Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Den čtvrtý, zaprášený, 19. února  >>
<<  Kodrcání a funění kolem Orizaby  >>

Ráno po probuzení mě pěkně bolí nohy. A Líba si na ně trochu stěžuje taky. Asi to bude únava z těch včerejších schodů, jak jsme běhali po Cestě mrtvých nahoru a dolů a lezli na všechny chrámy a pyramidy Teotihuacánu, kam se jen dalo. Máme proto z dnešního programu tak trochu strach. Dneska nemá být zrovna nějaká procházka růžovou zahradou, ani žádný dlouhý přejezd, kde bychom jen dřepěli v autobuse. Spíš naopak. Ale začněme pěkně popořádku.
Snídani si odbudeme v hotelu černou kávou, tedy spíše tou typickou zdejší bryndou, co jí říkají americana. Ráno je ale každopádně něco teplého do žaludku třeba. A tak když je nouze... Hned po ranní kávě si už připravujeme oblečení do prachu i chladu.
obrázek Luxusní džípy se připravují k odjezdu
Čeká nás dnes totiž výlet pod nejvyšší mexickou horu Orizabu, celým místním jménem Pico de Orizaba. Budeme v dost velké nadmořské výšce, pojedeme po prašných cestách a možná i necestách, a nejspíš si tam uděláme i menší pěší výšlap. A tak si sahám na nohy a zkoumám, jestli by nepotřebovaly nějakou masáž. Možná že ano, ale mexickou masáž neznám, Thajsko je odtud daleko, a tak se budu muset obejít bez masírování.
Venku na nás už čekají džípy. Jeden větší, druhý menší. Teda džípy bych asi říkat neměl, abych náhodou neurazil někoho, kdo opravdového džípa vlastní. Tohle jsou dva takové typické staré americké krámy bůhvíjaké značky. Průvodkyně Ivča si to však pochvaluje, jaké že jsou bezva. Ouha, ouha! Pohled na ně tomu moc nenasvědčuje. Zejména když se řidič toho menšího právě snaží otevřít zadní dveře. Už se snaží dlouho, leč zatím stále marně. Ale Ivča se nedá. Prý to mohlo být daleko horší, už to tu zažila. Často prý přijedou s mnohem horšími krámy. No nevím. Ten náš vehikl vypadá, že už toho má za sebou opravdu hodně. Když otevírám dveře, mimoděk je začínám chytat, aby neupadly. Jen co se usadím vedle řidiče, užasnu, když místo již dávno nefungujících budíků visí na pár drátech namontovaný nějaký jiný kdovíčehoměr. Pod rozpadající se palubní deskou se jen tak na těch drátech pohupuje, až se začínám obávat, že při jízdě terénem i tenhle přidaný a poslední fungující budík při nejbližší příležitosti odpadne. Ivča nás do aut roztřídila. Zřejmě proto, abychom byli správně vyvážení a rozložení, a některý z obou džípů se pod námi nerozlomil či nerozpadl. Nám s Líbou určila větší džíp, nejspíš kvůli mé hmotnosti. Sedět pak máme vepředu vedle řidiče. Zřejmě jsme pokládáni za úctyhodné stařešiny, a nebo možná jen vypadáme zdrchaně a nemohoucně. Za námi na korbě pojedou tři dámy, Dáša a Bláža s Pavlou. Ty musejí cestovat na nějakých dekách v polosedě, čí spíše v pololeže. Jaký tam přitom mají luxus! Ta korba našeho auta má plachtu a ta plachta dokonce jakási okýnka! "Tyhle džípy jsou opravdu o moc lepší, než jindy", opakuje Ivča, která má se zdejšími výlety k Orizabě asi daleko horší zkušenosti.
