Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Mexiko a Guatemala 2009

Facebook Twitter Google+

Gringova cesta zemí Mayů

© 2011, poslední aktualizace: 27.6.2013

<<  Léto v únoru a pohled pod hladinu Karibiku  >>

Nějak těsně před desátou už jsme v kempu, a ani ne o deset minut později ve vodě. Na tohle se Líba těšila nejvíc. Slunění a koupání. Líba si užívá víc toho prvního, i když leží pod slunečníkem, já spíš toho druhého. A poležím si taky, i když ne přímo na pláži. Většinou ležím v posteli v naší cabani. Tam se můžu ke všemu i spokojeně pohoupat, skoro jako bych byl venku v hamace. To je panečku přepych! Taky si přitom můžu dopsat poznámky do deníčku. Stejně ale nevydržím v posteli dlouho. Brzy se mi chce zase do vody. Je nádherný karibský den. Sluníčko svítí jako o život, moře i obloha spolu soupeří o co nejhezčí modrou barvu, s nimi pak doslova čarovně kontrastuje zařící bílá pláž s temnou zelení vysokých palem, které se nad ní sklánějí. Hezká a moc příjemná letní pohoda. A přitom v únoru!
Po třinácté hodině mě čeká šnorchlovací výprava. Zkouším nejprve zahnat ozývající se hlad hroznovým vínem. Bez valného úspěchu. Moc ho sníst nemůžu, abych se neutopil. Alespoň se tedy posilním pár doušky karibského rumu s colou. Obhlížím přitom útesovou bariéru, která je na Karibiku vidět i odtud ze břehu.
obrázek Korálové útesy skrývající se pod hladinou Karibiku
Přicházející vlny se o útesy tříští a vytvářejí dojem zpěněného pásu táhnoucího se v dáli podél celého zdejšího pobřeží. Vlny jsou trochu i tady, ale nevypadá to nijak divoce, tak to snad půjde.
Sraz na výpravu máme u malého domku na opačném konci kempu. Od nás, od Ivči, jsme čtyři, shodou okolností ve všech případech polovina páru. Petr jede bez Ivety, já bez Líby, Láďa bez Lidky. Pavla, která tu sice nemá partnera, nechává ale na břehu svou maminku Blážu. Nejprve dostáváme malé poučení, co a jak, a už fasujeme výbavu. Šéf přitom vybírá 25 dolarů za jednotlivce, bez ohledu na to, zda někdo má své vlastní vybavení, nebo nemá. Já mám svoje. Ale ti, co ho nemají, si musí dobře vyzkoušet, co by jim padlo. Všem nutí ploutve. Já je ovšem odmítám. Šéfovi se to moc nezdá. Prý je budu potřebovat, jsou tam proudy. Ale já je mít nemůžu, mě s mýma nohama spíš překážejí. Zkoušel jsem to a nemohl jsem s nimi plavat ani v Egyptě, na který si teď vzpomínám. Tam bylo šnorchlování bezva! Stačilo šnorchlovat hned u hotelu, ani se nikam nemuselo jezdit. Byla to tam úžasná podívaná, jako když se ponoříte do nějakého akvária! Jsem zvědav, jaké to bude tady. Když už všichni kromě mne mají ploutve, šéf si z nás vybere dva nejstarší a vnutí jim plovací vestu. Jeden z nich jsem já, druhý Láďa. Láďa si vestu utáhne, ale já tu svou nezapnu. Ani náhodou. Ale není to mnou, moje vesta je tak malá, že by ji nezapla nejspíš ani Líba. Stačí mi sotva na záda, musel bych takové mít dvě. Jednu zepředu a druhou zezadu a svázat je k sobě. Přesto si nejdřív tu vestu chci nechat. Zahodím ji pak až na lodi s tím, že je mi malá. Ale nakonec proč bych se s ní měl tahat? A tak ji šéfovi vracím, že ji nepotřebuju. Zadívá se na mne pátravým pohledem, ze kterého se dá vyčíst: "Ty jsi mi ale divnej patron! Ploutve nechceš, vestu nepotřebuješ, a přitom vypadáš, že budeš potřebovat první pomoc po první vlnce, co ti šplouchne na hlavu!". Ale asi jen já vím, že se v tomhle trošičku mýlí. Svůj dlouhý zkoumavý pohled šéf ukončuje otázkou, jestli jsem si opravu jistý. "Sí, jasně že jó!", odpovídám na anglickou otázku španělsko-česky a doprovodím svá slova gestem, jako že se o tom už nehodlám bavit. A je to. Šéf už nic nenamítá. Snad jsem ho přesvědčil
