Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Den třetí, boží, 18. února  >>
<<  Panenko Marie Guadalupská, co se tady děje?  >>

Ráno se opět probouzím ve tři. Líba na mě už kouká. Je prý vzhůru delší dobu. Včerejší únava je ale v podstatě pryč a nijak ospalý se necítím. Že by to byl efekt vyšší nadmořské výšky? Tedy že není třeba moc spát, jak jsme poznali už na naší cestě do Peru a Bolívie? Nevím. Jsme tu jen něco málo přes dva tisíce metrů nad mořem, na což sice z domova zvyklí nejsme, ale zase to není až tolik vysoko. Odjíždět máme o půl sedmé, a tak si zatím můžu dopsat deníček, u kterého jsem večer usnul. Přečtu si taky něco k programu dnešního dne a skočím na nákup do obchůdku naproti hotelu. Mají tam mít otevřeno nepřetržitě. Pravda, otevřeno mají. Ale ráno je tu otevřené jen maličké okýnko. Španělsky si o nic neřeknu, anglicky mi tady nerozumí, a dovnitř, abych si něco vybral, mě nevpustí. A tak mají po kšeftu. Jdu jen o pár kroků dál a tam kupuju všechno, co chci. I pixly tequily s grepovým džusem. Jen jogurt, na který máme s Líbou chuť, tu nemají.
O půl sedmé nastupujeme do autobusu. Sympatický a usměvavý řidič Armando, černovlasý chlapík s typickým krátce střiženým knírkem, s námi vyráží skrze Mexico City k severu. V té chvíli ještě nevíme, že Armando je přítel naší Ivči. Jakmile to později zjistíme, musíme konstatovat, že naše průvodkyně je přesně ta správná osoba pro cestu Mexikem. Má ráda nejen Mexiko, ale taky Mexičana. Je však pravda, že jejich vztah skončil dřív, než jsem celý tenhle cestopis stačil dokončit.
Přijíždíme do La Villa de Guadalupe, jedné ze severních čtvrtí hlavního města. Máme tu plánovanou zastávku s návštěvou snad nejuctívanější křesťanské svatyně celého Mexika. Jízda nějak vázne, a zanedlouho se dozvíme proč. Silnice před námi je zavřená. Koná se tu pouť a čeká se návštěva až statisíce lidí. Hustý provoz řídí policie, a zdá se mi, že docela s přehledem a citlivě. Armando ví, jak na to. Projíždí s drobným úplatkem policii i tam, kam už se jinak nesmí, a kam bychom se jinak nedostali. A tak se nakonec, i když pomalu, dostáváme k cíli naší první dnešní zastávky. Potkáváme či míjíme přitom mnoho všelijakých květinami bohatě zdobených autobusů i náklaďáků vezoucích sem zástupy indiánských poutníků.
obrázek Vedle katedrály jsou tisíce poutníků, mnozí ještě spí
V areálu katedrály jsou tisíce a tisíce lidí. Indiánky polehávají a pospávají na zemi i se svými dětmi pod pestrobarevnými přikrývkami. Je tu ale i mnoho malých stanů, postavených kdovíjak přímo na dláždění. Občas je v tom mumraji k zahlédnutí i moderní dětský kočárek. Mnozí Indiáni nosí sem a tam plné náruče květin. Tady asi musí dobře zavedené zahradnictví skvěle prosperovat. Někteří indiánští poutníci už jsou vzhůru a prodávají v improvizovaných stáncích či jen tak na dece na zemi spoustu všelijakých tretek, jiní na podivných železných kamnech připravují
obrázek Tisíce lidí se musí také nějak nakrmit
v obrovských hrncích něco k jídlu. Někteří vypadají chudě, ale všichni jsou čistí a zdá se, že i slavnostně oblečení. Sem tam se začíná ozývat i ryčná muzika. Někde hraje tranzistorák, viděl jsem už několik Indiánů, jak je nosí zavěšené na krku. Dostat se někam okolo katedrály znamená projít vířícím davem lidí, a nichž někteří rozmlouvají či obchodují, někteří se baví, i tancují, a jiní mají zrovna nějakou svačinku či spíše snídani. A o kus dál to všechno na zemi ještě spí, nebo zrovna vstává, otevírá oči a zírá na nový den a nebo na nás. Úžasné podívání a neskutečná atmosféra!
Dozvídáme se, veškerý ten zmatek má svědomí právě probíhající pouť Indiánů z jakési oblasti nedaleko hlavního města. Ty tisíce poutníků tu čekají na svou Bohoslužbu.
obrázek Nepřipomíná velká moderní betonová bazilika cirkusový stan?
V novém svatostánku, kolem kterého jsme právě prošli, se ostatně odbývá jedna za druhou. A až tahle indiánská pouť skončí, začne zase jiná. Přijdou sem zase jiní Indiáni, jiní poutníci z jiné části Mexika, a celý tenhle cirkus se bude zase opakovat. Pořád dokola.