obrázek Cestou na Orizabu zastavujeme u nějakého suchého akvaduktu
Už cesta ven z města naznačuje, že dnešní jízda bude opravdu síla! Po městě i po několika následujících vesnicích, a někde dokonce i mezi nimi, je "ležící policajt" snad každých sto metrů. Možná častěji. Jedeme tedy většinou hodně pomaličku, není skoro kde se trochu rychleji rozjet. Zdá se, že budeme vyhrkaní ještě dřív, než vůbec sjedeme z asfaltových silnic. Párkrát někde zastavujeme na focení. Jednou dokonce u nějakého zajímavého historického akvaduktu, i když dnes už nefunkčního a suchého. Orizabu můžeme vidět hned za městem, městečko Serdán leží totiž nedaleko Orizaby. Stále se můžeme dívat, jak se kužel téhle hory vypíná před námi, a jak se k hoře pomalu přibližujeme. Ale jak Orizaba, tak vedlejší hora Sierra Negra, tedy Černá hora, jsou pořád proti slunci. To je na focení nedobré, ne-li přímo špatné, máte-li sluníčko nevysoko nad horou, kterou byste si rádi zvěčnili.
Projíždíme několika malými vesničkami, vesměs docela obyčejnými a chudými. Potkáváme několik domorodců jedoucích na oslím hřbetě. Je mi přitom trochu divné, že několik jich táhne pár opravdových velkých koní za sebou na provaze. Taky si všímám, že jsem si v Tule zakoupil ten správný mexický klobouk. Podobný tu nosí na hlavě skoro každý. Jen málokteří, zřejmě ti majetnější, nebo ti s modernějšími názory, mají na hlavě nějakou bejsbolku nebo tak něco. Ani já ale dnes nemám svůj klobouk na hlavě. Jako protiprašnou pokrývku hlavy jsem dnes zvolil šátek. V jedné z vesniček, kde se už i asfaltová silnice podobá spíše říčnímu korytu, náhle zabočujeme někam mezi malé domky a ocitáme se definitivně na prašné cestě. Ta jediná teď povede dál směrem k našemu cíli.
obrázek Prašná cesta opravdu práší, i když nepotkáte zrovna auto
A když říkám prašná, tak je ta cesta opravdu prašná. Vede mezi poli, rovně do dálky, a je pokryta jemným prachem do takové vrstvy, že byste se tu do ní propadli po kotníky. Naše džípy se tady poněkud rozdělují. Ten druhý zůstává o hodně vzadu. To proto, abychom zbytečně nepolykali prach rozvířený druhým vozidlem. Vířící oblak nad zemí v dálce před námi nás informuje o tom, že za chvíli něco potkáme. To něco je domorodec na oslu a i tenhle za sebou táhne dva koně. Doprovází je ještě jakési psisko a celá skupinka, přestože se pohybuje dost pomalu, za sebou zanechává mohutný oblak zvednutého prachu. Fuj! Honem zavřít okýnka! Ale moc to nepomáhá, ten prach je tak jemňoučký, že se dostane úplně všude.
Posléze se cesta začíná zvedat do kopců. Džíp poskakuje a drkotá cestou necestou stále výš. Nerovná, kamenitá a místy hodně vymletá cesta s námi zachází opravdu příšerně. A to musím říct, že náš řidič se velmi snaží o co nejohleduplnější jízdu. Je to drobnější chlapík, vcelku usměvavý, ale dost nemluvný. Anglicky mi asi nic nerozumí, i když pár slov taky řekne. Že prý dnes máme štěstí na počasí, a včera že nebylo vidět nikam, byla mlha. No, má pravdu. Dnes je opravdu krásně a slunečno. Můžeme proto na několika místech zastavit, abychom se rozhlédli. Zčásti i proto, že druhý džíp za námi stále nějak zaostává. V jednom místě, na svahu mezi poli, se konečně zase sjedeme dohromady. Ivča nám tady ukazuje, že tamtím směrem, kdyby nebyl opar, bychom mohli vidět vrcholky druhé i třetí nejvyšší hory Mexika. Což jsou Popocatépetl a Iztaccíhuatl. Možná, že nepatrně znatelná silueta, či obrys, se dá na okamžik zahlédnout i dnes, ale tyhle kopce při pohledu do dálky si spíše představujeme, než že bychom tam v dálce něco viděli.
