Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Ztraceni v příjemném San Cristóbalu  >>

Před autobusovým terminálem v San Cristóbalu Ivča objedná taxík, kam naložíme všechny naše velké bágly. Někdo s nima musí odjet, aby je v hotelu zase vyložil. Jedu tedy já s Láďou a ostatní půjdou s Ivčou pěšky. Taxík nás vyklopí u hotelu Villa Real, a odjede. S Láďou dotaháme všechnu bagáž na recepci. O nějakých Češích, Ivče, nebo dokonce o Adventuře tady ale nevědí zhola nic. Tak. A je to. Asi jsme v jiném hotelu. Domlouváme se s Láďou s recepčními, co a jak.
obrázek Hotel Real del Valle, hotel bludného jména
Tohle je prý Villa Real Two, o dva bloky odtud je prý Villa Real One. Tak co teď? Rychle se domlouváme, co budeme dělat. Láďa půjde hledat Villa Real One a ostatní, zatímco já budu čekat tady u zavazadel. A tak nakonec zcela osiřím: v neznámém městě, v neznámém hotelu, a nikdo mě tu nechce. Ale jsem v klidu. Však oni si mě tu nějak najdou. Mám tu jako zástavu všechna jejich zavazadla! Nějakou dobu to trvá a začínám se nudit. Naše batohy opustit nemůžu a tak se rozhlížím se po ulici na všechny strany, jestli neuvidím nějaké známé bledé tváře. Konečně se objevuje skupinka pěšáků bílé pleti a povědomého zevnějšku. Láďa nakonec ostatní někde našel, i když jak říká, nebylo to zrovna jednoduché. Nebyli totiž ani ve Villa Real One. Ukazuje se, že jsme se ztratili a zbloudili kvůli našemu taxíkáři. Byl to pěkný mamlas! A nebo špatně slyší. Žádný Villa Real, kam nás odvezl! Ani One, ani Two! Náš hotel se jmenuje Real del Valle. Tedy sice trochu podobně, ale úplně jinak. A pochopitelně je taky úplně někde jinde. Myslím, že se teď všichni rádi vidíme. Ostatní neměli zavazadla, my s Láďou zase neměli své drahé polovičky a průvodkyni. Ale dopadlo to dobře. Teď už všichni společně a s nemalým ulehčením vyrážíme k tomu správnému hotelu. Real del Valle! To je to bludné jméno.
Než se ubytujeme, je skoro večer. Náš správný hotel Real del Valle je situován mnohem lépe. Bydlíme přímo v centru na pěší zóně, jen pár kroků od náměstí. Vyrazíme do města na procházku, ale potřebujeme nejprve zařídit pár důležitých věcí. Naštěstí všechno, co potřebujeme, máme hned v naší ulici, jen pár kroků od hotelu. I samošku a extra obchod s tequilou. A tak si v pohodě hned můžeme zařídit a nakoupit všechno, čeho je nám libo. V malé agentuře nám Ivča objednává na zítra výlet do kaňonu Sumidero. Líba si hned ve vedlejším obchůdku s mayskými suvenýry a symboly, objednává stříbrný náramek podle svého data narození i s malým tmavým kamínkem jadeitu. Bude to ale hotové až za pár hodin. Výroba je náročnější, na počkání to nejde. Kupujeme i přívěsky, jako mám já z guatemalského Panajachelu. Jsou prakticky stejné a i finančně jsou kupodivu za stejné peníze.
San Cristóbal se vlastně správně jmenuje celým jménem San Cristóbal de las Casas, i když tohle jméno se v minulosti několikrát změnilo. Historie města je plná konfliktů mezi španělskými kolonizátory a místními Indiány. Někde jsem našel, že v San Cristóbalu žije asi 150 tisíc lidí.
obrázek Okázalé průčelí katedrály v San Cristóbalu v záři odpoledního slunce
Moc se mi to nezdá. Neřekl bych, že je to tak velké město. Ale můžu se mýlit. Možná je to tím, že v San Cristóbalu není žádná moderní zástavba, a žádné výškové budovy. Město leží sevřené v údolí mezi horami v nadmořské výšce přes 2200 metrů. Díky tomu je zde příjemné podnebí, a není tu přílišné horko. My se projdeme po pěší zóně, po náměstí s bílou radnicí a v rohu stojící katedrálou. Základy katedrály byly položeny Španěly již při výstavbě města v 16. století.
