Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Den třináctý, barevný, 28. února  >>
<<  Guatemalské dobrodružství začíná  >>

Tak dnes nás čeká cesta do Guatemaly, která slibuje mnohá dobrodružství. A mně slibuje i mayský Tikal, kvůli kterému jsem právě tuhle naši cestu mezi několika možnými vybral. Musíme si však poněkud upravit zavazadla, zgruntu zpřeházet jejich obsah, a rozdělit věci na ty, které budeme v Guatemale potřebovat, a na ty, které nikoli. Následně je jeden náš bágl s relativně nepotřebnými věcmi poslán s "mexickou" skupinkou do Oaxacy. Tam na nás počká.
obrázek Silnice, po níž jedeme do Guatemaly
My gringové, co se teď nazýváme "guatemalci", se pak poskládáme do malého mikrobusu, zatímco naše bágly jsou jakž takž srovnány nad našimi hlavami na střeše. Možná, budeme-li mít štěstí, je neztratíme. Vyrážíme ke guatemalským hranicím, přesně na opačnou stranu, než na jakou o chvíli později odjedou "mexičané" s Armandem a Táňou.
Cesta z Palenque ke hranici je lemována pralesem. Sem tam projedeme chudou indiánskou vesničkou s jednoduchými domky. Musíme se na silnici vyhýbat několika zvířatům z čeledi psovitých šelem. Pejsci jsou často jen tak ledabyle pohození na silnici, kde si nedbajíce kličkujících aut vyhřívají svoje psovité kosti. Možná by spíš měli hlídat okolo se pasoucí kravky. Ale kam ty by utekly, když kousek za vesnicí není nic, než zase jen hustý prales? Zdejší vesničané se museli vedle bujného pralesa naučit žít, musejí s ním svádět každodenní zápas o svá malá políčka a pro svůj dobytek nepostradatelné pastviny. V jakémsi restaurantu u silnice jménem Jol-Há zastavujeme na snídani. Restaurant je docela rozměrný, dokázal by počtem míst uspokojit snad i dva velké plné autobusy. Nicméně celá restaurace je úplně prázdná. Sedíme pod střechou svázanou z palmových listů, a pod zadnicemi máme obyčejné dřevěné špalky ze silných kmenů. Těch je pravděpodobně v okolním pralese víc než dost. Na židle jim už asi nezbyly finance. Třeba to časem bude lepší, až se tu zastaví víc turistů, než jenom my.
obrázek Přijeli jsme do ráje?
S další jízdou převážně rovinatou krajinou se prales, který se střídá s domorodými vesničkami, zdá stále vyšší a stále hustší. Přesto nám velká cedule v jedné z nich hlásá, že tady je "EL PARAISO", že jsme tedy přijeli do ráje. Vida. Nám to připadá jako někde na konci světa, a místní to tady považují za ráj. Ale proč vlastně ne? Pro někoho je ráj tohle, pro někoho zase něco jiného. Nedaleko od "ráje" se najednou před námi objevuje větší vesnice. V ní zastavujeme před mexickým pohraničním úřadem. Jsme v pohraniční obci Frontera Corozal. Za mexickou stovku nám tady dávají razítko do pasu a ponechají nám papír vyplněný při příletu na letiště v Mexico City. Průvodkyně Ivča nás neprodleně varuje, abychom ten papír někde neztratili, že by nás taková nehoda mohla přijít zatraceně draho. Znovu se pak vracíme do mikrobusu a řidič s námi pokračuje v další cestě. Kdesi na konci téhle dost velké vesnice najednou sjíždíme někam z kopce dolů a ocitáme se na velké písčitokamenité ploše u jakési řeky.
obrázek Loďky u řeky Usumacinty čekají na ty, co chtějí do Guatemaly
Průvodkyně Ivča tu rychle dohodla nějakou loďku, aby nás vzápětí informovala, že tohle je hraniční řeka Usumacinta, a že Guatemala je támhle na druhé straně. Dívám se tam. Na druhé straně jsou na svahu vidět jen stromy a ojedinělý maličký domek. Mezi stromy se klikatí několik cestiček, nahoře na svahu lze spatřit komunikační stožár. Kam tam pojedeme? Bůhví. Ale to uvidíme. Finální přeprava do Guatemaly bude tedy lodí. Však už nám překládají naše bágly ze střechy auta na naší loďku opatřenou pro případ nepříznivého počasí přístřeškem z palmového listí. Nakonec usedáme i my na dvě lavice proti sobě. Musíme se trochu porovnat a usadit, lodice je úzká, a moc místa pro nohy tu nemáme.
obrázek Připravit k vylodění, tady je Guatemala!
