Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Malawi a Zambie 2012

Facebook Twitter Google+

Afrika zelená, Afrika divoká

© 2015, poslední aktualizace: 30.3.2016

Den jedenáct, úterý 17. ledna, Liwonde - Mulanje
<<  Den trpělivé veverky a dalších zvířátek v Liwonde  >>

obrázek Jeden z ptáčků zpěváčků v kempu pod baobaby
Protimoskytí chemie zafungovala báječně a mohl jsem tudíž celou noc klidně spát. Probouzím se současně s počínajícím úsvitem. Venku lze právě zaznamenat první záchvěvy rozsvěcující se oblohy, což je neklamné znamení blížícího se východu slunce. Zaposlouchám se do zvuků brzkého afrického rána. Není jich zrovna málo. Mezi všemi jasně rozeznávám hrdličku. Jejíž křik je zřetelný, nezaměnitelný a dosti intenzívní. Hlasitější jsou snad jen dva jiní ptáčci, kteří se právě ozvali a hned za stanem se pustili do křiku, jako kdyby se hádali. Vydrží jim to dlouho, než se na něčem dohodnou a zmlknou. Z postele pak vstávám později, až za světla. I tak mám ale dostatek času, abych si doplnil poznámky k tomuhle deníčku. Na lodi jsem je trochu zanedbával a cítím potřebu to napravit. Nechtěl jsem se totiž na té báječné plavbě přílišným psaním poznámek rozptylovat, abych si ji pořádně užil. Což se mi myslím podařilo. Hned po snídani si ještě zajdu vyfotit kanoe, na kterých nám včera místní zkoušeli uspořádat výlet na řeku mezi hrochy. To jsem taky včera nějak nestihl.
obrázek Brána do národního parku Liwonde
Národní park Liwonde není jen řeka Shire, ale i její okolí. A proto jakmile se najíme a sbalíme, nasedáme k Pepovi do auta a vyrážíme do parku za zvířátky. Brána do parku je docela nedaleko za naším kempem. Tady zaplatíme vstup, krátce se podíváme dovnitř na malou výstavku různých rohů, parohů, lebek i fotografií. Pak projedeme branou a jsme uvnitř. Uvnitř nevelkého národního parku Liwonde. Copak tady uvidíme?
Safari po národním parku je především o koukání a pozorování. Vezmu to s psaním nejspíš jen stručně. Ale uvidíme, co a jak se přihodí či nepřihodí. Moc toho ale psát nehodlám, protože místo psaní poznámek se chci především dívat. Hlavně kvůli tomu jsem přece tady. Takže budu-li stručný, vězte, že na naprostou většinu zvířátek, která jsme tady v národním parku Liwonde viděli, se kdykoli můžete podívat na mém webu v příslušné fotogalerii z Malawi a Zambie. Fotografií tam nepochybně najdete docela dost, přestože jich můj domácí fotoarchiv obsahuje samozřejmě ještě víc.
obrázek Samec vodušky velké znamenané v lese národního parku Liwonde
Jízda za zvířátky začíná dobře. Nenechají na sebe dlouho čekat. Nejdříve potkáváme antilopy vodušky. Pohybují se nedaleko od nás mezi stromy v nepříliš hustém lese. Tenhle druh vodušek jsou nádherné antilopy, které mají na zadečku jednoznačné rozpoznávací znamení. Tím je bílý kroužek, k jakému už na minulé výpravě do Afriky Pepča poznamenával, že to mají jako obtisk záchodového prkénka. To si pamatuju až dodnes, stejně jako to, že tenhle druh vodušek poznamenaných záchodovým prkýnkem se správně česky nazývá voduška znamenaná. Pro úplnost ještě dodám, že voduška znamenaná je poddruh vodušky velké. Vodušky velké se tak jmenují proto, že patří k největším africkým antilopám.
obrázek Divoká africká prasátka, prasata savanová
A brzy poté vidíme další antilopy, ale tentokrát to jsou impaly. I ony se drží ve stínu stromů. Pak pozorujeme husy pižmovky ostruhaté, a nebo africká prasátka, kterým se dřív všem říkalo bradavičnatá. Dnes se rozdělují na prasata bradavičnatá žijící jen vzácně někde v Keni, Etiopii a Somálsku a na prasata savanová, kterýžto druh se uvádí v celém původně udávaném areálu Afriky od Keni na jih.
