Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Malawi a Zambie 2012

Facebook Twitter Google+

Afrika zelená, Afrika divoká

© 2015, poslední aktualizace: 30.3.2016

<<  Jakpak a pročpak zrovna Malawi a Zambie?  >>

Začněme tím, jak a proč tedy k mojí cestě do Malawi a Zambie došlo. Proč znovu Afrika? A pročpak právě tahle? No, na první otázku není příliš složité odpovědět. Kdo četl můj cestopis nazvaný "Jak mi zachutnala jižní Afrika", ten asi rychle pochopil, proč mě znovu zlákala Afrika. A kdo ho nečetl, mnohé mu napoví i samotný název onoho cestopisu. Na jeho konci jsem taky mimo jiné napsal, že do Afriky budu chtít určitě znovu, jen zatím nevím kdy a kam. A protože mi Afrika opravdu učarovala, netrvalo to zase příliš dlouho, než jsme se začali chystat do Afriky podruhé. Alespoň ne dlouho z hlediska uplynulých let a možnosti zhruba čtyř týdnů dovolené jedenkrát v roce. Vlastně jsme se o další africké cestě začali domlouvat s Pepou, naším minulým a osvědčeným průvodcem, téměř bezprostředně po návratu z Filipín na jaře roku 2011. Ještě tedy zbývá odpovědět na druhou otázku: Proč právě tahle Afrika? Tady prosím o trpělivost. I k tomu se v následujících odstavcích dostanu. Musím ale začít tak nějak od začátku.
První domluva s Pepou začala tak, že jsme uvažovali o jakémsi pokračování cesty jihem Afriky. Konkrétně o cestě z Kapského Města podél východního pobřeží Jihoafrické republiky až do Mozambiku. Tohle nám Pepa nabízel už o rok dřív, ale tehdy jsme jednak nechtěli hned další rok znovu Afriku, a jednak jsme si s Líbou chtěli dát na rok pauzu od delších cest. K pauze ale nakonec stejně nedošlo, protože jsme se pak rozhodli k cestě na Filipíny. Ale to je zase úplně jiná kapitola. Respektive mnoho kapitol a úplně jiný cestopis. Nazval jsem ho "Na ostrovní ráj nejen za nártouny" a taky si ho můžete na mém webu najít a přečíst.
Ale vraťme se k přípravě na naši druhou cestu do Afriky. Původně jsme byli tak trochu domluveni s Janou a Jaroslavem, i s mým bratrancem Jardou, že bychom se do Afriky mohli vrátit a cestovat společně. Taky jsme kdysi nedlouho po oné první Africe mluvili víceméně i o termínu k začátku roku 2012. Snažil jsem se tedy s nimi nějak domluvit. Věděl jsem, že oni by se možná raději podívali do Tanzanie a Ugandy, já jsem si mezitím něco přečetl a Malawi a Zambii, a jak jsem se o tom domlouval s Pepou, pochopil jsem, že i tyhle země jsou skvělá příležitost, jak poznat další místa v Africe, kam se zrovna turisté příliš nehrnou a kam ani cestovní kanceláře od nás zatím příliš často nejezdí. "Ale je to mnohem větší divočina!", informoval mě Pepa nakonec, když mi zhruba vylíčil možnosti a charakter takovéhle cesty. Nicméně Jana s Jaroslavem nakonec výběr cesty neovlivnili, protože asi tak trochu pozapomněli na náš původně avizovaný termín. Měli už na podzim roku 2011 domluvenou cestu do Peru a Bolívie a leden se jim zdál příliš brzy na to, aby někam jeli znovu. Odložit cestu až na březen bylo podle Pepy už dosti nevhodné, a tak Jana s Jaroslavem vypadli ze hry.
