Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Malawi a Zambie 2012

Facebook Twitter Google+

Afrika zelená, Afrika divoká

© 2015, poslední aktualizace: 30.3.2016

Den deset, pondělí 16. ledna, Mys Maclear - Liwonde
<<  Den mnoha hrochů a jedné rozmazané tarantule  >>

obrázek Alča při ranní kávě
Ráno je stejné jako včera. Stejně jako včera, i dnes při ranní kávě poslouchám neskutečný koncert snovačů, jejichž hnízdy obsypaný strom máme hned nad naší chaloupkou. Vydatný křik těchhle snovačů se mísí se zvuky a pískáním dalších ptačích tvorů vyzpěvujících své ptačí serenády na okolních stromech a prolíná se i se vzdáleným kuňkáním nějakých afrických žab. Jeden z ptáčků zpěváčků mě přiletěl přivítat do nového dne pěkně zblízka. Sedí na trámku pod střechou přímo nad mou hlavou a šveholí a štěbetá, jako kdyby na tom závisel jeho život. A možná jeho život opravdu visí na vlásku, protože mít po ruce nějakou botu, určitě ji po něm hodím. Ptačí zpěv mi normálně nevadí. Naopak. Ale co je moc, to je moc. Takhle to přehánět a takhle ječet by mi tu rozhodně nemusel.
Dnes ráno jsme vstali dřív. Hned po snídani jdeme zaplatit předevčírem objednané ze dřeva vyřezávané přívěsky na klíče. Původně sice slibovali, že budou už včera večer.
obrázek Objednané přívěsky nám s úsměvem sobě vlastním lakují a leští krémem na boty
Jenže v Africe platí, že když něco stačí i zítra, bude to zítra. V tomhle případě to ale málem ani zítra, tedy dnes, není. Černí afričtí umělci řezbáři sedí před svým krámkem a všechno to ještě dodělávají. Hotové to stále nemají a nic bych za to nedal, že se svou prací pro nás začali až dnes za kuropění. Usmívají se na nás, jako by na to měli ještě celý týden času, a posílají nás do krámku, jestli si ještě nevybereme něco hotového navíc.
Přívěsky pro nás už vyřezané mají, ale je třeba je ještě vyleštit a nalakovat. Leštění se odbývá nějakým vcelku obyčejným měkčím hadrem, na tom není nic zvláštního, ale lakování probíhá tímtéž hadrem a jako lak či mořidlo používají černý krém na boty. Ajta, ajta! Ale kupodivu, když se potom výrobek důkladně vyleští, dřevo napuštěné krémem na boty nijak nešpiní a barvu nepouští. Věřte, nevěřte, je to tak. Ani nevím, jestli jsme pak doma všem, kterým jsme tenhle suvenýr přivezli, řekli, jakým způsobem se jejich přívěsek v Africe lakuje.
Každopádně ještě čekáme na přívěsky až téměř na samu mez únosnosti, než už opravdu musíme odjet. Naštěstí umělci opravdu všechna jména vyřezali tak, jak měli a tak alespoň odpadlo dohadování nad tím, že je něco špatně. Sebereme si z jejich hader čerstvě dohotovené dřevěné kousky, zaplatíme dohodnuté dolary a můžeme odjet. Navíc nedostali vůbec nic. Alespoň ne ode mne. Za to zpoždění si žádný "bakšiš" nezaslouží.
