Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Malawi a Zambie 2012

Facebook Twitter Google+

Afrika zelená, Afrika divoká

© 2015, poslední aktualizace: 30.3.2016

Den sedm, pátek 13. ledna, Nkhata Bay - Senga Bay
<<  Den dřeva, kaučuku, vraků a zřícenin  >>

obrázek Konipas africký na kamenné zídce
Ráno se probudím asi o půl sedmé. Nějak hned vím, že je pátek třináctého, a začínám být zvědavý, jestli a čím bude tenhle den zvláštní. Opatrně se rozhlédnu. Pepa ještě spí. Potichu vykonám svoji ranní toaletu a bez hluku se vytratím dolů za holkama. Líba s Monikou si ještě užívají přítulnosti postelí s výhledem na jezero, zatímco Alča s Maricou jsou právě na cestě do vody. Včera odpoledne byly ve městě a koupání v jezeře Malawi si moc neužily, tak si to asi teď chtějí vynahradit. Já se zatím jen tak poflakuju kolem vody a fotografuju. Fotím domorodce na kanoích, tedy spíš na vydlabaných kmenech, fotím malého černobílého ptáčka konipasa afrického, který nedaleko vody poskakuje na zídce a na kamenech, a vyfotím i květy ohňového stromu nechlebovníku, který rozkládá svou korunu na chajdou "Orlí hnízdo pod chlebovníkem". Marica s Alčou jsou pořád ve vodě. Musí být teplá a báječná. Moje holky mě ale zklamou. Ani Monika ani Líba ranní koupel nechtějí. Jdu tedy do plavek sám. Při česko-slovenském setkání ve vodách jezera Malawi mě Alča s Maricou uvítají klasickým anglickým "Hello, how are you?".
obrázek Pepa připravuje snídani
Cosi souhlasného zahalekám jako odpověď a užívám si dosyta skvělé ranní koupele. Voda je opravdu báječná. Lákám do vody Monču a Líbu, hulákám na ně do "Orlího hnízda". Možná, že jsem vzbudil celý kemp, nicméně veškeré řvaní bylo zbytečné a marné. Ranní koupačku si musím užívat sám, neboť Alča s Maricou už mezitím vylezly z vody ven, protože v jezeře plavaly sem a tam myslím skoro hodinu. Já jdu z vody dřív, především však proto, že samotného mě to tu tolik nebaví. Ještě si pak chvíli užívám pobytu na terase a výhledu do dáli na širou vodu jezera Malawi.
Nastává čas na snídani. Dnes je domluvená až na čtvrt na deset, tak se Pepča mohl dosytosti vyspat. A poslední nejmíň dvě hodiny i bez mého chrápání. Když jako první vystoupám nahoru, Pepa už dávno nespí. Sedí v dřevěném křesle na terase naší chaloupky s vařečkou v ruce a v hrnci postaveném na plynové bombě právě míchá vajíčka. Snídaně tedy přesně na čas. Ještě než se přijdou odspodu nasnídat naše dámy, mám štěstí na dva krásné ptáčky zpěváčky, které stihnu vyfotit na zábradlí a okolních stromech.
Po snídani mě a Monice svěřuje Pepa důležitý, ba nejdůležitější, úkol: vyzvednout dole v hospodě kuřata a maso, které jsme si tam nechali od včerejška v mrazáku. Po vysokých a rozbitých schodech s tím trochu klopýtám. Začínáme se chystat na odjezd. Kufry už jsou sbalené. Naštěstí je nahoru nosit nemusíme. Zaplatíme pár drobných zdejším černým silným mládencům, a pošleme je dolů, ať nám ty těžké kufry až nahoru k autu přinesou.
Kousek za Nkhata Bay, na policisty hlídané křižovatce se závorami, zastavujeme. Nikoli kvůli policistům, ale zastavujeme sami a dobrovolně. Podél silnice tu je totiž postavených několik krámků se suvenýry, které jsou v naprosté většině případů drobnější či mírně větší ručně vyráběné umělecké předměty a kousky. Marica má pro tyhle krámky krásné slovo: artesánie. Rychle se nám všem zařazuje do slovníků a už pak jiné slovo nepoužíváme. Určitě už jsem ale podobný výraz někde slyšel či snad viděl, a dlouho jsme přemýšlel, kde. A myslím, že takhle označené krámky jsme viděli někde v Latinské Americe.
