Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Den dvacátý čtvrtý, poslední, 11. března  >>
<<  Děsivé ráno a pichlavá cesta  >>

Poslední ráno v Mexiku je strašné. Ba dalo by se říct i příšerné. Probouzím se už zase s horečkou. Celý se klepu zimou, a přitom se se mnou ještě všechno točí. Netuším, kolik je hodin. Asi je ještě hodně brzy. Šmátrám po okolním točícím se vesmíru. Něco nahmátnu. Zavrčí to. Je to Líba. Sáhnu na druhou stranu. Tam je nějaká deka. Přitáhnu ji na sebe. Moc mi to nepomůže. Dál vibruju jako bych držel sbíječku. Vrčící Líba odkudsi ze sbalených zavazadel vyhrabe dva prášky. Rychle je zhltnu. Nespím. Jen se párkrát otočím z boku na bok. Postupně mi namísto zimy začne být šílený horko. Nakonec právě to mě přece jen na chvíli uspí. Když mě pak Líba později budí, protože už je čas se chystat k odjezdu, vstávám pro změnu celý horký a mokrý, jako bych právě lezl z termální lázně. Ach jo. To mi ten den zase pěkně začíná! Ale ty Líbiny prášky mi opravdu pomohly. Přece jen jsem se trochu vzpamatoval.
O půl sedmé s přerovnanými batohy připravenými do letadla stepujeme v zástupu u Armandova autobusu. Armando nám pomůže naložit bágly dovnitř, a pak už z Oaxacy odjíždíme. Začnu si dopisovat poznámky, které jsem včera nehotové odložil. Připadá mi, že jsem všechno zapomněl. Nicméně se mi ze včerejška všechno začne postupně vybavovat. Nějak mě však ta cesta, a už ani to psaní, nebaví. Ale když už jsem si deníček psal celou dobu až sem, přece toho teď nemůžu nechat, ne? A tak píšu, a jen po očku sleduju ubíhající a měnící se krajinu za oknem autobusu. Zprvu jen mírně zvlněná vrchovina postupně přechází ve vysoké hory a mělká údolí se proměňují v hluboké kaňony. Na stráních se objevuje les výhružně vztyčených prstů vysokých pichlavých kaktusů. Některá místa vypadají poněkud strašidelně. Ale možná, že mám jen po horečce zjitřenou fantazii a poněkud ujetou představivost.
obrázek Hornatá krajina mezi Oaxacou a Pueblou
Několikrát zastavujeme. Armando si musí občas dát chvíli pauzu, my si zase musíme dojít na toaletu a nebo se občerstvit. Ale já stejně nevím, co si mám dát. Na nic nemám chuť. Jinde se na zastávce zase kocháme krajinou, která se před námi otevírá.
obrázek Tenhle kaktusek není na doma do květináče
A nebo se zastavujeme u velkých kaktusů, které rostou hned vedle silnice u parkoviště, abychom se s těmi vysokými buď jednoduchými, a nebo jako stromy zkošatělými pichláči, mohli poměřit. Zastavuje tu několik projíždějících autobusů s turisty. Chvílemi se tu před tím největším pichlavým kaktustromem dokonce tvoří fronta na fotografování.
Před dvanáctou hodinou, když přijíždíme do Puebly, mě najednou někde u žaludku cosi píchne, jako bych spolkl kus kaktusu. A pak to ve mě děsivě zahrká. Ještě štěstí, že má v autobuse Armando fungující záchod. Používáme ho jen v nejvyšší nouzi, aby s tím Armando neměl práci. Ale tohle nouze je. Dokonce nouze nejvyšší! Mám to na záchod jen asi tak tři kroky, přesto to stíhám jen tak tak. Probůh, co to se mnou je? Můj zdravotní stav se od té Pacayi vyvíjí prapodivným způsobem. Chvílemi je to lepší, pak se to zase výrazně zhorší, a dnes a teď se to zdá být dokonce už skoro nejhorší. Možná je dobře, že už se budeme vracet domů. Teď opravdu nevím, jak a jestli bych tu nějaký další den navíc vlastně přežil. Zatím jsem se se všemi problémy jakž takž dokázal vyrovnat, aniž to mělo nějaké důsledky v tom, že bych někde něco vynechal, že bych si něco neužil a o něco přišel. Ale tohle začíná být na pováženou.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3