obrázek Nízké pozdní sluníčko u radnice v San Cristóbalu
Katedrála má křiklavou a okázalou fasádu na svém průčelí, a z bočních stran přitom vypadá značně omšele. San Cristóbal se nám jeví moc hezké a příjemné městečko s množstvím udržovaných a krásných koloniálních domů. V laskající záři zapadajícího slunce je můj dojem z městečka ještě mnohem více okouzlující. Měkké a teplé sluneční světlo v horském vzduchu působí až mysticky. San Cristóbal je téměř absolutní protiklad ve vztahu ke špinavému a nevábnému guatemalskému Quetzaltenangu, které jsme ráno opustili. Ulicemi, především na pěší zóně, líně prochází mnoho lidí. Domorodců i turistů. Další jen tak posedávají na lavičkách nebo postávají na náměstí. Všude nás zvou k návštěvě restaurace, kterých je okolo opravdu velký výběr. V další barevné ulici Indián v nádherném mayském kostýmu mávajíc zběsile dlouhým kopím zve návštěvníky na jakési divadelní představení. Mezi turisty sem a tam procházejí Indiánky, některé s dětmi na zádech, a nabízejí jako suvenýry své typické výrobky, jako jsou jednoduché náramky, náušnice a další šperky, kabelky, šátky, opasky i jiné kožené výrobky a další a další nepostradatelné maličkosti. Takové, jakých si každý turista přiveze domů nemálo, přestože je vůbec nepotřebuje, a nejspíše je vozí jenom proto, že je tu prostě nabízejí za pár babek.
obrázek Habsbuský orel na průčelí kostela Santo Domingo
Posléze dojdeme až ke kostelu Santo Domingo se zvláštní narůžovělou fasádu, na níž jsou zvláštností habsburští orli. Už jsem se kdesi v kapitole o Mexico City zmiňoval, že bývalý mexický císař Maxmilián byl rodem Habsburk. Na schodech před kostelem se beze strachu před procházejícími lidmi poflakuje celá smečka pejsků, které jsou ovšem nějací orli na fasádě docela ukradení. Takhle nějakou kostičku kdyby jim někdo hodil!
Jako předkrm před večeří si Líba, a není sama, cestou do hospody kupuje v pouličním stánku jahody v čokoládě. Líba jahody nebo banány miluje, a když vidí, jak tu krásné velké jahody pěkně celé napíchnou hezky na špejličku, kterou vzápětí až po prst namočí do tmavé čokolády, její mlsný jazýček to nemůže vydržet. Nedivím se, znám Líbu. Dá mi ochutnat a opravdu je to moc dobré.
obrázek Líba s Dášou a jejich jahody v čokoládě
Čokoládu já taky rád a ta jahoda uvnitř rozhodně není na závadu. Příště si určitě dám taky.
I restauraci, v níž večeříme, si najdeme hned vedle našeho hotelu. Není proto problém si v průběhu večeře odskočit o pár domů vedle pro Líbin objednaný náramek. Je už hotový a připravený. Líbí se mi, je hezký, jenom ten jadeit, který jsme s Líbou do něho vybrali, je mnohem tmavší, než se byl původně jevil. Je to tím, že předtím jsme ho vybírali na volném světle, zatímco teď už je zasazený do náramku a nevypadá už jako průsvitný. Večeře je pro mě dnes ale zásadní. Mám opravdu velký hlad a konečně taky i chuť na pořádnou flákotu. Polykání se mi už opravdu znatelně vylepšilo, a tak mi nic nebrání, abych se pořádně najedl. Zatímco v Guatemale nějaká arrachera moc nebyla, tady ji mají i jako součást celého meníčka, ke kterému patří polévka, nějaká limča, kafe nebo čaj, a dokonce i zákusek. Jako zákusek si Líba po své vepřové panence vybrala čokoládový dortík, já do svého arracherou zaplněného bříška ještě dotlačím zmrzlinku. Nevím sice, co to se mnou udělá, ale prostě na ní mám zrovna chuť. A úplně nakonec přidáme ještě jednu margaritu. Na dobré spaní!

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3