obrázek Většina afrických artesánií je provoněná dřevem
Takže vzhůru na artesánie, které tak nádherně voní dřevem! Alča s Maricou už sice při včerejší odpolední procházce udělaly dost různých nákupů, ale i tady si vyberou další věcičky. Něco si kupuje i Pepa. My tři Prausovic toho máme asi zatím nejmíň. Sice víme, že když se nám něco líbí, je třeba to koupit teď hned, protože nikde jinde už to většinou neuvidíme, ale nejspíš čekáme, že někde dál se nám bude něco jiného líbit víc. A už včera jsme si přece koupili obrázky! Stejně nám to ale nedá ani tady. Krásných dřevěných věcí na výběr mají dost. Některé jsou opravdu překrásné, jiné se nám pochopitelně líbí trochu méně. Přitom je jasné, že i kdybychom vůbec nesmlouvali, ceny jsou pro nás velice přijatelné. Obzvlášť za takovéhle ručně vyřezávané dřevěné kousky. A tak si nakonec s Líbou kupujeme ne zrovna maličký dřevěný vyřezávaný glóbus, uvnitř dutý, zatímco Monika si vybírá dřevěné podšálky (spíš pod skleničky) s vyřezávanými africkými zvířátky. Přestože nám dal Pepa na nakupování asi dvacetiminutový rozchod, pohybujeme se mezi krámky všichni společně, vzájemně si radíme a okukujeme, co se komu líbí, trochu se i hecujeme a vlastně se i báječně bavíme. Nakonec se z dvaceti minut určených na výběr a nákup suvenýrů vyklube dvojnásobek. Vůbec nám přitom nepřijde, že jsme společně strávili ve zdejších artesániích takovou dobu.
Na další cestě projíždíme rozlehlými lesy. Nejsou to ale obyčejné divoké africké lesy nebo pralesy. Na zdejších pozemcích vidíme mladé čerstvě vysazené kaučukovníky. Mineme i továrnu na zpracování kaučuku a nedaleko za ní zastavíme uprostřed vzrostlého lesa tvořeného tentokrát už statnými kaučukovými stromy. I když kaučukovník není původní africký strom a pochází s brazilské Amazonie, chceme se přesto podívat, jak se vlastně takový kaučuk ze stromů získává. Sice jsme to už skoro všichni někdy někde na svých cestách viděli (já jen dlouho a marně přemítám, kdeže to bylo), ale kupříkladu pro Moniku je to něco nového. Něco, co zatím nezná.
obrázek Zastavujeme u kaučukového lesa
Zastavujeme na kraji kaučukového lesa. Ani netušíme, kde se tu vzal, vzápětí se hned vedle nás zjevuje domorodý sběrač kaučuku. Vlasy černější než uhlí má smotané do silných krátkých dredů, v přívětivé tváři je jeho kůže barvy hořké čokolády, na sobě má sportovní tričko a zaprášené džíny, které nejspíš vypadají starší, než doopravdy jsou. V ruce si nese asi šest kaučukových koulí velikosti fotbalového míče a začne nám vykládat a ukazovat svoji zřejmě každodenní práci.
obrázek Náš sběrač odmotává ve žlábku zatuhlý kaučuk a tvoří z něho veliké bílé kaučukové koule
Stojíme právě u stromu s naříznutou kůrou, který už kaučuku "vyplakal" dvě plné nádobky ve velikosti menšího květináče. A protože ten strom nejspíš věděl, že další kaučuk by už jen zbůhdarma vytékal do trávy, už kaučuk neroní. Černoch nám ochotně ukazuje, co a jak. Tenhle asi třicet let starý strom má zhruba ve výši našich očí sloupnutou kůru a do spirály zatočený žlábek, kudy se kaučuk dostává dolů do připravených nádobek.
obrázek Je třeba protáhnout a oživit žlábek, kudy zase kaučuk poteče
Teď tu zrovna ovšem žádný kaučuk nestéká, žlábek je teď docela zaschlý. Náš sběrač kaučuku nejprve zatuhlý kaučuk z drážky odmotá. Dlouhý gumově pružný provázek zformovaný v drážce hezky namotá na jednu z kaučukových koulí, které pak položí do trávy. Vyprázdní horní nádobku a tuhý surový kaučuk z ní přendá do nádobky spodní. Odkudsi pak vytáhne podivný nástroj, připomínající tak trochu srp. Je to ale škrabka, či spíše zvláštně tvarovaný nůž. Tím protáhne, obnoví a oživí zaschlý žlábek, načež z čerstvého řezu začne okamžitě vytékat další hustý bílý kaučuk. Surový kaučuk, kterému se říká latex, stéká zvolna žlábkem níž a níž, až dole začne ukapávat do prve již vyprázdněné nádobky. Paráda! Ta nádobka, jak nám záhy mistr od kaučuku sděluje, se tady naplní asi za pět hodin. Docela brzo. To bych tedy nečekal.