Celý poutní areál se sestává z nového moderního svatostánku, z propadající se velké barokní baziliky, a z menšího kostelíka na přilehlém vrchu Tepeyac, obklopeného parkem s několika dalšími drobnějšími stavbami. Jestli jsem se před chvílí zmiňoval o cirkuse, není to tak docela náhoda. Velká nová betonová katedrála totiž opravdu připomíná cirkusový stan. Je vskutku monstrózní. Pojme na deset tisíc věřících, a dnes v ní je umístěný originál té nejposvátnější zdejší svátosti, originál obrazu Panny Marie Guadalupské. Starší barokní bazilika, ve které byl tento náboženský artefakt umístěn dříve, stojí opodál na stejném prostranství. Bazilika je opatřena několika věžemi a pocházející z 18. století. Byla postavena tehdy, když už přestal dostačovat několikrát zvětšený a přestavovaný kostelík na vrchu Tepeyac.
obrázek Pohled z vrchu Tepeyac na barokní šikmověžatou baziliku
Dnes se zřejmě tahle bazilika beznadějně propadá do měkkého podloží, stejně jako mnoho jiných těžkých budov v mexické metropoli. Kvůli bezpečnosti se do ní dnes smí jen malý kousíček za vchod. Zevnitř je jinak masivně podepřena složitou kovovou konstrukcí a zvenku působí dojmem, že každá její část a každá věž je nakloněna někam jinam.
A proč že je to tu všechno tolik posvátné a uctívané? Jaký je to posvátný obraz? Zkusím to popsat v krátkosti. Stalo se to v prosinci roku 1531, jen asi deset let po dobytí Mexika Španěly. Jakýsi Juan Diego, starý dobrý prostý Indián, v té době už ovšem katolický novokřtěnec, měl na vrchu Tepeyac potřikráte zjevení Panny Marie. Panna Marie domorodým jazykem nahuatlem Juana prosila, aby na tomhle místě nechal se svým biskupem postavit kostel. Že by prostřednictvím kostela mohla ukázat veškerému aztéckému lidu jediného a pravého Boha. To, že měla Panna Marie snědou indiánskou pleť, se může znát divné nám, ale jemu, Indiánovi, to asi tak divné nepřišlo. Při třetím zjevení, když biskup Juanovi ta první dvě neuvěřil a chtěl nějaký důkaz, nechala Panenka Marie na vrchu Tepeyac Juana natrhat růže, i když tam do té rostly jen kaktusy. A tak podobně jako Maruška u dvanácti Měsíčků k jahodám přišla, i Juan našel na kopci v prosincovém zámrazu nádherně kvetoucí růžovou zahradu. Růže tedy natrhal, Panenka Marie na ně dýchla a položila je do Juanova rozprostřeného pláště. Když Juan růže před biskupem vysypal, oba užasli, jaký se na vnitřní straně jeho indiánského pláště vytvořil krásný obraz indiánské panenky Marie i s pěkně vyvedenou svatozáří. A posvátný obraz byl na světě! Nevím jak vás, ale biskupa to prý přesvědčilo. Na vrchu Tepeyac dal poté postavit kostel. Místo, kde se celý zázrak zjevení indiánské Panny Marie odehrál, bylo nazváno Guadalupe podle zkomoleného aztéckého slova znamenajícího "rozšlápla jsem hada". Nejlepší způsob, jak naznačit Aztékům, že nad jejich opeřeným hadem a bohem Quetzalcoatlem má zjevená Panna Marie jasně navrch.
obrázek Dovnitř moderního svatostánku míří procesí věřících z celého Mexika
A od těch dob sem začaly mířit procesí věřících z celého Mexika. Katolické církvi se tohle opravdu povedlo. Předvedením takového zázraku s bohorodičkou indiánského vzezření, čímž se pro Indiány Panna Maria stala jednou z nich, tak obrátili mnoho domorodců na tu pravou a jedinou správnou víru. Obraz panny Marie Guadalupské je přímo přesycen symbolikou. Panna třeba stojí na Měsíci, chystá se rodit Slunce, a tak podobně. Tomu Aztékové rozuměli a tak se rychle a po miliónech začali hrnout do náruče katolické církve a nechávali se pokřtít. Přesně tak, jak to církev potřebovala. Tvrdí se, že během následujících pěti let se k církvi přihlásilo a nechalo se pokřtít více než pět miliónů Aztéků.
