Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Malawi a Zambie 2012

Facebook Twitter Google+

Afrika zelená, Afrika divoká

© 2015, poslední aktualizace: 30.3.2016

Den dvacet, čtvrtek 26. ledna, Kafue - Lusaka
<<  Den čekání a příprav na odlet  >>

Z postele se ráno zrovna nehrnu. Vstáváme všichni o něco déle. Mohli jsme si dnes trochu přispat, protože nás už čeká jen přejezd do Lusaky, nějaké poflakování po tamním obchodním centru a pozdní večerní odjezd na letiště k téměř půlnočnímu odletu. Času na to máme tedy víc než dost a tak dnešním delším spánkem jsme mohli trochu vykompenzovat noc příští, která se bude odehrávat převážně na letišti a v letadle a bude tak pravděpodobně zcela bezesná.
Stejně jako včera jsem od něčeho pokousaný. Jenže včera jsem to ještě jakž takž dokázal ignorovat, ale dnešní kousance jsou mi už mnohem nepříjemnější. Nějaká zákeřná kousavá brebera si zcela vychytrale počkala, až usnu, a záludně si na mně smlsla. Ještě štěstí, že mám pokousané jen ruce a nikoli obličej.
K snídani máme něco z posledních zásob a z těch úplně nejposlednějších Pepa ještě před odjezdem z kempu připraví brzký oběd: guláš s fazolemi a salátem se všeho, co nám ještě zbývá. Protože vím, jak Líba doma dělává hrstkovou polévku a proč se jí říká hrstková, nazval bych to hrstkovým salátem.
Po snídani nastává veliké balení na cestu. Kvůli váze už tentokrát musíme použít i třetí, dosud stále prázdný a nepoužívaný kufr zakoupený v malawijském Blantyre. Nechceme mít zase nějaké problémy s nadměrnou váhou našich zavazadel, jako na vídeňském letišti. Líba i Monča tedy usilovně balí a všechno, co tu máme, pečlivě rozdělují a rovnají.
obrázek Tyhle mušle na odvrácené straně toaletního domečku jsem objevil až před ráno odjezdem
obrázek Venkovní kotel pro ohřev vody
Já, jako obvykle, se do balení zavazadel raději moc nepletu. Protože je krásné slunečné ráno, projdu se naposledy po kempu a přitom udělám pár posledních fotek. Mimo jiné vyfotím i toalety, na kterých jsem si složil afrického bobříka odvahy. K budově se dostanu teď i zezadu. Vida! Kromě kotle pro ohřívání teplé vody do sprch tu jsou i pánské mušle. Jsou postavené u zdi, zakryté z jedné strany rohoží a doteď jsem o nich vůbec nevěděl. Dřevěného krokodýla, který mě včera k ránu za tmy tolik vyděsil, nefotím. Nějak ty jeho dřevěné zuby nechci ani vidět.
Když později Monika s Líbou skončí s přípravou zavazadel na odlet, udělám ještě několik fotek s nimi a u chaloupky si po chvilkách pak dopisuju poznámky a zápisky. Především k dnešnímu ránu, ale nejprve musím začít těmi, které jsem už večer nestihl.
Když už máme všechno sbaleno, začínám se pomalu se zambijskou divokou přírodou loučit. Procházím se naposledy po břehu řeky Kafue a naslouchám posledním vzdáleným hroším frkáním. Řeka Kafue, která byla brzy ráno ještě stejně tichá a klidná jako včera podvečer, se až teď později začala čeřit, jak mírný a teplý větřík po její hladině prohání drobné vlnky. Poslední pohledy na řeku, poslední fotky.
obrázek Celá naše česká šestičlenná výprava
Úplně nakonec svolávám všechny, abych samospouští udělal nějakou společnou fotku nás všech. Chystal jsem se na to několikrát, ale vždycky z toho nějak sešlo. Teď už se to ale musí uskutečnit! Tohle je poslední příležitost, kdy můžu udělat společnou fotografii celé naší malé šestičlenné skupinky.
obrázek Cedule, u níž bylo třeba přetrpět brutální a soustředěný tse-tse útok
Žádné jiné společné fotografie, než odtud, těsně před odjezdem ze Zamlodge Amarula, už zřejmě mít nebudu. Tady mám k tomu nepochybně svou poslední šanci Takže "Seřadit, vyrovnat, úsměv..." a jde se nato!
K odjezdu se okolo auta připravujeme v poklidu. Není kam spěchat. Pomalu nakládáme dozadu zavazadla a naposledy se pečlivě rozhlédneme po chaloupce, jestli jsme uvnitř něco nezapomněli. Až asi ve tři čtvrtě na jedenáct definitivně kemp Amarula opouštíme. V oblasti tse-tse lese, tedy v oblasti s těmi kousavými potvorami, se ještě chviličku zdržíme. U odbočky k naší Zamlodgi si chceme, alespoň teď, při odjezdu, ještě vyfotografovat směrovou ceduli. Hlavně Alča. Kvůli té fotce bílé cedule s namalovaným gepardem ale musíme na chvíli opustit bezpečí našeho auta. Ne že bychom měli strach s přepadení nějakého lva či hrocha, ale to znamená to přetrpět brutální tse-tse útok a několik opravdu bolestivých tse-tse kousnutí. A tak trpím jako zvíře, stejně jako Alča i Marica, ale fotku té cedule nakonec uděláme všichni!
