Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Malawi a Zambie 2012

Facebook Twitter Google+

Afrika zelená, Afrika divoká

© 2015, poslední aktualizace: 30.3.2016

Den patnáct, sobota 21. ledna, Chipata - South Luangwa
<<  Den klidných slonů a rychlého lvího sexu  >>

Hrůza! Ráno zase leje, přestože v noci déšť ustal a pak už celou noc nepršelo. Vím to, protože, ačkoli nevím proč, byl jsem každou chvíli vzhůru. Leje, jako kdyby nahoře někdo nad Zambií zvedl veškerá nebeská stavidla. Asi opravdu někde mohou být záplavy, protože takovéhle několikadenní lijáky nejsou v Zambii ani v současném období dešťů rozhodně nic běžného.
obrázek Jídelna lodge Luangwa House, kde připravují snídaně
Spíš je to situace velmi mimořádná. U snídaně v jídelně, kde je puštěná televize se záhy dozvídáme, proč tomu tak je. Ze zpráv stanice Al Jazeera věnované počasí zjišťujeme, že mezi východní Afrikou a Madagaskarem se točí obrovský vír jakéhosi tajfunu. Tím je to jasné. Právě tenhle tajfun způsobuje v širokých oblastech kolem svého středu tyhle intenzívní a vytrvalé lijáky i s nějakými těmi přestávkami, jak se celý tajfun a jeho ramena otáčejí dokola. Nicméně to vypadá, že my se teď nacházíme v okrajové části tajfunu a jednoho z jeho spirálovitých ramen a tak by se nám snad už tohle deštivé počasí mohlo vylepšit.
Snídani máme sice v ceně noclehu, ale rozhodně se moc nenajím. Ke kafi, čaji a trošce džusu jsou už jen nějaké křupky. Jsem tedy se snídaní dost rychle hotov. A vlastně všichni. Brzy potom se už skládáme zase k Pepovi do auta. První, kam zajíždíme, je čerpací stanice. Už jsme si docela odvykli, že u pumpy naftu mají a že u ní není liduprázdno ani šílená fronta. Po čtrnácti dnech zkušeností z Malawi se nám tahle docela normální situace zdá být tak trochu nenormální. Ale Zambie problémy s pohonnými hmotami nemá. Tady už za našimi zadky žádné kanystry s naftu vozit nemusíme. Jenom se musíme zastavit na nákup potravin, které potřebujeme doplnit. Poprvé použijeme pořekadlo "tisíc kwačky, čtyři kačky". Marica musí ovšem počítat jinak, ona to má "za pět kačky" a na eura jsme nikdo nevymyslel vůbec nic.
Pak už vyrážíme směrem k národním parku South Luangwa (Jižní Luangwa), což je z Chipaty směr severozápad. Ještě dál na sever podél řeky Luangwy existuje také národní park North Luangwa (Severní Luangwa). Ten však nemá vybudovanou téměř žádnou turistickou infrastrukturu, je vzhledem k vzdálenosti velmi odlehlý od běžných turistických míst a pro vstup tam je prý vyžadováno zvláštní povolení. Možná i proto, že většinu jeho území vyplňuje poušť.
obrázek Domky a vesničky se v Zambii podobají těm, jaké známe i z Malawi
Ani Jižní Luangwa však není místo, které máme zrovna při cestě. Cesta bude prý dlouhá a prašná, a proto ani tenhle národní park není turisty tolik navštěvován. Nová a pořádná silnice se k němu teprve začíná stavět.
Když opouštíme provinční město Chipatu, déšť už téměř ustal. Zastavujeme na cigaretku a protože hned u silnice je zrovna pár stánků s ovocem, Líba stihne všechno. Zakouřit si a ještě nakoupit tašku různého ovoce. Domky i celé vesničky, které pak ještě kolem cesty vidíme, jsou velmi podobné těm, jaké známe už z Malawi. Ale je zřetelné, že v Zambii lidé zdaleka tak podél silnic nekorzují, jako tomu bývalo v Malawi. To je zřetelný rozdíl, kterého si nemůžete nevšimnout. Ne že byste nepotkali vůbec nikoho. To potkáte. Ale rozhodně tu nechodí průvod lidí sem a tam. Je jich tak říkajíc normální množství. Navíc, Zambijci se rozhodně jen tak neprocházejí. Ti, které kolem silnice potkáte, rozhodně jdou za nějakým cílem. Jdou někam, jdou s něčím nebo jdou pro něco.
obrázek Náhradní cesta podél staveniště nové silnice
Za Chipatou se ne zrovna dlouhý úsek cesty svezeme po zcela nové silnici. Bohužel nový asfalt brzy končí a mění se ve staveniště. My teď musíme většinu trasy absolvovat po náhradní cestě, která je vedle staveniště udusaná a rozhodně mnohem horší, než bývalá prašná silnice, která na pár místech ještě stále existuje. Domečků a vesnic rychle ubývá a zanedlouho to vypadá, že je tu jenom staveniště. Jako by se tu jen stavěla silnice někam na konec světa. Nebo přinejmenším na konec Zambie. Nejhorší pocit mám, když se kodrcáme podél už nově postavené asfaltové silnice, která ale ještě není otevřená a jsou ní nakladeny veliké kameny.
obrázek Můžeme jen závidět cyklistům, kteří po nově postavené a dosud neotevřené silnici klidně jezdit mohou
Můžeme tak jen závidět místním domorodcům, jak se po ní prohánějí na kolech, protože jedině bicykly případně motorky jsou schopny mezi kameny kličkovat. Naše drncavá jízda je místy opravdu strašná a náhradní cesta označená cedulí "DEVIATION" čili něco jako "OBJÍŽĎKA" je často neuvěřitelně krkolomná. A vždycky, když se nám zdá, že cesta už nemůže být horší, záhy se přesvědčujeme, že může. Dokonce i na úseku původní prašné silnice, kde je kromě mnoha nerovností a hlubokých výmolů ještě kamenitá, to jest postavená z velkých šutráků, kterým se u nás často říkává "kočičí hlavy". Tady ale bych jim říkal spíš po nějak africku. Kupříkladu lví hlavy. Ty balvany jsou strašlivé. Jízda po tomhle hrubém kamenitém povrchu znamená dlouhou a důkladnou masáž. O nic menší však není, když najedeme na prašnou silnici s roletou. Na otázkou, který z těch úseků je horší, vám opravdu odpovědět neumím. Prostě to nevím. Ach jo.
