Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Livingston, město černých Garifunů  >>

Livingston je městečko na břehu Karibiku, do kterého se lze dostat právě jen způsobem, jakým jsme se sem dopravili my, tedy lodí. Nevede sem totiž žádná pozemní komunikace, žádná silnice. Kromě motorek a skútrů tu také nikde žádná jiná motorová vozidla nevidíme. Hned v přístavu nás vítá několik místních, kteří se nám hned snaží nabídnout nějaké ubytování, případně dopravu zavazadla. Jsou všichni černí, a někteří snad ještě černější.
obrázek Potomci afrických otroků na ulici v Livingstonu
Skoro by si člověk mohl myslet, že jsme zakotvili namísto Střední Ameriky kdesi v rovníkové Africe. Tihle černí obyvatelé patří k etniku Garifunů, jak se dnes označují potomci Afričanů, potomci bývalých otroků. Ti se sem dostali nedobrovolně, většinou z Ghany, Nigérie, ale i z dalších jižnějších částí rovníkové Afriky. Kdysi tu černí otroci stáli naproti bílým otrokářům po víc než dvě století na opačných stranách společenského systému, dnes tu však jejich potomci žijí v poklidu společně s potomky Evropanů i zdejších domorodců. Právě tady v Livingstonu žije početná komunita Garifunů a tvoří tu výraznou většinu zdejších obyvatel. Livingston je proto proslulý jako černé město uprostřed Střední Ameriky.
Od přístavu vyběhneme asi 200 metrů do kopečka k našemu hotelu, kde se ubytujeme. Líba si tu hned musí vyzkoušet, jak se odpočívá na dvorku v hamace, A vleze si do jedné zrovna mezi obrovité listy jakési jedovaté diffenbachie. Hotel se nachází na zdejší hlavní ulici, a když vyjdeme později na procházku na druhou stranu směrem od přístavu, vidíme, jak je Livingston docela malé městečko. Na druhou stranu kopce se ulice svažuje zase dolů, aby zase po pár stech metrech končila zase dole u vod Karibiku. Celá hlavní ulice, z níž na několika místech odbočují vedlejší cesty, má tak sotva půl kilometru. Kdybychom se nezastavovali před četnými obchůdky a stánky se suvenýry, prošli bychom ji za deset minut. Odzdola nahoru a až zase dolů. Na druhé straně u oceánu chvíli na moři pozorujeme maličký ostrůvek s nějakou sochou, možná to má být něco jako maják.
obrázek Pláž, kde si hrají černá děcka, ke koupání neláká
Zkoušíme se projít ještě kousek podél pobřeží. Mnoho černých děcek si tu hraje v písku na pláži, která díky špíně a nepořádku ke koupání opravdu neláká. Tady se v Karibiku asi nenamočíme. Procházíme podél pláže stezkou kolem mnoha zpola zchátralých budov, mezi nimiž jsou pod palmami ukrytá podivná temná zákoutí, která v nás nevzbuzují příliš sympatií. Některé z těch neskutečně zchátralých staveb však hrdě nesou nápis "Diskotéka", "Music Bar", nebo něco podobného. Přitom je to jen obyčejný zcela jednoduchý přístřešek sbitý z několika prken, bez jakkoli rozdělených vnitřních prostor, bez jakéhokoli kousku nějakého nábytku. Zdá se, že se tu diskotéky otevírají každý večer. No, sem tedy rozhodně večer za tmy nepůjdeme. Asi tu bude na náš vkus dost rušno, což naznačují sem tam pohozené prezervativy a další roztodivné odpadky evidentně pocházející z nočních radovánek. Kdepak. Sem nepůjdeme ani náhodou. Jen Bůh ví, co se tady za tmy děje a jak to tady večer vypadá. Raději se včas vraťme.
obrázek Mladé slečny Garifunů se jen tak poflakují po ulici
A tak se mezi kelímky, lahvemi, papíry a dalšími odpadky pomalu vracíme zpátky k hlavní ulici a k našemu hotelu. S odpadky, jak se zdá, si v Livingstonu nikdo příliš hlavu neláme. Povalují se všude, a pokud je někde nějaké zákoutí, kam není tak dobře vidět, můžete si být jisti, že jich tam je celá hromada.
Procházka po Livingstonu, na kterou se vydáváme s Dášou a Dagmarou, je opravdu velice zvláštní. Obyvatelstvo černé pleti tu převažuje. Jedna ze starších černošek se brání fotografování. Jakmile zjistí, že jsem ji vyfotil, vrhne po mě ošklivý pohled a vystartuje za mnou. Dožaduje se nějakého ne úplně drobného obnosu, který jí prý za tu jednu fotografii s rukama před obličejem náleží. A mladí Garifunové? Ti se většinou jen tak v džínách a džínových sukních poflakují po ulici, postávají na nároží, další prodávají zeleninu nebo suvenýry, jiní vysedávají po barech a nálevnách roztodivných jmen, kterými je hlavní ulice lemována. Odbočovat do postranních ulic se nám moc nechce. Přesto, když to zkusíme, se brzy vrátíme zpátky. Skoro nikoho tam nepotkáváme a nějak to v nás nebudí důvěru. Na hlavní ulici je mnohem živěji a cítíme se tu bezpečněji. V Livingstonu potkáváme také indiánské obyvatelstvo i několik bílých turistů. Ale ty spíš výjimečně. Chudé a levné krámky a hospůdky na hlavní ulici vystřídá, hlavně blíž mořskému pobřeží, několik honosných vil. Uvnitř za vysokými ploty také vidíme černé obyvatele. Ne všichni Garifunové v Livingstonu jsou tedy chudí.