Mladý černoch si určitě za svůj výklad pár drobných zaslouží. Poděkuje a pak se vzdálí zase k nějakému dalšímu stromu. Vlastně se nám ztratil z očí stejně nenápadně, jako se objevil. On podle všeho není asi až tak úplně sběrač, spíše jen kaučukový škrabač či protahovač a namotávač. Kaučuk z naplněných nádobek totiž zanechal na místě. Pokud ho tu nezapomněl z roztržitosti, zřejmě ho zanedlouho přijde sklidit jiný, tentokrát opravdový sběrač. Vzhledem k rychlosti plnění nádobek a k počtu stromů, které vidíme široko daleko, se po lese musí lidí zabývajících se sklizní kaučuku pohybovat mnohem víc. A určitě se mají všichni co ohánět, aby dodali do továrny dostatek surového latexu pro vulkanizaci a další zpracování. Nikoho jiného jsme už ale kolem silnice u kaučukových lesů neviděli.
obrázek Koupit? Nekoupit?
Silnice nás teď vede pořád k jihu. Stále se pohybujeme podél jezera Malawi, které máme většinu času víceméně na dohled. Pepa zastavuje u dalšího trhu s upomínkovými předměty, na který upozorňuje velká dřevěná opršelá cedule "KANDE CARVING MARKET". Trh s vyřezávaným dřevem v Kande, upozorňuje tedy cedule na místo, kde se nacházíme. "Jééé, artesánie!", zajásá Marica, když se rozhlédne, kdeže jsme to zastavili. Na nic nečeká a hned se hrne do nejbližšího krámečku. Já se tentokrát snažím spíš něco vyfotit a možná i proto tentokrát svodům nákupní horečky odoláme. Zato Marica je při nakupování v artesániích jednoznačně nejlepší. Začíná mi pomalu docházet, proč měla ve Vídni svůj bágl tak hluboko pod váhou. Na to, že si Marica nechce zařídit doma v Bratislavě vlastní africkou artesánii, bych teď už nevsadil ani fazoli proti dolaru. Ale proč ne? Všude, v každém krámečku, se dá něco hezkého a zajímavého najít a vybrat, a tak se vlastně Marice ani nedivím, že i odtud si za docela krátkou chvíli odnáší do auta několik nakoupených dřevěných věcí.
obrázek Štíhlá Líba, silný baobab
Další zastávka je asi za hodinu a půl na kraji jakési vesnice u čtyř větších baobabů. Jdeme k nim blíž. Baobaby jsou velice zvláštní stromy s mnoha podivuhodnými vlastnostmi. Mají třeba mohutné a dlouhatánské kořeny, které prý mohou sahat až sto metrů od stromu. Baobaby si skrze ně musí být schopny zajistit dostatek vláhy, neboť často rostou na suchých písčitých půdách, kde se dešťová voda rychle ztrácí. Přežijí však i dlouhou dobu v trvale stojící vodě, je-li jí v období dešťů nadbytek. Větší stromy jsou nápadné svým tlustým avšak dutým lahvovitě vypadajícím kmenem a relativně malou korunou se zřetelně tenčím větvovím. Skoro jakoby stály kořeny vzhůru. Vlastně když píšu o baobabech jako o stromech, není to správně. Baobaby nejsou stromy, i když tak vypadají. Jsou to sukulenty s vysokým podílem vody. Největší sukulenty světa. Jejich dřevo má vláknitou a značně pórovitou strukturu a v dobách, kdy je hojnost vláhy, si baobab do dřeva ukládá vodu, seč může. Tím poměrně rychle tloustne a bobtná. Odhady praví, že průměrný exemplář baobabu dokáže absorbovat snad až dva tisíce litrů vody. Přijde-li doba sucha, baobaby naopak hubnou tím, jak uloženou vodu postupně spotřebovávají. Baobabů existuje celkem osm druhů. Jen jeden jediný, baobab prstnatý, však roste tady v Africe. S dalším jedním druhem se lze setkat v Austrálii a všechny ostatní druhy jsou domovem výhradně na Madagaskaru. Pepa někde pod stromy najde odkvetlý povadlý květ baobabu a přinese nám ho ukázat. Přitom nám o baobabech ještě ledasco zajímavého povídá.