Projedeme jakousi větší vesnicí, na jejíž návsi je malá venkovská tržnice. Za ní zase najdeme na kus náhradní cesty podél staveniště široké nové silnice, znovu sjedeme na starou původní cestu a tak se to celé několikrát opakuje. I vesnice a domky, kterých okolo postupně zase pomalu přibývá. Stejně jako zdejších obyvatel. Sem tam někde musíme zastavit, abychom se trochu protáhli a rozvolnili naše skrčené údy. Většinou se k nám v tu chvíli seběhnou děti z okolních domků, pokud jsme zrovna nezastavili někde uprostřed neobydlené oblasti.
obrázek Silnice je většinou ještě mnohem horší
Zdá se, že čím víc se blížíme k národnímu parku South Luangwa, tím je cesta horší. Když jedeme po staré asfaltce, máme podle Pepy před sebou ještě asi dvacet kilometrů. Ta silnice je ovšem taky příšerná. Některé její úseky jsou tak zničené a rozbité, že vojenský tankodrom by vám vedle toho připadal jako učiněná dálnice. Hluboké díry v silnici hrozí brzkým utržením kola nebo zlomením nápravy a tak Pepa musí jet hodně pomalu a kličkovat po silnici mezi těmi výmoly jako při nějakém silničním slalomu. Ale to ještě není to nejhorší. Ani zdaleka! Později jsme nuceni motat se ještě po všelijakých vedlejších cestách, objížďkách a podivných zkratkách, kde je cesta ještě horší než příšerná.
Konečně se teď dostáváme do větší osady, do Mfuwe. Mfuwe je totiž, spíš než nějaká vesnice, jakási oblast s několika většími či menšími vesnicemi či osadami situovaná při okraji a při hranici národního parku South Luangwa. Tady už se nám jede lépe a do našeho kempu to máme už jen na několik hodů kamenem.
Pepča nejprve zajíždí po slušné asfaltce přímo k hlavní bráně národního parku, aby zjistil co a jak a kdy a jestli vůbec bychom mohli jet na nějaké safari. Teprve odtud zamíříme do našeho Wild Life kempu, kempu v divočině, jak už sám jeho název napovídá (pro ty, kdož nerozumí anglicky ani ň, napovím, že "wild" znamená divoký a "life" je život).
A v divočině tady opravdu jsme. O tom nemůže být pochyb. Vždyť právě přejíždíme most, nejspíš přes nějaké slepé rameno, pod kterým si ve vodě lebedí dva velcí hroši. A namísto zajíce, který vám může přeběhnout přes cestu u nás doma, nám tady napříč silnicí přebíhá poněkud větší zvíře, pavián. Tenhle se zdá být jakýsi osamělý, ale není. Nedaleko od něho spatříme hned vedle silnice další skupinku těchhle opic. Tak vida! Safari máme dokonce už cestou na ubytování!
obrázek Obrovitý sloní samec na křižovatce nedaleko Wild Life kempu
Na křižovatce, kde máme odbočit do Wild Life kempu, ještě narazíme na obrovitého sloního samce. Stojí ani ne pět metrů od nás uprostřed křoví, které si spokojeně okusuje a chroupá. Monče zatrnulo a celá ztuhla. "Takhle blízko!", vypadne z ní a s úžasem hledí na velikánské zvíře, které se právě otáčí směrem k nám. Mám teď sloní hlavu přímo před sebou, jen na pár kroků vedle okénka naší toyoty. Stihnu udělat i fotku, než slon pomalým volným krokem vykročí za námi.
obrázek Slona mám jen několik kroků před sebou
Pepa raději kousek pojede. Ale tenhle slon není rozzlobený a naštvaný, Monika se ho bát nemusí. Klidně se krmí zelenými lístky i celými větvičkami při okraji silnice. Zatímco my otáčíme auto, slon klidně a zvolna přechází silnici na druhou stranu, kde si pokračuje v náruživé konzumaci zase jiného zeleného keříčku. Je to opravdu veliký samec a tohle setkání ze vzdálenosti jen několika metrů je vskutku silný zážitek. Pro mne i pro Moniku, která slona sleduje se stále menším strachem. Stojíme teď tak blízko slona, že si musím vyměnit teleobjektiv za normální sklo. Jinak bych vůbec nebyl schopen si ho vyfotit vcelku. Paráda. I to se mi podaří. Slon nikam nespěchá, je úplně v klidu. Tak, tak, Moniko. Slonů není třeba se bát, to jen sem tam některý se pokaždé úplně nepovede. Ale respekt, ten před nimi musí mít člověk vždycky. To ano.
Když máme všichni slona konečně dost, myslím tedy dost vyfotografovaného, odbočíme směrem ke kempu a odjíždíme. Cesta divočinou pokračuje, takže pořád se cítíme, jako na safari. Tady ale asfaltka není. Musíme tu objíždět, pokud to lze, obrovité kaluže, které hrozí tím, že bychom v nich mohli uváznout. Nejhorší jsou samozřejmě ty louže, které nelze objet dokonce ani jedním kolem. Cesta je tu na samé hranici sjízdnosti a jediné, co nás může utěšit, je, že do kempu to už není daleko. Ale že bychom tam došli pěšky? Tohle divočinou, kde bychom kličkovali mezi slony a paviány? No, nevím, nevím. Radši na něco takového nebudu ani myslet.
obrázek Recepce neboli vstupní objekt Wild Life kempu a ohrazení u parkoviště
Naštěstí celý ten příšerný úsek příjezdové cesty do kempu úspěšně překonáme. Žádná z kaluží tu není natolik hluboká, abychom v ní zůstali stát. A tak konečně, asi v jednu hodinu odpoledne, zdárně přijíždíme do Wild Life kempu a zastavujeme u recepce. Tu tady představuje nevelký omítnutý domek s pár okny a plechovou střechou. K našemu všeobecnému překvapení ale ani ve Wild Life nebudeme spát ve stanech, jak jsme očekávali, ale v chatkách. Největší radost z těch sympatických chaloupek má asi Monča. Ona by se zřejmě nejvíc bála spát v stanu, kolem kterého, jak se zdá, si můžou kdykoli chodit sloni, hroši nebo lvi, jak je napadne. Nebo by mohlo být ještě hůř. Co kdyby po jejím stanu zase lezla nějaká tarantule! Jenže taková tarantule, ta by klidně mohla být schovaná v chajdě třeba pod dekou v posteli!
