Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Den sedmnáctý, pekelný, 4. března  >>
<<  Pacaya, aneb intenzívní polibek samotného Pekla  >>

Dnešní den stíháme v Antiguě nedaleko hotelu rychlou ranní kávu, a hned na to, poměrně brzy, vyjíždíme za město. Čeká nás blízké setkání s aktivním sopečným vulkánem, se sopkou jménem Pacaya. Říkají nám, že vulkán je aktivní asi tři roky, ale podle informací, které si zjistím později doma, je aktivní mnohem déle. I když asi občas více a občas méně. Možná to tu oni berou jinak. Náš guatemalský průvodce, který nás bude na svahy Pacayi doprovázet, se nám představuje jako Manolo. Cestou míjíme a postupně objíždíme tři vulkány, které se vypínají do výšky přímo nad Antiguou, a dotvářejí nádhernou kulisu tomuhle příjemnému a starými časy dýchajícímu městu.
obrázek Vrcholek neaktivního vulkánu Agua se vypíná víc než dva kilometry nad Antiguou
Manolo nás seznamuje s těmito horami, jejichž nápadné kužely se zvedají nedaleko města Antigua. První z nich, jejíž svahy začínají snad ještě na okraji města, je typická svým pravidelným kuželovitým tvarem. Jmenuje se Agua. To je španělsky voda. Pravděpodobně se tak jmenuje proto, že v jejím vrcholovém kráteru se nachází jezero. Vrcholek vulkánu Agua dosahuje nadmořské výšky 3765 metrů. Blízkost městu a skutečnost, že se jeho vrchol zvedá nad okolní terén více než dva kilometry, působí, že při pohledu k sopečnému kuželu zůstanete stát jako uhranutí. Hora působí mohutně a majestátně a rozhodně budí respekt. Aktivní ale tenhle vulkán není. To se už ovšem nedá říci o dalším vulkánu jménem Fuego, který je částečně spojen s dalším kuželovitým vrcholkem Acatenango. K erupcím sopky Acatenanga, která má dvojitý vrcholek, sice během dvacátého století došlo jen asi třikrát, zato kužel Fuega prý patří k těm vůbec nejaktivnějším sopkám v Gautemale i v celé Střední Americe. Odtud taky pochází jméno vulkánu znamenající oheň.
Cestou k sopce Pacaya se dost zdržíme na zablokované dálnici. Jedna půlka je zacpaná auty a druhá zcela neprůjezdná, snaží se tu odklidit převrácený kamión. Je to dlouhá cisterna, která leží bezmocně na zádech, jako převrácený brouk na krovkách. A zdá se, že z něho vytekla i nafta. Vypadá to na dlouho.
obrázek Visíme v dopravní zácpě a kouřící vrchol vulkánu vidíme zatím jen z dálky
Dopravní zácpa je tu obrovská, a hodně nás zdrží. Když nakonec se značným zpožděním dorazíme do vesnice Montúfar, odkud vyrazíme na Pacayu, seběhne se kolem našeho auta spousta dětí i dospělých domorodců. Ti první nám nabízejí hole, které nám mají pomoci při výstupu na horu, ti druzí, dospělí, nám k výstupu nabízejí muly nebo koně. Za malý obnos si půjčujeme od děcek dlouhé hole. Až přijdeme zpátky, zase jim je vrátíme. Ale ještě než vyrazíme, okamžitě v tom zmatku zapomenu, od koho mám tu hůl vypůjčenou. Ale Líba tvrdí, že si toho kluka pamatuje. Tedy dobře. S koněm poněkud váhám. Cesta má být dost do kopce, díky časovému skluzu budeme muset spěchat. I naše průvodkyně Ivča nám doporučuje, že pokud někdo z nás nebude moci jít rychle do kopce, ať si koníka či mulu najme. Abychom dobře stihli plánovaný odpolední program, měli bychom být za čtyři hodiny zase zpátky. Za pronájem zvířete tu chtějí 75 quetzalů. Uquetzat nižší cenu zdá se nejde. Nakonec si řeknu, že to zkusím po svých. Nechci být přece taková srababa. Hned záhy se však ukáže, že budu.