Téměř pořád projíždíme pomalu lesem národního parku, přičemž jen občas les vystřídá nevelká louka či paseka. Víceméně kopírujeme směr kamsi proti proudu řeky Shire, která teče nedaleko a k níž po některé z vedlejší cest odbočíme jen výjimečně,
obrázek Buvoli se k nám z lesa stále pomaličku přibližují
abychom se na hlavní silnici, jenž prochází národním parkem Liwonde, zanedlouho zase vrátili. Možná bych ale jako správnější výraz měl použít slovo cesta nebo spíš komunikace.
Když v lese spatříme buvoly, zastavíme. Jsou mezi stromy relativně daleko od nás, přesto je ale vydržíme pozorovat poměrně dlouhou chvíli. A oni zase se zřejmou obezřetností pozorují nás. Buvol kaferský je nápadně mohutné zvíře, vždyť dospělý samec může vážit skoro tunu. Stádo před námi, alespoň kam až z cesty a z auta dohlédneme, může mít tak do dvaceti kusů. Snad by se hodilo připomenout, že buvol patří do takzvané "velké pětky", a která určuje nejnebezpečnější africká zvířata. Buvol často bývá velice agresivní. Snaží se nepřítele, a vidí-li v něm člověka, tedy člověka, napadne-li ho lev, tedy lva, nabrat na rohy. Má-li dost sil, nedbá na svá zranění a dokáže číhat i v záloze. Pokud se mu pak opravdu zdaří nabrat nepřítele na rohy, vyhodí ho do vzduchu a vzápětí takovou oběť nekompromisně rozdupe svými mocnými kopyty. Sám od sebe však na člověka nezaútočí a tvrdí se, že na rozdíl od slonů či nosorožců neútočí ani na automobily. Takže když my se na buvoly díváme z auta a nevystupujeme, měli bychom být před nimi v bezpečí. Buvoli se v lese chovají klidně, tiše a jsou docela nenápadní. Ale zdá se, že zvědavost je láká, aby se k nám postupně a pomaličku přibližovali. Zatímco tu tak stojíme, ve svém teleobjektivu je vidím pořád o kousek blíž a něco málo větší. Ale že by došli až k nám, na to čekat nebudeme. To bychom tu museli stát ještě mnohem déle. Je tedy čas na poslední fotku a pak popojedeme.
obrázek Neskonale trpělivá veverka bušová
Asi o deset minut později zastavuje Pepa uprostřed lesa. Snad jen necelé dva metry od mne přímo před staženým okénkem, u něhož sedím, je nějaká veverka. Přímo proti mě ve výši očí. Stojíme a díváme se. Namířím na ní fotoaparát, zmáčknu spoušť a nic. Koukám, co se děje. Vím to hned. Je to jasné. Mám plnou paměťovou kartu! Tak! Takhle blízko fotoaparátu mám veverku poprvé v životě a zrovna mi dojde karta! Určitě hned uteče. Chvilku se dívám, ale veverka kupodivu nikam neutíká. Jen se na větvi otáčí z jedné strany na druhou. Začnu tedy šmátrat do batohu, abych mohl vyměnit kartu. Když našmátrám, ohlédnu se. Veverka je pořád tam, na větvi vedle mě. Tak pokračuju. Stihnu to? I když ne dlouho, celá výměna paměti přece jen chvíli trvá a veverka by za tu dobu mohla být na úplně jiném stromě daleko v lese. Ale není. Představte si, že ta veverka trpělivě počkala na větvi přímo přede mnou, až si najdu a do foťáku vložím novou paměťovou kartu a začnu zase fotit. Můžu se vám tedy pochlubit i krásnou fotografií téhle laskavé a hodné veverky. Fotil jsem ji opravdu z bezprostřední blízkosti.