Hned za recepcí se potuluje tlupa paviánů roztažených v širokém půlkruhu až daleko do lesa mezi stromy. Wild Life kemp je totiž opravdu v divočině. Je celý neoplocený a jediné zábradlíčko u recepce je zřejmě pouze pro ozdobu a nebo přinejlepším tohle hrazení vymezuje prostor pro zaparkování automobilů zde ubytovaných návštěvníků. Zvíře, které by takové zábradlí nedokázalo překročit, ho může hravě podlézt, nemluvě o tom, že o pár metrů vedle už zase žádné zábradlí není. Prostředí Wild Life kempu je ale velice příjemné. Od recepce vedou dál dovnitř kempu červeným pískem sypané a udržované chodníčky, okolo nichž lze vidět četné snaživě upravené záhonky a okrasná zákoutí. My dotlačíme kufry kolem hospody s barem k několika chatkám. Pěšina však vede po nějakém dřevěném můstku ještě někam dál, nejspíš do další části kempu.
obrázek Monika z terasy naší chajdou vyhlíží na řeku Luangwu
Chatky v africkém stylu se slaměnou střechou, ke kterým nás pak Pepča dovede, jsou taky bezva. Mají vlastní sociální zařízení, kde teče dokonce i horká voda, a malou terásku s výhledem na řeku Luangwu. Paráda! Chatky mají uvnitř i několik postelí, takže tady může Prausovic rodina zase spát pohromadě. Paráda! Jdu se podívat na terasu, kde jsou křesílka na posezení. Oproti očekávaným stanům opět naprosto nečekaný luxus!
Z terasy vedou od naší chajdy dva schody dolů a přímo přede mnou už je řeka Luangwa. Tedy ne úplně hned pode mnou, pravda. Pod nízkým břehem je ještě kus bahnité louky a samotná řeka Luangwa teče o kus dál, až za loukou, ale při vyšším stavu vody hladina řeky stoprocentně dosahuje prakticky až k chatkám. I když musím říct, že také teď teče vody v řece po předchozích lijácích poměrně hodně. Je odtud dobře vidět, jaký silný proud před námi a jak rychle říčním korytem před námi protéká.
obrázek Výhled na podmáčenou louku a řeku Luangwu
Sejdu ze schůdků na břeh a jdu se podívat dolů na louku. Teď kdyby se na louce objevil přede mnou hroch, asi bych se nemohl divit. A nedivím se, když po pár metrech, hned pod břehem a snad jen něco přes deset metrů po chatkou, narazím v blátě na hroší stopy. Úžasné! Fakt je to tady divočina. Paráda! Raději se ale dál na louku nepouštím. Jednak by se odněkud opravdu mohli znenadání vynořit hroši, kteří dokážou být až neuvěřitelně rychlí, a jednak čím blíž bych se chtěl dostat k řece, tím více bahna tam teď po deštích je. A hroši tu někde budou, to je jasné. Někde tu v okolí frkají! Nevidím je sice, ale slyšet jsou docela zřetelně.
Po příjezdu do Wild Life kempu máme odpoledne siestu, během níž se později taky trochu najíme jednoduché polévky. Můžeme si sednout na terasu naší chajdy a pozorovat řeku.
obrázek Rozcestník uprostřed podmáčené louky i s barveným mandelíkem
Nejprve tam zahlédnu na říčním břehu procházet se nesyta. Nesyt africký patří k čápům, je také zhruba stejně velký jako naši čápi a přímo před námi si kolem řeky shání něco k snědku. Ptáků během těch necelých dvou hodin, když zrovna nevybalujeme zavazadla a máme čas na pozorování, zahlédneme víc. Jsou tu i husy pižmovky ostruhaté, po louce se prochází nějaká čejka, a pak vidíme dalšího nesyta, není-li to pořád jeden a ten samý. A uprostřed louky a tím pádem i uprostřed bahna, na směrovníku, jehož tři cedule ukazují k bazénu, tábořišti a k hospodě, se na několik minut usadí mandelík fialovoprsý. Tenhleten nádherně zbarvený ptáček patří do čeledi mandelíkovitých z řádu srostloprstých. A zdejší bazén? Přiznám se, že jsem se na něj nešel ani kouknout. A myslím, že nikdo z nás. Mnohem víc mě zajímala řeka Luangwa a zvířátka kolem ní.
obrázek Hroši na pastvě před hospodou ve Wild Life kempu
Taky jsme na louce blízko řeky spatřili skupinku asi osmi hrochů. Jsou hodně vpravo a lépe je vidíme od Alčiny a Maričiny chatky, která je právě po pravé straně od té naší, i když jen nedaleko. Pak sníme na naší terase polévku a hroši jsou na louce pořád. Možná jsou ale tihle jiní, protože tihle jsou tři a vypadají jako hroší rodinka: táta, máma a mládě. A Alča s Maricou nám říkají, že zatímco jsme jedli, poskakovala jim po stromech okolo chatky a po větvích nad ní nějaká další tlupa divokých paviánů.
Hrochy, moje oblíbená zvířátka, pak ještě o mnoho lépe vidíme od hospody, která se nachází mezi našimi chatkami a recepcí. V téhle hospodě máme na půl čtvrtou domluvený sraz. Tady se dá rovněž sejít dolů na louku.
obrázek Líba na rohu hospody před odjezdem na safari
Dokonce tamtudy vedou stezky, na které od hospody ukazují směrovníky. Jenže po takhle bažinatém terénu se dnes opravdu daleko dojít nedá. A i kdyby... Když se za kdejakým keřem na všech stranách nějaký hroch ozývá, ani za sucha bych se na louku nejspíš neodvážil. Leda že bych sám byl hrochem. Jenže já mám myslím do hroší kůže daleko a kdo mě zná, moc dobře to ví.