obrázek Nádherný zářivě oranžovočervený snovač kaferský ve svěží zeleni mokré louky
Odjíždíme od jezera Malawi a už se k němu nevrátíme. Naposledy se podíváme na jeho modravé vody a Pepa s naším autem zamíří na jih, k národnímu parku Liwonde. Cestou několikrát zastavíme, často jen abychom si něco vyfotili. Proto jsou většinou naše zastávky jen kratičké. Okolo mokřin se zdržuje nádherně oražovočervený snovač s černou maskou i bříškem. Na zelené louce kolem potůčku jich vidíme několik, ale jen asi dva se odváží natolik blízko k nám, abychom je mohli vyfotografovat. Takhle nádherně zbarvený snovač je sameček, samička má svoje zbarvení docela nenápadné a vůbec ne červené ani černé. Podobně zbarvených snovačů existuje vícero druhů, někteří dokonce při porovnávání vypadají skoro stejně, ale vzhledem k místu, podobě masky a dalším indiciím jsem tohohle nádherného ptáčka identifikoval jako snovače kaferského.
obrázek Takhle vypadá sameček vdovky černobílé
Pak do naší blízkosti přilétnou tři vdovky černobílé. Tři samečci. Přiletí pro ně typickým vlnkovatým letem, letem nahoru a dolů, jako kdyby mohli a zase nemohli, jako by byli poranění. Ale nejsou. Oni tak zkrátka létají. Nedíváme se na ně dlouho, protože za chviličku nám je vyplaší jiné protijedoucí auto. I u vdovek je rozdíl mezi samečkem a samičkou obrovský. Samečci vdovky, které tu vidíme, mají opravdu výrazně černobílé zbarvení, červené zobáčky a dlouhá černá ocasní pera. Samičky, kdybychom je také viděli, by vypadaly mnohem spíš jako nějací vrabci. Jediné, co by měly se samečky společné, by byl jejich krátký červený zobáček. Možná taky, že samičky vdovky nevidíme proto, že jejich zbarvení je mnohem nenápadnější a na louce a mezi keři zkrátka nejsou vidět. Stejně tak tomu může být se snovačí samičkou. Tu jsem nakonec jednu vyfotografoval, společně s vdovkou, ale všiml jsem si toho až doma. Až doma při prohlížení fotografií jsem zjistil, že na jedné fotografii vdovky je zároveň ještě snovačí samička.
obrázek Frankolín rudohrdlý na termitišti
Další kratičká zastávka se koná u jakési veliké krtiny. Jenže aby tuhle krtinu vytvořil krtek, musel by mít velikost jezevce. Nebo alespoň zajíce. Takže žádná krtina, ale termitiště. Pochopitelně. Ale kvůli němu tu nezastavujeme. Zastavujeme tady kvůli drůbeži, která na vrcholku onoho termitiště stojí. Jakási slepice se nahoře vyjímá jako na nějakém výstavním pódiu. Narozdíl od jiných podobných ptáků, které jsme už několikrát krátce viděli, tenhleten nikam neutíká. Naopak. Stojí klidně uprostřed hliněného termitího kopečku a rozhlíží se okolo. Samozřejmě, že tahle drůbež není žádná domácí slepice, ale frankolín. Frankolín rudohrdlý, který stejně jako všechy druhy frankolínů patří do příbuzenstva bažantů. Vidíme ho naprosto krásně a zřetelně, ani nemusíme vystupovat z auta. Stačí jen zastavit na silnici vedle něho.
Od rána, od chvíle, kdy jsme vstali, dnes svítí sluníčko. I recepční "U tlustých opic" nám při odjezdu hlásil, že dnes bude hezky celý den. Tak uvidíme. Snad nám to vydrží. Jedeme teď krajinou baobabů. Málokterý s nich sice je starý a statný, ale ve společnosti malých chudých vesnických domků je na ně moc hezký pohled. Krajina okolo nás je teď spíš rovná a plochá. Zatímco po naší pravé straně vidím jen několik nevysokých skalnatých a zčásti zelení zarostlých vrcholků, po levé straně zahlédnu ještě naposledy hladinu jezera Malawi. Je-li to vůbec ještě jezero Malawi. Kdo ví?