obrázek Po tomhle chodníku to nejprve zkusím po svých
Manolo v čele naší výpravy vyrazil skutečně svižně. Jdu za ním, a hned za vesnicí nerovný chodník s velkými kameny začíná stoupat do prudkého kopce. Nevydržím to moc dlouho, jen snad nějakých sto metrů, a začínám se rozhodovat, jak svoje hrdinství s výstupem po svých ukončit. Stanu se srababou. Sehnat koníka i tady nad vesnicí by neměl být žádný problém. Někteří koněvodi to už asi znají a jdou s námi, když předpokládají, že si to někdo rozmyslí. A předpokládají správně. Jiní další koněvodi čekají ještě tady za vesnicí kolem chodníku. Funím už teď do toho kopce víc než dost. Manolo se mi rychle vzdaluje. Tady není nad čím váhat. Definitivně se rozhodnu, že chci koně. Zeptám se tedy hned prvního koněvoda, co tu stojí u cesty, za kolik nabízí toho svýho koníka. Nevím, jestli jsem dobře rozuměl, ale zdá mi, že říká za padesát. Zeptám se ještě jednou. A opravdu. Tenhle koník je k mání za pade! No super! Je levnější, než ti dole. Nad ničím už nepřemýšlím, a hbitě sahám pro padesátku do peněženky. A hned nato se hrnu na vysoký šutr, u něhož koník zrovna stojí,
obrázek Na koni se mi jede pohodlně
abych se dostal do sedla. Koněvod mi ještě pomůže umístit nohy do třmenů a můžeme vyrazit. Vzhůru na Pacayu!
Můj koněvod neumí anglicky ani "ň". Mršil dost i obyčejné číslovky a můžu být proto rád, že jsme se vůbec dokázali domluvit, za kolik to bude. Protože povídat si s ním tím pádem nemůžu, mám dost času, abych se mohl rozhlížet okolo. Výhled z koně, pokud nejedeme zrovna lesem nebo houštím, je dokonalý. A jede se mi celkem pohodlně. Sedlo je v pohodě, nikde mě nic nedře a netlačí. Hruška sedla, které se musím přidržovat, je dřevěná, takže mi ani ruce nezebou, jako kdysi v Peru na mule. Teplo však moc není. Jednak jsme, co nadmořské výšky týče, docela vysoko a jednak fouká dosti silný vítr, zvlášť když cesta vede po otevřeném svahu. Koukám, že kromě mne si vzala koníka ještě Bláža. Všichni ostatní ťapou za Manolem po svých. Snaží se za ním jít co možná nejrychleji a chtějí být napřed před všemi těmi koněvody, co nás pořád doprovázejí a doufají ještě v nějaký kšeft. Ale na ten už nedojde. Každopádně to ale vzdají až docela nahoře. Za těmi všemi jejich koňmi a mulami se práší čím dál tím víc. Chodník a cesta vedou pořád nahoru, chvílemi stoupáme mezi stromy, a občas se přede mnou otevře pohled dolů do údolí. Jen na krátkých úsecích cesta několikrát po svahu trochu klesá. Jsem teď rád, že jsem si toho koníka vzal. Je to světle šedá kobylka a v pohodě mě vynese nahoru. Cestu mi tím velice zpříjemnila.
obrázek Hlavní i vedlejší vrchol vulkánu Pacaya (a taky cestička, po níž půjdeme nahoru)
Okolní stromoví se najednou poměrně rychle změní v nízké křoví. Na místě, kde je ve stráni jakási malá nízká stavba a okolo několik štíhlých kovových konstrukcí vysílačů, koníci končí. Tady s Blážou s koní musíme sesednout. Před námi už končí i poslední zbytky křoví a vegetace, dál je už jen šedivá škvára a ztuhlá láva, nebo co to vlastně je. Po pravé straně nad hlubokým údolím teď nádherně vidíme sopky Aguu, Acatenango a nejdál od nás Fuego. Uchopím pořádně do ruky svou hůl a jdu za Líbou. Nebojte, hůl nemám proto, abych Líbě ubližoval, ale proto, aby mi pomohla dostat se výš na tu škvárovou horu, kterou teď vidíme před námi. Vlevo je hlavní a nejvyšší vrchol, který se tyčí do nadmořské výšky 2550 metrů, vpravo od něho vedlejší, nižší boční vrcholek vulkánu. Na něm je při pozorném pohledu dosti nahoře vidět jiná skupinka turistů. Jsou to proti té hoře úplně maličcí tvorečkové, vypadají jako nepatrní mravenečci. Manolo nás upozorňuje, ať se podíváme výš. Nahoru nad ty turisty.