Tahle hospoda ve Wild Life kempu má nízkou zeď jen z jedné strany, kde je ke zdi situován barový pult, a celá hospoda je překrytá širokou slaměnou střechou usazenou na trámoví a silnějších kůlech. V hospodě, ve které jsme se postupně všichni sešli, je zřejmě králem místní domácí kocour. A nebo je to královna kočka, podrobnosti jsem nezkoumal. V hospodě dostáváme přivítací drink odtud nás vezmou místní průvodci na odpoledně-večerní safari národním parkem South Luangwa.
S Pepčou pojedeme safari tím pádem až zítra ráno, mimo jiné i proto, že vstupné do parku se od nedávna už neplatí na souvislých čtyřiadvacet hodin, ale platí se na každý jeden kalendářní den zvlášť. To by dnes i zítra znamenalo dva vstupy, na což už Pepa nemá v rozpočtu cesty potřebnou rezervu. Proto jsme se už před ubytováním kolektivně usnesli, že dnes si prostě dáme safari za své. Proč bychom měli celé odpoledne sedět v kempu, že? Ani Pepa tady nezůstane a pojede na tohle safari s námi.
obrázek Tak nasedat a jede se!
Zatím tedy máme čas v hospodě pobýt a i něco popít, ale zdá se, že barman je nejspíš po nějakém flámu. Přestože si od nás několikrát opakovaně vyslechne, že Monča, Líba i já si dáme po pivu, nechá nás klidně na suchu. Zanedlouho to ale pochopíme. Aha! O nám ty nápoje tady prostě nedá. On je připravuje na safari, abychom je měli sebou! Tady nás nechá, bídák jeden, docela na suchu. Chvíli tedy ještě pozorujeme hrochy, jak se pasou. A jak, když skončí, se zase vracejí zpátky do řeky Luangwy. Pak už jsme vyzváni, abychom se přemístili k recepci, kde nás očekává vcelku klasické safari auto s logem Wild Life kempu. Zatímco my začneme do vysokého auta nastupovat, naši průvodci, dva usměvaví a sympatičtí černí mládenci, zatím nakládají přenosnou ledničku s připraveným pitím a občerstvením. Takže vzhůru na safari do národního parku South Luangwa! Vzhůru do zambijské divočiny! Copak nás tam asi čeká?
obrázek Leskoptev není koroptev
Už samotný začátek jízdy je naprosto úžasný. Hned za okrajem kempu vidíme ve větvích stromů vysoko nad námi přeběhnout několik paviánů. Vzápětí zastavíme u krásně modrého ptáka s černými tvářemi, který sedí na svrchní části jednoho z keřů podél cesty. Asi proto, že tenhle pták se krásně leskne, se jmenuje leskoptev a patří mezi pěvce. Prosím, nepleťte si leskoptev s koroptví. Koroptev je pták úplně jiný, který patří ke slepicím. A k nim patří i perlička, kterou vidíme zanedlouho mezi stromy okolního řídkého lesa. Máme štěstí i na jednoho paviána, který leze po nakloněném kmeni stromu. Zastavil se a pozoruje nás a naše auto, zdali mu nehrozí nějaké nebezpečí. Vidíme ho skvěle a relativně blízko. Nádhera!
obrázek Pavián babuin v lese nedaleko kempu
Netrvá však dlouho a tenhle pavián druhu babuin nám zmizí nahoře uvnitř korun okolních zelených stromů. Při okraji lesa pak spatříme mandelíka stejného druhu, jakého jsem fotil už v kempu, mandelíka fialovoprsého. Je malý, nemáme ho příliš blízko a v protisvětle proti obloze se moc fotografovat nedá. Ale zkusím to. Stejně jako o chvíli později jestřába, který sedí na suché větvi a je nepřehlédnutelný. A po malé chvilce další jízdy se trochu dál od cesty mezi stromy ještě rozhlíží osamělý buvol ve společnosti několika antilop.
To je paráda! Jedeme snad nějakou oklikou? Tolik zvířat a ještě jsme ani nedojeli k bráně k parku! Neuvěřitelné. Ale nemám čas sledovat kudy jedeme. Chci se na zvířata především dívat, a když to půjde, tak je vyfotit. A nesmím zapomenout ani na deníček, kam si alespoň ve stručnosti přece jen musím občas něco poznamenat. Kdo by se tedy přitom ještě staral, kudy nás vezou?
obrázek Slonice kráčející podle silnice
A pak, když už najedeme na asfaltku vedoucí k bráně národního parku, tu najednou... Sloni! Dvě slonice! Zvolna kráčejí před námi nejdříve po silnici, v zatáčce pak odbočí doprava ke stromům a keřům, kterými se sloni zřejmě rádi krmí. Na té druhé větší slonici se mi pořád něco nezdá. Když ji naposledy fotografuju, než zajde do houští, dojde mi to. No jo! Ta slonice nemá oháňku! Z ocasu jí zbyl jen malý pahýl. Chuděra! Jakpak asi slon může přijít o svůj ocásek? To ho přece muselo bolet!
Slonům však ještě není konec. Hned záhy mám spoustu času a skvělou příležitost na sérii fotografií slonice, která kráčí po okraji silnice, vedle asfaltu. Protože mám nasazený teleobjektiv a slonice je dost blízko nás, fotím ji na minimální možné ohnisko a stejně se mi do obrazu tak tak vejde. Slonice kráčí po silnici, jako by byla sama účastník silničního provozu. Protože v Zambii se jezdí vlevo, ona se nás zcela předpisově chystá "předjíždět" vpravo. Nedaleko nás se zastaví, pootočí se a ohlédne, jakoby chtěla zkoumat, zdali zezadu něco nejede.
obrázek Před závorou brány národního parku South Luangwa
Podívá se ještě na nás a teprve potom pokračuje ve svém "předjížděcím" manévru. Nádhera! Myslím, že se se mi tu podařila spousta krásných fotek.
Ani ne za čtyři minuty poté zastavujeme před bránou do parku South Luangwa, a to jsme ještě cestou stihli zastavit u hrocha, který spásal travnatý porost mezi silnicí a lesem. Bohužel nám tenhle hrošík, který měl jako ozdobu přes záda přehozenou zřejmě nějakou vodní liánu, nevěnoval ani špetku pozornosti a neustále se k silnici a tudíž i k nám otáčel svojí tlustokožnou zadnicí. I tak se ale v té svěží zeleni narůžovělá hroší postava podivuhodně vyjímala.