obrázek Artesánie, jedna vedle druhé
Někde, nejspíš už na okraji Liwonde, pak zastavujeme u tržnice. Zatímco tržnice je na jedné straně silnice, naproti přes silnici jsou stánky se suvenýry, čili jak už teď všichni společně s Maricou říkáme "artesánie". Samozřejmě tam zase jdeme zase něco nakupovat. Monča tu považuje za svůj smlouvatelský úspěch, že ukecala pár dolarů na menší dřevěné žirafě. Zdejší prodejci jsou neobvykle dotěrní a tlačí se za námi i kolem auta. Pepa na protější straně silnice na tržnici ale nesežene, co by bylo třeba. Spíš než že by tam prodávali zeleninu a banány, dá se tam sehnat nějaká opečenina bůhvíčeho. Což není nic pro nás. A tak odtud, za nelibosti prodavačů seběhlých do půlkruhu kolem auta a na poslední chvíli snižujících cenu svého zboží, brzy odjíždíme. Prodavači se nám i na poslední chvíli snaží ještě něco něco prodat, strkají nám své zboží do dveří a okny až na sedadla. Tak tak se nám podaří nakonec odjet. A to už jsou ceny míň než poloviční, než když jsme přijeli. Monika si tedy zase až tak velký smlouvatelský úspěch zaznamenat nemůže. Ale vzhledem k cenám, za jaké se tu dají dřevěné věci nakupovat, je to skoro jedno.
O kousek dál narazíme na policistu obsluhujícího závoru. Než nám ji otevře, ptá se jestli nemáme fantu. Má chudák asi žízeň, když tu stojí možná už kdovíjak dlouho na sluníčku. Jenže na rozdíl od policisty fantu nikdo z nás nepije. A tudíž pochopitelně fantu ani nikdo nemáme. Policista má smůlu. Bude muset škemrat o fantu u jiného auta a nás musí pustit i bez ní. Ale poradí nám, respektive Pepovi, kde by se tady dala sehnat zelenina a banány.
V policistou popsaném místě Pepa zastaví, vyskočí z auta a odběhne kamsi mezi domky a stánky. My všichni ostatní zůstáváme uvnitř a hbitě zavíráme všechna okénka. Ze stánku, u kterého stojíme nejblíž, se totiž zvedají prodavači ryb a spěchají nám nabídnout své, mírně řečeno nevábně vonící, zboží. Zkrátka ryby smrdící nejen rybinou. Nedělá mi ten puch zrovna moc dobře. Vysvobodí nás až Pepa, když se vrací. Sehnal nakonec všechno, co bylo potřeba a co chtěl, ale musel proběhnout skrz celou tržnici křížem krážem až na samotný její opačný konec.
obrázek Hospoda kempu Bushman's Baobabs je přímo pod baobaby
Pak už přejíždíme přes řeku Shire, jediný vodní tok, který vytéká z jezera Malawi. Most, po kterém jedeme je relativně nový a pevný. Vyhlížím z mostu dolů na řeku, neuvidím-li nějakého hrocha. Marně. Moji milí hroši v řece nejsou. Snad budou někde jinde. Za mostem odbočíme ze silnice několikrát sem a tam po svisle i vodorovně příšerně křivolakých cestách, kde si postupně setřásáme všechny vnitřnosti do malých uzlíků. Naštěstí už zanedlouho, zhruba kolem poledne, přijíždíme do kempu postaveném ve stínu několika vzrostlých baobabů, který se taky podle nich jmenuje: Bushman's Baobabs. Kemp se nachází na okraji území, které je vyhlášené jako národní park. Národní park Liwonde. Tady se poprvé ubytováváme ve stanech. Ve třech stanech po dvou.
