Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Zase karneval, tentokrát v Méridě  >>

Necelé následující dvě hodiny, po které trvala jízda Armandovým autobusem do Méridy, zcela slabošsky opět prospím. Příjezd do města a zvlášť do našeho hotelu je komplikovaný. V Méridě se totiž zrovna dneska koná karneval. Průvod jako z udělání prochází právě hlavní ulicí, na které se nachází i náš hotel. Všude jsou tu uzávěry, zábrany, mobilní ploty a zátarasy, všude houkají a blikají policejní auta, skoro jako někde na diskotéce. A nebo na karnevalu? Armandovi s průjezdem Méridou pomohou i samotní policisté, když mu ukáží a vysvětlí, kudy to bude nejlépe průjezdné.
obrázek 60. ulice v Méridě po karnevalovém průvodu, fotografovaná už uklizená na druhý den ráno
Přes všechno to složité kličkování jednosměrkami a policejními uzávěrami se nakonec k hotelu úspěšně dostáváme. Stojí na 60. ulici na rohu něco přes kilometr od hlavního náměstí.
Večer, už za tmy, vyrážíme do města na procházku. K náměstí to sice není pár kroků, ale rozhodně zase ne nijak daleko. Musíme jít přímo po hlavní 60. ulici, která náměstím prochází a je to přes několik bloků.
obrázek Vstupní portál paláce rodiny Montejů na meridském Zócalu
obrázek Budova Yucatánské univerzity příštího dne za svítání
Procházíme tak kolem některých velkých moderních hotelů, kolem několika parků, kolem meridského divadla, i kolem Yuacatánské univerzity. Na náměstí se pak samozřejmě nachází nepostradatelná katedrála. Je docela stará, pochází až z 16. století. Na další straně náměstí vyniká růžovooranžová budova radnice s věží a hodinami, a vedle katedrály stojí historický palác rodiny Montejů s bohatou starodávnou výzdobou plastik a reliéfů. Na vstupním portálem tohoto paláce můžeme vidět sochy jednoho z Montejů, zakladatele Méridy, jak stojí na hlavách poražených Mayů. Krásné a velké budovy v Méridě svědčí o tom, že město, v němž se nacházíme, není zrovna nějaké malé městečko. Žije tu kolem tři čtvrtě miliónu obyvatel, což vzhledem k velikostem našich měst je rozhodně dost. Karnevalový průvod už v Méridě zřejmě skončil a po ulicích po něm zůstal vcelku slušný nepořádek. Všude se válejí nejen zbytky karnevalových masek, barevných konfet nebo mávátek, ale taky pet lahve, papíry, a vůbec odpadky všeho druhu. A taky jsou po celé 60. ulici kolem chodníků nataženy železné ploty, které zřejmě oddělovaly diváky od procházejícího průvodu.
Všude, především na náměstí, je ale pořád ještě spousta lidí. Davy oslavujících Mayů proudí ulicemi a křižují náměstí sem a tam. Někde jen tak posedávají, diskutují, jinde popíjejí, zpívají a veselí se. Děti křičí jako o život. Jsou tu i ty úplně nejmenší, i jen několik týdnů stará mimina. Ta jsou samozřejmě potichu, nebo nejvýše mlaskají sajíc právě z ňadra své matky mateřské mléko. Na lavičce v parku na náměstí si jeden milenecký pár vysává hlavy, druhý prochází kolem zavěšený do sebe tak pevně, že vůbec není schopen vnímat ruch pokračujícího karnevalového veselí. Naproti stařeček sedící na tribuně tiše pozoruje dovádějící mládež, jak si svůj karneval opravdu užívá, a možná jim tak trochu závidí jejich veselí a jejich mládí. Vedle něho mayská stařenka, která k němu asi nepatří, znuděně kouše do nějaké mexické laskominky, kterou si zakoupila u jednoho z nesčetných stánků lemujících 60. ulici i park na náměstí. Náměstí tu pochopitelně říkají Zócalo, stejně jako, jak už víme, mnoha jiným náměstím po celém Mexiku.
Při večeři v baru a restauraci La Parranda na 60. ulici nás obsluhují typičtí kulatí mayští Indiáni. Jméno hospody, které znamená kapela, tlupa, nebo hromada, vystihuje tuhle restauraci ve všech třech významech naprosto dokonale. Je tu hromada lidí, přeplněno, těžko sháníme místo. Nakonec se uchytíme v horním patře. Je tu několik menších i větších tlup turistů, z různých koutů světa, a hučí to tady jako v úle. Do toho hraje živá hudba, kterou se neúspěšně snaží přeřvat televize,
obrázek Líba pod plastickými obrazy hospody La Parranda v Méridě
v níž zrovna vysílají naprosto příšerný program. Připadá mi jako Genzer a Suchánek v kostýmech Nšoči a Rybanny. Jsme ale mezi Indiány, tak se asi není čemu divit. A to jsem ještě docela imunní k úděsným barevným plastickým obrazům vystupujících ze zdí okolo nás, ze kterých by citlivější člověk mohl dostat za chvíli psotník. Natolik jsem rozhozem tím karnevalovým ruchem i řevem barev i hluku v téhle hospodě, že ani pořádně nevnímám, co si objednávám, a co jím. Na závěr před placením si dám ještě jahodové daiquiri. Vlastně dvě. Nějak to přesně nevyšlo s počtem a s objednávkou, a tak na mě zbylo jedno navíc. A já takovouhle tečku klidně dvakrát můžu. Barevně tenhle nápoj k hospodě La Parranda ladí dokonale. Mayové si prostě na pestré barvy potrpí.
A pak už se mi chce spát. Vracíme se tedy do našeho hotelu. Jmenuje se Trinidad Galería a svým interiérem opravdu připomíná nějakou galerii. Šmrcnutou ovšem lehce muzeem a silně starožitnictvím, které si v některých případech možná nezadá s vetešnictvím. Ve svých zákoutích všelijakých chodbiček a průchodů ale hotel skrývá i spoustu živé zeleně. Zrovna přede dveřmi našeho přízemního pokoje je nevelké prostranství s jedním vzrostlým stromem dosahujícím svou korunou kamsi nad střechy. Jsou tu ale i další zelené rostliny, keře, nebo stromky v květináčích. Společně s bílými sloupy jako odněkud z antiky vidíme kromě zeleně také množství všelikých váz, amfor, váziček, dóz, soch i sošek a dalších rádoby starožitných kousků,
obrázek Jedno ze zákoutí uvnitř méridského hotelu Trinidad Galería
jako je kupříkladu úplně rezavý mlýnek na bůhvíco, oprýskaný dřevěný kůň, busta jakéhosi revolucionáře, těžký litinový stolek, jiné a různorodé starožitné kousky nábytku, a kdovíco ještě. Pokud ovšem pohlédnete nahoru do zavřeného a černou železnou mříži zcela obehnaného prvního patra, připadáte si tu jako někde v americkém vězení. Jako byste se rázem ocitli někde v Sing Singu. Pokud podivnými zákoutími hotelu Trinidad Galería bloudíte dostatečně dlouho, narazíte i na bazén. V tomhle starém domě působí překvapivě a docela příjemně. Je celkem čistý, nasvícený, a teď večer tu není ani noha. Uvažuju, že bych se před spaním zlehka namočil, nakonec se ale do bazénu nesmočí ani moje noha. Samotnému se mi tu být nechce a Líbu do bazénu lákám sice dost dlouho, leč marně. Ostatní už nejspíš dávno spí. Půjdu tedy do postele taky. Bez bazénu.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3