obrázek Jsme už vysoko, trávy tu žloutnou, ale čistý vzduch umožňuje vidět Orizabu v celé její kráse
Další cesta už vede mnoha ostrými zatáčkami stále nahoru. Stoupáme a poskakujeme pořád výš a výš, až do sedla mezi Orizabou a Černou horou. Tady už nejsou žádná obdělávaná pole. Rostou tu jen zažloutlé traviny, nízké keře a pár borovic. A i ty rostou na prudkých kamenitých svazích stále řidčeji. Teprve až v tomhle sedle, na jedné z posledních zastávek při cestě nahoru, se před námi ukáže Orizaba a její bílý kuželovitý vrchol v celé své kráse. Tady nahoře už má fotografování smysl. Jednak je tu znatelně čistší vzduch, a hlavně Orizaba už není proti slunci. Odtud je opravdu krásná a majestátní. Je zahalena do ladného bílého ledového hávu, který zkrášluje její vrchol po celý rok. Případný výstup až úplně nahoru do nadmořské výšky 5747 metrů je tedy jen pro zdatné horolezce s příslušným kvalitním vybavením a zázemím.
obrázek Na Černé hoře je vidět satelit astronomické observatoře
Jasný blankyt dokonale bezmračné oblohy nad Orizabou teď zabarvuje vznikající fotografie až téměř do kýčovitosti. Orizaba je svým původem sopka, o čemž jasně svědčí její špičatý vrchol. Je ale nečinná, a to už nějakých 150 let, ba možná ještě mnohem víc. Pokládá se za spící vulkán. Tak doufejme, že se zrovna dnes neprobudí. V aztéckém jazyce nahuatl má Orizaba jméno Citlaltépetl, což znamená něco jako "Hvězdná hora". Napravo nad námi, na Černé hoře, která se svou výškou okolo 4650 metrů nad mořem tvoří druhotný vulkán vyšší Orizabě, je vidět obrovský satelit. Patří k velké astronomické observatoři dokončené před několika málo lety. Satelitní anténa má prý průměr přes padesát metrů a přes své obrovské rozměry je pohyblivá. Tenhle kolosální radioteleskop byl na Černé hoře vybudován, aby se podílel na výzkumu jader galaxií, evoluce hvězd a podobně. Dokáže se ale zaměřit i na podstatně bližší tělesa v naší sluneční soustavě.
Na cestě vedoucí nahoru k Orazibě stojíme teď dlouho. Čekáme na druhý džíp, který už zase bůhvíproč zůstal někde vzadu. Ale ten pořád nejede. Že by měli nějaké potíže? Kousek popojíždíme, zase čekáme, a znovu popojedeme o kousek dál.
obrázek Stále jsme Orizabě blíž a blíž
Jsme stále výš. Tady už nejsou ani stromy, jen nízká kleč a pár trsů trávy mezi kameny. Vypadá to, že jsme už na svahu samotné Orizaby. Jedeme teď přímo proti ní. Znovu zastavujeme. Hluboko dole pod námi konečně vidíme druhý džíp, jak se pomalu dere za námi do stráně. Čekáme na ně. Oni opravdu mají trochu problémy. Celou cestu jim smrdí pod nos kdovíodkud vytékající benzín. Džíp tak kolem sebe šíří hořlavou vůni a vyvolává dojem stěhování čerpací stanice. A ne dosti na tom. Pokud by si někdo myslel, že oni v uzavřeném autě v tom prachu jsou na tom líp, než dámy u nás pod plachtou, je na omylu. Druhému džípu nejde zavřít okno. Zřejmě od okamžiku, kdy se jim konečně podařilo otevřít dveře. Proto si prachu z cest pod Orizabou užívají víc než dostatečně. Uděláme si na svahu ještě foto s Orizabou v pozadí a zase jedeme ještě dál a výš. Ale už ne dlouho. Najednou jsme na konci cesty. Džípy už dál nepojedou. Nahoru teď už vede nesjízdná ušlapaná cestička pro pěší. A navíc - džípy už stejně asi nemůžou. Ale my ano! My můžeme!