Teď chvíli čekáme před závorou, než naši průvodci vybaví náš vstup do parku a zajistí naše dnešní vstupenky. Začínám se hodně těšit, protože všechno to, co jsme viděli, než jsme vůbec do parku vjeli, je naprosto nečekané a doufám, že to bude ve stejném duchu a množství pokračovat. Zatím to tak je. I tady můžu spatřit paviána, který sedí za závorou před námi na okraji zábradlí mostu, po kterém pojedeme přes řeku Luangwu. Rychle ale seskočí a odběhne stranou, takže vyfotit ho stihla jen Monika.
Přejíždíme teď přes most přes řeku Luangwu a průvodci nás pak vozí zhruba hodinu po cestách či silnicích národním parkem. Nevím kudy, ale nejspíš tak nějak všelijak křížem i krážem. Není to vůbec důležité. Důležité je, co všechno tu za tu hodinu všechno můžeme vidět. Je to neskutečné. Afrika je boží. Zatímco u nás v lese nespatřím zvíře za celý den a dokonce většinou ani žádného ptáčka, který by se uráčil někde blíž posedět, aby se dal vyfotit, tady to jde jedno za druhým.
obrázek Ledňáček kápový
Tak třeba ptáček ledňáček. Sedí na větvičce relativně nedaleko a tak, že můžeme zastavit a dívat se na jeho úžasné modročernobílé zbarvení, přičemž jeho barevnost ještě podtrhují jeho červené nohy a zejména výrazný červený zobák. Je to charakteristické zbarvení pro více ledňáčků žijících v Africe, ale já už se přece jen při přípravě svojí webové FotoZOO naučil hledat informace a rozpoznávat alespoň některé druhy živočichů. Samozřejmě že až později doma podle fotografie určím, že tohle je ledňáček kápový. Je sice hodně podobný ledňáčku šedohlavému, ale ten by měl ještě výrazně rezavě zabarvené bříško.
Z antilop se několikrát setkáme s impalami, tedy jak Pepča s oblibou říká, s václavkami. Stejně jako kdysi na jihu Afriky, i tady jich je jednoznačně nejvíc. Taky pozorujeme tři zlatožluté vodušky puku,
obrázek Mladý sameček vodušky puku
o něco větší antilopy s hrubší a trochu delší srstí. Protože u vodušek puku stejně jako u impal mají rohy pouze samci, víme jistě, že všichni tři jsou samci. A protože mají rohy malé, dva z nich dokonce sotva rašící, jsou to tím pádem samečci velice mladí. Zajímavostí, kterou jsem se o voduškách puku dozvěděl, je, že matky nejenže svá mláďata ukrývají před nebezpečnými predátory po několik týdnů v husté vegetaci, ale pojídají také jejich trus, aby žádné predátory jeho pronikavý zápach nepřilákal.
obrázek Zoborožec kaferský ve svém krásném červenočerném zbarvení
Mokřinou se prochází bílá volavka a jen nedaleko od ní zoborožec kaferský. Ten je naopak celý černý. Plaše a rychle před námi prchá do úkrytu lesa. Je to nejspíš největší pták ze všech zoborožců, protože samci můžou vážit až šest kilogramů a dorůst mohu víc než metr a čtvrt. Zoborožci kaferští vypadají celí černí, protože bílé letky na koncích jejich křídel nejsou při pohybu po zemi vůbec patrné. Typické pro ně je však zářivě červené zbarvení kůže na lysém hrdle a okolo očí. Ačkoli jsou zoborožci kaferští všežravci, v jejich jídelníčku převažují hlemýždi, hadi nebo hmyz, ale dokáží si ulovit i nečekaně větší sousta. Tihle ptáci s dlouhým a mohutným zašpičatělým zobákem se přes den zdržují především za zemi, v noci pak spíš na stromech, na které častou dokážou šikovně i vyšplhat. Samozřejmě ale, že zoborožci kaferští létat umí. Jen tuhle svoji schopnost používají většinou až v případě vážného ohrožení. Možná proto teď do lesa před námi zoborožec jenom utíká. A utíkat, jak vidíme, on dokáže zatraceně rychle. Málem ho proto ani nestihnu vyfotografovat.
Pak to přijde. Žirafa. Vlastně samec, žirafák. Jenom jeden. Ale je. Kráčí však dosti rychle pryč, mezi křoví stromy, a zanedlouho nám zmizí z očí. Dalších několik žiraf ještě zahlédneme někde ve veliké dálce, ale to vůbec nestojí za řeč. Třeba budeme mít víc štěstí zítra. Je úžasné dívat se na ten jejich ladný a zdánlivě pomalý krok.
obrázek Zeleně maskovaný krokodýl leží nehnutě jako nějaká kláda
Žirafy jsou nádherná zvířata a vidět je takhle naživo, v přírodě, kam patří, je vskutku působivý zážitek. I když takový zážitek trvá třeba jen kratičký okamžik a žirafák je pouze jeden jediný.
Další pán na holení, tedy vlastně další zvíře na focení, je krokodýl. Leží na písku nedaleko cesty a celou dobu, co se na něho díváme, se nepohne. Ani o chlup. A protože je pořádně vidět jen z jednoho místa na silnici, mám fotografií málo, protože cokoli vyfotím, je prakticky stejné, jako předtím. Tenhle krokodýl je ale pořádný kousek. Leží zamaskovaný zeleným vodním rostlinstvem, které mu zřejmě uvázlo na hřbetě, když lezl z vody. Vypadá to však, jako by se tam takhle zamaskoval naschvál, aby mohl co nejnenápadněji číhat na kořit, která by se mohla přibližovat.
