Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Malawi a Zambie 2012

Facebook Twitter Google+

Afrika zelená, Afrika divoká

© 2015, poslední aktualizace: 30.3.2016

Den nula, pátek 6. ledna, Hradec Králové
<<  Den posledního balení a opuštění domova  >>

Proč den nula? Jak může být den nula? No, je to proto, že dnes ještě není ten úplně první den naší cesty. Dnes ještě ani neopustíme naši Českou republiku. Na druhou stranu ale ještě před půlnocí naši druhou africkou cestu zahájíme. Ještě před půlnocí se budeme muset vydat na cestu. Proto tenhleten den nazývám dnem nultým a myslím, že je to docela výstižné.
Tenhle den se především musíme balit a chystat. Ale, řečeno slovy ceremoniáře Kokošky z šíleně smutné pohádky, od rána nic neklape. Já jsem musel ještě na poslední kontrolu svého zdravotního stavu do nemocnice. Už jenom cesta tam za silného ledového vichru a ostře pichlavého lijáku chvílemi okořeněného řezavými ledovými krystalky je mi hodně nepříjemná. Výsledky mého vyšetření pak dopadly taky velice neslavně. Nevědí vůbec, co se mnou. Když lékařku ujišťuju, že v Malawi si opravdu nebudu moci jen tak dohopkat do nějaké nemocnice na krevní testy, mění mi ještě dnes, na poslední chvíli před odjezdem, léčbu. Místo polykání pilulek si budu muset po celou dobu v Africe píchat injekce. Nic příjemného. Ale zase mi ubudou jiné starosti. Starosti s dietou a s kombinací léků při případných obtížích. Běháním mezi laboratoří, doktory a po lékárnách jsem ovšem strávil prakticky celé dopoledne. Hrůza, jak mi dnes ten čas utíká. A to ještě Líba nad těmi velkými škatulemi s injekcemi, co jsem si z lékárny domů přinesl, spráskla ruce. "Blázníš? Nevíš, kam asi tohle dáme?", vítá mě se zřejmou nelibostí v hlase a naštvaně začne znovu přerovnávat všechny věci, které už od rána do kufru pečlivě urovnávala.
Já si pak raději tiše zalezu do koutku ke svému počítači a pomaličku si připravuju tyhle první odstavečky svého dalšího afrického deníčku. Kolem mě se zatím balí a připravuje se všechno potřebné na cestu. Ještě je třeba tohle a tamto, ale tohle ještě budeme muset koupit! Je taky třeba sehnat ještě nějaké dolary. Ty, co zatím máme, by nám nemusely stačit. A ještě se musíme postarat o naši psí dámu. Tentokrát nemůže zůstat doma s Monikou, jako minule. Monika přece dnes pojede s námi. Takže našeho psího mazlíčka čekají čtyři týdny po rodičích, známých či kamarádech, kterým jsme vzájemně poskytli telefonní čísla. Tím jsme je odsoudili k tomu, že si naše zvířátko můžou přehazovat jako horký brambor, i když se pochopitelně naše bíglice Jiskra nějakému bramboru nepodobá ani náhodou.
Při přípravách na cestu sledujeme s obavami počasí. Silný vítr, déšť a ve vyšších polohách chumelenice. Ta se má během dne, kdy se má v noci ochladit až pod nulu, posunovat i k nám, do nížin. Cesta do Vídně na letadlo asi nebude za tohohle počasí, kdy může silnice i namrzat, nic moc. Raději vyrazíme o něco dřív, než jsme původně plánovali. A závidíme Marice, která to má na vídeňské letiště z Bratislavy slabou hodinku cesty.
Celý tenhle den probíhá hekticky, ve spěchu. Je toho hodně, co se musí zařídit, na co je třeba pamatovat, a co je třeba ještě připravit. Pochopitelně se ještě něco na poslední chvíli kupuje, v mém případě dokonce i boty. Den utíká a utíká. Jako vyděšená antilopa, abych to řekl tak nějak po africku. Každopádně ale něco, co by ještě z celého toho dnešního shonu stálo za zaznamenání, je snad už jenom to, že jsem při těch opravdu posledních nákupech zjistil, že šikulka Líba má klientskou kartu dokonce už i v trafice. A doma jsem zase zaznamenal, že když se na dalekou cestu chystáme hned tři, rázem je doma o dost víc husto, než když jsme odjížděli jen dva. Líba nakonec zabalí pro nás tři jenom dva kufry. Kupodivu se do nich vejdou i nějaké plechovky piva. Chtěl jsem si původně koupit jenom dvě plzínky na cestu, ale měli zrovna extra akci na šestikusový kartón, který jsem tak pořídil jen o pár korun dražší, než ony původně na cestu zamýšlená dvě piva. A tak, když se to vejde, vezmu si něco málo do Afriky.
Tenhle den, den nula, uběhl strašlivým, nepředstavitelným tempem. Ani si to neuvědomujeme a najednou přichází večer. Za pár minut je tady i jedenáctá hodina stanovená námi jako původní hodina odjezdu. Počasí se k večeru dosti umoudřilo. Teď už žádné plískanice a chumelenice nepozorujeme. Proto jsme ani nemuseli náš odjezd posunovat na dřívější dobu. Přesto nestíháme. Snad už ale máme všechno připraveno a veškeré potřebné věci zabaleny. Už se teď taky nehodláme doma zdržovat ani o minutu déle. Dopíšu ještě poslední věty téhle kapitoly a nadlouho vypínám svůj počítač. To další už pak budu do cestopisu psát později, z mých zápisků pořízených cestou, z notýsků. Nezapomněl jsem je? Ne. Mám je v báglu.
Vyrážíme! Nakonec je to navzdory všem předpokladům o půl hodiny déle, než jsme původně zamýšleli. Veze nás Moniččin přítel Tomáš. Jedeme nejprve směr Brno. A potom, po setkání s Ájou, zamíříme společně na vídeňské letiště.

>>

© Lubomír Prause, 2015
LP logo ASMAT.cz TEPNET.cz
PS Pad Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS 3