obrázek Lávový svah pod vedlejším vrcholem Pacayi a skupinka turistů pod ním
Tam nad nimi se občas objevuje červený ohnivý úkaz tekoucí lávy, a můžeme vidět, jak se z něho nějaké žhavé kusy oddělují, a jako červené koule se kutálí po sopečném svahu kamsi dolů. Ale jsme ještě strašně daleko, vidět odtud moc dobře není. Musíme blíž k té hoře, dál na sopečné svahy. Manolo nám říká, že tihle turisté nejsou na příliš dobrém místě, že by to tam mohlo být docela nebezpečné. My prý půjdeme nahoru raději trochu jinam.
No, ale kdyby se náhodou stalo, že by se vulkán Pacaya najednou probudil, určitě by to bylo nebezpečné i tady, kde stojíme my. A kdyby sopka vybuchla, nebyli bychom v bezpečí ani o hodně dál. Pátravě se zadívám k hlavnímu vrcholu. Vypadá to, že Pacaya je docela klidná, když si jen tak tiše dýmá do světa. Snad nám tedy nebezpečí nehrozí, když půjdeme za Manolem dál.
Nejprve se musíme po ušlapané škvárové stezce dostat o nějakých sto metrů níž, A pak teprve začíná stoupání nahoru. Zprvu je to relativně dobré, jdeme po jedné z několika dobře ušlapaných cestiček klikatících se po svahu hory, která stoupá nahoru jen mírně. Najednou nás Manolo uprostřed pochodu po škvárovém svahu upozorní, abychom se ohlédli zpět na vulkán Fuego. Podíváme se tedy za sebe dozadu a vidíme, jak si vulkán Fuego najednou odfoukl. Je to pěkný pohled, když se nad Fuegem najednou objevil temný obláček kouře, a jen pozvolna se ve vzduchu rozplývá a ztrácí, aby se za nějakou, i když dost dlouhou dobu, objevil zase další. Tu chvíli, kdy se díváme na ten odfuk nad vrcholem Fuega, využívám ke krátkému odpočinku. Manolo nám říká, že Fuego si takhle odfukuje teprve asi tři dny. Ale jak doma zjistím, jiní turisté tu úplně stejně viděli odfukovat tuhle horu vloni, a jiní i předloni. Zřejmě si tedy takhle odfukuje skoro pořád. To asi jen Manolo chce v té chvíli nám turistům dodat pocit, že vidíme něco mimořádného a zvláštního. Nejspíš netuší, že to není potřeba. Vidět takovýhle kouřící kopec je pro našince mimořádné, zvláštní a jedinečné tak jako tak. Kdepak bychom u nás hledali kouřící sopku, že? Naše nejznámější, Milešovka, vyhasla už strašně dávno.
Výstup nahoru teď už není žádná legrace. Už tu nejsou ušlapané cestičky, škvárový svah je čím dál prudší. Jemný sopečný prach mi tu ujíždí pod nohama s každým krokem, a mám pocit, že s ním ujíždí i půlka celé té hory. A pokud už jsou někde větší lávové kameny, jsou vratké a ostré. Tady by se hodily i rukavice, když tu člověk po některých kamenech musí balancovat. Rovnováha, když vám to pod nohama všechno ujíždí, se drží jen těžko.
obrázek Tady už dávno musím po svých a výstup na sopečný svah je čím dál obtížnější
Někdo si rukavice opravdu na radu Ivči opatřil, ostatní máme pro tenhle případ alespoň připraveny ponožky, které si lze v nouzi na ruce obléknout, abychom se o ty ostré lávové kameny neporanili. Tady, kdybychom ztratili rovnováhu, kdybychom upadli či uklouzli, by to okamžitě znamenalo velkou a ošklivou odřeninu. Nakonec se s Manolem zastavujeme na takové malé lávové mýtince, v jakési nevelké prohlubni tvořené velkými a křehkými lávovými kameny.