Stany jsou tak velké a rozměrné, že se uvnitř můžu pohybovat, aniž se musím sehnout. Jsou tu dvě pevné a silné dřevěné postele s odkládací plochou, na podlaze mezi nimi je dokonce nějaký hrubý postarší koberec. Celý stan je umístěný pod širokým oválným přístřeškem s nějakou snad rákosovou střechou.
obrázek Pohled ze stanu ven
V přední části přístřešku, před stanem, se nachází nízký stolek a dvě křesílka, která vzápětí přemístíme všechna před náš stan, abychom se mohli sesednout pohromadě. Celý stan je průchozí a projdeme-li dozadu, začínám být docela udivený. Vzadu za stanem je uzavřený půlkruhový prostor kopírující střechu. Je obehnaný rákosovou stěnou a postavili tu umyvadlo s tekoucí vodou, sprchu i splachovací záchod. Úžasné. Naprosto překvapivý luxus na to, že jsme ubytováni ve stanech. Jenom musíme stěny stanu vždycky pečlivě zavírat. Je to nezbytné opatření proti moskytům, jinému bodavému hmyzu a další havěti, která žije v blízkosti řeky Shire a v širokých mokřinách okolo.
A jestli jsem napsal, že tohle je naše první ubytování ve stanech, musím zároveň taky dodat, že i poslední. Pravdou je, že to v tuhle chvíli ještě nevíme. Pepa se už teď cestou nezmiňoval, jaké kde bude ubytování. A my počítali s tím, že spát ve stanech budeme často, jak původně Pepa vyhrožoval. Nakonec to tedy bylo dost jinak. Mnohem lepší, než jsme vůbec čekali, a taky lepší, než jsme se vůbec odvažovali doufat. Pepa možná některé ubytování řešil až cestou, možná před námi způsob ubytování trochu tutlal, aby nás překvapil. Nevím. Každopádně to překvapení pro nás bylo velice příjemné a znamenalo to výrazné vylepšení oproti našemu očekávání, když jsme ve stanech spali právě jen na tomhle jednom jediném místě. A to ve stanech vskutku luxusních, pod střechou a naprosto neočekávaně doplněných vlastním toaletním koutkem u každého stanu! Tohle se tedy Pepovi opravdu povedlo. Paráda!
obrázek Pepa chystá něco k snědku
Hned po ubytování Pepa začíná pro všechny chystat nějakou malou přesnídávku. Máme teď čas. Lodní výlet je domluvený až na půl třetí. Pomůžu Pepovi něco nakrájet a jdu se rozhlédnout po kempu. Pár metrů před přístřeškem, pod kterým spím já a Pepa, je veliké ohniště s několika sezeními ze dřeva a jutoviny. O kus dál jsou pod baobaby další a větší střechy, pod nimi pak jídelna a vedle zase hospoda s barem. Ovšem bez barmana. Už ale víme, jak to tu chodí. Hosté si sami vytáhnou z lednice, co chtějí, zapíší to do knihy a účet pak zaplatí při odjezdu. Tak co? Dám si pivo. A jakmile pak sním Pepovu svačinku, jdu vyzkoušet svou dřevenou postel. Trochu si před lodním výletem odpočinout nezaškodí.
Když se přiblíží půl třetí, začneme se scházet k lodnímu výletu. Odjet bychom měli přímo odtud z kempu a tak jdeme jen pár kroků kempem k jakési strouze. Parta asi osmi černochů nám ukazuje, že máme usednout po čtyřech do dvou nevelkých kanoí ještě s nějakými dvěma jinými turisty. Cože? Tohle? Pro čtyři? A kdo bude řídit? Někdo další? Vždyť to nemá ani motor!
obrázek Až druhý den zrána jsem vyfotografoval, v čem jsme měli jet v pěti lidech mezi hrochy
To si budeme ještě sami pádlovat, nebo co? Je to celé nějaké divné. Ty kanoe jsou přece mrňavé a sotva pro dva, má-li tu kánoi ještě některý z těch černých řídit. Moc nad tím ale nedumám. Asi vědí, co dělají, asi to tady je takhle normální. Ukázali mi do loďky, tak si do ní sednu jako první. Ostatní ale váhají. Místa je tu málo, a i kdybychom se sem dokázali čtyři poskládat, netuším, kdo by pádloval a kam by se on vešel. Začínám se taky bát o svůj foťák. Tohle se může snadno převrhnout, můžeme se namočit a foťák v téhle kocábce rozhodně v bezpečí nevidím. Začínám přemýšlet, že si ho sebou ani nevezmu.