Zastavíme se v nějaké cukrárně, kde si dámy moc pochvalují čokoládový dortík. Je to vlastně spíš taková malá prodejna s pečivem, ale mají tu chladící box s nápoji a obrovské množství vajec. Zvenku nás zvědavě okukuje malá okatá indiánská slečinka, která zrovna mlsá nějakou sušenku. V jiném krámku na hlavní ulici také seženu další notýsek. Z toho mého druhého už mám skoro polovinu popsanou a je zřejmé, že do konce mi to stačit nebude. Není to ještě kritická situace, ale ne všude bude příležitost něco takového shánět. Od papíru v tomhle krámku mají všechno možné. Ukazuju prodavačce svůj malý sešitek, jaký asi chci, ale ona se jen marně rozhlíží po svém obchůdku. Gringoška Dagmara, která umí skvěle španělsky, mi tady také pomáhá s domluvou. Ostatní mi pomáhají prošmejdit obchod a hledat nějaký malý sešit. Nakonec, přestože prodavačka jen bezradně krčí rameny, je naše snažení korunováno úspěchem. Malé notýsky, s tvrdými deskami, tu mají. Jen o tom asi ani nevědí, a proto jsme si ho museli najít sami.
obrázek Jeden z livingstonských pejsků, který vděčný i za pouhé vlídné slovo
Co je však v Livingstonu pro mě naprosto nepochopitelné, jací zbědovaní pejsci se tu po ulicích toulají. I jinde jsme už viděli pobíhat mnoho psů, ale takhle zbídačení a podvyživení nebyli vážně nikde. Nezdá se, že by komukoli chtěli a dokázali ublížit. Domácí je však odevšad vyhánějí kopanci a kamením. Naopak turisté jako my, kteří je dokáží pohladit či polaskat, jsou za tento svůj čin odměněni neskutečnou reakcí. Pejsci kolem nás radostně běhají a skákají, doprovázejí nás po celou dlouhou procházku, a jsou nadšení i z vlídného slova. Nakonec jsme ještě překvapení i tím, jak si nás později dokážou najít i před hospodou, v níž sedíme více než dvě hodiny. Žebra a všechny kostičky na takovém pejskovi můžete snadno spočítat, ale rozradostnění tohohle livingstonského psího tvora z pouhého pohlazení je nefalšované a absolutní. Jestli jste doposud nikdy neviděli psí duši na vrcholu blaha, tak tady to uvidíte. Jeďte do guatemalského Livingstonu a pohlaďte si tam nějakého pejska.
obrázek Rytmická skupina mladých Garifunů
Večer se v Livingstou nakonec sejdeme skoro všichni v hospodě. Patří stejnému majiteli, jako náš hotel, a je jen pár kroků stranou přes ulici, téměř přesně naproti hotelu. Majitel nám vychytrale při ubytování nabídl drinky 2 x 1, což značí dva drinky za jednu cenu. A tak nás tu má. Na dva drinky my většinou rádi slyšíme. Venku už se mezitím úplně setmělo a sotva si stačíme něco objednat, vidíme okolo hospody s nějakými bubínky pobíhat několik barevných triček, nad nimiž se vznáší vždycky po páru velikých očí pod typickou americkou kšiltovkou. Americký styl oblékání sem pronikl zřejmě docela rázně. A asi nejen oblékání. Tihle černí garifunští mládenci začnou vmžiku na své bubínky a chřestítka provozovat zběsilou černošskou rytmiku, kterou občas doprovázejí jakýmsi hýkavým a pronikavým zpěvem. Dovnitř do restaurace ale nejdou. Asi sem nesmí a tak hrajou jen venku na ulici. A jako všichni pouliční muzikanti všude na světě, když zahrajou, vyberou drobné, a jdou zase dál. Jen co od nás vybrali nějaký ten peníz, rázem se jejich oči i s tričky ztratily kdesi ve tmě.
obrázek Nevzdávám se a nikdo na mě nestřílí, to jen ukazuju svoje nové gatě
Zanedlouho pak zaslechneme jejich šílený rytmus odkudsi od nedaleké sousední hospůdky. A tam jim zase nějací jiní turisté pomohou k dalšímu drobnému výdělku.
My zatím pojídáme dobrou večeři a popíjíme své drinky. Ale těch si příliš neužijeme. Už nás sice guatemalská extrémní pomalost hospodské obsluhy tolik nepřekvapuje, ale přestože jsem měl zoufalou žízeň, za dvě a půl hodiny prostě nestihnu víc, než dvě mojita. To mi připadá docela šílené. Že by proto, že každé druhé máme slíbené zdarma? Tady mě fakt drinkama neutopí. Spíš tu leknu jako ryba na suchu. Na večerní hospodu jsem si oblékl své nové a nedávno koupené červeně pruhované guatemalské gatě. Když je ostatní chtějí vidět v celé jejich kráse, jak dokonale mi sluší i padnou, musím vyskočit na židli a se zdviženýma rukama se otáčet jako manekýn. Fotografie tohoto okamžiku, kterou Líba aktuálně pořídí, je následně doma některými považována za situaci, kdy se se zdviženýma rukama vzdávám, zatímco mě chce někdo zastřelit. Ale jak vidíte, přestože by to tak na první pohled mohlo vypadat, skutečnost je zcela jiná a mnohem méně dramatická. A nakonec zaplaťbůh za tu pomalou obsluhu. Alespoň z té židle nespadnu a do postele se tak dostanu bez újmy na zdraví. Ale bohužel taky úplně střízlivý a navíc ještě žíznivý.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3