Tady si můžeme chvíli odpočinout. Líba vyndá z batohu nějaké připravené občerstvení. A hlavně vodu. Musím se taky pořádně napít. Sluníčko do nás praží, výstup sem byl hodně namáhavý, žízeň je tudíž obrovská. Hrozně mě taky škrábe v krku. Už zase se mi strašně těžko a jen s velkou bolestí polyká.
obrázek Občerstvit se na takovémhle obtížném terénu musíme ve stoje
Zdá se mi, že mám plné hrdlo sopečného prachu, který mi drásá krk úplně stejně, jako kdybych nějaké ty lávové kamínky polykal. Docela mě potěší jogurt, který mi jakž takž bez velké bolesti mým citlivým hrdlem projde. Jíst ho ovšem musím ve stoje. Není si kam tu sednout. Terén je tu obtížný a citlivý na jakýkoli pohyb. Celou dobu se pode mnou lávové kameny bortí, praskají a lámou, nebo se převrací a ujíždějí pod nohama ze svahu dolů. Nejsme tu ani všichni. Koukáme za sebe a vidíme, že ne každý hodlá šplhat za Manolem až sem. Někteří zůstávají na svahu dole pod námi, nebo se jen tak pomalu procházejí lávovým polem. Mu odtud už ale máme hezký výhled na žhavou červenou lávu, která pomalým proudem stéká nahoře nad námi ze svahu. Docela dobře taky vidíme i na velké rudě žhnoucí kusy lávy, které jak stydnou, odlupují se a začínají se kutálet dolů, stále však ještě do ruda rozpálené. Od toho hlavního proudu jsme hodně stranou a tak nehrozí, že by se mohly začít valit sem na nás. Na druhou stranu máme rovněž krásný výhled na krajinu a údolí, za nímž se vypínají ony tři již zmiňované vulkány. Domlouváme se tu s ostatními, že dál nahoru už nepůjdeme, že už stačí, kam jsme došli. Nahoru je přece jenom ještě dlouhá cesta. Manolovi to ale evidentně nevyhovuje. Stojí už kus výš nad námi a láká nás, ať jdeme za ním. Spolu s ním nás přesvědčuje i Dáša, která už stojí vedle něho připravená k další cestě. A Manolo mává a ukazuje nahoru, a že už je to jen kousek. Některé nás tím přesvědčí a tak vyrážíme znovu za ním. Tak tedy vzhůru za Manolem!
obrázek Snad při výstupu nahoru za Manolem a Dášou nevypustím duši
Ale to jsem si teda dal! Nahoru je to čím dál horší, čím dál prudší! Lezeme po tom příšerně strmém kopci pořád výš a výš. Pohybujeme se jen s obtížemi po obrovských i menších lávových kamenech a balvanech, nebo ztuhlých lávových jazycích. Všechna ta ztuhlá, ale pohyblivá hmota, nám pod nohama ujíždí dolů, některé ploché desky a kameny se pod našimi kroky bortí a praskají. Každým krokem se s nezměrnou námahou posunu výš jen o několik centimetrů, protože všechno se mnou sjíždí zase zpátky. Je to obrovsky namáhavý výstup, a mám pocit, že snad za chvíli vypustím duši. Místy by to chtělo lézt po čtyřech. Ale to nejde, rukama se tu opřít nemůžu, kameny jsou hrozně ostré a nepříjemně řežou do rukou. Cítím to, když na nějakých pohyblivých kamenech zabalancuju, ztratím rovnováhu, a musím se, byť zlehka, o ně přece jen opřít. Mnohokrát mi hodně pomůže ta hůl půjčená dole od dětí. Ani ponožky na ruce si neberu. Nebyly by mi tady stejně nic platné. Myslím, že by se za pár okamžiků o něco prořízly. Snad jen nějaké silné vlněné by tu mohly být k užitku. Líba už toho má asi taky dost. Jen pořád opakuje, že to říkala, že už jsme neměli dál chodit, a že věděla, že to nebude jen kousek. No to opravdu potřebuju, takovýhle povzbuzení! Ale já už toho mám taky plný zuby. Už dál nemůžu! Už nejdu!