obrázek Plod v koruně baobabu
Velký bílý květ baobabu kvete prý jedinou noc a opylování zajišťují kaloni, noční létající savci podobní i příbuzní netopýrům. Květy sice navštěvují i třeba mravenci či jiný hmyz, ale na opylení se prakticky nepodílejí. Z opyleného květu vyroste v koruně baobabu dužnatý plod v podobě šišky či protáhlejšího vejce. Plodu baobabu se říká "opičí chléb", protože vatovitá dužina okolo pecky, která se podobá tak trochu polystyrénu, je jedlá. Domorodci však suší i plodové pecky a používají jejich jádra. Několik plodů v korunách stromů vidíme, ale utrhnout je nemáme bez nějakého žebříku šanci. Pepa však slibuje, že k tomu určitě během naší cesty ještě budeme mít příležitost. Dají se koupit i leckde na tržištích. Tak či tak, chuť mají baobabí plody dosti nakyslou, prý obsahují dvakrát tolik vápníku, než mléko, a až třikrát víc vitamínu C, než kupříkladu pomeranč. Baobab je vysoce bohatý i na další pro život a zdraví důležité látky, jako například draslík, fosfor, vitamín B6, bílkoviny, sacharidy a podobně. Vzhledem k tomu není divu, že se zpracovávají různé jiné části baobabů, nejen jejich plody, pro účely léčení mnohých neduhů a nemocí, včetně třeba průjmů, horečky, úplavice nebo i cukrovky.
obrázek Společná fotka aneb Prausovi vyfotografováni před baobabem
Domorodci, kteří ve společnosti baobabů žijí, je mají ve velké úctě a velmi si jich váží. Pokládají je za příbytek duchů, při kácení lesů se baobabům vyhýbají, a někde jim říkají "matky lesa". Tak velká úcta a vážnost pramení zjevně ze skutečnosti, že baobaby jsou pro domorodce zdrojem nejednoho užitku. Medicínmani připravují z různých částí baobabů všelijaké léky, mohutné kmeny slouží jako stavební materiál, nebo staří a rozměrní jedinci slouží rovnou lidem jako obydlí. Jako příbytky je používají zejména kouzelníci, šamani či medicínmani. Z vláknitých částí stromů pod kůrou vyrábějí domorodci lana, provazy i sítě, sloupanou kůru, kterou baobab dokáže zase rychle obnovit, používají na střechy svých domků jako šindele. A to ještě se různou úpravou částí plodů, listů či kmenů dá připravit třeba náhražka kávy, olej, tabák do dýmky, "špenátová" zelenina či mýdlo. Možné použití baobabů je opravdu široké a neskutečně různorodé.
Ještě musím k baobabům přidat nějakou tu domorodou legendu, neboť je jich několik, které tyhle zvláštní a uctívané stromy opřádají. Většina z nich vypráví příběh o tom, proč baobab vypadá tak, jak vypadá. Podle jedné z těchto legend byl baobab prvním stromem, který se na Zemi objevil. Po něm se zrodila půvabná a štíhlá palma. Baobab, když ji uviděl, se pustil do pláče, a naříkal, že je moc objemný a silný a že chce být štíhlejší. Když se pak na Zemi objevil ohňový strom, baobab mu záviděl jeho velké překrásně červené květy. Když potom baobab uviděl velký fíkovník s chutnými fíky začal si stýskat, že by chtěl mít taky takové sladké plody. A milý baobab naříkal a naříkal. A tu bohové, kteří už nemohli neustálé nářky baobabu poslouchat, se na baobab rozzlobili, vytrhli ho i s kořeny ze země a znovu ho zasadili obráceně, kořeny vzhůru. A proto od těch dob baobab vypadá právě tak, jak vypadá.
Křováci prý vypráví něco trochu jiného. Jejich bohu Thorovi se strom v jeho zahradě znelíbil. Vytrhl ho i s kořeny a z Ráje ho shodil dolů na Zemi. Strom dopadl korunou dolů, rostl však dál a dál a stal se dnešním baobabem. Jiná pověst zase praví, že baobab byl pyšný strom a stěžoval si, že není dost krásný a ničím výjimečný. A žadonil na bohu, aby s tím něco udělal. Bůh nakonec jeho přání vyslyšel po svém. Baobab otočil a vsadil ho do země vzhůru nohama. Vlastně vzhůru kořeny, že? No. Ponaučení si z toho můžete vzít třeba takové, že máte být zkrátka spokojeni s tím, co máte.
