Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Do Rio Dulce mezi milionáře  >>

obrázek Kterýpak kopeček v guatemalské krajině ukrývá dosud neobjevenou pyramidu?
Směřujeme teď na jih k jezeru Izabal. Je to skoro přes půl Guatemaly a bude to tedy opravdu dlouhá cesta. Je přitom krásně barevná. Příroda tu barvami nešetří, podobně jako jimi nešetří místní domorodé národy. Nádhera a zelená svěžest guatemalské krajiny vyniká zejména v pozdním odpoledním slunci. Kolem nás se míhá spousta kopečků, malých i větších homolí a špiček, často právě tak velkých, že by klidně mohly ukrývat desítky či stovky dalších mayských pyramid. Po dnešní návštěvě nezapomenutelného Tikalu teď prostě vidíme pyramidy všude. Za okny mikrobusu se střídají vesničky s rozlehlými lesy i pastvinami, kde se pasou kravky i koně, tamhle zase chovají několik vepříků. Uprostřed vesniček s barevnými domky a kostelíky se na silnici občas najde nějaká drůbež, a není nic zvláštního potkat několik jezdců na koních.
obrázek Jeden z mnoha barevných kostelíků v nesčetných guatemalských vesnicích
V malém mikrobusu máme sice poměrně málo místa, což je ve srovnání s Armandovým mexickým autobusem veliký rozdíl, ale zase tu všichni máme k sobě tak nějak blíž. Taky možná proto v mikrobusu skoro nespím. Pravděpodobně ale taky i z toho důvodu, že jsem stále v zajetí dosud ne plně vstřebaných dojmů z Tikalských staveb a pyramid. Byly báječné. Párkrát se cestou někde zastavíme na chvíli na protažení, na občerstvení, nebo na fotografování. Láďa s Lidkou vzadu jedou kouzelně zabalení. Mají kolem hlavy uvázány velké šátky. Jsou, jak říkají, trochu choulostiví na průvan, ale bez klimatizace a občasného větrání se malým mikrobusem jet nedá. Ale oni jsou v pohodě a počítají s tím. Jen pro nás ostatní vypadají s těmi šátky trošičku nezvykle.
Se západem slunce přijíždíme do Rio Dulce, malého městečka na řece Rio Dulce nedaleko rozlehlého sladkovodního jezera Izabal. Se svou přibližně dvacetikilometrovou šířkou a víc než dvojnásobnou délkou je jezero Izabal největším jezerem v Guatemale. Široká řeka, která z něho vytéká, se vlévá do Karibiku a cestou vytváří širokánský tok, takové jakoby ještě jedno menší jezero, kterému říkají El Golfete. V městečku, které se jmenuje právě podle řeky Rio Dulce, se ubytováváme přímo v sousedství dlouhého mostu, spojujícího oba břehy široké řeky. Most je opravdu velký. Vysoký, dlouhý i široký. Údajně největší v celé Střední Americe.
obrázek Molo a jachty u restaurace Bruno's, kde jsme v Rio Dulce večeřeli i snídali
V hotelu, který se taky jmenuje Rio Dulce, si dáme rychlou sprchu. Ne, že bychom tolik spěchali, ale voda teče jen studená, neřkuli ledová. Kdopak by měl chuť se v ní nějak dlouho cachtat? Za oknem se mezitím skoro setmí.
obrázek Jachty v Rio Dulce při pohledy z mostu
Najednou něco zablýskne, silně zahřmí, a spustí se prudký liják. Opravdový tropický, jak se na pořádné tropy sluší a patří. Zdrží nám to odchod na večeři asi o pětadvacet minut, když oblečeni do bund pod střechou čekáme, až ten lijavec trochu poleví. Na večeři pak odcházíme do restaurace Bruno's k jachetnímu přístavu. Na jezeře Izabal kotví své jachty mnoho milionářů z Ameriky i z Evropy. Asi dvacet vskutku parádních jachet vidíme kotvit hned vedle hospody. Někteří z oněch milionářů jsou i tady v restauraci. Pohybují se tu se samozřejmostí sobě vlastní. Sami si za barem nalévají, míchají si své drinky, na televizním přijímači si pouštějí, co je napadne. Kroky některých jsou značně nejisté. Všimnu si hlavně jednoho. Šourá se po hospodě pomalým vratkým krokem. Přemýšlím, zda je to krok člověka nezvyklého mít pod nohama pevnou zem. Mohly by to být ale i kroky člověka mírně zmoženého alkoholem. Ale s největší pravděpodobností to vypadá na šouravý pohyb vetchého milionářského starce. Asi proto se ani žádná z přítomných dam nesnaží využít situace a vloudit se třeba k některému z milionářů na jeho jachtu. Tak co? Dam bez partnerů je tu dost! Žádná nechce milionáře? Žádná to nerada horké? Zítra bychom pak mohli na milionářské jachtě křižovat po jezeru Izabal třeba všichni. No, tak z toho nic nebude. Už nám nesou večeři.
Ze samotné večeře v restauraci stojí za zmínku hlavně to, že Líba si dala dvě brambory na loupačku, dokonce i s nějakým tvarohem. To by doma ona rozhodně nikdy nejedla. Jenomže tady chudák dopředu nevěděla, co dostane. Ještě k tomu dostala misku nějaké zeleniny. Nakonec tady ale Líba snědla úplně všechno. Hlad je zřejmě výborný kuchař. Spolu s vydatnou a vcelku dobrou kuřecí polévkou a česnekovým chlebem, kdy jsem jí ze svého masa s rýží věnoval ještě jeden krajíc i já, spořádala neskutečnou porci jídla. Nechápu, jak a kam se toho tolik do Líby vejde. Za dvě hodiny, co strávíme v restauraci, si dáváme k pití jeden drink. Další už nestíháme. Prý je to standardní rychlost zdejší obsluhy, chlácholí nás Ivča. Okamžitě mě napadá, jakou by asi vyvinuli rychlost, kdyby někdo odešel bez placení. Pokud by se totiž personál věnoval pronásledování takových uprchlíků podobnou rychlostí, nedohonil by nejspíš ani kličkující želvu.
Při návratu z hospody už neprší, ale v nedostatečném světle máme docela starosti vyhnout se velikánským kalužím na cestě. Na hotelu už je ale pohoda. A hlavně je tady postel. Jelikož se mi začaly zavírat oči už při drinku v hospodě, usínám ihned, jakmile pod sebou svou postel ucítím. Skoro mám nohy ještě na zemi. Spím tentokrát jako zabitý až do rána, bez ohledu na kamióny projíždějící přes most před hotelem, které vydávají rámus podobný zvuku startujícího letadla nebo přinejmenším vrtulníku. Nic neslyším. Když spím, tak spím.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3