Ale musím. Manolo nás pořád popohání nahoru. Nahoru na horu! Pořád nás vábí výš a výš, a prý už jsme skoro nahoře. Ukazuje nám, kudy máme jít, kde je lepší cesta a pevnější povrch, který se pod námi neprolomí nebo s námi nesjede zase zpátky. Vzpomenu si na Orizabu. Jé, to byla pohoda! To byla proti tomuhle procházka růžovou zahradou! Znovu se chvíli zastavím. Už fakt nemůžu. Někdo nedaleko mne si stěžuje, že se mu na žhavém kameni připálila bota. Okolní kameny jsou opravdu teplé, některé žhavé. Tady se už tedy vůbec nemůžu opřít rukou. Kromě pořezání bych se mohl i popálit. Hůl je mi tady neocenitelným pomocníkem. Nejen že mi pomůže vybalancovat ztrátu rovnováhy, abych se o ostré a horké lávové kameny nemusel opírat, ale taky mi hodně pomáhá to, že se o ní mohu rukama opřít i při postupu vzhůru.
Na tomhle horkém kopci už začíná být naprosto příšerné a neskutečné vedro. Celý kopec tu pod nohama pálí, jako by člověk stál v dohasínajícím ohništi. Začínám to už cítit i skrze podrážky svých bot. Říkám teď už nahlas a anglicky, že dál už nelezu, že už výš nepůjdu. Počkám tady, až půjdou zpátky. Manolo ale nesouhlasí: "To nejde!", a dodá, že zpátky půjdeme jinudy: "Tamhle!". A ukazuje přitom na úplně jiný svah o notný kus dál. No bezva! Tam se odtud přece vůbec nemůžu dostat! Nezbývá mi, než v sobě posbírat poslední zbytky sil a pustit se znovu do lezení. Přestávám už pomalu vnímat okolí, i únavu a bolest. Nevím, kde jsem, čí jsem, a jen lezu a lezu.
Najednou nás Manolo zastavuje. Je konec. Asi i se mnou. Je mi příšerně. Nemůžu popadnou dech a mám pocit, že už vůbec nemám žádnou sílu. Na nic. Dlouhé minuty tu jen stojím, abych se vydýchal. Něco tu příšerně pálí. Pozor, tam nechodit! Někdo si tam spálil boty! Konečně po několika dlouhých minutách jsem schopen smysluplně něco vnímat.
obrázek Žhnoucí láva a Manolo s mou holí
Asi tři metry přede mnou se pomalu a líně plazí červený lávový jazyk. Nádhera! Paráda! Došli jsme na samý konec našich možností, k rudě žhnoucí a tekoucí lávě. Manolo si ode mne bere mou hůl, která mi při výstupu fakt hodně pomohla. Bylo to to jediné, o co se člověk mohl opřít. Manolo se s holí natáhne směrem k rozžhavené lávě. Musí si přitom rukou chránit tvář přes sálajícím žárem. Zaboří konec hole do jazyka temně rudé žhavé lávy. Hůl se ihned rozzáří jasným žlutým plamenem, jako nějaká pochodeň. Ještě pořád jsem se dostatečně nevydýchal, a ruce se mi klepou, jako bych v nich držel vibrátor. Nemůžu skoro fotit, moc fotek se mi tu asi nepovede. A moje nohy? I ty se mi klepou tak, že bych se nedivil, kdyby to někdo, kdo mi stojí nablízku, vyhodnotil jako zemětřesení. Je mi opravdu hrozně a zdá se, že se toho jen tak nezbavím. Chvíli pozorujeme světlo hořícího dřeva mé hole. Manolo pak hůl vyndá z lávy a vrací mi ji nazpátek. Dolní konec hole vydrží hořet ještě hodnou chvíli.
Připadám si, jako bychom se ocitli na samém okraji Pekla. Jako by tu samo Peklo na nás ten rudý žhnoucí jazyk vyplazovalo. Začínám teď polemizovat s vlastní vžitou představou, že Peklo je někde dole. Kdepak dole! Tady je peklo nahoře! Zrovna u něj přece stojím! Dostat se sem nahoru, být na samém pokraji sil, a vidět tu tekoucí a sálající lávu takhle zblízka, to je jako cítit polibek samotného Pekla. Jediné, co mi tu pekelnou představu poněkud nabourává, je zřejmý nedostatek rohatých čertů. Jediné příhosdné čertisko v širém okolí by snad mohl být Manolo, ale ať koukám jak koukám, ani rohy ani kopyta u něho nevidím.