obrázek Šnorchlovací výprava právě vyplouvá.
a budeme moci odjet.
Na loďku nasedáme v zátoce přímo před naší cabaňou. Kromě nás čtyř s námi jede, kde se vzal, tu se vzal, ještě jeden český pár a nějací tři Kanaďané, dvě děvčata s mladíkem. Zatímco lodník a kotevní mistr uvolňuje a vytahuje kotvu, my ostatní máváme svým pozůstalým na břeh. Oni nás přitom zuřivě fotografují, jako kdyby to měly být naše poslední fotografie v životě. No, snad se ještě někdy shledáme.
Kapitán a kormidelník v jedné osobě nás na lodi rozsadí tak, abychom byli vyvážení a varuje nás, abychom se příliš nehýbali, jinak že se loď může převrhnout. Chvílemi to tak i vypadá. Loď se ve zdejších vlnách kymácí ze strany na stranu a zepředu dozadu, jak si zrovna ta vlnící se masa vody zamane, že do loďky strčí. Odjíždíme od břehu kousek dál a jedeme k severu. Blíž k tulumské pevnosti, vlastně skoro až před ní. Zastavujeme kousíček před útesy, které se jen na pár místech ocitají nad vlnící se hladinou. Bílé hřebeny vln postupujících z moře směrem k pobřeží do útesů naráží a tříští se o ně, a vytváří tak nedaleko pobřeží divoce zpěněnou čáru podél celé té dlouhé korálové bariéry, která se táhne podél pobřeží do nedohledna oběma směry. Není divu. Vždyť tenhle korálový útes by měl být druhým nejdelším na celé naší planetě. Hned po onom proslulém útesu při severovýchodním pobřeží Austrálie v Korálovém moři daleko odtud za Pacifikem.
Než nám je povoleno vystoupit z lodi do vod Karibiku, dostáváme ještě spoustu pokynů. Nemáme sahat na korály, některé jsou velmi ostré, jiné zase žahavé. Máme dávat pozor na proudy, v některých místech v jakýchsi malých průlivech vedoucích skrze útesy mohou být leckdy velice silné. A kdyby se něco přihodilo, máme na kapitána zamávat, že potřebujeme pomoc. Po pár dalších instrukcích a informacích, jako kupříkladu že žraloků je tu málo, a když, tak jsou jen malí, konečně můžeme hupsnout do vody.
obrázek Pohled na korály zpod hladiny Karibského moře
Přehodím si přes hlavu kolem krku svůj foťák do vody. Líba tenhle způsob vymyslela na poslední chvíli. Na šnorchlování budu mít s vodotěsným foťákem premiéru. Doufám, že to alespoň trochu půjde. Tak ještě brýle a šnorchl, a přehodit nohy přes okraj. Foťák připravit taky přes okraj, aby proti mé vůli nechtěl zůstat v lodi, a zatímco ostatní si ještě oblékají ploutve, vrhám se radostně jako první do vln Karibiku. Vlny tu nejsou úplně zanedbatelné, nicméně plavat a šnorchlovat v nich nemám nejmenší problém. Trošku horší je to s proudy, které se tu mezi útesy prohánějí. Občas se mě proudící voda pokouší odnést od útesů někam dál, jindy se mě zase snaží připlácnout na některé korály. Ale já plavu dobře, takže to zvládám vcelku bez potíží. Chce to místy jen trochu víc zabrat. A je pravda, že někde se musím snažit hodně. Jsem vděčný Líbě za její nápad zavěsit mi foťák na krk. Mám takhle obě ruce volné a můžu při plavání opravdu oběma rukama zabrat tak, jak je právě potřeba. S foťákem v ruce by se mi určitě plavalo mnohem hůř, a nejspíš bych ho také mohl ztratit. Možná by to ani nebyla velká škoda, protože s tímhle přístrojem zrovna moc spokojený nejsem. Nedělá dobré fotky ani na suchu, a tak jsem moc zvědavý na to, jaké fotky se mi podaří pod vodou.
obrázek Jedna z mála fotografií, kde se mi podařilo vyfotit víc, než jen jednu rybku