Bylo nás teď tím pádem ale málo. Od Pepy, nebo možná od cestovní kanceláře, posléze ještě přibyla Marica ze Slovenska, takže jsme společně s bratrancem Jardou už byli čtyři. A to už by se snad dalo. Víc než šest nás stejně být prý nemůže. V těchto afrických končinách se pro víc lidí prý dá jen těžko sehnat vhodné auto. A nebo by bylo neúnosně drahé. Pepa nám navrhl trasu asi na tři týdny po Zambii a Malawi s následným několikadenním zakončením cesty v Mozambiku u moře. Takovou delší cestu já vždycky preferuju, když už jednou někam jedu. Samozřejmě pokud tomu nebrání nějaké důvody. No a nějaké vykoupání a hlavně slunění, nejlépe jako relax nakonec, to zase potřebuje Líba. Jinak by na mě bručela jako rozmrzelý a rozespalý jezevec. Pepův návrh trasy mi připadal rozhodně zajímavý a takovou podobu cesty odsouhlasili i všichni ostatní. Bylo taky domluveno, že se dohodnutá podoba trasy zveřejní na webu Pepovy domovské cestovní kanceláře Livingstone, aby se mohl přidat ještě někdo další. Jenže...
Jenže Jarda nakonec na poslední chvíli cestu s námi zrušil. Kvůli nějakým potížím se zaměstnanci ve své zvěrolékařské praxi, které mu svým charakterem takovou cestu znemožňovaly. A tak jsme pak zůstali jenom tři. To už je ovšem hodně málo. Ani přes nabídku cestovní kanceláře umístěnou na Internetu se nikdo další nepřihlásil. Pravděpodobně i proto, že celá cesta byla dlouhá, čtyřtýdenní. O něco kratší cestu by prý zájem byl a tak nakonec Pepa trasu přepracoval tak, aby se dala zvolit i nějaká kratší varianta. Cesta skrze Zambii a Malawi se otočila. Začínat tedy budeme v Malawi. První tři týdny zájezdu zůstaly, tedy až na obrácený směr, prakticky beze změny. Po oněch třech týdnech namísto přejezdu do Mozambiku Pepa naplánoval přelet na týden na Zanzibar. A nebo se dalo odletět rovnou domů. Jak by kdo chtěl. Takže čtyři týdny pro mne zůstaly, a Líba bude mít i na Zanzibaru svých pár dní slunění a moře. Cenu nově v cestovní kanceláři zkalkulovali pro 5 lidí, což je pro takovouhle cestu optimální počet. V šesti plus Pepa bychom už prý měli v autě nepříliš dostatečné pohodlí. Teď jen ještě, aby se alespoň někdo přidal, abychom mohli odjet. Marica, s níž jsem byl zatím pouze v emailovém kontaktu, se nakonec rozhodla, že ona Zanzibar vynechá a odletí po třech týdnech ze Zambie domů. Krátce potom, co Pepa při jedné z mála chvilek, kdy nebyl jako průvodce někde na cestách, náš program takhle přepracoval, jsme našli dalšího spolucestujícího. Přemlouvali jsme s Líbou Alenu, která s námi byla v březnu 2011 na Filipínách a nakonec se ukázalo, že jsme ji zlanařili úspěšně. Po nějakém kratším rozmýšlení, poptání se doma i v práci, co oni na to, jsme dostali od Alenky email, který znamenal, že už jsme čtyři. Pokud tedy bude v dalším textu řeč o Alče, vězte, že se jedná právě o ni.
Pátý pak přibyl zanedlouho tak nějak nenásilně. Rozhodli jsme se totiž vzít sebou naši dceru Moniku. Učila se už několik týdnů od rána do večera a připravovala se na předposlední státnici na medicíně. Šestý rok medicíny jí sice před prázdninami 2011 skončil, ale pořád ještě jí dvě státnice zbývaly. Tuhle Afriku jsme tedy Monice nabídli víceméně jako odměnu za dokončení studia a především jako odpočinek a odreagování se od nekonečných hodin učení za všechna předchozí medicínská léta.
obrázek Moje dcera Monika je v Africe s námi
Dostala ale samozřejmě podmínku, že musí mít všechny státnice hotovy. Jinak jsem vyhrožoval, že místo Moniky vezmu třeba první známou či sousedku, která se mi namane. Monča se chvíli, ba vlastně dost dlouho, rozmýšlela. Nevěděla totiž ještě, jak to bude mít s nástupem do práce a co si bude moci domluvit. Navíc neměla ani úplně jasno, kam by vlastně chtěla a měla po škole nastoupit. Nakonec se ale díky různým okolnostem, o kterých je zbytečné se tady podrobněji zmiňovat, Monika rozhodla, že s námi do Afriky pojede.