obrázek Líba nemůže blízko žhavé lávy vydržet
Stojím tu vratkém kameni, který se pode mnou může každou chvíli rozlomit. Jako jeden z mála není tak horký, aby mi začal pálit podrážky mých adidasek. Přímo přede mnou líně teče žhnoucí ohnivá řeka. Vedro je příšerné. V krku mám, jako bych napůl spolkl pilník. Nepomáhá ani pití, už zase mi jde i voda spolknout jen se značnými obtížemi. Mám pocit, že mám uvnitř sopečný prach úplně všude, a navíc se mi zdá, jako by se mi polykací dírka zmenšila na pár milimetrů. Pořád se celý klepu, a začínám mít pocit, že mám horečku. To bude asi tím hrozným horkem, které tu sálá z lávového jazyka. Zkouším fotit Líbu, abych ji zvěčnil vedle té červené lávy. Vůbec mi to s těma rozklepanýma rukama nejde, trvá mi to hrozně dlouho. Líba tak blízko žhnoucí lávy už nemůže vydržet. Stihnu udělat jen jednu jedinou fotku a ani se moc nepovede. No, nedá se nic dělat. Alespoň párkrát ještě cvaknu tu žhnoucí masu tekoucího kamene. Opravdu jen párkrát. Ani na focení už nějak nemám sílu. A ruce se mi tak strašlivě klepou! Jsem úplně hotový. Vyřízený.
Ohlédnu se za sebe, zpátky k hlavnímu vrcholu sopky Pacaya. Tam pořád stejnoměrně, jako už dlouho předtím, stoupá k obloze oblak hustého dýmu. Tam se nahoru už nesmí. Výstup k hlavnímu vrcholu je zakázaný. Naštěstí. Jinak by nás tam Manolo určitě chtěl dovést. Ale stejně bych tam už nevylezl. V žádném případě. Jsem na konci svých sil a začínám teď mít strach i z cesty dolů. Každopádně to ale za tu námahu stálo. Dostat se takhle blízko k tekoucí lávě, být na dosah žhavým lávovým jazykům, to je nezapomenutelný zážitek na celý život. Jsem rád, že jsem sem vylezl. Blahořečím teď svému nápadu, že jsem ten první úsek výstupu na Pacayu, tam kde to ještě šlo, jel na koni. Celou tu cestu po svých bych sem nahoru rozhodně nezvládl. Jen díky tomu koníku si to teď můžu tady užívat. I přes všechny ty nepříjemné pocity prachu, vedra a přestálé námahy.
obrázek Přiblížený pohled přes údolí na právě si odfouknuvší Fuego
Manolo nás tu už nenechává dlouho. Nejspíš i proto, že jsme sem přijeli se zpožděním, a on dobře ví, že nás dnes čeká ještě další program. Nekompromisně zavelí k sestupu. Zrovna v okamžiku, kdy si naproti za údolím hora Fuego znovu mocně odfoukne. Kdyby si snad někdo myslel, že sestup dolů už bude jednoduchý, hodně by se mýlil. I sestup je nesmírně náročný. Je třeba dávat pozor na každý krok, na rovnováhu, na každý sopečný balvan, který se může pod nohou rozlomit, převážit, nebo sesunout. Naštěstí už není potřeba vydat ze sebe tolik sil, jako při výstupu nahoru. To jediné je o něco lepší. Teď bych v sobě další sílu k výstupu hledal jen těžko. Sestup mi velmi znesnadňuje intenzívní škrábání v krku, jehož se nemůžu zbavit a které mi velice stěžuje i samotné dýchání. Dolů jdeme opravdu poněkud jinudy, mnohem víc po úbočí hlavního vrcholu Pacayi. Tady, zvlášť o trochu níž, jsou nekonečné hromady sopečné suti. Kloužu po nich dolů, zabořen do škváry a popela po kolena, nezřídka až po zadnici. A občas jedu i po ní. Ten prach budu mít úplně všude. Zvenku, i zevnitř! Líba na mě chvílemi bručí, abych byl trochu opatrnější, a tolik neprášil. Ale já jsem rád, že se vůbec nějak dostávám dolů.