obrázek Impaly mají na zadečku McDonaldí "M"
Setkáváme se pak s dalšími stádečky impal, které tvoří buď samice s mladými nebo samečci. Většinou nebývají daleko od sebe. Je to zajímavé. Pokud není období páření, drží se holky a kluci pěkně odděleně. I když nevím, jak to přesně je. V literatuře píšou, že ze stád bývají vyhnáni mladí samci, kteří se pak shlukují do malých mládeneckých skupin. Podobně se nejspíš chovají i vodušky, kterých jsme před chvilkou potkali pohromadě několik mladých samců. A někde v internetových zdrojích jsem našel postřeh, který mě docela pobavil. Pro svůj znak si prý známý americký potravinářský podnik McDonald's vzal inspiraci právě u afrických impal. Stačí se jim podívat zezadu na zadeček a je to jasné. Kdo tomu nevěří, ať se podívá na fotku a přesvědčí se sám. Typické McDonaldí "M" mají na zadečku úplně všechny impaly!
obrázek Skupina paviánů na větvích
Později pak, jen nedaleko od místa, kde jsme u cesty pozorovali skupinu paviánů pohybujících se nízko nad zemí mezi větvemi, na kterých si sháněli něco k snědku, přejíždíme malý mostek přes jakýsi dosti blátivý a nepříliš široký potok. Mostek je v pořadí už druhý. A přesně, jak nám říkali na bráně, za tímhle druhým mostkem už je pro naše auto další cesta neprůjezdná. Nemůžeme riskovat, že bychom tu zapadli. Nezbývá, než se zase pomalu vracet. Při zpáteční cestě už na různé odbočky z hlavní komunikace odbočujeme mnohem častěji. Je deset hodin a už jezdíme po parku Liwonde víc než hodinu a půl. Vůbec mi to tak ale nepřipadá. Nejspíš proto, že tady mám pořád na co se dívat.
obrázek Antilopy vrané ve vysoké trávě
Můžeme asi říct, že máme docela štěstí, když potkáme stádo vraných antilop. Tyhle antilopy jsou v přírodě dosti vzácné a není úplně běžné se s nimi setkat. My je sledujeme za stromy a keři, dost se nám skrývají i ve vysoké trávě. Přesto stojíme a díváme se na ta krásná zvířata, která jsou stavbou těla dost podobné antilopám koňským. Jsou ale o něco menší a mnohem mnohem tmavší. Samci mají svoji krátkou hrubou srst dokonce až úplně černou. Stejně jako u blízké příbuzné antilopy koňské mají rohy obě pohlaví antilopy vrané, a podobně mají samci rohy silnější a delší. Sledujeme tyhle antilopy, jak procházejí celkem pomalu vedle cesty okolo nás, ale výhled na ně nemáme díky hustému vysokému porostu příliš dobrý. Trvá jen krátkou chvíli, než nám vrané antilopy zmizí z dohledu úplně a vzdálí se do hloubi vysokého lesa.
obrázek Zoborožec patří mezi ty větší ptáky
Ale nepůjdou asi příliš daleko. O antilopách vraných se totiž říká, že se po krajině pohybují jen málo, zůstávají obvykle velmi dlouho na stejném místě a svoje území, kde to většinou nemají daleko k vodě, jen nerady opouštějí.
Hrozně rychle utečou i další téměř dvě hodiny. Vidíme toho hodně. Třeba z ptáků nádherné leskle modré leskoptve, o něco většího zoborožce s červeným zobákem nebo maličkou vlhu, která se na kratičký okamžik posadí na větvičku vedle našeho auta. A pak znovu pižmovka ostruhatá, další vodušky, prasátka nebo další a další impaly. Těch je každopádně nejvíc. U nich nemůžu nepřipomenout, že už při minulé Africe jim Pepča říkal václavky, protože podobně jako václavky jsou skoro všude a jsou jich spousty.
obrázek Drobná pisila čáponohá si libuje v mokřinách
Různé odbočky z hlavní cesty nás dovedou k místům rozlehlých planin a také rozsáhlých močálů či mokřin. Ve stojatých vodách mokrých luk vidíme některé vodní ptáky, jako jsou například volavky, kladivouši nebo také drobnější pisila s nápadně dlouhýma nohama. A zatímco tlupa paviánů druhu babuin se přesunuje po suché části louky, ve vodě v mělkých i hlubších tůních se ráchají prasátka, pokud se zrovna vedle v trávě či na okraji lesa nekrmí. Okusují-li tihle divocí afričtí čuníci nějakou trávu nebo se zabývají vyrýváním kořínků, vypadají docela legračně, protože u této činnosti většinou na předních nohou klečí.