Všechno to vyřeší Pepa. Razantně a krátce. Vytáhne mě z kánoe zpátky na břeh. "S tímhle v pěti lidech? No to snad ne?", jet tady na téhle malé kánoi v pěti lidech považuje Pepa za holý hazard s našimi životy. "S touhle vratkou a přetíženou loďkou mezi hrochy? Hrůza!", odmítá Pepa jednoznačně takovouhle výpravu. "To teda v žádném případě!", dodá ještě na zdůrazněnou a je notně naštvaný, že se nás ti černí vůbec snaží na něco takového přesvědčit. Mrzí ho teď, že jsme se na ty loďky nešli podívat dřív. To bychom už touhle dobou alespoň hodinou jezdili safari po národním parku Liwonde.
Pepa se ještě ptá na motorovou loď. Jo. Mají motorovou loď. Ale nemají do ní naftu! Aha! Tudy cesta nevede. Je jen cesta zpátky do kempu. A zatímco se vracíme, ti dva další cizí turisté souhlasí s tím, že na těch malých kanoích na lodní výlet pojedou. No, je to jejich věc, jejich volba. S námi ovšem lehké pořízení ti černí nemají. Náš Pepča se oblbnout nedá! Ale nevzdávají to. Honem kamsi volají a prý motorová loď bude. Jenže cena je příliš vysoká. Pepa odmítá zaplatit za motorovou loď určenou cifru, která je mnohem vyšší, než bývá obvyklé. Už už se chystáme odjet na safari, ale nakonec Pepa dohodne za motorovou loď přijatelnou cenu. Dokonce přesně tu, jakou máme v programu cesty pro tuhle akci orientačně uvedenou. Plavba je v programu sice jen jako volitelná možnost, ale všichni jsme s ní až dosud počítali jako s hotovou věcí. A tak pochopitelně jedeme. Je to přece jen něco docela jiného, než auto. Autem pojedeme do parku Liwonde zítra.
Pepovi pak ti černí vysvětlují, jak se k objednané motorové lodi dostaneme. Nasedáme do auta a vracíme se přes město a přes řeku Shire ve směru, odkud jsme sem přijeli. Trochu to hledáme.
obrázek Na řece Shire
Nakonec se Pepa na loď zeptá nějakého pěšáka a ukazuje se, že je to právě kapitán naší lodi. Vida! To je mi ale náhodička! A kapitán zrovna kráčí na loď, aby s námi vyjížďku po řece absolvoval. K lodi to tedy máme už jen malý kousek. Už se pak ničím nezdržujeme a asi deset minut před půl čtvrtou vyplouváme na širokou řeku Shire. Na řeku vytékající z jezera Malawi.
A na čem plujeme? Cože to máme na loď? No, něco úplně odlišného, než co nám nabízeli v kempu. Teď se plavíme na velké výletní lodi. Má podpalubí, první palubu s kajutami a barem a volnou otevřenou horní palubu. Tu jedinou v podstatě využíváme a za krásného slunného odpoledne trávíme celou dobu plavby právě tady. Nejprve nás na palubě uvítá domorodý průvodce v oranžové záchranné vestě a představuje se nám jako Silence (snad je to napsáno správně). Pro nás šest a jednoho domorodého černého průvodce, je tahle loď nadbytečně velká. Hodně velká. Na horní palubu by se tady klidně vešlo i třicet lidí. Možná ještě víc. Nezúčastněnému pozorovateli by to mohlo připadat, jako že si několik bílých zbohatlíků pronajalo celý parník a jedou na výlet. Skoro mi přijde zvláštní, že se Pepovi tenhle výlet podařilo ukecat na obvyklou cenu, když je loď tak veliká a nás platících turistů veze pouhých šest. Ale je to dobře. Máme tu alespoň pohodlí. A pohodičku. Tahle loď je taky každopádně bezpečná. Paráda! Na tuhle kocábku si určitě žádný hroch netroufne. A taky se nemusím bát, že by se loď zvrhla a já bych si namočil či utopil svoje fotografické nádobíčko. To leda že bych ho svou vlastní neopatrností či nešikovností upustil někde u zábradlí do řeky.