O obraze Panny Marie Guadalupské se můžete na mnoha místech dočíst, že je sám o sobě zázračný. Kolují o něm celé legendy. Obraz, tedy jeho originál, je prý stále původní a nerestaurovaný. Plášť, na němž je zjevení namalováno, je prý z vláken agáve, z toho nejlevnějšího a nejobyčejnějšího materiálu,
obrázek Abychom se dostali k obrazu Panny Marie Guadalupské, musíme do barevného indiánského průvodu
jaký byl v té době k dispozici, a používal se například na pytle na brambory. Takový plášť by se měl rozpadnout už za nějakých dvacet či nejvýše čtyřicet let. Leč drží pohromadě už skoro pět století a vypadá tak nějak jako nově utkané hedvábí. Namalovaný obraz, přestože je barevný, asi ale vůbec namalovaný není. Nemá prý žádné částice barviva, nenese žádné stopy tahů štětce, ani prý nemá žádný podklad, který je na plátně k namalování takového obrazu zapotřebí. Prý se tak nejedná o namalovanou barevnou vrstvu ale jsou nabarvena přímo jednotlivá vlákna. Technika, jakou to mohlo být zhotoveno, je dosud nevysvětlitelná. Obraz je opravdu krásně barevný, ani za těch pět století barvy nijak nevybledly, a jde prý o dosud zcela neznámé barvivo. A co má být tím úplně největším a nejnepochopitelnějším zázrakem? Při studii obrazu a velkém zvětšení se prý zjistilo, že v zorničkách očí panenky Marie se zrcadlí scéna, při které obraz vznikl. V očích Panny Marie je prý patrný Juan Diego, biskup, tlumočník, otrokyně, a snad i nějaká indiánská rodina. Tenhle zrcadlený obraz je prý v obou očích naprosto identický a je tak podrobný, miniaturní, a lidským okem neviditelný, že by to žádný malíř nemohl dokázat. Kromě toho zrcadlené obrazy v obou očích jsou prý nejen identické, ale také se zakřivují přesně tak, jak se celá scéna v očích zrcadlí. Tak mě napadá, jestli to náhodou není barevná fotografie. Tam by mohl být odraz v očích zachycen. Ale to bych byl nucen opravdu připustit Boží zázrak. Dnes je sice doba digitálních fotoaparátů, který má prakticky každý, ale kdo jiný než Bůh by mohl barevně fotografovat v šestnáctém století?
Spíše už jen pro pobavení čtenáře se zmíním také o tom, že panenku Marii na obraze vyšetřovali pomocí fonografu, a slyšeli tlukot srdce jejího ještě nenarozeného dítěte. A jakýsi univerzitní profesor, ovšem jaké jiné univerzity, než papežské, potvrdil pravost pohybu dítěte zachycené nějakou videokamerou, což ještě později potvrdil speciálním vyšetřením jakýsi věhlasný gynekolog. Napadá mě, jestlipak on se nestal věhlasným právě jen proto, že něco takového potvrdil? Asi budu muset zapřemýšlet, jakou nehoráznou blbostí bych se mohl stát věhlasným taky já.
No, vezměte si z toho, co kdo chcete. Veškerá zkoumání obrazu proběhla už relativně dost dávno. Dnes prý už církev ke studiu obraz nikomu zapůjčit nechce. Odrazu čehokoliv v očích panny Marie nevěřím už jenom proto, že ona se dívá kamsi dolů k zemi, oči má dost přivřené a myslím že ani na naprosto dokonalé fotografii by se jí v této pozici nemohlo v očích objevit tolik před ní stojících postav či obličejů. A materiál či barvy a malířská technika? Odhlédnu-li od toho, že obraz má nápadně byzantský styl, pochopitelně zcela poplatný době vzniku, jsem přesvědčen, že jde o grandiózní, ale přesně a správně na místní obyvatelstvo zacílený podvod. Ten ovšem církvi v těch pohnutých dobách výtečně posloužil. A to přesně k tomu účelu, pro který byl vymyšlen. Zjevení obrazu i Panny Marie pokládám asi za stejný zázrak, jako nerozkládající se tělo a dlouhá léta zachovalý obličej Bernadetty z Lurd, které se také zjevovala Panna Marie.
obrázek Zázračný obraz Panny Marie Guadalupské se fotografuje těžko, máte na to pár vteřin, světla moc není, a ujíždí vám přitom pod nohama chodník
Její tělo by však spíš než ve skleněném sarkofágu mělo být vystaveno v muzeu Madame Tussaudové. Nicméně církev se takovýchto a podobných "zázraků" drží stále. V roce 2002 papež Jan Pavel II. za velkých oslav v celém Mexiku Juana Diega svatořečil, a Panna Maria Guadalupská je už celá staletí významnou, ba přímo národní patronkou Mexika, potažmo i celé Latinské Ameriky. Za Pannou Marií Guadalupskou se vydávají na pouť milióny a milióny věřících nejen z Latinské Ameriky, ale i ze všech koutů světa. Víra v zázraky dokáže opravdu hodně.
