Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013
obrázek Hotel Rio Dulce ráno opouštíme

<<  Den patnáctý, otrokářský, 2. března  >>
<<  Po vodě od jezera Izabal ke Karibiku  >>

Ráno, když náš hotel zase opouštíme, je zataženo a docela chladno. Ale naštěstí neprší. Snad ani nebude. Dnešní den máme strávit prakticky celý na lodi, a mít mokro zdola i shůry by nebylo zrovna nejpříjemnější. Na snídani jdeme do stejné restaurace Bruno's, kde jsme byli večer na večeři. Teď za světla si teprve můžeme pořádně prohlédnout ty kotvící jachty. Po snídani nikam nespěcháme, máme čas i na krátkou procházku po městečku. Zdá se nám, že je tu o hodně dráž, než bylo v Mexiku. Možná je to tím, že Rio Dulce je populární ráj jachtařů a milionářů z celého světa.
obrázek Pod mostem na Rio Dulce
Kolem deváté hodiny se naloďujeme. Bohužel nikoli na milionářskou jachtu, ale na vcelku obyčejnou motorovou loď, tak akorát velkou pro naši skupinu. Vyplouváme pod most směrem k jezeru Izabal. Co tady nedaleko jezera na široké řece můžeme vidět? Spoustu lodí a jachet, vily, hotely, bungalovy, milionáře, a tak podobně.
obrázek Některá zákoutí na Rio Dulce vypadají romanticky
Některá zákoutí a bungalovy vypadají dost romanticky. Pozemky u jezera prý stojí okolo 25 tisíc dolarů. Nekupte to za ty prachy! Na členitém pobřeží stále zbývá mnoho dosud zarostlých míst, kam lidská noha zřejmě ani nevkročila. Možná tam ale kráčet nelze. Mohou tu být bažiny, protože většina staveb u jezera Izabal je postavena nad vodou a na kůlech.
Loďka s námi teď neklidně drncá. Chvílemi, zvlášť při větší rychlosti, to taky docela fouká. Bunda je na tady lodi naprosto nutná. Zastavujeme u jednoho hotýlku, který stojí prakticky ještě na vodě. Vlastní ho nějaká Australanka a je prý nově otevřený. Postavený je ve dřevě a v romantickém duchu. Zatím má majitelka svůj nový hotel ještě téměř prázdný. Ivča se hned chytá příležitosti, a jde se podívat na pokoje, ptá se na cenu, a nakonec si bere adresu a telefon. Možná při další cestě budou příští čeští turisté ubytování právě tady. Kdo ví? My si také se zájmem prohlédneme, o jaký nocleh jsme přišli, ale spíš si všímám toho ostatního. Na dřevěném zábradlí sedí krásní papoušci a na terase "hlídají" hotel dvě velká rozdováděná psiska. Bujná tropická vegetace okolo hotelu na vodě tu roste jako z vody. Jak jinak, že? Taky tu majitelka půjčuje loďky. Ale to musí být nářez! Loďky jsou uzounké kanoe, takové ty vydlabané z jednoho kusu kmene. Několik jich vidím přivázaných ke stromu nad vodou. Tahle podnikavá Australanka tu může mít do budoucna jistě zajímavé ubytování. Má tu už téměř všechno hotovo a vybudováno, a zřejmě už potřebuje jen to tady pořádně rozjet.
obrázek Pevnost San Felipe na okraji jezera Izabal
Na okraji jezera Izabal, kam jsme mezitím dojeli, se pomalu otáčíme. Projíždíme kolem nevelké španělské pevnosti San Felipe. Španělé ji tady postavili na obranu před karibskými piráty, aby se od moře nemohli dostat až na samotné jezero Izabal. Už takhle se díky širokému toku řeky Rio Dulce mohli z moře po vodě dostat dost daleko do vnitrozemí. Před dvanáctou hodinou znovu podplouváme již zmíněný silniční most ve městečku Rio Dulce a záhy vyplouváme do opačného směru, po proudu řeky.
obrázek Téhle fotografii dvou volavek říkám "Polibek na dálku"
Domky na pobřeží i jachty se postupně vytrácejí. Kolem říčního toku jich je vidět čím dál méně. Ale když na nějaké jachty narazíme, často žasneme, jaké jsou to velké, moderní a luxusní lodě. Plujeme teď místy, kde je tok řeky Rio Dulce široký i více než čtyři kilometry. Někde to právě označují jako jezero zvané El Golfete, jak už jsem se zmiňoval. Mineme postupně několik ostrovů s mnoha sněhově bílými volavkami a s obrovským množstvím kormoránů sedících ve větvích stromů. Kolem břehů vidíme teď už jen hustou džungli. Prý je plná jaguárů, ale ti se asi rychle schovávají před velkým řvoucím krokodýlem, jakého jim musí naše loď připomínat.