obrázek Promyka v trávě u cesty
Několikrát v trávě vidíme nějaké menší šelmičky. Ale všechny jsou strašně rychlé, úspěšně vyfotografovat se mi proto podaří jen jednu promyku. Po malých šelmičkách přicházejí na louky porostlé sem tam nějakým tím křovím zase sloni. Nádherná zvířata! Na ty bych se taky mohl dívat skoro pořád. Sloni afričtí jsou největší suchozemští savci a ve své velikosti jsou jedineční a úžasní! Jsem rád, že Monča se snad už slonů nebojí. Sloni jsou každopádně na takovéhle cestě atraktivní a zajímaví. A všelijakých zajímavých informací se o nich dá najít také mnoho. Jestlipak třeba víte, že slon africký má ze všech zvířat jednoznačně největší uši? Asi ano, to je myslím docela známá věc. Ale málokdo už třeba ví, že ti největší sloni mají uši dlouhé až jeden a půl metru, měřeno od hlavy až na konec boltce. Nebo že jedno takové samotné sloní ucho může vážit až osmdesát kilogramů. Slon africký své uši často používá jako vějíř k ochlazování svého těla. A nebo si vezměme chobot. Víte třeba, že tenhle v živočišné říši jedinečný orgán, který je slonovi nejen nosem, ale slouží mu současně jako levá i pravá ruka, případně jako sprchovací hadice, obsahuje více než čtyřicet tisíc svalů složených do několika vrstev?
obrázek Plachý frankolín Swainsonův
Během té první hodiny safari, kterou jsem několika právě minulými odstavci vymezil, jsme pozorovali také různé ptáky. Například po zemi běhajícího frankolína, z keře na keř přelétávající leskoptev, ale jinou než jakou jsme viděli u kempu, na impalách parazity se přiživující klubáky a na suchých větvích sedící kladivouše. A nebo ještě na vzdálenějším konci větve balancujícího ibisa. Skoro se mi nechce věřit, že jezdíme od brány po parku South Luangwa teprve hodinu, když už jsme tolikrát zastavili a tolik různých zvířat jsme si prohlíželi. Naši průvodci jsou šikovní. Všude zastaví, zacouvají nebo popojedou tak, abychom všichni dobře všechno viděli. Znají asi park moc dobře a umějí se dívat! Možná proto tu toho tolik vidíme. Naši průvodci nám taky o většině živočichů, se kterými se setkáme, něco zajímavého poví. Pepča nám to pro naše pohodlí vždycky hned překládá. A ještě třeba něco zajímavého přidá.
Teď, po té jedné hodině ježdění, projíždíme právě po silnici jakýmsi průsekem mezi křovinami. Houští mám po obou stranách silnice. Naši průvodci zastaví uprostřed cesty a vyběhnou před auto zkoumat nějaké stopy. Můžeme se podívat taky, ale máme být velmi obezřetní. "Tohle jsou lví stopy!", říkají nám. "A nejsou tu dlouho, vůbec nejsou staré!", dodají ještě, pochopitelně anglicky. S nadějí, že bychom snad tentokrát lvy mohli potkat, když jsme po celou minulou Afriku tohle štěstí neměli, vyjíždíme. Ujedeme malý kousek, projedeme jen jednu jedinou zatáčku, a lvi jsou tady! "Hurá!", chce se člověku zajásat. Jenže musím zůstat v klidu. Nechci lvy rušit, dráždit, ani je nijak polekat.
obrázek Lví smečku máme před autem na pár kroků
Teda jestli se lvi vůbec něčeho bojí, když jako vrcholoví predátoři nemají žádného nepřítele. Naši průvodci jsou skvělí. Blízkou přítomnost lvů odhadli podle stop velice přesně. Koukám na to jako vyjevený. Nejsou to jeden nebo dva lvi. Je jich tu pořádná smečka! My stojíme na silnici zhruba uprostřed a lvi jsou zčásti před námi na cestě, zčásti kolem ní i po obou jejich stranách. Fantazie! Nádhera! Naše auto je vůbec nevzrušuje a nevadí jim druhé podobné auto, které stojí na silnici kousek před námi. Když se trochu vzpamatuju, snažím se lvy spočítat. Jeden samec a několik samic s mláďaty, pokud jsem všechna zvířata polehávající i pod keři a v trávě dobře viděl, čítá dohromady sedmnáct jedinců! Neuvěřitelné!
obrázek Pantáta lev, vládce lví smečky
Po přibližně hodině beztak skvělého safari v národním parku South Luangwa teď ještě potkáváme sedmnáctihlavou lví smečku! Fantastický zážitek!
Zkusím udělat několik fotek. Stojíme lvům opravdu velice blízko, jen na pár metrů. Musím si proto alespoň na chvíli vyměnit teleobjektiv za kratší sklo, abych mohl zabrat alespoň několik těch zvířat současně. A jako naschvál zrovna uprostřed oné výměny objektivu přijdu o focení té nejneuvěřitelnější události!
obrázek První lví páření, jak ho vyfotila Monika
Pán lev se líně zvedl a přiblížil se zezadu k jedné ze samic. Oba se o sebe otřou hlavou, ona se mu nastaví a začínají se pářit! Fíha! Nejenže poprvé v Africe mám štěstí vidět divoké lvy, ale ani ne po třech minutách jejich pozorování se mi poštěstilo vidět i jejich páření! Nechám vyměňovaný objektiv objektivem, houknu na Moniku, ať fotí ona, a jenom se dívám. Úžasné a neuvěřitelné! Pářící se lví dvojice je přímo před námi. On samici svými zuby tak trochu okusuje na krku. Trvá to ale celé jenom pár vteřin a je hotovo. Samice se zase jen položí na bok, lev po slastném a spokojeném zařvání popojde stranou a lehne si taky.