obrázek Rovná čára silnice do Lusaky
Pak už je to jen pár metrů na hlavní asfaltovou silnici. Na ní nabereme směr do hlavního města, na zpáteční cestu do Lusaky. Asfaltová čára, rovná jako pravítko, ubíhá pod našimi koly rychle dozadu. Kdesi cestou v lesním podrostu na okamžik ještě zahlédnu několik posledních antilop. Zavřou se mi oči a na chvíli usnu. Probudím se u brány národního parku Kafue. Tímto momentem pro nás národní park Kafue končí.
Poslední kilometry po Zambii, než dojedeme do Lusaky, se neděje a nestane nic mimořádného, takže si po chvilkách opět klidně zdřímnu. Párkrát zastavujeme na protažení nebo na toaletu a já cestou dorazím poslední dvě plechovky piva, které nám ještě zůstaly ze všech těch šestatřiceti, které jsme do parku Kafue vezli. Vypili jsme je za ty dva dny vlastně ve jen třech, což jsme Pepa, Líba a já. Monča pivo díky své lehčí zdravotní indispozici raději úplně vynechala, stejně jako Alča nebo Marica, které se k pivnímu komandu nepřidaly vůbec.
V Lusace si dnes trochu víc všímám její průmyslové a obchodní čtvrti, kudy projíždíme. Jsou tu k vidění některé dosti neobvykle pojmenované firmy, jako třeba betonárka Kalahari či autoumývárna U strýčka Sama. A dá se spatřit spousta dalších roztodivných věcí. Na šíleně špinavé a prachem zanesené tržnici skoro nic nemají. Mladé i staré ženy vedle silnice roztloukají nějaké bílé kameny, které po v malých pytlích také prodávají. Už zdaleka je pak cítit smradlavá tržnice s různým bordelem a silně páchnoucím zbožím bůhvíjakého určení. Hned vedle mají hromady pneumatik všech možných velikostí, dezénů i stáří. A to zdaleka nekončíme. Sudy naplněné kdovíčím jsou označené červeným vykřičníkem, barvami do ulice pronikají různá reklamní potištěná trička, oděvy a vůbec hromady omšelých a africky barevných hadrů. Prodej dílenského nářadí se nachází vedle prodavače zelených limetek a kdyby snad náhodou byly ty limetky od zdejší špíny jeduplné, můžeme si hned u dalšího sousedního obchodníka zakoupit mramorový náhrobek. Možná i s botama do rakve, protože kromě náhrobků tenhle obdchodník prodává i zaprášenou obuv, k jejímuž vystavovaní používá namísto pultů či prodejních regálů právě svoje náhrobní kameny. Tak. To je Lusaka. Respektive její nevábná a špínou prolezlá čtvrť, kterou se postupně dostáváme blíž a blíž k centru města.
Tím opravdovým středem Lusaky se prodíráme zvolna. Zastavují nás nejen světelné semafory, ale i zmatek tady zřejmě běžné dopravní zácpy. Dopravní situace, přestože se už pohybujeme po hlavních městských čtyřproudých komunikacích, je povážlivě zahuštěná. Spousta aut a výfukových zplodin, neuvěřitelné množství prachu a špíny, vysoké pevné zdi bez oken, nespočet betonových neprůhledných plotů a ostnatého drátu a široko daleko nic, co by mi připomínalo normální město. Mezi tím vším nakonec najdeme i čerpací stanici. Naposledy tu doplníme naftu. Už jí asi mnoho neprojezdíme.
Když už mi začíná být divné, kde všichni ti zdejší lidi a obdchodníci bydlí jestli vůbec kde bydlí, konečně v Lusace taky spatřím několik obytných domů. Podle zamřížovaných oken i balkónů spíš připomínají věznici, ale po balkónech rozvěšené pánské, dámské i dětské prádlo svědčí o tom, že se tady normálně bydlí.
A zas kilometry betonových plotů, za nimi pak šíleně komplikovaná železná konstrukce nadjezdu nad asi nejdůležitější křižovatkou Lusaky. Konečně přicházejí obchodní domy, nákupní centra a obrovská parkoviště, nadzemní i přízemní. Mineme velkou budovu nemocnice, rovněž ukrytou za silou betonovou zdí, a za ní už zabočíme na parkoviště stejného obchodního centra, kde jsme se zastavili už předevčírem dopoledne. Jo. Je moc fajn, že jsme tu už byli a že to tady známe.