Když pak od baobaů odjíždíme, vyprávíme s Líbou Monice i ostatním, jak jsme přede dvěma lety s Pepou v Zimbabwe navštívili obrovitý baobab, v jehož dutině se nacházel bar, kam se údajně mělo vejít na šedesát lidí. A nezapomeneme jim vyprávět ani tom, jak se tam Pepa snadno schoval a jak vystrašil Janu, která šla se zapnutou kamerou za ním. No, vzpomínky na Afriku už nějaké máme. Nepochybuju, že další budeme mít i odtud z Malawi. Nějaké máme přece už teď.
Při naší další cestě začalo trochu poprchávat a den se zdál býti stále ospalejším. Všichni se tak neubráníme, abychom v autě podřimovali. Jen Pepa nesmí. Musí řídit, aby nás zdárně dopravil do cíle dnešní cesty. Jedeme zatím celou cestu široce rozevřenou rovinou. Až ve velké dálce vidíme po obou stranách jakési kopce či horské hřebeny. Jsou nám ale opravdu natolik vzdáleny, že nebýt čistého vzduchu po deštích, jistojistě bychom je vůbec neviděli. Projíždíme mnoha vesničkami a kolem silnice vidíme mnoho malých chudých domorodých domečků z pálených a často jen sušených cihel. Střechy mají vesměs slaměné, nějaký kus plechu je vidět naprosto výjimečně. Mezi domky se zelenají drobná pečlivě obdělávaná políčka, na nichž nejčastější plodinou je kukuřice. Ale často je vidět i kasava, kořenová zelenina bramborové chuti, kterou jsme před pár dny ochutnali v Chilindě. Kromě toho domorodí vesničané pěstují i rýži. Zdejší rýžová pole však vypadají diametrálně odlišná od těch, jaké známe z Asie, zejména z Barmy nebo z Filipín. Jako by tady snad ani nepotřebovali na rýžovém poli vodu. Jenže bez vody to určitě nejde, i když v ní rýže pokaždé třeba nestojí.
Silnice je tady pořád asfaltová, i když ne příliš široká a v některých úsecích i hodně nerovná. Kolem silnice všude korzují domorodci sem a tam a počet korzujících se zdá být přímo úměrný hustotě domorodých obydlí. Poprchávání přestane krátce po druhé hodině a kolem půl třetí se zase objevuje sluníčko, které před námi silnici rychle vysouší. Teplo, které déšť nedéšť pořád trvá, vnímáme už od rána. Teď je však ve vzduchu cítit mnohem výrazněji.
obrázek Laguna a řeka Chia
Ve vzduchu je ovšem cítit i značné množství vody. Když zanedlouho zastavíme na okraji jedné maličké vesničky u mostu přes jakousi řeku, přestaneme se tomu divit. Vodu vidíme prakticky kolem dokola. Jméno široké řeky, která pod mostem teče, zjistím až doma. Řeka se jmenuje Chia a mezi hustou zelení okolo ní lze po proudu zahlédnout kousíček modravé rovné hladiny jezera Malawi. Po řece se pohybuje několik lodiček, pokud tak mohu říkat vydlabaným a osekaným kládám, na nichž se domorodci docela zručně po řece plaví. Jsou hodně podobné, ne-li docela stejné, jako ty, které jsme viděli brázdit vody jezera Malawi v Nkhata Bay. Tady ale vidět, že loďky tu nepoužívají jen k přepravě sebe sama, ale tihle domorodci, alespoň někteří z nich, na svých loďkách evidentně rybaří a roztahují po řece jakési sítě. Voda v řece proudí dosti rychle a je hodně kalná. Skoro to vypadá, jako by tu řádila nějaká povodeň, protože na druhé straně mostu,
obrázek Rybář na loďce roztahuje sítě
odkud řeka Chia přitéká, je vidět široká laguna plná oné špinavé vody. Jakkoli v řece se zdá být vody dost, zmíněná laguna, či chcete-li jezero, z něhož kratičká řeka Chia vytéká, má podle všeho trvalý charakter. Její hladina nejspíš jen o několik metrů kolísá. Není k tomu mnoho informací k nalezení a i ty, které jsem nakonec našel, jsem hledal velice dlouho a dosti komplikovaně. Kromě několika nepodstatných zmínek jsem na Internetu našel víceméně jen popis jednoho nevládního asi pět let starého projektu úpravy povodí řeky Chia, který si klade za cíl zlepšit životní podmínky venkovských komunit okolo celé laguny, kde došlo v posledních letech k vysoké degradaci veškerých přírodních zdrojů a výraznému zvýšení zdravotních rizik pro zdejší domorodé obyvatelstvo.