obrázek Hrochů je vodě řeky Shire mnoho
Plujeme nejprve proti proudu řeky Shire, do nitra národního parku Liwonde. Plavba tam a posléze zase zpátky trvá přes tři hodiny a na palubě tak strávíme nádherné a skvělé odpoledne. Hrochů a hroších rodinek, větších či menších, vidíme dost a dost. Vesměs ve vodě, kde se většinou, jakmile se naše veliká loď příliš přiblíží, schovají pod hladinu. Na břehu, venku z vody, zahlédnu nějakého hrocha snad jen jednou jedinkrát, a to ještě velké dálce. Takže rozpoznat, že to zvíře v dálce je právě hroch, se dá v tomhle případě jenom podle jeho typické hroší siluety.
O něco blíž na břehu spatříme jednoho slona. Slon nás ale nejspíš nemá rád. Jako naschvál se k naší lodi neustále otáčí svojí sloní zadnicí a mrskajícím se ocáskem. Kromě toho potkáme asi tři tlupy paviánů a několik afrických prasátek. Z ptáků jsou tady hejna zejozobů, velkých téměř dokonale černých ptáků, můžeme vidět také volavky i různé další vodní ptáky. I orli jasnohlasí tu žijí, protože tady mají dostatek příležitostí chytit si v řece nějakou tu rybu.
obrázek Slon na nás pořád jen vystrkuje zadnici
Slonů jsme na řece viděli i víc, ale jsou strašlivě daleko a bez silného dalekohledu, jaký má Alča, jsou z nich jen nepatrné tečky kdesi daleko za řekou. A tak zbývají hroši. Těch je řeka opravdu plná. Hrochů je na řece k vidění daleko nejvíc, i když se často schovávají pod hladinou. Asi dvakrát máme štěstí i na to, že můžeme pozorovat, jak se hroši postrkují a perou. Možná by se dalo říct, podobně jako se kočky kočkují, že hroši se hrochují.
Plavba se odehrává většinou uprostřed řeky Shire, protože s takhle velkou lodí bychom někde blízko břehů mohli uváznout. Ale snaží se s námi vždycky přijet co nejblíž k místům, kde se něco děje, nebo kde jsou na břehu nějaká zvířata. Silence si povídá spíš jen s Pepou. Je vcelku příjemný a usměvavý, ale my ho moc nepotřebujeme. Nám postačí to, co nám řekne Pepa. Silence ale občas zařídí, že přejedeme blíž ke břehu nebo někam, kde můžeme pozorovat něco zajímavého.
obrázek Člun domorodců na řece Shire
Kromě zvířat se po řece i kolem ní pohybují také domorodci. Potkáváme několikrát malé dřevěné čluny nebo úzké dřevěné loďky z vydlabaných kmenů, jaké jsme už viděli dřív na jezeře Malawi. Všechny ty čluny a loďky nám musí většinou rychle uhnout z cesty, protože s velikostí naší lodě se vůbec nemohou měřit. Tahle naše loď je zdaleka největší plavidlo, které se teď po řece Shire plaví. V těch ostatních loďkách a člunech jsou s největší pravděpodobností samí rybáři, kteří si na řece shánějí obživu pro své rodiny, pro své blízké. Jen se trochu divíme, že se na těch svých loďkách mezi tolika hrochy nebojí. Ale oni tu žijí od narození a jsou na hrochy a svůj život na řece zřejmě zvyklí. Nejspíš moc dobře vědí, co si mohou a co nemohou dovolit.