Když nás jedna z delších odboček dovede až na dohled k řece, spatříme u ní dva mladé slony. Jsou však bohužel schovaní za spoustou roští, takže fotografovat se nedají, stejně jako velká tlupa kočkodanů, kteří nám bleskurychle mizí ve větvích okolních stromů.
obrázek Mladý samec antilopy kudu
Chvíli před polednem se vracíme k bráně do parku Liwonde, ale nedaleko ní ještě zabočíme na vedlejší cestu, která míří opačným směrem, než kde jsme se pohybovali dosud. Cesta není příliš dobrá ani dobře projetá a vede prakticky pořád lesem. Proto ani tímhle směrem nemůžeme jet dlouho a protože cesta brzy začne vypadat kvůli blátu a bažině dále neprůjezdná, raději se obracíme zase nazpátek k bráně. Ani zvířat jsme na téhle straně parku Liwonde neviděli tolik. Potkali jsme víceméně jen pár malých skupin vodušky znamenané a několik antilop kudu, patřících k těm největším a nejznámějším antilopám. Taky patří ke snadno rozpoznatelným podle několika svislých bílých pruhů, které se jim táhnou na srsti od hřbetu dolů. Ty antilopy jsme potkali hned na začátku téhle odbočky. A pak dlouho a dlouho nic, nepočítám-li několik starších ale stále vydatně zapáchajících sloních hromádek.
Až úplně na konci dnešního překrásného a skvělého safari ježdění, na samém okraji národního parku Liwonde a nedaleko jeho brány, nám přeběhne před autem přes cestu tlupa mangust. A potom, vlastně už pár metrů vně brány do národního parku, se mi konečně poštěstí vyfotit krásného kočkodana.
obrázek Kočkodan hledí na náš vrčící automobil
Jen na kratičký okamžik se zastavil na okraji louky vedle našeho auta. Zkoumavě a docela vyděšeně se na naše auto podíval, cože je to za podivnou vrčící obludu a pak usoudil, že bude nejlepší dát se na rychlý úprk. O to rychlejší, že nejbližší stromy, do kterých by se mohl uchýlit, má odtud docela daleko. A tak několika dlouhatánskými skoky zamíří do nejbližšího křoví. Rychlost jeho útěku je obdivuhodná.
Tím naše dnešní safari skončilo. Národní park Liwonde nakonec opouštíme asi po půl jedné. Jsem z parku Liwonde nadšený a myslím že nejsem sám. Viděli jsme tu mnoho zvířátek a spoustu z nich se mi tady podařilo i vyfotografovat. Snad i Monice dnešní dopoledne vynahradilo její bezesnou noc naplněnou strachem z chlupatých tarantulí. Pokud se mne týče, klidně bych obrátil auto zase zpátky do brány a jel to bez rozmýšlení celé znovu. I přesto, že jsme v národním parku Liwonde projeli snad všemi cestami, které byly pro naši toyotu průjezdné či sjízdné. Byla to zkrátka paráda, ale všechno má svůj konec. A nejhorší je, že ty nejlepší chvíle taky nejvíc utíkají a nečekaně brzy a rychle končí. Tak už to prostě je. Další, co máme teď v Malawi na programu, je přesun dále k jihu a před námi je ještě dnes několikahodinová cesta. Takže nezbývá, než vyrazit. Ach jo. Nerad opouštím místa, kde se mi takhle moc líbilo.
Jedeme už téměř hodinu a půl, když přijíždíme do jednoho z největších malawijských měst, do Zomby. Zomba bývala hlavním městem jak za dob britské koloniální nadvlády, kde se Malawi ještě nazývalo Ňaskem, tak i první léta po vyhlášení samostatnosti Malawi v roce 1964. Právě v roce 1964 také byla založena zdejší univerzita, na které se tady studuje dodnes bez ohledu na to, že funkce hlavního města země byla přenesena více něž dvě stovky kilometrů na severozápad do Lilongwe. Pokud by vás zajímal počet obyvatel Zomby, je jich určitě hodně přes sto tisíc. V okolí města je turisticky atraktivní horský masív, který je pojmenovávaný jako Zomba Plateau a město samotné je mnohými považováno za centrum pěstování tabáku.