Tohle všechno jsme ale tam na místě nevěděli. Vystupujeme z auta a jdeme se podívat k mostu. Domorodci korzující podél silnice nás zvědavě okukují, a my zase je. Prohlížejí si nás, koukají, co děláme, na co se koukáme a co si fotografujeme. Fotíme z mostu řeku, lagunu i loďky s rybáři. Někteří si to všimnou a fotit se nechtějí. Jeden z nich zezdola huláká cosi nesrozumitelně na Maricu a schovává si před jejím foťákem hlavu do trička. Většina těch, co se u nás zastaví, se fotit nechá. Oblečení některých svědčí o tom, že patří k muslimské komunitě, avšak v Malawi islám rozhodně není většinovým náboženstvím. Dva kluci mi ukazují krabičku s maličkými rybičkami. Moc nechápu, co mi k tomu říkají, ale zdá se mi, jako by mi je chtěli prodat.
obrázek Kolem auta se rychle tvoří shluk domorodců
Vzápětí však chtějí vyfotit a ukazují na můj fotoaparát. Začnou se však strašlivě pitvořit a stavět se jeden před druhého, takže je nějak rozumně vyfotit ani nejde. Nakonec se mi oba střídavě cpou až před objektiv, jakoby si mysleli, že budou zblízka lépe vidět. Abych mohl vůbec ještě na mostě něco vyfotit, to mi dovolí až okamžik, kdy se všichni rozběhnou k našemu autu, protože tam dámy s Pepou rozdávají různé malé dárečky. Když dostanou propisku, obrázek, nebo bonbón, seběhne se jich kolem auta za chvilku celé hejno. Zastavit neváhají ani ti, kteří jedou na kole. Seskočí, kolo někde postaví a přidají se k ostatním. Zástup kolem čím dál víc houstne a když u nás začnou zastavovat už i dospělí, usoudíme, že je na čase odjet. Kdybychom tu zůstali snad jen o chvilku déle, seběhly by se tu zakrátko celé okolní vesnice.
obrázek Domky vesničanů u řeky Chia
Život vesničanů v Malawi je velice prostý. K žádnému z jejich vesnických domků nevede elektřina, pro vodu musí chodit daleko ke studním a toaletu vykonávají se vší pravděpodobností někde na svém políčku. Z našeho pohledu je to chudý život. Žádné materiální statky, bez kterých my si náš život už ani nedovedeme představit, oni nemají. Přesto je jejich chudoba relativní. Tady v téhle části Afriky, v Malawi, zřejmě nikdo netrpí hlady. Z úhledně uspořádaných a pečlivě obdělávaných políček je to zřejmé. Vesnický způsob života, úrodná půda a každodenní poctivá práce Malawijcům umožňuje důstojný a relativně spokojený život. Je především prostý neskonalého utrpení, jaké přináší do životů obyvatel v jiných částech Afriky starost o obživu a hlad. Kromě údržby svých domečků, práce na políčkách a péče o svoji úrodu vesničané většinou ještě chovají drůbež a kozy, občas je vidět i prasátko a vzácností nejsou ani menší stádečka krav, které malý černý pasáček žene přes silnici.
Nedaleko před městem Salima, které se už nachází hodně na jihu vzhledem k jezeru Malawi, se kolem silnice objevují červené kupky hlíny. Jsou všude. U silnice, mezi domky a domorodci je mají i uprostřed svých políček. Jsou to termitiště, veliká obydlí pro tisíce maličkých dobře organizovaných tvorečků, kteří se je postavili. Je zvláštní, že se při silnici termitiště objevila tak najednou a v takovém vysokém vysokém počtu. Jako by někde před Salimou byla nějaká hranice, která je pro termití populace nepřekročitelná.