Několikrát odbočíme z hlavního toku k nějakému přítoku, ke slepému rameni, nebo k nějaké laguně. Tam, kde voda klidnější a stojatější, roste spousta leknínů. Někde jich jsou tisíce. Už jsme v místech, kde není voda už jen sladká, ale spíš sladkoslaná. Nedaleký Karibik v těchto místech totiž často v době přílivu nebo za bouří vystoupá proti proudu až sem.
obrázek Po vodě plné leknínů nám přijíždějí děcka naproti
Zastavujeme se na malé občerstvení v obchůdku nad vodou. Naproti nám po vodě zdobené lekníny ve vydlabaných lodičkách přijíždějí děti. Každé děcko se nám snaží něco ukázat. Jeden chlapec drží v ruce vousatou rybu, druhý nějakého modrého raka. Ve svých lodičkách k nám pádlují o sto šest, aby byly první a dostaly od nás za odměnu nějakou drobnou minci. Můžeme si tu nakoupit i nějaké suvenýry, jako sušené hvězdice, škeble, různé ozdůbky, modely dlabaných lodiček, klobouky a spoustu dalších všelijakých nepotřebností. Líba se rozhodne občerstvit se velkým kokosovým ořechem. Děti na lodičkách mezitím už zase odjely "lovit" další turisty. Zůstaly tu s námi jen dvě malé dívenky a jejich maličký bráška, který tu zabalený po miminkovsku spí zavěšený v zelené hamace. Vůbec přitom nedbá na okolní ruch, nevzbudí ho dokonce ani blesky našich fotoaparátů.
Jen o pár minut později přijíždíme k místu zvanému Aguas Calientes. Tady se budeme moci koupat v sirných horkých pramenech. Naštěstí se počasí docela umoudřilo. Odpoledne už je docela slunečno, později dokonce už zcela jasno a modro. My se ale před koupáním jdeme nejprve podívat do jeskyní. Půjčí nám tady baterky a s nimi bloudíme jeskyněmi. Hned za vchodem nás začne trápit neuveřitelné vlhko a vedro. Připadám si, jako bych tou dírou lezl do samotného pekla, jako kdybych prošel pekelnou bránou. Foťák se mi okamžitě zapotil a orosil, takže fotografie za nic nestojí. Prolézáme tu labyritem několika vyšších a také docela nízkých jeskyní, které jsou vzájemně propojené mnoha úzkými chodbami a průlezy. Zdá se, že to bludiště je docela hluboké a člověk by se tu mohl snad i ztratit. Naštěstí se tu zatím žádná z cest nevětví, takže nikdo nikam nezabloudil. Není problém se kdykoli otočit a vrátit se zpátky. Konec je stejně kdoví kde, a tak se raději budeme vracet. Půjdeme se spíš vyšplouchat. Venku vrátíme baterky
obrázek V horkých sirných pramenech si užijeme i nemálo legrace
a jdeme do plavek.
Horká voda tu vyvěrá odkudsi z nitra skály. Ten pramen je hodně malý, ale zato parádně horký. Rychle se ale mísí s okolní studenou řekou. I kdybych tu bych sám jediný, tak abych si pořádně ohřál v teplé vodě nohy, musel bych si opařit záda. A když nás tu je víc, je o to to komplikovanější, abychom se tu nějak srovnali. Přesto tu strávíme docela příjemnou půlhodinku, při které se všichni střídáme a každý si tu horkou lázeň vcelku může vychutnat. Je to bezva koupel a užijeme přitom i nemálo legrace. Mrskáme se tu na mělčině jako tlupa aligátorů.
