Mexičané a potažmo Mayové, asi mají co oslavovat každý den. Nějaký důvod se zřejmě vždycky najde. Však my taky nikdy nehledáme dlouho důvod k napití. Určitě je to ale takhle lepší, než nudné a vylidněné náměstí, po kterém bychom se jen krátce prošli a čekala by nás brzy postel. I když odpočinek taky mít musíme a jeho potřebu nemůžeme podceňovat.
obrázek Valladolidské tanečnice po produkci
Vycházíme z hospody ven. Po náměstí už kolotají davy lidí, mnoho z nich v krásně a bohatě vyšívaných krojích. To tedy především ženy, abych byl přesný. Muži mají naopak většinou jen čistě bílé oblečení se stejně zářivě bílými klobouky. Přesně tak jsme to viděli u mayské dvojice, která nám v Chichén Itzá tančila u oběda. Ženy pak jsou načesané, namalované, vlasy jim zdobí velké spony nebo svazky květin, a jsou ověšeny spoustou korálků a jiných šperků. Před radnicí, pod těmi teď už pěkně zavěšenými ozdobami, se zpívá a tančí ostošest. Skupinky menších i větších dětí, krásně nastrojených a načesaných, se střídají s dospělými tanečníky. Někomu to jde líp, někomu hůř, jak už to tak bývá, ale nejroztomilejší pohled je na ta nejmenší děcka, pro která je tanec jen zatím takovým nepříliš koordinovaným cupitáním. I tady se kupodivu tancuje s nějakými štamprlaty na hlavě, podobně jako jsme viděli v poledne. Někteří pánové mají na hlavě i pivo. Ale přece jen při porovnání s polední šou mezi stoly je tady vidět, že tihle Mayové tu nekřepčí kvůli penězům turistů. Tihle tančí sami sobě pro radost, aby se setkali s přáteli, aby se mohli před nimi ukázat, aby se mohli pochlubit svými dětmi a jejich karnevalovými oblečky zajíčka nebo medvídka, aby se zkrátka společně radovali, protože je fiesta. Jejich fiesta. A proč je fiesta? To je přece jedno. Tančeme a radujme se ze života, a třeba i proto, že zítra se můžeme veselit zase.
obrázek Tahle mayská dívka ještě prý není na fiestu zcela připravená
A já musím dodat, že valladolidští se rádi předvedou i nám turistům. Strčí nám své děcko přímo před objektiv našich fotoaparátů, a ochotně a s úsměvem nám zapózují. Stejné to bylo před chvílí i v malém krámku, kde jsme se s Líbou zastavili. Před zrcadlem si tu mayská dívka teprve dokončovala svou fiestovou image, aby byla zcela perfektní a dokonalá. A neváhala, když jsem ukázal na svůj fotoaparát, hbitě přiskočit před objektiv a ukázat mi svůj krásný široký a kulatý mayský úsměv. A neopomněla zdůraznit, že ještě se sebou není zcela hotová. Přesto byla dokonalá.
Uprostřed náměstí v parku se soustřeďuje především mládež, která se tu baví, veselí se a dělá různé skopičiny. Asi tak jako mládež všude jinde na světě. Včera v Méridě jsem se ještě trochu bál pustit se doprostřed karnevalu. Dobře si ještě pamatuju, jak se mi pokoušel zbožný indiánský poutník v Mexico City vytáhnout z kapsy peněženku přímo před panenkou Marií Guadalupskou. Ale dnes už se, možná proto, že jsem posilněn mojitem, nějak nebojím. Pouštíme se s Líbou klidně mezi mládež doprostřed parku. Je tu opravdu rušno a veselo. Bílé barvy krojovaných oděvů sice převládají, ale barvami to tu přesto jen hýří.
obrázek Taková hezká holka, někdo mě s ní vyfoťte!
Ze všech pestrobarevných krojů, balónků, praporků, fanglí, i pruhovaných stánků s občerstvením přechází zrak. Zdejší mládež ale, jak se zdá, pojala tuhle fiestu tak trochu jinak. Nejméně polovina těch mladých veselících se lidí je oblečena do něčeho jiného, než co by jim normálně podle pohlaví přináleželo. Vypadá to, jako bychom se ocitli na nějaké travesti-show. Někteří kluci jsou tak dokonalí se svými krojovanými a vyšívanými dívčími šaty, že jsou opravdu jen těžko k rozeznání, co jsou zač. Vypadají se svými parukami jako opravdové mayské slečinky. A baví je to.
obrázek Mezi mayskou mládeží je opravdu veselo
Když se my turisté na ně s úžasem díváme, ochotně se s námi dají do řeči, aby se předvedli a hlavně aby sebe i nás pobavili. Dají nám napít vína, nebo se s námi fotí. Krouží za všeobecného křiku a jásotu po celém náměstí. Těch falešných mayských slečinek a dívek je tu snad víc, než těch opravdových. Zábava je v plném proudu. Zatím to vůbec nevypadá, že se by tu cokoli mělo v brzké době chýlit ke konci. Naopak. Spíš se to stále ještě rozjíždí.
I my už jsme si užili trochu té slávy a legrace. Musí nám to ale stačit, abychom zítra neprospali celý den. A tak, když jsme takhle poznali mexickou fiestu trochu víc zblízka, se přesouváme do protějšího rohu náměstí. Tam v našich hotelových postelích, už hodně po jedenácté, usínáme za zvuků halasné mexické dechovky střižené částečně mayským rapem. A samozřejmě také za řevu a vřískotu početné bavící se mládeže. Z blízkého náměstí je to moc dobře slyšet. Usínání za ryku valladolidské fiesty někde za okny hotelového pokoje mi však vůbec nevadí. Když chci spát, tak spím. Leckdy dokonce spím, i když nechci. A když už jednou spím, jen tak něco mě nerozhází! Dobrou noc!

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3