Salima je město, ale vypadá podobně jako všechna ostatní města včetně hlavního města Lilongwe. Vypadá jako vesnice. Velká po širokém okolí roztažená vesnice. Jen v jejím centru je několik obchodů a soustředění některých služeb. Včetně specializovaného obchodu na rakve. je to už několikátý, kterého si v Malawi všímám. U křižovatky s policejním zátarasem, jaký je kolem jezera Malawi zřejmě u každé větší osady, zeje ještě čerpací stanice prázdnotou, ale o kus dál, u jiné pumpy, stojí k našemu překvapení dvě velké cisterny. Je to první čerpací stanice, u které v Malawi mají pohonné hmoty! Čekají tu na ně nekonečné fronty na sebe namačkaných automobilů. Určitě tu budou muset čekat dlouhé a dlouhé hodiny. My v tak obrovských frontách čekat nemůžeme a tak nahuštěná auta objíždíme a pokračujeme v cestě. Ještě v Salimě odbočujeme směrem na Senga Bay.
obrázek Přijeli jsme k pejskům do resortu Wheelhouse Marina
Míříme teď tedy znovu k jezeru Malawi, od kterého jsme se při průjezdu Salimou přece jen trochu víc vzdálili. Teď budeme ovšem nocovat přímo na jeho pobřeží, kde nám Pepa zajistil dnešní nocleh. Jen budeme víc na jihu, než minulou noc.
Jízda na jih končí tentokrát až před pátou, kdy přijíždíme do místa našeho dnešního ubytování, do zátoky Senga Bay. Resort, do kterého zajíždíme, nese jméno Wheelhouse Marina, což by se dalo přeložit jako "přístaviště u kormidelny". Přivítají nás už zdálky viditelné vlny jako u moře a šest pejsků, kteří jsou si ve své stejné světle hnědé srsti k nerozeznání podobní. U břehu jezera se na vlnách pohupuje malý motorový člun, na němž se kdosi snaží vytáhnout s vody do člunu nějakou síť. K šesti pejskům teď po chvíli přibývá sedmý. Jako Šmudla od sedmi trpaslíků je tenhle jediný jiný. Jediný má srst bíločernou a trochu té světle hnědé barvy, jakou mají všichni ostatní, je vidět jen na jeho hlavě.
A ubytování? Žádné stany. Máme tady přímo luxus: prostorné pokoje ve zděných domcích postavených prakticky přímo u pláže.
obrázek Luxusní ubytování v cihlových domcích fotografované ovšem až za ranního slunce
Ano. Je tady i pláž! Necháme na pokojích kufry a jdeme se podívat ven. Není tu vidět skoro nikoho a moc turistů tu kromě nás tedy asi není. Zdejší pláž je krátká a široká. Uprostřed ní stojí dřevěný přístřešek s barem. Z jedné strany je pláž lemována vysokým rákosovým porostem, z druhé pak zříceninou jakéhosi mola, za nímž stojí zbytky zdí jakési budovy, pravděpodobně bývalé restaurace. Je tu opravdu nádherně a kdybych nevěděl, že ta voda přede mnou je sladká a jezerní, určitě bych byl ochoten se vsadit, že jsme někde u moře. Protože do setmění už moc času nezbývá, rychle udělám několik fotografií a utíkám na pokoj pro plavky. Zvlášť když vidím, že Alča na nic nečekala a je ve vodě už teď.
Monča s Líbou mě dneska už podruhé nechávají na holičkách. Namísto koupačky v inkoustově modravých vlnách jezera Malawi volí procházku po areálu kempu Wheelhouse Marina. To já tedy ne! Já si tady rozhodně zaplavat chci! Utíkám přes pláž, na které už nikdo není, a hned se vrhám do vln, jako bych chtěl odtamtud někoho zachraňovat. Voda je báječná. Je určitě ještě teplejší, než ráno v Nkhata Bay. Čerstvý větřík žene příbojové vlny přímo k pláži a můžu se na nich nechat krásně pohoupat. Úžasné! Jako bych byl někde u opravdového moře. Ani to prostředí nemá chybu! Jako třešničku na romantickém dortíku tohohle koupání si před sebou představte napůl potopený rezavějící lodní vrak, do kterého narážejí běžící vlny.
obrázek Takhle podle mě vypadá dokonalá romantika: inkoustově modrá voda, zelné rákosí, čerstvý větřík, vlny a rezavý lodní vrak
Spočívá tak nějak něžně nakloněný ke straně jen asi dvacet metrů metrů od břehu nedaleko zeleného rákosí. Plavat můžu klidně až k němu. Ztroskotala tu nevelká železná kocábka, jejíž původní určení mi zůstává neznámé. Nejsem na lodě žádný specialista a o tomhle vraku jsem nenašel nikde ani zmínku. To ale neznamená, že si ho nevšimnu. Je to podlouhlý úzký člun, nebo mi alespoň, jak leží na boku, úzký připadá. Uprostřed je vidět zřejmě kapitánská kajuta, kde asi bývalo i kormidelní kolo. Všechno, co dnes z tohohle člunu zbylo, zdá se být z postupně korodujícího železa. Nejedná se o nijak velikou loď, na druhou stranu je ale podstatně větší, než běžný motorový člun. A pokud by to někdo hodnotil jako šrot či staré železo, určitě to není zase tak úplně zanedbatelná hromádka. Každopádně ale plavat před vrakem, na němž usedá tu kormorán, tu racek, o který se tříští teplým větrem hnané jezerní vlny, to na mě působí velmi příhodně, romanticky, ba skoro magicky. V takovém prostředí jsem ještě nikdy neplaval, i když nějakým těm lodím jsem už asi dvakrát stačil dosti překážet v jejich plavební dráze. Jenomže to byly lodě nové, vozící turisty, a nikoli rezavé lodní vraky spočívající v modravých vlnách.