Když dosáhnu nejnižšího bodu škvárového svahu, musím začít stoupat kousek nahoru k domečku u antén, kde mě předtím opustil koník. Vůbec mi to však do kopce nejde. Plazím se pomalu jako šnek. Nemám už prostě sílu. Vůbec žádnou. Celé tělo mám jako v ohni, cítím každý sval, a bolí mě každičký krok. Když se sotva poloviční rychlostí, než všichni ostatní, konečně vyškrábu nahoru, plně chápu moudrá slova anglického krále Richarda III., když řekl: "Království za koně!".
obrázek Pohled na odfukující Fuego, na vulkán Acatenango a na nejbližší Aguu při sestupu z Pacayi
On sice tenkrát utíkal z bitvy, zatímco já slézám sopku Pacayu, ale v obou případech, Richardovi tenkrát, a mě teď, šlo a jde o život. Kdybych tu teď nějakého koněvoda našel, určitě bychom se spolu domluvili na novém kšeftu, i kdyby zase neuměl anglicky ani slovíčko. A dal bych mu třeba i kilo! U domečku se všichni scházíme. O něco déle tu na nás čekají ti, co se nedali Manolem přesvědčit k onomu heroickému výstupu. A na tu poslední želvu, čili na mě, na tu posléze čekají úplně všichni. Koník tu bohužel nečeká žádný. Trochu lituju, že jsem se s tím, co mě sem vezl, nedomluvil, aby počkal. No, nedá se nic dělat. Musím dolů po svých.
A je to hrůza i dolů! Jdu beznadějně stále poslední. Všichni jsou daleko přede mnou. Ani Líba už na mě nechce pořád čekat. Bojuju s bolestí stehenních svalů, které mám celou dobu jako v křeči, a hledám a sbírám v sobě novou sílu, když je potřeba udělat i jen pár kroků do kopce. Cesta dolů se mi zdá několikrát delší, než když jsem po ní jel nahoru na koníkovi. Nepřemýšlím teď o ničem a jen tupě pořád ťapu a ťapu a kladu jednu nohu před druhou, aniž vím proč. Konečně už tu je kamenný chodník, na kterém jsem si předtím najal koníka. Teď už tady taky žádní nejsou. Nevadí. Hlavní je, že teď už to je opravdu jen pár kroků a budu dole. No sláva! Přežil jsem! Stojíme zase ve vesnici Montúfar před stejnou nízkou budovou, odkud jsme ráno vycházeli. Nevím jestli tohle má být restaurace. Možná bývalá. Spíš jsou tu jen asi dvě tři prodejní budky a pár dřevených otlučených stolů. Teď bych se asi měl něčím posilnit. Moc se toho tady koupit ale nedá. Potřebuju nejspíš něco sladkého. Od rána jsem měl jen ten jeden jediný jogurt opepřený popelem z Pacayi. Hlavně ale potřebuju taky pít a tak si kupuju Pepsi. Hledáme s Líbou kluka, od kterého jsme měli zapůjčené hole. Nikde ho nevidíme, a tak dám nakonec hůl nějaké malé holčičce. Snad mu ji dá. Jestli ne, má hoch smůlu. Měl tady být. Měl si nás pohlídat.
obrázek Zážitek, kdy se člověk dostane takhle blízko žhavé lávy, je nezapomenutelný
Umýt se tady nemáme kde a tak nasedáme do mikrobusu celí špinaví a zaprášení. Líba mi už poněkolikáté tvrdí, že mám černý i zuby. No, asi jo. A taky mám nejspíš černé i plíce a hltan s celým zažívacím traktem. V krku mě nepřestává škrábat, ani když jsem se hodně napil. A polyká se mi zase už tak těžce! Jako bych měl v krku obrovskou bramboru. Líba ještě z okýnka mikrobusu rozdá zdejším klukům nějaké bonbóny, které vyštrachá kdesi na dně báglu, a můžeme odjet. Průvodkyně Ivča nás cestou chválí, jak jsme byli rychlí, a že jsme časovou ztrátu z rána krásně dohonili. No, však jsme si taky dali do těla. Já alespoň určitě. I přesto, že jsem jel kus na koni. Připadám si příšerně unavený, ale na druhou stranu spokojený. Takovýhle zážitek, kdy se člověk dostane na dosah až k žhnoucí a tekoucí lávě, mě určitě v životě často nepotká. O tom nepochybuju. I kdybych se sem někdy nakrásně dostal ještě jednou, ve světle právě přestálé námahy a toho, jak mi je, bych se už podruhé nahoru asi nevydal. Na ten určitě nikdy nemůžu zapomenout.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3