Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Antigua v podvečer i zvečera  >>

V mikrobusu, který se s námi vrací zpátky do Antiguy, se s Ivčou dohodneme, aby nás nechala vyložit u katedrály. Většina z nás se chce ještě projít po městě, dokud je ještě světlo a dá se něco vyfotit. Ale je to pro mě hotové utrpení. Příšerně mě bolí nohy. Každičký schod, lhostejno zda nahoru či dolů, jsou pro mě úplná muka. Ještě štěstí, že Antigua má ulice na rovině, že nevedou nahoru a dolů. Jsou uspořádány pravoúhle do čtverců, poměrné úzké, dlážděné, protože si zachovávají svou původní historickou podobu. Dnešní ulice jsou povětšinou lemovány opravenými nízkými přízemními domky, díky nimž se v ulicích dlouho drží světlo a taky je tu dostatečně teplo.
obrázek Nádvoří bývalého kláštera u kostela La Merced
Podíváme se do kostela La Merced, čili do chrámu Boží Milosti, obnoveného po ničivém zemětřesení jen částečně. Zato se ale kostel pyšní nepřehlédnutelnou čistou žlutou fasádou s neuvěřitelně bohatým bělostným štukováním.
obrázek Bohaté štukové zdobení kostela La Merced
Zabrousíme i do vedlejší budovy, do prostor bývalého kláštera, kde se dnes nachází zřejmě nějaká hudební škola. Na nádvoří u staré barokní kašny brnká na kytary skupinka chlapců. Na okraji podloubí na schodech sedí naopak několik dívek. Mají u sebe noty i hudební nástroje, kytary nebo flétny. O něčem vášnivě diskutují. Uvnitř klášterních budov, schován za podloubím v jakémsi zastřešeném výklenku, hraje nějaký větší dětský orchestr. Na židličkách tu je rozesazeno do čtverce asi dvacet děcek, větších i menších, někteří s kytarami, jiní s houslemi, jsou tu flétny, mandolíny, a nějaký bubínek. Posléze se dostaneme i nahoru na terasu kolem nádvoří. Tady se dočkáme fascinujícího výhledu na vulkán Agua, který se tyčí na pozadí vedle fasády na průčelí kostela La Merced. Omračující pohled. Ta fasáda v odpoledním slunci proti modré obloze září jako zdobný rozsvícený lampión. I ta kašna s fontánou dole na nádvoří stojí za pozornost. Je považována za největší ve Střední Americe, a mniši v ní prý kdysi chovali ryby.
obrázek Jedna z barevných ulic Antiguy v odpoledním slunci
Antigua Guatemala působí jako vcelku poklidné menší město, přesto kypící životem. Potkáváme v něm jak mnoho domorodců, tak procházející turisty obdivující krásy města. Nacházíme tu plno kdysi pobořených barokních památek, většinou alespoň zčásti obnovených.
obrázek Nízké barvené domky Antiguy se krčí pod horou Agua
Někde jsou to ale už jen zakonzervované ruiny kdysi zřejmě nádherných domů, paláců i kostelů. Procházíme pak mnoha barevnými uličkami, i hlavním náměstím s nádhernou parkovou úpravou doplněnou kašnami a fontánami. Zjišťujeme, že nikdo z nás netuší, kterým směrem je náš hotel. Několikrát se ptáme na ulici Santa Lucia, na které se nachází náš hotel téhož jména. Bloudíme i kolem nějakého autobusového nádraží, kde poprvé zblízka vidím nádherně zbarvené guatemalské autobusy. Projíždí jich tu hodně. Každý je jiný, jinak barevný. Zvenčí vypadají, jako nové, jako by právě vyjely z výrobních linek. Na hotel se nakonec přece jen zdárně dostaneme, ale obejdeme přitom snad půlku města. Nebo mně to tak alespoň připadá. Nohy už skoro necítím, a potácím se jako chromý. Mám dojem, že zítra asi budu potřebovat berle. Kdoví, jestli nebylo chybou, že jsem pod Pacayou vracel hůl, když ji ani nikdo nechtěl.