Na zemi už takhle vysoko na svahu Orizaby neroste vůbec nic. Alespoň ne tady. Pod nohama máme jen lávové kamení a škvárovou suť. Jsme zhruba 4400 metrů nad mořem. Teď nastává okamžik pro fyzicky zdatné jedince. Bude následovat výstup asi 300 výškových metrů k horolezecké chatě. Ti méně zdatní účastnící výpravy mohou zůstat tady dole u aut. Ukazuje se však, že méně zdatný jedinec z nás nechce být vůbec nikdo. Musíme se ale před výstupem nahoru pořádně obléci. Teplo rozhodně není, i když pořád krásně svítí sluníčko. Nad vrcholkem Orizaby kdesi vysoko nad nad námi se už ale objevují první bílé obláčky. Jako by si sopečný kužel začal náhle pokuřovat. Já sice taky nechci být jediný méně zdatný turista, ale mám z výstupu nahoru trochu obavy. Moc dobře si pamatuju svůj hrůzný zážitek s nedostatkem kyslíku z peruánského kaňonu Colca. A to nebylo zdaleka tak vysoko, jako tady! Ale co! Tady to zase není takové převýšení, ani taková vzdálenost. Alespoň doufám. Každopádně musím jít hodně pomalu, určit si vhodné tempo, a hlavně se nesmím zadýchat, jak mi tenkrát v Peru radili.
obrázek Tady už musíme nahoru hezky po svých
I průvodkyně Ivča nás upozorňuje na úskalí zdejší nadmořské výšky a udílí nám rady, jak se tu máme pěkně pomalu pohybovat. Hlavně s klidem, zlehka a rozvážně. Asi dvacet minut před polednem začínáme tedy zvolna stoupat nahoru. Cílem je jakási turistická či horolezecká chatka nad námi. Stoupání je hodně příkré, zejména zpočátku. Nejhorší ale je, že sopečná suť pod nohama každý krok zkracuje, nohy při každém došlápnutí ujíždějí zpátky po svahu dolů.
obrázek Fuj, to je ale krpál!
Kráčím nahoru hodně pomaličku, zato ale vytrvale. Dýchání je docela obtížné, ale snažím se ani na chviličku nejít nadoraz. Svoje supění a funění tlumím častými kratšími zastávkami. Můžu se tak přitom vždycky rozhlédnout kolem sebe a vychutávám si tak pohled nejen na svah, kterým stoupáme, ale i na horu Sierra Negra se satelitem observatoře, co máme přímo za zády. Ostatní stoupají všichni. Někdo jde o něco rychleji napřed, někdo je pomalejší a vzadu. Divím se, že Líba není nijak moc vepředu. Ba spíše naopak. Drží se pořád někde za mnou. Nakonec k chatce dorazím kupodivu celkem v pohodě a bez problémů. Paráda! Za necelou hodinku!
Zato koukám a divím se, že Líba je pořád za mnou. To u ní není obvyklé. Vidím, že do kopce se jí jde dost těžce. Není nějak ve své kůži. Cestou jí prý bylo chvílemi až na zvracení.
obrázek Líba při pohledu na kříže zde zahynulých jen doufá, že tu nepřibude i její
Asi proto barva jejího obličeje připomíná spíše hráškovou zeleň, než obvyklou broskvičku. A taky jí dost bolí hlava. Ostatní vypadají v pohodě, jen Petrova Ivetka dochází nahoru poněkud později, než ostatní. Asi na tom je podobně jako Líba. Zato Petr ještě vybíhá přes pole obrovských balvanů kamsi nahoru, odkud se za pár minut vrací s podivuhodnou trofejí. Se sněhovou koulí v ruce. S průvodkyní Ivčou se vzápětí dožaduje pořízení dokumentační fotografie.