Pod hladinou Karibiku je vidět dost korálů zajímavých tvarů. Barvené však příliš nejsou. A ani ryby mezi nimi. Těch tu ostatně ani moc není, nějaká trochu větší se najde opravdu jen výjimečně. A ty, co tu jsou, se pořád mezi korály schovávají. Opět si vzpomínám na Egypt, na to neskutečné akvárium s hejny malých i velkých ryb prohánějících se člověku přímo před nosem. Však nás Ivča upozorňovala předem, že kdo z nás šnorchloval v Rudém moři, bude tady nejspíš trochu zklamaný. Zklamaný zase tak moc nejsem. Jsme tu jen krátce a poznat bychom měli všechno. Ale pravdou je, že tady aby člověk ryby mezi korály skoro hledal. Fotografovat jdou už vůbec špatně. Pod vodou je tu málo světla, rybky se rychle pohybují, a než člověk stačí zamířit fotoaparát a zaostřit, jsou už zase schované někde za korálem, nebo plavou pryč. Navíc zjišťuju, že musím fotit skoro naslepo, na displeji není vidět skoro vůbec nic. No, uvidíme doma, co z toho podvodního fotografování nakonec bude.
A tak plavu a užívám si. Objevuju další zákoutí mezi korály a pozoruju další druhy rybek, které se mezi nimi schovávají. Šnorchlovací výsadek trvá asi čtyřicet minut. Za celou dobu šnorchl a brýle ani na chviličku neodložím. Je to v pohodě. Jen párkrát vynořím hlavu nad hladinu, abych se podíval směrem k lodi, jestli už na mne nemávají a jestli už nekončíme.
obrázek Tady kotvíme před druhým šnorchlovacím výsadkem
A taky, jak jsem se od lodi vzdálil a jestli mě nějaký proud neodnesl příliš daleko. Najednou zjišťuju, že jsem ve vodě už skoro sám. Někdo další jen ještě plave směrem k lodi a všichni ostatní už jsou tam. Proto si už taky zavelím k návratu na loď. Vůbec to nebylo to špatné šnorchlování, ale s Rudým mořem na Sinaji se to opravdu nedá srovnávat. Tam je moře mnohem čistší a průhlednější, je tam mnohem víc ryb i jejich druhů, je tam mnohem víc korálů, mnohem víc barev.
Druhý šnorchlovací výsadek, na který nás odvezli zase na jiné místo, je ještě slabší. Vidět pod vodou je ještě mnohem hůř, sluníčko se totiž beznadějně schovalo kamsi za mrak.
obrázek Tři rybičky vyfotografované při druhém šnorchlování musíte hledat pečlivě
Vlny se přede mnou tříští o útesy mnohem rázněji. Ve vodě je proto spousta bublin, které snižují viditelnost ještě podstatně víc. A kromě toho jsou tu taky silnější proudy. V některých místech mám co dělat, aby mě to někam neodneslo. A tak šnorchlujeme přibližně dvacet minut, po kterých se zase všichni sejdeme na lodi. Sluníčko se už neukazuje a nevypadá, že by si to chtělo v nejbližší době rozmyslet. A protože taky začalo docela foukat, začíná nám všem být slušná zima. Není jak se ohřát. Rum, zdá se, sebou nikdo nemá. Proto se celí zkřehlí všichni rychle shodujeme na tom, že třetí plánovaný výsadek už vynecháme. Ani jeden z celé lodi na třetím výsadku netrvá.
Vracíme se a mně je dost zima. Nemám se do čeho obléknout. Tričko mám celé úplně mokré. Spadlo mi totiž pod lavičku do louže. Jsem opravdu nějaký ztuhlý. Už když jsem vylézal z vody na loď, byl jsem rád, že mají žebříček, jinak nevím, jak bych sem vylezl.
obrázek Mayský Tulum při pohledu od moře
A ještě navíc mám problém s dýcháním. Bez brýlí a šnorchlu se teď ve mně všechna vlhkost a sůl, co jsem po celou dobu šnorchlování nadýchal, někde hluboko v mých útrobách spojila do jedné veliké hlenové koule. A ta teď chce někudy ven. Vykašlat a vychrchlat všechno zpátky je docela fuška, a tak ani příliš nemůžu vnímat, jak namísto třetího výsadku s námi kapitán proplouvá kolem mayské pevnosti Tulum. Můžeme ji teď pěkně vidět ještě ze strany od moře, od útesů. A pak už kapitán stáčí kormidlo k návratu. I přistání u naší pláže je teď náročnější kvůli větším příbojovým vlnám. Ale povede se. Zbývá už jen pár kroků mělkou vodou na pláž, a můžeme se přivítat s ostatními, které jsme tu nechali na břehu. Však nás už dávno vyhlížejí.

>>

© Lubomír Prause, 2011
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3