Člověku z toho až běhá mráz po zádech. Tohle pro mě bylo dosud naprosto nepředstavitelné. Když se nám přede dvěma lety za celé čtyři týdny nikde v Africe nepodařilo spatřit ani lví tlapku, samozřejmě jsem chtěl divoké lvy konečně už někde potkat. Ale že bych měl štěstí i na to, že je budu sledovat ze vzdálenosti několika metrů taky při páření,
obrázek Pohled do zívající lví tlamy
v to jsem ani v tom nejdivočejším zdivočelém africkém snu nedoufal. A díval jsem se na to celou tu dobu jako myšička na tančící kobru. Úplně bez hnutí. Až teď konečně přichází chvíle, abych dokončil výměnu objektivu. Udělám jen několik fotografií a zase se vracím k teleobjektivu, kterým budu moci vyfotit i nějaké detaily. Například tlamu zívající samice. Mrzí mě jen, že jsem nestihl vyfotit lví páření, ale Monča snad něco zachytila, snad něco bude. Jen z mé zrcadlovky by asi byly fotky kvalitnější. Musím ale uznat, že Monice, ačkoliv v Africe víceméně fotografovat začíná, se u lvů povedlo mnoho opravdu skvělých fotografických záběrů.
obrázek Jedno ze lvích koťátek
Pozoruju teď dál tuhle lví smečku a samozřejmě fotografuju. A fotografujeme všichni. Některé ze zvířat se zvedne, popojde o pár znuděných kroků a zase si lehne. Hravá mláďata, větší i menší lvíčata, se kočkují a při hře pobíhají kolem dospělých samic i samotného lva pantáty. Občas si na chvilku lehnou, některé se napije z kaluže. Jedno z lvíčat si s drzostí sobě vlastní hraje s koncem oháňky dospělé lvice, pravděpodobně jeho matky. Pořád se něco děje a pořád je na co se dívat. Je to opravdu zážitek! Ti lvi jsou úžasná zvířata, když je vidíte takhle zblízka! Celá smečka se teď postupně rozptýlila po celé šířce silnice, která je tak v tuhle chvíli pro auta neprůjezdná. Dozvídáme se od našich průvodců, že po předchozích dlouhých deštích, kdy je všechno silně promáčené či podmáčené, lvům vyhovuje relativně suchý povrch téhle silnice. A proto se tady zdržují, nikam se nechystají a proto je my teď můžeme takhle pozorovat. Jen nás průvodci několikrát a opakovaně nabádají, abychom zůstali tišší a klidní a abychom se nevykláněli z auta. Mohlo by to být nebezpečné, kdybychom tím lvy k něčemu vyprovokovali. Všímám si ještě, že jedna z dospělých samic má kolem krku nějaký obojek. Nejspíš patří ke sledovaným lvům nějakého přírodovědného programu.
obrázek Druhé královské číslo už jsem vyfotil sám
Stojíme u lvů dlouho a pořád je to jiné, stále se nám nechce odjíždět. Lvi jsou nádherní. Většinou teď nikdo ani nedutá a jen se na ně díváme. Tak nějak šeptem se domlouváme, že by stálo za to zkusit ještě pár minut počkat, jestli se jejich páření ještě nebude opakovat. To bych zrovna já moc rád! A dočkám se. Tatík lev, král zvířat, se znovu zvedne a svoje královské osmivteřinové číslo nám se svojí lví elegancí předvede ještě jednou. Konečně jsem spokojený. tentokrát jsem oněch osm vteřin jen nekoukal, ale fotil. Mám tak celou krásnou sekvenci, které chybí jen zvuk onoho královsky znějícího závěrečného lvího zařvání. Paráda! Dokonce jsem zachytil i to, jak onen kratičký sexuální zážitek ještě svým královským rodičům vylepšuje lvíče, které své matce při aktu okusuje konec oháňky.
obrázek Král zařval a skončil
Tak. Král zařval a skončil. Teď už zase bude po delší dobu klid. Můžeme už tedy jet klidně dál. Lvů jsme si užili nepochybně dost. Vždyť jsme okolo nich strávili víc než dvacet minut. Je to zdánlivě dlouhá doba pravdou však je, že ten čas utekl strašně rychle kdybych si ten čas nevypočetl podle první a poslední fotografie, vůbec bych netušil, jak jsme tu byli dlouho. Teď musíme jet. Zanedlouho bude šest hodin a brzy se už začne stmívat.
Jedeme dál po silnici, dál parkem, dál za dalšími zvířaty. Potkáme slonici s mládětem a dalších několik chobotnatců. Monča se jich už nebojí. Sloni, které jsme potkali tady v Zambii, jsou zatím všichni klidní a hodní. A Monča dodává, že se nebála ani těch lvů. I lvi ale mohou být člověku hodně nebezpeční, byť z toho, jak jsme je před chvílí pozorovali, to třeba tak Monice nepřipadá. Ale já vím svoje. Přede dvěma lety, a to nebyli úplně divocí a velcí lvi, se přece ocitla moje pravá noha ve lví tlamě! Moc dobře si tuhle událost pamatuju, na to se zapomenout nedá! Tehdy to naštěstí bylo jenom hravé lvíče, které mě nechtělo sežrat ani mi ublížit, ale modřinu jsem měl na noze od jeho zubů pořádnou! Ještě dnes vidím tu otevřenou tlamu a moji nohu mezi velikými lvími zuby.
obrázek Africký pruhovaný koník neboli zebra
Dalších zvířat vidíme znovu hodně. Žirafu už sice žádnou nepotkáme, ale několikrát narazíme na antilopy vodušky, z ptáků třeba na malého kulíka nebo větší zejozoby a ibisy. A taky na zebry. Měly by to být stejné zebry jako v Malawi, v parku Nyika. Krásní pruhovaní koníčci!
Stmívá se teď už hodně rychle. Když nás naši průvodci zavezou na jakési místo až na břeh řeky k vodě, už je tma naprosto zřejmá. Pokud se o tmě dá tohle říct, tak je velmi viditelná. Zdá se mi nejprve, že na druhé straně by mohl být náš kemp. Spíš ale nebude. Pro tmu už to sice nerozeznám, ale z našeho kempu nevypadal protější břeh řeky takhle přístupně. Na břehu řeky je nám dovoleno opustit auto.
obrázek Líba a Alča po setmění při zastávce u řeky Luangwy
Můžeme se protáhnout a proskočit. A dostáváme tu i nápoj, který jsme si objednali v hospodě u baru. Máme tady teď takovou malou přestávku. Pocucávám si tedy svoje pivo, popocházím pomalu kolem auta a zírám do lesa či na řeku, jestli se někde něco šustne. Ale ne. Nikde se nic ani nepohne. Jen sem tam nějaký pro Středoevropana nezvyklý zvuk dolehne k mým zvědavě napjatým ušním bubínkům.