Město Zomba nás přivítá dopravní zácpou. U jedné ze tří čerpacích stanic zřejmě mají benzin. A nebo naftu. Na obě strany od téhle pumpy se táhnou dlouhatánské fronty, které celou tu zdejší dopravní šlamastyku mají na svědomí. Auta stojí na silnici ve dvou řadách vedle sebe a na zbytek nepříliš široké silnice se máme vejít a ještě se vyhnout všem protijedoucím vozidlům. Nemožné! Ale pro jedno auto je zrovna teď cesta volná a tak vjíždíme na úzký silniční pruh vedle všech těch čekajících aut. Přestože naproti z plně naloženého zhruba stejně velkého auta řidič vidí, že se nemáme kde vyhnout a že se taky nevyhneme, klidně vyjíždí na silnici přímo proti nám.
obrázek Černá obloha v černé Africe
A parádní mela je na světě. Totální ucpání! Za námi jede několik dalších aut, couvat není kam. I za tím troubou, co nám vyjel naproti, už popojíždějí další. Na vyhýbání tu vůbec není místo. Co teď? Nakonec tomu před námi nezbývá, než aby vjel přes vysokánský obrubník na chodník. Řidič za ním tím získá možnost uhnout stranou na malé volné prostranství vedle silnice a další tři auta, která se mezitím před námi naštosovala, začnou pomalu couvat a couvají zpátky až nahoru na kopec. Tam fronty aut čekajících na pohonné hmoty končí a tam taky mohli dávno předtím všichni zůstat a nechat nás projet. Teď mají co chtěli. Všechny nás to jen notně zdrželo. Nic víc a nic míň.
Pak už Zombou projíždíme bez potíží a na opačném konci města krátce zastavujeme, abychom si mohli vyfotografovat hrozivě černá mračna nad okolními horami. Intenzita oblačné černi je hrozivá. U nás by takové mraky nepochybně věštily šílenou průtrž. Tady nejspíš taky, ale nás naštěstí tyhle mraky míjí. Jenom svým okrajem nám způsobí krátce trvající slabý deštík, který by normálně asi ani nestál za řeč. Neřkuli za písmenka. Jakmile deštík ustoupí, už zase před sebou vidíme podstatný kus oblohy v barvě jasného blankytu. Ale to nic nemění na mém dojmu, že v černé Africe jsou černá mračna ještě mnohem černější než kdekoli jinde.
obrázek Tak copak mi ty dvě moje bílé křehulky mezi těmi černými prodavači na tržnici nakoupí?
Před městem Blantyre krátce zastavíme na vesnické tržnici. Stejně jako i na jiných tržnicích, i tady je dost velký mumraj. Netrvá dlouho a všichni se seběhnou kolem nás, jako když smrdíme dolarem. Vlastně jaképak jako. Dav prodavačů nás obstoupí a každý nám nabízí právě to svoje zboží. Houfy trhovců vůkol jsou čím dál mohutnější a zdá se být čím dál složitější se z nich vymanit. Nakonec se nám to podaří, ale přestože tahle tržnice byla dostatečně velká a rozlehlá, ani zdaleka se nám tu nepodařilo nakoupit všechno co jsme chtěli a co potřebujeme. Na okraji Blantyre tedy ještě raději u obchodního střediska Shoprite. Tady dokupujeme všechno, čeho nám ještě bylo třeba. Hlavně chleba.