obrázek Chci ještě vyfotografovat některá zdejší překrásná zákoutí
Protože je vidět, jak se rychle už padá soumrak, zůstanu ve vodě jen asi čtvrt hodiny a běžím se zase obléci do něčeho suchého. Chci se přece jen ještě alespoň chvilku projít po areálu Wheelhouse Marina. Jsou tady moc krásná a romantická zákoutí a tak chci jít i s fotoaparátem. Protože s focením dostaly před chvílí stejný nápad i Marica a Monika, potkáváme se tu i onde a část procházky absolvujeme společně. Obejdeme pláž, okoukneme zříceninu mola, vyhlédneme na jezero Malawi skrze okna ve zbytcích zdí v téměř zbořeném domě za molem. Moc příjemná procházka.
Dnešní večeři konzumujeme nedaleko našich cihlových domků u venkovního posezení, kde se nachází i použitelný gril s roštem. Grilovat se dnes ovšem nebude, protože jsme úplně vynechali oběd a na přípravu a grilování masa bychom museli příliš dlouho čekat a trpět hladem. Pepa tak pro dnešek připravil rychle hotový tuňákový salát se spoustou čerstvé africké zeleniny. Protože už opravdu máme velký hlad, sníme ho neuvěřitelně rychle a s obrovskou chutí.
Večer po jídle pak trávíme na terase před našimi domečky. Do baru uprostřed pláže si vždycky dojdeme pro studené pivko. Pokaždé nás tam k sobě do baru láká jeden bílý mladík, který si zřejmě moc rád povídá. Připadá nám sice maličko podroušený, ale pro večerní poplkání a lehké zdokonalování v angličtině by nám to stačilo. Nicméně do baru se nám nechce. Nakonec, nepřišla-li hora k Mohamedovi, přišel Mohamed k hoře. Mladík dorazil se svým pivem k nám na terasu. Je zvědavý a hodně se nás vyptává na všechno možné. Něco mu povíme. O nás, o České Republice, o našich cestách, o Africe, a tak. Taky mu dáme hrknout slivovice, když se nás ptá, jestli se u nás pije vodka jako v Rusku. Od něho se naopak dozvíme, že se narodil v Zimbabwe. Jeho rodina tam přišla o farmu a nyní žije v Austrálii. Tady v Africe je prý asi na tři měsíce, aby viděl a navštívil svoje kamarády. Taky se od něho dozvíme, že polorozpadlá zřícenina vzadu na druhém konci pláže je bývalá restaurace a bar a že stejně jako část mola ji zničila voda. Použil pro to slovo "povodeň", a to několikrát. Tak nevím. Spíš si ale myslím, že to byla nějaká silná bouře. Asi silnější než jiné, které na jezeře Malawi bývají obvyklé.
Rozmlouváme docela dlouho, ale s angličtinou bílého Zimbabwana z Austrálie mám docela problém. Skoro vůbec mu nerozumím. Mluví hrozně a se strašným přízvukem. I Pepa potvrzuje, že jeho angličtina je naprosto příšerná. Možná k tomu přispívá i vypitý alkohol. A když on navíc mluví ukrutně rychle, není o nějaké nedorozumění nouze. Ale nakonec společnými silami snad vždycky pochopíme, co nám mladík říká. S bílým Afričanem z Austrálie se nakonec nejvíc bavím já s Mončou a báječně se spolu doplňujeme. Monika mu víc rozumí, tak mi jeho slova pomůže přeložit a pochopit. Nechce se jí ale příliš do mluvení. To zase většinou obstarám já, když se spolu nejprve poradíme a dohodneme, co mu chceme povědět. Vcelku se dá říct, že to byl zajímavý večer, při kterém jsem se mimo jiné trochu procvičil v angličtině. Což mi určitě nebylo na škodu.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3