Několik podobných loděk proplouvá okolo, vedle nás se k odplutí připravuje jiná loďka a jiní turisté. Vyfasujeme taky nezbytné záchranné vesty, a vzápětí se už startuje motor. Můžeme vyplout. Navzdory mému předpokladu, že nás tu jen převezou na druhou stranu řeky, vyplouváme přímo proti proudu Usumacinty. Tam je před námi vidět jen široká řeka obklopená tropickým pralesem. Naše cesta nakonec trvá skoro půl hodiny, a spíš než cesta přes hranici to připomíná jen nějakou projížďku po řece. Ale tenhle výlet je příjemný a docela nás baví. Občas mezi hustým břehovým porostem zahlédneme nějaký život. Tamhle v řece vidíme indiánskou pradlenu, nedaleko ní si ve vodě hrají děti. Potkáváme několik dalších loděk podobných té naší. Asi po půlhodinové cestě se na guatemalské straně mezi stromy objeví výrazný flek udupané a ušlapané hlíny, což je pro našeho kormidelníka znamení, aby zatočil ke břehu. Několik kotvících loděk nás přesvědčuje o tom, že tady je přístaviště. Bude se vystupovat na břeh. Čeká na nás Guatemala!
Na břehu vyhlíží turisty houf dětí očekávajících nějaký drobný dárek. A taky na nás nahoře nad břehem čeká zrezivělý autobus. Zvenku se pyšní nápisem Deluxe, ale vypadá, a to zejména zevnitř, jako by jezdil kdesi v džungli už dobrých padesát let. Na guatemalské děti teď není čas, musíme rychle naložit svá zavazadla na střechu, dokud se tam ještě vejdou. V autobuse nás přivítá nápadně řídce vousatý řidič, kterému vypomáhá statný svalnatý Indián s čínským copem, ze kterého se později vyklube turistický průvodce. Ten nám udílí instrukce ohledně postupu na hraničním přechodu. Autobus je docela nacpaný, není nás v něm zrovna málo. Nemačkáme se tu jen my, ale i další skupinky turistů. I copatý Indián zřejmě usoudí, že už nás tady je dost. Netrvá to proto dlouho a autobus se rozkodrcá po prašné cestě plné děr a výmolů.
obrázek Antény, lán kukuřice a Líba vedle guatemalské celnice
Po pár stech metrech zastavujeme mezi kukuřičným polem a pastvinami. Guatemalská celnice je nápadně modře natřená zděná budova, ke které patří i tři velké satelitní antény situované na okraj kukuřičného lánu. Na druhé straně budovy je rozlehlá pastvina, kde mezi ještě nevysokými palmami spásá nízkou trávu mnohohlavé stádo guatemalského hovězího. Řeknu vám, je to opravdu úžasný pohled, jaký se hned tak nevidí. Civíte tu skoro nevěřícně na krávy, jak se pasou mezi palmami! Tenhle netradičně umístěný pohraniční úřad vypadá,
obrázek Exotická guatemalská pastvina
jako by si tu místní zemědělci občasným celničením vylepšovali svůj příjem a životní standard. O totéž se zřejmě snaží i malá snědá, nikoli polednice, ale obtloustlá Indiánka, která se tu prapodivně pomalým a šouravým krokem potuluje kolem celnice. Nabízí přijíždějícím gringům na výměnu místní peníze, quetzaly. Vida, jméno quetzal je mi povědomé. A je snad i vám, čtenářům. Už o něm byla řeč několikrát. Teď s tím tady budeme platit, a mě se moc líbí, že když budeme při placení někde smlouvat, můžeme se snažit cenu uquetzávat.
Při čekání na odbavení ještě koukám na dvě stodoly nedaleko celnice. Střecha ze suchého listí drží jen na několika trámcích, zeď z prken se nachází jen na zadní straně, na straně od pastviny. Je tam nejspíš jen proto, aby se jim dovnitř nezatoulaly krávy. Obě ty střechy patří k sobě. Zblízka se mi pak zdá, že by to snad mohla být hospoda. Cedule nabízející zmrzlinu moje tušení mění v jistotu. Ale vidím, že kdybych dostal chuť na zmrzlinový pohár, nebo bych si tam chtěl zasednout třeba na nějaký drink, museli by rozehnat slepice a obrovské hejno kuřat, které se po hospodě potuluje. Možná je kuře i na jídelníčku, protože několik jich je už na stole. Jsou sice ještě živá a cosi tam zobají, ale když přijde host, může takové kuře dost rychle skončit na pekáči.