obrázek Sluníčko nám svítí, ale dešťová oblačnost je nedaleko
Můžeme se taky po celou cestu obdivovat nádherné přírodě okolo řeky Shire. Ať už se jedná o blízkou krajinu s baobaby, modravé hory za nimi nebo vzdálenější špičaté vrcholky. Jednu chvíli jen tak sedíme společně na palubě. Nikdo nemluví ani neukazuje do vody na dalšího hrocha. Všichni jsme tišší a díváme se před sebe téměř bez pohnutí. Krása! Nádhera! Řeka Shire v národním parku Liwonde a její bezprostřední okolí je při takovéhle plavbě nezapomenutelná a uhrančivá. Její neopakovatelná atmosféra na nás působí zvlášť teď, při pozdním odpoledním slunci pomalu se schylujícím k západu.
obrázek Baobab u řeky Shire v nádherném světle zapadajícího slunka
Sluníčko na nás, řeku i okolní krajinu svítí prakticky po celou dobu plavby. A to přesto, že během naší siesty v kempu vydatně sprchlo, až jsme se jednu chvíli obávali, zda zase nebude pršet celé odpoledne. I přesto, že nad obzorem se těžká dešťová mračna honí sem a tam a je zcela zřetelné, že na krajinu tam pod nimi dešťové kapky buší s ne zrovna malou intenzitou.
obrázek Nádherně zbarvený západ slunce na hroší řece Shire
A teď už sledujeme opravdu nádherný západ slunce, překrásné světlo a oblaka zbarvená úžasnými odstíny barev od temných přes růžovou až po zářivě bílou. Je skoro až nepochopitelné, kde se takové barvy v africké přírodě berou a jak rychle se dokážou rozvíjet a měnit. I na naší předchozí cestě jsme párkrát viděli nádherné africké západy slunce a stejně jako tehdy, i tenhle dnešní patří k těm, na jaké se nezapomíná. A přitom každý západ slunce, který jsem kdy zatím v Africe viděli, je pokaždé úplně jiný a pokaždé přenádherný. Opravdu.
Konec plavby a návrat na pevninu je vypočítán naprosto přesně. Západ slunce právě skončil, poslední sluneční paprsky se ztrácejí za obzorem a my zrovna přirážíme ke břehu. Stmívání je teď už hodně rychlé a tak když si chci ještě fotograficky zaznamenat loď, na které jsme se po řece Shire plavili, už se mi to díky přicházejícímu soumraku málem ani nepodaří. Jednu fotografii ale přece jen mám. A díky ní vím a můžu napsat, že tahle naše loď nesla jméno "M.V. Mangunda". A díky tomu jménu lze na různých internetových místech najít dostatek dalších informací a fotografií. Mimo jiné i to, že ač je opravdu docela velká, udávají maximální počet pasažérů osm. Ale to se zřejmě týká delších plaveb s ubytováním, protože osm je právě kapacita lůžek v dolních kajutách.
Když se za dalších asi dvacet minut vrátíme zpátky do kempu po baobaby, je už tma úplná a černá, jakou jistě každý v černé Africe očekává. Zkrátka tma tmoucí. Elektřina ve stanech není a svítit si tu musíme čelovkami a baterkami, případně nějakou svíčkou. A máme k dispozici ještě petrolejku. Pepa k dnešní večeři připravuje kuře. Vaří ho. Původní záměr ho grilovat se totiž teď potmě moc dobře uskutečnit nedá. My ostatní zatím při svitu čelovek horečně v zavazadlech hledáme repelent, protože útoky zdejších moskytů na naši kůži jsou velice nekompromisní.
obrázek Loď "M.V. Mangunda" byla oproti původním kánoím přece jen o něco větší plavidlo, že?