obrázek Jedna ze studentek indiánské školy Ak'Tenamit
Po nějaké další půlhodince cesty zajíždíme do jednoho z menších přítoků řeky Rio Dulce. Tam nad řekou se nachází indiánská škola Ak'Tenamit. To slovo znamená v mayském jazyce Q'eqchi "Nová vesnice". Byla založena v roce 1992, je provozována neziskovou nadací, přičemž jejím smyslem a účelem je poskytovat vzdělání a kulturní rozvoj právě Mayům z kmene Q'eqchi z mnoha desítek odlehlých vesnic. Jejich domorodým potřebám, zvyklostem, jejich venkovské realitě, tomu všemu se snaží škola přizpůsobit. Zdá se, že úspěšně. Klade přitom důraz na vzdělávání především dívek, zlepšení jejich postavení v mayské společnosti a posílení jejich rovnoprávnosti s muži. Více než 500 studentů se také učí mnoha pracovním dovednostem. A nejen zemědělským či řemeslným, ale také z oblasti obchodu a třeba i provozování restaurace. A není to tady jen škola.
obrázek Areál školy Ak'Tenamit je umístěn v nádherném prostředí
Kromě vzdělávání je důležitým aspektem téhle školy i péče o zdraví domorodých mayských obyvatel. Poskytuje základní zdravotní péči přibližně pro šest tisíc obyvatel z více než pětatřiceti mayských vesnic kmene Q'eqchi ze širokého okolí. Počet vesnic, kterým je tato zdravotní péče poskytována, se na základě dohody z guatemalskou vládou v poslední době významně a rychle rozšiřuje a pokrývá stále větší oblast okolo řeky.
Procházíme pomalu částí rozlehlého areálu téhle zvláštní internátní školy. Doprovází nás přitom jedna z místních studentek. Není příliš hovorná. Má asi zrovna službu, aby případné návštěvníky z řad turistů areálem provedla, ale asi jí to moc nebaví. Něco se však od ní přece jen dozvíme. Zejména z kulturních zvyků, slavností a dalších ne tak úplně školních aktivit, které jsou však nesmírně důležité k celkovému kulturnímu uvědomění těchto guatemalských Indiánů. Celý areál školy je umístěný uprostřed pralesa nad řekou v opravdu nádherném prostředí. V několika malých domcích je tu umístěna knihovna i jednotlivé třídy. Menší skupinky staveb jsou postaveny na vymýcených pozemcích a propojeny mnoha chodníčky protínajícími prales a džungli. Areál je zřejmě velice rozlehlý, my tu procházíme jen jeho malou částí. Vzdělávací program pro Indiány Q'eqchi je v plném proudu. Ve většině tříd se zrovna učí, v jedné jsou menší děcka, v další vidíme zase ty větší. Jen opatrně nahlédneme, nechtěli bychom je příliš rušit. I tak se děcka hned za námi otáčejí. Jsou stejně zvědavá, jako děcka kdekoli jinde na světě. Jsme pro ně asi zajímavější, než právě probíhající vyučování. Když se s naší indiánskou průvodkyní na konci návštěvy školy Ak'Tenamit loučíme, ptáme se jí, jak je to s mayským kalendářem a předpovědí o konci světa. Ani ale nejsem překvapený, když prohlásí, že o tom ona neví zhola nic.
obrázek Oběd na Rio Dulce z darů vodního světa
Nedaleko odtud, už zase na řece Rio Dulce, se potom zastavujeme na oběd. Restaurace je tu postavena nad vodou právě pro ty, kdo jako my cestují lodí. Je už po třetí hodině, a tak už máme všichni tak trochu chuť do něčeho kousnout. K obědu máme, jak jinak na řece, vodní havěť. Ryby, raky či kraby, krevetky a podobně. Ke krabům tu roznáší jako doplněk příboru kleště na ořechy. Pikantní! To by mě nenapadlo. A pak už jen žasnu, jak s nimi šťastní majitelé krabů dokážou rozlousknout krabí klepítka. To bych nikdy nevěřil, že to je vůbec možné.
Po obědě vyplouváme na poslední úsek naší téměř celodenní plavby. Byla zajímavá a pestrá, s mnoha zastávkami. Vůbec mi nepřišla jako dlouhá. Začínají nás doprovázet racci a na řece i nad našimi hlavami se objevují velcí pelikáni. Jejich množství kolem řeky se postupně zvětšuje. Karibik už tedy nebude daleko. Jedeme dál už jen slabou půlhodinku. Řeka najednou končí a před námi se otevře široká zátoka. Vplouváme do Karibiku. Vlevo se před námi objevuje město, a už vidíme i jeho přístav. Tady zastavujeme a tady naši plavbu končíme. Vystupujeme z lodi. Jsme v Livingstonu.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3