Je nás tedy pět. A jsme už všichni. Eventuelní sleva z dohodnuté ceny za šestého účastníka by už nebyla nijak zásadní a tak vzhledem k většímu pohodlí a pohodě jsme nechali takto naplánovanou cestu pro nás pět v cestovní kanceláři uzavřít jako naplněnou. Pojedeme tedy tři z naší rodiny: Monča, Líba a já. S námi pojedou dvě dámy: Marica a Alena čili Alča nebo též Ája. A pak samozřejmě taky Pepa jakožto náš osvědčený průvodce. A je to. Všechno! Nejsme tedy něco jako Prausovi & spol.? Možná. Ale to není nikterak podstatné. Důležité je, že je nás dost, neřkuli akorát. Přípravy na další cestu do Afriky teď už mohou definitivně začít a já se můžu těšit na svou druhou africkou cestu. A opravdu se těším. Moc.
Ještě bych se měl dostat k tomu, proč jsem pro podruhé v Africe zvolil právě Malawi a Zambii. Důvodů bylo hned několik. Původní Pepův návrh na Jihoafrickou cestu z Kapského města do Mozambiku byl samozřejmě taky docela fajn. Nicméně v Jihoafrické Republice jsme byli relativně nedávno a měl jsem chuť vidět teď zase nějaký jiný kus Afriky. Uganda a Tanzanie, nebo i Keňa, to mi přišlo jako místa, kam se jezdí relativně hodně a která můžu v případě zájmu navštívit třeba příště. Ale Malawi a jeho velké jezero, několik národních parků, a cesta přes Zambii se mi prostě velice zalíbila. A Pepa navíc sliboval, že zejména v Zambii si užijeme opravdovou divočinu, jaká se už jinde v Africe nevidí. To sice může na jednu stranu znít jako varování, ale na druhou zase jako velice neodbytné lákadlo. Podle toho, jak to kdo vidí. Já jsem na to nahlížel tak, že právě ta divočina se mi na téhle plánované cestě líbila. Moje zvědavost v mém případě určitě daleko předčila nějaké případné obavy.
Svou roli při volbě právě téhle cesty sehrálo i to, že do Malawi se opravdu příliš nejezdí, i to, že budeme muset spát několikrát pod stanem. To jsme sice původně nechtěli, ale zdá se, že tady to jinak nepůjde. V některých místech se jinak spát nedá, a nebo je tu spaní pod střechou prý neúnosně drahé. A když už se někde jinak než pod stanem spát nedá, čím budu starší, tím se mi bude chtít spát pod stanem míň a míň. Ani Líba po spaní pod stanem zrovna netouží a nakonec po přestavbě trasy celé cesty ho má být dokonce i o trochu víc, aby se celá cesta s přeletem na Zanzibar příliš neprodražila. Pepa však sliboval, že se bude snažit, abychom pod stanem spali co nejméně. Tak snad to nějak přežijeme a snad nám odměnou za ono nepohodlí budou krásné a nevšední zážitky.
obrázek Po Malawi a Zambii nás ještě čeká Zanzibar a úžasně modré moře
Když už přišla řeč na Zanzibar, tak zážitky z tohohle voňavého ostrova koření v tomhle cestopisu nehledejte. V mých notýscích musí Zanzibar počkat ještě o trochu déle. Rozhodl jsem se totiž o Zanzibaru napsat zvlášť. Podobně mám z téhle africké cesty rozděleny i fotografie v mém fotoarchivu i ve webových fotogaleriích. Vedlo mě k tomu nejen to, že Zanzibar je přece jen od Malawi a Zambie poněkud vzdálen, ale také, že sloučením fotografií nebo i mého vyprávění do jednoho celku by fotogalerie i cestopis zbytečně zmohutněly. A hlavně by se taky ještě víc protáhlo jejich dokončení. Už takhle to všechno pořád nějak nestíhám. Nestíhám!!
Cestopisný deníček se zážitky ze Zanzibaru, který jsem nakonec nazval "Jak si okořenit Afriku", si v téhle chvíli už můžete na mém webu najít a přečíst. Už ho mám též hotový, dokončený.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3