Večeříme pak už řádně repelentně smradlaví. Sedíme přitom před stanem při svíčkách a petrolejkách, ve kterých se připéká a připaluje všelijaká poletující havěť přilákaná jejich mihotavým světýlkem. Pepův veliký hrnec a plynová bomba opět odvedly skvělou práci. A Pepa samozřejmě taky. Jsme moc spokojení nejen s výtečnou večeří, ale i s tím, jak naše odpolední plavba nakonec dopadla. Lodní výlet na té velké lodi byl opravdu skvělý, ačkoli to zpočátku tak vůbec nevypadalo a málem se dokonce ani žádná vodní vyjížďka nekonala.
Po večeři Pepa s Alčou hbitě zdecimují velikou tarantuli, která se producírovala po stanové plachtě a vyděsila Monču tak, že i potmě je na ní vidět, jak mrtvolně zbledla. Šok je opravdový a nehraný. Pavouky Monika rozhodně nemusí a tady se potká s obrovskou tarantulí zrovna u stanu. Její strach je ještě o to větší, když ví, že Pepa někde u hospody narazil na černého škorpióna. Pepa s Alčou ovšem onu tarantuli k mé lítosti sprovodili ze světa tak rychle, že já jsem ji ani nestačil na vlastní oči spatřit a jediné, co z ní teď můžu pozorovat, je podivný rozmazaný flek, který po ní na zemi zůstal. Nemůžu tak ani posoudit, nakolik je ta skvrna z tarantule větší, než původní tarantule sama. Skoro totiž ani nemám chuť věřit, že tarantule byla tak velká, jak mi teď ukazují. Strach má přece velké oči a znám to dobře sám i z vlastní zkušenosti.
Ještě taky stačíme zjistit, že ti dva, co jeli na lodní výlet v malých kanoích nakonec bez nás, svůj výlet přežili. Nějaké hrochy prý viděli a taky pár paviánů. Vypadali vcelku spokojeně. Však my jsme taky moc spokojení a tak je to správné, tak to má být. Dáme si ještě jedno pivo ze samoobslužné hospody. Narozdíl od odpoledne, kdy jsem si dal třetinku licenčního piva Carlsberg jsem teď večer přešel na ryze místní pivo "Kuche Kuche", které jsem v Malawi poprvé ochutnal před pár dny v Nkhata Bay. Vyhovuje mi, že je slabší a že je ho půllitr. Navíc je o dost levnější, přičemž vůbec není špatné. Pak už se rozcházíme spát. Vyděšená Monika asi bude mít dnes těžkou a bezesnou noc. A Líba mi na druhý den hned ráno potvrdí, že prý Monika opravdu celou noc oka nezamhouřila. Chuděra. Nemá to s námi v Africe asi tak jednoduché, jak možná očekávala. Ale zase má zážitky, na které třeba nezapomene. A takové zážitky, jak se zdá, utěšeně přibývají.
K tarantulím bych jen ještě dodal, že se jim správně říká sklípkani. Žijí nejen v Africe, ale i v Asii a Americe. Živí se hmyzem nebo jinými pavoukovci a ti největší uloví i ptačí mláďata, malé ještěrky či hady, jimž vstříknou do těla jed. Ten mohou použít i k obraně a pro člověka může být takové kousnutí, zejména u afrických druhů, velmi bolestivé a zdraví nebezpečné, nikoli však smrtelné. Jsou však i druhy sklípkanů, jejich jed člověku neuškodí vůbec. Ještě je myslím docela zajímavé, že samečci se dožívají jen dvou nebo tří let poté, co dosáhnou dospělosti, zatímco samičky mohou oslavovat i své pětadvacetiny. Jo a tím úplně největším ze všech sklípkanů je jeden jihoamerický druh, jehož tělo dosahuje na délku dvanáct centimetrů, přičemž jeho končetiny mohou mít rozpětí až třicet centimetrů. To už je docela pěkná potvora, že?

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3