Je tu tedy další velké malawijské město Blantyre. Zůstává ale víceméně po naší pravé straně. Je půvabně umístěné do okolních kopců a roztažené až vysoko do svahů. Projíždíme jen při okraji tohohle velkého odhadem téměř dvoumilionového velkoměsta. Pak vyjíždíme zase ven a směřujeme k pohoří Mulanje. Ještě si musím poznamenat, že okrajová část města je špinavá a nepříjemná. Všude v ulicích, kolem domků i krámků se povaluje spousta odpadků. Je to neočekávané a hlavně hodně nápadné a viditelné, protože až dosud bylo všude v Malawi čisto a uklizeno, ač by to člověk jako třeba já ani nečekal. Hned za městem Blantyre je nápadná ještě jedna věc. Je tu mnohem lepší silnice, než po jaké jsme do města přijížděli. Ta byla samá díra a výmol.
obrázek Pohoří Mulanje před námi
Před námi se teď na obzoru začíná zvedat pásmo vysokých hor. Je to pohoří Mulanje, nejznámější horská oblast v Malawi. A tam naše dnešní odpolední cesta směřuje. Strmě a docela náhle se svahy pohoří zvedají nad okolní pláně, které vrcholky Mulanje převyšují o víc než dva tisíce metrů. Není tedy divu, že nejvyšší vrchol horského masivu Mulanje (jménuje se Sapitwa) je udáván s nadmořskou výškou přes 3000 metrů. Nejvyšší vrcholky hor, z nichž mnoho přesahuje nadmořskou výšku 2500 metrů, se ovšem skrývají v mracích. A protože hory Mulanje vypadají vskutku nádherně, můžeme jen litovat, že nejsou ozářeny africkým sluníčkem. I to se dnes před námi hodně schovává. Většinu dne zůstává skryto za doširoka roztaženou oblačností, zpoza které shlédne dolů jen výjimečně. Nakonec se na nás ale štěstí přece jen usměje. Jak jedeme stále blíž a blíž k horám, které před námi rostou do výšky i do šířky, v okolí městečka Mulanje už sluníčko začne ozařovat nejen svahy teď už docela blízkých hor, ale i početné čajové plantáže, které se dole pod horami Mulanje nacházejí.
Svahy horských úbočí jsou teď zřetelně zkrášleny stříbrně se lesknoucími řetízky několika vodopádů. Dostat se však až k nim, to je možné jen pro zkušené horolezce. Žádné přístupové cesty pro normálního nehorolezčího smrtelníka po takhle strmých skalnatých srázech nevedou. Však také mnoho zdejších vrcholů bývá cílem horolezeckých výprav, přičemž se tvrdí, že na západní straně hor Mulanje se nacházejí pro skalní lezení nejdelší a prý i nejkrásnější cesty v celé Africe.
obrázek Okolo horského pásma Mulanje s vodopády se rozkládají vzrostlé lesy i rozlehlé čajové plantáže
Z městečka Mulanje nám do místa ubytování zbývá ještě přibližně deset kilometrů. Do oblasti, kde máme zajištěné ubytování, musíme ovšem v Mulanje nejprve zaplatit vstupné. Projíždíme potom po široké prašné silnici mezi mnoha zářivě zelenými čajovými plantážemi, jejich zeleň je v nádherném kontrastu se sytou červení cest i prašné silnice, po níž právě jedem. Vzadu, za plantážemi s čajovými keříky, pak vidíme zalesněná úpatí pohoří Mulanje. Některé lesy se táhnou dál do nitra horského masívu v nemnoha hluboce zaříznutých roklinách a údolích. Několikrát cestou zastavíme. Alespoň nakrátko. Můžeme si tak udělat pár fotografií zdejších čajových plantáží, lesů i horského masivu Mulanje. A když se to povede, tak nejlépe všechno současně na jedné fotce.
Naše dnešní ubytování se jmenuje Likhubula a tak se několikrát řídíme podle směrových šipek ukazujících směr na Likhubula Forest Camp. Dojedeme až na úpatí svahů hor Mulanje a najednou máme na výběr. Jedna cesta vede k Likhubula Forest Camp a druhá k Likhubula House. A když máme možnost volby, zvolíme pochopitelně špatně. Když vyšplháme po nepříliš sjízdné lesní cestě vysoko do svahu, zjišťujeme, že tohle není to naše správné dnešní ubytování. Jsme docela jinde. Musíme tedy sjet zase dolů a potom znovu vyšplhat nahoru do jiného kopce a po jiné cestě. Tahle kamenitá cesta je snad ještě horší, ale po několika ostrých zatáčkách sem a tam se nakonec nahoru přece jen úspěšně dostaneme.