Na hotelu potkáme naši Ivču. Líčíme jí naše potíže s nalezením hotelu. Ale i ona říká, že se i jí tenhle hotel špatně hledá. A protože vůbec nevíme, odkud a kudy jsme sem přišli, poradí nám cestu odtud na hlavní náměstí: "Z hotelu se dejte vlevo a pak hned první ulici zase doleva". Dobrá, snad už tedy nebudeme bloudit. Teď teprve máme čas na očistu. Vyklepáváme ze sebe všechen ten sopečný prach, škváru a vyvřeliny, zkrátka všechno, co se na nás cestou na Pacayu a zpět nabalilo. Je toho dost, v botách, ve vlasech, po kapsách, zkrátka všude. Nejbizarnější je vrstva vypoceniny, taková tuhá krusta smíchaná z vlastního potu a sopečného prachu, která místy opadává sama a jinde se ji ne a ne zbavit. Když vylezeme ze sprchy, Líba chce, abych se jí někam uklidil. Chce dělat velké prádlo, nebo co. Nechce si asi památku z Pacayi v podobě špíny a prachu balit do zavazadel a vozit domů. A tak se uklidím na v té chvíli jediné rozumné místo. To jest do postele pod peřinu. Sprcha mě sice asi trochu odprašnila, ale jinak mi vůbec nepomohla. Bolí mě teď úplně celej člověk, a jakmile se jen trochu pohnu, chytají mě do nohou šílené křeče. Cítím se příšerně. Jsem strašně zesláblý a úplně vyšťavený. Možná to je i z hladu. Od rána jsem neměl nic jiného k jídlu, než ten jeden jediný jogurt.
Přes všechny své obtíže se ještě jednou hrdinsky vydávám s našimi dámami na večerní procházku do centra Antiguy. Chtějí totiž něco nakupovat, což u ženských jistě není nic překvapujícího. Projdeme znovu k náměstí, a vydáváme se jednou přilehlou ulicí, kde se zdá být všelijakých obchůdků nejvíc. Každý tu něco nakoupíme. Já třeba knížku, Líba zase tašku. Líně se ploužím večerním městem, většinou se jen tak pomalu belhám za ostatními zcela neschopen jakéhokoli rychlejšího pohybu. Kde můžu, tam si sednu, i kdyby to mělo být jen na pár vteřin. Nakonec se zase vracíme do hotelu. Teď už naštěstí víme kudy, a tak je to mnohem blíž.
Nesmíme taky zapomenout na večeři. Je nejvyšší čas něco sníst! A tak jdeme, stejně jako včera, naproti k Rakušákovi na řízek. Já řízku zůstávám věrný, zatímco Líba si dnes raději dá kuřecí plátky na česneku. Vepřový řízek se stejně ani na všechny nedostane. Láďa si už musí dát hovězí. Já ovšem na svůj řízek ani chuť nemám. Nemám vůbec chuť na jakékoli jídlo, nějaký hlad také necítím. Před chvílí mi dokonce přišlo i na zvracení. Nejraději ze všeho bych se vrátil na hotel do postele. Něco ale jíst musím. K pití si dám velikou sklenici ibiškové limonády a Coca-colu s rumem na spravení zažívání, a abych snad dostal i větší chuť k jídlu. Něco nakonec sním, ale celý ten veliký řízek je dnes nad moje síly. A to i přesto, že zcela vynechám veškerou zeleninu v podobě oblohy. Řízek prostě nemůžu dojíst, nejde to. Trochu i proto, že mě pořád strašně škrábe v krku, a celé hrdlo mám rozpálené, jako by mi v něm hořelo. Zato Líbě chutná. Má takový hlad, že po své nemalé porci kuřecího vmžiku spořádá i zbytek mého řízku, na který mi už nestačí síly. Budiž jí to přáno. Však taky od rána skoro nic nejedla.
Mě zato ten řízek definitivně odrovnal. Jsem po večeři sotva schopen se přeploužit na druhou stranu ulice a dostat se do hotelu a do postele. Uléhám celý rozklepaný, lomcuje mnou nějaká zimnice, a čelo mám přitom rozpálené, až běda. Asi mám nějakou svalovou horečku, nebo co to je. A moje nohy se nejspíš rozhodly, že se mi za tu štrapáci na Pacayu náležitě pomstí. Nenechají mě moc spát, několikrát po sobě se probudím s obrovskou bolestí a křečemi, kterých se pak dlouhé minuty nemůžu zbavit. Líba do mě naláduje nějaké prášky, po kterých se nakonec přece jenom trochu vyspím.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3