Když se za pár minut setmí docela, čeká nás noční část safari. Jeden z průvodců dostává za tmy novou funkci, kterou bych v tomhle případě asi nazval světlometčík. Docela silným otočným reflektorem pátrá po okolí, nejsou-li tam k vidění nějaká zvířata. Svítí do keřů a mezi stromy, do trávy, nebo také do korun některých stromů, kde by se mohl skrývat kupříkladu levhart.
Opravdových nočních zvířat však vidíme při jízdě za tmy velice málo. V podstatě se dá říct, že jenom dvě sovy, které vysedávají na vrcholku suchého stromu. Kromě nich však vidíme nějakého buvola a spoustu antilop, jejichž oči v záři našeho reflektoru ze tmy svítí, jako drahokamy nebo nějaké jantarové korálky.
obrázek Moje pokusy o fotografování lvů za noci ve světle reflektoru se mi bohužel příliš nedařily
Téměř na stejném místě jako odpoledne znovu narazíme na lví smečku. Ta je teď večer rozptýlená do menších skupin. Nejprve spatříme samici se čtyřmi mláďaty a o kus dál jinou samici a jeho veličenstvo krále zvířat, jejího milujícího pána. Ano. I teď večer, opět z bezprostřední blízkosti, znovu sledujeme páření divokých královských šelem. Celý rituál je stejný jako odpoledne. Polaskání čenichy, nekrálovsky rychlá několikavteřinová kopulace s lehkým zakousnutím samice do krku, pak trocha řevu a je po všem. Jestli jsem nečekal takovýhle zážitek odpoledne, čekal jsem ho tím méně teď večer za tmy. Je neuvěřitelné, že lvům nevadilo, že s velkým autem stojíme těsně vedle nich, ale nevadilo jim dokonce ani to, že jsme si na ně celou dobu svítili silným reflektorem. Jeho veličenstvo lev nám pak ještě předvede, že zařvat umí opravdu dobře a hlasitě. Ze svého hrdla vyšle do okolní džungle několikero mocných zařvání. Docela, jako by nám chtěl ukázat, jak skvěle to umí.
Ve světle reflektoru pak ještě spatříme malé tvory a tvorečky, jako jsou králíci či ptáci, a nebo naopak několik velkých slonů. Potom už, docela náhle a nečekaně, s námi naši průvodci spěchají k bráně. Je totiž osm hodin a to už bychom měli být z parku venku. Což ovšem nestíháme a tak národní park South Luangwa opouštíme přibližně s půlhodinovým zpožděním. Stejnou bránou, jakou jsme vjížděli dovnitř. Do kempu to pak už máme nedaleko, ale i během oné návratové půlhodinky toho bylo ještě hodně k vidění. Třeba spousta slonů toulajících se kamsi ztemnělou džunglí, včetně matky s maličkým slůnětem, které se jí velice nešikovně plete mezi nohama. Dokonce náš reflektor ozáří i jednu další, dnes druhou, osamělou žirafu. Na samé hranici našeho Wild Life kempu ještě máme stádo slonů, hrocha na pastvě, a když nám náš světlometčík naposledy posvítí otočným reflektorem mimo silnici, spatříme ještě stádo antilop. Těch jsme během nočního či večerního safari viděli vícero, ale protože ty můžeme stejně dobře pozorovat i ve dně, nepatřily už večer mezi ty nejdůležitější objekty našeho zájmu.
Do kempu a do chatek se vracíme všichni náramně spokojení. Zvířat jsme viděli opravdu hodně a zážitek ze setkání se lví smečkou byl vzrušující, intenzívní a zcela jistě nezapomenutelný. Nikdo z nás nelituje peněz za tenhle výlet, i když se ještě prodražil o vstupné do parku. Naprosto jednomyslně se shodujeme na tom, že to byla senzační vyjížďka a že to stálo za to. Rozhodně a neoddiskutovatelně. Začínám se taky hned těšit na zítřejší safari, které už pojedeme s Pepou. Plány, co a jak zítra, učiníme hned vzápětí v baru, kde se zastavujeme hned, jakmile vystoupíme z auta.
V báru ještě samozřejmě probíráme svoje dnešní zážitky. Pepou slibovaná divočina Zambie nás zatím rozhodně nezklamala. Ba právě naopak. Prohlížíme si teď na displejích alespoň něco z toho, co se komu podařilo ulovit svým fotoaparátem. Pepa dokonce natočil to třetí večerní sexuální číslo krále zvířat jako video. Já jsem noční lvy taky zkoušel fotit, ale nedařilo se mi. Nemohl jsem změnit nastavení na nějaký noční režim, protože jsem na displej pořádně neviděl. Jen jsem pochopil tolik, že mému fotoaparátu se focení téhle tmy nelíbí a proto nechce cvaknout ani snímek. Nakonec jsem fotoaparát přece jen k asi pěti fotkám přesvědčil, nejspíš svým bohapustým proklínáním sebe sama i mého nevinného přístroje. Ještě je pro mne přece jen příliš nový a nemám s ním focení zažité, a tak se ani tyhle obrázky nepovedou. Mají vysoký kontrast a osvětlená zvířata jsou příliš přesvětlená. Budu se muset naučit ještě mnoha trikům a trochu si je i zažít.
Do svých chatek se posléze rozcházíme za drobného deštíku doprovázeného vzdáleným hřměním bouřky, do něhož se mísí zvuky džungle a především hroší frkání. Co se počasí týče, musím uznat, že i při těch deštích máme nakonec neuvěřitelné štěstí. Máme-li jakýkoli důležitější program, tedy třeba právě safari, tak nám neprší buď vůbec anebo jen minimálně. To je samozřejmě dobře. Moc dobře.
Uvnitř chajdy si uvědomuju, že tu skoro ani nebydlíme. Jen v chatkách vlastně pár hodin přespíme. A mně se ten čas ještě zkrátí, protože ze safari si musím ještě dopsat svůj deníček. Udělat to musím, dokud si něco pamatuju a dokud se mi to neplete s další zítřejší jízdou s Pepou. A protože toho mám ke psaní tentokrát hodně, jdu spát o mnoho později, než Monča s Líbou. Ty už si tou dobu dlouho snějí své divoké africké sny. Určitě jsou v nich hroší, jejich frkání slyším zřetelně po celou dobu až do chvíle, kdy skutečně usnu. Myslím, že mám ještě jednu nohu z postele dole.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3