Popisovaný obraz můžeme vidět v areálu katedrály hned v několika kopiích. V nové katedrále u vchodu i u východu, i ve velké barokní bazilice. Ten opravdový, zázračný a jedině pravý originál obrazu Panny Marie Guadalupské je umístěn za hlavním oltářem velké nové katedrály. Všichni poutníci, a tedy i my, se k němu přibližují v dlouhatánském průvodu pomocí pohyblivých chodníků dole pod úrovní podlahy chrámu. Prohlédnout i fotografovat si ho tedy můžeme jen hodně zdola a jen krátce během jízdy po chodníku. Návaly poutníků jsou totiž tak veliké, že už nebylo možné je zvládat. Proto byl zvolen tento způsob prohlídky obrazu, který nikomu nedovolí strávit u obrazu víc než několik vteřin. Pak ještě můžete jít do katedrály na mši, kde však svatý obraz vidíte za hlavním oltářem už zase z poměrně dost velké dálky. Ale věřícím poutníkům to zdá se vyhovuje. My chrámem nové katedrály jen pomalu a tiše procházíme, abychom nerušili právě probíhající mši. Nová katedrála představuje ohromný vnitřní prostor a ani zdaleka není zcela zaplněná. Přestože lidí je uvnitř dost, vypadá jako poloprázdná. Projdeme zadní částí kolem několika několika klečících a modlících se věřících a dostáváme se na druhé straně zase ven mezi Indiány.
obrázek Kostelík na vrchu Tepeyac
Samozřejmě také vystoupáme na samotný vrch Tepeyac podívat se do toho nejstaršího zdejšího svatostánku. Jeho poslední podoba je přibližně z konce 18. století. Procházíme také krásným přilehlým parkem, s mnoha květinami i kaktusy, několika kaplemi, fontánami i jezírkem s kýčovitě barevným sousoším snědých Indiánů klanějících se snědé Panně Marii Guadalupské ve stejně modrozeleném hvězdném plášti, jaký má oblečený na svém obraze. Park je sice hezký a procházka příjemná, z vrchu Tepeyac je i pěkný výhled na rozkolísanou baziliku a její nakloněné věže, ale jinak se tu nic neděje. A tak vyrážíme zase zpátky do chaosu, mezi davy indiánských poutníků. Tam se stále něco děje, stále je něco v pohybu, a pořád je na co se dívat.
Houstnoucím davem se pomalu prodíráme do staré barokní baziliky, která je teď s pokročilejší dobou už také otevřená. Vtom se mi jeden z Indiánů pokouší sáhnout do kapsy s peněženkou. Bylo mi divné už před chvílí, jak se tam v té uličce tak nějak divně motá a krouží, a zpozorněl jsem. Jakmile ho ucítím na svých kalhotách, že se snaží mi vloudit ruku do kapsy, zařvu na něho hlasitě a zplna hrdla hezky česky "NECH TOHO!". Drobný starý Indián se ani nelekne, ale jen rychle ucukne, rozhazuje ruce a snaží se dělat neviňátko, jako že nic. Já už nic neříkám. Co taky? Španělsky neumím vůbec nic, dokonce ani nadávat. A tak po něm jen házím jeden ze svých nejškaredějších pohledů, jakého jsem schopen.
obrázek Uvnitř staré baziliky je kromě kopie svatého obrazu především lešení
Tím pohledem chci říct něco v tom smyslu, že se jako nestydíš, ty lumpe, jdeš se tu modlit k Panence Marii a neznáš desatero a nevíš, že Bůh ti zakazuje krást! A pak se teprve obracím k vyděšené Líbě. Ona jediná se totiž pořádně lekla. Odehrálo se to tak rychle, že vůbec netušila, co se děje, a proč a na koho tu tak hulákám, a proč se tvářím, jako bych chtěl spáchat trojnásobnou vraždu. Jinak ale, až na tuhle kratičkou příhodu, tu vypadají všichni indiánští poutníci pokojně, klidně a mírumilovně. Nicméně jsem od této chvíle mnohem víc ve střehu a ruku mám pokud možno stále v kapse na peněžence. Zvlášť si dávám pozor uprostřed většího davu lidí.
V samotné bazilice vidíme opravdu mohutné lešení podepírající zdi a stropy, které tím pádem ani nejsou vidět. Kopie obrazu Panny Marie nás už taky neohromí, a tak pomalu odcházíme ven. Po opuštění celého areálu nám ještě zbývá trochu času na rychlou snídani. V jedné z mnoha okolních jednoduchých restaurací si s Líbou napůl rozdělujeme mexická smažená vejce. Tahle vaječná míchanice na mexický způsob, poněkud ostřejší, s nějakou paprikou a další zeleninou, mi celkem chutná. Ale co mi vlastně nechutná, že?

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3