V Likhubula House není k dostání vůbec žádné pivo, v lednici a v kuchyni mají jen nějaké nealkoholické nápoje. Pepa je sice v téhle části Malawi, v Mulanje, poprvé, tedy stejně jako my, ale tuhle důležitou informaci měl už předem dobře zjištěnou Proto už dole ve vsi, ještě předtím, než jsme začali s autem stoupat po svazích Mulanje nahoru, se Pepa domluvil se dvěma mládenci, kteří se nám snažili nabízet svoje horské průvodcovské služby, že nám dvacet piv donesou. A vzhledem k tomu, jak jsme zvolili směr jinam, než jsme měli jet, dorazila piva sem k nám jen pár minut po tom,
obrázek Likhubula House je příjemné místo
co my jsme do správného místa našeho ubytování dobloudili. Likhubula je jinak moc hezké a sympatické místo. Ubytování tu máme prosté a jednoduché, ale čisté. Uvnitř v pokojích je sice trochu přítmí, posezení venku však znamená velice příjemně si odpočinout a vydechnout uprostřed hor a lesů. Je tu možná mírně chladněji, než u jezera Malawi, ale zato fajn.
Naše cesta i dnešní program tady Likhubula House končí. Zbývá už jen domluvit všechno na zítřek. Má být hezký den, alespoň dopoledne. Pepča nás seznamuje s hlavním zítřejším záměrem. Jednoho z mládenců, kteří přinesli pivo, si vybereme jako průvodce a vydáme se s naším autem objet hory Mulanje kolem dokola. Marica má určit, který s černoušků pojede zítra s námi. Jenže to nejde. Koho zvolit? Nemůže jen tak na někoho ukázat. Je to jako Paridův soud. Takže nakonec rozhodne los. Pepa hází mincí a je rozhodnuto. Samozřejmě mezi domorodci vznikne jakási menší třenice, ale rychle se urovná. Odchází teď už i dalších několik místních mládenců, kteří sem nahoru za námi přišli s nadějí, že bychom snad mohli potřebovat jejich služby.
obrázek Posezení před našimi pokojíky v Likhubula House a vypůjčený gril neobvyklé konstrukce
My už dnes ale nic nepotřebujeme a tak všichni, a to včetně těch nejvytrvalejších, postupně odcházejí dolů do vesnice. Dnes už tu nikdo k žádnému kšeftu nepřijde. Nedá se nic dělat, musejí si protentokrát hledat možnost k výdělku někde jinde.
Pivo, které nám přinesli, uklidíme do ledničky do kuchyně. Pepa už má vypůjčený gril a konečně nastává okamžik, kdy je ten správný čas na grilování. Však svíčková už je naložená už několik dní, vozíme ji pořád sebou a teprve tady na ní dojde. Zdejší gril, který Pepa vypůjčil, je taková hodně zvláštní konstrukce. Je celý kovový a tvoří ho trojnožka se silnou svislou tyčí, na které jsou šroubem připevněny otočné rošty. Uhlí i maso tak lze libovolně vysoko umístit, třeba skoro až ve výšce očí. Spíš než gril to vypadá jako nějaký stojan kupříkladu na klobouky nebo tak něco.
Přes svoji podivnou konstrukci gril splní svůj účel skvěle. Pepčova grilovaná svíčková je, jako ostatně vždycky, výborná. Jako přílohu k masu Pepa připravil rajčatový salát a přikusujeme k tomu rovněž pár krajíčků chleba. K tomu dopiju své pro dnešek poslední pivko a pak se mi už chce najednou strašně spát.
Odcházím se tedy jako první ze všech uložit do vodorovné polohy, pro noční odpočinek a spánek docela obvyklé. Ostatní zatím venku, přímo před okny, ještě nějakou dobu sedí a povídají. Trošku je poslouchám, občas se jim k jejich řečem snažím z postele něco podotknout a poznamenat, ale mluví se mi strašně obtížně. Pak usnu. Najednou a uprostřed věty.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3