Lidí je na celnici dost a naše odbavení proto chvíli trvá. Naše Ivča nám ho nakonec zařídí zcela bez poplatků. Oni tu prý sice jakési poplatky za razítka vybírají, ale nemají k tomu pražádné opodstatnění. Je to zcela nezákonné a všechny vybrané poplatky pochopitelně končí v kapsách zdejších úředníků. Bezva! Kam jsme to proboha přijeli? No, přece do Guatemaly. Uvidíme, co bude dál. Teď hlavně, aniž nás to stálo nelegální poplatek, jsme už docela legálně na guatemalském území.
Úspěšným odbavením na téhle podivné celnici jsme tedy definitivně v Guatemale. Je na čase, abych se zmínil alespoň o pár základních věcech, které tuhle středoamerickou zemi charakterizují. Guatemala je od roku 1821, kdy se osvobodila od španělské nadvlády, nezávislou zemí. Její rozloha je asi o třetinu větší, než činí rozloha České Republiky. Počet obyvatel Guatemaly naši zemi převyšuje o necelou polovinu. Úředním jazykem je tu španělština, ale mluví ještě mnoha dalšími jazyky. Uznává se jich tu ještě nejméně dvacet. Název země pochází z indiánské řeči nahuatl, ze slova Cuauhtemallan, což znamená něco jako "země mezi lesy". Česky by to bylo asi Mezilesí, ne? Tomu názvu se ale nelze divit. Prakticky polovinu guatemalského území pokrývají tropické pralesy. Jsou převážně v severních částech země, zatímco na jihu prochází Guatemalou hřbet středoamerických Kordiller dosahující výšky až 4000 metrů. Tam se nachází také mnohé dosud činné sopky. Větší část obyvatelstva tvoří míšenci, přesto ale téměř polovina obyvatel jsou potomci Mayů, kteří po sobě zanechali na území Guatemaly mnoho významných památek. Dnes jsou Mayové velmi chudí a pracují převážně v zemědělství. Co se zemědělských produktů týče, je důležitým vývozním artiklem vzácné dřevo, oleje, banány, třtinový cukr, ale ze všeho nejdůležitější a pro Guatemalu nejcharakterističtější plodinou je káva. A to káva velmi kvalitní. Guatemala je jedním z největších světových vývozců kávy druhu arabica. A tak můžu být vedle mayského Tikalu zvědav také ještě na guatemalskou kávu. Doufám, že to bude jiná káva, než hnusná mexická americana.
obrázek Po prašné silnici kodrcáme o nitra Guatemaly
Od hranic pokračujeme stále stejným autobusem. Kodrcáme po prašné silnici mezi pastvinami, poli, sady a plantážemi, většinou oplocenými. Patří místním rančerům. Cesta do nitra Guatemaly se ukazuje být docela divokou jízdou. Autobus skřípe a úpí na každém výmolu štěrkové cesty. Prasklé přední sklo sotva drží na svém místě, na podlahu aby se člověk bál stoupnout, aby ji neprošlápl. Je dost s podivem, že těžká sedadla s cestujícími nepropadnou na silnici. Před jednou z větších vesnic se prašná silnice konečně změní na zánovní asfaltovou, překvapivě rovnou a kvalitní. Alespoň se tedy poslední úsek cesty nemusíme tolik bát, že se pod námi autobus rozpadne na několik zcela nesouvislých částí. Ivča měla pravdu. Guatemala je mnohem dobrodružnější. A začalo to hned za hranicí.
obrázek Přestávka u čerpací stanice už bude končit
Autobus nás kupodivu dokáže vézt k našemu cíli téměř čtyři hodiny. Ač to zprvu vypadalo jako nemožné, tak zcela bez poruchy. Potřebuje k tomu sice dvě zastávky, ale musí přece u benzinové pumpy něco natankovat. My zastávek využíváme k protažení a občerstvení, ale i k tomu, abychom zašli na toaletu. Cestou i při zastávkách vidíme mnoho zajímavých věcí. Chudé barevné vesničky a kostelíky, indiánské hřbitovy, z jejichž křiklavé barevnosti až přechází zrak. Ale taky úplně rozpadlý náklaďák. Nebo traktor, který totéž brzy čeká. Pozor si musíme dát na zlostného afrického pštrosa zavřeného v ohradě. Úžasný je i peloton indiánských cyklistů drncajících po prašné silnici docela podobně, jako my s autobusem. A vidíme ještě mnoho dalších podivuhodných a neobvyklých věcí. Copatý indiánský průvodce občas cestou něco řekne. O Guatemale, o místu, kterým projíždíme, i něco o tom, co vidíme z oken autobusu.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3