První co, tak znovu vtrhneme mezi knížky. Máme spoustu času, několik hodin a tak můžeme prohlížet. Monika si chce koupit mapu Zambie a k ní si vybere barevného průvodce zvířenou jižní Afriky. A taky ještě menší knížečku s krásnými fotografiemi afrických zvířat. No a mně při prohlížení knížek taky ještě jedna osloví. Je veliká, těžká, patřičně drahá, ale fotky v ní jsou úžasné, nádherné. Taky proto mi tak padla do oka. Rozhodnu se celkem rychle: tahle knížka bude taky moje. A tak když skoro po hodině opouštíme tohle zambijské knihkupectví, necháváme tu v pokladně za knížky skoro milión kwaček. Ale jsem s koupí spokojený a Monča, jak se zdá, taky.
Zajdeme si do kavárny, kde posedíme u výborné kávy. Monika si dá ale raději zatím jen kolu. Pak obcházíme různé obchody, koukáme, flákáme se a utrácíme čas. Ten můžeme. S penězi je to horší. Zbývá nám sotva tak na jedny cigarety pro Líbu. Ve Sparu platíme kartou, ale jen za trochu občerstvení, abychom měli na letišti alespoň něco málo k pití. Domů ale ještě koupíme hlavně osvědčenou omáčku Peri-peri a sušenou hořčici, kterou tady celou dobu Pepa s velkým úspěchem u nás konzumentů používal prakticky do všech salátů. To se nám zamlouvalo a Pepovy saláty nám vždycky skvěle chutnaly.
Monika, která kvůli své indispozici dnes ještě skoro nejedla, dostala hlad. Není divu. Vždyť měla od rána jen kousek suchého chleba a pár sucharů. Dala by si teď nějaké těstoviny. Zanedlouho se nám podaří najít italskou restauraci, kde můžeme platit kartou. Potkáme tu Pepu a tak jde do restaurace s námi. A když "Itálie", tak těstoviny. Dáme si je všichni bez výjimky. Kávu v téhle "Itálii" ovšem nemají a tak si Líba i Monika objednají čaj, zatímco já si znovu objednám pivko, které jsem předtím asi dvakrát řešil už k těstovinám. Čas utíká teď hodně pomalu a tak si u jídla i pití náležitě posedíme, jak se nám jen zlíbí. To mi vyhovuje. Je to určitě lepší, než běhat z obchodu do obchodu a kupovat třeba košile. A tak, než jsme se vydali na letiště, projedli a propili jsme společně čtvrt miliónu. Samozřejmě kwaček. Zambijských kwaček.
Z celého dlouhatánského odpoledne a podvečera v nákupním centru nemám ani fotku. Proč taky? Nepřipadá mi tu nic zajímavého k fotografování. A taky nevím, jestli třeba hned v sousedství nestojí nějaké vojenské velitelství, nebo něco jiného, za co bych jako ti tři Češi na sklonku minulého roku mohl být obviněn ze špionáže. Batoh s fotografickým vybavením sice nosím pořád sebou, ale fotoaparát vůbec nevytahuju a nefotím. A ani se mi nechce. Když odněkud odjíždím, tedy jsem-li na odjezdu, už mi chybí motivace. Nechce se mi už ani psát poznámky, ale přece jen si jich v restauraci u piva pár napíšu.
Večer nás na letiště veze Petr, majitel auta, které si po našem vyložení kufrů zase odveze. Já cestou tak nějak v autě už zase pospával a tak jsem noční Lusaku příliš nevnímal. Jen se mi zdálo, že letiště je hodně daleko od centra Lusaky. Ale mohlo to být opravdu jen zdání způsobené umístěním Petrova bydliště, kam pro něho Pepa zajížděl až k jeho domu.
Na letišti jsme hodně brzy, až zbytečně, ale ani u obchodního centra nás to už po těch dlouhých hodinách nikoho nebavilo. Na letišti je liduprázdno. Skoro nikdo tu není. Asi proto, že je devět hodin večer a první letadlo, které odtud odlétá, je až to naše v 0:20. A taky je to jediný odlet, který na odletové tabuli svítí. Zvláštní, když si uvědomíte, že je to mezinárodní letiště v hlavním městě ne úplně malé země, jakou více než čtrnáctimilionová Zambie je.
Naše odbavení proběhne bez problémů i s příjemným úsměvem všech zdejších úředníků a letištního personálu. Až mi to připadá, jako by tu po nedávné špionážní aféře měli Čechy nejraději na celém světě. Pustí nás klidně i s nápoji až k letadlu, Líbě dokonce projde v báglu zapomenutá plná láhev Coca-coly. Jediným problémem, který na letišti mám, je čas, co se tak příšerně vleče. A to i přesto, že namísto v 0:20 nakonec odlétáme ještě před půlnocí. Ještě před půlnocí jsme ve vzduchu a Lusaku i Zambii necháváme pod sebou a později už i daleko za sebou.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3