obrázek U horolezecké chaty v nadmořské výšce 4660 metrů
Horolezecká chata, ke které jsme došli, se ukazuje být zděnou boudou s dost příšerným oranžovým a růžovým nátěrem. Zřejmě slouží horolezcům jako základní výškový tábor při zdolávání nejvyššího vrcholu Mexika. Navrchu je pomalovaná podivnými graffiti jako nějaký pražský podchod kdesi v okrajové čtvrti. A samozřejmě tu nechybí obraz panenky Marie Guadalupské. Podle toho, co jsem našel v různých internetových zdrojích, má Orizaba i mezi horolezci respekt. Výstup na ledem pokrytou Orizabu není rozhodně nic jednoduchého a snadného. Kolem na kamenitém svahu mezi velikými balvany je mnoho křížů na památku zde zahynuvších horolezců, které to jednoznačně potvrzují. U některých křížů, stejně jako u boudy, jsou položeny květiny. Jsou to květiny a kříže na památku obětí Orizaby. Na památku horolezců, kteří tu zahynuli v nerovném boji s přírodou, když si pro svůj nesnadný výstup vybrali nevhodné místo a čas, i když většinou šlo o shodu mnoha nepříznivých okolností.
Odpočinek nahoře u chaty nám všem bodnul. Přece jen to nebyla procházka růžovým sadem, ale slušně namáhavý, i když ne dlouhý, výstup. Každý během té půlhodinky odpočinku něco výživného zakousne, a vytáhne k tomu nějakou pixlu s drinkem. Energie v tom bude vždycky dost! A Líba si ani přes svou nevolnost neodpustí vrcholovou cigaretu. V téhle výšce 4 660 metrů nad mořem, jak nám píšou na vnitřní stěně horolezecké boudy, není už zrovna nadbytek kyslíku, a ona si tu ještě takhle ubírá. Ale všichni kuřáci tu mají jiný a dost zásadní problém. Shánějí sirky. Jejich zapalovače tu nefungují. I na hoření plynu je tu kyslíku málo!
Nějak kolem jedné hodiny začínáme od horolezecké chaty sestupovat zase dolů. Naše džípy shora vidět nejsou. Stejně, jako od nich zase není vidět horolezecká chata. Když ale sejdeme o kus níž, už je na stráni spatříme, jak na nás poslušně čekají. Během sestupu sluníčko poprvé za celý den schová svou tvář za bílá oblaka, a občas se nějaký mráček převalí i kolem okolních skal. Dolů po štěrkové suti spíše kloužu, než že bych nějak sestupoval. Vířím přitom prach na všechny strany k nelibosti těch, kteří kráčejí někde poblíž.
obrázek Dáša s Blážou se stále ještě usmívají nad svým "pohodlným" posezením v džípu
No tak co? Mně to jinak nejde! Stejně jsme si prachu i tak během celého dne užili víc než dost. I bez toho nám prach zalezl postupně všude, kam se dalo. Do batohů a oblečení, do očí i do nosu a úst.
Cesta džípem zpátky dolů je stejně kostitřasná, jako nahoru. Líbu ale začala bolet hlava ještě víc, zatímco já, vcelku jen lehce unaven, jsem si kapánek zdřímnul. Je to téměř neuvěřitelné, ale já dokážu usnout všude, byť jsem přitom mlácen nerovnostmi cesty sem a tam. A tady prosím pozor, tvar slova mlácen je rod trpný! A rod trpný je v tomhle případě zcela na místě! Je to opravdové utrpení. Hůř než já jsou na tom ale dámy za námi. Ony sedí a pololeží vzadu na korbě hezky natvrdo. My s Líbou přece jen sedíme na měkkých sedadlech. I když každou chvíli mám pocit, jak tu tak poskakuju, že nějaké péro co chvíli vyskočí a zapíchne se mi do zadnice, a nebo že hlavou brzy vyrobím zcela nové střešní okénko. Konečně dorazíme zpátky do Serdánu. Na hotelovém dvorku se všichni otřásáme jako mokré psisko, čímž vyrábíme společným úsilím úctyhodný prašný oblak. A pak už spěcháme co nejrychleji do sprchy. Všechen ten prach ze sebe musíme smýt, a Líbě musí uschnout vlasy. Chceme se ještě projít po městečku, aby bylo alespoň chvíli ještě světlo.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3